Issuu

BEAR GRYLLS LET DUCHÅ®

JOTA/2017

Harper’s Magazine, říjen 1946 TAJEMSTVÍ TISÍCŮ

C. Lester Walker Na leteckou základnu Wright Field nedávno kdosi napsal, že prý tato země shromáždila poměrně objemnou sbírku válečných tajemství nepřítele a zda by mu nemohly být zaslány všechny podklady k německým tryskovým motorům. Oddělení letecké dokumentace královského letectva odpovědělo: „Je nám líto – ale to by vydalo na padesát tun.“ Navíc oněch padesát tun představovalo jen malou část toho, co je dnes nepochybně největší sbírkou ukořistěných válečných tajemství nepřítele, jaká kdy vznikla. Pokud jste si vždycky mysleli, že válečná tajemství jsou taková hromada bez ladu a skladu (a kdo by si to nemyslel?), mohlo by vás zajímat, že v této sbírce jdou ona válečná tajemství do tisíců, dokumenty se vrší jako hora a že nikdy předtím tu nebylo nic srovnatelného.

Daily Mail, březen 1988 KONSPIRACE PAPERCLIP

Tom Bower Konspirační akce Paperclip byla vyvrcholením ohromující bitvy, do níž se Spojenci pustili hned po válce s cílem zmocnit se ohromné kořisti z nacistického Německa. Pouhých pár týdnů po Hitlerově porážce si vysoce postavení činitelé Pentagonu vybírali muže z kategorie „horliví nacisté“, aby z nich udělali počestné americké občany. Zatímco plánům zapojit obviněné Němce do programu hospodářské obnovy stály v Británii v cestě politické rozepře, Francouzi a Rusové

brali každého bez ohledu na jeho zločiny. Američané pomocí složitých podvodů dosáhli toho, že byly záznamy nacistických vědců s jejich vražednou historií vymazány. Jednoznačný důkaz o německé technické zdatnosti poskytují stovky zpráv spojeneckých vyšetřovatelů, kteří se nebojí popisovat „ohromující výsledky“ a „skvělou vynalézavost“ Němců. Hitler nakonec svým nepřátelům skutečně vytřel zrak.

The Sunday Times, prosinec 2014 OBJEV ROZLEHLÉ UTAJENÉ LOKALITY S NACISTICKÝMI „HROZIVÝMI ZBRANĚMI“ V RAKOUSKU

Bojan Pancevski V Rakousku byl objeven tajný podzemní komplex vybudovaný nacisty koncem druhé světové války, jenž možná sloužil k vývoji zbraní hromadného ničení včetně jaderné bomby. Toto obrovské zařízení bylo odhaleno minulý týden poblíž města St. Georgen an der Gusen. Má být údajně propojeno s nedalekou podzemní továrnou B8 Bergkristall, kde se vyráběl Messerschmitt Me-262, první akceschopná proudová stíhačka, která v závěrečných fázích války nakrátko ohrozila převahu spojeneckého letectva. Odtajněné zpravodajské dokumenty spolu s výpověďmi svědků pomohly kopáčům nalézt ukrytý vchod. „Byl to obrovský průmyslový komplex a s největší pravděpodobností i největší výrobna tajných zbraní na území Třetí říše,“ prohlásil Andreas Sulzer, rakouský dokumentarista, který vykopávky řídí. Sulzer shromáždil tým historiků a vypátral tak další důkazy o vědcích, kteří na projektu pracovali. Řídil ho generál SS Hans Kammler, který měl na starost Hitlerovy raketové programy, kam spadala i balistická

střela V-2, kterou Němci v závěrečných etapách války použili proti Londýnu. Kammler proslul jako vynikající, avšak krutý velitel, který byl podepsán pod plány plynových komor a krematorií v koncentračním táboře Osvětim na jihu Polska. Stále přetrvávají zvěsti o tom, že po válce skončil v zajetí Američanů a obdržel od nich novou totožnost. Minulou středu byly Sulzerovy vykopávky ukončeny místními orgány, které požadovaly povolení k průzkumu na historickém nalezišti. Filmař nicméně věří, že příští měsíc budou vykopávky opět obnoveny. „K práci na tomto monstrózním projektu byli na základě svých zvláštních dovedností pečlivě vybíráni vězni z koncentračních táborů v celé Evropě – fyzikové, chemikové a další experti. A naší povinností vůči obětem je odkrýt konečně naleziště a odhalit světu pravdu,“ řekl Sulzer.

omalu, pomaloučku otevíral oči. Řasy se neochotně odlepovaly jedna od druhé v zaschlé krustě krve, která je držela pohromadě. Štěrbinky mezi víčky se zvětšovaly jen postupně, jako kdyby mu nad bulvami podlitými krví pukalo sklo. Jeho sítnici spalovala záře – jako by mu někdo svítil do očí laserem. Ale kdo? Kdo je ten nepřítel… kdo jsou jeho trýznitelé? A kam se proboha poděli? Vůbec na nic si nemohl vzpomenout. Co je dnes za den? A jaký je vůbec rok? Jak se sem dostal – a kde to kruci vlastně je? Sluneční světlo mu působilo pekelnou bolest, ale aspoň se mu pomalu vracel zrak. První konkrétní předmět, který vzal Will Jaeger na vědomí, byl šváb. Rozmazaný vplul do jeho zorného pole a celé ho vyplnil. Vypadal obludně a cize. Jaeger měl pocit, že leží tváří na nějaké podlaze. Z betonu. Pokryté nějakým hustým nahnědlým slizem bůhví z čeho. V té podivné poloze se zdálo, že blížící se šváb mu vleze rovnou do levého oka. Brouk proti němu vystrčil tykadla a v příští chvíli zmizel. Jaeger slyšel, jak cupitá kolem nosu – vzápětí ucítil, že mu leze po tváři nahoru. Šváb se zastavil někde u pravého spánku, na němž Jaeger cítil závan vzduchu, druhým spánkem spočíval na podlaze. Přední nožky a kusadla mu začaly tápat po kůži. Jako kdyby tam něco hledaly. Něco ochutnávaly. Jaeger cítil, že brouk začíná žvýkat, že se zakusuje do masa.

Hmyzí čelisti se prokousávaly dovnitř. Vnímal šustivé, duté klapání zoubkovaných kusadel, odtrhávajících kousíčky shnilého masa. A najednou – s neslyšným výkřikem, jenž se vydral z jeho rtů – si uvědomil, že se mu rojí desítky dalších švábů všude po těle… Jako kdyby byl už dlouhou dobu po smrti. Musel přemoci vlnu nevolnosti. Myslí mu prolétla naléhavá otázka: Proč neslyším vlastní křik? S nadlidským úsilím pohnul pravou rukou. Posunula se jen nepatrně, ale i tak měl dojem, jako by se pokoušel zvednout celý svět. Zatímco ruku zvedal, rameno a loket při každém centimetru zabolely. I ta sebemenší námaha mu působila hrozné křeče ve svalech. Připadal si jako mrzák. Co se to se mnou proboha stalo? Co mi udělali? Zatnul zuby a jen s vypětím vůle dokázal přiblížit ruku k hlavě. Přejel si prsty po uchu a horečně se poškrábal. Nahmatal totiž… nožičky. Šupinaté, ostnaté, divoce rejdící hmyzí nožičky. Škubaly sebou a pocukávaly, jak se šváb snažil vecpat hlouběji do ucha. Dej je pryč! Dej je pryč! Dostaň je vééééén! Dělalo se mu špatně od žaludku, ale s vnitřnostmi nic neměl. To ten odporný suchý povlak smrti, který všechno pokrýval – stěny žaludku, hrdlo, jazyk a dásně, dokonce i nosní dírky. A kruci! Nosní dírky. Pokoušejí se vlézt i tam! Jaeger znovu zakřičel. Déle – a zoufaleji. Takhle se přece neumírá. Prosím tě, Bože, takhle ne… Zas a znovu hmatal po všech tělních otvorech a odtrhoval sveřepé mrskající se šváby, kteří vztekle syčeli. No sláva. Do jeho zkoprnělých smyslů začal konečně prosakovat zvuk. Nejprve se mu ve zkrvavených uších rozlehly vlastní výkřiky. A pak si uvědomil, že se s něčím mísí – s něčím ještě hrozivějším, než jsou desítky brouků, kteří si chtěli pochutnat na jeho mozku. Lidský hlas. 16

Hluboký, hrdelní. Krutý. Hlas, který se vyžíval v bolesti. Jeho věznitel. A ten hlas přihnal všechno zpátky jako povodeň. Věznice Black Beach. Žalář na samém konci světa. Místo, kam lidi posílali na strašlivé mučení a na smrt. Jaegera sem uvrhli za zločin, který nespáchal, na příkaz šíleného a vražedného diktátora – a potom začaly hrůzy všech hrůz. Než tohle probuzení v pekle, to už mu byl milejší temný klid bezvědomí. Cokoli jiného než týdny, které trávil zavřený na tomto všemi zapomenutém místě, horším než věčné zatracení – ve své vězeňské cele. Ve vlastní hrobce. Pokusil se v mysli znovu vyklouznout. Zpátky do těch měkkých, beztvarých, pohyblivých stínů šedi, které ho chránily, než jej cosi – co to jenom bylo? – vytáhlo do téhle příšerné přítomnosti. Pohyby jeho pravé ruky stále více ochabovaly. Znovu ji upustil na podlahu. Jen ať si švábi pochutnají na jeho mozku. I tohle mu připadalo lepší. A vtom ho ta věc, jež ho prve probrala, udeřila zas – proud studené tekutiny přímo do obličeje, jako kdyby dostal facku od mořské vlny. Jenom pach to mělo jiný. Nebylo to ledově čisté, vzpružující aroma oceánu. Z tohohle vanul smrdutý puch, slaná pachuť pisoáru, o nějž léta nezavadil žádný dezinfekční prostředek. Mučitel se znovu zachechtal. Očividně se bavil. Chrstnout vězni do tváře obsah kýblu, do něhož vykonává potřebu – co mohlo být lepšího? Jaeger tu odpornou tekutinu vyplivl. Zamrkal, aby ho přestala pálit v očích. Aspoň že ta zahnívající sračka zapudila šváby. Začal v paměti lovit slova – ty nejšťavnatější nadávky, aby je vmetl tyranovi do obličeje. Důkaz života. Známka odporu. „Jdi do…“ Skuhravým hlasem ze sebe zkoušel vypravit urážku bez ohledu 17

na to, že si zas vykoleduje výprask ohebnou hadicí, jíž se po předchozích zkušenostech tak děsil. Kdyby se však nevzpíral, znamenalo by to konec. Odpor bylo to jediné, co měl. Tentokrát však větu nedořekl. Slova se mu zasekla v hrdle. Náhle totiž promluvil ještě jeden hlas. Hlas tak důvěrně známý – tak bratrský –, že si Jaeger pomyslel: Tohle se mi určitě zdá. Zaklínání znělo zpočátku slabě, ale postupně sílilo a začínalo se rozléhat. Rytmické odříkávání, naplněné příslibem nemožného… „Ka mate, ka mate! Ka ora, ka ora. Ka mate, ka mate! Ka ora, ka ora!“ Ten hlas by poznal všude na světě. Takavesi Raffara. Ale kde by se tady vzal? Když spolu hrávali v britské armádě ragby za jeden tým, byl to Raff, kdo před zápasem vedl haka – tradiční maorský válečný tanec. Vždycky. Shodil košili, zaťal pěsti a vlnil se dopředu k soupeřovu týmu, aby každému hráči upřeně pohlédl do očí, při tom si bušil pěstmi do rozložité hrudi. Nohy měl jako statné kmeny, paže jako buchary. A spoluhráči včetně Jaegera stáli v tu chvíli po jeho bocích, neohrožení a nezastavitelní. Oči vykulené, jazyk naběhlý, se strnulou grimasou válečníka pronášel vyzývavým hlasem ony starodávné verše. „KA MATE, KA MATE! KA ORA, KA ORA!“ Zemřu? Zemřu? Budu žít? Budu žít? Na bojišti, kde stáli bok po boku, prokázal Raff stejnou nesmiřitelnost. Nejlepší, nejvěrnější spolubojovník. Původem Maor, řízením osudu příslušník komanda královských mariňáků, sloužil s Jaegerem ve zbrani ve čtyřech koutech světa. Stal se jedním z jeho nejbližších bratrů. Jaeger teď přesunul pohled doprava, k místu, odkud se bojový zpěv ozýval. Koutkem oka sotva rozeznával postavu stojící za mřížemi cely. Mohutného chlapa, vedle něhož i bachař vypadal jako trpaslík.

Úsměv jako paprsek čistého slunečního světla, které se prodralo z mraků po zdánlivě nekonečné temné bouři. „Raff ?“ zasípěl Jaeger jediné slovo hlasem, v němž se mísila naděje s potlačovanou nevěřícností. „Jo. Jsem to já.“ Ten úsměv. „Co vím, vypadals už hůř, kámo. Třeba když jsem tě tehdy táhl z toho amsterdamskýho baru. Ale i tak se budeš muset umejt. Přišel jsem si pro tebe, kámo. Vytáhnout tě z týhle díry. Letíme s British Airways do Londýna – první třídou.“ Jaeger neodpovídal. Co na to taky říct? Jak může být Raff tady, na tomhle místě, tak blízko? Zdánlivě blízko… „Měl bys jít,“ naléhal Raff. „Než si to tady tvůj kámoš major Mojo rozmyslí.“ „No jasně, Bobe Marley!“ Jaegerův trapič s přimhouřenýma očima ironicky napodobil bodrý tón. „Bobe Marley – ty seš ale vtipálek!“ Raff se zazubil od ucha k uchu. Jaeger ještě neviděl nikoho, kdo by se uměl na člověka usmát s výrazem, z něhož tuhla krev v žilách. Narážky na Boba Marleyho se týkaly jeho vlasů – nosil je dlouhé a spletené do copánků tradičním maorským způsobem. A jak se mnozí ragbisté na vlastní kůži přesvědčili, Raff nenesl dobře, když jeho účes někdo znevažoval. „Odemkni tu celu,“ zavrčel Raff. „Já a můj přítel pan Jaeger právě odcházíme.“