VÍTĚZSTVÍ LÁSKY
Praha 2017
Barbara Cartland
VÍTĚZSTVÍ LÁSKY
Jediné, na čem v tomto i v příštím životě opravdu záleží, je láska, láska, láska. Barbara Cartland
Kapitola 1. 1878
J
akmile drožka zabočila na Belgrave Square, lord Winton Shriver řekl: „Vypadáš dosti sklesle, starý brachu. Já mít takový život jako ty, byl bych o poznání veselejší.“ Michael, hrabě z Danesbury, se na svého přítele žalostně usmál. „Mít takový život, Wine, prchal bys jako o závod. Víš, co se stane, až dorazíme na večírek?“ „Ano, oslavíme zasnoubení toho našeho starého přítele, vikomta Allertona, se ctihodnou Laurou Conwayovou. Už jen to pomyšlení mne skličuje.“ Při pouhé myšlence na manželství se elegantní lord Winton přikrčil v rohu drožky. Lord Danesbury, také pohledný, ale ztepilejší, se na svého přítele usmál. Winton, jemuž přátelé říkali Win, byl záletník – někdo by řekl dokonce proutník, ačkoli Michaelu Danesburymu vždycky připadalo, že se dostával do potíží pro své otevřené srdce. Win prostě nemohl vidět hezkou tvář, aniž by se mu nerozklepala kolena. Před všemi náznaky manželství však prchal jako před morem. Michael se manželství také vyhýbal, ale z jiných důvodů. Od chvíle, kdy se před třemi lety stal hra9
bětem z Danesbury, byl terčem matek dohazovaček a jejich sňatkuchtivých dcer. On se s žádnou z nich oženit nechtěl, věděl však, že dnes večer se bude muset jako vždy vyhýbat sítím, které se kolem něj snaží upříst. Zopakoval svoji otázku. „Víš, co se stane, až přijedeme do Conway House?“ „Krásné dívky tě budou obletovat a budou se snažit upoutat tvoji pozornost,“ poznamenal Win. „Nechtěj po mně, abych tě litoval!“ „Ale to bys měl. Můžou být krásné, ale každé z nich se leskne v očích touha po manželství. Nevidí mne, vidí mou korunku. Už se vidí jako paní v Danesbury House a Danesbury Castle.“ „Tak si nějakou vyber.“ „Ne, to mi nestačí. Chci ženu, která mne miluje proto, jaký jsem, a nestará se o můj titul.“ „Ale jak to poznáš?“ podotkl Win prakticky. „Poznám. Až potkám tu jedinou, poznám, že její srdce je ryzí a upřímné. Jinak to nebude ta pravá.“ „Dávej si pozor,“ varoval ho Win. „Někteří rodiče jsou pěkně mazaní. Víš, proč si James Allerton bere Lauru?“ „Slyšel jsem nějaké znepokojivé fámy.“ „Pravda je, že ji vůbec nepožádal o ruku. Její otec si vyžádal přijetí u královny a sdělil jí, že James uškodil její pověsti. Prý spolu příliš dlouho hovořili v zahradě.“ „Takže ty zvěsti jsou pravdivé!“ vykřikl Michael zděšeně. „Její Veličenstvo pak pro Allertona poslalo s tím, že takové chování nepřipustí. Byl u toho i princ z Walesu, a ten řekl, že nestrpí žádný skandál.“ „Zrovna on?“ odtušil Michael znechuceně. „Vždyť 10
ten člověk sám je chodící skandál! Jedna milenka za druhou. Zrovna nedávno mu hrozili vydíráním kvůli dopisům, které nějaké z nich napsal.“ „Právě proto je nyní opatrný. Řekl Allertonovi, že jestli se chce počítat mezi charakterní muže, musí udělat, co je správné. Jinak prý bude muset opustit kroužek kolem Její královské Výsosti.“ „Zatracený pokrytec!“ vyštěkl Michael. „Lépe bych to neřekl, kamaráde. Ale tak se to dnes dělá a můžeš si být jistý, že Randallovi to vědí. Měl by ses mít na pozoru.“ „Nevím, o čem to mluvíš,“ odtušil Michael rozpačitě. „Ale ano, víš. Lady Alice už se nějaký čas snaží zatnout do tebe své pěkné drápky.“ „To se jí ovšem nepodařilo.“ „Přesně o tom mluvím. Začíná z toho být otrávená. A její rodiče také. A z toho můžou vzejít všelijaké myšlenky.“ „Zatraceně, Wine, mám sto chutí vyskočit z téhle drožky a utéct.“ „Pozdě. Formálně jsi přijal pozvání, a navíc už jsme skoro tam.“ Michael zasténal, ale byla to pravda. V tu chvíli už drožka zastavovala před domem, kde se v každém okně svítilo. Zevnitř byla slyšet hudba, velké vchodové dveře byly dokořán a dovnitř proudili skvěle oblečení hosté, které přijímal škrobený majordom. Hostitelé je radostně přivítali. Michael jim vhodnými slovy odpovídal, ale zároveň se úzkostně rozhlížel kolem po rodině Randallových. A jakmile vstoupil do sálu, spatřil lady Alici Randallovou. Hned se k němu rozběhla a položila mu ruku na paži. 11
„Jsem tak ráda, že jste přišel,“ rozplývala se. „Ostatní muži jsou zoufale nudní. Tolik jsem doufala, že tu budete a budeme si spolu moci zatančit.“ „To samozřejmě můžeme,“ přisvědčil Michael zdvořile. Viděl, jak na něho upírá nebezpečný pohled, jenž mu i beze slov prozradil, po čem dívka touží. Okamžik nato mu vložila ruku do dlaně. Michaelovi bylo jasné, že takové gesto neunikne pozornosti mnoha přítomných hostů, zejména ne nejhorším klevetníkům v celém Mayfair. „Jdete tak pozdě,“ povzdechla si. „Už jsem si myslela, že jste na mne zapomněl.“ „Samozřejmě že jsem na vás nezapomněl,“ odpověděl zdvořile, jak se to od něj čekalo. Ve skutečnosti uvažoval, jak jí zabránit, aby se k němu přiblížila ještě více. Byla velmi krásná, ale nebyla přímo debutantkou, ve společnosti se objevovala už dva roky. Poznal však, že si na něho políčila, a nemohl se jí zbavit. Objevila se na každém večírku, kterého se zúčastnil. Vždycky mu měla co říci a pokaždé ho u toho důvěrně držela za paže. Doufal, že dnes večer obrátí svou pozornost k nově zasnoubenému páru, to se však nestalo. Zjevně ho nehodlala nechat na pokoji. „Pojďte se podívat na Jamese a na Lauru,“ naléhala. „Jsou tak šťastní. Není snad nejúžasnější na světě vidět radost právě zasnoubeného páru?“ Vyschlo mu v ústech. „Rozkošné,“ zamumlal. Když kráčeli sálem, Michael si všiml, že je sleduje mnoho očí. Gardedámy byly zvědavé, jestli si Alice po tolika marných pokusech konečně získala jeho srdce. 12
Když došli ke šťastnému páru, Michael uviděl, že se naplnily jeho nejhorší obavy. Vikomt Allerton vypadal jako krocan vedený na porážku. Jeho nevěsta, která obvykle vypadala svárlivě a potměšile, vypadala svárlivě – a vítězoslavně. Složil jim nezbytné poklony, ujistil vikomta Allertona, že je tím nejšťastnějším mužem na světě, a dostalo se mu sinalého úsměvu. Pak ho někdo zatahal za paži a on si uvědomil, že Alice stále stojí vedle něho. Málem na ni zapomněl. Rozčílilo ho, že se mu vnucuje a chová se, jako by jí patřil a jako by si zasluhovala veškerou jeho pozornost. Přinutil se k úsměvu. Měl nepříjemný pocit, že se podobá úsměvu vikomta Allertona. Hudba hrála. Alice ho rozhodně odtáhla pryč. „Chci s vámi tančit,“ řekla. „Čekala jsem příliš dlouho.“ „Je tu spousta dalších mužů, se kterými byste mohla tančit,“ navrhl Michael vesele. „Ale já chci jen vás,“ zapředla Alice. „Tančíte božsky a kromě toho jste jiný než všichni ostatní. Ve vaší náruči se cítím, jako bychom tančili na nebesích mezi hvězdami.“ Řekla to tak významně, že Michael ztuhl. „To je pěkné,“ odvětil chabě a v duchu se tajně modlil, aby ho něco zachránilo. Navzdory mizivé naději se skutečně něco stalo. V davu to zašumělo. Hudebníci ztichli. Tanečníci se přesunuli na stranu, aby udělali místo, když hlas ve dveřích zahřímal: „Jeho královská Výsost, princ z Walesu.“ Vzápětí se objevil mohutný muž. Bylo mu hodně přes třicet a měl masitý, požitkářský obličej, který zčásti zakrývaly vousy. Jeho postava odrážela 13
nestřídmost a vlasy měl prořídlé. Držel se však s jakousi impozantní důstojností, o niž ho nemohlo nic připravit. Byl dědicem anglického trůnu. Pomalu prošel celým sálem a přijímal pukrlata dam a úklony pánů. Když došel k zasnoubenému páru, přívětivě se usmál. Stálo ho hodně práce, aby se Allerton skutečně zasnoubil, ale stalo se a on byl odhodlán dnes se dobře pobavit. „Allertone, vy jeden šťastlivče!“ zaburácel. „Přeji vám mnoho štěstí, opravdu.“ „Jak si Vaše královská Výsost přeje,“ pronesl vi komt Allerton mechanicky a lehce se uklonil. „Ne jak si přeji já,“ opravil ho princ z Walesu. „Zásnuby přinesou štěstí vám! A když jsem nyní poznal vaši nastávající, už chápu, proč jste o ni tak stál.“ „Drahá Lauro, kdybyste jen věděla, co se kvůli vám navzdychal, když si myslel, že nemá šanci. Až jsem mu nakonec musel říci, ať se vzchopí a vyjádří se. Dejte na má slova, Allertone, říkal jsem mu, ta dáma se k vám nezachová krutě. A neměl jsem pravdu?“ Laura se zachichotala způsobem, který zaručeně musel lézt všem mužům na nervy. Dokonce i její smích byl hašteřivý, povšiml si Michael. „Takže, jak vidíte,“ pokračoval princ nemilosrdně, „mám na tomto svazku zásluhy. Toto zasnoubení jsem způsobil já.“ Všichni zatleskali. Win v tom hluku zašeptal Michaelovi do ucha: „V tom má jistě pravdu.“ Orchestr znovu spustil a princ s Laurou ovládli parket. Na tak obézního muže tančil dobře a elegantně. Ovládal všechny společenské způsoby až na jediný – nedokázal být věrný své ženě. Na nedávné cestě do Indie zmařil záměry princezny Alexandry, která 14
ho měla doprovázet, a o jeho důvodech se hovořilo po celém Londýně. Netřeba říkat, že princezna s ním nebyla ani dnes večer. A právě tento člověk přinutil vikomta Allertona, aby se zasnoubil s dívkou, kterou nemiloval, jen proto, aby se mohl počítat mezi „charakterní lidi“. Michael se rychle rozhlédl, a než se ho Alice stačila opět zmocnit, našel si jinou partnerku. Blažená panna mu klesla do náruče a snila o korunce. Tančil s ní pouze jednou, aby v ní nevzbudil plané naděje. Čím dál víc se obával tančit s kteroukoli dívkou podruhé. Všichni věděli, že lord Danesbury patří Alici – pokud ho dokáže polapit. Když dohrála hudba, Michaela od Alice zachránil samotný princ z Walesu – vyžádal si, aby s ním zašel do kuřárny na sklenku brandy s jejich hostitelem a několika dalšími gentlemany. Ani tam však nebylo úniku. Princ byl v dobíravé náladě. „Z jedné svatby bude další, co, Danesbury?“ „Všichni nemáme takové štěstí jako Allerton, Vaše královská Výsosti. Mimochodem, smím vám poblahopřát k úspěchům vašich koní v Ascotu?“ Bylo to jasným porušením protokolu, neboť téma hovoru směli měnit pouze členové královské rodiny. Princ se však naštěstí sám chystal hovořit o koních, a tak to přešel beze slova. Když princ odešel, Michael si s úlevou vydechl, to už však opět ucítil na rameni Alicinu ruku. „Nepůjdeme trochu na vzduch?“ navrhla. Odevzdán svému osudu jí dovolil, aby ho zavedla k francouzským oknům do zahrady, kde byly pro všechny přichystány nápoje a spousta jídla. Stromy byly ozdobené řetězy s barevnými lampami. 15