..
..
. .... '.'" .....;
.
•
Bel-Air, Kalifornie
Charles Wang měl vztek na Ameriku. Charles Wang měl vlastně spíš vztek na dějiny. Kdyby k smrti odhodlaní Japonci nenapadli Čínu, kdyby milion - ne, miliarda pomýlených studentů a nevolníků neudělala modlu z plešatějícího akademika, který papouškoval názory ruských pomatenců a nedokázal dostát svým slibům, tak by tu Charles nestál. Nezíral by z okna svého milovaného sídla v Bel-Air, nedržel by v ruce aspirin a nečekal, až ti vypočí taví kreténi z banky - z té banky, která kdysi klečela na mramorových kolenou a lezla mu do zadku - přijdou a zabaví mu jeho život. Nebýt dějin, vůbec by tady nebyl. Byl by tam a žil podle nepsaného přirozeného práva na pozemcích předků svého rodu,jako hýčkané princátko oděné v hedvábí, psal by necudné, geniální básně a škádlil mladé služtičky. Od svých rolníků by vybíral desátek a oni by mu ještě byli vděční za to, že jim v jejich polorozpadlých domácnostech nechává právě tak akorát obilí, aby nějak uživili hladové děti.
9
Jenže svět, který mu měl patřit, se místo toho zhroutil. Velké břicho Asie se vzedmulo a rozvířilo ničivou cizáckou otravou. Vyvrhlo ho na tvrdou zem směšného tropického Tchaj-wanu, a jakmile se zase postavil, mrštilo jím přes nekonečný Pacifik, až dopadl na tuhle nevlídnou, zelenou placku plnou hamižných přistěhovalců. Přistál na ní po boku svých krajanů, o něž tu také nikdo nestál: nemajetných, negramotných, znuděných nýmandů z Kantonu a Fu-ťienu,jejichž největším snem byla kuchařská zástěra a šoustání v průjezdu postranní ulice. Ale neměl by být sprostý. Charles Wang by o tom, co se děje na špinavých podlahách a pod nečistými přikrývkami, neměl vůbec vědět. Staletí věhlas ných předků, učenců, státníků a kultivovaných rolníků ho před určila pro voňavé čaje, jež rozvíjejí své lístky v čerstvé pramenité vodě, pro kaligrafické štětce z chlupů bílého vlka namočené do černé lepkavé tuše, pro lehkomyslné hazardní hry v kruhu opravdových přátel. Pro tohle ne. Pro tohle opravdu ne. On nestojí o to jíst zpackanou pekingskou kachnu v podniku pana Čoua vedle stolu plného rádoby rapperů a jejich malých boubelatých filipínských berušek s barevnými kontaktními čočkami. Nestojí o to trčet s propoceným výstřihem tenounkého kašmírového svetru na přecpaných vernisážích a civět na jakési vejpůl rozříznuté zvíře plovoucí ve formaldehydu, když z jeho útrob ani nic nevytéká, jak by se slušelo a patřilo. Nestojí o bílé ženy, které nosí ve vlasech stříbrné jídelní hůlky a s úsměvem očekávají jeho uznání. Nic, pranic v jeho dlouhé rodové linii ho nepřipravilo na to, že Západ bude obdivovat dalajlamu, popové hvězdy s nefritovými růženci kolem krku a že všichni budou pít ten zatracený boha chai. Vůbec tady neměl být. Neměl na půdu Nového světa nikdy ani šlápnout. To je bez debaty. Dějiny začaly s Charlesem Wangem vyjebávat a Amerika dílo zkázy završila.
10
Amerika z toho všeho byla daleko nejhorší, protože tahle nevěr ná čubka Charlese Wanga kdysi milovala. Dala mu tenhle dům, krásné georgiánské sídlo,jež kdysi patřilo jedné bezvýznamné televizní hvězdičce provdané za právníka, který si ve skutečnosti vydělával pašováním zbraní pro Mickeyho Cohena. Tak to aspoň Charles vyprávěl hostům, když je po domě prováděl, a upozorňoval na tajnou chodbu ve vinném sklípku a na otvor po kulce ve vitráži okna v obývacím pokoj i. ,,Kam se na židovské gangstery hrabou Italové!" říkával a vždycky pohladil mezuzu, kterou nechal připevněnou na zárubni dveří. Ye Starém zákoně totiž není žádné peklo!" Potom vyvedl návštěvníky ven, podél řady umělecky tvarovaných keřů a kolem úhledných spirál růží odrůdy Madame Louis Léveque, až skupinku shromáždil před klanící se sádrovou postavičkou žokeje, jehož rozesmátý černý obličej kdosi ohleduplně přetřel na růžovo. Ukázal na něj, povytáhl obočí a poznamenal, že muž, který navrhl tohle, tento dům předurčený stát se rodinným sídlem Wangových, byl Paul Williams, první černý architekt ve městě. Postavil dům Franku Sinatrovi a tu komickou restauraci na letišti v Los Angeles, která vypadá, jako by vypadla ze seriálujetsonovi - samé hvězdy a kosmické lodě-, a také zbudoval hrad pro Charlese Wanga. Martha Stewartová byla tím domem unešená. Tvrdila, že je to poklad. Položila Charlesovi bledou, obratnou ruku na rukáv letního hedvábného tmavomodrého saka s naleštěnými mosaznými knoflíky- od krejčího, který si platil apartmá v luxusním hotelu Peninsula Hong Kong a jmenoval se také Wang, ale zaplaťpánbůh to nebyl příbuzný. Martha Stewartová svírala rukáv jeho saka, upřímně mu hleděla do očí a celá se rozplývala: ,,Charlesi,je hrozně důležité a naprosto nezbytné, abychom u takových domů zachovali celistvého ducha." Amerika mu vlastně dala i jeho tři děti, neskutečně milé, přesto že se nikdy nenaučily říct jediné čínské slůvko bez amerického
11
přízvuku a žily každé pod jinou střechou, takže mu upíraly i pouhou důstojnou pozici hlavy rodiny v domě plném lidí. Jistou roli v tom sice sehrála jeho první žena, ale byl to on, kdo přicestoval do Ameriky a oženil se s ní, to on padal na kolena pokaždé, když mu prozradila to sladké tajemství, že je znovu těhotná. To on se v porodnici hrbil u jejího lůžka a v duchu se modlil, aby každé z těch dokonalých dětí přišlo na svět plné síly a odhodlání. Ano, Amerika ho kdysi milovala. Dala mu kuráž, aby otcovu neutěšenou továrničku dodávající ureu výrobcům hnojiv, tu barabiznu se třemi komíny na předměstí Tchaj-peje, proměnil v kosmetické impérium. Urea. Jeho táta podnikal ve chcánkách! A navíc ani ne v poctivých chcánkách, ale v uměle vyráběných! Padělaná močka. Dusíkatá náhražka čpavku, kterou lze vyrobit z inertních látek, propláchnout reklamní kampaní a překřtít na karbamid, což však není nic jiného než ta věc, která dělá chcánky o něco méně chcánkovatější. Vědomí, že jeho otec, jeho vysoký, hrdý otec s lehce intelektuálským pohledem, oblečený vždycky v pevně upnuté prošívané vestičce, přešel od poklidného dohlížení na pět tisíc hektarů úrodné čínské zemědělské půdy k řízení továrny na chcánky na ostrově Tchaj-wanu - zkrátka, to byla taková potupa, že se o tom člověk nemohl ani zmínit. Otec si přál, aby Charles zůstal na Tchajwanské státní univerzitě a stal se v novém Tchaj-wanu státním činitelem, mladíkem v západním obleku, který by naplňoval odkaz Sunjatsena. Jenže Charles studia nedokončil, protože si myslel, že by mohl obnovit starý život svého rodu. Všichni mu přáli úspěch, i když se s nimi už víckrát neměl setkat - do letadla mu s sebou při balili dva kaligrafické svitky pro štěstí, pomačkaný náhrdelník z orchidejí a seznam amerických výrobců hnojiv, kteří by mohli potřebovat lacinou ureu. Charles strávil polovinu letu zamčený na záchodě. Zvracel rozlučkovou hostinu sestávající z polévky z ptačích hnízd a tuč ného vepřového masa, dušeného ve svíjející se hromadě moř-
12
ských okurek. Když už ani o vteřinu déle nedokázal snést pohled na svůj pobledlý obličej, popadl kostku mýdélka zabaleného ve voskovém papíře a četl si nálepku, aby se pocvičil v angličtině. Bylo to pěkné malé balení s potiskem fialových kvítků a s vůní fialek. ,,Zvláčňující," sliboval nápis na obalu. ,,Pro hebkou a zářivou pleť." A na zadní straně byl sáhodlouhý seznam ingrediencí. Charlese to překvapilo. Tehdy na Tchaj-wanu ještě všechno nemuselo mít štítek, zatím neexistovala žádná nepodplatitelná komunální zdravotnická organizace, jež by kontrolovala oprávněnost tvrzení, že balíček sušených datlí neobsahuje nic víc než - dejme tomu - ,,nejčerstvější datle sušené na zdravém zlatavém slunci". Charles trpěl, dávil, klátil se dopředu a dozadu, z pat na špič ky naleštěných, na zakázku šitých bot, a šilhal na kostku mýdla ve snaze rozluštit titěrné písmo. Mandlový olej, stearan sodný, jojoba, hydrolyzované pšeničné proteiny- a pak to přišlo: UREA. Hydroxyetyl urea, stálo přímo mezi bambuckým máslem a sodným isethionátem kyseliny kokosové. Urea! Urea na krásném americkém mejdlíčku! Charles se napřímil, omyl si obličej studenou vodou a s miniaturním mýdlem v dlani vykročil zpět ke svému sedadlu. Z úložného boxu nad hlavou vyndal šedé kostkované sako, vytáhl z něj seznam výrobců hnojiv a nacpal ho do kapsy na opěradle pod pomuchlaný sáček na zvracení. Když vystupoval z letadla, zůstaly tam po něm svitky pro štěstí a štiplavě vonící květino vý náhrdelník. Mýdlo zastrčil do kapsičky u košile, přehodil si sako přes rameno a spolkl poslední zbytek žaludečních šťáv. Charles Wang hodlal z Ameriky vytěžit, co se dá, a přijet z ní v oparu sladké vůně. Byl si tím jist. ,,Upletu z hovna bič," řekl si nahlas.
13