Cyklus Krev za krev (2)
Vzkaz nakladatelství Chicken House
Vendeta je jeden z nejlepších debutových románů, jaké jsem kdy četl, a věděl jsem, že, jak to u těch nejlepších sérií chodí, její pokračování bude ještě lepší! Inferno přináší dvakrát tolik nebezpečí, dvakrát tolik akce, dvakrát tolik romantiky a je dvakrát tak čtivé, proto budete o to časteji říkat: „Přečtu si jenom jednu další kapitolu.“ Catherine Doyle stvořila svět tak neuvěřitelně skutečný, že si při četbě jejího příběhu budete připadat, jako byste ho sledovali na televizní obrazovce. Je to svět, kde padouši jsou zlí, ale někteří hrdinové jsou ještě horší… a nikdy nevíte, kdo je doopravdy na čí straně. Připravte se – po dočtení zatoužíte po třetím dílu… Barry Cunningham nakladatel Chicken House
Věnováno mámě.
Část I. „Já poznám vás, tajemství, zůstává po vás jen špína a krvavé stopy.“ Lola Ridge, Tajemství
1. kapitola Policie
D
etektivové stáli bok po boku u paty mojí postele. Cítila jsem, jak si pozorně prohlížejí podlitiny pod mýma očima. „Slečno Gracewellová, mohla byste nám říct, jak jste přišla ke svým zraněním?“ Podívala jsem se na svoji mámu a snažila se na sobě nedat znát paniku. Co jim mám povědět? Ukázat do haly směrem k Falconeovým a zařvat „Vrahouni jsou tamtudy“? Máma mi jemně položila ruku na rameno. Hra nesla název omerta a cílem bylo nenechat se zabít za vyzrazování informací. To slovo mi blikalo v hlavě jako neonová cedule: omerta, omerta, omerta. Přísaha mlčenlivosti, k níž jsme se všichni zavázali. Nezemři, nezemři, nezemři. „Spadla jsem,“ zalhala jsem. „Bohužel.“ „Spadla jste,“ zopakoval jeden z nich, detektiv Comisky. Knír mu zacukal jako velká šedá housenka. Jeho parťák Medina měl tmavé pronikavé oči. Čekali 11
a doufali. Skoro jsem to cítila na jazyku – jejich touhu dokázat svoje schopnosti, chytit mafiánského asasína… nebo dva, nebo deset. Vlastně je měli v podstatě pod nosem. Chodby této nemocnice volně brázdil nekonečný zástup mafiánů, ve skladišti leželi Jackovi mrtví kumpáni a mě přijali do nemocnice spolu s postřeleným pobočníkem bosse klanu Falconeových. Nedivila jsem se, že jim to vše připadá podezřelé. „Jste si tím jistá?“ nedal se Comisky odbýt. Zavřela jsem pusu a přikývla. Snažila jsem se přitom ignorovat stále narůstající paniku. Říct všechno policii by nejspíš bylo správné, obě jsme ovšem věděly, že Nico, který na mě v nemocnici dohlížel, by nás neuchránil před ostatními, jejichž svobodu bychom ohrozily. Ano, zachránila jsem Lucu, jenže Valentino by mi těžko odpustil, kdybych porušila posvátnou omertu. „No dobrá, slečno Gracewellová,“ odpověděl Comisky mnohem chladněji. „Mohla byste nám tedy místo toho povědět, jak to, že vás dovezli do nemocnice s Gianlucou Falconem?“ Předstírala jsem zamračení. „Fakt?“ Zamračil se mnohem přesvědčivěji. „Slečno Grace wellová, víte něco o přestřelce, k níž došlo před dvěma dny ve skladišti ve staré části Hegewische?“ „Nevím, o čem to mluvíte.“ „Slečno Gracewellová, mohla byste nám přiblížit svůj vztah s rodinou Falconeových?“ „S kým?“ „Slečno Gracewellová, mohla byste nám povědět, jaký vztah má váš otec s rodinou Falconeových?“ „Co prosím?“ Tak tohle byla trefa přímo do černého. Začala jsem koktat, nedokázala jsem odpovědět nenuceně. Máma vedle mě se naježila. Proč to vytáhli? Chtěli mnou otřást a povedlo se jim to. 12
„Pánové, ocenila bych, kdybyste z toho Sofiina otce vynechali,“ vložila se do toho máma. Snažila se pro mě získat čas, abych si utřídila myšlenky. Zůstala úplně klidná. Občas zapomínám, že s policií už předtím jednala. Dívala se, jak jí odvádějí manžela. Hruď mi sevřel nepříjemný pocit. Kéž by tu byl táta s námi. Kéž bychom bez něj nebyly tak ztracené. Nechal nás tu, abychom si se vším poradily samy, a skoro nás to zabilo. Přesto jsem nehodlala dát policistům najevo, jak moc mi to vadí. Nehodlala jsem jim prozradit svoje slabiny. Policisté střelili pohledem po mé matce, avšak vyptávali se dál. Její žádost naprosto ignorovali. „Slečno Gracewellová, má s tím váš otec něco společného?“ Tentokrát jsem nezaváhala. „Táta je ve vězení, detektivové.“ Comisky povytáhl ten svůj housenkový knír v blahosklonném úsměvu. „Na to jsem se neptal.“ Zamrazilo mě a moje máma, ještě před chvílí tak neochvějná, úplně ztichla. Kdybych se na ni dívala dostatečně dlouho, všimla bych si, jak jí kůže pod vrstvou make-upu zešedla. Nehty měla okousané do krve. Tajnosti. Lži. Skoro nás zničily. Pozvedla jsem bradu a upřeně se na detektivy zadívala. „Ale moji odpověď už máte.“ Detektiv Comisky se nadechl a zhluboka zafuněl. Medina potlačil zívnutí. Z nich dvou byl evidentně ten chytřejší, protože vypadal, jako by jel nejradši domů a vyspal se, místo aby tu dál mlátil prázdnou slámu. Jejich návštěva mě vyčerpávala. Mluvení je těžké, když jste zranění, ale lhaní je ještě těžší. Možná za to mohl morfin, ale mysl se mi pomalu začínala zamlžovat a detektiv Comisky mi začal až znepokojivě moc připomínat Maurice, otce Belle z kreslené Krásky a zvířete. 13
Z kapsy košile vytáhl malý černý bloček a otevřel si ho. Zpoza ucha vzal tužku a její špičku přitiskl na papír. „Co kdybychom tentokrát zkusili pravdu, slečno Gracewellová?“ navrhl a znovu se na mě zadíval. „Možná bych vám měl vysvětlit, proč je ve vašem nejlepším zájmu spolupracovat s policií…“ Udržela jsem klidnou tvář. Nic jsem neviděla. Nic nevím. Nic nezjistí. Jak se ukázalo, nemusela jsem se bát, že se mě budou dál vyptávat, protože jim v tom někdo svým velkolepým příchodem zabránil. Dveře do mého nemocničního pokoje se rozrazily dokořán a dovnitř vešel muž s až nemístnou nenuceností, jako bychom ho očekávali. Jeho oděv byl jako obvykle bez chybičky: světle šedý oblek, jenž se ve světle zářivek mihotal, a naleštěné boty, které při každém jeho kroku hlasitě klapaly. Stříbřité vlasy měl ulíznuté za uši. Z pachu medu, který zaplavil pokoj, se mi zvedl žaludek. Lepil se mi na kůži, do vlasů, vsákl se mi až do mozku. Neviděla jsem ho od událostí ve skladišti a doufala jsem, že ho už v životě neuvidím. Jenže naneštěstí pro mě a můj pulz nás tohle vyšetřování spojovalo a coby consigliere Falconeových nad ním hodlal Felice dohlížet. „Buongiorno, detektivové,“ pozdravil, obešel je a postavil se vedle mojí postele. Vzduch tou sladkou vůní ztěžkl. Napadlo mě, jestli pro mě vůně medu někdy přestane být předzvěstí smrti. Felice se chytil nízké zábrany mojí postele. Z jeho blízkosti jsem se napjala nervozitou. Nepříjemně mi připomněla, jak jsem byla svázaná v jeho včelami zamořeném domě a jak se tam ze mě jeho bratr Calvino pokusil vymlátit duši. Odtáhla jsem se od něj. Moje máma mi na opačné straně postele stiskla rameno. 14
„To nic, zlatíčko,“ zašeptala mi, ale přesvědčivě to neznělo. Když viděla Feliceho Falconeho naposled, mířil jí pistolí na hlavu. Jestli si myslela, že necítím, jak se jí ruka třese, mýlila se. „Pane Falcone,“ zaskřehotal rudnoucí detektiv Comisky, „musím vás požádat, abyste odešel. Právě tu slečnu Gracewellovou vyslýcháme.“ „A to ohledně čeho, detektive Comisky?“ zeptal se Felice s mnohem přesvědčivějším falešným úsměvem než jeho protivník. „No, my –“ Detektiv Comisky zaváhal. Zaklapl blok a zastrčil si ho zpátky do náprsní kapsy, tužku si však v ruce ponechal. „Nevzpomínám si, že bych vám říkal své jméno, pane Falcone.“ Felice povytáhl svá téměř neviditelná obočí. „Mé jméno ale znáte, detektive. Je opravdu tak zvláštní, že já znám vaše?“ Detektiv Comisky zbledl. Felice vycítil jeho překvapení a přistoupil k němu blíž. „Walter Comisky,“ pokračoval. „Bydlíte na Sycamore Drive číslo 342, pokud si správně vzpomínám. Je to překrásná rodinná čtvrť plná malebných cihlových domů a ten park na konci vaší ulice je úžasný. Jsem si jistý, že tam vaše dcery chodí moc rády.“ Detektiv Comisky zatáhl ramena a narovnal se. Byl o půl hlavy menší než Felice, rozdíl však vyrovnal vystrčenou bradou. „Ano, chodí tam rády, pane Falcone. Teď kdybyste už –“ „A vaše žena jistě zbožňuje vaši zahradu. Tolik otevřeného prostoru, kde může zahradničit. Všechny ty překrásné hortenzie. A vždy jsem obdivoval vysoké kopretiny. Jmenuje se Alma, že?“ Hodil po detektivovi dalším širokým úsměvem. „Ne,“ odpověděl detektiv Comisky s viditelnou úle15
vou. Povytáhl si opasek a nahodil ten svůj drobný, nenacvičený úsměv, který mu povytáhl knír. „Tak se nejmenuje.“ Na rozdíl od něj detektiv Medina vypadal otřeseně. „Ne, ne, ne.“ Felice si promnul spánky, jako by ho jeho mysl zradila. „Tak se vaše žena nejmenuje, Waltere. Tak se jmenuje manželka detektiva Mediny… že, Dougu?“ Nakoukl přes Comiského a zdůraznil tak svůj náhlý zájem o detektiva Medinu. Detektiv Medina odpověděl až po dlouhých několika vteřinách. „Nevidím v tom žádnou s-s-souvislost s naším vy-vy-vy-vyšetřováním, pane Falcone.“ Máma mi stiskla rameno ještě o něco silněji. Zatnula jsem nohy zakryté přikrývkou, aby se mi přestaly třást. Felice byl mistrem v zastrašování. Jen těžko se dalo ignorovat zděšení, které se detektivům zračilo ve tvářích, když jim došlo, co se děje. Kočka si právě brousila drápky před dvěma roztřesenými myšmi. „Souvislost v tom je,“ ujistil je Felice, aniž by odtrhl pohled od své kořisti, „protože bych pro ni možná měl dárek. Tedy pro obě vaše manželky. Pro Almu a…“ Teatrálně si zamyšleně poklepal na bradu, všem v místnosti však bylo jasné, že jméno manželky detektiva Comiského dobře zná. „Rose!“ vykřikl s přehnaným nadšením, že si na to jméno „vzpomněl“. „Jak jsem jen mohl zapomenout. Rose. Překrásné jméno. Jako květina. Krásné jako její zahrada. Dokonale k sobě pasují.“ Detektiv Medina si přitiskl ruku na hruď a pomalu a nenuceně si ji třel. Možná ale dostal infarkt. Úplně jsem viděla, jak Felice překročí jeho tělo tak opatrně, aby si neušpinil boty. Bože. Felice pokračoval, jen mnohem tišším hlasem. „Možná by vaše manželky ocenily sklenici mého domácího medu? Rád jim ho nechám doručit, nebyl by 16
to žádný problém…“ Odmlčel se, nechal větu a vše, co naznačovala, viset ve vzduchu. Tužka se v pěsti detektiva Comiského zlomila. Felice se samolibě pousmál. Zabořila jsem se do polštáře. Vybavila jsem si sklenici medu, kterou Felice poslal Jackovi, a kam nás všechny zavedla. Soudě podle výrazů ve tvářích detektivů bylo naprosto jasné, že oba moc dobře vědí, co sklenice s černou stuhou znamená. V podsvětí se Felicemu říkalo „Žihadlo“ a jeho med přinášel smrt. „To bude vše, pane Falcone,“ prohlásil detektiv Comisky a ustoupil stranou, aby nestál mezi Felicem a dveřmi. Kývl k nim. „Nic od vás nechceme. Rádi bychom ale pokračovali ve výslechu. Pokud byste tedy mohl, prosím, odejít.“ Felice vyhodil ruce do vzduchu a tleskl. „Ale jistě,“ odpověděl s bezstarostnou lhostejností. „Stejně musím zajít za svým synovcem. Doslechl jsem se, že ho dnes ráno všechny ty vaše otázky vyčerpaly. Doufám, že tuhle mladou dámu nečeká totéž. Jsem si jistý, že naopak potřebuje odpočívat, a ještě jistější je, že svým vyšetřováním jen marníte svůj drahocenný čas, který byste mohli využít produktivněji.“ Bez ohlédnutí vyšel z pokoje. Máma uvolnila stisk na mém rameni a přidušeně vydechla. Dlaně jsem měla vlhké potem, přestože se na nás Felice za celou dobu, co byl v mém pokoji, ani jednou nepodíval. „No dobrá,“ oznámil detektiv Comisky. „Budeme pokračovat.“ O chvíli později výslech skončil. To byl Den druhý. Uplynuly dva dny od chvíle, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama. Dva dny od chvíle, kdy se změnilo vše, co jsem znala. Tolik věcí mi nedalo spát, noč17
ní můry jsem měla plné otázek. A také lidí. Lidí, které jsem už nikdy nechtěla vidět, lidí, které jsem nikdy nechtěla potkat, a lidí, kteří mi stále dlužili odpovědi. A i když jsem to v tu chvíli netušila, na opačném konci tohoto světa byl uvězněný někdo jako já, kdo se snažil dostat ven.
18
2. kapitola Královna mafie
M
áma mě nejdřív odmítala opustit. Pozorovala mě z křesla, kde seděla nehnutě jako socha, oči podlité krví se jí zavíraly únavou. Svírala mi ruku a slibovala, že všechno dobře dopadne. Hlas se jí přitom třásl. Přemýšlela jsem, proč se ode mě nechce hnout – bála se mě nechat samotnou, nebo se bála zůstat o samotě ona? Až když únavou sotva udržela oči otevřené a nedokázala promluvit bez zívnutí, souhlasila, že se zajde domů prospat. Bylo už skoro po všem. Příštího dne mě měli propustit. Zařekla jsem se, že už nikdy do žádné nemocnice nevkročím. Její vzdalující se kroky vystřídal zvuk Nicovy jistější chůze. Vracel se od svého bratra, u něhož trávil půlku času. Pocit viny ho trhal vedví. „Ahoj,“ zašeptal. Sklonil se nade mnou a moje modřiny si tak jako vždy prohlédl jen letmo. Možná nechtěl, abych z nich byla nervózní, nebo mi nechtěl připomínat, odkud je mám. 19
„Ahoj.“ Ležela jsem a víčka se mi už klížila únavou. Nico vypadal stejně unaveně, jako jsem se cítila. „Snažím se neusnout.“ „Spi, jestli chceš, Sof. Budu tu.“ Nevšimla jsem si, že by se pohnul, ale ucítila jsem jeho něžný dotek, když mi odhrnul vlasy z obličeje. Nechtěla jsem spát – spánek znamenal sny a sny znamenaly noční můry. Než bych se nadála, s křikem bych se probudila. Zavrtěla jsem hlavou, ale pavučiny v mém mozku jsem tím nesetřásla. „Měl bys jít,“ poradila jsem mu. Jazyk jsem měla ztěžklý. „Návštěvní hodiny už skončily.“ Zahlédla jsem jeho úsměv, když si zvedl moji ruku ke rtům a políbil ji. Návštěvní hodiny pro něj nic neznamenaly. Stejně jako další věci. „Počkám, dokud neusneš.“ Zavřela jsem oči, cítila jsem se v bezpečí. „Omlouvám se,“ zašeptal. „Odpusť mi, Sofie.“ Chtěla jsem. V takovýchto chvílích to bylo jednodušší. Byla jsem příliš unavená, než aby mi to myslelo, příliš rozptýlená, než abych si vše vybavila. Bylo snazší naslouchat jeho šepotu, vnímat jeho prsty na mých. Kdybych se nad těma rukama víc zamýšlela – nad tím, co dokážou a co už udělaly – nebyla bych schopná se jich dotýkat a snášet jejich něžný dotek na svých modřinách. Pokud by pouhé „omlouvám se“ mohlo vše napravit, vyšla bych z nemocnice a neohlížela se zpátky. Jenže hluboko uvnitř jsem věděla, že chlapec, který na mě tak tiše a pozorně dohlížel, byl stejný člověk, který ve skladišti provrtal kulkou mého strýce. A přesto, kdykoli se na mě Nico podíval očima se zlatými flíčky, bylo pro mě těžké nevšímat si chvění v mém nitru a slabosti v pažích, když jsem se ho od sebe pokusila odstrčit. 20