KAPITOLA
1
SNĚŽILO VYTRVALE UŽ třetí den. Občas se vyjasnilo, sněhové vločky
nepadaly tak hustě a bylo možné zahlédnout první stromy v parku. Pak se zase setmělo a hustá bílá clona zakryla svět tam venku. Celé dny teď plály lustry ve velkých studených pokojích. Osvětlovaly jenom střed místnosti, v koutech sedělo šero a studená vlhkost. Všichni se zimomřivě stahovali ke krbům nebo velkým kachlovým kamnům. Rodina se držela nezvykle pohromadě. Eugénie Christina odtrhla tvář od okna a rozhlédla se po salonu. Matka podřimovala před krbem, na klíně nezbytné vyšívání, ruce jí nečinně spočívaly na zplihlém brokátu. Desetiletá Clara si v lenošce na druhé straně krbu hrála s panenkami. Polohlasně si vyprávěla s největ ší z nich a česala jí dlouhé plavé vlasy, stejné, jako mě la ona i Eugénie Christina. Bratr Josef, jedenadvacetiletý, plavý jako jeho sestry, seděl u hracího stolku s Robertem de Revigny. Nebylo zřejmé, jestli hrají karty nebo se jenom baví. Eugénie Christina si povzdechla. Taková nuda. Taková strašná nuda! Teprve zítra se tady rozproudí život. Sjedou se hosté, pokud ovšem nezabloudí ve vánici, a budou slavit její narozeniny a zároveň oficiální zasnoubení s Robertem de Revigny. 9
ně.
Manželské povinnosti plní dvakrát do měsíce a jinak mě nechává s pokojem." Eugénie strnula. „Ale to přece ... ," nemohla větu ani dokončit, celá její duše se bouřila proti takové ohavnosti. Louisa to poznala. „Neodsuzuj mě," šeptala náhle bez smíchu. ,,Byla jsem strašně nešťastná. Teprve s Eugenem jsem poznala, co je to láska a něžnost. Nosí mi květiny, říká krásná slova, líbá mě, objímá ... Neodsuzuj mě. Ty nevíš, jaké to je ..." Eugénie se tenkrát cítila otřesená do hloubi duše. Neodsuzovala Louisu, litovala ji. Modlila se za ni, prosila pánaboha, aby Louisu nepotrestal za hřích, jehož se dopouští. Ona sama měla přesně rozdělené, co je a není správné, co je a není dobré. Byla přesvědčená, že ona sama vždycky najde správnou cestu, že s pomocí boží jí bude dáno žít šťastně a spokojeně s důvěrou v muže, kterého jí rodiče určí. Věděla od dětství, že jsou si s Robertem souzeni, věděli to oba a byli se svým osudem spokojení. Eugénie proti němu neměla žádné výhrady, připadal jí jako bratr, hrávali si spolu odmalička a jeho chování zůstalo stejně přátelské, i když vyrostli. Dokonce se jí někdy zdálo, jako by Robert patřil do rodiny zcela samozřejmě. Vždyť se jim dokonce i podobal. Byl stejně světlovlasý a modrooký jako oni. Měl jemnou a útlou postavu, pravidelné rysy a něžný úsměv. Držívali se spolu za ruce, sedávali na zahradní houpačce, trhal jí růže ... Eugénie Christina se dívala nevidoucíma očima na rej vloček za oknem. Včera ji políbil. Poprvé. Zůstali poslední v setmělém saloně, sluha odnášel svícen, matka s Clarou vystupovaly po schodech, Josef kamsi zmizel. Robert ji přitáhl za ruku do hlubokého stínu za dveřmi a lehce, opatrně ji objal. ,,Přál bych si tě políbit," řekl tiše. ,,Za dva dny bude naše zasnoubení..." 11