Issuu

VÝZVA

ŽÍT NAPLNO TAM, KDE PRÁVĚ JSI

ANN VOSKAMPOVÁ

Originally published in English under the title: ONE THOUSAND GIFTS Copyright© 2010 by Ann Morton Voskamp Published in association with William K Jensen Literary Agency, 199 Bampton Court, Eugene, Oregon 97404. Published by arrangement with The Zondervan Corporation L.L.C., a division of HarperCollins Christian Publishing, Inc. Farmáři,

V ČR vydal Kontakt.cz s.r.o. pod názvem TISÍC DARŮ

který se staral o mou duši a pomoh

citáty z Bible jsou z B21, tj. z

překladu

21. století,

překlady:

Antonie

Matějovská

Jazyková korektura: Marta Brou Sazba textu: Klára Skokanová Sazba obálky: Kristýna Skokanová ISBN: 80-86442-64-0 EAN: 978-80-86442-64-8

KAPITOLA PRVNÍ

Prázdnější plnější život/

KAPITOLA DRUHÁ

Slovo, podle kterého žijeme ... a umíráme jím/ 21 KAPITOLA TŘETÍ

První let/ 38 KAPITOLA ČTVRTÁ

Svatostánek času / 57 KAPITOLA PÁTÁ

Co pro všechno na světě, na celém tomto

světě,

je milost?/ 73

KAPITOLA ŠESTÁ

Co chceš? Místo, kde vidím Boha/ 94 KAPITOLA SEDMÁ Vidět

skrze sklo/ 113

KAPITOLA OSMÁ

Jak by on také nemohl?/ 130 KAPITOLA DEVÁTÁ

Jdi níž/ 150 KAPITOLA DESÁTÁ

Vyprázdnit a naplnit/ 168 KAPITOLA JEDENÁC TÁ

Radost z důvěrnosti/ 186

Doslov/ 205 Poděkování/ 209

O autorce/ 211

Poznámky/ 213

KAPITOLA PRVNÍ

Každý hřích je pokusem o útěk od prázdnoty. Simone Weil, Tíže o milost

Zářící slunečná příběh začíná,

koule zaplňuje srpnové nebe v ten den, kdy tento ten den přicházím na svět, ten den začínám žít.

A plním matčin trhající se ohnivý kruh mým tělíčkem, panenské plíce jsou sežehnuty vzduchem tohoto světa a vstupuji na tento svět tak jako každý člověk: se zatnutými pěstmi. Z sobě

průměru

její plnosti ji vyprazdňuji - a ona krvácí. Mám na novorozenecký maz a křičím; pozvednou mě ke světlu.

A pak mě pojmenují. Mohlo by snad jméno být kratší? Tři písmena, dokonce i bez ozdobného e. Ann, trojice křivek a linek. Znamená to „milostiplná". Nejsem taková. Co to znamená, žít plná milosti? Žít plně naživu? Umývají mou bledou rukama.

kůži

a já dýchám a oháním se. Oháním se

Po desetiletí, po celý život, jsem pokračovala v ohánění se okolo sebe, ve snažení se, a vyšla jsem z toho vždy tak zdánlivě ... prázdná. Nedostála jsem svému pokřtění. Možná v prvních pár letech se můj život pomalu otevřel, stočil se jak nastavené dlaně, schránka otevřená darům od Boha. Ale na

Tisíc

darů

I 8

ty roky si vůbec nevzpomínám. Říká se, že naše paměť se aktivuje prudkou traumatickou elektřinou. U mě to byl ten rok, kdy mi byly čtyři. Ten rok, kdy se slila krev a moje sestra zemřela a já, zrovna já z nás všech, jsem zabouchla dveře před milostí.

Stojím u okna boční verandy a dívám se na shýbající se rodiče. Uvažuji, jestli mě matka držela stejně ve chvílích mého narození a pojmenování, tak jako teď drží mou sestru v okamžiku smrti. Vidím matku a otce jak v listopadovém světle sedí na zadní vea v náruči kolébají její zavinuté tělíčko. Přitisknu obličej na kuchyňské okno, studené sklo, a dívám se na ně, dívám se na jejich rty, které nevyslovují modlitbu před spaním, ale úpěnlivě prosí o vzbuzení, naprosté a zázračné. To nepřichází. Za to policie ano. Vyplňují zprávy. Krev prosakuje skrz zavinuté přikrývky. Vidím to randě

ještě teď.

Nával vzpomínek hluboce pálí. Skvrny na jejím těle mě sežehly, ale méně než puchýře z pohledu na ni nezakrytou, jak tam ležela. Jen tak capkala po farmářské cestičce, courala se za kočkou, a vidím toho řidiče náklaďáku, jak sedí u kuchyňského stolu, hlavu v rukou, a pamatuji si, jak vzlykal, že ji vůbec neviděl. Ale pořád ji vidím a nemůžu zapomenout. Její tělo, křehké a maličké, rozdrcené nákladem auta na našem dvoře, krev prosakuje do žíznivé udupané země. V ten moment se vesmír pohnul, otřásaje jakýmikoliv nastavenými dlaněmi. Pořád slyším křik mé matky, která toho byla svědkem, pořád vidím otcovy vytřeštěné oči.

Rodiče nepodávají žalobu, jsou to farmáři a jen se pokoušejí dál dýchat, udržet svá těla v pohybu, aby jejich duše nezakrněla. Maminka pláče, když věší prádlo. Drží si u prsou mou nejmladší sestru, sotva tři týdny starou, a nedokážu si představit, jak žena, která je čerstvě křehká z porodu čtvrtého dítěte, je svědkem krve-

Prázdnější plnější

život I 9

prolití svého třetího dítěte a dává průchod ml1 a zároveň dává průchod žalu za pohřbenou < večeři tisíckrát vypráví, jak měla průzračné c kolem krku, když ho objala a držela se ho za ka zemřela, přijímáme jako nehodu. Ale čin, kter}

Po celé roky se mi sestra v noci míhá pi zkroucené na štěrku. Někdy ji ve svých snech 1 rou pro ni maminka ušila, bledě zelené s ručr Dumptym a malou pastýřkou, kde je sestřička Čekám, že pokrývky odkryje a znovu se narodí otevře dokořán a pohltí ji. Přešlapujeme ve špinavé hlíně u zejícího

odpadávají. Hrouda hlíny narazí na rakev, ro o mou světlovlasou sestřičku, která mě škádlila pohodila hlavou a smála se, její mléčně bílé tv a já jsem zplna nabírala její chichotající se živi její náhrobní kámen, černá žulová deska bez nom pět písmen jejího jména. Aimee. To zname byla. Milovali jsme ji. A s tím, jak položí její n, uzavřou její smrtelnou postel, se uzavírají i na~ Uzavírají se před jakoukoliv představou o rr

Skutečně, když pohřbíš dítě - nebo jen kdy

den vstaneš z postele a žiješ syrový život - tak: tu otázku. Nikdo jiný to neslyší. Může existovc který milostivě zkrášluje dobrými dary, když leží dětská postýlka prázdná a brouci se prc Kde je Bůh doopravdy? Jak může být dobrý, kd) jí a manželství se hroutí a sny jsou prašným v1 je nám udělena milost, když nás ohryzává raka a bezejmenná místa v nás neslyšně umírají, be

Tisíc

darů

Prázdnějsí

I 8

evzpomínám. Říká se, že naše paměť se aktivuje ckou elektřinou. U mě to byl ten rok, kdy mi byly , se slila krev a moje sestra zemřela a já, zrovna m zabouchla dveře před milostí.

boční

verandy a dívám se na shýbající se rodiče. matka držela stejně ve chvílích mého narození k jako teď drží mou sestru v okamžiku smrti.

otce jak v listopadovém světle sedí na zadní vemlébají její zavinuté tělíčko. Přitisknu obličej na ;tudené sklo, a dívám se na ně, dívám se na jejich ,vují modlitbu před spaním, ale úpěnlivě prosí >sté a zázračné. To nepřichází. Za to policie ano. :rev prosakuje skrz zavinuté přikrývky. Vidím to

1ek hluboce pálí.

n těle mě sežehly, ale méně než puchýře z pohleou, jak tam ležela. Jen tak capkala po farmářské ;e za kočkou, a vidím toho řidiče náklaďáku, jak 10 stolu, hlavu v rukou, a pamatuji si, jak vzlykal, il. Ale pořád ji vidím a nemůžu zapomenout. Její ličké, rozdrcené nákladem auta na našem dvoře, 1 žíznivé udupané země. V ten moment se vesmír akýmikoliv nastavenými dlaněmi. Pořád slyším <terá toho byla svědkem, pořád vidím otcovy

ivají žalobu, jsou to farmáři a jen se pokoušejí t svá těla v pohybu, aby jejich duše nezakrněla. :dyž věší prádlo. Drží si u prsou mou nejmladší ýdny starou, a nedokážu si představit, jak žena, ~ehká z porodu čtvrtého dítěte, je svědkem krve-

plnéjší život I 9

prolití svého třetího dítěte a dává průchod mléku pro to miminko a zároveň dává průchod žalu za pohřbenou dceru. Táta nám po večeři tisíckrát vypráví, jak měla průzračné oči, jak se ho držela kolem krku, když ho objala a držela se ho za každou cenu. Den, kdy zemřela, přijímáme jako nehodu. Ale čin, který Bůh dovolil? Po celé roky se mi sestra v noci míhá před očima, její tělo zkroucené na štěrku. Někdy ji ve svých snech chovám v dece, kterou pro ni maminka ušila, bledě zelené s ručně vyšitým Humpty Dumptym a malou pastýřkou, kde je sestřička zavinuta v bezpečí. Čekám, že pokrývky odkryje a znovu se narodí. Místo toho se zem otevře dokořán a pohltí ji. Přešlapujeme

ve špinavé hlíně u zejícího hrobu a kusy nebes odpadávají. Hrouda hlíny narazí na rakev, roztříští se. Tříští se o mou světlovlasou sestřičku, která mě škádlila a smála se. A to jak pohodila hlavou a smála se, její mléčně bílé tváře s ďolíčky štěstí, a já jsem zplna nabírala její chichotající se život. Naplocho položí její náhrobní kámen, černá žulová deska bez jakýchkoliv dat, jenom pět písmen jejího jména. Aimee. To znamená „milovaná". A že byla. Milovali jsme ji. A s tím, jak položí její náhrobní kámen, jak uzavřou její smrtelnou postel, se uzavírají i naše životy. Uzavírají se před jakoukoliv představou o milosti.

Skutečně,

když pohřbíš dítě - nebo jen když jednoduše každý den vstaneš z postele a žiješ syrový život - tak si bezhlasně šeptáš tu otázku. Nikdo jiný to neslyší. Může existovat dobrý Bůh? Bůh, který milostivě zkrášluje dobrými dary, když za dlouhých nocí leží dětská postýlka prázdná a brouci se provrtávají rakvemi? Kde je Bůh doopravdy? Jak může být dobrý, když miminka umírají a manželství se hroutí a sny jsou prašným větrem odváty? Kde je nám udělena milost, když nás ohryzává rakovina a samota bolí a bezejmenná místa v nás neslyšně umírají, bezdůvodně se odla-

Tisíc

darů

I 1O

Prá z dn ějš í plnějš í

mují, jsou vymleta. Kde se skrývá ta radost z Pána, tohoto Boha, který naplňuje zemi dobrými věcmi, a jak mám žít naplno, když život je plný bolesti? Jak se mám probudit do radosti a milosti a krásy a toho všeho, čemu se říká plný život, když musím zůstat nedotčena ztrátami a zničenými sny a tím vším, co ve mně vytváří prázdnotu? Moje rodina - můj tatínek, maminka, můj bratr a nejmladší - po celá léta si všichni tiše klademe tyto otázky. Po léta nepřicházíme na žádnou odpověď. A v průběhu těch let se znovu naplňujeme - odcizením. Žijeme s pevně sevřenými pěstmi. To, co nám jednoho dne v listopadu Bůh dal, nás řízlo hluboko. Kdo by znovu riskoval? sestřička

O několik let později sedím na kraji naší hnědé kostkované pohovky, přes kterou se táta natáhl. Je unavený po dlouhém dni řízení traktoru, slunce na něj pálilo a vítr foukal; prosí mě, abych ho hladila ve vlasech. Hladím ho od té jeho neposlušné kadeře, tam a zpět, jak má vlasy otlačené dokola od kšiltovky. Zavírá oči. Pokládám mu otázky, které bych se ho nikdy nezeptala, kdyby na mě ty oči hleděly. „Chodil jsi někdy do kostela? Někdy hodně dávno, tati?" Dvě s ousedské rodiny mě střídavě vyzvedávají, s Biblí v ruce a nažehlenými šaty, před nedělní ranní bohoslužbou. Táta pracuje. „Jo, jako malý kluk jsem chodíval. Tvoje babička nás brávala každou neděli, potom co jsme skončili s dojením. Bylo to pro ni moc důležité." Upřeně

se dívám na pramínky jeho tmavých

vlasů,

mnu je mezi

pro vyjádření pocitů, které nepasují do ztuhlý< bených límečků vět.

„Ne, už asi ne. Když Aimee zemřela, tak jsen

Scény vzpomínek na mě zakřičí. Zavřu oči, 2

„A pokud tam nahoře opravdu někdo je, tak 1 Jantu spal."

Nic neříkám. Knedlík v hrdle mě pálí jak ž hladím po vlasech. Pokouším se zmírnit jeho pocitů. Nacpe je do slov.

,,Jak může někdo nechat zemřít tak krá! nesmyslnou, zbytečnou smrtí? A ona nejen ŽE bita."

To slovo mu zkroutí tvář. Chci ho držet, de jde, chci, aby to všechno zmizelo. Má stále za potřásá hlavou, jak vzpomíná na všechny ty z tornu strašnému listopadovému dni, který ocej

Táta už nic neříká. To potřesení hlavou mim to naše sevřené ruce, naše pohmožděné roztřes ná laskavá Bytost, žádná milost, nic z toho nedá hodný farmář, která miloval svou dceru tak, že dát najevo jen jeho oči, zřídka to řekl nahlas. Jer zavřel a poprosil mě, abych mu mezi prsty odhl Ale tohle stejně nejsou věci, které je třeba říkat Jako veškeré přesvědčení, prostě ho žiješ. My jsme to tak dělali.

prsty.

Ne, Bože.

,.A teď to pro tebe už není důležité?" Slova jsem sotva zašeptala, visí ve vzduchu.

Ty nejsi, Bože.

Vyhrne si svůj kostkovaný rukáv, pohne hlavou, vřeny. .,Ach ..."

oči

stále za-

Čekám, rukama češu vlasy, čekám, až najde ta správná slova

život I 11

Je tohle ten jedovatý vzduch světa, tahle dýcháme, která nás pálí na plicích, tohle Ne, Baž meme si to, co dáváš. Ne, Bože, Tvoje plány jsou 1 jící chaos a já jsem se k tomuhle neupsala a Ty!

Tisíc

darů

Prázdnějš í pln ějš í

I 1O

Kde se skrývá ta radost z Pána, tohoto Boha, ni dobrými věcmi, a jak mám žít naplno, když stí? Jak se mám probudit do radosti a milosti ho, čemu se říká plný život, když musím zůstat 1i a zničenými sny a tím vším, co ve mně vytváří

můj

tatínek, maminka, můj bratr a nejmladší léta si všichni tiše klademe tyto otázky. Po léta :ádnou odpověď. A v průběhu těch let se znovu zením. Žijeme s pevně sevřenými pěstmi. To, co v listopadu Bůh dal, nás řízlo hluboko. Kdo by

Jozději sedím na kraji naší hnědé kostkované rou se táta natáhl. Je unavený po dlouhém dni mce na něj pálilo a vítr foukal; prosí mě, abych ech. Hladím ho od té jeho neposlušné kadeře, í vlasy otlačené dokola od kšiltovky. Zavírá oči. ~ky, které bych se ho nikdy nezeptala, kdyby na

dy do kostela? Někdy hodně dávno, tati?" Dvě mě střídavě vyzvedávají, s Biblí v ruce a naže1 nedělní ranní bohoslužbou. Táta pracuje. kluk jsem chodíval. Tvoje babička nás brávala tom co jsme skončili s dojením. Bylo to pro ni

pro vyjádření pocitů, které nepasují do ztuhlých kravat a naškrobených límečků vět. ,,Ne, už asi ne. Když Aimee zemřela, tak jsem s tím skoncoval." Scény vzpomínek na

mě zakřičí. Zavřu oči,

vlasů,

mnu je mezi

zavrávorám.

.,A pokud tam nahoře opravdu někdo je, tak ten den určitě u volantu spal.'' Nic neříkám. Knedlík v hrdle mě pálí jak žhavý uhlík. Jen ho hladím po vlasech. Pokouším se zmírnit jeho bolest. Nalézá více pocitů. Nacpe je do slov. „Jak může někdo nechat zemřít tak krásnou holčičku tak nesmyslnou, zbytečnou smrtí? A ona nejen že zemřela. Byla zabita." To slovo mu zkroutí tvář. Chci ho držet, dokud bolest nepře jde, chci, aby to všechno zmizelo. Má stále zavřené oči, ale teď potřásá hlavou, jak vzpomíná na všechny ty způsoby, jak říct ne tomu strašnému listopadovému dni, který ocejchoval naše životy. Táta už nic neříká. To potřesení hlavou mluví za vše, vyjadřuje to naše sevřené ruce, naše pohmožděné roztřesené pěsti. Ne. Žádná laskavá Bytost, žádná milost, nic z toho nedává smysl. Můj táta, hodný farmář, která miloval svou dceru tak, že to správně mohly dát najevo jen jeho oči, zřídka to řekl nahlas. Jen někdy, když ty oči zavřel a poprosil mě, abych mu mezi prsty odhladila náročný den. Ale tohle stejně nejsou věci, které je třeba říkat nahlas. Jako veškeré přesvědčení,

mna pramínky jeho tmavých

život I I J

prostě

ho žiješ.

My jsme to tak dělali. Ne, Bože.

~be už není důležité?" Slova jsem sotva zašepta-

kostkovaný rukáv, pohne hlavou, a

češu

vlasy,

čekám,

oči

stále za-

až najde ta správná slova

Ty nejsi, Bože. Je tohle ten jedovatý vzduch světa, tahle atmosféra, kterou dýcháme, která nás pálí na plicích, tohle Ne, Bože? Ne, Bože, nevezmeme si to, co dáváš. Ne, Bože, Tvoje plány jsou depresivní, krvácející chaos a já jsem se k tomuhle neupsala a Ty sis opravdu myslel,

Tisíc

darů

I I2

Prázdn ější plnější

že bych do toho šla? Ne, Bože, tohle je opravdu odporné a je to hnus a to nemůžeš nikdy udělat nic správně a prostě jen všechnu tuhle bolest odsud vytáhnout a já to odtud převezmu, díky. A Bože? Díky za nic. Není tohle snad dědictví lidstva, odkaz Zahrady? Procitnu a položím nohy na prkennou podlahu a věřím Hadově syčící lži, tomu opakujícímu se refrénu jeho věčné kampaně: Bůh není dobrý. To je základním kamenem jeho manévrů. Že Bůh zadržuje před svými dětmi dobro, že nás Bůh opravdově, plně nemiluje. Pochybujeme o Boží dobrotě, nedůvěřujeme Jeho úmyslu, jsme nespokojeni s tím, co nám dal, dychtíme ... Já dychtím . .. po něčem víc. Po nejplnějším životě. Podívám se přes pole. Zbytek zahrady jednoduše nestačí. Nikdy nebude stačit. Bůh řekl, že lidstvo nemá jíst ze Stromu poznání dobra a zla. A já si stěžuji, že Bůh mi vytrhl to, co jsem chtěla. Ne, to, co jsem potřebovala. Třebaže se to sotva odvažuji zašeptat, tak žiju, jako kdyby mi ukradl to, na co jsem podle mě měla právo: nejšťastnější děti, nekonečně blažené manželství, dlouhé, spokojené, smrti se vzpírající dny. Podívám se do zrcadla a pokud budu odvážně upřímná - to, co mám, kým jsem, kde jsem, jaká jsem, co jsem dostala - to jednoduše není dost. Ten rozeklaný jazyk útočí a já jsem denně na pochybách; podívám se na svůj odraz a ptám se: Doopravdy mě Bůh miluje? Pokud mě opravdu hluboce miluje, proč přede mnou zadržuje to, o čem si myslím, že mě nasytí? Proč žiju s dojmem odmítnutí, a co více, s bolestí? Copak On nechce, abych byla šťastná?

Ze všech našich

začátků

stále znovu prožíváme ten

příběh

v Zahradě. Satan, on chtěl víc. Víc moci, víc slávy. Nakonec, ve své podstatě je Satan vlastně nevděčník. A do srdce Ráje zabodává svůj jed. Satanův hřích se stal prvním hříchem lid-

život I I 3

stva: hřích nevděčnosti. Adam a Eva jsou jedno vděční Bohu za to, co jim dal.

Není toto ten katalyzátor všech mých hřích i'.

Náš pád byl, vždy je a vždy bude naše nespc a s tím, co nám dává. Hladovíme po něčem víc, J

Stojíme před tím stromem obtěžkaným Ze nasloucháme šepotu Zla: .,Jakmile pojíte z toho vám oči ..." (Genesis 3:5). Ale na počátku naše 01 Náš zrak byl dokonalý. Naše vidění nám umožni kající dobrotou. Náš zrak nepadal na nic jiného Viděli jsme Boha takového, jaký opravdu je: dt klamně zlákáni, že plný život znamená něco , vidět ještě víc. A skutečně, ono toho bylo ješ škaredost, kterou jsme předtím nespatřili, ta hi předtím nebyli svědky, ta ztráta, kterou jsme př Jíme. A v okamžiku jsme slepí. Už nevidíme komu můžeme důvěřovat. Už Ho nevnímáme brého. Už si nevšímáme toho, co zbylo z ráje. Jíme. A v okamžiku vidíme. Všude, kam se svět plný nedostatku, vesmír plný ztráty, nouze

Jsme hladoví. Jíme. Jsme naplněni ... a zase I

A přesto se stále díváme na to ovoce a vidímE na zaplnění naší prázdnoty. Nevidír statu materiálního světa: že tu je jako prostřede! hem. prostředky

Díváme se a nadýmáme se bolestí rozbité, ty, a toto nedbalé dílo přičítáme na vrub lhos li (pokud si vůbec myslíme, že nějaký exist1 si vůbec někdy, že tohle rozmlácené místo je spokojených nevděčníků, protože jsme to tu proděravěli? Jed z ovoce nakazil celé lidstvo. M

PROBUĎ SE

DO TISÍCE POŽEHNÁNÍ Tisíc daru nás zve, abychom opustili vyprahlou

a kontroly se zaťatými náš pohár, až okamžiků

přetéká.

milosti a

pěstmi

pýchy, strachu

a odevzdali se Bohu, který nalévá

Ann Voskampová nás zve do svých vlastních

něžně

nás

učí,

jak biblicky oplakávat ztrátu tím,

že obrací bolest v poezii, jak záměrně vděčnosti

půdu

přijmout

životní styl radikální

a zpomalit, abychom zachytili Boha v tomto okamžiku.

Tato kniha není určena pro pouhé čtení. Kniha Tisíc daru si žádá, aby byla přijata jako dynamická, interaktivní začátečníky

přímo

učebnice

pro

zvoucí nás k tomu, abychom byli

součástí

pravd, které

nám odhalí hlubiny Boží radosti a navždy

promění

náš život.

„Ann Voskampová Je skutečně jednou z nejnadanejších spisovatelek, které Jsem kdy četla. Jestli chcete knihu, která vám bude pokládat výzvy a zatočí 'i vámi těmi nejkrásnějšími zpusoby, tak to Je ona. A vy 51 ji neien přečtete a odložíte. Po léta se budete k tomuto pokladu vracet." LYSA TERKEURSTOVA Prezidentka Proverbs 31 Mini'itries

a autorka bestc;elleru Made to

111 I

788086

442648

ťrave