Issuu

EVA A JIŘÍ HOUSEROVI

Eva a Jiří Houserovi ZLO JAKO ALIBI

Zlo jako alibi

Odpovědná redaktorka Eva Bártová Grafická úprava Michal Palán Obálka Zdenka Gelnarová Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz

MOBA

DozvukY mlnulostl ,,Děti, domů,

bude oběd!" svolávám rodinku. Ještě nastrouhat sýr a je hotovo. Hynek už odložil nářadí a myje se v koupelně, kde ještě včera lepil obkládačky. Stojím na zápraží a rozhlížím se po našem statku, z kterého budujeme penzion. Před půlrokem jsme udělali životní rozhodnutí. Prodali jsme náš pražský byt, vzali si půjčku a koupili si malý statek. Byl to risk o mnoha neznámých, ale dnes už vím, že jsme udělali dobře. Hospodaříme, budujeme a práce nás těší. Hynek je muž devatera řemesel, a pokud je potřeba desáté, v okolí se najdou odborníci na všechno. Stačí zajít do hospody nebo na poštu a zmínit se, k těm správným uším se to vždycky dostane. A honorář za sousedskou výpomoc? Až budu potřebovat, stavím se v hospodě nebo na poště ... Ty mně, já tobě, takhle to tady chodí. A mně se to moc líbí. Vrníme si s Hynkem blahem. Starosti jsme si dělali především o děti - jak budou snášet přesazení z velkoměsta do „divočiny" - ale obavy se ukázaly jako plané. V nové škole si rychle zvykly a tady v sedlčanských lesích je jim báječně. Žádný smog, leda tak mlhy nad rybníkem a v zimě sníh a mráz. Po pražských Vánocích na blátě úleva. Je mi to až trochu divné, ale zatím jsem nezaznamenala nic, co by mě na našem venkovském živo5

tě vadilo. Kultura? Kolikrát jsme v Praze byli v divadle.

Dvakrát za rok? Třikrát? A to Hynek vždycky půlku před stavení prospal. Máme radši knížky a ty můžeme číst kdekoli. Navíc, do té Prahy to zas tak daleko není ... „Markůů, Majdóó, oběd!" Kde se ty naše lásky zase zapomněly? U ovcí nebo u kraviček ... Zpoza plotu se vynořily dvě postavičky. Ale kdo je to s nimi? Postarší muž, klobouk, bunda, džíny, trekové boty, na zádech bágl. Tváří se rozpačitě a omluvně zároveň. ,,Promiňte, že vás obtěžuju, ale hledám nějaké ubytování a váš chlapec mi řekl, že máte penzion ... " I když chlapík na pedofila nevypadá, Marečka si pak podám. Kolikrát jsem mu říkala, že se s cizími lidmi nemá vybavovat. I když to bývalo v Praze. Tady snad žádné nebezpečí nehrozí, pousmála jsem se v duchu a jen to prohloubilo můj pocit zadostiučinění, že jsme velkoměstu dali vale. „No to je pravda, jenže ještě není úplně hotový, vidíte to tady," ukázala jsem do dvora, kde byl složený stavební materiál. ,,Aha,jistě, chápu. Poptám se tedy jinde ... " Muž nadzvedl klobouk a měl se k odchodu. Něco mě napadlo. Proč neudělat dobrý skutek, když mám tak skvělou náladu. Navíc, co si budeme namlouvat, každá koruna dobrá ... „Ale jeden pokoj v zadní části už je připravený. Tak jestli vám nevadí tady ta částečná stavba, můžeme se dohodnout. .. "

„No to by bylo výborné. Víte, kdysi jsem tady v okolí pobýval a chci si připomenout hezké časy z mládí," odpo6

věděl prošedivělý sympatický muž a natáhl ke mně ruku. ,,Karel Rimský, moc mě těší ... " ,,Markéta Malá ... a nápodobně. Pojďte za mnou prosím. A vy si běžte umýt ruce a honem do kuchyně, táta už vás čeká," řek.la jsem dětem. Panu Rimskému se pokoj s vlastním vchodem do zadního traktu zahrady líbil, domluvili jsme se na ceně, snídaních a večeřích, a kdyby něco potřeboval, ukázala jsem mu cestu do naší části domu. Stejně k nám bude chodit na jídlo, restaurace ještě není zprovozněna. ,,Tak máme prvního hosta," ohlásila jsem rodině a pustili jsme se do špaget. ,,Musím s tím vším hnout, aby to do sezóny nějak vypadalo," povzbudila přítomnost našeho prvního hosta Hynka. ,,Příští týden nastoupí ti objednaní brigádníci a pofrčí to rychleji, neboj." „Já se nebojím," usmála jsem se. Vím, jak se od rána dře, v poledne zhltne oběd, u večeře padá únavou a usíná během tří vteřin.

„Neměla bych jít už do práce?" nadhodila jsem. Zavrtěl hlavou. ,,Ne, s těmi penězi, co máme, to do-

táhneme. Pak už budeš recepční, pokojská a kuchařka na plný úvazek." ,.A budou sem jezdit taky nějaký děti?" ozvala se osmiletá Majka s pusou červenou od kečupu. ,,Jasně, do příštích prázdnin tady vybudujeme i hřiště," ubezpečil ji Hynek.

„A budeme mít taky toho psa, jak jste slíbili?" dotíral prvňáček Marek.

tě vadilo. Kultura? Kolikrát jsme v Praze byli v divadle. Dvakrát za rok? Třikrát? A to Hynek vždycky půlku před stavení prospal. Máme radši knížky a ty můžeme číst kdekoli. Navíc, do té Prahy to zas tak daleko není. .. „Markůů, Majdóó, oběd!" Kde se ty naše lásky zase zapomněly? U ovcí nebo u kraviček . . . Zpoza plotu se vynořily dvě postavičky. Ale kdo je to s nimi? Postarší muž, klobouk, bunda, džíny, trekové boty, na zádech bágl. Tváří se rozpačitě a omluvně zároveň.

,,Promiňte, že vás obtěžuju, ale hledám nějaké ubytování a váš chlapec mi řekl, že máte penzion ... " I když chlapík na pedofila nevypadá, Marečka si pak podám. Kolikrát jsem mu říkala, že se s cizími lidmi nemá vybavovat. I když to bývalo v Praze. Tady snad žádné nebezpečí nehrozí, pousmála jsem se v duchu a jen to prohloubilo můj pocit zadostiučinění, že jsme velkoměstu dali vale. „No to je pravda,jenže ještě není úplně hotový, vidíte to tady," ukázala jsem do dvora, kde byl složený stavební materiál.

,,Aha,jistě, chápu. Poptám se tedy jinde ... " Muž nadzvedl klobouk a měl se k odchodu. Něco mě napadlo. Proč neudělat dobrý skutek, když mám tak skvělou náladu. Navíc, co si budeme namlouvat, každá koruna dobrá ... „Ale jeden pokoj v zadní části už je připravený. Tak jestli vám nevadí tady ta částečná stavba, můžeme se dohodnout. .. " „No to by bylo výborné. Víte, kdysi jsem tady v okolí pobýval a chci si připomenout hezké časy z mládí," odpo6

věděl prošedivělý sympatický muž a natáhl ke mně ruku.

,,Karel Rimský, moc mě těší. .. " Markéta Malá ... a nápodobně. Pojďte za mnou prosí;. A vy si běžte umýt ruce a honem do kuchyně, táta už vás čeká," řekla jsem dětem. Panu Rimskému se pokoj s vlastním vchodem do zadního traktu zahrady líbil, domluvili jsme se na ceně, snídaních a večeřích, a kdyby něco potřeboval, ukázala jsem mu cestu do naší části domu. Stejně k nám bude chodit na jídlo, restaurace ještě není zprovozněna. ,, Tak máme prvního hosta," ohlásila jsem rodině a pustili jsme se do špaget. Musím s tím vším hnout, aby to do sezóny nějak vypadalo," povzbudila přítomnost našeho prvního hosta Hynka. ,,Příští týden nastoupí ti objednaní brigádníci a pofrčí to rychleji, neboj." „Já se nebojím," usmála jsem se. Vím, jak se od rána dře, v poledne zhltne oběd, u večeře padá únavou a usíná během tří vteřin.

,,Neměla bych jít už do práce?"

nadhodila jsem. Zavrtěl hlavou. ,,Ne, s těmi penězi, co máme, to dotáhneme. Pak už budeš recepční, pokojská a kuchařka na plný úvazek." ,,A budou sem jezdit taky nějaký děti?" ozvala se osmiletá Majka s pusou červenou od kečupu. " Jasně , do příštích prázdnin tady vybudujeme i hřiště," ubezpečil ji Hynek. „A budeme mít taky toho psa, jakjste slíbili?" dotíral prvňáček Marek. 7

„To víš, že jo, ale teď ještě chodíte do školy, neužili byste si ho. Pořídíme si štěně až na prázdniny, abyste si ho mohli pěkně odchovat," klidnilajsemjeho vášeň. Byl psem úplně posedlý. ,,Já bych chtěla ještě kočku," ozvala se Majka. ,,Mourovatou." ,,Kočky jsou falešný," oponoval jí Marek. ,,Sám seš falešnej," vrátila mu sestra. „Nebojte, i kočky budou. Budou nám tady vychytávat myši,Akdo mi teď pomůže s nádobím?" zvedla jsem se od stolu. Nadšeně se netvářil samozřejmě nikdo. ,,Tak víte co? Dneska to zvládnu sama, běžte si ven, dokud je hezky ... " Než děti vyběhly z kuchyně, zaslechli jsme zvuk blížícího se auta. Nikoho jsme nečekali, že by další zájemci o ubytování? Vyšli jsme s Hynkem na zápraží. Otevře nými vraty vjela na dvůr zářivě modrá oktávie. Slyšela jsem, jak pod pneumatikami křupe štěrk. Ten zvuk mi kdoví proč připadal zlověstný. Řidič ani jeho spolujezdkyně na turisty nevypadali. Tvářili se komisně, a když při šli blíž, vytáhli policejní průkazy a představili se. Kapitán Sekyra a poručík Lavičková. Z kriminálky. Podívala jsem se na Hynka a on se podíval na mě. Z jeho pohledu jsem usoudila, že taky nic nechápe. Kriminálka? U nás? ,,Jste pan Hynek Malý?" zeptal se kapitán. Hynek při kývnu! a policejní kapitán vyslovil větu, kterou jsem nechápala už vůbec: ,,Budete muset s námi, pane Malý,jste podezřelý ze závažného trestného činu." 8

„Cože?" vyvalil Hynek oči. ,,Z trestného ... To bude nějaký omyl, nic jsem neudělal." ,,Bohužel máme indicie, že je to jinak. Musíte s námi," řekl kapitán nekompromisně. Ta žena mi podala vizitku: ,,Tady je moje číslo, na tom vám poskytnu další informace. Pane Malý, půjdeme ... " „Musím se aspoň převlíct," začal Hynek, ale policajt ho rázně přerušil. ,,Nemusíte, pane Malý, prostě nastupte do auta," otevřel zadní dveře oktávky. Čekala jsem, že mu ještě rukou přimáčkne hlavu, jak to dělají, když ně koho seberou, ale neudělal to. ,,Neboj, Markétko, za chvíli jsem zpátky,jde o něja ký omyl, to se vysvětlí," obrátil se na mě můj muž a povzbudivě se usmál. Dveře auta se zavřely. Mezi Hynkem a policisty byla drátěná mříž. Jako kdyby vezli vzteklého psa ... Motor zabublal, auto opsalo oblouk a vyjelo z vrat. Stála jsem jak zkamenělá a nemohla se vzpamatovat. Ještě před chvílí jsme jedli špagety a povídali si o hřišti pro děti a o psech, byli jsme šťastní a veselí. A najednou je všechno jinak a úplně špatně. Závažný trestný čin? Jaký, proboha? Co mohl Hynek provést strašného, že si pro něj přijela kriminálka až domů? Ukradl někde něja ký materiál na stavbu našeho vysněného penzionu? Nebo snad někoho přejel a ujel? Můj manžel? I kdyby, řekl by mi to. Určitě by mi to řekl, znám ho. Nikdy jsme před sebou neměli žádná tajemství. Kdysi jsme si přísahali, že si nikdy nebudeme lhát, ani před sebou nic tajit. A dodržovali jsme to. I když to někdy byly nepříjemné věci, řekli 9

Než děti vyběhly z kuchyně, zaslechli jsme zvuk blížícího se auta. Nikoho jsme nečekali, že by další zájemci o ubytování? Vyšli jsme s Hynkem na zápraží. Otevře nými vraty vjela na dvůr zářivě modrá oktávie. Slyšela jsem, jak pod pneumatikami křupe štěrk. Ten zvuk mi kdoví proč připadal zlověstný. Řidič ani jeho spolujezdkyně na turisty nevypadali. Tvářili se komisně, a když při šli blíž, vytáhli policejní průkazy a představili se. Kapitán Sekyra a poručík Lavičková. z kriminálky. Podívala jsem se na Hynka a on se podíval na mě. Z jeho pohledu jsem usoudila, že taky nic nechápe. Kriminálka? U nás? ,,Jste pan Hynek Malý?" zeptal se kapitán. Hynek při kývnu! a policejní kapitán vyslovil větu, kterou jsem nechápala už vůbec: ,,Budete muset s námi, pane Malý,jste podezřelý ze závažného trestného činu." 8

„Cože?" vyvalil Hynek oči. ,,Z trestného ... To bude omyl, nic jsem neudělal." ,,Bohužel máme indicie, že je to jinak. Musíte s námi," řekl kapitán nekompromisně. Ta žena mi podala vizitku: ,,Tady je moje číslo, na tom vám poskytnu další informace. Pane Malý, půjdeme .. ." „Musím se aspoň převlíct," začal Hynek, ale policajt ho rázně přerušil. ,,Nemusíte, pane Malý, prostě nastupte do auta," otevřel zadní dveře oktávky. Čekala jsem, že mu ještě rukou přimáčkne hlavu, jak to dělají, když ně koho seberou, ale neudělal to. ,,Neboj, Markétko, za chvíli jsem zpátky,jde o něja ký omyl, to se vysvětlí," obrátil se na mě můj muž a povzbudivě se usmál. Dveře auta se zavřely. Mezi Hynkem a policisty byla drátěná mříž. Jako kdyby vezli vzteklého psa ... Motor zabublal, auto opsalo oblouk a vyjelo z vrat. Stála jsem jak zkamenělá a nemohla se vzpamatovat. Ještě před chvílí jsme jedli špagety a povídali si o hřišti pro děti a o psech, byli jsme šťastní a veselí. A najednou je všechno jinak a úplně špatně. Závažný trestný čin? Jaký, proboha? Co mohl Hynek provést strašného, že si pro něj přijela kriminálka až domů? Ukradl někde něja ký materiál na stavbu našeho vysněného penzionu? Nebo snad někoho přejel a ujel? Můj manžel? I kdyby, řekl by mi to. Určitě by mi to řekl, znám ho. Nikdy jsme před sebou neměli žádná tajemství. Kdysi jsme si přísahali, že si nikdy nebudeme lhát, ani před sebou nic tajit. A dodržovali jsme to. I když to někdy byly nepříjemné věci, řekli

nějaký

jsme si vše. Ta bezmezná důvěra, kterou jsem ke svému muži měla, se neotřásla ani teď. Jistě se to vysvětlí ... Probraly mě až děti. ,,Co se děje, mami? Kam jel tatínek?" „Musí pomoct nějakým lidem se stavbou, vrátí se brzy ... Běžte si hrát. .. " řekla jsem první, co mě napadlo. Vrátila jsem se do kuchyně,jak v mátohách jsem dosedla ke stolu a nepřítomně zírala na Hynkův talíř se zbytky špaget. To je neuvěřitelné. Stačí chvilka a život může nabrat jiné obrátky. Seškrabala jsem jídlo do koše, málem jsem se do něj nestrefila,jak se mi rozčilením třás ly ruce. Nejanči, napomenula jsem se. Je to jen nějaké nedorozumění. Takové přehmaty se stávají dnes a denně, Hynkovo jméno se mohlo objevit v souvislosti s ně jakým případem, o kterém on nemusí vůbec nic vědět. Za pár hodin se vrátí a bude zase všechno v pořádku. Ani mobil si nestačil vzít, budu muset čekat. .. Nedá se nic jinýho dělat. Sklízela jsem ze stolu další nádobí a vkládala ho do myčky. Snažila jsem se chovat normálně, děla la jsem vše, co dělám jindy po obědě: zapnout myčku, utřít linku, postavit na šípkový čaj, který děti přes den rády popíjejí. Ale myšlenky byly protivné a dotěrné. Odvracela jsem je jak pálka pingpongový míček, který se ale pořád vracel. Ve dveřích se objevil pan Rimský. Úplně jsem na něj zapomněla.

„Já jsem se chtěl jenom zeptat, v kolik se mám vrátit na večeři, chci si dát výšlap do okolí." ,,Stačí vám to v sedm? Nebo dřív? Jak si budete přát," řekla jsem nepřítomně. IO

Zarazil se. ,,Něco se stalo, paní Malá?" Byl všímavý. Ne nic J·enomJ·sem se zamyslela." " , ' ,,Aha. Tak dobře. Jo, v sedm je to akorát. Děkuji a přeji hezké odpoledne," mávl mi rukou na pozdrav a odešel. Náš jediný host naštěstí nic neví, jeho pokoj je od dvora tak daleko, že nemohl ani nic vidět, ani slyšet. Ado sedmi už bude Hynek jistě doma ... V pět jsem už byla tak nervózní, že jsem děti poslala k sousedce a poprosila ji, aby je přivedla až na sedmou. Takhle si běžně vypomáháme, předevčírem byla zase její děcka celé odpoledne u nás. Chodila jsem po kuchyni jako lev v kleci, žaludek sevřený, v hlavě prázdno. V šest jsem to už nevydržela a na mobilu vymačkala číslo té policistky. A s mobilem na uchu jsem během dneška podruhé zkameněla. Policistka mi nezúčastněně sdělila, že Hynek je podezřelý ze spáchání vraždy jakési Melánie Jonášové a byl na čtyřicet osm hodin předběžně zadržen. Důkazy svědčí proti němu. Jeho advokát JUDr. Slavínský, kterého si zvolil, se mi ozve. Mrštila jsem mobilem na stůl, až se rozpadl a vypadla z něj baterka. Třesoucími se prsty jsem ho zase složila. Hynek a vrah? Skoro jsem se rozesmála. Naprosto absurdní, neublížil by ani mouše! Jsme šťastná rodina. Milujeme se už deset let a pořád víc, co máme děti. Žádnou Melánii Jonášovou neznáme, co to je vůbec za ženskou? A proč by ji Hynek vraždil, co je to za blbost? A jméno Slavínský mi taky nic neříká ... Hlava mi šrotovala, pak jsem vzteky bouchla pěstmi do stolu. Vběhla jsem do obýváku, popadla Hynkův mobil li

jsme si vše. Ta bezmezná důvěra, kterou jsem ke svému muži měla, se neotřásla ani teď. Jistě se to vysvětlí ... Probraly mě až děti. ,,Co se děje, mami? Kam jel tatínek?" „Musí pomoct nějakým lidem se stavbou, vrátí se brzy ... Běžte si hrát. .. " řekla jsem první, co mě napadlo. Vrátila jsem se do kuchyně,jak v mátohách jsem dosedla ke stolu a nepřítomně zírala na Hynkův talíř se zbytky špaget. To je neuvěřitelné. Stačí chvilka a život může nabrat jiné obrátky. Seškrabala jsem jídlo do koše, málem jsem se do něj nestrefila, jak se mi rozčilením třás ly ruce. Nejanči, napomenula jsem se. Je to jen nějaké nedorozumění. Takové přehmaty se stávají dnes a denně, Hynkovo jméno se mohlo objevit v souvislosti s ně jakým případem, o kterém on nemusí vůbec nic vědět. Za pár hodin se vrátí a bude zase všechno v pořádku. Ani mobil si nestačil vzít, budu muset čekat. .. Nedá se nic jiný ho dělat. Sklízela jsem ze stolu další nádobí a vkládala ho do myčky. Snažila jsem se chovat normálně, děla la jsem vše, co dělám jindy po obědě: zapnout myčku, utřít linku, postavit na šípkový čaj, který děti přes den rády popíjejí. Ale myšlenky byly protivné a dotěrné. Odvracela jsem je jak pálka pingpongový míček, který se ale pořád vracel. Ve dveřích se objevil pan Rimský. Úplně jsem na něj zapomněla.

„Já jsem se chtěl jenom zeptat, v kolik se mám vrátit na večeři, chci si dát výšlap do okolí."

,,Stačí vám to v sedm? Nebo dřív? Jak si budete přát,"

řekla jsem nepřítomně.

Zarazil se. ,,Něco se stalo, paní Malá?" Byl všímavý. "N e ' nic , J·enomJ·sem se zamyslela." ,,Aha. Tak dobře. Jo, v sedm je to akorát. Děkuji a přeji hezké odpoledne," mávl mi rukou na pozdrav a odešel. Náš jediný host naštěstí nic neví,jeho pokoj je od dvora tak daleko, že nemohl ani nic vidět, ani slyšet. A do sedmi už bude Hynek jistě doma ... V pět jsem už byla tak nervózní, že jsem děti poslala k sousedce a poprosila ji, aby je přivedla až na sedmou. Takhle si běžně vypomáháme, předevčírem byla zase její děcka celé odpoledne u nás. Chodila jsem po kuchyni jako lev v kleci, žaludek sevřený, v hlavě prázdno. V šest jsem to už nevydržela a na mobilu vymačkala číslo té policistky. A s mobilem na uchu jsem během dneška podruhé zk~meněla. Policistka mi nezúčastněně sdělila, že Hynek Je podezřelý ze spáchání vraždy jakési Melánie Jonášové a byl na čtyřicet osm hodin předběžně zadržen. Důkazy svědčí proti němu. Jeho advokát JUDr. Slavínský, kterého si zvolil, se mi ozve. Mrštila jsem mobilem na stůl, až se rozpadl a vypadla z něj baterka. Třesoucími se prsty jsem ho zase složila. Hynek a vrah? Skoro jsem se rozesmála. Naprosto absurdní, neublížil by ani mouše! Jsme šťastná rodina. Milujeme se už deset let a pořád víc, co máme děti. Žádnou Melánii Jonášovou neznáme, co to je vůbec za ženskou? A proč by ji Hynek vraždil, co je to za blbost? A jméno Slavínský mi . taky nic neříká... Hlava mi šrotovala, pak jsem vzteky bouchla pěstmi do stolu. Vběhla jsem do obýváku, popadla Hynkův mobil 11

a projela mu kontakty. S ... Slavínský,je to tady. Zmáčk lajsem volání. ,,Slavínský, moment," hlas se vzdálil. Pakjsem zaslechla, jak se s někým loučí. ,,Ano, už jsem tady," ještě se zadýchával. ,,Kdo volá, prosím?" Když jsem se představila, nebyl překvapený. ,,Právě jsem se vám chtěl ozvat. Manžel mi dal vaše číslo. Bohužel to nevypadá dobře, paní Malá." Pak mi řekl, že Melanie Jonášová byla barmanka lehčích mravů z jedné hospody v Táboře, kterou někdo ubodal pěti ranami nožem. ,,Policisté u ní našli diář vašeho manžela. Navíc se vyšetřováním zjistilo, že bývala dobrou přítelkyní Jany Hájkové, která kdysi chodila s vaším mužem. Ta dnes leží v kómatu v jedné pražské nemocnici. Budu dělat, co se dá, to vám můžu slíbit. Zavolejte mi zítra, bude se rozhodovat o manželově vazbě. Teď spě chám, poroučím se ... " Barmanka lehčích mravů z Tábora. To je snad zlej sen! Hynkův diář? Ten má přece doma. Běžela jsem k počíta či, Hynek diář vždycky nechává vedle klávesnice. Nebyl tam. Nebyl ani v zásuvkách psacího stolu, ani na televizi, ani na nočním stolku. Nebyl nikde. Jak dlouho už ho nemá? Neřekl mi, že ho ztratil nebo někam založil. Ale proč by mi to říkal? To se holt stane, nemá přece povinnost mi hlásit každou prkotinu. Posadila jsem se v kuchyni ke stolu a složila hlavu do dlaní. Cítila jsem se vyčerpaná jak po celodenní horské túře. Jasně, že mi nemusí říkat všechno. Ale ... Začalo ve mně cosi hlodat. Pochybnosti? Nejdřív jsem je chtěla za12

pudit, ale nedaly se. Co když toho opravdu vím daleko míň, než si myslím. Možná jsem tak zaslepená tím naším šťastným venkovským životem, že nevidím, čeho bych si v Praze všimla. Když mi Hynek řekne, že jede pro materiál nebo dřevo na pilu, beru to jako hotovou věc a ani mě nenapadne nad tím přemýšlet. Nikdy jsem ho z niče ho nepodezírala prostě proto, že jsem neměla důvod. Ale opravdu jsem ho neměla? Aco tažena, co leží v kómatu v nemocnici ... Jana Hájková, nic mi to neříká. Vím, že s někým přede mnou chodil, ale nikdy mi neprozradil její jméno. Ajá se ani neptala. Proč taky, je to už dávná historie, kterou nemělo smysl pojmenovávat. Ale ona s námi žije dál. Každý ně jakou má a nikdy sejí úplně nezbaví, i kdyby na ni už nechtěl vzpomínat. .. Myšlenky se mi vrací k Melánii Jonášové, barmance z táborské hospody. Tam se s ní měl Hynek seznámit? Nevím ani, že by do nějaké hospody chodil, neměl na to čas ani pomyšlení, nikdy moc nepil. I když asi před deseti dny ho přivezl autem soused, že prý ho vyzvedl cestou, aby Hynek nemusel autobusem. Dal si pár piv, ani jsem se neptala kde. Nejsem stíhačka. Ale teď jako by to dávalo smysl. Nech toho, neblbni, okřikla jsem se. To Hynkovi tak málo věříš? Je to všechno jen nedorozumění, omyl. Že tam někde našli Hynkův diář? No a co, čert ví, jak se tam dostal. Třeba ho vrah Hynkovi ukradl a nastrčil k té mrtvé. Nebo existuje deset jiných možností. Nějaký diář ještě není žádný důkaz. Musím se vzpamatovat a fungovat. 13

a projela mu kontakty. S ... Slavínský,je to tady. Zmáčk la jsem volání. ,,Slavínský, moment," hlas se vzdálil. Pak jsem zaslechla, jak se s někým loučí. ,,Ano, už jsem tady," ještě se zadýchával. ,,Kdo volá, prosím?" Když jsem se představila, nebyl překvapený. ,,Právě jsem se vám chtěl ozvat. Manžel mi dal vaše číslo. Bohužel to nevypadá dobře, paní Malá." Pak mi řekl, že Melanie Jonášová byla barmanka lehčích mravů z jedné hospody v Táboře, kterou někdo ubodal pěti ranami nožem. ,,Policisté u ní našli diář vašeho manžela. Navíc se vyšetřováním zjistilo, že bývala dobrou přítelkyní Jany Hájkové, která kdysi chodila s vaším mužem. Ta dnes leží v kómatu v jedné pražské nemocnici. Budu dělat, co se dá, to vám můžu slíbit. Zavolejte mi zítra, bude se rozhodovat o manželově vazbě. Teď spě chám, poroučím se ... " Barmanka lehčích mravů z Tábora. To je snad zlej sen! Hynkův diář? Ten má přece doma. Běžela jsem k počíta či, Hynek diář vždycky nechává vedle klávesnice. Nebyl tam. Nebyl ani v zásuvkách psacího stolu, ani na televizi, ani na nočním stolku. Nebyl nikde. Jak dlouho už ho nemá? Neřekl mi, že ho ztratil nebo někam založil. Ale proč by mi to říkal? To se holt stane, nemá přece povinnost mi hlásit každou prkotinu. Posadila jsem se v kuchyni ke stolu a složila hlavu do dlaní. Cítila jsem se vyčerpaná jak po celodenní horské túře. Jasně, že mi nemusí říkat všechno. Ale ... Začalo ve mně cosi hlodat. Pochybnosti? Nejdřív jsem je chtěla za12

pudit, ale nedaly se. Co když toho opravdu vím daleko míň, než si myslím. Možná jsem tak zaslepená tím naším šťastným venkovským životem, že nevidím, čeho bych si v Praze všimla. Když mi Hynek řekne, že jede pro materiál nebo dřevo na pilu, beru to jako hotovou věc a ani mě nenapadne nad tím přemýšlet. Nikdy jsem ho z niče ho nepodezírala prostě proto, že jsem neměla důvod. Ale opravdu jsem ho neměla? Aco ta žena, co leží v kómatu v nemocnici. .. Jana Hájková, nic mi to neříká. Vím, že s někým přede mnou chodil, ale nikdy mi neprozradil její jméno. A já se ani neptala. Proč taky, je to už dávná historie, kterou nemělo smysl pojmenovávat. Ale ona s námi žije dál. Každý ně jakou má a nikdy sejí úplně nezbaví, i kdyby na ni už nechtěl vzpomínat. .. Myšlenky se mi vrací k Melánii Jonášové, barmance z táborské hospody. Tam se s ní měl Hynek seznámit? Nevím ani, že by do nějaké hospody chodil, neměl na to čas ani pomyšlení, nikdy moc nepil. I když asi před deseti dny ho přivezl autem soused, že prý ho vyzvedl cestou, aby Hynek nemusel autobusem. Dal si pár piv, ani jsem se neptala kde. Nejsem stíhačka. Ale teď jako by to dávalo smysl. Nech toho, neblbni, okřikla jsem se. To Hynkovi tak málo věříš? Je to všechno jen nedorozumění, omyl. Že tam někde našli Hynkův diář? No a co, čert ví, jak se tam dostal. Třeba ho vrah Hynkovi ukradl a nastrčil k té mrtvé. Nebo existuje deset jiných možností. Nějaký diář ještě není žádný důkaz. Musím se vzpamatovat a fungovat. 13