Issuu

Králíček,

2003

Kniha vyšla s finančnou podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava Czech edition © Host - vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7577-124-7

Epilog (namísto prologu) Jsem tedy mrtva. Je středa 29. listopadu roku 1780 večer, dvě minuty po deváté. Vlhká tma klade zmáčené prsty na vychladlá okenní skla. Průzračná hmota brání, aby mě unesla temnota ulic, už neslyším, jak doktor Sto rek zavírá okno, protože se v koutě třesou křehká děvčátka, a já jsem ho chtěla mít otevřené, protože jsem neměla dost vzduchu. V posledních letech jsem nenáviděla zavřená okna, potře bovala jsem dýchat a mít jistotu, že zachytím v neviditelných komůrkách a lalocích svých plic vlásečnice vzduchu, křehké pápěří kyslíku. V posledních minutách mi bolest roztahovala plíce jako obrovské kovové zvony pana Guericka v Magdeburgu (vzpomínka na přírodovědné pokusy drahého Františka), potom jako by se zvony zvětšily a jedna jejich polovina zalehla Vídeň a druhá zakryla tuto síň Hofburgu, postupně dopadla na mramorovou podlahu, neviditelné stroje, vývě vy a další roztodivné přístroje z různých končin říše začaly pracovat, aby vysály zpod chladné polokoule všechen kyslík, všechen vzduch, celý neopakovatelný život, ubohé dýchání. Jako by ani nebylo Boha všemohoucího, pána duchovna,jako by měli pravdu filozofové, čekající v přítmí na všech dvorech Evropy, zatracenci jako Voltaire, La Mettrie, jako by byl člověk opravdu jen stroj. Chyběl mi vzduch, dusila jsem se v křečích. Počítala jsem, kolik ještě vydržím, dívala jsem se po síni a hledala stopy strašné kovové polokoule zvonu, která mě mačkala. V plicích mi chrčelo, pracují ve mně všechny ty dosud nevynalezené stroje a vyhánějí ze mě život. Ze svého křesla jsem viděla stůl se štíhlými nohami,

opírá se o něj můj zaražený syn Maxmilián, nad stůl se naklání dvorní lékař pan Storck, od kraje koberce se blíží vévoda Albert Sas~o-Těšínský, uherský místodržící v Bratislavě, a v koutě se chvějí mé dcery. Nejprve vévodova žena, má drahá Marie Kristina, dobrá víla bratislavského hradu, má nezničitelná láska, má replika, mé ženství, mé mládí pře trvávající v její křehkosti a laskavosti. Pláče. Vedle Kristiny stojí Marianna s divně odvrácenou tváří, abych jí neviděla do očí. Tvář s kamennou jistotou, jako by v ní nebyla jistota Kristova, ale jistota neznámých sil, různých kamenů a minerálů, ve kterých se přehrabává, hladí je a baví se s nimi, mincí, které tak vytrvale sbírá, jistota svobodného zednáře Ignáce Borna. Má smrt je už vědecky popsána a zakreslena. Všechno probíhalo, jak má. Jak se sluší na promyšlenou a korunovanou, vskutku císařskou a královskou smrt. Kdybych ještě jednou zdvihla hlavu, uviděla bych, jak se zleva u mého křesla chystá pokleknout můj zpovědník, páter Ignác Muller z kostela svaté Doroty, člověk s privilegiem, že se dozvěděl, co se nedozvěděl nikdo z těch, kdo jsou okolo, ani císař, ani arcivévodkyně a vévodové. Pravdaže, jsem opravdu nemoderní, na konci osmnáctého století se už zpravidla neumírá se zpovědníkem, a když ano, tak jen se záměrem pojistit se, s náplastí proti ďábelskému životu, v hrozné nouzi, v pascalovské kalkulaci se přivolá zpovědník. (Co kdyby náhodou existoval Nejvyšší, a dokonce soudil naše činy?) Umírám tak jako tak, potřebuji vedle sebe preláta, jenže v jistém smyslu je už pozdě. Čekala jsem od Boha ještě několik minut, možná hodin, mohlo se snad prodloužit tohle umírání v křesle plynulým rozhovorem. Jenže už je pozdě, všichni okolo vidí, jak se trápím a dusím, polévá mě pot, toužím po chladu alpských potoků. Ráda ·bych se napila z vod Moravy či Ybbsu (jak je v podobě čarovných žen odlil mistr Donner v sousoší

fontány na Novém trhu), jak bych se zhluboka napila! Nejraději bych se přiblížila k Traunu. Donner ho znázornil jako nádherného mládence s bujnou kšticí. Je skloněný nad pramenem, svaly se mu lesknou potem a je opásaný soudkem z dubového dřeva, jež uchovává svěžest vod. Už nikdy neuvidím Nový trh s Donnerovými sochami, nevstoupím do žádného ateliéru, neuvidím ani sebe samu na mnohých obrazech, medailích a sochách, vzpřímenou, ještě nezestárlou, s krásným tělem, s hrdě vypjatým poprsím, krásnějším než hrudi Donnerových nymf. Už nikdy nebudu nikomu patřit. Už nejsem, jen zůstávám. Vedle mě u opěradla křesla strnule klečí císař. Nervózně a vyčerpaně se zadýchává, červený v obličeji. Vychutnávám jeho starosti. V této chvíli mně starosti ubudou a jemu při budou. Před několika minutami jsem se o sebe ještě starala, doufala jsem, že si uloupím hrstku okamžiků, aby se miska vah tolik nepřevážila na stranu zla, ale teď už je pozdě . Věci zkameněly. Vysoké francouzské okno se zavřelo. Už necítím, jak mě zezadu hladí další dcera. Alžběta se schovala za křeslo, jako už roky schovává svou kdysi krásnou tvářičku, desítky let znetvořenou neštovicemi. Přemohla ji trpkost a zahálka. Alžběta stojí za mnou v načechrané krinolíně a její bledá ruka se opírá o vysoké opěradlo. Líbám tě na nádhernou tvář, Alžběto, kdysi má nejkrásnější, Boží prst tě zohavil a nikdy jsi v lůně neucítila muže. Odsoudili jsme tě k samotě u dvora, vím, odteď budeš ještě naléhavěji pociťovat císařovu nenávist a pohrdání Kounicovo. Moji rodinu nazývají panoptikem. Ještě jsem chtěla mnoho věcí zařídit, mnohé urovnat, vyslovit tolik rad a napsat mnoho dopisů, ale už mi nebylo dopřáno času. Jsem mrtva. Dvě minuty po deváté ucítil císař Josef II., jak mi strnulo rameno a znehybněla hlava. Ustal chropot a poslední křeč se rozplynula.

Svíčky vedle vysokého

francouzského okna jako by ze sebe střásly spršku chorobných slin, přestaly se chvět a klidně se narovnaly. Už nedýchám. Ještě před několika hodinami jsem mohla uniknout strachu z neznáma. Teď už je pozdě. Mé starosti budou jiného druhu než jak zabezpečit pompézní barokní pohřeb a zakázat tancovačky, divadelní představení a koncerty. Má smrt, soudní stolice, které jsem šedesát tři let unikala, mě dohonila. Za několik hodin, až pomine hrůza z mého skonu, začnou si okolostojící dělat výčitky, proč mě před jedenácti dny pustili na hon na bažanty (prudký a vytrvalý liják, zima v lesích, byla jsem prostydlá do morku kostí), ale chtěla jsem vidět své nejdražší děti, Marii Kristinu a jejího Alberta. Teď, v hodině mé smrti, stojí oba mladí z Bratislavy vzadu v sále, jako by se cítili vinni. Zítra se budou mé děti i dvořané hádat, kdo zavinil, že jsem prostydla, proč mě včas nepřevezli do loveckého zámečku nebo nedopravili zpět do Vídně. Možná také začnou rozebírat, proč jsem šla na svátek Všech svatých do ledové krypty kapucínů. Měla jsem snad letos udělat výjimku? Neměla jsem chvilku pobýt s milovaným manželem Františkem Štěpánem, neměla jsem si na sklonku života hodinku pohovořit s mrtvými našeho rodu? Od smrti mého manžela se krypty staly mými tanečními sály, předsíní mé přípravy na smrt, jejím chrámem, živou ukázkou nevyjádřitelných jevů, místem vzpomínek na zemřelé. Nebála jsem se svých předků, bála jsem se sebe, svého počítání. Hádali se nade mnou už od začátku toho hloupého prochladnutí. Vždyť jsem zpočátku neměla ani horečku. Císař téměř věřil v mou nesmrtelnost. Vládl už delší dobu bez mého zasahování, má nemoc mu do určité míry vyhovovala. Zavírala jsem se do svých komnat, beze spánku jsem trávila noci a dny, psala jsem desítky dopisů do celé Evropy svým dětem a přítelkyním. Jen Kristina v Bratislavě cítila neklid

a před týdnem náhle přijela i s knížetem Albertem. ,,Matka je v zoufalém stavu, nevidíte, Veličenstvo?" řekla bratrovi. Císař Josef jen mávl rukou. Zdála jsem se mu nezničitelná. Obořili se na doktora Starcka, žáka slavného Van Swietena, že mě řádně neléčí. (Van Swieten, Donner, Khevenhi.iller i další rádcové a generálové, všichni už jsou mrtví, jen já jsem zůstávala naživu.) Za dva dny jsem požádala o svátost umírajících. Josef se viditelně znepokojil. Chudák Starek. Přísahou jsem ho zavázala, ať mi oznámí, až se přiblíží den mé smrti. Nemilosrdně a jasně. Včera mi řekl: ,,Veličenstvo, ano, je čas se připravit." Trápila jsem se dva dny. ,,Jsou to už poslední křeče?" ,,Ještě ne," zakoktal se Starek. ,,Tedy nejhorší mám ještě před sebou?" Přikývl. Pokoušel se mi naordinovat utišující léky. Odmítla jsem. Císařovna matka, královna česká a uherská, arcivévodkyně rakouská nebude umírat ve spánku. Ne, musím vědět o všem. Smrt mě pronásledovala od dětství. Vyrostla jsem v ovzduší krypt a těžkých závěsů, na svatební cestě v Itálii, když jsem byla nejzamilovanější,jsem viděla katafalky a nelidské smuteční slavobrány v barokní mohutnosti. Mezitím tance, hony a karty. Ale každý večer upozornění na smrt. Odmítala jsem dnes večer věřit, že smrt je dlouhotrvající slavnost, a proto je strašná. Smrt musí být něco jednoduššího a pochopitelnějšího, jedna kulka, zásah mečem, bodnutí kopím, vražený nůž . V našem století už neumírají panovníci na bojištích, ale chrčí v rozlehlých palácích, napodobeninách Versailles. Králové neumírají na banality, jako umírám já. Řekněme na nachlazení. Můj drahý otec zemřel právě tak, po lovu, prokletý podzim střední Evropy, nerozhodný a bez mrazu, slizký jako ropuchy v hnijících tůních, páchnoucí jako zkažené ryby v kuchyních chudáků. Můj manžel císař František zemřel náhle v Innsbrucku.

Uviděla

jsem ho už jen na katafalku. Srdce se zastaví z neznámých příčin, které Van Swieten a jeho profesoři nestačili prozkoumat. Dnes po ob.ědě a večer chtěli všichni kolem mě, abych si na chvilku zdřímla. Rozčilila jsem se. Stvořitel mě může každou chvíli povolat k sobě, bojím se usnout třeba jen na minutku. Nechci, aby mě smrt zastihla nečekaně. Chci vidět, jak přichází smrt. Nic jiného mě už nezajímá. Včera a dnes jsem odehnala všechny dcery, nemusí vidět,jak se trápí kdysi nejkrásnější panovnice Evropy,jak se svíjí v křečích a dusí při kašli, jak se přitom natřásá její tlusté tělo v černých šatech, nenamalovaná a vyčerpaná, s dvojitou bradou, vypadanými vlasy, oteklýma očima, masa bezvládného a nadbytečného těla. Jen Josef II., můj syn a spoluvládce, od mé smrti jediný panovník rozsáhlé říše od Chebu po Krakov, od Terstu po Košice, od Milána po Bělehrad, od Bruselu po Temešvár, může a musí vyslechnout svou matku a odpůrkyni. Zůstaly nám jen dva dny, podle Božího i lidského soudu mé poslední dny, abychom mezi záchvaty u otevřených oken probrali všechno, co mě ještě znepokojovalo. Jen my dva. Vyřídili jsme mnohé spisy, připojila jsem dodatek k závěti, odkázala peníze stovkám škol, které jsem založila. Teď můžeme dále pracovat. Vzpomínali jsme na desítky jmen, zhodnotili postoj každého, přátel i nepřátel, korunované hlavy nebo sedláka, Ludvíka XVI., manžela mé lehkomyslné dcery Marie Antoinetty, mínění papeže i ruské carevny, anglického krále, bavorského kurfiřta, pruského krále Fridricha (přežil mě o šest let), židů i svobodných zednářů,jezuitů i jansenistů, mrtvého Voltaira (zemřel ohavně, mám radost, že zemřel jinak než já), kardinála Migazziho, Esterházyů, Pálffyů, Kinských, Harrachů, Nosticů, všech, kteří se od mé smrti třesou strachy, jak s nimi naloží Josef II., až se mu uvolní ruce. Svazovala jsem mu je já, moje mateřská péče. Od zítřka, od čtvrtka, vzejde

v zemích našeho mocnářství nový věk, chce ho nastolit můj syn, dravý a nespokojený. (JsemjenJosefll., ale chci, aby mi říkali Veliký.) Nikdy už mě nenazvou Veliká. Ruská carevna Kateřina je prý už Veliká. Bezbožný Voltaire ji pochlebovačně nazval Semiramis Severu. Nestanu se Velkou v dějinách. Já jsem si nelehala do postele s dvořany a nezavraždila jsem svého muže. Byla jsem a zůstanu jen Marií Terezií, možná dobrou matkou. Zůstanu na medailích a pochovají mě v kryptě kapucínů. Zbude po mně ještě něco víc? ,,Chci vidět, jak přichází smrt." (Marie Terezie nemohla dýchat, myslela, že okna jsou přivřená, ale byla dokořán. Ztěžka se zvedla z křesla a potácela se k pohovce. Když na ni klesla, Josef se jí pokusil pomoci. ,,Vaše Veličenstvo, špatně se vám leží." - ,,Ne," odpověděla. ,,Dost dobře na to, abych umřela.") Zaslechla jsem samu sebe. Po chvíli mě obestřelo bílo. Nekonečné plachty, krystalicky bílé stěny hrobky. Jsem tedy mrtva a přišel čas účtování. Kdo si co uchoval a co zůstává jen mně. Protože vládcové nejsou nikdy sami, i když se nám zdá, že jsou osamoceni. Tíží je vládnutí. Vládcové většinou neodpovídají za svou smrt, ale zpravidla odpovídají za smrt svých poddaných. Plných čtyřicet let a jeden měsíc jsem vládla milionům. Teď je konec. Jsem mrtva. Je to jen obměna věty: Budu souzena. Jak obstojím?