(odkaz) tajuplná, elitář odnož druidů (odkaz). V lidové představivosti byli e. nadáni magickou mocí a nadlidskou energií, umožňující jim zápolit se zlými duchy, netvory a temnými silami. Dle některých pramenů bylo ve skutečnosti jejich mistrovství v ovládání zbraně druhdy zneužíváno vladyky Severu ve vzájemných válkách, běžných v oněch dobách. Při boji upadali e. do transu vyvolávaného pravděpodobně autohypnózou a narkotiky. Bojovali pak se slepou urputností, zcela necitliví na bolest a dokonce i na vážná zranění, což posilovalo obecnou víru v jejich nadpřirozené schopnosti. Naopak teorie, podle níž byli e. produkty mutací či genetických operací, nebyly potvrzeny. U Nordlingů vystupují e. jako hrdinové četných pověstí lidové slovesnosti (srov. F. Delannoy: ,,Mýty a legendy národů Severu"). Exorcisté; též
ská kasta
zaklínači,
pejor.
vědmáci,
u
Nordlingů
šamanů-bojovníků, původně patrně
Effenberg a Talbot:
Encyc/opaedia Maxima Mundi, sv. V
KAPITOLA PRVNÍ „Aby sis mohl vydělávat na živobytí jako jízdní posel," poučoval obvykle Aplegatt do služby nastupující mladíky, ,,potřebuješ hlavně dvě věci: zlatou hlavu a železný zadek." „Bez zlaté hlavy se neobejdeš," předával nezištně své zkušenosti novopečeným kurýrům, ,,poněvadž v koženém pouzdře nošeném pod oblečením na holém těle
vozíš jen druhořadé zprávy, které lze bez obav svěřit zrádnému pergamenu či papíru. Skutečně důležité, přísně tajné informace, na nichž nejvíce záleží, si kurýr musí pamatovat a zopakovat pouze tomu, komu jsou určeny. Slovo za slovem, a že jsou to leckdy ošemetná slova, stěží se dají vyslovit a což teprve zapamatovat. Aby sis všechno vtloukl do hlavy a abys nic nespletl, až budeš vzkaz předávat, musíš mít tu hlavu doopravdy zlatou. A co se týče železného zadku, ohó, to se záhy každý kurýr přesvědčí na vlastní kůži. Když budeš muset strávit tři dny a tři noci v sedle, trmácet se sto nebo i dvě stě mil po cestách a když není zbytí též po necestách, poznáš sám. Jistě, nebudeš v sedle v jednom kuse, čas od času sesedneš kvůli odpočinku. To proto, že člověk vydrží hodně, ale kůň míň. Jenže když bude po takovém odpočinku třeba znovu nasednout, bude se ti zdát, že tvoje prdel křičí o pomoc." ,,Komu jsou dneska zapotřebí jízdní poslové, pane Aplegatte?" podivovali se ně kteří nováčci. ,,Vždyť například z Vengerbergu do Wyzimy se žádný z nich nedostane rychleji než za čtyři až pět dní, ani kdyby na sebeohnivějším oři rajtoval. A kolik času trvá čaroději z Vengerbergu poslat vzkaz čaroději ve Wyzimě? Půl hodiny, možná ani to ne. Kurýrovi může zchromnout kůň, můžou ho zabít lapkové nebo Veverky, můžou ho sežrat vlci anebo gryfové. Kde je pak poslovi konec. Avšak magická zpráva vždycky dojde, nezbloudí na cestě, neopozdí se ani neztratí. K čemu kurýři, když čaroděje dnes najdeš u dvora každého vladaře? K ničemu, pane Aplegatte." Jistou dobu se i Aplegatt domníval, že je k ničemu. Bylo mu šestatřicet let, nebyl vysoký, ale sporý a šlachovitý a měl,jakjinak, zlatou hlavu. Mohl si najít jinou práci, aby uživil sebe a ženu, aby ušetřil něco na věno pro dvě svobodné dcery, aby mohl dál podporovat tu vdanou,jejímuž manželovi, beznadějnému nekňubovi, se v ničem nedařilo. Ale Aplegatt jinou práci nechtěl, ani si to nedovedl představit. Byl královským jízdním poslem. A znenadání, po dlouhém čase zapomnění a pokořující nečinnosti, nastala změ na. Na zemských stezkách i na cestách hvozdy opět zadusala kopyta. Jako za starých časů kurýři opět cválali zemí a vozili zprávy od hradu k hradu. Aplegatt věděl, proč k tomu došlo. Hodně viděl, ještě více slyšel. Očekávalo se od něj, že obsah předaného poselství ihned zapomene, vymaže ho z paměti tak, aby ho z něj nebylo možno vypáčit popřípadě ani na mučidlech. Avšak Aplegatt si pamatoval. Poznal, proč králové náhle přestali komunikovat za pomoci magie a mágů. Informace, které předávali kurýři, měly před čaroději zůstat utajeny. Králové pře stali mágům důvěřovat, přestali jim svěřovat svá tajemství. Co bylo důvodem tohoto náhlého ochlazení jejich vzájemných vztahů, Aplegatt nevěděl a ani ho to příliš nezajímalo. Jak panovníci, tak i mágové byli pro něj tvorové nepochopitelní a nevypočitatelní - zvláště v těchto nelehkých časech. Posel, který křižoval zemi od hradu k hradu, od města k městu, od království ke království, si navíc nemohl nevšimnout, že nadcházejí časy ještě těžší.
Na cestách bylo plno vojska. Na každém kroku potkával jednotky pěchoty nebo jízdy, každý velitel byl tuze zaměstnaný, rozčilený, prchlivý a tak důležitý, jako by zrovna na něm záležel osud světa. Také hrady a tvrze se plnily zbrojným lidem, ve dne v noci v nich neustávala horečná činnost. Obvykle k nenalezení bývající purkrabí a kasteláni pobíhali nyní bez oddechu po hradbách a nádvořích, protivní jako vosy před bouřkou, utrhovali se, kleli, vydávali rozkazy a uštědřovali kopance. K pevnostem a posádkám teď směřovaly zvolna se táhnoucí kolony plně naložených vozů, míjející cestou kolony, které se vracely - rychle a lehce, protože naprázdno. Na cestách vířila prach stáda bujných tříročků, hnaná rovnou z pastvin. Udidlu ani jezdci nenavyklí koníci si radostně užívali posledních dnů volnosti, zajišťujíce tak honákům spoustu práce navíc a ostatním uživatelům cest mnohé nesnáze. Zkrátka v nehybném, horkém vzduchu visela válka. Aplegatt se zvedl ve třmenech, aby se rozhlédl. Dole na úpatí návrší se zaleskla hladina vodního toku, vinoucího se mezi lukami a háji. Za řekou se k jihu táhly lesy. Kurýr pobídl koně, nesměl ztrácet čas. Když okolo poledne stanul na břehu Ismény, byl na cestě již druhý den. Královský rozkaz a poštu dostal v Hagge, kde odpočíval po návratu z Tretogoru. Opustil hrad v noci cestou podél levého břehu Pontaru a temerskou hranici překročil ještě před úsvitem. Kdyby král Foltest byl ve Wyzimě, Aplegatt by mu doručil poselství následující noci. Jenže krále v sídelním městě nenašel- přebýval tou dobou na jihu země, v Mariboru, vzdáleném od Wyzimy téměř dvě stě mil. Aplegatt cestu dobře znal, proto poblíž Bílého Mostu opustil na západ se stáčející zemskou stezku a pokračoval lesy směrem na Ellander. Bylo to poněkud riskantní. Po lesích se neustále potloukaly Veverky; běda tomu, kdo jim padl do rukou anebo se jen přiblížil na dostřel luku. Leč královský kurýr se riziku nevyhne, taková je už služba. Přes řeku se dostal bez obtíží. Od začátku června nepršelo, takže vody v Isméně značně ubylo. Držel se okraje lesa, dokud nedospěl na cestu vedoucí na jihovýchod, k trpaslickým osadám, hutím a kovárnám v mahakamském horském masívu. Po silnici putovaly vozy, předjížděné jezdci na koních. Aplegatt si úlevou oddechl, lidnatým místům se Scoia'tael vyhýbali. Tažení proti bojujícím elfům bylo v Temerii vedeno již rok, pronásledovaná elfská komanda se v lesích rozdělila na menší skupiny, které se držely v povzdálí od rušných cest a neprováděly na nich přepady. Navečer dosáhl západní hranice ellanderského knížectví, křižovatky u vesnice Závady, odkud vedla pohodlná a bezpečná cesta do Mariboru - čtyřicet dvě míle užívané kupecké stezky s pevným povrchem. Na rozcestí stál zájezdní hostinec. Rozhodl se dopřát odpočinku koni i sobě. Věděl, že když vyrazí za svítání, tak i bez zbytečného štvaní koně uvidí ještě před západem slunce čemostříbmé praporce nad věžemi mariborského hradu. Sám odsedlal a opatřil klisnu; podomka poslal pryč, královský kurýr se o svého koně stará sám. Povečeřel pořádnou porci míchaných vajec s klobásou, čtvrtku
nilfgaardského císaře Emhyra. V Kaedwenu komanda Scoia'tael, sloučená v silnou bojovou jednotku, dobyla a vyvraždila pevnost Leydu. Odvetou za tu řež uspořádalo obyvatelstvo Ardu Carraigh pogrom, při němž zase pobilo okolo čtyř set nelidí, nacházejících se v hlavním městě. V Temerii, vyprávěli kupci jedoucí z jihu, drží smutek cintránští exulanti, shromáždění pod praporem maršála Vissegerda. Potvrdila se totiž trpká zpráva o smrti princezny Cirilly, poslední z krve královny Calanthé, řečené Lvice z Cintry. Přetřásalo se ještě pár dalších, hrůzostrašnějších a zlověstnějších zvěstí. To, že ve vsích kolem Aldersbergu začaly krávy dojit krev a za časného jitra se v mlze zjevovala Morová panna, zvěstovatelka černé smrti. V Brugge, nedaleko lesa Brokilonu, nepřístupného království dryád, se ukázal Divoký hon, oblohou se řítící kavalkáda duchů. Jak známo, také Divoký hon vždy věští válku. A z mysu Bremervoord byla zpozorována loď duchů a na její palubě přízrak - černý rytíř v helmě s křídly dravého ptáka. Kurýr déle neposlouchal, byl příliš utrmácen. Odešel do společné noclehárny, svalil se na slámu a usnul jako když ho do vody hodí. Vstal za úsvitu. Vyjda na dvůr, trochu se podivil: zřídkakdy se stávalo, že nebyl první, kdo se vydával na cestu. U studny stál osedlaný vraný hřebec a hned vedle, u koryta, se umývala žena v mužském jezdeckém oděvu. Když zaslechla Aplegattovy kroky, obrátila se a mokrýma rukama nabrala a hodila dozadu dlouhé černé vlasy. Kurýr se uklonil. Žena lehce kývla hlavou. Když vcházel do stáje, div se nesrazil s druhým ranním ptáčetem, mladou dívkou v sametovém baretu, právě vyvádějící na dvůr jablečnatou kobylku. Děvče se opíralo o plece koně, zívalo a třelo si obličej. „Achjo," vzdychlo, míjejíc kurýra. ,,Nejspíš usnu na koni ... Usnu za jízdy... Uaauaa ... " ,,Až ho pobídneš do klusu, chlad tě probere," řekl dobrosrdečně Aplegatt, sundávaje z trámku svoje sedlo. ,,Šťastnou cestu, panenko." Dívka se otočila a podívala se na něj, jako by si ho všimla teprve teď. Velké oči měla zelené jako smaragdy. Aplegatt se pustil do sedlání. ,,Přeji ti šťastnou cestu," zopakoval. Obvykle nebýval příliš hovorný a přátelský, tentokrát však pocítil potřebu s někým si promluvit- i kdyby to měla být jen ospalá malá holka. Snad to způsobilo několik dlouhých, osamělých dní na cestě, snad že mu to děvče připomnělo jeho prostřední dcerku. „Nechť vás bohové uchrání," pokračoval, ,,od úrazu a zlé náhody. Jste jenom dvě, a navíc ženy. Dnešní časy nestojí za nic, všude na cestách číhá nebezpečí ... " Děvče široce otevřelo zelené oči. Kurýr se zachvěl, po zádech mu přeběhl mráz. „Nebezpečí. .. " pronesla dívka. ,,Nebezpečí je tiché. Nezaslechneš nic, když přiletí na sivém peří. Zdálo se mi ... Písek ... Písek byl horký na slunci ... " ,,Cože?" zarazil se Aplegatt se sedlem opřeným o břicho. ,,Co to povídáš, děv če? Jaký písek?"
LEONARDO FANTASY 3
ANDRZEJ SAPKOWSKI
ZAKLÍNAČ IV: ČAS OPO\TRZENÍ Z polského originálu „Andrzej Sapkowski - Czas pogardy", vyd. nakladatelstvím superNOWA, Warszawa 1995 přeložil Stanislav Komárek. Ilustrace Jana Komárková. Doslov Jiří Popiolek. Redakce Jiří Pilch. Litografie, sazba a zlom BROKJLorl . Vydání sedmé. Vydalo nakladatelství LEONARDO, Rychvaldská 640, 735 41 Petřvald roku 2017 jako svou 164. publikaci. e-mai I: j odal@seznam.cz Vytiskla tiskárna Marten s r.o, Praha. Doporučená
maloobchodní cena: 369,- Kč
ISBN 978-80-7477-061-6