Věnování Pro Stevea Perryho, jednoho z nejúžasnějších spisovatelů na světě.
1
Sny se rozplynuly jako mlha za brzkého podzimního rána. Opravdové sny, takové, které můžete cítit, ochutnat a víte, že je skutečně prožíváte. Snažila se držet obrazu svých dvou dětí, jak se smějí a dovádějí. Vidiny parku, zelené trávy, houpaček a radosti. Drake a Cass jsou šťastní, houpou se nahoru dolů, nahoru dolů. Chtěla si ty pocity udržet, přitisknout si je k hrudi tak jako své děti. Teplé sluneční paprsky, vůně čerstvě posečené trávy, zvuk smíchu, to všechno vytvářelo uklidňující pocit domova a rodiny. Opravdové sny. Opravdové vzpomínky. Přesto jen sny a vzpomínky. Čím usilovněji se snažila držet toho snu, tím víc se jí začal vzdalovat. Natáhla se po desetiletém Drakeovi, jehož tvářička zářila dovádivým smíchem, zatímco se dál houpal, takže na něho nemohla dosáhnout. Sledovala ho, jak se míhá sem a tam, až se všechny příjemné pocity rozplynuly. Stromy, zelená tráva, park, všechno bylo pryč. Drake, jeho úsměv a radost, taky pryč. Cass zmizela, nahradil ji chlad spánkové komory a olejový a kovový zápach dopravní lodě. Kapitánka Joyce Palmerová zasténala a stiskla tlačítko na otevření své komory. Vzduch se na okamžik zahalil namodralou mlhou, jak se zasyčením unikl plyn. Zvedla se do sedu a přehodila nohy přes okraj. Kolem ní odváděly stroje dopravní lodě Caliban 9
VETŘELCI
svou mlčenlivou práci. Pomalu se rozhlédla kolem sebe v obavě, co asi tak po sedmi měsících spatří. Všechny řídicí panely nad každou komorou svítily zeleně a přídavná palubní deska v přední části místnosti to samé. Všechno působilo normálně a funkčně, takže ze sebe nechala strach vyprchat tak jako předtím ten sen. Sklopila pohled na své holé nohy a na okamžik se jí zatočila hlava. Sevřela okraje komory oběma rukama a počkala, až to pomine, stejně jako pokaždé, když vylézala z těch zatracených ledových krabic. Nesnášela hluboký spánek. Nabrala do plic tolik vzduchu, kolik šlo, a pak se otřásla. Do všech částí těla se jí zakusoval chlad, což se jí taky moc nezamlouvalo. Pokusila se aspoň trochu si vybavit pocit teplých slunečních paprsků a vůni trávy v parku. Sen jí však unikal, takže to nakonec vzdala, znovu se zhluboka nadechla a dovolila svému tělu, aby se na chvíli roztřáslo zimou. Když pak chvění pominulo, znovu zvedla oči k palubní desce, která prozrazovala stav lodě a její umístění. Chvíli si ji prohlížela. Všechna světla zelená. Zdálo se, že vyskočili z einsteinovského prostoru přesně podle plánu. Nikde žádné problémy, aspoň podle toho, co viděla. Ještě jednou se zhluboka nadechla, zatímco její druhý pilot, Deegan, zvedal víko své spánkové komory. Za Deeganem se nacházela další, v níž dosud spal jejich jediný pasažér, pan Cray. Světla na jeho komoře byla také pořád zelená a ukazovala průběh procesu probouzení. „Jseš v pohodě, šéfová?“ zeptal se Deegan, aniž by se posadil, hlas chraplavý a zastřený, jako by celou noc popíjel. Přikývla a promnula si tvář. Narozdíl od jejího štíhlého a pevného těla vypadal Deegan spíš jako medúza vyvržená na břeh. Zatímco ona si dávala pozor na váhu a pravidelně cvičila, on se neustále cpal a pil a do tělocvičny ani nepáchl. Měl bílou, nezdravě bledou kůži a hluboký spánek mu nedělal moc dobře. Opakovaně mu promlouvala do duše, že kdyby se udržoval v lepším stavu, nebylo by mu potom tak zle, ale nikdy ji neposlouchal. 10
ZRŮDA
Pomalu vstala, pod bosýma nohama ucítila jako led chladnou kovovou palubu. Rychle si nazula sandály a pak se protáhla, aby uvolnila rozbolavělé svaly v ramenou a na zádech. Měla na sobě jen kalhotky a tílko. Na hnědé pokožce jí naskákala husí kůže, zatímco se snažila protáhnout svaly a setřást ze sebe chlad hlubokého spánku. I když se udržovala v té nejlepší kondici, stejně potrvá několik hodin, než z ní ten chlad úplně vyprchá, dokonce i po dlouhé sprše a půlhodině cvičení. Po probuzení vždycky postupovala stejně. Dneska se zdálo vše v pořádku, takže se do toho může rovnou pustit. Znovu střelila pohledem po palubní desce. Nacházeli se šest hodin od základny Charón. Stačilo to jméno a po zádech jí přeběhl mráz. Nesnášela ho skoro stejně jako hyperspánek. Povzdechla si. „Moje poslední mise,“ slíbila si potichu. Měla víc než dost času, aby si po cvičení dopřála pořádně horkou sprchu. Měla pocit, že ji bude potřebovat. Popadla hnědé plátěné kalhoty, hnědou vestu a baseballovou čepici s logem Harley-Davidson, díky níž jí dlouhé černé vlasy nepadaly do tváře. Pak přešla vedle a nakoukla přes kryt spánkové komory na pana Craye. Ležel na zádech, oblečený jenom v boxerkách. Vypadal v dobré kondici, měl širokou hruď, svaly na pažích a úzký pas. Hlava mu spadla kousek na stranu a ústa měl pootevřená. Tipla by si, že když normálně spí, tak určitě chrápe. Přistihla se, že doufá, že bude mít šanci to zjistit. „Deegane,“ zavolala a poklepala na víko Crayovy komory. „Dohlédni na to, že náš host vstane. Nechceme, aby to velké setkání s profesorem Kleistem zaspal.“ S posledním pohledem na pevnou hruď a vyboulení na boxerkách zamířila do své kajuty, aby si dala tu úžasně horkou sprchu. Zaslechla, jak Deegan za ní zasténal. „Jasně, šéfová.“ Pak se ozvalo ještě hlasitější zasténání, když se posadil. Na základně Charón se v dřevem a kovem obložené chodbičce, kterou vězni před lety vytesali z pevné skály, shromáždilo pět plně ozbrojených mariňáků. Měli nasazené přilby a zved11
VETŘELCI
nutá hledí, automatické pušky Kramer přehozené přes ramena. S paralyzéry v rukou vypadali, jako by byli připraveni vrhnout se přímo do války. A přesně na to se chystali. Chodba končila u dveří, které vypadaly jako od přechodové komory. Bílé pláty obrněného pancéřování ostře kontrastovaly s hnědým kobercem na podlaze a šedivou ocelí přechodové komory. V chodbě se vznášel matný pach potu a strachu tak jako před každou misí. Seržant Green nepatřil z pěti mariňáků k nejvyšším, ale určitě k největším a nejsilnějším, co se týče šířky ramen a velikosti rukou. Počkal, dokud všichni nezmlkli, než jim předal instrukce. „Jdeme po dospělém bojovníkovi, živém a nezraněném. Vím, že to smrdí, ale nedá se nic dělat.“ Pomalu se rozhlédl po třech mužích a Booneové, jediné ženě, která v jeho jednotce zbyla. Nikdo nic neřekl, a tak se pro sebe usmál. Tyhle sračky se jim nelíbí o nic víc než jemu, ale budou plnit rozkazy, a nic jiného v tuhle chvíli nepotřebuje. I on poslouchal rozkazy, a jestli se z toho chtějí dostat živí, nic jiného jim nezbývá. Pokračoval: „Používejte jenom paralyzéry. Kramery nechte odpočívat, pokud neřeknu jinak. Rozumíte?“ „Ano, pane,“ řekl tiše vojín McPhillips. Nikdo další se nepohnul. „Dillone, sonické dělo je připravené?“ „Už se startuje, pane. Jenom doufám, že bude tentokrát fungovat.“ „To my všichni,“ zabručel seržant Green. Tohle byla další z jejich stupidních misí, ale když profesor něco nařídil, všichni poslouchali. Byl to jejich úkol bez ohledu na to, jak velká to byla pitomost. Nebo kolik životů je stála. „Jdeme na to. McPhillipsi, pusťte to. Ostatní mějte oči na stopkách.“ McPhillips se otočil a stiskl kruhový uzávěr na dveřích, které oddělovaly obytné prostory základny Charón od hnízda vetřelců. Mariňáky ovanul hustý, horký vzduch, zatímco McPhillips 12
ZRŮDA
rychle kontroloval obě strany chodby před nimi a pak pomalu vykročil, prohlédl místo nad dveřmi a strop v kamenné chodbě. Základna Charón nepředstavovala nic víc než obrovský kus kamene, který obíhal kolem žluté hvězdy třetí třídy po elipsovité orbitě. Původně to bylo vládní vězení, na které byli ze Země posíláni ti nejnebezpečnější zločinci. Měli za úkol kopat další tunely a postupně rozšiřovat základnu o nové zbytečné tunely. Celý ten šutr byl protkaný chodbami až do nějakých patnácti nebo dvaceti úrovní dolů. Většina vězňů při té „práci“ zemřela. Po invazi vetřelců na Zemi a jejím znovudobytí neměla vláda dostatek peněz ani chuť posílat zločince tak daleko, a tak základnu Charón koupila společnost Z. C. T. Corporation a spustila tu svůj přísně tajný projekt Chiméra. Část starých tunelů pak byla neprodyšně oddělena od zbytku základny a pět zajatých vetřelců a jedna královna byli vypuštěni, aby založili nové hnízdo. Další menší část nedaleko povrchu byla zmodernizována podle nejvyšších lidských standardů, aby sem mohli být přivezeni špičkoví vědci z mnoha obydlených planet okolo spolu s jednotkou vládních mariňáků, kteří měli hlídat brouky a střežit vládní zájmy. Zbytek tunelů zůstal opuštěný, z větší části zapomenutý. Do čela výzkumu byl dosazen profesor Ernst Kleist, který měl najít jakýkoliv způsob, jak z vetřelců vytěžit co nejvíc peněz. Od kyselinové krve až po lepkavý sliz kolem královny. Cokoliv. Jenže profesor Kleist dovedl projekt dál, než sahaly i ty nejodvážnější sny. A byl vykoupen víc než krvavě, většinou životy mariňáků. Seržant Green zapojil vzduchové filtry svého obleku, když atmosféru kolem zaplnil hustý, hnilobný pach vetřelců. Jednou kdosi popsal odér jejich hnízda jako deset tisíc pukavců smažících se na žluklém oleji. Od doby, co Green zaslechl tenhle popis, podnikl za války do hnízd stovky misí. A pokaždé, když ucítil ten puch, si ten popis vybavil. A pomyslel si, že vůbec 13
VETŘELCI
nevypovídá o realitě. Ani zdaleka. Díkybohu za neprůstřelnou vestu a filtry. Pět mariňáků v bílých bojových oblecích pomalu postupovalo chodbou, která se za obytnými prostory pro lidi rozšiřovala a asi po dvaceti metrech se proměnila v obrovský kamenný koridor. Greenovi připadal jako starý železniční tunel, jen s vyšším stropem. V tu chvíli McPhillips opatrně obešel kaluže vetřelčího slizu, pomalu našlapoval kolem. Žíravinová látka pokrývala zdi a odkapávala ze stropu a vytvářela zvláštní kapsy černoty. Světla mariňáků do těch prohlubenin nedokázala proniknout. Tyhle díry byly velice nebezpečné. Spali v nich vetřelci a rychlostí blesku se z nich dokázali vyřítit a zaútočit. „Buďte ve střehu,“ řekl Green, jeho hlas zněl ve sluchátkách prázdně dokonce i jeho vlastním uším. McPhillips s menším Dillonem za sebou si dál opatrně propracovával cestu mezi tím sajrajtem. Nový bojový oblek byl dobrý, ale ne dokonalý. Dostatek kyseliny by se dokázal prožrat přes jeho vrstvy až na kůži. Green se ohlédl na Choie a Booneovou, zatímco se za nimi dveře komory zavřely. Existoval důvod, proč byla Boone ová jediná přeživší žena v jeho jednotce. Byla tvrdá jako hřebíky a měla stejně zatraceně rychlé reakce jako brouci. Spolu se zrzavým, vychrtlým Choiem byli nerozlučná dvojka, oba pocházeli z New Yorku a byli zhruba ve stejném věku. Ostatní si z nich dělali legraci, že šukají jako králíci, ale jim to zřejmě nevadilo. Prostě to dělali, kdykoliv chtěli, v každou denní a noční dobu. „Dávejte pozor na ty zdi,“ řekl Booneové a kývl hlavou vpravo na obzvlášť husté vrstvy slizu. „Choi, sledujte ty postranní chodby. Nechceme, aby nám jeden z těch bastardů vpadl do zad.“ „Máte pravdu, pane,“ zabručel Choi. Green se zhluboka nadechl a pomalu vypustil vzduch. Žaludek se mu kroutil, ale zatím všechno probíhalo normálně. 14
ZRŮDA
Dalších třicet pomalých, opatrných metrů do hnízda. Kromě nich se nic nehýbalo. „Nechci zajít moc hluboko,“ prohlásil Green. Šedivé dveře za ním vypadaly neuvěřitelně daleko. McPhillips před ním se zastavil, ale neotočil se. „Dillone, máš něco na snímači?“ „Prázdno jako v Choiově hlavě,“ odvětil Dillon. „Vůbec nic –“ Greenova sluchátka naplnil řev. Ach, bože. Ne! Během let takové výkřiky slýchával příliš často. Instinktivně padl k zemi a přetočil se, stáhl si pušku z ramene, zvedl ji a namířil. „Booneová! Prašti ho! Vytrhni se mu!“ Choiovy výkřiky se odrážely od řevu Booneové, když ji obrovský vetřelec táhl nahoru po zdi ke své díře ve stropu. Jako dokonale trénovaný mariňák Booneová znala pár vlastních triků. Kopala nohama netvora do hlavy a pracek a kroutila se v jeho ostrých spárech. Napravo, nalevo, neustále v pohybu. Přetočila se, snažila se osvobodit si ruku z vetřelcova sevření, aby ho mohla střelit do paže či hlavy, cokoliv, jen aby ji pustil. Jako by se mu před očima odvíjela zpomalená noční můra, Green to všechno sledoval s morbidní fascinací, neodvažoval se vystřelit, dokud mu mariňačka stála v cestě. Zdálo se, že by Choi mohl každou chvíli zamířit na vetřelcovu nohu. Booneová se zkroutila a namířila paralyzér netvorovi na hlavu. Skoro to zvládla. Jenže než mohl Choi nebo kdokoliv jiný vystřelit, stalo se to nejhorší. Obrovské oslizlé vnější čelisti se rozevřely a z hlubin tlamy vystřelil další pár zubů a projel helmou Booneové, jako by to byl jenom kapesníček. Rozezněl se její poslední výkřik a pak odumřel, jako by někdo vytáhl stereo z elektřiny. Kousky helmy, tváře a mozku se rozletěly po chodbě a dopadaly na ostatní. Na Choie pršela krev jeho milenky. Její tělo 15
VETŘELCI
sebou v netvorově sevření zaškubalo, jak stále bojovala, i když už přišla o hlavu. Vetřelcovy menší čelisti se vrátily do tlamy a stáhly s sebou kousky mozku a tváře Booneové. „Ne!“ zařval Choi. Stejně jako ostatní měl zbraň vytaženou, čekal na výstřel tak, aby kyselinová krev brouka nezasáhla Booneovou. Teď už na tom ale nezáleželo, a tak Choi vypálil, dřív než mohl Green nějak zareagovat. Střela zasáhla plnou silou netvora přímo zpředu do těla. Vetřelec explodoval jako dětská prskavka, kyselina z něho stříkala na zdi a do chodby. Tělo Booneové se zřítilo na kamennou zem, netvor ji stále držel prackou kolem pasu. Jednou nadskočila na zbytcích broučího těla a zhroutila se na boku, zády do chodby. Díru v zadní části helmy vyplňovaly její vlasy. Green doběhl k Choiovi ve chvíli, když už bylo pozdě na to, aby ho zastavil. „Přestaňte střílet, zatraceně!“ Strhl Choiovu zbraň stranou. „Booneová…,“ vyhrkl Choi a vyrazil ke kyselinou nasáklým pozůstatkům. Green ho chytil za paži. „Je pryč a vy jste nás teď mohl všechny zabít.“ Green Choie držel, zatímco se mu mariňák snažil vytrhnout a rozběhnout se k Booneové. „Seržante!“ vykřikl Dillon. „Něco mám! Blíží se to k nám. Ze tří stran –“ V Dillonově hlase se ozýval pronikavý podtón plný paniky. McPhillips zaklel: „Kurva!“ Dost nahlas, aby se to slovo ozvalo v Greenově přilbě. „Zatraceně!“ Green Choiem prudce zatřásl a odvrátil ho od pohledu na tělo Booneové. „Právě jsme jim všem dali budíček a teď sem míří na snídani. Připravte se na boj.“ Rychle se rozhlédl kolem na McPhillipse a Dillona a pak zařval: „Útočné rozmístění vpředu a vzadu. Hned! Dillone, co sonické dělo?“ „Připravené, pane. Maximální frekvence, široký rozptyl.“ 16
ZRŮDA
„Doufejme, že ta zatracená věc bude tentokrát fungovat,“ zamumlal Green potichu. Rychleji dodal: „Paralyzéry v pohotovosti.“ Za necelou vteřinu jako by chodba, zdi kolem nich a tunely po obou stranách ožily vlnami ohavných, šílených brouků. Každý z nich byl pětkrát nebo šestkrát větší než oni. Green slyšel jejich šelestivé pohyby i přes ochrannou masku. Vždycky si vybavil staré rčení, že pokud člověk slyší šelest a klapot vetřelců natolik, že pronikne i oblekem, je po něm, protože jich je příliš. Nezdálo se, že by teď nastala v tomhle pravidle výjimka. Green si nepamatoval, že by někdy viděl tolik potvor pohromadě. Bylo jasné, že bez sonického děla by ti čtyři neměli jedinou šanci. „Dillone, palte!“ Dlouhé kovové sonické dělo vypadalo spíš jako stará bazuka z doby válek na Zemi než cokoliv jiného. Zdálo se, že Dillonovi mírně poskočilo v ruce, ale neozval se žádný zvuk. Žádná exploze. A snad celou věčnost se vůbec nic nestalo. Green sledoval, jak se Dillon soustředí na číselník na pažbě zbraně. Ignoroval jistou smrt kolem nich a přikývl. Zbraň jako by nebyla zaměřená na nic konkrétního. Vzduch v těsném kamenném tunelu kolem nich jako by se mihotal, jako by z žhavé skály vycházely vlny žáru. Útvary z vetřelčího slizu se před Greenovýma očima zachvěly, ovšem věděl, že jde jenom o účinek sonického děla. Funguje. Skoro se mu chtělo radostí zavýsknout. Všichni brouci v chodbě ztuhli, sliny jim odkapávaly z rozevřených tlam. „Bože, já tu věc miluju,“ prohlásil Green a vypustil z plic vzduch, který zadržoval. „Ať se propadnu, jestli vím, jak to funguje, ale když jo, vždycky je to dostane.“ Profesoru Kleistovi se nějak podařilo vynalézt zbraň, která napadala nervový systém netvorů a zmrazila je do vetřelčího parku plného ošklivých soch. Problém spočíval v tom, že se na ni nedalo moc spoléhat a jen zřídka fungovala na déle 17
VETŘELCI
než šedesát vteřin. Profesor neustále tvrdil, že pracuje na jejím zlepšení, na spolehlivější verzi, ale Green mezitím přišel o víc než polovinu jednotky. Ale tentokrát to vypadalo, že sonické dělo, jak tomu všichni říkali, jim zachránilo život. Tedy všem kromě Booneové. Ukázal na největšího a nejbližšího netvora na zdi chodby. „Vystřelte na tamtoho sítě.“ Dillon a McPhillips vypálili zároveň a srazili obrovského, děsivého vetřelce ze zdi s hlasitým, dunivým třísknutím. Ležel na zemi a slintal, zamotaný do sítí, které nedokázaly roztrhat ani kyselinová krev vetřelců, ani jejich supersíla. Píp! Píp! Píp! „Sakra!“ zaklel Dillon, když se zvuk rozezněl kamenným tunelem jako odpočítávání bomby. Green ten zvuk znal. Byl to zvuk ohlašující jejich pohřeb, pokud nepohnou kostrou. „Seržante,“ podařilo se ze sebe vypravit Dillonovi, hlas se mu třásl víc, než kdy Green slyšel. „Ta zatracená věc začíná vynechávat. Máme asi tak třicet vteřin, než to bouchne a rozmetá celou tuhle stanici do vesmíru.“ „Choi,“ zařval Green směrem, kde stál mariňák nad tělem své milenky. „Pomozte nám s tím broukem. Hned!“ Píp! Píp! Píp! Píp! Zvuk se odrážel od kamenných zdí a ztuhlých vetřelců kolem nich, zvyšoval tempo a slaďoval se s Greenovým splašeným srdcem. Bylo mu jasné, že je to zvuk hodin, které odměřují jejich poslední vteřiny života. S každým pípnutím rychleji a rychleji. S posledním pohledem na Booneovou Choi poslechl jeho příkaz. Otočil se a téměř okamžitě stál vedle McPhillipse a tahal za síť kolem vetřelce. Dillon pomalu couval ke dveřím se sonickým dělem v ruce. Green držel paralyzér v pravé ruce a automatickou pušku v levé, mířil jimi na ztuhlé netvory, zatímco Choi a McPhillips táhli děsivého bojovníka chodbou tak rychle, jak dovedli. 18
ZRŮDA
Píp! Píp! Píp! Píp! Píp! „Patnáct vteřin,“ zavolal Dillon. „Musím to vypnout, jinak to bouchne.“ „Vydržte tak dlouho, jak to půjde,“ nařídil Green. „A pak utíkejte!“ Píp! Píp! Píp! Píp! Píp! „To mi nemusíte říkat dvakrát,“ opáčil Dillon. Rychle couval ke vchodu a Green ho krok za krokem následoval. Píp! Píp! Píp! Píp! Píp! Píp! „Kurva! Už to nevydrží –“ „Ještě chvíli!“ vykřikl Green. „Osm, sedm, šest –“ „Vydržte!“ Z pípání se stalo skoro jedno dlouhé vřeštění odrážející se od slizovitých útvarů na kamenných zdech. Dalších pár vteřin a výbuch by zničil celou základnu. „Vypínám to!“ Green, který stále couval vedle Dillona, se ohlédl. Choi a McPhillips už dotáhli vetřelce ke dveřím. Ještě pár vteřin a budou v bezpečí. S Dillonem se vrátili do vzdálenosti dvaceti metrů od vstupu, ale to by mohlo být o dvacet metrů dál, než stihnou uběhnout, pokud se brouci vrhnou směrem k nim. Dillon s klapnutím vypnul dělo, strčil si dlouhou trubici do podpaží, otočil se a rozběhl. Ticho v koridoru působilo skoro stejně hlasitě jako pípání. Green počkal ještě chvíli, než se vetřelci začali pohybovat, zpočátku pomalu, pak naštvaní jako peklo, než se taky obrátil a rozběhl se, Dillonovi těsně v patách. Choi a McPhillips už protáhli uvězněného netvora dveřmi a vrátili se ke vchodu s paralyzéry namířenými za oba pádící mariňáky. Green zběsile lapal po dechu a ze všech sil se snažil utíkat, jak to šlo nejrychleji, bojová uniforma mu nadskakovala na těle. Tyhle obleky prostě nebyly určené na cvičení. 19
VETŘELCI
Choi a McPhillips před nimi na něho namířili paralyzéry. Věděl, že jsou to dobří střelci, ale stejně se mu nelíbilo, že hlavně směřují přímo na něho. Dillon uhnul z cesty, když McPhillips vystřelil, jen taktak minul Greena a srazil brouka, který se k nim přiblížil zatraceně blízko. Green si v tu chvíli myslel, že je po něm. Srdce mu zběsile uhánělo, až měl pocit, že snad exploduje – tedy pokud by ho jako první nedostal nějaký vetřelec. Choi stiskl tlačítko a dveře se začaly zavírat. Green po hlavě proskočil uzavírajícím se vstupem a skutálel se jako bílá kulička, zatímco Choi znovu vystřelil na nejbližšího brouka. Green se přestal kutálet a ležel na koberci na podlaze, tváří v tvář zajatému bojovníkovi. Snažil se popadnout dech. Z vetřelcových rozevřených čelistí odkapával sliz a Green zahlédl v černé díře krku vnitřní sadu zubů. Mířily přímo na jeho hlavu. Rychle se vyškrábal na nohy a uskočil pár metrů, kde se snažil nabrat do plic dostatečné množství vzduchu. Příliš blízko. Zatraceně příliš blízko.
20
2
Profesor Kleist se opřel ve své židli, prsty spojil před sebou do stříšky, světle modré oči pozorně upřené na zeď před stolem, jež byla plná monitorů. Obrovská stěna byla zaplněná obrazovkami, které ukazovaly aktivitu v různých sektorech základny. Pokud profesor chtěl, mohl každou z obrazovek rozdělit do čtyř, osmi nebo dokonce šestnácti částí zobrazujících různé scény. Byl to ten nejsofistikovanější bezpečnostní systém, který měla společnost k dispozici, a od doby, co byl nainstalovaný, ho ještě značně vylepšil. Patřil k jedněm z jeho nejcennějších nástrojů a trávil před ním spoustu hodin, kdy prostě jen sledoval patnáct set lidí pod svým velením. S tímhle systémem nikdo na základně Charón nekýchl, nešeptl ani nesouložil bez toho, aby o tom nevěděl. Stejně jako u mnoha dalších věcí na základně profesor dohlížel při stavbě své kanceláře na každý detail. Na Zemi by místnost o velikosti tělocvičny vypadala nepřiměřeně. Dubové zdi a poličky působily frivolně, tlustý koberec skoro přepychově. V rohu byla umístěna kuchyně, vždy plná čerstvého jídla a pití. Poličky s opravdovými knihami – s vědeckou, odbornou a beletristickou literaturou – zabíraly dvě zdi. Ty knížky patřily k jeho osobní sbírce a dostat je sem zabralo skoro celou jednu přepravní loď. Byl to ovšem jen drobný výdaj za jeho potřeby výměnou za to, co všechno už pro společnost vykonal. 21
VETŘELCI
Hlavní dominantou kanceláře však byl obrovský dubový stůl a židle s vysokým opěrátkem namířená na zeď monitorů – zeď, která se mírně zakřivovala, takže nebylo vidět nic jiného, jako někde v kině, jen na těch obrazovkách neběžel žádný film. Deska stolu byla větší než většina manželských postelí, měřila dva metry na šířku a čtyři na délku. Od tohoto stolu a kontrolního panelu, který zabíral levou třetinu povrchu, měl přístup k tisícům miniaturních systémů a mikrofonů ukrytých po celé základně. Larson, šéf bezpečnosti, stál kousek vlevo za profesorem, odkud mohl ovládat kontrolní panel na stole, pokud mu to profesor nařídil. Narozdíl od Kleista, který byl robustní postavy, s širokými rameny a tlustými pažemi, byl Larson vysoký, štíhlý a silný. Měl krátké černé vlasy a hluboké černé oči. Vypadalo to, jako by nikdy nemrkal, což lidi kolem něho znervózňovalo. Stejně jako profesor i Larson nyní zíral doprostředka čtyř monitorů. Všechny ukazovaly různé scény z nedávné mise seržanta Greena do vetřelčího sektoru. Monitory nad čtyřmi prostředními obrazovkami se soustředily na současné aktivity mariňáků. Kleist ukázal na zkrvavený obraz Booneové, opuštěné v sekci vetřelců. Několika zručnými pohyby v pravé části kontrolní desky kameru přiblížil a předklonil se na židli. Boone ová ležela na kamenné podlaze, hlava a horní část hrudi vetřelčího bojovníka jí ležela přes nohy. Vlasy jí vykukovaly z díry vzadu v helmě a jedna netvorova paže a pařát ji stále svíraly kolem pasu. V dohledu nebyli žádní další brouci a od návratu mariňáků do obytné části tu scénu nic nenarušilo. „Můžeme to tělo zachránit?“ Larson chvíli zíral na obrazovku, než odpověděl. „Nechám to prověřit, ale pochybuju o tom. Tomu idiotovi, který toho vetřelce zabil, se podařilo postříkat tělo té ženy kyselinou, co mají jako krev. Pochybuju, že ji dokáže oblek zadržet na tak dlouho.“ 22
ZRŮDA
Kleist přikývl. „Doufám, že se mýlíte, ale nejspíš to tak bude. Stejně to prověřte. Pokud budou popáleniny jenom povrchní, můžeme ji použít.“ Larson se odvrátil od profesora a tiše vydal rozkazy do svého osobního mikrofonu. Profesor spokojeně pokýval hlavou, obrazovku s ženiným tělem si ponechal, aby mohl vše sledovat, až se tam Larsonovi muži dostanou. Jeho ruka krátce zatančila na kontrolním panelu, pak se opřel v židli a oběma rukama si projel řídnoucí vlasy. Pohled upíral na čtyři mariňáky, kteří napůl nesli a napůl táhli vetřelčího bojovníka k laboratořím. Sledoval je, kontroloval jejich postup chodbami, zatímco systém automaticky přepínal skryté kamery, dokud čtyři muži nedotáhli netvora do části určené pro pitvu. Pak se předklonil a stiskl další tlačítko, aby mohl promluvit. „Dobrá práce, seržante Greene. Vypadá to na skvělý vzorek.“ Na okamžik se odmlčel, dokud všichni čtyři mariňáci nevzhlédli k jediné viditelné kameře v rohu laboratoře nad nimi. Pak prohlásil: „Ovšem nelíbí se mi, že jste zabili toho druhého.“ „Jemu se to nelíbí,“ vykřikl vojín Choi. Profesor viděl, jak se třese, a usmál se. Dobře. Dostal se mu na kobylku. Vojín si sundal přilbu, zrzavé vlasy mu spadly na záda obleku. „Kleiste, vy parchante! Měl bych –“ Green popadl vojína za paži a škubl jím, skoro ho srazil na zem. Green byl dvakrát tak velký než Choi a jednu ruku měl silnou jako Choiův pas. Kleist se opřel o opěrátko, vše sledoval a usmíval se. Seržanta Greena nebylo radno podceňovat. Nejenže to byl obrovský, brutální chlap, ale taky chápal pravidla tady na základně Charón. „Pane, můžu to vysvětlit,“ začal seržant Green, ale Choi se mu vytrhl a přistoupil blíž k viditelné kameře. „Kleiste,“ vyhrkl Choi, „všichni jsme mohli na tý vaší zavšivený broučí farmě zhebnout. Booneová je mrtvá. Chápete to? Mrtvá!“ 23
VETŘELCI
Řval ta slova a jejich význam mu postupně začal docházet. Přesto však pokračoval: „A vás zajímá jenom to, že jsme zabili jednoho z těch vašich brouků. Řek bych, že jste se úplně pomátl.“ Kleist se usmál a otočil se k Larsonovi, který se také uculoval. „Pane,“ ozval se seržant Green, předstoupil před Choie a drsně ho odstrčil. „Seržante Greene,“ řekl Kleist tiše, ovšem s dostatečnou silou, aby seržanta zarazil. „Chápu vojínovy pocity, ale doporučuju mu, aby se uklidnil, než řekne něco, čeho bude litovat. Vaše mise byla úspěšná. Pro dnešek to stačí.“ Kleist vypnul mikrofon a pak sledoval, co se bude dít dál. Slyšel všechno, co říkali, i když třeba jen šeptali. Tohle bude zajímavé. „Proč mu rovnou nepolíbíte tu jeho velkou prdel, co?“ pustil se Choi do seržanta. Tvář měl skoro stejně rudou jako vlasy a napůl se krčil v bojovém postoji. „Vojíne!“ okřikl ho seržant Green ostře. „Prokažte si službu a kroťte se.“ Choi jako by se trochu uklidnil. Ramena mu poklesla a pohled mu padl na podlahu. Seržant se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Podívejte. To s Booneovou je mi líto, ale všechno má svůj čas a svoje místo. A teď a tady to není. Rozumíte?“ „Jo, jasně,“ hlesl Choi. Odhodil přilbu přes místnost, až narazila do zdi, pod silou dopadu se rozlétly nějaké dokumenty a laboratorní stolek nadskočil. Green mu pevně položil ruku na rameno a tiše řekl: „Ti brouci nejsou to jediné, co by vám tady mělo dělat starosti. A teď sklapněte a dejte si sprchu.“ Počkal, dokud Choi nesetřásl jeho ruku a nevyrazil ke dveřím, pak se otočil k zbylým dvěma členům své jednotky. „A pro vás to platí taky.“ Profesor Kleist se rozesmál a opřel se v židli. „Máte svatou pravdu, seržante. Svatou pravdu.“ Obrátil se k Larsonovi. 24
ZRŮDA
„Zdá se, že potřebujeme další chovný materiál a vojín Choi se právě dobrovolně nabídl.“ „Vypadá to tak,“ usmál se Larson. Profesor vstal a oblékl si bílý laboratorní plášť. „Mám práci. Tenhle nový bojovník by mohl být ten pravý. Už jsem blízko. Neuvěřitelně blízko.“ Kapitánka Joyce Palmerová si nasadila žlutou kšiltovku s logem Harley-Davidson na hlavu a připoutala se do pilotního křesla, nejdřív zapnula dolní pás a pak oba ramenní. Deegan už seděl vedle ní, spouštěl diagnostické testy a připravoval se na přistání. Před nimi se nacházela palubní deska lodě a dvě okna vyhlížející do černoty vesmíru. Mezi dvěma okny byl obrovský monitor, v tuto chvíli se však nepoužíval. Jejich pasažér, pan Cray, vypadal unaveně a trochu neupraveně. Seděl připoutaný na jednom ze sedadel pro pasažéry podél zdi za Deeganem. Na sobě měl vyžehlené plátěné kalhoty, košili s rozepnutým límečkem a hnědou koženou bundu. Kývla mu na pozdrav, když kolem něho v malém prostoru kokpitu lodě procházela, a on jí oplatil pokývnutím bez úsměvu. Za celou cestou s ní neprohodil víc jak dvě věty. Deegan se mu snažil během jediné večeře, kterou měli před hyperspánkem společnou, vymluvit díru do hlavy, ale pochybovala, že mu Cray odpověděl víc než tři slova. Deeganovi však obvykle tři slova naprosto postačovala, aby blábolil celé hodiny. „Hezké tričko,“ řekla Deeganovi, když dokončila úpravy a nasadila si přes čepici sluchátka. Byl to jejich pravidelný rituál před přistáním. Deegan měl na sobě vždy svoje tričko Budweiser pro štěstí s vybledlým obrázkem ošklivého psa. Tvrdil, že patřívalo jeho tátovi. Bylo už záplatované víckrát, než se odvažovala pomyslet, a pořád v sobě mělo spoustu děr. Ale bylo to jeho šťastné tričko a při přistání ho měl vždycky na sobě. „Jsem rád, že se ti líbí,“ usmál se. Zaslechla, jak si za nimi Cray krátce znechuceně odfrkl. To je dobře. Alespoň měl vkus. Její oblečení pro štěstí při přistání nebylo ani zdaleka tak extravagantní. Prostě si oblékla bílé trič25