MOBA
KAPITOLA I
PETR Prohlížel si regál s knižními novinkami. Mezi nimi viděl svou knihu. Na černém hřbetu žlutě zářilo jeho jméno - Petr Toman. Kniha stála na velmi výhodném místě - na prostřední polici ve výšce očí. „Kdo nepíše, není Čech!" zaslechl za sebou pronikavý krákavý hlas. Mohl patřit ženě stejně jako muži. Petr se otočil. Za ním stály dvě postarší ženy. Tmavovlasá a bělovlasá. Přesněji řečeno, jedna z nich měla vlasy obarvené na tmavě hnědou a druhá byla úplně šedivá. Bělovlasé paní mohlo být přes sedmdesát a obarvené kolem šedesáti. Možná míň nebo víc. Ale ženy po šedesátce nějak nerozlišoval. Ani podle barvy vlasů. Popravdě řečeno, starších žen si vůbec nevšímal. A starší muži, vlastně jeho vrstevníci, mu taky připadali skoro všichni stejní. Rozeznával je jen podle toho, jestli byli úplně holohlaví, nebo měli nějaké vlasy. Pak ještě jestli měli vousy a kníry. Vousy a kníry se mu nelíbily. Sám byl vždycky hladce oholený. Jinak by si připadal špinavý a neupravený. Krátce řečeno, starší lidé ani jejich příběhy ho nezajímali, i když sám už překročil šedesátku. Štíhlá tmavovláska měla brýle a vypadala jako intelektuálka. Intelektuálky s jejich jednoznačnými soudy bytostně nesnášel. Proto nikdy nepsal o tvůrkyních. Jen o interpret9
kách. I jeho poslední kniha byla věnovaná houslistkám, violistkám a violoncellistkám. Napsal ji na základě rozhovorů, recenzí a nahrávek jejich zpovědí. Ovšem knihu nenapsal úplně sám, ale s Emou. Nechtěla, aby ji uváděl jako spoluautorku. Ženské jméno by knížce ubralo na prodejnosti. Souhlasila jen s tím, aby jí v závěru věnoval několik vět poděkování. Jako své múze a rádkyni. Ve skutečnosti mu Ema opravovala jeho značně nedokonalou angličtinu. Občas se s ní miloval. Napůl z pocitu vděčnosti a napůl z jakési přátelské příchylnosti. Jednou se ho v posteli zeptala, jestli ji miluje. Řekl jí, že se na to nemá ptát. Ema se ho na to už nikdy neptala. A uvědomil si, že nikdy nebyl opravdu zamilovaný. Ani v pubertě. Do žádné z dívek ani žen, se kterými spal. Některé se mu líbily víc, některé míň. Ale k žádné z nich necítil to, čemu by se dalo říct láska. Možná, že se trochu zamiloval do tanečnice Marcely Zelené. Platonicky. Občas se mu o ní zdálo. Ve snu se už už milovali, ale na poslední chvíli mu krásná tanečnice unikla. Probouzel se zpocený a nešťastný. Marcela Zelená byla o generaci starší. Ani netušila, že existuje nějaký violoncellista, který občas vypomáhal v ponorce divadelního orchestru. Ani tehdy, když jí ho představil jeho otec, dirigent divadelního orchestru. Jen po něm lhostejně mlčky sklouzla svýma velkýma mandlovýma očima. Nestál jí ani za to obligátní „těší mě". Před lety se s chutí chytil Emina nápadu psát o bývalých profesionálních umělkyních. Byla hudební divadelní kritička a o umělkyních toho věděla dost. Rozhodli se, že napřed dají dohromady knihu o osudech profesionálních muzikantek. Těch, které hrají v orchestrech a přivydělávají si v dočasných „prázdninových" komorních souborech. Těch, které pak svou kariéru končí jako domácí 10
soukromé učitelky nebo v lepším případě jako učitelky v hudebních školách. Kniha v angličtině se dobře prodávala. Vyšla také německy, francouzsky a rusky. Teď konečně česky. Do Čech Petr přijel knihu prezentovat. V pěti městech - v Praze, Brně, Liberci, Ostravě a Olomouci. Jeho besedy a následně i kniha měly docela úspěch. Částečně to bylo tím, že na těch besedách s chutí uváděl údaje o svém vzdělání. Skoro žádné neměl. Trochu se tím chlubil. Vyprávěl, že není absolventem žádné univerzity, protože mu v komunistickém Československu nedovolili studovat. Směl se vyučit nějakému řemeslu. A tak se z něj stal vyučený zámečník. Pokaždé bez ironie uváděl, že je to velmi užitečná profese. V emigraci rozhodně užitečnější než profese spisovatele. Tohle prohlášení u posluchačů skoro pokaždé vyvolávalo smích a potlesk. Pak se ale musel pravdivě přiznat, že se mu v Německu podařilo vystudovat sociologii. Se specializací na umění, hlavně interpretační.
Ale víc než muzikantky nebo herečky ho zajímaly tanečnice a baletky. S Emou se chystali o nich napsat. Dokonce ho napadlo, že knížku věnuje hrdince svých chlapeckých erotických snů, krásné Marcele Zelené. Skoro při každé návštěvě Prahy ji chtěl vyhledat. Záminek by k tomu měl dost. Mohl by s ní udělat rozhovor. Mohl by si s ní popovídat o současném uplatnění tanečníků v muzikálech. O tom, že tanečníci teď mají podstatně větší možnosti než dřív. Zeptal by se jí, jak se dívá na moderní choreografii klasických baletů. Jenže nikdy mu na vyhledání Marcely Zelené nezbyl čas. Teď si přísahal, že ji najde. Živou nebo mrtvou, prohlásil v duchu. Spočítal si, že jeho chlapecké lásce by už 11
kách. I jeho poslední kniha byla věnovaná houslistkám, violistkám a violoncellistkám. Napsal ji na základě rozhovorů, recenzí a nahrávek jejich zpovědí. Ovšem knihu nenapsal úplně sám, ale s Emou. Nechtěla, aby ji uváděl jako spoluautorku. Ženské jméno by knížce ubralo na prodejnosti. Souhlasila jen s tím, aby jí v závěru věnoval několik vět poděkování. Jako své múze a rádkyni. Ve skutečnosti mu Ema opravovala jeho značně nedokonalou angličtinu. Občas se s ní miloval. Napůl z pocitu vděčnosti a napůl z jakési přátelské příchylnosti. Jednou se ho v posteli zeptala, jestli ji miluje. Řekl jí, že se na to nemá ptát. Ema se ho na to už nikdy neptala. A uvědomil si, že nikdy nebyl opravdu zamilovaný. Ani v pubertě. Do žádné z dívek ani žen, se kterými spal. Některé se mu líbily víc, některé míň. Ale k žádné z nich necítil to, čemu by se dalo říct láska. Možná, že se trochu zamiloval do tanečnice Marcely Zelené. Platonicky. Občas se mu o ní zdálo. Ve snu se už už milovali, ale na poslední chvíli mu krásná tanečnice unikla. Probouzel se zpocený a nešťastný. Marcela Zelená byla o generaci starší. Ani netušila, že existuje nějaký violoncellista, který občas vypomáhal v ponorce divadelního orchestru. Ani tehdy, když jí ho představil jeho otec, dirigent divadelního orchestru. Jen po něm lhostejně mlčky sklouzla svýma velkýma mandlovýma očima. Nestál jí ani za to obligátní „těší mě". Před lety se s chutí chytil Emina nápadu psát o bývalých profesionálních umělkyních. Byla hudební divadelní kritička a o umělkyních toho věděla dost. Rozhodli se, že napřed dají dohromady knihu o osudech profesionálních muzikantek. Těch, které hrají v orchestrech a přivydělávají si v dočasných „prázdninových" komorních souborech. Těch, které pak svou kariéru končí jako domácí 10
soukromé učitelky nebo v lepším případě jako učitelky v hudebních školách. Kniha v angličtině se dobře prodávala. Vyšla také ně mecky, francouzsky a rusky. Teď konečně česky. Do Čech Petr přijel knihu prezentovat. V pěti městech - v Praze, Brně, Liberci, Ostravě a Olomouci. Jeho besedy a následně i kniha měly docela úspěch. Částečně to bylo tím, že na těch besedách s chutí uváděl údaje o svém vzdělání. Skoro žádné neměl. Trochu se tím chlubil. Vyprávěl, že není absolventem žádné univerzity, protože mu v komunistickém Československu nedovolili studovat. Směl se vyučit nějakému řemeslu. A tak se z něj stal vyučený zámečník. Pokaždé bez ironie uváděl, že je to velmi užitečná profese. V emigraci rozhodně užitečnější než profese spisovatele. Tohle prohlášení u posluchačů skoro pokaždé vyvolávalo smích a potlesk. Pak se ale musel pravdivě přiznat, že se mu v Německu podařilo vystudovat sociologii. Se specializací na umění, hlavně interpretační.
Ale víc než muzikantky nebo herečky ho zajímaly taneč nice a baletky. S Emou se chystali o nich napsat. Dokonce ho napadlo, že knížku věnuje hrdince svých chlapeckých erotických snů, krásné Marcele Zelené. Skoro při každé návštěvě Prahy ji chtěl vyhledat. Záminek by k tomu měl dost. Mohl by s ní udělat rozhovor. Mohl by si s ní popovídat o současném uplatnění tanečníků v muzikálech. O tom, že tanečníci teď mají podstatně větší možnosti než dřív. Zeptal by se jí, jak se dívá na moderní choreografii klasických baletů. Jenže nikdy mu na vyhledání Marcely Zelené nezbyl čas. Teď si přísahal, že ji najde. Živou nebo mrtvou, prohlásil v duchu. Spočítal si, že jeho chlapecké lásce by už
11
mělo
být přes osmdesát. Ale délka života se teď hodně prodloužila. Dvě nakladatelství v New Yorku a v Torontu už o jeho budoucí knížku projevila zájem. Ale se svým agentem se Petr domluvil, že konkrétní smlouvu zatím uzavírat nebude.
*** Petr se podíval na ženy ještě jednou. Předpokládal, že ten posměšný výrok pronesla brýlatá tmavovláska. Najednou si uvědomil, že mu někoho připomíná. Někoho ze vzdálených časů, koho dobře znal. Neměl paměť na tváře. Mimoto byl silně krátkozraký. Ale z jakési ješitnosti brýle nosil jen v kině nebo divadle. A ty, které nosil, byly o dvě dioptrie slabší, než potřeboval. I když teď umějí vyrábět tenká skla s velkým počtem dioptrií, pořád si ještě pamatoval na tlustá skla na očích svého profesora violoncella. Profesorovy oči za brýlemi vypadaly obludně velké, až malému Petrovi naháněly strach.
*** ,,Jen si představ, že se u nás ročně vyprodukuje přes sedmnáct tisíc titulů. To znamená, že každý týden vychází přes tři sta knih," pokračovala šedovlasá žena hlasem, který připomínal zvuk škrabání nože po sklu. A znělo to skřípavě a rozhořčeně. Takže se Petr mýlil. To pravdivé prohlášení a nepříjemný hlas patřil šedovlasé staré dámě. ,,Nemyslím, že tolik píšou jen u nás," namítla tmavovláska. ,,Naopak. Většinou je to překladová literatura." Měla nepatřič ně mladistvý vysoký, skoro dívčí hlas. Mluvila s neobvyklou intonací. Dala by se považovat za cizí přízvuk. Snad ruský.
12
Petr zpozorněl. Se stejným přízvukem mluvila jeho matka. „Ale uvědom si, co to znamená! Na každý pracovní den připadá přes šedesát titulů," docela ignorovala její poznám,ku šedovlasá. Každou slabiku zaskřípala precizně s perfektni spisovností starých dobrých přísných češtinářů. Ale podle Petra tím také prozrazovala svůj elitní původ učitelky z maloměsta. Petr si ji prohlédl. Její vybledlé modré oči, pečlivě upravené šediny, rovný nos a trochu odulé rty s pohrdavě pokleslými koutky mu připomněly portréty šlechticů z rodu Habsburků. A taky staré Němky, které všechno vědí nejlíp a chovají se ukázněně a správně. V době studia v Heidelbergu je potkával na každém kroku. A taky v Lipsku. Měl tam prezentaci a jeho vyprávění o učňovské škole, o návštěvách hodin violon~ella a tajných brigádách v hudebním divadle vyvolalo Jen lehký zdvořilý úsměv. Naopak na Frankfurtském knižn!m veletrhu mezinárodní posluchačstvo reagovalo veselym chápavým smíchem a vřelým potleskem. Petr se posunul stranou k vedlejšímu regálu. A najednou si vzpomněl, koho mu ta tmavovlasá paní při pomíná. Podobala se jeho bývalé učitelce z učňovské školy. Je to možné? Před několika desítkami let učila odborné předměty strojírenskou technologii a elektrotechniku. , Petr otočil hlavu a pozorně se zadíval na ženu. Šedovlasa paní, která měla nepříjemný hlas, ale mluvila bez cizího přízvuku, si jeho pohledu všimla. , .. „Irmo, pojď už," zaskřípala na tmavovlasku a zlehka J1 zatahala za rukáv. Takže to skutečně musí být ona. Už nepochyboval. 13
mělo být přes osmdesát. Ale délka života se teď hodně prodloužila. Dvě nakladatelství v New Yorku a v Torontu už o jeho budoucí knížku projevila zájem. Ale se svým agentem se Petr domluvil, že konkrétní smlouvu zatím uzavírat nebude.
*,.,. Petr se podíval na ženy ještě jednou. Předpokládal, že ten posměšný výrok pronesla brýlatá tmavovláska. Najednou si uvědomil, že mu někoho připomíná. Někoho ze vzdálených časů, koho dobře znal. Neměl paměť na tváře. Mimoto byl silně krátkozraký. Ale z jakési ješitnosti brýle nosil jen v kině nebo divadle. A ty, které nosil, byly o dvě dioptrie slabší, než potřeboval. I když teď umějí vyrábět tenká skla s velkým počtem dioptrií, pořád si ještě pamatoval na tlustá skla na očích svého profesora violoncella. Profesorovy oči za brýlemi vypadaly obludně velké, až malému Petrovi naháněly strach.
,. ,. . ,,Jen si představ, že se u nás ročně vyprodukuje přes sedmnáct tisíc titulů. To znamená, že každý týden vychází přes tři sta knih," pokračovala šedovlasá žena hlasem, který připomínal zvuk škrabání nože po sklu. A znělo to skřípavě a rozhořčeně. Takže se Petr mýlil. To pravdivé prohlášení a nepříjemný hlas patřil šedovlasé staré dámě. ,,Nemyslím, že tolik píšou jen u nás," namítla tmavovláska. ,,Naopak. Většinou je to překladová literatura," Měla nepatřič ně mladistvý vysoký, skoro dívčí hlas. Mluvila s neobvyklou intonací. Dala by se považovat za cizí přízvuk. Snad ruský.
Petr zpozorněl. Se stejným přízvukem mluvila jeho matka. „Ale uvědom si, co to znamená! Na každý pracovní den připadá přes šedesát titulů," docela ignorovala její poznám,ku šedovlasá. Každou slabiku zaskřípala precizně s perfektm spisovností starých dobrých přísných češtinářů. Ale podle Petra tím také prozrazovala svůj elitní původ učitelky z maloměsta. Petr si ji prohlédl. Její vybledlé modré oči, pečlivě upravené šediny, rovný nos a trochu odulé rty s pohrdavě pokleslými koutky mu připomněly portréty šlechticů z rodu Habsbur~ů. A ta~y staré Němky, které všechno vědí nejlíp a chovaJÍ se ukazněně a správně. V době studia v Heidelbergu je potkával na každém kroku. A taky v Lipsku. Měl tam prezentaci a jeho vyprávění o učňovské škole, o návštěvách hodin violon~ella a tajných brigádách v hudebním divadle vyvolalo Jen lehký zdvořilý úsměv. Naopak na Frankfurtském knižním veletrhu mezinárodní posluchačstvo reagovalo veselým chápavým smíchem a vřelým potleskem. Petr se posunul stranou k vedlejšímu regálu. A najednou si vzpomněl, koho mu ta tmavovlasá paní při pomíná. Podobala se jeho bývalé učitelce z učňovské školy. Je to možné? Před několika desítkami let učila odborné předměty , strojírenskou technologii a elektrotechniku. Petr otočil hlavu a pozorně se zadíval na ženu. Šedovlasa paní, která měla nepříjemný hlas, ale mluvila bez cizího přízvuku, si jeho pohledu všimla. , .. „Irmo, pojď už," zaskřípala na tmavovlasku a zlehka JI zatahala za rukáv. Takže to skutečně musí být ona. Už nepochyboval.
12 13
.,
INNA ROTTOVA
hrna Rottová TŘICET SEZON LÁSKY Odpovědná
redaktorka Markéta Striibingerová
Grafická úprava Veronika Hlavatá Obálka Martina Černá Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz ©
Inna Rottová, 2017
© Obálka Martina Černá, 2017 © Moravská Bastei MOBA,
s. r. o., Brno 2017
Vydání první ISBN 978-80-243-7622-6
MOBA
Novinář a spisovatel Petr Toman, který žije trvale
v New Yorku, přijel do Prahy, aby se zúčastnil prezentace českého překladu své knihy o bývalých profesionálních muzikantkách a aby zároveň shromáždil materiál pro svoji další knihu - o bývalých tanečnicích a baletkách. Hlavně by rád vyhledal svou první, téměř dětskou platonickou lásku Marcelu Zelenou. Osud tomu však chce jinak a před Petrem se začne rozkrývat neobvyklý a komplikovaný příběh věhlasného režiséra, jehož soukromý život byl kdysi zajímavým způsobem propojen s Petrovou bývalou učitelkou ...
IS BN 978-80-243-7622 - 6
•N MOBA
www.moboknihy.cz
9 788024 376226