Přeložila:
ZUZANA I:ALÍKOV Á
Catherine Doyle: Vendeta Vydání první Copyright © Catherine Doyle, 2015 Ali rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/3 l , Praha 4, www.baronet.cz v roce 2017 jako svou 2113. publikaci Přeloženo z anglického originálu Vendetta, vydaného nakladatelstvím Chickcn House, Velká Británie v roce 2015 Český překlad © 20 l 7 Zuzana [alfková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover and interior design by Helen Crawford-Whitc Cover photographs: black ribbon 'I: SeDmi/ Shutterstock; broken glass © Patricia Chumillas/Shutterstock; padlock © Svetlana Kuznetsova/Shutterstock; girl © Aleshyn Andrei/Shutterstock; boy © S-F/Shutterstock Pře ba I a vazba :O 201 7 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská l 9, Praha 2 Tisk a vazba: ~ FlNlDR, s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována č i jiným způsobem rozš iřována bez výslovného povoleni. Ná7e\ a logo BARONET' jsou ochranné známky zapsané Úřadem prúmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0654-4 BARONET Praha 2017
1. KAPITOLA SKLENICE MEDU
ejdřív jsem si jí vůbec nevšimla. Stála na pultu mezi pokladnou a hromádkou bločků na objednávky. Nedivila bych se, kdyby tam tak vyčká vala už několik hodin - nebo i déle v ten letní den, kdy jsem se v Gracewellově bistru k smrti nudila. Zůstaly jsme tu už jenom dvě, takže bylo na nás, abychom na noc zamkly. Bubnovala jsem špičkami prstů o pult vedle pokladny, zatímco moje kamarádka a kolegyně servírka Millie tančila po bistru a zpívala do smetáku, jako by to byl mikrofon. Všichni už odešli a můj strýc Jack - neschopný manažer bistra - se tu dneska kvůli kocovině ani neukázal. Stoly v restauraci stály v řadách za sebou, u každého byly přistrčené vínově zbarvené židle s rovnými opěra dly a několik z nich zdobily umělé kytky. Dveře byly zamčené, světla potemnělá a stoly u oken otřené. Snažila jsem se neposlouchat, jak Millie przní Adele, kdyžjsem sijí všimla: té sklenice medu. Zvedlajsemji a zadívala se na ni .
N
11
„Lepším se," zaječela Millie přes bistro. Jediné, co se jí na tom zpěvu povedlo, byl falešný britský pří zvuk, a to jenom proto, že sama byla Britka. ,,Teď už zvládnu i ten vyšší tón!" ,,Fakt ti to jde, Mil," zalhala jsem, aniž bych vzhlédla. Sklenice byla malá a kulatá, a když jsem ji naklonila, med se zlatavými krystalky se líně přelil ze strany na stranu. Víčko překrýval ozdobný čtverec látky, kterou kolem hrdla přidržovala tenká sametová stužka uvázaná na mašličku. Byla černá. Domácí med? To je divné. V Cedar Hill jsem neznala nikoho, kdo by si vyráběl vlastní med, a to jsem tu znala skoro všechny. Tak to tady chodilo - v téhle vesnici kousek za Chicagem zná každý každého, nikdo neodpouští a nikdo nezapomíná. To jsem poznala sama na vlastní kůži. Po tom, co se stalo tátovi, si mě všichni zaškatulkovali jako někoho, koho by se měli raději stranit, a takovéhle škatulky se už nezbavíte - jako byste její velkou červenou značku měli vypálenou na čele. Millie z plných plic zaječela poslední tón, obešla pult a uklidila koště. ,,Můžeme jít?" „Kde se to tu vzalo?" Postavila jsem si sklenici medu na dlaň a ukázala jsem ji Millie. Pokrčila rameny. ,,Netuším. Bylo to tady, už když mi začínala směna."
Zadívala jsem se na ni skrz sklenici se zlatavou hutnou tekutinou, takže jsem teď její obličej viděla zkresleně. ,,Není to divný?" Millie nasadila výraz, který mi jasně prozrazoval, že je jí to téma ukradené. ,,Med? Ani ne." ,,Je domácí," dodala jsem. „Jo, to mi došlo." Svraštila obočí a natáhla se po sklenici. ,,Ta stuha je docela zvláštní. Možná to tu nějaký zákazník nechal místo dýška?" 12
,,Kdo by dával med jako spropitné?" Millie zalapala po dechu a celá se rozzářila. ,,Snad jsi ... " Dramaticky se nadechla. ,, ... jen tak náhodou ... " Vydechla. ,, ... neobsluhovala ... " Zvědavě jsem se k ní naklonila. ,, ... malého žlutého medvěda ... " Nemohla jsem uvěřit, že jsem jí na to skočila. ,, ... jménem Pú?" Její smích mě dostal, to vlastně pokaždé. Právě ten zvuk - jako přidušená kachna - mě k ní přitáhl, když se před pěti lety přistěhovala do Cedar Hill. Ve škole jsme se vždycky smály stejným věcem. Dělaly jsme divné obličeje, hihňaly jsme se, když někdo zakopl a spadl, vedly jsme sáhodlouhé nesmyslné debaty o všemožných bláznivých hypotetických situacích. A právě to nás svedlo dohromady. Tehdy jsem netušila, že to bude jediné přátelství, které přežije to, co se před osmnácti měsíci stalo mojí rodině, ale na tom už nezáleželo, protože Millie byla ta nejlepší kamarádka, jakou bych si mohla přát, a jediná, kterou jsem doopravdy potře bovala. Smály jsme se celou dobu, co jsme zavíraly bistro, a vyšly do vlahé noci. Bistro na rohu Fosterovy a Oak Street bylo zřízeno v nenápadné nízké cihlové budově. Bylo dokonale symetrické, jeho pravidelnost zdůrazňo vala čtvercová okna, jež dominovala exteriéru, a malé parkoviště, které se táhlo podél stran. Převis střechy a cedule s nápisem „Bistro U Gracewella" byly matně osvětlené pouličními lampami, které obklopovaly parkoviště. Přes ulici se k noční obloze zvedala budova knihovny, napůl ukrytá za pečlivě zastřiženými stromy, jejichž řada pokračovala kolem pošty a dál ulicí. Sklenici medu jsem ještě pořád svírala v ruce, když jsem i s Millie přecházela prázdné parkoviště. Ne že by 13
„Lepším se," zaječela Millie přes bistro. Jediné, co se jí na tom zpěvu povedlo, byl falešný britský pří zvuk, a to jenom proto, že sama byla Britka. ,,Teď už zvládnu i ten vyšší tón!" ,,Fakt ti to jde, Mil," zalhala jsem, aniž bych vzhlédla. Sklenice byla malá a kulatá, a když jsem ji naklonila, med se zlatavými krystalky se líně přelil ze strany na stranu. Víčko překrýval ozdobný čtverec látky, kterou kolem hrdla přidržovala tenká sametová stužka uvázaná na mašličku. Byla černá. Domácí med? To je divné. V Cedar Hill jsem neznala nikoho, kdo by si vyráběl vlastní med, a to jsem tu znala skoro všechny. Tak to tady chodilo - v téhle vesnici kousek za Chicagem zná každý každého, nikdo neodpouští a nikdo nezapomíná. To jsem poznala sama na vlastní kůži. Po tom, co se stalo tátovi, si mě všichni zaškatulkovali jako někoho, koho by se měli raději stranit, a takovéhle škatulky se už nezbavíte - jako byste její velkou červenou značku měli vypálenou na čele. Millie z plných plic zaječela poslední tón, obešla pult a uklidila koště. ,,Můžeme jít?" „Kde se to tu vzalo?" Postavila jsem si sklenici medu na dlaň a ukázala jsem ji Millie. Pokrčila rameny. ,,Netuším. Bylo to tady, už když mi začínala směna."
Zadívala jsem se na ni skrz sklenici se zlatavou hutnou tekutinou, takže jsem teď její obličej viděla zkresleně. ,,Není to divný?" Millie nasadila výraz, který mi jasně prozrazoval, že je jí to téma ukradené. ,,Med? Ani ne." „Je domácí," dodala jsem. „Jo, to mi došlo." Svraštila obočí a natáhla se po sklenici. ,,Ta stuha je docela zvláštní. Možná to tu nějaký zákazník nechal místo dýška?" 12
,,Kdo by dával med jako spropitné?" Millie zalapala po dechu a celá se rozzářila. ,,Snad jsi ... " Dramaticky se nadechla. ,, ... jen tak náhodou ... " Vydechla. ,, ... neobsluhovala ... " Zvědavě jsem se k ní naklonila. ,, ... malého žlutého medvěda ... " Nemohla jsem uvěřit, že jsem jí na to skočila. ,, ... jménem Pú?" Její smích mě dostal, to vlastně pokaždé. Právě ten zvuk - jako přidušená kachna - mě k ní přitáhl, když se před pěti lety přistěhovala do Cedar Hill. Ve škole jsme se vždycky smály stejným věcem. Dělaly jsme divné obličeje, hihňaly jsme se, když někdo zakopl a spadl, vedly jsme sáhodlouhé nesmyslné debaty o všemožných bláznivých hypotetických situacích. A právě to nás svedlo dohromady. Tehdy jsem netušila, že to bude jediné přátelství, které přežije to, co se před osmnácti měsíci stalo mojí rodině, ale na tom už nezáleželo, protože Millie byla ta nejlepší kamarádka, jakou bych si mohla přát, a jediná, kterou jsem doopravdy potře bovala. Smály jsme se celou dobu, co jsme zavíraly bistro, a vyšly do vlahé noci. Bistro na rohu Fosterovy a Oak Street bylo zřízeno v nenápadné nízké cihlové budově. Bylo dokonale symetrické, jeho pravidelnost zdůrazňo vala čtvercová okna, jež dominovala exteriéru, a malé parkoviště, které se táhlo podél stran. Převis střechy a cedule s nápisem „Bistro U Gracewella" byly matně osvětlené pouličními lampami, které obklopovaly parkoviště. Přes ulici se k noční obloze zvedala budova knihovny, napůl ukrytá za pečlivě zastřiženými stromy, jejichž řada pokračovala kolem pošty a dál ulicí. Sklenici medu jsem ještě pořád svírala v ruce, když jsem i s Millie přecházela prázdné parkoviště. Ne že by 13
na tom komukoli záleželo, připomněla jsem si - strejda Jack byl doma s bolavou hlavou a med si nikdo oficiálně nepřivlastnil. Udělala jsem jenom to, co by udělal každý utahaný a špatně placený zaměstnanec - vzala jsem si to, za co nikdo nechtěl žádné peníze a co jsem sice v tuhle chvíli nepotřebovala, z bistra jsem však přesto odcházela s vítězoslavným pocitem. ,,Tak jsem ti přemýšlela." Millie zpomalila, aby nešla moc napřed. ,,S tím opatrně," poškádlila jsem ji. „Ten med bych si měla vzít já." ,,Našla jsem ho, takže je můj," namítla jsem s úsmě vem. ,,Sofie, Sofie, Sofie." Objala mě kolem ramen a při táhla si mě k sobě. Byly jsme skoro stejně vysoké, jenže zatímco Millie měla křivky na těch správných místech, já jsem byla vychrtlá holka s kulatými tvářemi po tátovi. Ale zdědila jsem po něm i dolíčky, takže aspoň něco pozitivního. Millie ke mně přitiskla obličej, jako by mi to chtěla připomenout. Cítila jsem, jak se usmívá. ,,Jsi ta nejlepší kámoška na světě. Víš, jak nudný by byl bez tebe můj život? Hvězdy by tolik nezářily, měsíc by byl jen stínem sebe samého. Květiny by povadly a-" ,,Na to zapomeň!" Vyvlékla jsem se jí. ,,Za pár komplimentů ti ten med fakt nedám. Vůči tvému kouzlu jsem imunní." Millie přimhouřila oči a zakvílela tak, až to rvalo duši. ,,Vždyť dostaneš celý to bistro. Copak si nemůžu nechat aspoň med?" Přestože měla pravdu, zdědit v osmnácti bistro nebyl zrovna můj životní sen. Nařídil to táta, než odešel, a nepochybovala jsem o tom, že se o splnění tohoto nařízení strejda Jack určitě postará, zvlášť když ten starý
14
mrzout nedokázal brát ne jako odpověď. Na tom ovšem nezáleželo. Obě jsme s Millie věděly, že bistro není nic, z čeho by měl být člověk extra nadšený. Bylo mi jasné, že se co nevidět stane zdrojem urputné a nekonečné bolesti mojí hlavy. Jenže ta sklenice s medem a černou stužkou? To bylo hezké a milé překvapení, které trochu ozvláštnilo monotónní den. Millie zpomalila a zmizela mi za zády. ,,Sofie, promlouvá tvoje svědomí," zašeptala mi přes rameno. „Vím, že jsme spolu už nějakou dobu nemluvili, ale je načase, abys udělala správnou věc. Millie je moc milá a hezká. Nechceš jí dát tu sklenici medu? Pomysli, jakou by jí to udělalo radost." ,,Netušila jsem, že moje svědomí má britský pří zvuk." „Jo, no, moc se tím nezabývej. Prostě mi dej ten med." Zastavila jsem se na kraji parkoviště, kde se naše cesty měly rozdělit. Než naše rodina přišla o půl ku příjmu, chodívaly jsme s Millie stejným směrem, na Shrewsbury Avenue, kde stály domy s obrovskými bazény a křišťálovými lustry visícími ze stropů v elegantních vstupních halách, o něž se staraly hospodyně a zahradníci. Teď byly mé cesty domů mnohem delší než dřív. „Millie ani med nechutná," sykla jsem. ,,A nemá úctu ke včelám. Minulý týden jsem ji viděla, jak třikrát dupla na včelu, jenom aby se ujistila, že je mrtvá." ,,Já za to nemůžu, že je tahle země zaplavená odporným hmyzem." ,,A co čekáš? Vždyť je půlka července!" ,,Je to ostuda." ,,A měla jsi květinový paďém." ,,Nechovala se hezky."
15
na tom komukoli záleželo, připomněla jsem si - strejda Jack byl doma s bolavou hlavou a med si nikdo oficiálně nepřivlastnil. Udělala jsem jenom to, co by udělal každý utahaný a špatně placený zaměstnanec - vzala jsem si to, za co nikdo nechtěl žádné peníze a co jsem sice v tuhle chvíli nepotřebovala, z bistra jsem však přesto odcházela s vítězoslavným pocitem. ,,Tak jsem ti přemýšlela." Millie zpomalila, aby nešla moc napřed. ,,S tím opatrně," poškádli laj sem ji. „Ten med bych si měla vzít já." ,,Našla jsem ho, takže je můj," namítla jsem s úsmě vem. ,,Sofie, Sofie, Sofie." Objala mě kolem ramen a při táhla si mě k sobě. Byly jsme skoro stejně vysoké, jenže zatímco Millie měla křivky na těch správných místech, já jsem byla vychrtlá holka s kulatými tvářemi po tátovi. Ale zdědila jsem po něm i dolíčky, takže aspoň něco pozitivního. Millie ke mně přitiskla obličej, jako by mi to chtěla připomenout. Cítila jsem, jak se usmívá. ,,Jsi ta nejlepší kámoška na světě. Víš, jak nudný by byl bez tebe můj život? Hvězdy by tolik nezářily, měsíc by byl jen stínem sebe samého. Květiny by povadly a - " ,,Na to zapomeň!" Vyvlékla jsem se jí. ,,Za pár komplimentů ti ten med fakt nedám. Vůči tvému kouzlu jsem imunní." Millie přimhouřila oči a zakvílela tak, až to rvalo duši. ,,Vždyť dostaneš celý to bistro. Copak si nemůžu nechat aspoň med?" Přestože měla pravdu, zdědit v osmnácti bistro nebyl zrovna můj životní sen. Nařídil to táta, než odešel, a nepochybovala jsem o tom, že se o splnění tohoto nařízení strejda Jack určitě postará, zvlášť když ten starý 14
mrzout nedokázal brát ne jako odpověď. Na tom ovšem nezáleželo. Obě jsme s Millie věděly, že bistro není nic, z čeho by měl být člověk extra nadšený. Bylo mi jasné, že se co nevidět stane zdrojem urputné a nekonečné bolesti mojí hlavy. Jenže ta sklenice s medem a černou stužkou? To bylo hezké a milé překvapení, které trochu ozvláštnilo monotónní den. Millie zpomalila a zmizela mi za zády. ,,Sofie, promlouvá tvoje svědomí," zašeptala mi přes rameno. „Vím, že jsme spolu už nějakou dobu nemluvili, ale je načase, abys udělala správnou věc. Millie je moc milá a hezká. Nechceš jí dát tu sklenici medu? Pomysli, jakou by jí to udělalo radost." ,,Netušila jsem, že moje svědomí má britský přízvuk.' ' „Jo, no, moc se tím nezabývej. Prostě mi dej ten med." Zastavila jsem se na kraji parkoviště, kde se naše cesty měly rozdělit. Než naše rodina přišla o půl ku příjmu, chodívaly jsme s Millie stejným směrem, na Shrewsbury Avenue, kde stály domy s obrovskými bazény a křišťálovými lustry visícími ze stropů v elegantních vstupních halách, o něž se staraly hospodyně a zahradníci. Teď byly mé cesty domů mnohem delší než dřív. „Millie ani med nechutná," sykla jsem. ,,A nemá úctu ke včelám. Minulý týden jsem ji viděla, jak třikrát dupla na včelu, jenom aby se ujistila, že je mrtvá." ,,Já za to nemůžu, že je tahle země zaplavená odporným hmyzem." ,,A co čekáš? Vždyť je půlka července!" ,,Je to ostuda." ,,A měla jsi květinový parfém." ,,Nechovala se hezky." 15
,,Tak jsi ji zavraždila." Millie natáhla ruku. ,,Prostě mi dej ten zatracený med, Gracewellová. Potřebuju ho, abych se vyplatila z domácího vězení." Povytáhla jsem obočí. Měly jsme za sebou osmihodinovou směnu, během které se o tom ani jednou nezmínila. ,,Domácí vězení?" ,,Je to nespravedlivý. Šlo o nedorozumění." ,,Poslouchám." ,,Alex mi řekl brejloune." Millie se teatrálně odmlče la. ,,Věřila bys tomu?" No, brýle nosila. Na to jsem však raději nepoukázala. Místo toho jsem udělala to, co by udělala každá nejlepší kamarádka. Nasadilajsem výraz naprostého zděšení a souhlasila s tím, jaký hrozný tyran ten její dětinský, ale vážně sexy bratr je. „Je to fakt pitomec," navrhla jsem. „Je doslova ten nejhorší člověk na světě. No prostě jedno pak vedlo k druhému a jeho iPhone vyletěl z okna ... Teda, vypadl mi z ruky ... kterou jsem v tu chvíli měla náhodou vystrčenou z okna jeho pokoje ... Hrozně mě vyděsil."
,,No jo, sourozenci ... " ,,Máš štěstí, že doma žádnýho takovýho dementa nemáš," prohlásila. ,,Který devatenáctiletý kluk zavřeští na svoji mladší sestru? Kde je v tom nějaká čest? Úplně zneuctil jméno Parkerových. A jak jsem měla tušit, že se ten jeho telefon rozbije?" „To je fakt divný." S medem pořád v ruce jsem se opřela o pouliční lampu a dívala se, jak se můj obraz kroutí v osvětlené louži. ,,Měla jsem za to, že ten nejnovější typ iPhonů má zabudovaný padák." Millie zamávala rukou ve vzduchu, jako by rozháněla problém, který se před ní najednou objevil. ,,Kdy16
bych dala mámě sklenici medu s tím, ať z něj něco upeče, pochopila by, že jsem hodná a starostlivá dcera - což samozřejmě jsem - a zrušila by to domácí věze ní, které jsem kvůli svému dementnímu bráchovi nespravedlivě dostala." Narovnala jsem se. ,,To nepůjde. Ten med si nechám." „Jak chceš," prohlásila a pohodila pramenem svých jako hřebíky rovných hnědých vlasů. ,,Stejně je nejspíš otrávený." Vyplázla na mě jazyk a zmizela ve tmě. Zůstala jsem tam sama jen se svojí těžce vybojovanou odmě nou. Když jsem strčila sklenici do tašky, tmavá stuha se ve vánku zatřepotala. Přešla jsem ulici a zastavila se. Zamyslela jsem se, kterým směrem to teď vzít. Po šesti směnách za sebou mě už bolely nohy, a protože jsme se s Millie zdržely déle než obvykle, bylo už hodně pozdě. Často jsem se domů vracela delší cestou - byla dobře osvětlená a rušná -, jenže ta kratší by mi teď ušetřila dost času. Znamenalo by to, že neprojdu centrem městečka, ale vezmu to přes kopec, kolem strašidelného domu na konci Lockwood Avenue.
17
,,Tak jsi ji zavraždila." Millie natáhla ruku. ,,Prostě mi dej ten zatracený med, Gracewellová. Potřebuju ho, abych se vyplatila z domácího vězení." Povytáhla jsem obočí. Měly jsme za sebou osmihodinovou směnu, během které se o tom ani jednou nezmínila. ,,Domácí vězení?" ,,Je to nespravedlivý. Šlo o nedorozumění." ,,Poslouchám." ,,Alex mi řekl brejloune." Millie se teatrálně odmlče la. ,,Věřila bys tomu?" No, brýle nosila. Na to jsem však raději nepoukázala. Místo toho jsem udělala to, co by udělala každá nejlepší kamarádka. Nasadila jsem výraz naprostého zděšení a souhlasila s tím, jaký hrozný tyran ten její dětinský, ale vážně sexy bratr je. ,,Je to/akt pitomec," navrhlajsem. „Je doslova ten nejhorší člověk na světě. No prostě jedno pak vedlo k druhému a jeho iPhone vyletěl z okna ... Teda, vypadl mi z ruky ... kterou jsem v tu chvíli měla náhodou vystrčenou z okna jeho pokoje ... Hrozně mě vyděsil."
,,No jo, sourozenci ... " ,,Máš štěstí, že doma žádnýho takovýho dementa nemáš," prohlásila. ,,Který devatenáctiletý kluk zavřeští na svoji mladší sestru? Kde je v tom nějaká čest? Úplně zneuctil jméno Parkerových. A jak jsem měla tušit, že se ten jeho telefon rozbije?" „To je fakt divný." S medem pořád v ruce jsem se opřela o pouliční lampu a dívala se, jak se můj obraz kroutí v osvětlené louži. ,,Měla jsem za to, že ten nejnovější typ iPhonů má zabudovaný padák." Millie zamávala rukou ve vzduchu, jako by rozháněla problém, který se před ní najednou objevil. ,,Kdy-
16
bych dala mámě sklenici medu s tím, ať z něj něco upeče, pochopila by, že jsem hodná a starostlivá dcera - což samozřejmě jsem - a zrušila by to domácí věze ní, které jsem kvůli svému dementnímu bráchovi nespravedlivě dostala." Narovnala jsem se. ,,To nepůjde. Ten med si nechám." „Jak chceš," prohlásila a pohodila pramenem svých jako hřebíky rovných hnědých vlasů. ,,Stejně je nejspíš otrávený." Vyplázla na mě jazyk a zmizela ve tmě. Zůstala jsem tam sama jen se svojí těžce vybojovanou odmě nou. Když jsem strčila sklenici do tašky, tmavá stuha se ve vánku zatřepotala. Přešla jsem ulici a zastavila se. Zamyslela jsem se, kterým směrem to teď vzít. Po šesti směnách za sebou mě už bolely nohy, a protože jsme se s Millie zdržely déle než obvykle, bylo už hodně pozdě. Často jsem se domů vracela delší cestou - byla dobře osvětlená a rušná -, jenže ta kratší by mi teď ušetřila dost času. Znamenalo by to, že neprojdu centrem městečka, ale vezmu to přes kopec, kolem strašidelného domu na konci Lockwood Avenue.
17
I
I
f
7
I
ISBN978 - 8D - 269-0654-4
111111111111111 Ill IIll li
9 788026 906544