RABŠTEJN
........ Pohublý kněz roztržitě vyhlédl úzkým oknem ven. Od hradeb johanitské komendy až k cestě do Manětína se táhla louka vonící létem. Ve vysoké trávě se v paprscích slunce leskly jemně modré kvítky chrp a vyrývavě rudé kalichy vlčích máků. Koně johanitských rytířů se pásli o kus dál ve stínu jilmů a osik. Vzduchem znělo tlumené vrzání cvrčků a bzukot včel. Petr ze Zvířetic si dlaní setřel pot z vrásčitého obličeje. Tuhle komendu spravoval již déle než dvacet let. Když ho komtur jmenoval manětínským komendatorem, myslel, že se zblázní. On, rytíř, jehož meč pobil tolik pohanů a kacířů, měl místo válčení hlídat úrodu ve vesnicích, které patřily řádu, Složil ale řádový slib a byl zvyklý poslouchat. Nakonec svůj úděl přijal. časem se ukázalo, že nebyl tak špatný. Manětínská komenda vlastnila skvělou knihovnu. Protože panství vynášelo spoustu peněz, povolil komtur rozšířit ji o několik nových rukopisů. V zažloutlých pergamenech našel Petr ze Zvířetic nový svět. A když mu myšlenky dávných filozofů nepomáhaly, uklidňoval se pohledem z okna mnišské cely. Svět, řízený laskavou boží rukou, kráčel svou cestou dál. Co víc si mohl křesťan přát? Jenže dneska mu ten pohled klid nevrátil. Nervózně se otočil a přísně si měřil svého žáka. Martin ze Stvolna byl hezký mladOc s černými kudrnatými vlasy. Světle modré oči dávaly jeho jemné tváři výraz bezbranného dítěte. Ale to, s čím se mu právě svě řil, mělo k chlapecké nevinnosti daleko. 5