KAPITOLA 1 Duben 1976
Mahony si nahazuje batoh na ramena a vystupuje z autobusu v samé m srdci vesnice jménem Mulderrig. Dnes je to jen vlídné mí steč ko , roztažené, rozplácnuté a rozprostřené na slunci. Pře d s tírá neškodnost. Kdyby si ho Mahony pamatoval, což samozřejmě nemůže , všiml by si, že od chvíle, kdy tu byl naposledy, se toho moc nezměnilo. Mulderrig se nemění, ani rychle, ani pomalu. šestadvacet let s ním ani nehne. Mulderrigje totiž místo jako žádné jiné. Barvy jsou tu o něco z ářivěj š í a obloha o trochu širší. Stromy jsou tu staré jako hory a do moře se vlévá čistá řeka. Kdo se tu narodí, ten tu i žije a zemře. Nechce odsud pryč. Proč taky, když všechny cesty do Mulderrigu vedou z kopce, ale při odchodu by se člověk plahoč il jen a jen do kopce? V tuto denní dobu má těch pár místních obchodů zavřeno , okenice jsou zabedněné, cedule se pohupují v živém pozavírač kovém rytmu a tónu a vyhřátá písmena na průče lích vykvétají a vadnou. Na celé hlavní ulici, od Adairovy lékárny po Farrovy od ěvy, od kanceláří advokátů Gibbonse & McGratha až po poštu a krámek se smíšeným zbožím, všude vládne ticho. U natřen é pumpy uprostřed náměstí sedí pár s ta roušků. Dnes z nich nevyrazíte ani slovo: jsou otupělí z p očasí, protože tu už celé dlouhé dny nepršelo. Je nejte plej ší duben, kam až 12
sahá paměť živých i mrtvých. Je takové vedro, že vrány létají s vyplazeným jazykem. Řidič kývne na Mahonyho. "Jako by sem přišlo stonásobný léto, i když na pobřeží kilometr a půl odsaď leje jako z konve a fučí vichr, že by slípce umrzly cecky. Podle mě," dodává, ,,z toho kouká hromada průšvihů." Mahony pozoruje, jak autobus v rozpáleném mračnu prachu odjíždí z náměstí. Vrací se bez cestujících po úzkém kamenném mostě přes malátnou řeku. Jemný prachový závoj obklopuje všechno, co se v tomhle horku hýbe. Ačkoli moc se toho teď nehýbe, jen hlouček dětí, které se zpožděním peláší domů a za nimiž zvoní pronikavé výkřiky. Mámy doma chystají něco na zub a tátové čekají, až bude čas vyrazit na jedno. A tak se první živou duší, jež Mahonyho přivítá zpátky ve vesnici, stane Tadgh Kerrigan. Tadgh zapírá lítačky Kerriganova baru poté, co s námahou vyměnil sud a dal slovně za vyučenou jednomu sklepnímu potkanovi. Nastavuje rudý obličej, aby chytil trochu bronzu, a soustředěně se škrábe na zadku. Myslí na vdovu Farellyovou, na její nový bungalov, zázračnou bělost jejích záclon a holubičí klenutost její hrudi. Náramně přísným pohledem sleduje, jak se k němu přes náměstí blíží Mahony. S tímhle zjevem, běží mu hlavou, to bude buď nějakej básník, nebo pěknej pošuk, s těma dlouhýma vlasama a koženou bundou, a jak se nese, jako by to jeho snad nesmrdělo. "Dobrej." "Dobrej," odpovídá Mahony, shazuje batoh a usmívá se přes vlasy, nemytou hřívu, která mu narostla pod uši a ještě kousek dál. Tadgh dospívá k závěru, že je to stoprocentně pošuk. Těžko říct, zda s ním mrtví z Mulderrigu souhlasí, nebo ne, začínají ale opatrně vykukovat z ložnicových oken a celí nezřetelní proplouvat bočními uličkami, aby se rázem zastavili a dobře si Mahonyho prohlédli. 13
Mrtví totiž vždycky bývají nablízku živým, jako je on. Při tahuje je to ke zmateným a nepopsaným, narušeným a zlomeným, k těm, v jejichž příběhu zejí velké trhliny a mezery, jelikož právě ty duchové vyloženě touží vyplnit. Mají příběhy z druhé ruky a rádi by se o ně s vámi podělili. Jen kdybyste je tak pustili přes práh! Umějí se dívat. A umějí čekat. Protože Mahony je teď nevidí. Už dávno je přestal vnímat. Nyní pro něj představují nanejvýš letmé zacupitání v setmělém pokoji nebo občasné zakomíhání při okraji zorného pole. Nyní si jich nevšímá stejně, jako byste ignorovali tikání přespříliš hlasitých pendlovek. A tak vůbec nevnímá mrtvou stařenku, která vystrkuje tvář ze zdi vedle Tadghova pravého lokte. A ani Tadgh ji nevnímá, poněvadž je stejně jako my ostatní obdařen blaženou slepotou. Mrtvá stařenka otevírá krhavé oči kulaté jako vejce v octu a hledí na Mahonyho, ale ten se dívá jinam, usmívá se jen a pouze na Tadghův široký obličej. ,,Dá se tu někde sehnat ubytování, šéfe?" „Nezavadíš tu o práci." Tadgh si zkříží ruce vysoko na prsou a lítostivě popotáhne. Mahony vytáhne z bundy malou krabičku cigaret a Tadgh si od něj jednu vezme. Chvíli stojí a pokuřují, Tadgh s očima přimhouřenýma proti slunci, Mahony se stínem úsměvu na rtech. Mrtvá stařenka se vynořuje ze zdi, vznáší se pěkných pár centimetrů nad zemí, tajemně ukazuje ke sklepu a cosi temně mumlá. Mahony roztahuje koutky a odhaluje zuby v neodolatelném úsměvu, jelikož tak díky svému přirozenému šarmu hravě okouzlí i toho nejdrsnějšího parchanta na světě . .,No, práce je to poslední, co bych potřeboval. Dávám si pauzu od města ." .,Od hlavního, co'?" Mrtvá stařenka připlouvá tak blízko, aby mohla Mahonymu zašeptat do ucha.
Mahony potáhne a následně vydechne. "Jo. Od toho hluku, aut a potkanů." ,.Tak potkanů, jo?" Tadgh mhouří oči. Yelkejchjak ovce." Navenek Tadgh dělá jakoby nic, ale v hloubi duše s ním soucítí. "S potkanama jsou potíže na celým světě," mudruje. nY Dublinu tedajo." "A co tě přivádí sem?" "Chtěl jsem se trochu pokochat zelení. Víte, že na mapě kolem vás není vůbec nic? Jenom trojúhelníčky hor a na kilometry daleko řady a řady těch zelenejch stromečků." "že by prdel světa tak táhla?" Mahony se tváří zamyšleně. "A víte, že jo?" "No, tak to seš tu správně. Prcháš na Divokej západ?" "Už to tak vypadá." "Před slečnou, nebo před zákonem?" Mahony si dá posledního šluka, šlehne vajglem po mrtvé stařence a ta po něm hodí navýsost znechuceným pohledem. Přizvedne si průsvitnou sukni a vpluje zpátky do zdi baru. ,,Nebyla to žádná slečna." Tadghovi škube v obličeji, jak se snaží potlačit úsměv. "Jak ti říkaj?"
"Mahony." Tadgh ocení pevný stisk. ,;rak teda Mahony." „No a najdu tu dneska nocleh, nebo to budu muset zalomit na lavičce tamhle s těma staroušema?" Tadgh zadržuje prd, aspoň dokud přemýšlí. ,.Jestli máš na zaplacení, tak pokoje tu pronajímá leda Shauna Burkeová Rathmore House je nahoře v lese. A to je asi tak všecko." ,,To zní parádně." Tadgh si ho důkladně změří pohledem. Musí uznat, že na něm něco je. Je docela čahoun, nejspíš má i sílu, a možná nebude ani levej. Šacoval by ho ke třicítce, a ani ty tři křížky se na něm moc nepodepíšou, protože tyhle typy nestárnou. Mohl by se ale hodit do pucu - na bradě mu raší několikadenní 15
strniště. A ty směšný kalhoty: v rozkroku div neprasknou a dole mu to plandá tak, že by mohl zametat hlavní cestu. Tadgh k nim kývne. ,,Tohle teďka frčí? Takový zvony?" ,,Jo, to frčí." ,,Nepřipadáš si v nich trochu jako šašek?" Mahony se usměje. ::ve městě je no sej všichni. I širší." Tadgh o chloupek nadzvedne obočí. ,Nážně? No, nechtěj je mít na sobě, až začne fučet." Nepochybuje, že kdyby toho frajera někdy napadlo se oholit nebo projít kolem mejdla, holky by se o něj porvaly. A Mahony to ví jakbysmet. Je to znát z křivky jeho úsměvu a ze světýlek v tmavých očích. Je to znát z pohybů, jako by dokonale ovládal každičký kousek svého těla. Tadgh se odvažuje k úsměvu . ,,Budeš si muset dávat bacha na tu, co tam taky bydlí, na nějakou Cauleyovou. Ta ženská je dílo." „Na mě si hned tak někdo nepřijde." A s tím na něj Mahony upře rozesmáté oči. Ačkoli Tadgh není bytost obzvlášť vnímavá, najednou si je jistý dvěma věcmi. Zaprvé: ty oči už někde viděl. Zadruhé: že ho nejspíš raní mrtvice. Už dlouho mu totiž nic tak nerozpumpovalo krev a on si uvědomuje, že naplno zapřáhnout soustavu, která se zanášela a rezivěla příjemnou leností, není radno. Tiskne si ruce k obličeji a ztěžka se opírá o lítačky. Téměř cítí, jak mu k mozku uhání setsakramentsky velká krevní sraženina, která ho sprovodí ze světa. ,,Není vám nic, šéfe?" Tadgh otevírá oči. Frajer, co si dává pauzu od Dublinu, se na něj mračí. Tadgh mlčky odříkává modlitbu proti nejtemnější mu z temných mulderrigských snů. Vytahuje z kapsy kapesník a utírá si čelo. A jak mu slehávají chloupky na zátylku, říká si, že ten frajer doopravdy není nic víc než cizinec. To, co snad v jeho tváři zahlédl,je pryč.
16