Issuu

Malá knižní řada Poutník č. 88 Vladimír Němec: Kroniky světa Po Ilustrace na obálce a frontispis: Žaneta Kortusová Odpovědný redaktor: Boris Hokr Editor: Egon Čierny Vydal : Klub Julese Vernea Praha v r. 2017 http://www.poutnik-knihy.cz redakce@poutnik-knihy.cz Sazba: SF SOFT, Praha Doporučená

cena včetně DPH Kč 280 Kč

KRONIKY SVĚTA PO

KAPITOLA PRVNÍ

NEMOC

TOMÁŠ

ISBN 978-80-87246-53-5

Když jsem se tehdy probudil, bylo mi jako po pořádný opici. V hlavě mi někdo bušil kladivem a svět se vlnil jak obraz na stařičkých televizorech. Posadil jsem se, ale ostré sluneční světlo mě vzápětí donutilo přivřít oči, kladivo se změnilo na perlík a podJaha se zhoupla až kamsi k lustru. Přidržoval jsem se stolku a se zavřenýma očima čekal, jestli se ty parkety někdy zastaví dole. To musel bejt fakt divokej flám! Škoda, že si nic nepamatuju. Teda nic ... Něco jo. Rakety, kněze, tuny mrtvol, chlapíka v bílým plášti, jak se hystericky směje - prostě blábol. Podlaha byla v klidu, a tak jsem se zkusil postavit. Nic moc, ale když jsem se chytil druhou rukou parapetu, zvládnu Ijsem to. Mrknu! jsem se na ulici. Spíš jen tak, ze zvyku. Ze šestýho patra se holkám pod sukně moc koukat nedá. Dneska bylo ale něco jinak... Chvílijsemjen zíral. Pak mi to došlo! Nic! Nic se nepohybovalo. Auta stála, možná trochu ledabyleji zaparkovaná, ale silnice prázdný a chodníky taky. A ticho! No jasně! Probudil jsem se z horečky někdy brzy ráno a všichni normální lidičky ještě spí! Pocítil jsem hrdost,jakjsem záhadu rychle vyřešil, a chtěl se od okna otočit, když tu mi v mysli zableskla malinká, nenápadná myšlenka. Taková, jakých máte přes den dva7

VLADIMÍR NĚMEC

náct do tuctu a ani si jich nevšimnete: A nevadí, že to sluníčko je nějak vysoko? No, vypadá to spíš na blížící se poledne. Kurva! Začal jsem něco tušit. Z toho horečnatého blouznění se mi vybavil televizní hlasatel: ,,Nemoc, která byla dlouho považována za chřipku, zasáhla během dvanácti hodin prakticky celý svět a zdá se, že se od chřipky neliší pouze extrémní nakažlivostí a několikahodinovou inkubační dobou, ale i vysokou úmrtností. 'Zatím zemřelo sice jen něko lik stovek lidí ve Španělsku a Francii, ale v těchto místech epidemie propukla nejdříve." Konečně jsem se rozpomněl. Sklátilo mě to před třemi dny. Ještě mám na stolku u postele paralen. No, zdá se, že mi je líp. Dokonce mám žízeň a trochu hládek. Jenže lednička bez proudu už lehce zavání. To se dalo čekat. Minerálka a párky v plechovce to jistí. A ještě pomeranč. Vlezl jsem do bezpečí postele, všechno do sebe naházel a zase jsem odpadl. .. Ze všech koutů světa přichází zprávy o stovkách tisíců mrtvých... Nemoc má typický µočátek - zvýšená teplota, pak člověk z ničeho nic najednou omdlí. Po několi ka minutách se probere a další průběh je podobný těžší formě chřipky. Bolesti hlavy, malátnost, vysoká horečka. Bohužel, oproti chřipce má nemoc nepoměrně vyšší mortalitu a nezabírají na ni ani antibiotika, ani antivirové přípravky. 'Zatím nikdo nepřežil déle než padesát dva hodin ... " Při tom snu jsem se vzbudil. Jo, Nemoc, tak jí v televizi h'kali, i když měla alespoň tucet jmen. Pak jsem si uvědo mil - padesát dva hodin nikdo nepřežil? Tak to vypadá, že ten hlasatel neměl tak úplně pravdu. Vyskočil jsem z postele tak rychle, že na zemi skončila plechovka od párků. Plechovka jo, zato já konečně stál pevně.

KRONIKY SVĚTA PO

A teprve teď mi začala docházet hrůznost situace. Pře běhl jsem k oknu - nic se nezměnilo. Je odpoledne a nikde nikdo. Ustrojil jsem se a seběhl na ulici do chladného rána. Čekal jsem, že hned za rohem najdu těla, bez nich se mi nechtělo věřit, že nějaká epidemie vůbec propukla. Nebyla tam. Řidiči zřejmě pocítili závratě včas, stačili zastavit a dojít domů nebo si zavolat pomoc. V prvních okamžicích to nebylo až tak hrozné, ale jak jsem procházel v naprostém tichu Žižkovem, mezi stovkami opuštěných automobilů, zmocnila se mě zvláštní tíseň. Přece není možné, že bych přežil jen já sám, že by si zrovna mě Bůh vybral ... To těžko, od narození jsi nevěřící, nesváděj to na Boha. Jasně.jenom šťastná náhoda. Šťastná? Nebo smůla největ ší? Neměl jsem odvahu dobývat se do zamčených domů a bušit na dveře. Obcházel jsem známé části města a čekal, jestli nepotkám dalšího stejného zoufalce, jako jsem já. Blížil jsem se k Florenci a tady jsem uviděl sanitu a za ní muže v biologickém skafandru. Zajásal jsem a rozeběhl se k němu. Mělo mě varovat, že se nehýbal. Oběhl jsem auto a tam, v otevřených dveřích, seděl lékař. Kombinézu vpředu rozepnutou a v odhalené paži injekční jehlu. Vzdal to. Zřejmě usoudil, že nemá naději, tak to urychlil. Ploužil jsem se dál. Jeden jediný mrtvý, a jak mě to sebralo! Přecházel jsem zrovna přes malé náměstíčko, když jsem zaslechl vzdálený zvuk motoru. Nádherný zvuk jedoucího auta! Rozeběhl jsem se ke křižovatce na druhé straně náměstíčka. Je to správná silnice? Zvuk motoru prozrazoval, že vůz zrychluje a zároveň se blíží. Ne. Bude to až ta další. Tryskem jsem se hnal k další křižovatce. Byla by smůla, kdybych doběhl pozdě! Motor ječel ve vysokých otáčkách. Dávno potřeboval přeřadit, co to ten řidič vyvádí? Vletěl jsem do křižovatky. Jo! Auto se teprve blížilo. Zůstal jsem stát uprostřed silnice a vyhlížel první9

VLADIMÍR NĚMEC

KRONIKY SVĚTA PO

náct do tuctu a ani si jich nevšimnete: A nevadí, že to sluníčko je nějak vysoko? No, vypadá to spíš na blížící se poledne. Kurva! Začal jsem něco tušit. Z toho horečnatého blouznění se mi vybavil televizní hlasatel: ,,Nemoc, která byla dlouho považována za chřipku, zasáhla během dvanácti hodin prakticky celý svět a zdá se, že se od chřipky neliší pouze extrémní nakažlivostí a několikahodinovou inkubační dobou, ale i vysokou úmrtností. Zatím zemřelo sice jen něko lik stovek Lidí ve Španělsku a Francii, ale v těchto místech epidemie propukla nejdříve." Konečně jsem se rozpomněl. Sklátilo mě to před třemi dny. Ještě mám na stolku u postele paralen. No, zdá se, že mi je líp. Dokonce mám žízeň a trochu hládek. Jenže lednička bez proudu už lehce zavání. To se dalo čekat. Minerálka a párky v plechovce to jistí. A ještě pomeranč. Vlezl jsem do bezpečí postele, všechno do sebe naházel a zase jsem odpadl. ,,Ze všech koutů světa přichází zprávy o stovkách tisíců mrtvých... Nemoc má typický počátek - zvýšená teplota, pak člověk z ničeho nic najednou omdlí. Po několi ka minutách se probere a další průběh je podobný těžší formě chřipky. Bolesti hlavy, malátnost, vysoká horečka. Bohužel, oproti chřipce má nemoc nepoměrně vyšší mortalitu a nezabírají na ni ani antibiotika, ani antivirové přípravky. Zatím nikdo nepřežil déle než padesát dva hodin ... " Při tom snu jsem se vzbudil. Jo, Nemoc, tak jí v televizi říkali, i když měla alespoň tucet jmen. Pak jsem si uvědo mil - padesát dva hodin nikdo nepřežil? Tak to vypadá, že ten hlasatel neměl tak úplně pravdu. Vyskočil jsem z postele tak rychle, že na zemi skončila plechovka od párků. Plechovka jo, zato já konečně stál

A teprve teď mi začala docházet hrůznost situace. Pře běhl jsem k oknu - nic se nezměnilo. Je odpoledne a nikde

pevně.

nikdo. Ustrojil jsem se a seběhl na ulici do chladného rána. Čekal jsem, že hned za rohem najdu těla, bez nich se mi nechtělo věřit, že nějaká epidemie vůbec propukla. Nebyla tam. Řidiči zřejmě pocítili závratě včas, stači li zastavit a dojít domů nebo si zavolat pomoc. V prvních okamžicích to nebylo až tak hrozné, ale jak jsem procházel v naprostém tichu Žižkovem, mezi stovkami opuštěných automobilů, zmocnila se mě zvláštní tíseň. Přece není možné, že bych přežil jen já sám, že by si zrovna mě Bůh vybral. .. To těžko, od narození jsi nevěřící, nesváděj to na Boha. Jasně, jenom šťastná náhoda. Šťastná? Nebo smůla největ ší? Neměl jsem odvahu dobývat se do zamčených domů a bušit na dveře. Obcházel jsem známé části města a čekal, jestli nepotkám dalšího stejného zoufalce, jako jsem já. Blížil jsem se k Florenci a tady jsem uviděl sanitu a za ní muže v biologickém skafandru. Zajásal jsem a rozeběhl se k němu. Mělo mě varovat, že se nehýbal. Oběhl jsem auto a tam, v otevřených dveřích, seděl lékař. Kombinézu vpředu rozepnutou a v odhalené paži injekční jehlu. Vzdal to. Zřejmě usoudil, že nemá naději, tak to urychlil. Ploužil jsem se dál. Jeden jediný mrtvý, a jak mě to sebralo! Přecházel jsem zrovna přes malé náměstíčko, když jsem zaslechl vzdálený zvuk motoru. Nádherný zvuk jedoucího auta! Rozeběhl jsem se ke křižovatce na druhé straně náměstíčka. Je to správná silnice? Zvuk motoru prozrazoval, že vůz zrychluje a zároveň se blíží. Ne. Bude to až ta další. Tryskem jsem se hnal k další křižovatce. Byla by smů la, kdybych doběhl pozdě! Motor ječel ve vysokých otáčkách. Dávno potřeboval přeřadit, co to ten řidič vyvádí? Vletěl jsem do křižovatky. Jo! Auto se teprve blížilo. Zůstal jsem stát uprostřed silnice a vyhlížel první9

VLADIMÍR NĚMEC

ho živého člověka. Bude to muž nebo žena? Jenže řvoucí vůz se řítil přímo na mě. To mě nevidí? Uskočil jsem v poslední chvíli, skoro jsem cítil nárazník na noze. Ne že bych se chtěl předvádět, ale prostě jsem na okamžik ztuhnul, když jsem si uvědomil, že auto nikdo neřídí!

Vůz mě minul a třicet metrů za mnou narazil do zaparkovaných aut. Co to je? Zbláznil jsem se? Opatrně jsem se blížil k autu. Najednou jsem zadním okénkem zahlédl hlavu, která se na okamžik zvedla a hned zase spadla na volant. Rychle jsem popoběhl k řidiči. Chlap, střední věk. Žil, ale něco nesrozumitelně drmolil. Snažil jsem se otevřít dveře u řidiče, ale nešlo mi to. ,,Co vám je?" křiknu) jsem na něj přes okénko. Podíval se na mě jako na zjevení: ,,Nohy." No jo, až teď jsem si všiml, že se s ním utrhla sedačka a přimáčkla ho k volantu. Otevřel jsem dveře za ním a snažil se sedačku posunout. Vzpříčila se, mrcha. Potřebuju nějaké páčidlo. Muž se viditelně třásl. Možná horečkou, ale spíš šokem. „Hned jsem zpátky," zařval jsem na něj a rozeběhl se zpátky k sanitce. Když jsem lékaře vyhazoval na zem, v duchu jsem ho požádal o prominutí. Jak jsem předpoklá dal, klíčky byly v zapalování. Za chvíli jsem už brzdil u raněného. Kus tyče jsem našel mezi nářadím. Nejdřív jsem vypáčil dveře a pak odsunul sedačku. Nohy měl obě oteklé a promodralé. Vsadil bych se, že jsou pod koleny zlomené o pedály. Chlap se mezitím probral a byl schopen mluvit. ,,Jak to vypadá? Budu chodit?" ,,Vím já? Nejsem doktor. Co jsi blbnul?" „Blbnul? Onemocněl jsem u známých, a když jsem se probral, byli mrtví. Vlezl jsem do auta a jel, ale asi jsem na chvíli omdlel."

KRONIKY SVĚTA PO

No, to asi jo. Než jsem ho přeložil do sanity, uvědomil jsem si, že bych mu měl dát něco proti bolesti. Jenže co? Lékárnička v sanitce byla plná injekcí s názvy, který mně říkaly kulový, tablety žádné. ,,Sakra, copak já vím, k čemu to všechno je?" ,,Dolsin? Je tam? Píchali mi ho, když jsem si na lyžích zlomil ruku." ,,Dolsin? Jo ... tady." Píchnul jsem mu to, ale když jsem ho přetahoval do sanity, stejně řval bolestí. ,)ak se jmenuješ?" začal jsem mu tykat, i když byl o dost starší. ,,Martin. A ty?" ,,Tom, Tedy Tomáš. Poslyš, pár minut odsud je nemocnice, zkusíme, jestli tam nepřežil nějaký doktor." Snažil jsem se jet bez velkého cukání, protože Martin určitě cítil každý pohyb. Naštěstí to do nemocnice Na Františku není daleko. Přístupové cesty byly ovšem už zdálky dokonale zatarasené prázdnými auty, ale jinak vypadala nemocniční budova stejně tichá a opuštěná jako každý jiný dům v okolí. Alespoň zvenčí. Jakmile jsem ale nahlédl dovnitř, zděsil jsem se. Mrtví, hromady mrtvých. Všude podél stěn ležela v několika vrstvách na sobě nehybná těla. Nedokázal jsem je ani počítat. Stovky? Tisíce? Příbuzní je sem během těch tří čtyř dnů svezli v domnění, že jim lékaři a technika jednadvacátého století zachrání život. Při vezli je sem a zůstali tu s nimi nejspíš jako pomocníci. Dočasně. Zanedlouho se změnili v nemocné také. A pak v mrtvé. A místo nich přijížděli další a další dosud živí. .. Prošel jsem přízemí i první patro. Mrtví, všude jen mrtví. Radši jsem si je neprohlížel. Možná tu někde leží i Lucka. I když ta odjela na služebku a vrátit se ještě neměla. Už jsem ani nenahlížel do lékařských pokojů, i ty byly li

VLADIMÍR NĚMEC

KRONIKY SVĚTA PO

ho živého člověka. Bude to muž nebo žena? Jenže řvoucí vůz se řítil přímo na mě. To mě nevidí?

Vůz mě minul a třicet metrů za mnou narazil do zaparkovaných aut. Co to je? Zbláznil jsem se? Opatrně jsem se blížil k autu. Najednou jsem zadním okénkem zahlédl hlavu, která se na okamžik zvedla a hned zase spadla na volant. Rychle jsem popoběhl k řidiči. Chlap, střední věk. Žil, ale něco nesrozumitelně drmolil. Snažil jsem se otevřít dveře u řidiče, ale nešlo mi to. ,,Co vám je?" křiknu! jsem na něj přes okénko. Podíval se na mě jako na zjevení: ,,Nohy." No jo, až teď jsem si všiml, že se s ním utrhla sedačka a přimáčkla ho k volantu. Otevřel jsem dveře za ním a snažil se sedačku posunout. Vzpříčila se, mrcha. Potřebuju nějaké páčidlo. Muž se viditelně třásl. Možná horečkou, ale spíš šokem. „Hned jsem zpátky," zařval jsem na něj a rozeběhl se zpátky k sanitce. Když jsem lékaře vyhazoval na zem, v duchu jsem ho požádal o prominutí. Jak jsem předpoklá dal, klíčky byly v zapalování. Za chvíli jsem už brzdil u raněného. Kus tyče jsem našel mezi nářadím. Nejdřív jsem vypáčil dveře a pak odsunul sedačku. Nohy měl obě oteklé a promodralé. Vsadil bych se, že jsou pod koleny zlomené o pedály. Chlap se mezitím probral a byl schopen mluvit. ,,Jak to vypadá? Budu chodit?" ,,Vím já? Nejsem doktor. Co jsi blbnul?" „Blbnul? Onemocněl jsem u známých, a když jsem se probral, byli mrtví. Vlezl jsem do auta a jel, ale asi jsem na chvíli omdlel."

No, to asi jo. Než jsem ho přeložil do sanity, uvědomil jsem si, že bych mu měl dát něco proti bolesti. Jenže co? Ukárnička v sanitce byla plná injekcí s názvy, který mně řJ1caly kulový, tablety žádné. ,,Sakra, copak já vím, k čemu to všechno je?" „Dolsin? Je tam? Píchali mi ho, když jsem si na lyžích zlomil ruku." ,,Dolsin? Jo ... tady." Píchnu! jsem mu to, ale když jsem ho přetahoval do sanity, stejně řval bolestí. ,,Jak se jmenuješ?" začal jsem mu tykat, i když byl o dost starší. ,,Martin. A ty?" ,,Tom, Tedy Tomáš. Poslyš, pár minut odsud je nemocnice, zkusíme, jestli tam nepřežil nějaký doktor." Snažil jsem se jet bez velkého cukání, protože Martin určitě cítil každý pohyb. Naštěstí to do nemocnice Na Františku není daleko. Přístupové cesty byly ovšem už zdálky dokonale zatarasené prázdnými auty, ale jinak vypadala nemocniční budova stejně tichá a opuštěná jako každý jiný dům v okolí. Alespoň zvenčí. Jakmile jsem ale nahlédl dovnitř, zděsil jsem se. Mrtví, hromady mrtvých. Všude podél stěn ležela v několika vrstvách na sobě nehybná těla. Nedokázal jsem je ani počítat. Stovky? Tisíce? Phbuzní je sem během těch tří čtyř dnů svezli v domnění, že jim lékaři a technika jednadvacátého století zachrání život. Přivezli je sem a zůstali tu s nimi nejspíš jako pomocníci. Dočasně. Zanedlouho se změnili v nemocné také. A pak v mrtvé. A místo nich přijížděli další a další dosud živí ... Prošel jsem přízemí i první patro. Mrtví, všude jen mrtví. Radši jsem si je neprohlížel. Možná tu někde leží i Lucka. I když ta odjela na služebku a vrátit se ještě neměla. Už jsem ani nenahlížel do lékařských pokojů, i ty byly

Uskočil jsem v poslední chvíli, skoro jsem cítil nárazník na noze. Ne že bych se chtěl předvádět, ale prostě jsem na okamžik ztuhnut, když jsem si uvědomil, že auto nikdo neřídí!

VLADIMÍR NĚMEC

KRONIKY SVĚTA PO

zatarasené hromadami mrtvých. Apaticky jsem procházel kolem pokojů v druhém patře a najednou jsem zezadu, z pokoje, který jsem už minul, zaslechl vzlyknutí. Proletěl jsem otevřenými dveřmi a tady, obležená nehybnými těly, ležela na posteli holka se zakrvaveným obvazem přes bři cho. Tak čtrnáct, patnáct, víc jí nebylo. Obličej opuchlý od pláče, nedokázala ani mluvit, jen mě objala kolem krku a tiskla a tiskla. „Dobrý, už to bude dobrý," konejšil jsem ji, ale v duchu se děsil toho obvazu. Najdu dva, které nezabila Nemoc, a nevím, jestli neumřou během pár hodin ... Vzal jsem dívku do náruče a snesl ji do sanitky. Teprve tady se utišila a my se dozvěděli, že se jmenuje Andrea. Do nemocnice ji přivezli se slepákem, ovšem jakmile se po operaci probrala, sklátila ji Nemoc. Zvláštní, tělo oslabené operací to přežije a miliony zdravých a odolných lidí ne. Vrátil jsem se do nemocnice ještě jednou a nabral obvazy, dlahy a dezinfekci. Z antibiotik, tedy těch, co znám, jsem našel jen tetracyklin. Jeli jsme k Martinovi, bydlel v přízemí a sám. Výhodu jsem viděl nejen v tom, že ho nebudu muset tahat do šestého patra bez výtahu, ale taky že mě za dveřmi nebude čekat další mrtvola. Přenesl jsem Andreu na gauč a Martina jsem za pomoci kolečkového křesla ze sanitky dovezl až k posteli. Pak jsem mu prohlídnul bar. Potřeboval jsem ho opít. Narkózu etanolem. Pochopil to a vytáhnu! půlku lahvinky vizoura na jeden zátah. Andrejce jsem nakázal, ať si zacpe uši a otočí se. Vydezinfikovat, natřít mastí a hlavně alespoň nějak srovnat kosti, ovázat, přiložit dlahu a stáhnout. Víc jsem nedokázal a ani neuměl. Proč jsem se nepustil do studia doktoři ny místo softwaru? Když jsem Martinovi dodělal druhou nohu, začal zvracet. Možná opilostí, ale spíš po mém zásahu.

Pak ještě Andreu. V podbřišku ji řezalo ajá se bál sepse. Vyměnil jsem obvaz a oběma naordinoval koňskou dávku

***

Ráno jsem se probudil první a s obavami se zaposlouchal. Dvojí klidný dech - dobrá. Vstal jsem, abych připra vil snídani,jenže voda tekla jen malým čůrkem. Samozřej mě, čerpadla nejedou. Než přestala úplně téct, natočil jsem všechny hrnce, kbelíky a ještě půl vany. Dopoledne jsem zasvětil shromažďování zásob. Měl jsem na starosti dva další životy. Snad proto jsem nepropadal zoufalství, nechtěl se opít ani zabít. Sanitkou jsem objel několik obchodů v okolí a kromě trvanlivých potravin a balené vody jsem hledal oblečení, svíčky, deky a vůbec všechno, co jsem usoudil, že by se časem mohlo hodit. 13

VLAD IMÍR NĚMEC

KRONIKY SVĚTA PO

zatarasené hromadami mrtvých. Apaticky j sem procházel kolem pokojů v druhém patře a najednou jsem zezadu, z pokoje, který jsem už minul, zaslechl vzlyknutí. Proletěl jsem otevřenými dveřmi a tady, obležená nehybnými těly, ležela na posteli holka se zakrvaveným obvazem přes bři cho. Tak čtrnáct, patnáct, víc jí nebylo. Obličej opuchlý od pláče, nedokázala ani mluvit, jen mě objala kolem krku a tiskla a tiskla. „Dobrý, už to bude dobrý," konejšil jsem ji, ale v duchu se děsil toho obvazu. Najdu dva, které nezabila Nemoc, a nevím, jestli neumřou během pár hodin ... Vzal jsem dívku do náruče a snesl ji do sanitky. Teprve tady se utišila a my se dozvěděli, že se jmenuje Andrea. Do nemocnice ji přivezli se slepákem, ovšem jakmile se po operaci probrala, sklátila ji Nemoc. Zvláštní, tělo oslabené operací to přežije a miliony zdravých a odolných lidí ne. Vrátil jsem se do nemocnice ještě jednou a nabral obvazy, dlahy a dezinfekci. Z antibiotik, tedy těch, co znám, jsem našel jen tetracyklin. Jeli jsme k Martinovi, bydlel v přízemí a sám. Výhodu jsem viděl nejen v tom, že ho nebudu muset tahat do šestého patra bez výtahu, ale taky že mě za dveřmi nebude čekat další mrtvola. Přenesl jsem Andreu na gauč a Martina jsem za pomoci kolečkového křesla ze sanitky dovezl až k posteli. Pak jsem mu prohlídnul bar. Potřeboval jsem ho opít. Narkózu etanolem. Pochopil to a vytáhnu! půlku lahvinky vizoura na jeden zátah. Andrejce jsem nakázal, ať si zacpe uši a otočí se. Vydezinfikovat, natřít mastí a hlavně alespoň nějak srovnat kosti, ovázat, přiložit dlahu a stáhnout. Víc jsem nedokázal a ani neuměl. Proč jsem se nepustil do studia doktoři ny místo softwaru? Když jsem Martinovi dodělal druhou nohu, začal zvracet. Možná opilostí, ale spíš po mém zásahu.

Pak ještě Andreu. V podbřišku ji řezalo a já se bál sepse. Vyměnil jsem obvaz a oběma naordinoval koňskou dávku

antibiotik. Dvě hodiny odpoledne a já byl k smrti unavený. Ještě včera večer se sám potácím a dneska posiluju s osmdesátikilovým chlapem. Jenže jsem od rána nejedl a Andrea s Martinem ještě mnohem déle. Vyběhl jsem ven a v sousední ulici rozbil sklo ve dveřích obchodu s potravinami. Tak nějak samozřejmě, jako bych to dělal každý den. K večeru jsem ještě zajel do svého bytu. Napadlo mě, že bych mohl vyzkoušet mobil a internet. Třeba tam bude vzkaz od Lucky. Nic. Mobil vybitý a notebook nenašel ani jedno připojení. Samozřejmě, na několik dnů bez proudu nejsou záložní zdroje stavěné. Jak připojovací body pro WiFi, tak i servery samotné jsou dávno dole. Totéž bude platit i pro mobilní převaděče. Ještě tak satelitní spoje by mohly fungovat, jenže bez pozemní sítě na straně volaného se stejně nikam nedostanu. Do Martinova bytu jsem se vrátil až v noci a po vizitě, tedy po podání dalších tetracyklinů, jsem na zemi okamžitě usnul. ** * Ráno jsem se probudil první a s obavami se zaposlouchal. Dvojí klidný dech - dobrá. Vstal jsem, abych připra vil snídani,jenže voda tekla jen malým čůrkem. Samozřej mě, čerpadl a nejedou. Než přestala úplně téct, natočil jsem všechny hrnce, kbelíky a ještě půl vany. Dopoledne jsem zasvětil shromažďování zásob. Měl jsem na starosti dva další životy. Snad proto jsem nepropadal zoufalství, nechtěl se opít ani zabít. Sanitkou jsem objel několik obchodů v okolí a kromě trvanlivých potravin a balené vody jsem hledal oblečení, svíčky, deky a vůbec všechno, co jsem usoudil, že by se časem mohlo hodit. 13

ISBN 978-80- 87246 - 53- 5