Issuu

SMRT -

BUDĚJOVICKÉHO

HEJTMAl\IA ..

HISTORICKÝ ROMÁN

TOMAS STERNECK .,

MOBA

TOMÁŠ STERNECK

SMRT

BUDĚJOVICKÉHO Tomáš Stemeck Smrt budějovického hejtmana

HEJTMANA HISTORJCKÝ ROMÁN

Odpovědná redaktorka Martina Kloudová

Grafická úprava Michal Paján Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Tomáš Stemeck, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 20 I 7 Vydání první ISBN 978-80-243-7625-7

MOBA

I. CTIHODNÝ KMET A JEHO SYN Pás oblohy nad západní frontou domů českobudějo vického rynku přitahoval onoho překvapivě vlahého podzimního večera léta Páně 1625 pozornost obyvatel královského města svou zářivě červenooranžovou barvou. Většina z těch, kteří se právě nacházeli na náměstí, upřeně sledovala ohnivý pruh, tak ostře kontrastující s rozježeným temným obrysem strmých sedlových a valbových střech. Zatímco někteří z pozorovatelů dokázali vnímat podmanivou nádheru mraků osvícených zapadajícím sluncem, u jiných probouzely strach. Možná tak k lidem opět promlouvá Bůh. Možná Všemohoucí zase jednou varuje ty, kteří jeho znamením umě jí naslouchat. Možná se chystá další z pohrom, kterými po právu rozlícený Stvořitel už pěknou řádku let častu je nehodné zástupy křesťanů, jejichž víra ztratila svou stálost, čistotu a plnost, protože ji podkopaly pýcha, rozmařilost a zloba. Čtyřicetiletý muž, zcela zahalený do dlouhého šedivého pláště, s tváří, již zastiňovala široká krempa hluboce naraženého tmavě zeleného klobouku, na rozdíl od svých sousedů hrozivě tajemnou krásu nebe vůbec nevnímal. Jindy by zcela jistě dumal nad znameními Spasitelova hněvu. Přemýšlel by o nejspravedlivějším rozlícení nad ďábelskými úspěchy těch, kteří na zemi ve službách knížete temnot neúnavně jitřili nejohavnější mrzké pudy 5

a vytrvale nastražovali tenata obludných kacířských svodů.

Jindy by si určitě vzpomněl na svou kroniku. Na ten vzdálený cíl, který si před časem v jakémsi návalu nadšení z vypůjčených historií předsevzal, aby brzy zjistil, že jeho splnění bude mnohem těžší, než se zpočátku zdálo. K prastarým, starým i novějším budějovickým dějům, které si nedávno začal po večerech vypisovat, tu a tam při pojil vlastní postřeh. Zatím jen opatrně a nesměle (jak nelehké bylo psát o událostech tak, aby se nedotkl cti žádného z pánů sousedů!), ale přece s utkvělou představou, že všech svých poznámek jednou využije. Že vytvoří krásnou, velkou, úplnou kroniku svého města. Takovou, v níž bude mnohem více než jen jednotvárné přehledy virorum excellentissimorum, zastávajících od dávných dob přední městské úřady. Prostě opravdovou kroniku, která vylíčí úplně všechno: všechno důležité a zajímavé, podivné a tajemné, děsivé a hrůzyplné, co se kdy v Budějovicích stalo. Snad jednou ... Nyní však muže v klobouku vůbec nenapadlo, že by mohl - že by měl! - své zápiŠky obohatit zmínkou o plamenech, které zachvátily nebe. Nevnímal hořící oblohu a nevnímal ani příjemný závan nezvykle teplého vlhkého vzduchu, proudícího na rynk od soutoku Malše a Vltavy. David Teindleser vešel na náměstí ze Svinenské ulice, odkud zamířil k protilehlému rohu toho obrovského, výstavnými domy lemovaného čtverce. Pomalu se blížil ke starému dřevěnému pranýři, už notně ohlodanému zubem času, a marně se jej snažil nevidět. Oči nechtěly svého pána poslouchat. Otáčely se za velkým, teď osiřele trouchnivějícím kůlem s vysoko při6

pevněnými rezivějícími železnými pouty.

Za obrovitým, karatelsky vztyčeným prstem, snažícím se smrtelníky přesvědčit o tom, že po každém hříchu následuje trest. Před pěti lety tu stála krásná hnědovlasá dívka. S nepři rozeně zvednutýma spoutanýma rukama a trpně svěše nou hlavou pykala u sloupu hanby a ponížení za neodpustitelnou vinu, která nemohla patřit jen jí. Ten jediný pohled,jímž se tehdy s Davidem rozloučila, se stále znovu vracel do jeho snů. Dokud neměl pranýř za zády, nepřestaly se zahalenému muži připomínat jeho trýznivé noční můry. Pak se však velmi rychle rozplynuly. V okamžiku, kdy prošel pod starobylým, shora zahroceným kamenným obloukem a ocitl se v loubí otcovského domu, zaujímaly již jejich místo úplně jiné starosti. Stejně jako po většinu odpoledne musel opět myslet na důvod nečekaného pozvání, které obdržel krátce po obědě. - Proč mě jen k sobě volá? - opakoval si David v duchu. Doufal, že se starému pánovi nepřitížilo během té nedlouhé doby, která uplynula od jejich posledního setkání. - Před necelým týdnem jsme se přece rozloučili s tím, že se jako obyčejně uvidíme zase za čtrnáct dní! Od Tatárka, na duchu slabého sluhy neurčitého věku, který se stal součástí tatínkovy domácnosti už kdysi dávno, v době, kdy proklatí evangeličtí páni stavové zvedli vojsko proti Jeho Milosti císařské, se toho mnoho nedozvěděl. Robustní černovlasý ubožák s obrovitou hlavou, na níž byla posazena malá šikmá očka, nafouklé tváře a ohavně křivá, tlustými rozpukanými rty rámovaná ústa plná zčernalých zubů, dokázal jen s obtížemi přetlumo čit, že má David tento večer přijít. 7

a vytrvale nastražovali tenata obludných kacířských svodů.

Jindy by si určitě vzpomněl na svou kroniku. Na ten vzdálený cíl, který si před časem v jakémsi návalu nadšení z vypůjčených historií předsevzal, aby brzy zjistil, že jeho splnění bude mnohem těžší, než se zpočátku zdálo. K prastarým, starým i novějším budějovickým dějům, které si nedávno začal po večerech vypisovat, tu a tam při pojil vlastní postřeh. Zatím jen opatrně a nesměle (jak nelehké bylo psát o událostech tak, aby se nedotkl cti žádného z pánů sousedů!), ale přece s utkvělou představou, že všech svých poznámek jednou využije. Že vytvoří krásnou, velkou, úplnou kroniku svého města. Takovou, v níž bude mnohem více nežjenjednotvárné přehledy virorum excellentissimorum, zastávajících od dávných dob přední městské úřady. Prostě opravdovou kroniku, která vylíčí úplně všechno: všechno důležité a zajímavé, podivné a tajemné, děsivé a hrůzyplné, co se kdy v Budějovicích stalo. Snad jednou .. . Nyní však muže v klobouku vůbec nenapadlo, že by mohl - že by měl! - své zápisky obohatit zmínkou o plamenech, které zachvátily nebe. Nevnímal hořící oblohu a nevnímal ani příjemný závan nezvykle teplého vlhkého vzduchu, proudícího na rynk od soutoku Malše a Vltavy. David Teindleser vešel na náměstí ze Svinenské ulice, odkud zamířil k protilehlému rohu toho obrovského, výstavnými domy lemovaného čtverce. Pomalu se blížil ke starému dřevěnému pranýři, už notně ohlodanému zubem času, a marně se jej snažil nevidět. Oči nechtěly svého pána poslouchat. Otáčely se za velkým, teď osiřele trouchnivějícím kůlem s vysoko při6

pevněnýrni rezivějícími železnými

pouty. Za obrovitým, karatelsky vztyčeným prstem, snažícím se smrtelníky přesvědčit o tom, že po každém hříchu následuje trest. Před pěti lety tu stála krásná hnědovlasá dívka. S nepři rozeně zvednutýma spoutanýma rukama a trpně svěše nou hlavou pykala u sloupu hanby a ponížení za neodpustitelnou vinu, která nemohla patřit jen jí. Ten jediný pohled,jímž se tehdy s Davidem rozloučila, se stále znovu vracel do jeho snů. Dokud neměl pranýř za zády, nepřestaly se zahalenému muži připomínat jeho trýznivé noční můry. Pak se však velmi rychle rozplynuly. V okamžiku, kdy prošel pod starobylým, shora zahroceným kamenným obloukem a ocitl se v loubí otcovského domu, zaujímaly již jejich místo úplně jiné starosti. Stejně jako po většinu odpoledne musel opět myslet na důvod nečekaného pozvání, které obdržel krátce po obědě. - Proč mě jen k sobě volá? - opakoval si David v duchu. Doufal, že se starému pánovi nepřitížilo během té nedlouhé doby, která uplynula od jejich posledního setkání. - Před necelým týdnem jsme se přece rozloučili s tím, že se jako obyčejně uvidíme zase za čtrnáct dní! Od Tatárka, na duchu slabého sluhy neurčitého věku, který se stal součástí tatínkovy domácnosti už kdysi dávno, v době, kdy proklatí evangeličtí páni stavové zvedli vojsko proti Jeho Milosti císařské, se toho mnoho nedozvěděl. Robustní černovlasý ubožák s obrovitou hlavou, na níž byla posazena malá šikmá očka, nafouklé tváře a ohavně křivá, tlustými rozpukanými rty rámovaná ústa plná zčernalých zubů, dokázal jen s obtížemi přetlumo čit, že má David tento večer přijít. 7

Na otázky, jimiž se pozvaný snažil zjistit více, už Tatárek odpovídal jen nesrozumitelným hýkáním, doprovázeným klátivými pohyby horní části svého neforemného těla.

Na podzim kmeta jeho choroby opět na několik dní upoutaly na lože. A opět ho z nich vyléčil Fabián, který konečně přijel domů na hlavní prázdniny. Ty byly bohužel velmi krátké, takže se ani tentokrát v Budějovicích příliš neohřál.

Od počátku dvacátých let sedmnáctého věku nebyl zdravotní stav Kašpara Teindlesera valný. Kmeta, který dovršil úctyhodných šedesát let věku krátce předtím, než hlahol budějovických zvonů všem obyvatelům „vždy věr ného" královského města zvěstoval slavné bělohorské vítězství, trápily potíže s dechem. V letních měsících roku 1625 se vystupňovaly natolik, že se téměř dusil. Navíc se k nim přidružily bolestivé otoky nohou. Na začátku srpna se již s Kašparem jeho počet ná rodina pomalu loučila. V očekávání starcova brzkého odchodu na věčnost nechala jeho žena Mariana poslat do Českého Krumlova pro Fabiána. Davidův patnáctiletý polorodý bratr Fabián Teindleser, studentík mediae classis grammaticae krumlovského jemitského gymnázia, se dva dny..riato objevil v rodném měs tě. Cestou se vroucně modlir, aby zastihl tatínka živého, a jeho modlitby byly vyslyšeny. Jako by se starému pánovi zázračně vrátily jeho někdejší síly. Svého syna přišel s úsměvem na rtech přivítat do mázhauzu. Leč vacationes generales byly ještě daleko, a tak se Fabián brzy musel vydat zpátky tam, kde sej iž třetím rokem pilně vzdělával pod bedlivým dohledem učených otců z Tovaryšstva Ježíšova. Sotva pan student odjel, tatínkův dech jako mávnutím proutku ztěžkl. Chuť do života však starce neopouštěla a svým neduhům,jež se v nepravidelných intervalech hlásily ke slovu, se nepoddával. 8

A tak se chlapec už zase hezkých pár dní s chvályhodnou svědomitostí oddával liternímu učení v českokrum lovské koleji, když si starý Teindleser zavolal svého staršího syna Davida. Jakmile David Teindleser vyslechl Tatárka, pokři žoval se. Během odpoledne tak učinil ještě několikrát. Pokřižoval se také těsně předtím, než opustil svůj příbytek. Ani ve skrytu duše nezapochyboval o tom, že tatínkovi v boji s jeho chorobami pomáhají prosby a přímluvy u Nejvyššího. Stejně jako Kašpar jim také David věřil mnohem víc než všem těm nestydatě drahým medikamentům od lékárníka Fibicha z výstavné apotéky U Bílého anděla, které rodina navzdory pochybnostem o jejich blahodárných účincích nakupovala. David však věřil také v otcovu houževnatost a cílevě domost. Ve vlastnosti, které stály v pozadí Kašparovy cesty vzhůru, v pozadí vzestupu celé jeho rodiny. Snad i teď kmetovi pomohou v nerovném zápase s neúprosným ča sem - v boji za to, aby jej kýžená „dobrá smrt" zastihla dokonale připraveného. Vlastně i za to, aby přišla co možná nejpozději, třebaže právě ona otevírá spravedlivým dveře k věčné blaženosti. Svému otci vděčil David za mnohé. Mimo jiné za erb se třemi modrými hvězdami a polovinou stříbrného orla, 9

Na otázky, jimiž se pozvaný snažil zjistit více, už Tatárek odpovídal jen nesrozumitelným hýkáním, doprovázeným klátivými pohyby horní části svého neforemného těla.

Od počátku dvacátých let sedmnáctého věku nebyl zdravotní stav Kašpara Teindlesera valný. Kmeta, který dovršil úctyhodných šedesát let věku krátce předtím, než hlahol budějovických zvonů všem obyvatelům „vždy věr ného" královského města zvěstoval slavné bělohorské vítězství, trápily potíže s dechem. V letních měsících roku 1625 se vystupňovaly natolik, že se téměř dusil. Navíc se k nim přidružily bolestivé otoky nohou. Na začátku srpna se již s Kašparem jeho počet ná rodina pomalu loučila. V očekávání starcova brzkého odchodu na věčnost nechala jeho žena Mariana poslat do Českého Krumlova pro Fabiána. Davidův patnáctiletý polorodý bratr Fabián Teindleser, studentík mediae classis grammaticae krumlovského jezuitského gymnázia, se dva dny nato objevil v rodném měs tě. Cestou se vroucně modlil, aby zastihl tatínka živého, a jeho modlitby byly vyslyšeny. Jako by se starému pánovi zázračně vrátily jeho někdejší síly. Svého syna přišel s úsměvem na rtech přivítat do mázhauzu. Leč vacationes generales byly ještě daleko, a tak se Fabián brzy musel vydat zpátky tam, kde sej iž třetím rokem pilně vzdělával pod bedlivým dohledem učených otců z Tovaryšstva Ježíšova. Sotva pan student odjel, tatínkův dech jako mávnutím proutku ztěžkl. Chuť do života však starce neopouštěla a svým neduhům,jež se v nepravidelných intervalech hlásily ke slovu, se nepoddával. 8

A tak se chlapec už zase hezkých pár dní s chvályhodnou svědomitostí oddával liternímu učení v českokrum lovské koleji, když si starý Teindleser zavolal svého staršího syna Davida. Jakmile David Teindleser vyslechl Tatárka, pokři žoval se . Během odpoledne tak učinil ještě několikrát. Pokřižoval se také těsně předtím , než opustil svůj pří bytek. Ani ve skrytu duše nezapochyboval o tom, že tatínkovi v boji s jeho chorobami pomáhají prosby a přímluvy u Nejvyššího. Stejně jako Kašpar jim také David věřil mnohem víc než všem těm nestydatě drahým medikamentům od lékárníka Fibicha z výstavné apotéky U Bílého anděla, které rodina navzdory pochybnostem o jejich blahodárných účincích nakupovala. David však věřil také v otcovu houževnatost a cílevě domost. Ve vlastnosti, které stály v pozadí Kašparovy cesty vzhůru, v pozadí vzestupu celé jeho rodiny. Snad i teď kmetovi pomohou v nerovném zápase s neúprosným ča sem - v boji za to, aby jej kýžená „dobrá smrt" zastihla dokonale připraveného. Vlastně i za to, aby přišla co možná nejpozději, třebaže právě ona otevírá spravedlivým dveře k věčné blaženosti. Svému otci vděčil David za mnohé. Mimo jiné za erb se třemi modrými hvězdami a polovinou stříbrného orla, 9

jímž se Teindleserové mohli na základě císařského privilegia z prvního července 1620 honosit. Na přídomek „z Hvězdníku", který tyto pošlechtěné měšťany ozdobil, si do poloviny dvacátých let zvykla jen malá část jejich sousedů. Mnozí na něj bezděčně zapomínali. Ale někteří jej přehlíželi vědomě, protože hrdá civitas se přece od pradávna řídila městským právem, do kterého šlechtické výsady nepatřily. Sotva by se však mezi Budějovickými našel v roce 1625 někdo, kdo by pochyboval o mimořádném postavení klanu,jehož hlavou stále zůstával bělovlasý Kašpar Teindleser z Hvězdníku: emeritní primátor, donedávna pevnou rukou řídící přední zeměpanské město českého jihu. Kolegium „moudrých a opatrných" pánů konšelů sice z vlastní vůle opustil, nicméně významnou funkci českobudějo vického císařského solního úředníka si nadále podržel. Starý pán z Hvězdníku si ve svém pohodlném křesíl ku nepatrně poposedl a odložil pohár se zbytkem jemně nasládlého uherského vína. Pqhlédl na mlčícího Davida, jehož zkoumavé oči doslova visely na otcových rtech, a se zachmuřenou tváří pronesl zbytečnou větu: ,,Musím s tebou mluvit!" Během předchozích několika minut, kdy s tatínkem v dobře vytopené přední světnici jeho domu v tichosti popíjel příjemně chutnající mok, se David uklidnil. Otec na tom zjevně nebyl o nic hůře než při jejich posledním setkání. Starcovo vážné chování však nezavdávalo pochyb, že svého syna pozval z jiného důvodu než jen proto, aby společně posoudili obsah nově otevřeného soudku dovezeného až z dalekých panonských nížin. IO

- Že by snad se mnou chtěl rozmlouvat o tom, jak se jednou bude dělit jeho majetek? Ne, ne, kvůli tomu tu určitě nesedím. Já jsem svůj díl přece dávno dostal pře dem, -vrátil se David v duchu do roku 1613, kdy mu otec přenechal dům na nároží ulic Svinenské a Mikulášské pod podmínkou, že se po jeho smrti nebude žádných dalších nemovitostí domáhat. - Ledaže by se chtěl bavit o erbovním listu? Ten bych měl převzít já. Určitě já! Jsem přece jeho nejstarší syn, tedy od té doby, co zemřel prvorozený Jiřík. Pak hosta napadlo, zda s ním otec zase nechce hovořit o tom, co se právě děje ve zdivočelém, poblázněném svě tě. Možná se ke starému Teindleserovi donesly nějaké nové děsuplné zvěsti o nepřátelích Jeho Milosti císařské. Už během několika minulých schůzek Davidovi vzrušeně líčil ty povýtce znepokojivé věci, které se dozvídal od císařských úředníků, dvořanů i oficírů, s nimiž byl jako budějovický salczambtman v téměř nepřetržitém styku. Šeredně se prý zmýlili všichni, kdo se odvážili tvrdit, že po definitivní porážce proradného falckého kurfiřta je konečně na obzoru trvalý mír. V uplynulých měsících Kašpar z Hvězdníku se stále krabatějším čelem vyprávěl svému staršímu synovi o komplotu všech kacířů, luteránů i jiných, ještě odpornějších sektářů, s francouzským králem. A světe div se, byl to snad dokonce nějaký kardinál, kdo měl to spiknutí na svědomí! Jeho podivné jméno si David ne a ne zapamatovat, ale naposledy pan otec říkal, že Jeho Veličenstvu králi Ludvíkovi, toho jména tři náctému, popletl ten vlk v beránčím rouše hlavu, sotva se stal jeho prvním ministrem. Angličané a Nizozemci tak mohli znovu začít vystrkovat růžky. Největší nebezpečí 11

jímž se Teindleserové mohli na základě císařského privilegia z prvního července 1620 honosit. Na přídomek „z Hvězdníku", který tyto pošlechtěné měšťany ozdobil, si do poloviny dvacátých let zvykla jen malá část jejich sousedů. Mnozí na něj bezděčně zaponúnali. Ale někteří jej přehlíželi vědomě, protože hrdá civitas se přece od pradávna řídila městským právem, do kterého šlechtické výsady nepatřily. Sotva by se však mezi Budějovickými našel v roce 1625 někdo, kdo by pochyboval o mimořádném postavení klanu,jehož hlavou stále zůstával bělovlasý Kašpar Teindleser z Hvězdníku: emeritní primátor, donedávna pevnou rukou řídící přední zeměpanské město českého jihu. Kolegium „moudrých a opatrných" pánů konšelů sice z vlastní vůle opustil, nicméně významnou funkci českobudějo vického císařského solního úředníka si nadále podržel. Starý pán z Hvězdníku si ve svém pohodlném křesíl ku nepatrně poposedl a odložil pohár se zbytkem jemně nasládlého uherského vína. Pohlédl na mlčícího Davida ' jehož zkoumavé oči doslova visely na otcových rtech, a se zachmuřenou tváří pronesl zbytečnou větu: ,,Musím s tebou mluvit!" Během předchozích několika minut, kdy s tatínkem

v dobře vytopené přední světnici jeho domu v tichosti popíjel příjemně chutnající mok, se David uklidnil. Otec na tom zjevně nebyl o nic hůře než při jejich posledním setkání. Starcovo vážné chování však nezavdávalo pochyb, že svého syna pozval z jiného důvodu než jen proto, aby společně posoudili obsah nově otevřeného soudku dovezeného až z dalekých panonských nížin. 10

- Že by snad se mnou chtěl rozmlouvat o tom, jak se jednou bude dělit jeho majetek? Ne, ne, kvůli tomu tu určitě nesedím. Já jsem svůj díl přece dávno dostal pře dem, - vrátil se David v duchu do roku 1613, kdy mu otec přenechal dům na nároží ulic Svinenské a Mikulášské pod podmínkou, že se po jeho smrti nebude žádných dalších nemovitostí domáhat. - Ledaže by se chtěl bavit o erbovním listu? Ten bych měl převzít já. Určitě já! Jsem přece jeho nejstarší syn, tedy od té doby, co zemřel prvorozený Jiřík. Pak hosta napadlo, zda s ním otec zase nechce hovořit o tom, co se právě děje ve zdivočelém, poblázněném svě tě. Možná se ke starému Teindleserovi donesly nějaké nové děsuplné zvěsti o nepřátelích Jeho Milosti císařské. Už během několika minulých schůzek Davidovi vzrušeně líčil ty povýtce znepokojivé věci, které se dozvídal od císařských úředníků, dvořanů i oficírů, s nimiž byl jako budějovický salczambtman v téměř nepřetržitém styku. Šeredně se prý zmýlili všichni, kdo se odvážili tvrdit, že po definitivní porážce proradného falckého kurfiřta je konečně na obzoru trvalý mír. V uplynulých měsících Kašpar z Hvězdníku se stále krabatějším čelem vyprávěl svému staršímu synovi o komplotu všech kacířů, luteránů i jiných, ještě odpornějších sektářů, s francouzským králem. A světe div se, byl to snad dokonce nějaký kardinál, kdo měl to spiknutí na svědomí! Jeho podivné jméno si David ne a ne zapamatovat, ale naposledy pan otec říkal, že Jeho Veličenstvu králi Ludvíkovi, toho jména tři náctému, popletl ten vlk v beránčím rouše hlavu, sotva se stal jeho prvním ministrem. Angličané a Nizozemci tak mohli znovu začít vystrkovat růžky. Největší nebezpečí ll

však nemělo hrozit od nich, nýbrž od jednoho nadrženého luteránského kozla, od chlípného krále Kristiána, který už celé věky vládl ve studeném Dánsku, ještě chladnějším Norsku a bůhví kde ještě. Více než pomyšlení na hřejivé zástupy milenek ho teď prý vzrušovala předsta va, kterak coby hlava protestantů vjíždí v čele armády,jakou ještě Evropa neviděla, do Svaté říše římské a vyhání odtud jednoho katolického knížete za druhým. A tak císaři a králi Ferdinandovi nezbylo než popřát sluchu protivně snaživému a podezřele bohatému Albrechtovi z Valdštejna,jenž mu s ledovým klidem nabídl, že za své postaví vojsko ještě větší než Dánové, takové, které dosud neviděl celý svět. A jelikož se onen pán, o jehož majetku už kolovaly legendy, stal v létě císařským vrchním komandantem, nebylo podle Kašpara nejmenších pochyb o tom, že se co nevidět něco semele. Navzdory svému věku patřil správce českobudějo vického císařského solního úřadu k nejlépe informovaným obyvatelům města. Jeho syn si teď v duchu s uznáním uvědomil, že venerandus senex stále vzbuzuje respekt. Nejen v každém slově, ale také v každém pohybu a gestu ctihodného kmeta se zrcadlila dlouhá léta jeho působení v městské radě. Z Kašparova nenuceně sebevědomého chování vyzařovaly bohaté zkušenosti lokálního politika, zvyklého jak na veřejné vystupování, tak na kabinetní rozhovory mezi čtyřma očima. Však také tyto zkušenosti nenasbíral jenom při zasedáních konšelského sboru. Coby vyslanec obce, která odpradávna přináležela k jednomu ze tří privilegovaných stavů Království čes12

kého, se Kašpar Teindleser v minulosti několikrát zúčastnil zemského sněmu. Za sebou měl nesčetná jednání s předními zemskými i dvorskými úředníky, s řadou mocných šlechticů, se všemožnými vojenskými i duchovními hodnostáři. Jak si však Davidovi nejednou rozmrzele postěžoval, také s mnoha lumpy. Ti se prý v poslední době nebývale namnožili, tak jako nenasytné myši, či spíše jako ještě hltavější kobylky, jejichž hejna podobná nejčerněj ším bouřkovým mrakům se kdysi snášela na zem a požírala úrodu z celých polí. Dle starých kronik, i těch budě jovických, se tak naposledy stalo v nešťastném roce 1547, kdy mohutné kobylčí roje zrozené z hříšné zpupnosti úplně zastínily slunce. A podle Kašpara se od té doby zlo a pýcha rozmohly natolik, že až jednou (nedej Bože!) pří šerná armáda malých okřídlených ďáblových soldátů znovu vzlétne, tak slunce nezastíní, nýbrž rovnou pozře. Před více než pěti roky - bylo to ještě za rebelie, ale na obzoru se již rýsovala porážka zpupných pánů stavů - se mladší Teindleser stal členem českobudějovického sboru obecních starších. Než obsadil místo jednoho ze čtyřiadvaceti seniorů, z nichž mnohým ještě ani nezača lo rašit chmýří na bradě, zahrnul ho otec přívalem dobře míněných rad. Především jej nabádal k opatrnosti. Varoval ho, že čím lepšího postavení dosáhne, tím více pochybných existencí nejrůznějšího druhu se kolem něj bude motat. Kladl synovi na srdce, ať nikomu nevěří. Vů bec nikomu! Nejlépe ani sám sobě. Zdvořilostí maskovaná nedůvěra vůči všem bez výjimky prý člověku nemálo zpříjemní život, protože místo nekonečné řady trpkých zklamání mu sem tam připraví nějaké to milé překvapení.

však nemělo hrozit od nich, nýbrž od jednoho nadrženého luteránského kozla, od chlípného krále Kristiána, který už celé věky vládl ve studeném Dánsku, ještě chladnějším Norsku a bůhví kde ještě. Více než pomyšlení na hřejivé zástupy milenek ho teď prý vzrušovala předsta va, kterak coby hlava protestantů vjíždí v čele armády,jakou ještě Evropa neviděla, do Svaté říše římské a vyhání odtud jednoho katolického knížete za druhým. A tak císaři a králi Ferdinandovi nezbylo než popřát sluchu protivně snaživému a podezřele bohatému Albrechtovi z Valdštejna, jenž mu s ledovým klidem nabídl, že za své postaví vojsko ještě větší než Dánové, takové, které dosud neviděl celý svět. A jelikož se onen pán, o jehož majetku už kolovaly legendy, stal v létě císařským vrchním komandantem, nebylo podle Kašpara nejmenších pochyb o tom, že se co nevidět něco semele. Navzdory svému věku patřil správce českobudějo vického císařského solního úřadu k nejlépe informovaným obyvatelům města. Jeho syn si teď v duchu s uznáním uvědomil, že venerandus senex stále vzbuzuje respekt. Nejen v každém slově, ale také v každém pohybu a gestu ctihodného kmeta se zrcadlila dlouhá léta jeho působení v městské radě. Z Kašparova nenuceně sebevědomého chování vyzařovaly bohaté zkušenosti lokálního politika, zvyklého jak na veřejné vystupování, tak na kabinetní rozhovory mezi čtyřma očima. Však také tyto zkušenosti nenasbíral jenom při zasedáních konšelského sboru. Coby vyslanec obce, která odpradávna přináležela k jednomu ze tří privilegovaných stavů Království čes12

TOMÁŠ STERNECK

SMRT.~ BUDĚJOVICKÉHO

HEJTM.ANA Českobudějovičtí měšťané se na počátku stavovského

povstání snaží prokázat svou věrnost císaři a očistit se od skrytých i zjevných nepřátel pravé katolické víry. Rok 1618 s sebou ovšem přináší i nečekané úmrtí hejtmana a císařského solního úředníka Jana Aulnera z Birkenfelsu. Před zdejším primasem Kašparem Teindleserem stojí mnoho nezodpovězených otázek: Zemřel hejtman přirozenou smrtí, nebo snad byl otráven? Kdo a proč by mu usiloval o život? Aby uchránil od podezření svého kmotřence Jeronýma, který sloužH zesnulému hejtmanovi jako pobočník, posílá chlapce okamžitě do Vídně se zprávou pro Aulnerovu vdovu. Aniž by to tušil, vystaví jej tak mnohem většímu nebezpečí.

•••

MOBA

I S BN 978- 80- 243- 7625- 7