Frank Herbert
SPASITEL Duny
FRANK HERBERT I pro ty nejmocnější existuje určitá hranice síly, kterou mohou použít, aniž by sami sebe zničili. Poznat tuto hranici, v tom je pravé umění vlády. Zneužití moci je osudový hřích. Zákon nemůže být nástrojem pomsty, nemůže být rukojmím, nemůže být hradbou proti mučedníkům, které vytvořil. Člověk nemůže nikomu vyhrožovat a přitom uniknout následkům. Muad’dib o právu, Stilgarovy komentáře
Chani se dívala na pouštní ráno, orámované puklým útesem pod síčem Ta br. Neměla na sobě filtršaty a bez nich si tady v poušti připadala nechráně ná. Vchod do síčové jeskyně skrývaly skály za ní a nad ní. Poušť… poušť… Měla pocit, že poušť ji následovala, kamkoli šla. Když se teď do pouště vrátila, nepřipadalo jí to ani tak jako návrat domů – spíš jako by se ohlédla a našla něco, co tam vždycky bylo. Břichem jí projela bolestivá křeč. Porod už na sebe nedá dlouho čekat. Zahnala bolest silou vůle. Nechtěla se nechat připravit o tenhle okamžik, kdy byla sama se svou pouští. Na krajině ležel ranní klid. Z údolí mezi dunami a skalami Štítového valu prchaly stíny. Sluneční světlo se prudce vyhouplo za hřebenem hory a za plavilo jí oči pohledem na vybledlou krajinu pod čistou modrou oblohou. Ta scéna se dobře hodila k pocitu strašného cynismu, který ji trápil od chví le, co se dozvěděla o Paulově slepotě. Proč jsme tady? uvažovala. Nebyla to hidžra, cesta hledání. Paul tady nic nehledal, leda snad místo, kde by mohla porodit. Také si s sebou vzal podiv né společníky, napadlo ji – Bijáze, toho tleilaxanského trpaslíka; gholu Hay ta, který mohl být znovuzrozeným Duncanem Idahem; Edrika, kormidelní ka a vyslance Gildy; Gaius Helenu Mohiamovou, Ctihodnou matku Bene Gesseritu, kterou tak zjevně nenáviděl; Lichnu, podivnou Otheymovu dce ru, která se zřejmě nesměla ani hnout, aniž by ji bedlivě sledovaly oči strá ží; Stilgara, jejího strýce, naíba, a jeho oblíbenou manželku Harah… a Iru lán… Aliu… Její myšlenky doprovázel zvuk větru ve skalách. Pouštní den začal být žlu tě žlutý, okrově okrový, šedě šedý. Proč taková podivná společnost? „Zapomněli jsme,“ odpověděl Paul na její otázku, „že slovo společnost původně znamenalo společníky na cestách. V tom smyslu společnost jsme.“ 184
SPASITEL DUNY „Ale jakou mají hodnotu?“ „Vidíš,“ obrátil k ní tehdy své děsivé oční důlky. „Ztratili jsme ten jasný, prostý tón života. Když se něco nedá uzavřít, utlouct, namířit nebo hroma dit, nepřikládáme tomu hodnotu.“ Ublíženě se ohradila. „Tak jsem to nemyslela.“ „Moje nejdražší,“ chlácholil ji, „jsme tak bohatí penězi a tak chudí živo tem. Jsem zlý, tvrdohlavý, hloupý…“ „Nejsi!“ „I to je pravda. Ale moje ruce zmodraly časem. Myslím… myslím, že jsem se pokoušel vynalézt život a neuvědomil jsem si, že už byl vynalezen.“ A dotkl se jejího břicha, aby cítil ten nový život v ní. Když si teď na to vzpomněla, položila si na břicho obě ruce a roztřásla se. Teď ji mrzelo, že Paula požádala, aby ji sem vzal. Pouštní vítr k ní přinesl nepříjemný pach rostlin, jejichž kořeny ukotvo valy duny u úpatí útesu. Zmocnila se jí fremenská pověrčivost: nepříjemné pachy, nepříjemné časy. Otočila se tváří k větru a uviděla, jak se tam, kde už rostliny nebyly, objevil červ. Vztyčil se z dun jako příď démonické lodi, roz hodil spršku písku, ucítil vodu, která pro tvory jeho druhu byla smrtelným jedem, a uprchl – ještě chvíli bylo vidět pohybující se kopeček písku. V té chvíli nenáviděla vodu také, jak se na ni přenesl červův strach. Voda, kdysi duch a duše Arrakis, se stala jedem. Voda přinášela nákazu. Jen poušť byla čistá. Za ní se objevila fremenská pracovní skupina. Vyšplhali ke střednímu vchodu do síče a ona si všimla, že mají zablácené nohy. Fremeni se zablácenýma nohama! Někde nad ní spustily děti ze síče ranní píseň, jejich pisklavé hlásky se ozývaly od horního vchodu. Při té písni měla pocit, že čas před ní prchá ja ko sokoli před větrem. Otřásla se. Jaké bouře viděl Paul svým viděním bez očí? Vycítila v něm nebezpečného šílence, člověka, kterého už nebaví písně a polemiky. Všimla si, že obloha mezitím dostala křišťálově šedou barvu s alabastrový mi paprsky, bizarními obrazci, které na nebi vytvářel písek unášený větrem. Zaujala ji třpytivě bílá čára na jihu. Zpozorněla a znamení si okamžitě vylo žila. Bílé nebe na jihu: Šaj-hulúdova ústa. Přichází bouře, velký vítr. Už cíti la varovný vánek, drobná zrníčka písku, která ji sekala do tváře. Vítr přinesl 185
FRANK HERBERT i pach smrti: cítila v něm vodu plynoucí v kanátech, potící se písek, křemen ný prach. Voda – právě kvůli té vodě posílá Šaj-hulúd Koriolisovu bouři. V rozsedlině, kde stála, se objevili sokoli, kteří tam hledali skrýš před vět rem. Byli hnědí jako skály, v křídlech měli šarlatová pera. Cítila, jak jim její duch vzlétl naproti: oni měli kam se skrýt. Ona ne. „Paní, přichází vítr!“ Obrátila se, uviděla gholu, jak na ni volá od horního vchodu do síče. Zmocnily se jí fremenské obavy. Čistou smrt, vodu odevzdanou kmeni, to chápala. Ale… něco, co bylo vzkříšeno z mrtvých… Vítr s pískem ji šlehal do tváří, až zrudly. Ohlédla se přes rameno na dě sivý pás prachu ženoucí se oblohou. Poušť pod bouří na sebe vzala šedo hnědou, neklidnou podobu, jako by vlny dun narážely na pobřeží bouře tak, jak jí kdysi Paul popisoval moře. Zaváhala, protože měla náhle pocit, že poušť je pomíjivá. Ve srovnání s věčností to nebylo nic víc než kotel. Příboj dun narážel na skály. Ta bouře v dáli se pro ni stala něčím univerzálním – všechna zvířata se před ní skrývala… v poušti nezbylo nic než její vlastní zvuky: písek skřípa jící o skály, hvízdání větru, dunění balvanu kutálejícího se ze skal – a pak! Někde mimo dohled červ, který se pošetile vynořil na povrch a teď prchal před větrem do suchých hlubin. V běhu jejího života to byl jen okamžik, ale ona v té chvíli cítila, jak je planeta unášena pryč – jako kosmický prach, jako součást jiných vln. „Musíme si pospíšit,“ řekl ghola za jejím pravým ramenem. V té chvíli v něm vycítila strach a obavy o její bezpečnost. „Orvalo by vám to maso z kostí,“ řekl, jako by jí musel vysvětlovat sílu bouře. Měl o ni tak zjevnou starost, že to rozptýlilo i její strach z něj. Dovolila mu, aby jí pomohl po kamenných schodech do síče. Vešli do klikaté chodby, která vchod chránila. Služebníci otevřeli dveřní filtry a zase je za nimi zavřeli. Na její čich zaútočily pachy síče. To místo bylo hotové pařeniště čicho vých vzpomínek – natěsnaná těla, štiplavé estery z recyklačních destilátorů, známé vůně jídla, křemičitý pach pracujících strojů… a mezi tím všudypří tomné koření: všude melanž. Zhluboka se nadechla. „Domov.“ Ghola pustil její paži a stoupl si stranou. Byl teď klidný a trpělivý, skoro jako by se vypnul, když nebyl právě v provozu. Ale… sledoval ji. 186
FRANK HERBERT Chani zaváhala ve vstupní síni. Znepokojilo ji cosi, co nedokázala pojme novat. Tohle byl přece její pravý domov. Jako dítě tu lovívala štíry při světle lumin. Něco se ale změnilo… „Neměla byste jít do svého pokoje, paní?“ zeptal se ghola. A v té chvíli, skoro jako by ho jeho slova vyvolala, jí projel prudký stah. Snažila se neprozradit. „Paní?“ starostlivě se k ní naklonil ghola. „Proč má Paul strach z toho, že porodím naše děti?“ zeptala se. „Je přece přirozené, že se obává o vaši bezpečnost,“ odpověděl ghola. Položila si ruku na tvář zrudlou pískem. „A o děti se nebojí?“ „Paní, nedokáže ani jednou pomyslet na dítě a nepřipomenout si přitom, že vašeho prvorozeného zabili sardaukaři.“ Prohlížela si gholu – plochou tvář, záhadné kovové oči. Je to skutečně Duncan Idaho, tenhle tvor? Je něčím přítelem? Mluvil teď pravdu? „Měla byste mít u sebe lékaře,“ naléhal ghola. Znovu v jeho hlase rozeznala obavu o její bezpečí. Náhle cítila, že její mysl je bezbranná, připravená na útok šokujících vjemů. „Hayte, já mám strach,“ zašeptala. „Kde je můj Usúl?“ „Zdržely ho státní záležitosti,“ vysvětloval ghola. Kývla, protože si vzpomněla na vládní aparát, který je sem doprovázel ve velké letce ornitoptér. Najednou si uvědomila, co je jí na síči divného: cizí pachy. Úředníci a poradci sem přinesli své vlastní pachy, aroma jídel a šatů, exotických toaletních potřeb. Mísily se tu se vzduchem jako spodní proud. Chani zavrtěla hlavou a potlačila popud trpce se rozesmát. V Muad’dibo vě přítomnosti se i pachy mění. Hayt si špatně vyložil její zaváhání: „Objevily se nějaké naléhavé věci, které nemohl odložit.“ „Ano… ano, chápu. Já jsem taky přiletěla s tím hejnem.“ Když si teď vybavila let z Arrakénu, musela připustit, že nečekala, že ho přežije. Paul trval na tom, že svou toptéru bude pilotovat sám. Bez očí do vedl stroj až sem. Po tomhle zážitku už věděla, že ji nepřekvapí nic. Tělem jí projela další bolest. Ghola si všiml, jak se prudce nadechla, jak se jí napjaly tváře, a zeptal se: „Přišel váš čas?“ „Já… ano, přišel.“ 188
SPASITEL DUNY „Nesmíte se zdržovat,“ řekl. Popadl ji za paži a rychle ji vedl chodbou. Vycítila v něm paniku a řekla: „Je dost času.“ Zdálo se, že ji neslyší. „Zensunnitský přístup k porodu,“ řekl a pobízel ji k ještě rychlejší chůzi, „je bezúčelně vyčkávat ve stavu nejvyššího napětí. Ne bojujte s tím, co se děje. Bojovat znamená připravovat neúspěch. Nenechte se ovládnout potřebou něčeho dosáhnout. Tak dosáhnete všeho.“ Ještě to nedořekl, když se dostali k jejímu bytu. Vstrčil ji závěsy dovnitř a volal: „Harah! Harah! Přišel Chanin čas! Zavolej doktory!“ Na jeho křik přiběhly služebné. Nastal velký rozruch a Chani měla pocit, že ona v něm představuje jediný klidný ostrov – než přišla další bolest. Hayta vykázali na chodbu a on měl čas uvažovat nad svým jednáním. Měl pocit, že uvázl v nějakém bodě času, kde všechny pravdy jsou jen do časné. Uvědomil si, že jeho činy podbarvuje panika. Panika soustředěná ne kolem možnosti, že Chani zemře, ale že za ním Paul potom přijde… plný žalu… jeho milovaná… mrtvá… mrtvá… Něco nemůže vzniknout z ničeho, řekl si ghola. Z čeho vzniká tahle panika? Cítil, že jeho mentatské schopnosti jsou otupělé, vypravil ze sebe dlouhý, přerývaný výdech. Zahalil ho psychický stín. V jeho citové temnotě cítil sám sebe, jak č eká na nějaký absolutní zvuk, na zapraskání větvičky v džungli. Oddechl si. Nebezpečí přešlo a nezasáhlo ho. Pomalu sebral síly, zbavil se kousek po kousku zábran a ponořil se do mentatského stavu mysli. Vynutil si to – nebyl to nejlepší způsob, ale by lo to nezbytné. V jeho nitru se pohybovaly přízračné stíny místo lidí. Byl překladištěm pro všechny informace, se kterými se kdy setkal. Jeho bytost obývali možní tvorové. Procházeli kolem něj jako na přehlídce, aby mohli být porovnáni a posouzeni. Myšlenky s nejasnými okraji se snášely do temnoty – do neznáma. Ne konečné systémy! Mentat nemohl vůbec fungovat, aniž by si uvědomil, že pracuje v rámci nekonečných systémů. Neměnné znalosti nemohou obejít nekonečno. Všude se nedalo převést do konečné perspektivy. Místo toho se musí stát nekonečnem – na chvilku. A náhle to měl, viděl Bijáze, jak před ním sedí a plane jakýmsi vnitřním ohněm. Bijáz! Ten trpaslík mu něco provedl! Hayt měl pocit, že balancuje na kraji nebezpečné propasti. Prodloužil li 189
FRANK HERBERT nii mentatského výpočtu vpřed a poznal, co by mohlo z jeho vlastních skut ků vzejít. „Nutkání!“ zajíkl se. „Vložili do mě nutkání!“ Kurýr v modrém rouchu, který právě procházel kolem, zaváhal. „Říkal jste něco, pane?“ Ghola se na něj nepodíval a kývl. „Říkal jsem všechno.“
Žil jeden muž, co moudrý byl, ten do písku si vyšel, a když se písek zapálil, o obě oči přišel. A že ty oči neměl už, svět musel vidět duší. Tak stal se z něho svatý muž, a svatým moudrost sluší. Verše pro děti z Muad’dibovy historie
Paul stál ve tmě před síčem. Vnitřní zrak mu řekl, že je noc, že svatyně vyso ko na skále po jeho levici je osvětlená měsícem. Tohle bylo místo plné vzpo mínek. Jeho první síč, kde on a Chani… Nesmím myslet na Chani, okřikl se. Jeho vize mu prozradila i to, jak se kolem všechno změnilo – několik pa lem vpravo dole, černostříbrná linie kanátu vedoucího vodu uprostřed dun nakupených při ranní bouři. Tekoucí voda v poušti! Vzpomněl si na jinou vodu, která plynula v řece na jeho rodném světě Caladanu. Tehdy si neuvědomoval, jaký poklad je ta kový proud, dokonce i kalný, pomalý kanát přes pouštní pánev. Poklad. Za ním se ozvalo tiché zakašlání. Za Paulem přišel jeden z jeho poradců. Paul vztáhl ruce po magnidesce s jedním listem kovového papíru. Pohy boval se tak pomalu jako voda v kanátu. Vize proudila dál, ale jemu se čím dál méně chtělo plout s ní. „Dovolte, Výsosti,“ řekl poradce. „To je dohoda o Semboule – kdybyste ji podepsal?“ 190
SPASITEL DUNY „Umím číst!“ obořil se na něj Paul. Naškrábal na správné místo „Atreides imper.“ a vrátil ji poradci přímo do natažené ruky. Byl si dobře vědom, jaký strach v něm tím vyvolal. Muž zmizel. Paul se odvrátil. Odporná, pustá země! Představil si ji zalitou sluncem, příšer nou svým žárem, místo písečných lavin a smrtící temnoty prachových jícnů, písečných vírů rozmetávajících malé duny na skalách, vírů s břichem plným okrových krystalků. Ale také to byla bohatá země: velká, překvapující pohle dy na bouřemi formovanou prázdnotu, na rozeklané skály a hluboké rokliny. Potřebovala jen vodu… a lásku. Život změnil ty nehostinné pustiny v krásné, pohyblivé místo, pomyslel si. To je poselství pouště. To uvědomění ho zasáhlo jako úder. Měl chuť se obrátit k poradcům, kteří se nahrnuli ke vchodu do síče, a rozkřiknout se na ně: Když už potřebujete něco uctívat, tak uctívejte život – každý život, i ten nejmenší! Součástí té krásy jsme my všichni společně! Ale oni by to nepochopili. V poušti viděli jen poušť. Rostliny jim netan čily žádný zelený balet. Zaťal pěsti a pokusil se zarazit svou vizi. Chtěl ji zahnat z vlastní mysli. Ta vize byla jako šelma, která ho přišla pohltit! Vědomí měl ztěžklé, nasáklé vším tím životem, který do sebe vstřebalo, přesycené příliš mnoha zážitky. Paul zoufale rozepjal myšlenky ven. Hvězdy! Jeho vědomí se doslova obrátilo při myšlence na všechny ty hvězdy nad ním – bylo jich nekonečné množství. Ani si nedokázal představit takové množství, na kolik poddaných si jeho Impérium dělalo nárok. Poddaných? Spíš uctívačů a nepřátel. Vidí někdo z nich něco jiného než zkostnatělá přesvědčení? Kde je jediný člověk, který unikl osudu zúženému svými předsudky? Dokonce ani imperátor sám ne. Vedl život, který všechno bral, a snažil se stvořit vesmír k obrazu svému. Ale vítězný vesmír se už přes něj konečně prohlodal svými tichými vlnami. Plivu na Dunu! pomyslel si. Dávám jí svou vodu! Mýtus, který vytvořil ze složitých pohybů a představivosti, z měsíčního světla a z lásky, z modliteb starších než Adam, z šedých útesů a purpurových stínů, z nářků a z potoků mučedníků – co se z toho všeho nakonec stalo? Až vlny ustoupí, budou břehy času čisté, prázdné, budou se třpytit nesčetnými zrnéčky paměti a ničím jiným. Je snad tohle ono zlaté stvoření člověka? 191
FRANK HERBERT Zaskřípání písku mezi kameny mu řeklo, že za ním stojí ghola. „Dnes ses mi vyhýbal, Duncane,“ podotkl Paul. „Je nebezpečné mi tak říkat, pane,“ varoval ho ghola. „Já vím.“ „Přišel jsem… vás varovat, pane.“ „Já vím.“ V té chvíli ze sebe ghola vychrlil všechno, co si vydedukoval – o tom, jak do něj Bijáz vložil nějaké neodolatelné nutkání. „A víš, co je jeho podstatou?“ zeptal se Paul. „Násilí.“ Paul měl pocit, že konečně dorazil na místo, které ho k sobě od začát ku volalo. Stál jakoby ve vzduchoprázdnu. Džihád se ho zmocnil a přitáhl ho na skluzavku, odkud ho strašlivá přitažlivost budoucnosti už nikdy ne pustí. „Od Duncana žádné násilí nepřijde,“ zašeptal Paul. „Ale Výsosti…“ „Řekni mi, co kolem nás vidíš,“ požádal ho Paul. „Pane?“ „Poušť – jak dnes vypadá?“ „Vy ji nevidíte?“ „Nemám oči, Duncane.“ „Ale…“ „Mám jen své vidění,“ vysvětloval Paul, „a přeji si, abych je neměl. Umí rám na předzvěstnou schopnost, víš to, Duncane?“ „Možná… že to, čeho se bojíte, se vůbec nestane,“ řekl ghola. „Co? Mám popírat vlastní věštbu? Jak bych mohl, když jsem ji už tisíckrát viděl naplnit? Lidé tomu říkají moc, dar. Ale je to postižení! Nedovolí mi nechat svůj život tam, kde jsem ho našel!“ „Pane,“ mumlal rozpačitě ghola, „já… to není… mladý pane, přece ne můžete… já…“ Paul vycítil gholův zmatek a zeptal se: „Jak jsi mě to oslovil, Duncane?“ „Co? Co jsem… chvilku jsem…“ „Řekl jsi mi ‚mladý pane‘.“ „Řekl, to ano.“ „Tak mi vždycky říkal Duncan.“ Paul vztáhl ruku, dotkl se gholovy tváře. „Je tohle součást tvého tleilaxanského výcviku?“ 192
SPASITEL DUNY „Ne.“ Paul odtáhl ruku. „Tak co tedy?“ „Vyšlo to… ze mě.“ „Sloužíš dvěma pánům?“ „Snad.“ „Osvoboď se od toho gholy, Duncane.“ „Jak?“ „Jsi člověk. Chovej se jako člověk.“ „Jsem ghola!“ „Ale tvé tělo je lidské. Duncan je tam uvnitř.“ „Něco je tam uvnitř.“ „Je mi jedno, jak to uděláš,“ řekl Paul, „ale uděláš to.“ „To je proroctví?“ „Proroctví ať jde k čertu!“ Paul se odvrátil. Jeho vidění se teď řítilo vpřed, mělo v sobě mezery, ale nedalo se zadržet. „Pane, jestli jste –“ „Tiše!“ Paul pozvedl ruku. „Slyšel jsi to?“ „Co jsem měl slyšet, pane?“ Paul zavrtěl hlavou. Duncan to neslyšel. Copak si ten zvuk jen předsta voval? Bylo to jeho kmenové jméno, které slyšel z pouště – tiše, vzdáleně: „Usúle… Uuuusssúúúúúllleee…“ „Co se děje, pane?“ Paul zavrtěl hlavou. Měl pocit, že je sledován. Něco tam venku mezi stí ny vědělo, že je tady. Něco? Ne – někdo. „Většinou to bylo krásné,“ zašeptal, „a ty jsi byla nejkrásnější ze všeho.“ „Co jste říkal, pane?“ „To je budoucnost,“ odpověděl Paul. Ten beztvarý lidský vesmír kolem se najednou dal do prudkého pohybu, tančil na melodii jeho vize. Udeřil na mocnou strunu. Přízraky ozvěn mož ná přetrvají. „Nerozumím, pane,“ řekl ghola. „Fremen zemře, když se na příliš dlouho vzdálí z pouště,“ řekl Paul. „Ří kají tomu vodní nemoc. Není to zvláštní?“ „To je dost zvláštní.“ Paul pátral po svých vzpomínkách, snažil se vybavit si zvuk Chanina dechu, když vedle něj v noci ležela. Kde je jaká útěcha? pomyslel si. Jediné, 193
FRANK HERBERT na co si dokázal vzpomenout, byla Chani u snídaně toho dne, kdy odjížděli do pouště. Byla podrážděná a neklidná. „Proč si bereš to staré sako?“ chtěla vědět při pohledu na černý kabátec uniformy s rudým erbem se sokolem, které měl pod fremenským rouchem. „Jsi přece imperátor!“ „Dokonce i imperátor může mít oblíbené oblečení,“ odpověděl. Z nějakého důvodu, který si dosud nedokázal vysvětlit, se v té chvíli v Chaniných očích objevily skutečné slzy – bylo to podruhé v jejím životě, kdy padly její fremenské zábrany. Teď ve tmě si Paul otřel vlastní tváře a ucítil na ruce vlhkost. Kdo dává vodu mrtvému? napadlo ho. Byla to jeho vlastní tvář a přitom nebyla. Vítr byl na vlhké kůži chladný. Vytvořil se křehký sen a zase se roztříštil. Co se mu to zvedá v hrudi? Snědl něco špatného? Jak zatrpklé, jak plačtivé bylo toto jeho druhé já, které dávalo vodu mrtvým. Vítr se ježil zrnéčky písku. Kůže už byla suchá a patřila opravdu jemu. Ale komu patřilo to chvění, které se neztratilo? V té chvíli uslyšeli hluboko v síči kvílení. Sílilo… sílilo… Ghola se prudce otočil, protože je náhle zalilo prudké světlo, jak někdo doširoka rozrazil vchodové dveře. V tom světle uviděl člověka s pokřiveným úsměvem – ne! To nebyl úsměv, to byla grimasa žalu! Byl to fedajkinský po ručík jménem Tandis. Za ním se tlačilo mnoho lidí, kteří okamžitě zmlkli, když uviděli Muad’diba. „Chani…,“ vypravil ze sebe Tandis. „Zemřela,“ zašeptal Paul. „Slyšel jsem ji volat.“ Obrátil se k síči. Znal to místo. Bylo to místo, kde se nemohl ukrýt. Jeho spěchající vize osvětlila celý ten dav fremenů. Viděl Tandise, vnímal fedajki nův žal, strach, hněv. „Je mrtvá,“ řekl Paul. Ghola slyšel ta slova, jako by byla obklopena žhnoucím plamenem. Páli la ho v hrudi, na páteři, v důlcích jeho kovových očí. Cítil, jak se jeho pravá ruka pohybuje k noži, který měl u pasu. Vlastní myšlení mu připadalo po divné, nesouvislé. Byl jako loutka ovládaná nitkami, visícími z toho hroz ného plamene. Poslouchal příkazy někoho jiného, touhy někoho jiného. Nitky mu škubaly pažemi, nohama, čelistí. Z úst se mu vydral divný zvuk, děsivý, opakovaný výkřik – „Hrrak! Hrrak! Hrrak!“ 194
SPASITEL DUNY Nůž se pozvedl k ráně. V té chvíli našel vlastní hlas a namáhavě zasípal: „Utečte! Mladý pane, utečte!“ „Nebudeme utíkat,“ řekl Paul. „Půjdeme důstojně. Uděláme, co se udělat musí.“ Ghola se zarazil uprostřed pohybu. Otřásl se, zakolébal. „… co se udělat musí!“ Ta slova se mu převalovala v mysli, jako když se vyno řuje velká ryba. „… co se udělat musí!“ Tak to přece říkal starý vévoda, Paulův dědeček. Mladý pán měl v sobě něco z toho stařešiny. „… co se udělat musí!“ Ta slova spustila cosi v jeho vědomí. Měl náhle pocit, že žije dva životy zároveň: Hayt/Idaho/Hayt/Idaho… Stal se z něj nehybný řetězec relativní existence, jedinečný, osamělý. Mysl mu zaplavovaly staré vzpomínky. Za znamenával je, přizpůsoboval je novému pochopení, začal si skládat nové vědomí. Jeho probuzená osobnost se dočasně chopila vlády rukou tyrana. Probíhající syntéza sice stále ještě hrozila chaosem, ale události ho nutily as poň dočasně se přizpůsobit. Mladý pán ho potřeboval. V té chvíli se proces uzavřel. Věděl, že je Duncan Idaho, a na všechno, co zažil Hayt, si pamatoval, jako by to v něm bylo někde tajně uloženo a vyvo láno tím žhnoucím katalyzátorem. Plamen pohasl. Zbavil se tleilaxanského nutkání. „Zůstaň mi nablízku, Duncane,“ řekl Paul. „Budu se na tebe muset v mnoha věcech spoléhat.“ A protože Idaho dál stál jako v transu, zopako val hlasitěji: „Duncane!“ „Ano, jsem Duncan.“ „Samozřejmě že jsi. Právě nastala ta chvíle, kdy ses vrátil. Půjdeme do vnitř.“ Idaho srovnal krok s Paulem. Bylo to jako za starých časů, a přece ne tak docela. Teď když se zbavil Tleilaxanů, dokázal ocenit, co mu dali. Zensun nitský výcvik mu pomohl překonat šok z toho, co se právě stalo. A mentat ské schopnosti poskytovaly protiváhu. Zbavil se všech obav, na jejich zdroj nahlížel z nadhledu. Celá jeho bytost hleděla ven ze středu nekonečného úžasu: byl mrtev a teď je živý. „Výsosti,“ řekl fedajkin Tandis, když k němu došli, „ta žena, Lichna, trvá na tom, že s vámi musí mluvit. Řekl jsem jí, ať počká.“ „Díky,“ kývl Paul. „Ten porod…“ „Mluvil jsem s lékaři,“ řekl Tandis a srovnal s nimi krok. „Říkali, že máte dvě děti, obě živé a zdravé.“ 195
FRANK HERBERT „Dvě?“ Paul klopýtl a zachytil se Duncanovy paže. „Chlapce a děvčátko,“ dodal Tandis. „Viděl jsem je. Jsou to správné silné fremenské děti.“ „Jak… jak zemřela?“ zašeptal Paul. „Pane?“ naklonil se k němu Tandis. „Chani?“ řekl Paul hlasitěji. „To ten porod, pane,“ zastřeným hlasem vysvětloval Tandis. „Říkají, že to všechno šlo tak rychle, že ji to úplně vyčerpalo. Nechápu to, ale tak mi to říkali.“ „Odveď mě k ní,“ zašeptal Paul. „Pane?“ „Odveď mě k ní!“ „Právě tam jdeme, pane.“ Tandis se znovu naklonil k Paulovi. „Proč váš ghola má v ruce tasený nůž?“ „Duncane, zastrč nůž,“ přikázal Paul. „Čas násilí skončil.“ Když Paul promluvil, připadal mu zvuk jeho hlasu bližší než hlasivky, které ho vytvořily. Dvě děti! Ve vizi bylo jen jedno. Ano, tyhle chvíle pro bíhaly stejně jako ve vizi. Byl tu člověk, který pociťoval žal a hněv. Někdo. Jeho vlastní vědomí se ocitlo v sevření strašného kolovrátku, který zpaměti přehrával život. Dvě děti? Znovu klopýtl. Chani, Chani, opakoval v duchu. Jiný způsob neexistoval. Chani, milovaná, věř mi, že tahle smrt byla pro tebe kratší… a laskavější. Byli by drželi naše děti jako rukojmí, tebe by ukazovali v kleci, drželi by tě v odporných kobkách, svalili by na tebe vinu za mou smrt. Takhle… takhle je zničíme a zachráníme naše děti. Děti? Zase klopýtl. Připustil jsem to, myslel si. Měl bych se cítit vinen. V jeskyni před nimi bylo slyšet zmatený hluk. Zesiloval přesně tak, jak si to pamatoval. Ano, takhle to bylo, takhle to nevyhnutelně muselo být, do konce i se dvěma dětmi. Chani je mrtvá, opakoval si v duchu. V nějakém vzdáleném okamžiku v minulosti, kterou sdílel s ostatními, k němu tato budoucnost vztáhla ruku. Hnala ho a postrkovala do soutěsky, jejíž stěny se stále zužovaly. Cítil, jak ho svírají. Právě tak vypadala jeho vize. 196
SPASITEL DUNY Chani je mrtvá. Měl bych se zhroutit žalem. Ale tak ta vize nevypadala. „Zavolal někdo Aliu?“ zeptal se. „Je s Chaninými přítelkyněmi,“ odpověděl Tandis. Paul cítil, jak se dav tiskne ke stěnám, aby on mohl projít. Jejich mlčení postupovalo před ním jako vlna. Hlučný zmatek začal utichat. Koncentro vané city se daly téměř fyzicky vnímat. Chtěl ty lidi odstranit ze své vize, ale nešlo to. Každá tvář, která se za ním otočila, ji měla vepsanou v očích. Ty tváře byly tak zvědavé, až byly nemilosrdné. Cítily žal, to ano, ale rozuměl i té krutosti, kterou byly prosycené. Sledovali právě, jak se chytrý stal hlou pým, mudrc pošetilcem. Copak se všichni klauni nedovolávají lidské kru tosti? Tohle bylo víc než stráž u mrtvého, méně než vigilie. Paul cítil, jak jeho duše žadoní o odpočinek, ale vize ho pořád poháněla dál. Už jenom chvilku, řekl si. Přímo před ním čekala černá temnota bez vize. Tam leželo místo vyrvané z vidění žalem a vinou, místo, kam dopadl měsíc. Vklopýtal do něj a byl by upadl, kdyby ho Idaho pevně nechytil za paži. Už se zase stal tím spolehlivým druhem, který věděl, jak mlčky sdílet jeho žal. „Tady je to,“ řekl Tandis. „Pozor, překročte to, Výsosti,“ řekl Paulovi a pomohl mu přes práh. Paul ucítil, jak mu po tváři přejel závěs. Idaho ho zarazil. Paul v té chvíli vnímal místnost jako odraz na tvářích a v uších. Byl to prostor s kamennými stěna mi skrytými pod gobelíny. „Kde je Chani?“ zašeptal Paul. „Tady je, Usúle,“ odpověděl mu hlas Harah. Paulovi se z hrdla vydral přerývaný vzdech. Bál se, že její tělo už bylo pře neseno k destilátorům, kde si fremeni brali vodu mrtvých pro kmen. Pokra čovalo vidění takhle? Cítil se ve své slepotě opuštěný. „A děti?“ zeptal se Paul. „Ty jsou tady taky, pane,“ řekl Idaho. „Máš krásná dvojčata, Usúle,“ přidala se Harah. „Chlapce a holčičku. Vi díš? Jsou tady v kolébce.“ Dvě děti, uvažoval Paul s úžasem. Ve vizi byla jen dcera. Pustil se Idaho vy paže, přešel k místu, odkud promluvila Harah, zarazil se o něco tvrdého. Rukama to prozkoumal: Metaskleněný obrys kolébky. 197
FRANK HERBERT Někdo ho vzal za levou paži. „Usúle?“ Byla to Harah. Navedla jeho ruku do kolébky. Ucítil měkoučké tělíčko. Bylo tak teplé! Cítil žebra, slyšel dech. „To je tvůj syn,“ zašeptala Harah. Přesunula mu ruku. „A tohle je tvá dce ra.“ Sevřela mu ruku pevněji. „Usúle, jsi teď doopravdy slepý?“ Věděl, na co myslí. Slepí musejí být opuštěni v poušti. Fremenské kmeny s se bou nebraly žádnou přítěž. „Odveď mě k Chani,“ požádal, aniž by jí odpověděl. Harah ho obrátila a vedla vlevo. Paul si uvědomil, že začíná vnitřně přijímat fakt, že je Chani mrtvá. Zau jal ve vesmíru své místo, o které nestál, oblékl tělo, které mu nesedělo. Ka ždým dechem zasazoval svým citům ránu za ranou. Dvě děti! Napadlo ho, jestli nevykročil po stezce, na které se mu vidění už nikdy nevrátí. Ale připa dalo mu to bezvýznamné. „Kde je můj bratr?“ To byl Aliin hlas. Slyšel za sebou šustění jejího roucha, sílu její přítom nosti, když ho uchopila za paži místo Harah. „Musím s tebou mluvit!“ sykla Alia. „Za chvíli,“ odpověděl Paul. „Hned! Jde o Lichnu.“ „Já vím,“ kývl Paul. „Za chvíli.“ „Ale ty nemáš čas ani chvíli!“ „Mám mnoho chvil.“ „Ale Chani ne!“ „Mlč!“ přikázal jí. „Chani je mrtvá.“ Zakryl jí ústa rukou, když začala pro testovat. „Přikazuji ti, abys mlčela!“ Cítil, že ustoupila, a pustil její ústa. „Po piš mi, co vidíš,“ řekl. „Paule!“ V jejím hlase spolu bojovaly vztek a slzy. „Zapomeň na to,“ řekl. Přiměl sám sebe k vnitřnímu klidu, otevřel oči své vize do této chvíle. Ano – ještě ji měl. Chanino tělo leželo na lůžku v kruhu světla. Někdo jí narovnal bílé roucho a uhladil ho, jak se snažil zakrýt krev porodu. Ale na tom nezáleželo; on nemohl odtrhnout zrak své vize od její tváře: v těch nehybných rysech se zrcadlila věčnost! Odvrátil se, ale vize se pohybovala s ním. Je mrtvá… nikdy se nevrátí. Vzduch, vesmír, všechno bylo prázdné – všude jen prázdnota. Je tohle podstatou jeho pokání? napadlo ho. Toužil po slzách, ale ty nepřicházely. Žil snad příliš dlouho jako fremen? Tato smrt si žádala jeho vlhkost! 198
SPASITEL DUNY Někde poblíž se rozplakalo dítě a kdosi ho utišil. Ten zvuk zdvihl oponu jeho vize. Paul tmu vítal. Tohle je jiný svět, pomyslel si. Dvě děti. Ta myšlenka k němu přišla z nějakého ztraceného věšteckého transu. Po kusil se znovu vyvolat ten pocit bezčasého rozpínání mysli, jaký přináší ko ření, ale vědomí ho zradilo. Do jeho nové mysli nevstoupil žádný záblesk budoucnosti. Cítil, že sám budoucnost odmítá… jakoukoli budoucnost. „Sbohem, moje Sihájo,“ zašeptal. Někde za ním se ozval Aliin hlas, ostrý a naléhavý. „Přivedla jsem Lich nu!“ Paul se obrátil. „To není Lichna,“ řekl. „Je to tvarový tanečník. Lichna je mrtvá.“ „Ale poslechni si, co ti chce říct,“ nedala se Alia odbýt. Paul se pomalu obrátil za hlasem své sestry. „Nepřekvapuje mě, že vás vidím živého, Atreide.“ Ten hlas se podobal to mu, který mívala Lichna, ale trochu se lišil, jako by mluvčí stále ještě použí val Lichniny hlasivky, ale už se nenamáhal je dostatečně ovládat. Paula pře kvapil ten podivně upřímný tón, který v hlase slyšel. „Nepřekvapuje?“ opakoval Paul. „Jsem Scytale, Tleilaxan a tvarový tanečník, a než spolu začneme vyjedná vat, chci vědět jednu věc. Ten, koho za vámi vidím, je to ghola, nebo Dun can Idaho?“ „Je to Duncan Idaho,“ odpověděl Paul. „A vyjednávat s tebou nebudu.“ „Já myslím, že budete,“ řekl Scytale. „Duncane,“ zeptal se Paul přes rameno. „Zabil bys toho Tleilaxana, kdy bych tě o to požádal?“ „Ano, pane.“ V Idahově hlase se ozval potlačovaný vztek nemilosrdného zabijáka. „Počkej!“ vložila se do toho Alia. „Nevíš, co odmítáš.“ „Ale já to vím,“ řekl Paul. „Takže je to skutečně Duncan Idaho, atreidský Idaho,“ opakoval si Scy tale. „To znamená, že jsme našli prostředek. Ghola může získat zpátky svou minulost.“ Paul zaslechl kroky. Po jeho levici se někdo protáhl. Scytalův hlas se teď ozval za ním. „Co si pamatuješ ze své minulosti, Duncane?“ „Všechno. Od dětství. Dokonce si vzpomínám i na to, že jsi byl u nádrže, když mě z ní vytahovali,“ odpověděl Idaho. „Skvělé,“ pochvaloval si Scytale. „Skvělé.“ 199
FRANK HERBERT Paul slyšel, jak se ten hlas pohybuje. Potřebuji vidění, pomyslel si. Ta tem nota ho ničila. Benegesseritský výcvik ho varoval před děsivou hrozbou, která čišela ze Scytala, ale pro něj to byl pořád jen hlas, stín pohybu – na prosto mimo jeho dosah. „Tohle jsou ty atreidské děti?“ zeptal se Scytale. „Harah!“ zvolal Paul. „Odnes je odtud!“ „Zůstaň, kde jsi!“ rozkřikl se Scytale. „Všichni stůjte! Varuji vás, tvarový ta nečník se dokáže pohybovat rychleji, než tušíte. Můj nůž si vezme oba tyhle životy, než se mě stačíte dotknout.“ Paul cítil, jak se někdo dotkl jeho pravé paže a pak odstoupil napravo. „Nechoďte dál, Alio,“ řekl Scytale. „Alio,“ varoval ji Paul. „Nedělej to.“ „Je to moje vina,“ kvílela Alia. „Moje vina!“ „Tak co, Atreide, budeme teď vyjednávat?“ zeptal se Scytale. Za sebou uslyšel Paul chraplavou kletbu. Hrdlo se mu stáhlo, když si uvědomil, jaké potlačované násilí se v Idahově hlase ozvalo. Idaho se musí ovládnout! Scytale by děti zabil! „Aby se dal uzavřít obchod, musí mít člověk co prodávat, je to tak?“ ptal se Scytale. „Tak co, Atreide? Chtěl byste zpátky svou Chani? Můžeme vám ji oživit. Vytvoříme vám gholu, Atreide. Gholu s úplnou pamětí! Ale musíme si pospíšit. Zavolejte svoje přátele, ať přivezou kryologickou nádrž. Musíme uchovat tělo.“ Slyšet zase Chanin hlas, pomyslel si Paul. Cítit ji vedle sebe. Aha, tak proto mi dali Idaha jako gholu, abych viděl, jak dokonale se podobá originálu. Ale teď – úplné oživení… za jejich cenu. Navěky bych se stal tleilaxanskou loutkou. A Chani… připoutaná k témuž osudu pod hrozbou našim dětem, znovu vystavená všem úkladům kvizarátu… „Jaký nátlak byste použili, abyste Chani vrátili paměť?“ zeptal se Paul a snažil se přitom mluvit klidně. „Kondicionovali byste ji, aby… aby zabila některé ze svých dětí?“ „Používáme takový nátlak, jaký je potřeba,“ řekl Scytale. „Tak co říkáte, Atreide?“ „Alio,“ obrátil se Paul tam, kde tušil svou sestru, „vyjednávej s tou věcí. Nemůžu vyjednávat s někým, koho nevidím.“ „To je moudrá volba,“ dmul se pýchou Scytale. „No tak, Alio, co mi na bídnete v zastoupení svého bratra?“ 200