Terese Chrisové, mé báječné agentce a věrné přítelkyni
Poděkování Služebná z hostince je samozřejmě smyšlený příběh, přesto jsem udělala vše pro to, aby veškerá historická fakta byla správná. Následující díla pokládám jak za úchvatná, tak za užitečná: Wonderful Adventures of Mrs Seacole in Many Lands, Mary Seacole (Penguin Classics) Mary Seacole, Jane Robinson (Constable & Robinson Ltd) Crimean Journal, Fanny Duberly (Classic Travel Book) Narrative of Personal Experiences & Impressions During a Residence on the Bosphorus Throughout the Crimean War, Lady Alicia Blackwood (National Army Museum) Lonely Planet India (turistický průvodce), Lonely Planet
Cheapside, Londýn 1854
Kapitola jedna „Lottie, holka jedna zatracená, kde vězíš?“ Ječivý hlas paní Filbyové se prohnal ozvěnou po pavlačích hostince U Dvoukrké labutě tak pronikavě, až se zájezdní hostinec otřásal v základech. Lottie stála na dvoře před stájemi a vylévala obsah nočníků na hromadu hnoje, rozkládajícího se ve slunečním žáru pozdního léta. Byla na nohou už od pěti ráno a ještě nesnídala, ale nejprve je třeba uklidit pokoje a obstarat hosty. Požadavky panstva mají před potřebami služebnictva přednost a dostavník z Exeteru tady bude každou chvíli. „Lottie, okamžitě odpověz!“ Prudence Filbyová se naklonila přes zábradlí v prvním patře a zastínila si oči před prudkým sluncem. „Jsi to ty, tam na hnojišti?“ „Ano, paní.“ Lottie doufala, že si jí silně krátkozraká hostinská nevšimne, ale tentokrát se k ní štěstí otočilo zády. Nakonec je lepší odpovědět a strpět příval nadávek než se schovávat, jen aby jí pak byla vyčtena celá řada chyb a poklesků, které paní Filbyové přijdou na mysl. „Jinam ani nepatříš, ty cuchto líná. Ale teď tě potřebu9
ju v jídelně. Ať už jsi tady. A koukej si pořádně umýt ty špinavý pazoury.“ „Už běžím, paní.“ Lottie spěchala dovnitř, přičemž nočníky nechala v umývárně. Vydrhne je později, až vyšetří chvilku času. Umyla si ruce v kamenném dřezu a už už si je chtěla utřít do zástěry, když si uvědomila, že by to na ní zanechalo vlhké fleky, za něž by si od své zaměstnavatelky jistojistě vysloužila rázný záhlavec. Paní Filbyová má slušný pravý hák, jaký by jí mohl závidět nejeden šampion v boxu nechráněnými pěstmi, a je všeobecně známo, že už jím při nejedné příležitosti poslala k zemi vzpurného opilce. Její manžel Shem rozhodně není žádný střízlík, přesto se jí poslušně podřizuje a většinou se zdržuje ve výčepu, kde popíjí pivo s hosty. Lottie si vykasala sukni a hnala se po dlažebních kostkách ke kuchyni na opačné straně dvora. Žár z rozpálených kamen ji zasáhl do tváře s prudkostí kulového blesku a zápach žluklé slaniny a probublávajícího vývaru s volskou hlavou na polévku jí zvedl žaludek. Aniž se zastavila, kývla na pozdrav kuchařce a doběhla až k jídelně. Na okamžik zůstala stát před zrcadlem zaneřáděným mušinci a zahleděla se na svůj rozmazaný odraz. Pramínky světlých vlasů, jež se jí uvolnily z uzlu na šíji, honem zastrkala pod domácí čepec s nabíraným okrajem, uhladila si zástěru, napřímila se v ramenou a vešla do místnosti. Prudence Filbyová stála u příborníku s rukama v bok. Zaškaredila se na Lottie. „Že ti to trvalo,“ sykla. „Posbírej talíře, ale kafe už nenabízej. Každou minutu dorazí poštovní vůz z Exeteru a já se téhle společnosti potřebuju zbavit.“ Vtom na ni luskl prsty podsaditý muž. „Dáme si ještě chleba, děvče. A ždibec másla. Za snídani jsem dal spoustu peněz.“ Lottie chvátala ke stolu. „Udělám, co bude v mých silách, pane.“ 10
„Udělejte daleko víc. Přineste chleba a máslo. A neuškodí sklenička džemu.“ „Máte džem?“ Žena, usazená se svým manželem u sousedního stolu, zatahala Lottie za sukni. „Proč jsme nedostali žádný džem? Suchý chléb mi nejede a přísahala bych, že do mouky je přidaná sádra. Mám plnou pusu hrudek.“ „Není divu, že tady je poloprázdno.“ Její manžel se natočil k paní Filbyové. „Vy jste majitelka hostince, paní. Proč jsme nedostali džem?“ Paní Filbyová založila paže na plném poprsí a s přimhouřenýma očima a našpulenými rty vykročila k nespokojenci. „Zaplatil jste za nocleh a za snídani, pane. O džemu nepadlo ani slovíčko. Za ten se platí zvlášť.“ „Nerozčiluj se, Nathanieli.“ Jeho manželka se naklonila přes stůl a dotkla se jeho ruky. „Nějak mě přešla chuť.“ Zámožní pánové z londýnské City usazení u okna celý rozhovor bedlivě poslouchali a teď se rovněž začali dožadovat kávy, chleba i másla navíc. Jeden dokonce zašel tak daleko, že požádal o marmeládu. Paní Filbyová na jejich přání odpověděla tím, že odvlekla Lottie z jídelny. Zavřela dveře a udeřila Lottie pěstí do ucha. „Tohle máš jako varování – a uvidíš, co schytáš, jestli neposlechneš. Kolikrát ti mám opakovat, že s chlebem, máslem a kávou máš šetřit? Jsme tady od toho, abychom vydělávali peníze. Kafe a polívku začneš nabízet až chvilku před příjezdem dalšího dostavníku. Obojí musí být tak vařící, že se toho zákazníci netknou.“ Popadla Lottie za ucho. „A co se udělá potom? Zapamatovala sis aspoň něco z toho, co jsem tě učila, holka zatracená?“ „Vrátí se to do hrnce, paní.“ Paní Filbyová ji pustila a otřela si ruce do sukně. „Správně. Pak to můžeme prodat dvakrát a vyděláme dvojnásobek. Když to víš, proč neplníš moje příkazy?“ „Omlouvám se, paní. Víckrát se to nestane.“ 11
„Dojdi pro vroucí kafe a dbej, aby byl chleba rovnou z trouby. Už slyším poštovní trubku. Ten zatracený spolek reptalů odsud musí zmizet dřív, než se přepřáhnou koně a obrátí vůz.“ „A co džem?“ „Džem?!“ zaječela paní Filbyová. Lottie před ní utekla do kuchyně. Další poštovní vůz přijel v okamžiku, kdy rozladění cestující z jídelny nastupovali do jiného, který se chystal k odjezdu. Dáma, jíž byl odepřen džem, se při nasedání do dostavníku dušovala, že příště pojedou vlakem. Její manžel ji mlčky následoval. Lottie stála v pozoru přede dveřmi hostince a čekala, až bude moct uvést do jídelny nové hosty. Pro některé končí cesta až v Londýně, ale jiní si budou chtít odpočinout, občerstvit se a teprve pak pokračovat dál. Bylo to nekonečné střídání utrmácených, přijíždějících a odjíždějících cestujících, kteří měli na osvěžení jen pár minut. Podkoní se činili s obdivuhodnou rychlostí a obratností a roznášeč nápojů, Jem, pobíhal sem a tam a ujímal se práce, již nikdo jiný nechtěl dělat. Než začal vykládat zavazadla, šťouchl Lottie loktem a zazubil se. „Schovej pro nás plátek slaniny. Umírám hlady.“ Přikývla. „Schovám, když to půjde.“ Přiskočil právě včas, aby zachytil cestovní kobercovou tašku, kterou shodil ze střechy dostavníku poštovní kočí ve skvostné, šarlatové a zlaté livreji. Trotter jezdil tímhle spojem pravidelně a Lottie si všimla, že před vděčným obecenstvem velmi rád vystavuje na odiv svou sílu. Zaklonila hlavu. Podle očekávání se přes zábradlí v prvním patře vykláněly May a Ruth a ve snaze přilákat jeho pozornost zuřivě vytřepávaly prachovky. Jem sledoval směr jejího pohledu. „Trottere, ty chlípnej starej kozle,“ uchechtl se. „Jak jen to děláš?“ 12
Trotter mu místo odpovědi hodil koženou brašnu tak prudce, že pod Jemem málem podklesla kolena. „Poskoku nevycválanej.“ Trotter pokrčil svalnatou paži. „Dej pozor, abys jich ode mě pár neschytal.“ Otočil se, zamával služebným, pak seskočil na zem a nadutě odkráčel směrem k nálevně. „Raději to odnes dovnitř, než tě zahlédne paní Filbyová,“ pobídla ho Lottie. „Mně vrazila takový pohlavek, až se mi zajiskřilo před očima.“ Jem si vsunul pod paži dva menší kufříky a do každé ruky vzal jednu těžší tašku. „Musela by si stoupnout na židli, aby na mě dosáhla. Ale když se na mě naštvala posledně, vrazila mi pěst do břicha. Je nepříjemná až hrůza. Co naděláš? Zato my dva jsme třída, Lottie. Na to nikdy nezapomeň, holka moje.“ A s hlasitým hvízdáním odešel. Lottie znovu zvedla hlavu. May a Ruth už zmizely, a když se letmo ohlédla, zjistila proč. Ve dveřích stála paní Filbyová a mračila se na ni. „Nezevluj a koukej něco dělat, cuchto líná. Alou do práce!“ „Jak jen to dělá?“ zabručela Lottie a spěchala do umývárny, aby pokračovala v započaté práci. „Má oči všude.“ „Povídáš si sama pro sebe? To je první známka bláznovství.“ Ruth ji opatrně obešla, v rukou dva nebezpečně vrchovaté nočníky. „Jeden by řekl, že tam načurali koně. Už jsem to chtěla šplíchnout přes zábradlí, ale May mě včas zarazila.“ „To by Trotterovi pořádně srazilo hřebínek,“ smála se Lottie. „Aspoň by se tu tolik neproducíroval.“ Ruth vycouvala na dvůr a přitom dbala, aby nevybryndala ani kapku. „Třeba s ním stihnu prohodit pár slov, než poštovní dostavník zase odjede. To po mně pokukuje, ne po May.“ „Hádám, že má doma manželku a kupu usmrkánků. Být tebou, Ruth, dám si na něj pozor.“ 13
„To víš, že dám. Žádný strachy, zlatíčko.“ Ruth vyšla ven a nezáviděníhodný úkol přenechala Lottie. Když byla hotová v umývárně, vrátila se nahoru do ložnic a připravila je pro další hosty. Jakmile s uspokojením usoudila, že paní Filbyová nemůže její práci nic vytknout, seběhla do kuchyně, aby kuchařce pomohla s přípravou oběda. Jezebel Prettyová svému jménu velkou čest nedělala. Byla vysoká, vyzáblá a těžkopádná, měla protáhlý záštiplný obličej a vznětlivou povahu. Ve věznici v Coldbath Fields, všeobecně známé jako Železárna, si odpykala dva roky za způsobení vážné tělesné újmy svému někdejšímu milenci a v hostinci sloužila už bezmála rok. Lottie, Ruth a May si o ní často povídaly v soukromí své podkrovní komůrky, kterou společně obývaly – avšak neohromil je fakt, že Filbyovi zaměstnali bývalou trestankyni. Připadalo jim k nevíře, že taková ošklivka jako Jezebel vůbec našla chlapa, kterému se zalíbila, nebo takového, co byl natolik bláhový, že se zakoukal do ženské, jež svou prchlivost tak tak ovládá a co chvíli vybuchne jako sopka. Lottie nicméně objevila i jinou stránku Jezebeliny povahy. Nedlouho potom, co kuchařka začala pracovat v hostinci, se připletl pod kopyta koní poštovního dostavníku malý toulavý kříženec teriéra. Toho chudáka to při střetu vymrštilo do vzduchu a zůstal ležet na dláždění jako bez života. V době nehody Jezebel náhodou seděla na zápraží kuchyně a pokuřovala ze své hliněné dýmky a Lottie viděla, jak přispěchala psíkovi na pomoc. Jemně ho zvedla, vzala do náruče jako malé děcko a odnesla ho do kuchyně. Lottie běžela za ní, aby jí nabídla svou pomoc, a dívala se, jak Jezebel ohmatává drobné tělíčko a pátrá po zlomeninách s rutinou zkušeného chirurga a s něhou matky pečující o svou ratolest. Pašák, jak ho Jezebel pojmenovala, vzdor dvěma zlomeným žebrům a několika hlubokým tržným ranám ka14
rambol přežil. Ti dva se stali nerozlučnou dvojicí i přes pokusy paní Filbyové vykázat psa z kuchyně, či přesněji ze všech částí domu kromě stájí. Pašák si vůči koním celkem pochopitelně vypěstoval hlubokou nedůvěru a od své zachránkyně se odmítal hnout třeba jen na krok. Jezebel, znamenitá kuchařka, která za svou práci dostávala žalostnou almužnu, byla snad jediný člověk, s nímž paní Filbyová jednala s určitou zdrženlivostí a respektem, a tak směl Pašák nakonec zůstat. Jen co Lottie vešla do kuchyně, nevelký voříšek ji nadšeně uvítal; pravděpodobně nezapomněl, že byla jednou z prvních lidí, kteří mu projevili jakoukoli laskavost. Když ho Jezebel přinesla, bylo to zablešené a podvyživené štěně. Teď byl vykrmený a temperamentní, s lesklou bílou srstí zdobenou legračními hnědými fleky, jedním kolem oka jako monokl, druhým na špičce ucha. „Kdes byla?“ houkla na ni Jezebel. „Volská hlava už je měkká. Je třeba obrat maso a nakrájet zeleninu na guláš. Už se sotva držím na nohou. V Železárně bylo líp než tady.“ „Bývala bych přišla dřív, ale musela jsem obsluhovat v jídelně a dokončit úklid pokojů. Ale už jsem tady.“ „A kde se flákají ty dvě treperendy? Nejspíš házejí očkem po Trotterovi. Můj Bill byl zrovinka jako on, než jsem mu upravila fazonu nožem. Já tvrdím, že Trotter by si měl dávat majzla.“ Lottie stáhla z plotny těžký rendlík. Věděla, že nemá smysl se s Jezebel dohadovat. Bylo jednodušší a bezpečnější držet jazyk za zuby a hledět si své práce. Jen tak plynuly dlouhé dny bez nepříjemností a každý byl spokojený po svém. Dávno zjistila, že je zbytečné lkát nad osudem, který ji zavál k Dvoukrké labuti. Narodila se v rodině vojáka a rané dětství strávila v Indii. Potom co její matka zemřela na infekční horečku, která Lottie připravila i o mladší bratry a sestru, ji otec poslal do Anglie v dopro15
vodu rodiny, jíž končil služební pobyt, a svěřil ji do péče svého bratra Seftona v Clerkenwellu. Protože Lottiin strýc byl zapřisáhlý starý mládenec a na děti neměl čas, poslal ji do internátní školy, ačkoli se nechal slyšet, že vzdělávání žen považuje za nekřesťanské mrhání penězi. Do svých dvanácti let si osvojila základní vědomosti a po návratu domů zjistila, že se strýc oženil s bohatou vdovou. Poté co ji její nová teta nechala zaměstnat u Filbyových, údajně pro dobro své jediné neteře, Lottiino dětství skončilo. Služba byla jen jiná podoba otrokářství: Lottie pracovala od časného rána, sotva vstala, a nezastavila se do pozdní noci, kdy padla vyčerpaná do postele. „Děláš, co jsem ti řekla, nebo zase sníš s otevřenýma očima, Lottie Laneová? Chceš ochutnat hřbet mý ruky, děvče?“ Jezebel se výhrůžně vztyčila před Lottie, která se rázem vrátila do přítomnosti. „Promiňte, paní.“ „Dej se do práce, jinak ti uštědřím další záhlavec – a já se s tím nebudu tolik mazat jako naše panička.“ Jezebel rázným krokem vyšla na dvůr, přičemž cestou hmátla po fajfce a váčku s tabákem. V patách za ní poskakoval Pašák a cenil zuby na koně. Lottie se pustila do práce. Rozebrala volskou hlavu na kousky a přitom dávala pozor, aby nepřišlo nazmar ani vlákno masa. Věděla, že paní Filbyová později kosti prohlédne, a běda, kdyby na nich něco zůstalo. Prudence Filbyová by si nechala pro pětník vrtat koleno a svému království vládla železnou rukou. Za pár minut nato vpochodovala Jezebel zpátky do kuchyně. „Kde je Jem? Řezník přivezl skopový. Potřebuju ho vykostit a připravit na dušení. Sežeň ho.“ „Ale já ještě nedokončila to, co jste mi uložila.“ Jezebel vyrazila s mrštností hada útočícího na kořist. Plesknutí vzlétlo až k trámovému stropu kuchyně a Lottie se chytila za tvář. „Ten volek nikam neodejde, zato ty jo. 16
Najdi toho kluka a vyřiď mu, aby se ihned dal do práce, jinak si pro něj dojdu sama.“ Lottie našla Jema v nálevně. Roznášel pivo nově příchozím pánům, zatímco paní Filbyová shromáždila dámy v jídelně, kde jim naservíruje kávu, čaj a opečené plátky chleba – které se pochopitelně připočítají k útratě. Všechny dny plynuly nachlup stejně a každý musel bezchybně plnit svou úlohu v pečlivě synchronizovaném sledu činností, určených k tomu, aby se cestující vzdali svých peněz v co možná nejkratším časovém úseku. Jem se při vykládání posledního dostavníku zdržel a teď za svými povinnostmi pokulhával. Jindy přívětivý a samý smích byl teď uštvaný a nervózní. „Touží po tobě kuchařka, Jeme.“ Lottie mu vzala z ruky pintu. „Zaskočím za tebe. Do odjezdu poštovního dostavníku zbývá jen pár minut.“ „Předpokládám, že má jako obvykle mizernou náladu.“ „O tom se přesvědčíš na vlastní kůži, jestli si nepospíšíš.“ Lottie postavila korbel piva před muže u nejbližšího stolu. Jen co skončila s obsluhou, kočí začal svolávat cestující k nástupu do vozu. Vzápětí uslyšela klapot kopyt a rachocení kol dalšího dostavníku, vjíždějícího na prostranství před stájemi. Chvíli nato už do výčepu naháněl nové hosty Shem Filby, který Lottie poslal pryč, takže se konečně mohla vrátit do kuchyně a věnovat se čištění a krájení zeleniny. Časné dopolední hodiny zásadně ubíhaly v horečném ruchu. Lottie byla na spěch a shon zvyklá, avšak kolem poledne už každý jevil první známky únavy a zvolnil tempo, protože všichni věděli, že na odpočinek není čas. V průběhu dne tvořilo převážnou část zákazníků osazenstvo soukromých kočárů. Filby s oblibou ustavičně zdůrazňoval, že někdo zkrátka upřednostňuje přepych dopravy ode dveří ke dveřím, což cestování vlakem nedovoluje, a jiní se prý obávají, že rychlost dosahovaná 17
parním strojem může mít vážné důsledky na jejich zdraví. Nicméně jedním dechem dodával, že i přesto je železnice jednoho dne připraví o živnost, i když ta chvíle je zatím v nedohlednu – nebo v to alespoň doufal. Lottie na podobné starosti nezbýval čas. Střídavě se otáčela v kuchyni, v jídelně a v pokojích, stejně jako Ruth a May. Všechny tři se krátce scházely při jídle a výjimečně během odpolední přestávky, a potom už zase musely chystat a podávat večeři. Když bylo všude uklizeno a měly umyté a utřené nádobí, čekalo na ně převlékání a větrání postelí, při němž používaly měděná ohřívadla naplněná řeřavým uhlím. Neustálá poptávka po vodě na mytí znamenala pravidelné cesty z kuchyně do pokojů a přenášení velkých konví s horkou vodou a vždycky se našel někdo, kdo si přál něco navíc. Lottie často vysílaly na pochůzky zpravidla dámy na cestách, které si zapomněly přibalit kartáč nebo hřeben; někdy musela běžet pro lahvičku voňavky, laudanum proti bolesti nebo hřebíčkový olej na bolavé zuby a pokaždé to náramně spěchalo. Onehdy měla za úkol sehnat dárek pro manželku jistého vznešeného pána, jemuž vypadly z hlavy ženiny narozeniny. Občas dostávala štědré spropitné, jindy se od hostů nedočkala ničeho, dokonce ani poděkování. A tak si děvčata mohla v klidu popovídat snad jen krátce před spaním, než padla vyčerpaná na slamník, ale i tehdy mohla být vyburcována v kteroukoli noční hodinu a nucena posloužit cestujícím, kteří se zastavili v hostinci. A zrovna jednoho takového budíčku se dočkaly nazítří pár hodin po půlnoci. Ruth probrala Lottie z hlubokého spánku. „Vstávej. Chtějí nás v kuchyni.“ „Co se děje?“ „Vojáci,“ vydechla Ruth rozrušeně. „Naklonila jsem se přes zábradlí a uviděla červené kabátce. Muže v uniformě mám ze všech nejraději. Pospěš si, jistě se budou chtít najíst.“ 18
Lottie se v polospánku dovlekla do přízemí a cestou si ještě zapínala pracovní blůzu. Dvůr se topil ve světle plynových lamp a zvučel ozvěnou pobíhajících bot, klapáním okovaných kopyt a zvýšenými mužskými hlasy. Nad tím vším se klenul vysoký baldachýn tmavé oblohy, který dramatickému výjevu obstarával příhodné kulisy. Jakýsi důstojník udílel rozkazy – a vprostřed toho zmatku stál Shem Filby, který hulákal po podkoních pokyny, jež jako by přímo odporovaly povelům mladého poručíka. Rozpoutala se soutěž v ryčnosti hlasů, v níž nakonec zvítězila paní Filbyová, jež se dostavila v županu přehozeném přes noční košili a jejíž zvučný hlas překřičel všechny ostatní. „Ticho!“ Odpochodovala doprostřed shluku a chňapla za límec mladého vojína, který jí stál v cestě. „Pánové, mějte ohled na ostatní hosty.“ Nato s pohrdavě ohrnutými rty oslovila důstojníka. „V jídelně se vám dostane daleko většího pohodlí, pane. Ruth vás tam odvede.“ „Děkuji, paní.“ Schlíple jako školák načapaný na švestkách následoval Ruth dovnitř. „May, odveď chlapy do kuchyně.“ Paní Filbyová přistoupila ke dvěma vojákům, co podpírali svého druha, který se zdál být v bezvědomí. „Co je s ním? Je nemocný? V tom případě ho odvezte do nemocnice.“ Starší z vojínů se postavil do pozoru. „Když dovolíte, paní, dostal ránu do hlavy. Nakřáplá lebka není nakažlivá.“ „Nechte si ty přidrzlé řečičky, vojáku.“ Paní Filbyová si pozorně změřila zraněného. „Není opilý?“ „Pil jenom vodu, paní. Dva dny jsme pokládali telegrafní kabely pod Strandem. Teď máme namířeno do Chathamu a pak na Krym. Náš kamarád potřebuje jen postel a trochu laskavé péče, jakou mu může poskytnout jen taková vlídná dáma, jako jste vy.“ „V tom případě můžeme nepochybně udělat něco pro jednoho statečného muže, který se co nevidět vypraví 19
do bitvy.“ Paní Filbyová se obrátila k Lottie. „Odveď je ke mně do přijímacího pokoje. A dohlídni na to, aby měli všechno, co potřebují.“ „Ano, paní.“ Lottie vykročila ke dveřím. „Pánové, pojďte za mnou, prosím.“ „Okamžik.“ Poručík měl patrně jiný názor a vrátil se. „Velice si cením vaší pomoci, paní, ale já za ty muže odpovídám. Vojín Ellis potřebuje ošetřit.“ „Jak se jmenujete, pane?“ Paní Filbyová se zřetelně naježila. „Teď jste v mém domě, ne na bitevním poli.“ S okázalým gestem a úklonou smekl svou čáku. „Poručík Farrell Gillingham, Vojenský sbor královských sapérů a minérů, k vašim službám.“ „Poručíku Gillinghame, pokud si přejete dopravit svého muže do nemocnice, udělejte to, ale my si nemůžeme dovolit výdaje na doktora, ledaže byste je samozřejmě uhradil sám.“ „Snad počkáme do rána, paní. Jestli se Ellis nezotaví natolik, aby snesl převoz, popřemýšlím o tom.“ Gillingham hovořil tónem, jenž nesnesl námitky. Rázně se uklonil a vešel za Ruth do hostince. „Běž s nimi, Lottie,“ pobídla ji paní Filbyová tlumeným hlasem. „Jsi rozumná, aspoň většinou. Postarej se o ně, jak nejlíp umíš.“ Nato přešla do šepotu. „Ale kdoví jak jim nepodstrojuj. Vojáci mají hluboko do kapsy.“ Rozhlédla se po dvoře. Byl prázdný, až na podomky, kteří se starali o koně. „Filby, kde jsi? Ozvi se.“ Lottie pokynula vojákům. „Odneste toho nebožáka dovnitř.“ Přijímacímu pokoji Filbyových vévodil velký prádelník z ořešáku, na němž měla Prudence Filbyová vystavený drahocenný porcelán a pár ozdobných předmětů bez skutečné hodnoty, které však musely mít určitý význam aspoň pro ni. Lottie by poznala každý kousek i poslepu, protože od svého příchodu k Dvoukrké labuti je muse20