S PRAVDOU VEN Sarah
Mlynowski, Lauren
Myracle a Emily
Jenkins edice MagicBooks svazek 14
Věnováno Toddovi, Randymu a Danielovi, kteří si vysloužili gumové medvídky, citronové bonbony a požární autíčka z čokolády.
1
N
ory Horaceová dorazila do Blátochmurské školy magie s pořádně mokrýma nohama. Byl konec října a vydatně pršelo. Ačkoliv
bylo ráno, nebe bylo zatažené. Nory na sobě měla pláštěnku. V ruce držela deštník. Jenže neměla holínky. Když ještě žila s otcem, bratrem a sestrou, vlastnila lesklé oranžové s veselými modrými kachničkami. Byly to opravdu parádní holínky. Jenže teď bydlela s tetičkou Margo a žádné holínky neměla. 7
Jak to, že o ně přišla? Zkaňhala přijímací zkoušky na Akademii mudrců. Tak se to stalo. Akademie mudrců byla výběrová soukromá škola magie, kde byl ředitelem Noryin otec. Když Nory tu přijímací zkoušky pokazila, rozzlobil se otec tak, že ji poslal pryč. Musela se odstěhovat do Blátochmur k tetě Margo, aby zde mohla navštěvovat státní školu, která měla speciální třídu pro páťáky s ujetými schopnostmi. Samozřejmě, slovo ujetý se nemělo říkat. Slovo ujetý bylo hrubé. Mělo se říkat zvláštní nebo neobvyklý. Víte, Nory byla Změnič. V tom spočívalo její nadání. Magické schopnosti vybublaly na povrch, když bylo člověku kolem deseti. Jakmile jste nastoupili do páté třídy, začali jste studovat jednu z pěti oblastí světa kouzel. Změniči byli jednou z nich. Dokázali se proměnit ve zvířata. Zalétači létali. Zápalníci to uměli s ohněm. Zvěromilové se uměli dorozumívat se zvířaty. A Zmizíci ovládali neviditelnost. Obvykle se Změniči měnili v běžná zvířata, jako by8
li kočky, psi, krávy a kozy. Ale Nory Horaceová taková nebyla. Nory se měnila ve smíšená zvířata. Když se tak stalo, ztratila často kontrolu nad svou lidskou myslí. Zvířecí mysl ji přemohla. Bylo to velice trapné. Nory se občas dařilo problémy skrývat, ale například během přijímacích zkoušek na Akademii mudrců se proměnila v hado-kotě přímo před několika velmi důležitými lidmi. Hned nato hado-kotě-Nory rozevřelo svou hadí čelist a kouslo vlastního otce do ruky, protože čirou náhodou voněla lososem. Následně se proměnila v draka-kotě. Možná vychrlila trochu ohně. Možná to bylo hodně ohně. A možná taky nevhodně létala po místnosti. Dobrá, všechno tohle opravdu udělala. Skutečně se proměnila v drakotě a provedla všechny ty věci – a ještě mnohem horší. Bylo to velice, velice ponižující. Nerada na to vzpomínala. A vzhledem k tomu, že její otec si to taky nerad připomínal, poslal ji bydlet k tetě, jakmile bylo vše vyřízeno. 9
Když se Nory stěhovala, zapomněla si holínky sbalit, protože byla v šoku. Jakmile si začnete myslet: Můj život se rozpadá! Mé schopnosti jsou tak ujeté, že se za mě stydí i vlastní otec! Musím se přestěhovat do jiného města! Kde nikoho neznám! A budu ve třídě se stejnými ujetinami, možná ještě ujetějšími! – rozhodně vás nenapadne: Hm, no jo, v říjnu bude pravděpodobně pršet. Musím si sbalit holínky. A teď tady stála. Uběhlo šest týdnů školního roku v Blátochmurech. Poprvé pořádně pršelo a nohy měla úplně promočené. Ale co mohla dělat? Mokré nohy byly mokré nohy. Naříkáním nic nespraví. Nory se uměla dívat na věci pozitivně. Pomohlo jí, že chodila do školy se svým novým nejlepším kamarádem, Elliottem. „Máš ve skříňce náhradní boty?“ zeptal se Elliott, když prošli vchodem. Všichni žáci třídy Kouzel vzhůru nohama měli ve škole náhradní oblečení. Potřebovali ho. Jedna ze spolužaček, Willa Ingeborgová, byla Zápalník vzhůru nohama a spouštěla déšť ve vnitřních prostorách, a ne vždycky záměrně. Žáci tudíž často zmokli. Nory se podívala do své skříňky. Průšvih. Neměla 10
náhradní obuv, ale měla alespoň pár červených ponožek navíc. „No, můžu zůstat jen v ponožkách,“ řekla Elliottovi, když si je oblékla. „Ale podlaha je zaneřáděná,“ namítl. „Stejně si je namočíš.“ Nory usoudila, že jeho mrazicí schopnosti taky nepomůžou. Elliott byl Zápalník vzhůru nohama. Dokázal zmrazit kdeco. A namrzlá podlaha by byla ještě horší než mokrá. Každý by uklouzl. „Počkej!“ vykřikl Elliott. „Mám lepší nápad! Hned budu zpátky!“ Nory zůstala stát na místě. Kolem ní procházeli ostatní žáci, zavírali deštníky a věšeli si pláštěnky do skříněk. Všichni měli na nohou holínky. Několik Zalétačů se vzneslo nohama od země, aby se vyhnulo loužím, ačkoliv bylo létání na chodbách zakázané. Za necelou minutu se Elliott vrátil s kolečkem. Děti z KVN ho obvykle používaly pro převoz Baxe Kapoora na ošetřovnu. Bax byl Změnič vzhůru nohama, který se téměř každý den nechtěně změnil v kámen. „Naskoč si!“ řekl Elliott. Nory jela do třídy s hlavou opřenou do dlaní a nohama visícíma přes okraj kolečka. V červených ponožkách se cítila příjemně a suše. 11
Možná mi chybí holínky, pomyslela si, ale rozhodně mi nechybí kamarádi. Blátochmurská škola magie zahrnovala pátý až osmý ročník. Její žáci byli rozděleni do pěti kategorií: Zápalníci, Zalétači, Zmizíci, Změniči a Zvěromilové. Pak ještě existovala skupina zvláštních dětí, jako byla Nory: pátý ročník Kouzel vzhůru nohama. Tyhle děti vyučovala slečna Starrová. Učila je literaturu, společenské vědy, tělocvik, matematiku a přírodovědu – rovněž prošla speciálním školením, aby mohla pomáhat dětem s popletenými kouzly. Chtěla, aby se dokázaly propojit se svými mimořádnými schopnostmi. Děti dělaly ve třídě stojky na hlavě. Cvičily s obručí. Prováděly výrazový tanec (ačkoliv to nikdo neměl rád). Provozovaly cvičení důvěry. Snažily se prožívat své pocity a produktivně prohlubovat své nadání. Po dnešní hodině matematiky zastrčila Nory svůj úhloměr do stolku. Její kamarád Andres Padillo se jako obvykle vznášel u stropu s vodítkem přivázaným k opasku. Andres byl Zalétač vzhůru nohama. V den, kdy se projevily jeho schopnosti, začal stoupat výš a výš a vůbec neklesal. Proto musel být na vodítku. Neuměl přestat létat. 12
Nory měla nápad, který chtěla vyzkoušet. „Stáhni Andrese dolů,“ pověděla Elliottovi. „Hele, Andresi! Uděláme pokus s gravitací. Sednu si na tebe, jo?“ Přistoupila k ní Marigold Ramosová. „Posadíme se na Andrese?“ „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ mumlal Andres, když ho Elliott táhl dolů. „Nic se ti nestane!“ řekla Nory. „Je to v zájmu vědy!“ Šeptem dodala směrem k Marigold: „Nezmenšuj ho.“ Marigold nebyla jako ostatní děti z KVN. Tedy, přinejmenším zatím nikdo nedokázal její magické schopnosti nikam zařadit. Dokázala věci zmenšit, ale pak je nedokázala vrátit do původní velikosti. Andres už se vznášel na úrovni lavic. Jednou rukou se chytil židle a druhou Elliottovy košile. Elliott bojoval s vodítkem a snažil se ho udržet. Andresovy nohy byly stále nad zemí. Nory vyskočila na židli a vytáhla s sebou i Marigold. „Posadím se mu na ramena. Marigold, ty mu vlezeš na záda. Andresi, pokusíme se tě zatížit. Ale možná s námi vyletíš nahoru. Oboje bude skvělé, jasně?“ „Mohly byste se praštit hlavou o strop,“ upozornil je Andres. 13
„Třído!“ vstoupila do místnosti slečna Starrová. „Co se to tady děje?“ „Experiment, slečno Starrová,“ oznámil Andres. Nory a Marigold už na něm seděly, ale on se pořád vznášel. Byl asi půl metru nad zemí a Elliott stále držel pevně vodítko. „Děvčata, na Andresovi se nejezdí.“ „Ale to je vědecký experiment,“ prohlásila Marigold. „Ano,“ přitakala Nory. „Zkoumáme gravitaci!“ Slečna Starrová semkla přísně rty. „Gravitace je velmi zajímavá,“ řekla, „ale na kamarádech se nejezdí. Ani když vám to dovolí. Víte přece, jak je to se Změniči, ne? Na proměněných spolužácích se nejezdí. A na Zalétačích taky ne. Takže Marigold, Nory a Elliotte, pusťte Andrese, prosím.“ Nory a Marigold z Andrese neochotně slezly. Elliott pustil pomalu vodítko a Andres vyletěl zpět ke stropu. „Promiň, Andresi,“ zavolala Nory, když se její kamarád chytal vršku knihovny, aby udržel ve vzduchu rovnováhu. Andres se tak smál, že nemohl odpovědět. „Poslouchejte,“ řekla slečna Starrová. „Dnes budeme malovat nohama.“ 14
„Malovat nohama!“ podivila se Nory nahlas. „To je jako malovat prstem?“ „Pomáhá to ovládat smyslové vnímání a zároveň to podpoří i kreativitu,“ vysvětlovala slečna Starrová. „Pro děti se zvláštními schopnostmi je to důležitá dovednost. Nory, dojdete s Pepper pro pomůcky do kreslírny? Přineste čtyři nádobky s barvami, prosím. Ty velké plastové. Vyberte, jaké chcete.“ Pepper Phanová byla droboučká. Měla culíky černé jako uhel a kulatý, milý obličej. Pepper byla Zvěromil vzhůru nohama. Ale přesněji byla Zlodivoch. Běžní Zvěromilové si dokázali ochočit jednorožce a velet skupině králíků. Někteří vysvětlovali poštovním holubům, kam mají letět, a jiní zase plavali s aligátory. Pepper byla pravý opak. Místo aby jí zvířata důvěřovala, bála se jí. Bohužel své schopnosti nedokázala vypnout. Všechna zvířátka, dokonce i lidé ve zvířecí podobě, považovala Pepper za děsivou nestvůru. Když byla Nory v lidské podobě, měla Pepper hodně ráda. Pepper byla starostlivá a nosila po kapsách sladkosti. Když je škola stresovala, obě se rády schovávaly v komoře se školními pomůckami. 15
Teď spolu procházely chodbou. Podlaha už byla suchá. Světle červené hasicí přístroje lemovaly všechny zdi pro případ, že by Zápalníci způsobili nějaké problémy. Úhledně vytištěné nápisy na stěnách varovaly: ZÁKAZ LÉTANÍ MIMO VYHRAZENÉ PROSTORY ZÁKAZ NOŠENÍ ZVÍŘECÍCH KAMARÁDŮ DO ŠKOLY BEZ PÍSEMNÉHO POVOLENÍ ZÁKAZ PROMĚNY BEZ DOZORU UČITELE Dnes si Nory všimla ještě jednoho upozornění, které se dřív ani neobtěžovala přečíst. Stálo na něm: ZÁKAZ JÍZDY NA SPOLUŽÁCÍCH Míjely pátou třídu Zalétačů. Děti seděly v lavicích a lehce se nadnášely nad svými židlemi. Učitelka třásla rumba koulí a říkala: „Nahoru dva-tři-čtyři, dolů dva-tři-čtyři.“ Žáci stoupali a zase klesali. „Ještě že nejsem Zalétač,“ řekla Nory. „Jejich hodiny jsou strašně nudné.“ Poté minuly neviditelnou fontánu a rozpis kotěbalo16
vých zápasů a soutěže v neviditelném potápění. Dorazily ke kreslírně. Dveře byly zavřené, tudíž Nory dvakrát zaklepala. „Dále!“ zvolal někdo. Děvčata vešla dovnitř. Pepper náhle stiskla Nory ruku. „Ale ne.“ „Co se děje?“ zeptala se Nory. Pepper stála jako přibitá. Nory následovala Peppeřin pohled. V kreslírně byla osmá třída Změničů. Většina z nich byla v lidské podobě, ale v zadní části místnosti seděl slon a v chobotu držel tužku. Byla to Andresova sestra Carmen. Za tuhle proměnu vyhrála dokonce i cenu, protože se uměla změnit v tak pokročilé zvíře. Nikdo další z osmáků tak velkého savce ještě nezvládl. Učitel výtvarné výchovy, pan Hamil, byl taky Změnič. Seděl uprostřed velkého stolu a pózoval studentům jako model. Lokty měl opřené o kolena a bradu v dlaních. Byl v podobě šimpanze. Jeden slon a jeden šimpanz se rovnali dvěma divokým zvířatům a to byla pro Pepper Zlodivošku špatná zpráva. 17
2
P
epper už ze zkušenosti věděla, že splašená zvířata se ještě více vyděsí, pokud se pohne. Třeba vše proběhne v klidu, když zůstane nehybně stát
na místě. Ale ne. Už to začalo. Cítila se uvnitř vystrašeně a ne-
jistě. To byl nejpřesnější popis. Když se její schopnosti zapnuly, něco se v ní pohnulo. Žaludek se jí proměnil v želé a kůže jí připadala kluzká. Její myšlenky se rozlétly do všech směrů. Nebezpečná energie zajiskřila jako statická elektřina, jen ještě ostřeji. Šimpanz-Hamil na Pepper pohlédl a vytřeštil oči. 18
„Íííí!“ zavřeštěl. „Íííí-íííí-íííí!“ Dvanáct lidí, jeden šimpanz a jedna slonice otočili hlavou, aby zjistili, co se děje. Slonice-Carmen zatroubila. Změniči nemohli mluvit, když se zrovna nacházeli ve zvířecí podobě. Šimpanz Hamil zaklapal opičími zuby a skočil jednomu osmákovi na ramena. „Co to je za čáry máry?“ vykřikl chlapec. „Dusíte mě, pane Hamile!“ „Vypadá, že by tě mohl kousnout!“ vykřikla nějaká dívka. „Jamie, musíš odsud pryč! Proměň se v něco malého!“ Chlapec se okamžitě proměnil v křečka. Poté se šimpanz-Hamil a křeček-Jamie zřítili k zemi a srazili několik nádob s barvou. „Jejda!“ zakřičel další chlapec. „Neztratil pan Hamil svou lidskou mysl?“ „Kde je Jamie?“ zeptala se hlasitě dívka, která mu řekla, aby se proměnil. Křeček-Jamie pištěl zpod šimpanze-Hamila. „Učitel ho rozmačká!“ zaječela Nory. „Je v pasti!“ Jedno z děvčat vyjeklo: „Proměňte se v něco, co pana Hamila zastaví!“ 19
„Ne! Už se neproměňujte!“ křičela Pepper. Ale… Plops-plops-plops! Tři žáci osmé třídy se proměnili. Jeden v pitbula, druhý v boxera a třetí v gorilu. Gorila se začala natahovat k šimpanzovi a psi náhle spatřili Pepper. Oba se mohli uštěkat a gorila děsivě zavřeštěla. „Pepper, dost!“ vykřikla Nory. Pepper se na ni ohlédla. Ale co se to dělo? Noryina tvář vypadala, jako kdyby byla z vosku. Horkého vosku. Čelo se jí vyboulilo. Pak zase splasklo, ale zvlnily se jí pro změnu tváře. Nory se nechtěně proměňovala. „Nory, přestaň!“ žadonila Pepper. Zdálo se, jako kdyby se Nory pokoušela něco říct, ale Pepper jí vůbec nerozuměla. Plops-plops-plops! Kočičí tělo, kočičí tlapky, kočičí ocásek. Dračí drápy, dračí křídla a dračí zuby. Z Nory se stalo drakotě. Drakotě-Nory vzlétlo do vzduchu, zamňoukalo a vychrlilo oheň. Pepper uhnula před plameny a drakotě-Nory se otočilo a vyletělo z místnosti. Celou cestu mňoukalo. 20