1. Kapitola Mia Wimmerová stála v kuchyni u trouby a netrpělivě sledovala časovač. Než uplynula jediná minuta, připadalo jí to jako celá věčnost. Poklepávala na ciferník prstem. Funguje to vůbec? Pak už to Mia nevydržela, otevřela troubu a nakoukla na zlatavý dort, který se v ní pekl. Miina nejlepší kamarádka Katka Markvartová ji sledovala od kuchyňského stolu. „Koukáním to pečení neurychlíš, Mio,“ podotkla. 11
„Katka má pravdu,“ přidala se další nejlepší kamarádka, Linda Vašáková. „Tím civěním to jen prodlužuješ.“ „Opravdu?“ zeptala se Miina mladší sestřička Gábi, když Mia zase zavírala dvířka. Linda pokrčila rameny. „Já nevím. Ale člověku to tak rozhodně připadá.“ Už ráno všechny čtyři kamarádky společně vyrobily andělský dort pojmenovaný „Lehký jako vánek“ podle receptu Miiny babičky. Mia se naučila péct dobroty od víly pekařky jménem Dulcie. Nesmírně ráda zkoušela nové recepty. Píp! Píp! Časovač doběhl na konec a Mia vyskočila na nohy. Natáhla si tlustou chňapku a opatrně vyndala dort z trouby. Položila ho na kuchyňskou linku s radostí, že se okraje dortu hezky oddělily od formy. Aby se ujistila, že je těsto upečené, vzala Mia dřevěnou špejli a zapíchla ji přímo doprostřed. Vytáhla ji – a špejle byla čistá. Perfektní! 12
Všechny dívky se seběhly kolem dortu. Linda se nad něj naklonila a zhluboka se nadechla. „Hmmm…“ Pára stoupající z pečiva jí zamlžila brýle s tmavými obroučkami. „Nevidím ho, ale voní nádherně.“ „Chtěla bych hned ochutnat!“ zvolala Katka. „Já taky,“ žadonila Gábi. „Nemohli bychom si dát jen malinkatý kousek?“ „Ani náhodou!“ rozhodla Mia. „Tenhle dort je pro víly.“
Toho dne totiž Mia pořádala svůj úplně první čajový dýchánek ve Hvězdné roklince. Víly k nim byly vždycky velmi laskavé a dívky jim to chtěly oplatit něčím hezkým. A Mia byla toho mínění, že nemůže být nic hezčího než čajový dýchánek doplněný lahodným dortem. Počkaly, až dort vychladne. Potom ho Mia opatrně ozdobila nadýchaným bílým krémem. Když byla hotová, dort vypadal ještě lákavěji. Jen… Mia se zamračila. Něco tomu chybělo. Dulcie říká, že každý recept potřebuje špetku kouzla, pomyslela si. Ale co by to tak mohlo být tady? „Proč se tomu vlastně říká andělský dort?“ zeptala se Gábi a vytrhla tak Miu z myšlenek. „Podle mě proto, že má tak božskou chuť, že by si na něm pochutnali i andělé,“ usoudila Mia. „Aha.“ Gábi vypadala zklamaně. „A já myslela, že bude mít křídla.“ „Jako ty?“ zeptala se Mia se smíchem. Její malá sestřička totiž zřídkakdy vyšla z domu bez svých křidélek z vílího kostýmu. 14
„Podle mě se jmenuje andělský, protože je tak lehoučký,“ uvažovala Linda. „‚Lehký jako vánek‘, pamatujete?“ Mia spokojeně zamrkala. „Holky, myslím, že mě právě napadlo, jak ten dort ještě vylepšit.“
* * * Brzy nato už všechny kamarádky spěchaly nahoru po schodech do Gábiina pokojíčku. Dort měly uložený v piknikovém koši společně s dekou, termoskou čaje a stříbrnou lopatkou na dorty, která patřila Miině mamince. V Gábiině pokojíčku otevřela Mia dveře od skříně. Dívky jedna po druhé vkročily do přívětivého šera. Dno skříně se proměnilo v zemi a stěny se postupně zkroutily, jak by se dívky ocitly uvnitř vykotlaného kmene. Když z něj vystoupily do Hvězdné roklinky, svítilo sluníčko a hřálo Miu do tváří. Dívky stanuly na travnatém svahu. Mia se vydala za Gábi, která 15
už hopkala po kamenech přes potůček Živobyl. Linda a Katka jim byly v patách. Z protějšího břehu už viděly strom Domova, ohromný javor, kde žily a pracovaly víly. Mia se otočila na své kamarádky: „Můžete začít chystat piknik?“ požádala je. „Já potřebuju sehnat poslední tajnou ingredienci.“ „Jasně,“ usmála se Katka. „Uvidíme se ve vílím kruhu!“ Mia se rozběhla podél břehu a utíkala tak dlouho, až před sebou uviděla mlýn. Viděla, jak se v proudu potoka otáčí velké mlýnské kolo. Uvnitř jako obvykle pobýval Terínek, skřítek s talentem na výrobu vílího prachu. Právě měl plné ruce práce s jeho odměřováním. Tento jiskřivý prášek umožňoval vílám létat a kouzlit. „Chceš se proletět?“ zeptal se Terínek, jakmile ji uviděl. 16
„No, vlastně ani ne,“ odpověděla Mia. „Doufala jsem, že bys mi daroval špetku prachu na čajový dýchánek. Přijdeš přece, ne? Upekla jsem dort!“ „To bych si nenechal ujít,“ řekl Terínek. Otočil se a vzduchem v jeho stopách se zamihotal vílí prach. Odměřil pro Miu trošku prachu a vložil ho do malé kapsičky vyrobené z listu. „Díky, Terínku. Brzy se uvidíme!“ Mia mu zamávala a utíkala zase ven. Jak tak kráčela zpátky k vílímu kruhu, něco ji zaujalo. U ostružiníkové houštiny seděl králík. Jednu tlapku měl zdviženou, jako by ho bolela. Mia se zastavila. Nechtěla chodit blíž ze strachu, že by králíčka vyplašila. „Je ti něco, králíčku?“ zeptala se opatrně. Králík se na ni jen podíval a zavětřil čenichem. Mia si přála, aby s ní byla Linda. Ta totiž rozuměla zvířátkům mnohem líp než ona. Snad bych si měla přivést na pomoc některou vílu, pomyslela si Mia. „Zůstaň tu,“ řekla králíčkovi. 17
Mia se otočila a svižně vykročila ke stromu Domova. Netrvalo dlouho a uviděla před sebou vílu se zrzavými vlásky svázanými do dvou krátkých copů. Byla to Beck, zvířátková víla. „Beck! Beck!“ volala Mia a mávala přitom rukama. „Máš chvilku čas?“ „Jsem na cestě do liščí nory,“ odvětila Beck. „Mámě lišce se právě narodila liščata.“ Mia jí pověděla o poraněném králíčkovi. „Ukaž mi, kde je,“ rozhodla Beck. Mia ji odvedla zpátky k ostružiní. Králíček se krčil stále na stejném místě. „Ach, to jsi ty, Smetánku,“ poznala ho hned Beck. Doletěla k němu blíž a prohlédla zdviženou tlapku. „Má v ní vražený trn,“ oznámila Mie. Sáhla do brašničky, kterou měla zavěšenou přes rameno, a vytáhla z ní větvičku ve tvaru písmene V. „Naštěstí mám s sebou pinzetu.“ Beck opatrně uchopila trn do pinzety, zatímco ke králíkovi stále tiše promlouvala. Králík, přestože byl zraněný, vypadal klidně. Nato Beck zatřepotala 18
křídly, vší silou škubla oběma rukama a trn byl venku. „Bude v pořádku?“ ujišťovala se Mia. Beck se podívala na ranku a přikývla. „Ale bude tu tlapku muset chvíli šetřit.“ „To je dobře,“ oddechla si Mia úlevou. Pak se usmála: „Přijdeš později na můj čajový dýchánek?“ zeptala se. „Hned, jak se podívám na ta liščata,“ ujistila ji Beck, aniž zvedla hlavu od králičí tlapky. „Ještě chvilku vydrž, maličký…“ Mia, s krásným pocitem z dobrého skutku, se vracela ke stromu Domova s úsměvem na rtech. Už se nemohla dočkat, až dodá dnešnímu dni špetku svého vlastního kouzla.
20