0279510

ANGELA MERKEL NEJVLIYNEJŠÍ EVROPSKÝ POLITIK

Z anglického originálu Matthew Qvortrup: ANGELA MERKEL Europe's most influential leader, poprvé vydaného ve Velké Británii a Spojených státech nakladatelstvím Duckworth Overlook v roce 2016, přeložil Jan Zasadil. Obálka, grafická úprava a sazba Filip Blažek, Designiq. Tisk a vazba PB tisk a. s. První vydání. Vydalo nakladatelství Bourdon, a. s. v roce 2017. www.nakladatelstvi-bourdon.cz nakladatelstvi@,lbourdoncz.cz ISBN 978-80-906728-4-o

KAPITOlA l

DETSTVÍ ZA KOMUNISMU

„Tak umím mluvit také," téměř žadonil sociálnědemokratický politik Peer Steinbriick před posluchači, když se snažil napodobit mírný konverzační tón své oponentky Angely Merkelové. Dokonce ani osazenstvu jeho věrných straníků se ten vtip nelíbil. Steinbriick byl v průzku­ mech beznadějně pozadu a zdálo se, že vše, co dělá, selhává. Psal se rok 2013 a Merkelová byla kancléřkou už skoro osm let. Ale zatímco ostatní hlavy vlád se po letech neoblíbených škrtů ve státních výdajích a programů na uskromnění kymácely, Merkelová byla oblíbenější než kdy předtím. Její přezdívka Mutti (mamka) vcelku odrážela způsob, jak vystupovala. Mluvila ke svým voličům mírně, skoro uklidňujícím tónem. Vystupovala racionálně, klidně, obezřetně a vyrovnaně. Není divu, že Steinbriick (který sloužil v její velké koalici jako ministr financí v období 2005-2009) byl rozčilený. Měl důvod být sklíčen: německá ekonomika byla už od pohledu zdravá, Merkelová byla nespornou vůdkyní své země a v Evropě vůdčí političkou. Výsledky, které odhalila noc 22. září 2013, potvrdily nejhorší obavy Peera Steinbriicka. Merkelové Křesťanskodemokratická unie (CDU) a její bavorská sesterská strana, Křesťansko-sociální unie (CSU) vyhrály 41 procenty hlasů. Jejich sociálnědemokratický oponent (SPD) získal nicotných 23 %. Jasné vítězství, které po přepočtu na sněmovní křesla dalo Merkelové takřka 50 % - jen pět mandátů od většiny.

O~TSTV lA (OMUN S!,.

17

Takový výsledek byl v zemi s výrazně poměrným volebním systémem bezprecedentní. Merkelová byla ještě oblíbenější, než dosud. Menší potíž tu ale byla: Svobodná demokratická strana (FDP), malá liberální strana, která Merkelové od roku 2009 sloužila jako menšinový partner v koalici, nezískala zastoupení v německém Spolkovém sněmu. Merkelová znovu musela udělat to, co uměla nejlépe: nalézt dohodu. Ani tentokrát na to nespě­ chala. Sestavení vlády jí zabralo dva měsíce, a to v době, kdy celý svět stál na pokraji několika krizí: revoluce na Ukrajině, nedotažené záležitosti kolem Arabského jara a nekonečná sága řeckých dluhů a zkoušené Eurozóny. Jak měla ve zvyku, zůstala Merkelová v klidu. Nakonec 27. listopadu představila novou vládu - další velkou koalici CDU/ CSU a Sociálních demokratů. Merkelová zůstala kancléřkou, Wofgang Schauble, také za CDU, zůstal ministrem financí a sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier se přesunul na pozici ministra zahraničí, kterou již dříve zastával ve vládě národní jednoty mezi lety 2005 a 2009 . Prostě běžná rutina. Jejím leitmotivem byla kontinuita. Pro Peera Steinbriicka místo nebylo. Místo toho se stal místokancléřem a ministrem průmyslu a obchodu předseda sociálních demokratů Sigmar Gabriel - také starý mazák, který byl v Merkelové první vládě ministrem životního prostředí. Vše bylo, jak to měla ráda: věcné, spolehlivé a stálé. Ale nemělo to vytrvat. O dva roky a několik krizí později čelila Merkelová nejpřísnější zkoušce vůbec: uprchlické krizi. Když v Sasku, jedné z nejméně prosperujících spolkových zemí na jihovýchodě Německa, vystupovala Angela Merkelová v Heidenau ze své limuzíny BMW 7, byl slunný srpnový den. Bylo tepleji než obvykle a místní honorace se při vítání německé kancléřky v odpoledním slunci potila. Žena, která obvykle chodila v pestrobarevných kalhotových kostýmcích, oblékla tentokrát šedou. Když se zdravila se starostou Heidenau, Jiirgenem Opitzem, a zemským premiérem Stanislawem Tillichem, vypadala vážně a ustaraně, ale také soustředěně . Ostraha napjatě sledovala,jak tři politici vchází špalírem ozbrojených policistů a opevněnou branou do azylového centra. Nejmocnější evropská politička měla v té chvíli za sebou devět let a devět měsíců v čele vlády. Byla nepochybnou vůdkyní své země

18

(AP1 Ol 1

a nejpřednější političkou v rámci Evropy nenti - se shodovali na tom, že svými ze stavu popisovaného mnoha ekonon Evropy" do stavu nejbohatší a nejmocni Na rozdíl od mnohých svých kolegů v ve veřejných průzkumech těšila podp< O několik měsíců dříve o ní její politi, prohlásil, že „k ní není alternativy". A v se jí poslední dobou nějaké kritiky dost, Toho dne byli její kritici při síle. A skandovali rozlícení protestující ,Jděte ,,Zrádce!" zněl nápis na transparentu ro, nými vlasy a blednoucím tetováním. Tento způsob léta zdál se být zatěžk lová měla za sebou dojednání svého dr prezidentem Vladimírem Putinem - de ruskou invazi na Ukrajině. Během letr bývala jela na dovolenou, musela Me kolegy znovu řešit řecké finanční potí měnové unie. Teď čelila imigrační krizi. Přes hraní líků ze Sýrie, Libye a dalších zemí. Evr, přesto zůstávala v klidu. Tváří v tvář b1 rantů prohlašovala: ,,My to zvládneme.' tara Catona staršího, který končil všec tágo musí být zničeno", opakovala tu ve V Německu to kvasilo. Počty útoků r znepokojivých 460 měsíčně - více než rok. Aby neměla problémů málo, přec a předseda vlády spolkové země Bavors otevřeně vzepřel a naznačil, že zavede s Trápení Angely Merkelové získalo ni německá automobilka Volkswagen zrn; kých zkoušek svých automobilů, aby tc livé emise, než tomu ve skutečnosti by

výrazně poměrným :nější,

volebním systémem

než dosud. Menší potíž tu ale byla: 1 (FDP), malá liberální strana, která Mer1ko menšinový partner v koalici, nezískala k:ovém sněmu. Merkelová znovu musela 1lézt dohodu. Ani tentokrát na to nespě­ lo dva měsíce, a to v době, kdy celý svět revoluce na Ukrajině, nedotažené zálet nekonečná sága řeckých dluhů a zkouvyku, zůstala Merkelová v klidu. Nakotovou vládu - další velkou koalici CDU/ Merkelová zůstala kancléřkou, Wofgang tl ministrem financí a sociální demokrat mnul na pozici ministra zahraničí, kterou foí jednoty mezi lety 2005 a 2009. Prostě n byla kontinuita. Pro Peera Steinbriicka al místokancléřem a ministrem průmyslu 1 demokratů Sigmar Gabriel - také starý ,rvní vládě ministrem životního prostředí. 1é, spolehlivé a stálé. ·a roky a několik krizí později čelila Merbec: uprchlické krizi. r1éně prosperujících spolkových zemí na ,ovala Angela Merkelová v Heidenau ze ný srpnový den. Bylo tepleji než obvykle německé kancléřky v odpoledním slunci :hodila v pestrobarevných kalhotových t šedou. Když se zdravila se starostou n, a zemským premiérem Stanislawem 1staraně, ale také soustředěně. Ostraha ci vchází špalírem ozbrojených policistů vého centra. itička měla v té chvíli za sebou devět f. Byla nepochybnou vůdkyní své země

a nejpřednější političkou v rámci Evropy. Všichni - dokonce i její oponenti - se shodovali na tom, že svými reformami dostala Německo ze stavu popisovaného mnoha ekonomy souslovím „nemocný muž Evropy" do stavu nejbohatší a nejmocnější ekonomiky na kontinentě . Na rozdíl od mnohých svých kolegů v jiných zemích se Merkelová ve veřejných průzkumech těšila podpoře astronomických rozměrů. O několik měsíců dříve o ní její politický oponent Peer Steinbruck prohlásil, že „k ní není alternativy". A voliči ji z většiny měli rádi, byť se jí poslední dobou nějaké kritiky dostalo. Toho dne byli její kritici při síle. Ani ne sto metrů od kancléřky skandovali rozlícení protestující ,Jděte domů!" ,,Cizince nechceme!" ,,Zrádce!" zněl nápis na transparentu rozložité ženy s na rudo nabarvenými vlasy a blednoucím tetováním. Tento způsob léta zdál se být zatěžkávacím. V tom roce už Merkelová měla za sebou dojednání svého druhu mírové dohody s ruským prezidentem Vladimírem Putinem - dohody, která dočasně zastavila ruskou invazi na Ukrajině. Během letních měsíců, kdy by normálně bývala jela na dovolenou, musela Merkelová se svými evropskými kolegy znovu řešit řecké finanční potíže a možný rozpad Evropské měnové unie. Teď čelila imigrační krizi. Přes hranice proudily stovky tisíc uprchlíků ze Sýrie, Libye a dalších zemí. Evropa byla přetížená. Merkelová přesto zůstávala v klidu. Tváří v tvář bezprecedentnímu přítoku migrantů prohlašovala: ,,My to zvládneme." S důsledností římského senátora Catona staršího, který končil všechny své promluvy větou „Kartágo musí být zničeno", opakovala tu větu jako mantru celý podzim. V Německu to kvasilo. Počty útoků na uprchlická centra vzrostly na znepokojivých 460 měsíčně - více než celkový počet za celý předešlý rok. Aby neměla problémů málo, předseda Křesťansko-sociální unie a předseda vlády spolkové země Bavorsko Horst Seehofer se kancléřce otevřeně vzepřel a naznačil, že zavede stanné právo. Trápení Angely Merkelové získalo nový rozměr, když se ukázalo, že německá automobilka Volkswagen zmanipulovala výsledky ekologických zkoušek svých automobilů, aby to vypadalo, že mají méně škodlivé emise, než tomu ve skutečnosti bylo. Podvod VW vedl k propuš-

DtrT v U OMUN ~!.

19

tění

generálního ředitele Martina Winterkorna, spojence Merkelové, a hodnota akcií společnosti strmě klesla. Hrozící zhroucení největšího německého výrobce bylo pro kancléřku politickou hrozbou. Ještě o další stupeň se už tak napjatá politická situace posunula nařčením, že o praktikách smyšlených výsledků emisních zkoušek na hodnoty C0 2 ve VW věděl také spolkový ministr dopravy Alexander Dobrindt. Politika je především hrou ve svalování viny na oponenty a Merkelová měla štěstí v tom, že Dobrindt byl členem strany CSU Horsta Seehofera. Kdyby si bavorský premiér začal příliš vyskakovat, mohla Merkelová pohodlně využít skandálu s VW k vyjednávání. Cynické? Možná, ale taková je politika. Fakt, že měla něco na Seehoferova chráněnce Dobrindta, jí dal možnost se trochu nadechnout. Bylo to třeba. Její vysoká důvěra u voličů v průzkumech poklesla. Setkání s rozlíceným davem v Sasku v té době nebylo neobvyklé. Zdálo se, že těmto pošklebkům čelí nevyvedena z míry, ba možná dokonce s novou dávkou odvahy. Politici se s nadávkami vysílanými jejich směrem naučí žít - mají to v popisu práce. Ve způsobu, kterým reagovala, byla určitá vzdorovitost, jako by naštvané davy uznávala a chtěla se s nimi konfrontovat, třebaže vždy po svém - mírnou mluvou. Obvykle politici simulují hluchotu a předstírají, že rozzuřené výkřiky ignorují. Merkelová to ale nedělala. Její vicekancléř Sigmar Gabriel označil protestující za „lůzu". Merkelová zvolila jinou strategii. Nemá smysl vrhat se do souboje s rozvášněným davem. Mnohem lepší je předvést pozitivní vizi, zejména pokud jste vůdce. A tak to též udělala. ,,Vítat lidi, kteří utíkají před tyranií, je součástí toho, jací všichni jsme, součástí porozumění tomu, kdo jsme," řekla do televizních kamer. Pak se odmlčela, zvedla oči, zamhouřila je, když jí do nich dopadly paprsky slunce, a pronesla: ,,U nás nemá místo tolerance vůči těm, kteří zpochybňují hodnotu života jiných lidí, ani tolerance vůči těm, kteří nejsou ochotni pomáhat, když je pomoc správná a humánní." Nepostavila se jen za důstojnost, ale udržela Německu také sebeúctu. Ztělesňovala novou, otevřenou tolerantní zemi - takovou, která se distancuje od temné minulosti genocidy, tyranie a nevýslovných hrůz nacistických koncentračních táborů. To demonstranti nedokázali. Na zdech se objevovaly hákové kříže, mnohá azylová centra

byla v plamenech a neonacisté vykřiko· nikde nezazněla. Merkelová opustila p k fotografii s mladou matkou s malým Angelu Merkelovou také kdysi její a nepřátelským světem podél řad ozb1 jako uprchlíci, kteří nyní vstupovali do slu pro lidskost přispěly příběhy, jež sl: onech uprchlíků, kteří překračovali hr válce.

DO SRDCE TEMNOTY

Bylo to roku 1954. Matka Angely Mer týdenní dcerou opustila rodné město matka musela vypadat ustaraně a be, nastupovala do vlaku na Perleberg, tu zóně na východě Německa. V takřka b cetiletá žena své prvorozené dítě v ko: žíše v příběhu z knihy Exodus. Herlin do komunistického státu vedeného W který byl dosazen sovětským diktátor a její dcera cestovaly na východ, aby se lindiným manželem Horstem, který od ateistickém státě následoval své povolá Nedorazili na šťastné místo. Němecl války v roce 1945 rozdělené. Západní S] cie, ovládali západ, východ země byl m ského svazu. Východní Němci z toho neměli rado sovětské loutkové vládě vzbouřili. Wa východního města Lipska, neměl krom nově škole v Moskvě ve dvacátých le1 vzdělání. Jako člověk, který během dru s Josifem Stalinem, se Ulbricht unikát1

1rtina Winterkorna, spojence Merkelové, trmě klesla. Hrozící zhroucení největšího ro kancléřku politickou hrozbou. Ještě atá politická situace posunula nařčením, výsledků emisních zkoušek na hodnoty >vý ministr dopravy Alexander Dobrindt. u ve svalování viny na oponenty a MerDobrindt byl členem strany CSU Horsta ý premiér začal příliš vyskakovat, mohla ,kandálu s VW k vyjednávání. Cynické? Fakt, že měla něco na Seehoferova chrá.ost se trochu nadechnout. Bylo to třeba. průzkumech poklesla. Setkání s rozlíce: nebylo neobvyklé. Jkům čelí nevyvedena z míry, ba možná ,ahy. Politici se s nadávkami vysílanými 1jí to v popisu práce. Ve způsobu, ktedorovitost, jako by naštvané davy uzná,ntovat, třebaže vždy po svém - mírnou ul ují hluchotu a předstírají, že rozzuřené to ale nedělala. Její vicekancléř Sigmar a „lůzu". Merkelová zvolila jinou strateouboje s rozvášněným davem. Mnohem zi, zejména pokud jste vůdce. A tak to tíkají před tyranií, je součástí toho, jací mění tomu, kdo jsme," řekla do televiz:vedla oči, zamhouřila je, když jí do nich ,nesla: ,,U nás nemá místo tolerance vůči >tu života jiných lidí, ani tolerance vůči íhat, když je pomoc správná a humánní." ojnost, ale udržela Německu také sebevřenou tolerantní zemi - takovou, která Josti genocidy, tyranie a nevýslovných :ních táborů. To demonstranti nedaly hákové kříže, mnohá azylová centra

byla v plamenech a neonacisté vykřikovali hesla, jaká už celá desetiletí nikde nezazněla. Merkelová opustila provizorní pódium a zapózovala k fotografii s mladou matkou s malým miminkem na rukou. Angelu Merkelovou také kdysi její matka nesla v náručí tvrdým a nepřátelským světem podél řad ozbrojené pohraniční stráže - byla jako uprchlíci, kteří nyní vstupovali do její země. Možná k jejímu smyslu pro lidskost přispěly příběhy, jež slýchala jako dítě, příběhy o milionech uprchlíků, kteří překračovali hranice Evropy po druhé světové válce.

DO SRDCE TEMNOTY Bylo to roku 1954. Matka Angely Merkelové, Herlind, se svou osmitýdenní dcerou opustila rodné město a vydala se na východ. Mladá matka musela vypadat ustaraně a bezradně, když s malou Angelou nastupovala do vlaku na Perleberg, tuctové městečko v komunistické zóně na východě Německa. V takřka biblickém výjevu nesla šestadvacetiletá žena své prvorozené dítě v košíku - skoro jako Mirjam Mojžíše v příběhu z knihy Exodus. Herlind vstupovala do země temnoty, do komunistického státu vedeného Walterem Ulbrichtem, despotou, který byl dosazen sovětským diktátorem Josifem Stalinem. Herlind a její dcera cestovaly na východ, aby se shledaly s otcem dítěte a Herlindiným manželem Horstem, který odjel o něco dříve, aby v oficiálně ateistickém státě následoval své povolání faráře. Nedorazili na šťastné místo. Německo bylo od konce druhé světové války v roce 1945 rozdělené. Západní spojenci - USA, Británie a Francie, ovládali západ, východ země byl naopak v železném sevření Sovět­ ského svazu. Východní Němci z toho neměli radost. V roce 1953 se pracující proti sovětské loutkové vládě vzbouřili. Walter Ulbricht, syn tesaře z jihovýchodního města Lipska, neměl kromě pobytu na Mezinárodní Leninově škole v Moskvě ve dvacátých letech 20. století žádné formální vzdělání. Jako člověk, který během druhé světové války spolupracoval s Josifem Stalinem, se Ulbricht unikátním způsobem hodil k založení

VI AK ~.' \ SMU

21

nového totalitního státu. Jeho životopis vypadal jako soustavná pří­ prava na takovou úlohu. V roce 1936 sloužil ve španělské občanské válce jako informátor komunistické strany a pomáhal identifikovat a eliminovat ty z německých dobrovolníků, kteří nebyli věrni Stalinovi. Posléze se přesunul do Moskvy, kde žil od roku 1937 do roku 1945·

Po pádu nacistického režimu v květnu 1945 obsadil Sovětský svaz východní část Německa, ovšem západní část hlavního města Berlína byla pod kontrolou západních spojenců. Ulbricht dostal úkol vytvořit nový stát. Učil se od svého pána a své modly, Josifa Stalina. ,,Musí to vypadat demokraticky, ale všechno musíme řídit my," znělo Ulbrichtovo motto. Jako předseda Komunistické strany Německa (KPD) si byl vědom, že ne všichni jsou oddáni tomu, co zakladatel Sovětského svazu Vladimir Lenin nazýval „diktaturou proletariátu". V tehdy stále jednotném Berlíně komunisté volby roku 1946 dokonce prohráli. Nezviklán a věrný své strategii, že by nový komunistický stát měl vypadat jako konstituční demokracie, ale ve skutečnosti být řízen železnou vůlí marxisticko-leninského režimu, byl Ulbricht donucen spojit Komunistickou stranu se Sociálními demokraty (SPD) a vytvořit Sjednocenou socialistickou stranu Německa (SED). Režim dokonce vytvořil politickou stranu zaměřenou na bývalé národní socialisty (Národnědemo­ kratická strana Německa, NDPD), aby do politického systému začlenil své bývalé nepřátele. V následujících zmanipulovaných volbách menší nacionální a podle názvu liberální a konzervativní strany, Křesťanskodemokratická unie (CDU) a Liberálně-demokratická strana Německa (LDPD), získaly symbolické zastoupení. Ovšem menší strany vždy prohrály proti větší SED, která zázrakem při volební účasti 99 % dosáhla přes 90 % hlasů. Papírově to byl demokratický systém. V praxi všechny menší strany známé jako Blockparteien, neboli strany organizované podobně jako československá Národní fronta, uznávaly vůdčí úlohu SED. S těmi, kteří režimu odporovali, zejména z řad sociálních demokratů, se zacházelo tvrdě a normálně končívali ve vězení pro politické odpůrce v Hohenschonhausenu. Německá demokratická republika, jak se stát oficiálně jmenoval, bylo tedy označení dosti nevhodné. Byl to stát spíše

22

KAr F ~ l

ruský než německý, spíše diktatura ni republiku jako typ politického zřízení, v orgánech složených z obyvatel, repu] kerá moc byla centralizovaná. Předcho: z několika spolkových zemí byla zruš, měly být chráněny ústavou Východníhc Vše ale Walteru Ulbrichtovi podle oponenty a Ulbricht měl starost, že pr, státu je příliš pomalý; rovněž jím nasta· nerealisticky vysoké. Životní úroveň t zóně, rapidně rostla, zejména v důsl< evropské obnovy, jak se nazýval oficiáL ciativu rekonstrukce Evropy. Vláda Sp řila západoevropské země pomocí ve v'j (přepočtem zhruba 120 miliard součai jméno amerického ministra zahraničí ( pracující na Východě, kteří se tak žác netěšili. Měli prázdných slibů Ulbrich nisté ovšem nehodlali ustoupit, spíše r 1953 vydal Walter Ulbricht dekret, že: „státu dělníků a rolníků", musí navýšit Tento požadavek vedl k nepokoj 16. června 1953 probíhaly v ulicích Ber! všech dalších větších městech Východi Povstání bylo tvrdě rozdrceno sovětsk násilím ukončila východoněmecká pc tik, který se po válce vrátil z americké] ním Německu, shrnul situaci svým ty: ,,Řešení":

Po povstání 17. června Rozdávaly se z příkazu tajemníka Na Stalinově aleji letáky Na nichž stálo, že lid Zmrhal důvěru vlády

o životopis vypadal jako soustavná pří­ roce 1936 sloužil ve španělské občanské mistické strany a pomáhal identifikovat h dobrovolníků, kteří nebyli věrni StaliMoskvy, kde žil od roku 1937 do roku

imu v květnu 1945 obsadil Sovětský svaz em západní část hlavního města Berlína spojenců. Ulbricht dostal úkol vytvořit 'na a své modly, Josifa Stalina. ,,Musí to íechno musíme řídit my," znělo UlbrichKomunistické strany Německa (KPD) si oddáni tomu, co zakladatel Sovětského „diktaturou proletariátu". V tehdy stále ' volby roku 1946 dokonce prohráli. Nele by nový komunistický stát měl vypadat ale ve skutečnosti být řízen železnou vůlí u, byl Ulbricht donucen spojit Komuniemokraty (SPD) a vytvořit Sjednocenou rn (SED). Režim dokonce vytvořil poliývalé národní socialisty (Národnědemo­ D), aby do politického systému začlenil vaných volbách menší nacionální a podle ní strany, Křesťanskodemokratická unie tická strana Německa (LDPD), získaly menší strany vždy prohrály proti větší ní účasti 99 % dosáhla přes 90 % hlasů. ký systém. V praxi všechny menší strany oli strany organizované podobně jako ta, uznávaly vůdčí úlohu SED. S těmi, "ména z řad sociálních demokratů , se ončívali ve vězení pro politické odpůrce ecká demokratická republika, jak se stát značení dosti nevhodné. Byl to stát spíše

ruský než německý, spíše diktatura než demokracie, a definujeme-li republiku jako typ politického zřízení, ve kterém nejvyšší moc spočívá v orgánech složených z obyvatel, republice se také příliš neblížil. Veškerá moc byla centralizovaná. Předchozí spolková struktura sestávající z několika spolkových zemí byla zrušena i přesto, že spolkové země měly být chráněny ústavou Východního Německa danou v roce 1949. Vše ale Walteru Ulbrichtovi podle plánu nevycházelo. SED měla oponenty a Ulbricht měl starost, že proces zakládání komunistického státu je příliš pomalý; rovněž jím nastavené cíle zvýšení produkce byly nerealisticky vysoké. Životní úroveň Němců, kteří bydleli v západní zóně, rapidně rostla, zejména v důsledku Marshallova plánu. Plán evropské obnovy, jak se nazýval oficiálně, představoval americkou iniciativu rekonstrukce Evropy. Vláda Spojených států po válce podpořila západoevropské země pomocí ve výši 13 miliard amerických dolarů (přepočtem zhruba 1w miliard současných). Z programu nesoucího jméno amerického ministra zahraničí George Marshalla nemohli těžit pracující na Východě, kteří se tak žádnému zlepšení životní úrovně netěšili. Měli prázdných slibů Ulbrichtova režimu plné zuby. Komunisté ovšem nehodlali ustoupit, spíše právě naopak. Počátkem června 1953 vydal Walter Ulbricht dekret, že dělníci, považovaní za páteř ,,státu dělníků a rolníků", musí navýšit výrobu. Tento požadavek vedl k nepokojům a povstáním. Od 12. do 16. června 1953 probíhaly v ulicích Berlína a Lipska otevřené boje a ve všech dalších větších městech Východního Německa se protestovalo. Povstání bylo tvrdě rozdrceno sovětskými tanky 17. června a protesty násilím ukončila východoněmecká policie. Bertold Brecht, drama· tik, který se po válce vrátil z amerického exilu a usadil se ve Východním Německu, shrnul situaci svým typickým humorem ve své básni ,,Řešení":

Po povstání 17. června Rozdávaly se z příkazu tajemníka Svazu Na Stalinově aleji letáky Na nichž stálo, že lid Zmrhal důvěru vlády

spisovatelů

23

A může ji vydobýt zpět Toliko zdvojnásobeným pracovním úsilím. Nebylo by jednodušší, kdyby vláda Lid prostě rozpustila a Zvolila si jiný? Ulbricht už nebyl schopen předstírat, že masy stojí za ním, i když komunistický režim udělal vše, co mohl, aby svedl nepokoje na údajnou infiltraci „západními fašisty". Zda komunistické vedení této propagandě věřilo, zůstává nezodpovězeno. Lidé ovšem nepochybovali, že se věci mění k horšímu. Bez možnosti účastnit se svobodných voleb či praktikovat jakékoliv jiné demokratické svobody se mnozí rozhodovali pro jediné možné řešení, které se tehdy naskýtalo - odcházeli. Začalo se tomu běžně říkat „hlasování nohama", ačkoliv tento výraz byl prvně zaveden komunistickým vůdcem Vladimírem Leninem a měl popisovat dezerci vojáků carské armády za první světové války - nicméně v Německu v padesátých letech, kdy stovky tisíc východních Němců odcházelo do blahobytného Západního Německa, toto úsloví zdomácnělo.

V desetiletí před stavbou Berlínské zdi byl únik relativně snadný. Chápeme-li útěky jako svého druhu referendum o režimu, vyjadřovala masová emigrace hlasování o nedůvěře Ulbrichtovi. V roce 1951 uniklo před režimem 165 ooo lidí, v roce 1952 narostl počet útěků na 182 ooo a v roce 1953, kdy nastala povstání, kulminoval odliv občanů na čísle 331 ooo. Při odhadované populaci 18 milionů takováto masová emigrace nemohla nemít ekonomické dopady. V době, kdy zástupy Němců odcházely na Západ, Herlind a její dcera Angela se naopak vydávaly na Východ. Herlindin manžel Horst opustil severoněmecký Hamburk o několik měsíců dříve a měl svou dceru vidět poprvé v životě. Hamburk byl jako největší z hanzovních měst místem s hrdou minulostí. (Hanza byl obchodní a obranný spolek kupeckých měst v severním Německu.) Jako město se v pozdním středověku, kdy obchod a výrobní průmysl začínaly rozkvétat, stal Hamburk jedním z nejranějších sídel finančního kapitalismu. Byl ovšem takřka zcela zničen Operací Gomora v roce 1943, kdy britské

a americké bomby srovnaly městské centr zemřelo 40 ooo civilistů a 214 350 z 414 5c takže ze zámožného města zbylo velice m Farář Horst Kasner, či Horst Kazmierc logem polského původu, který absolvova delbergu v Hornorýnské nížině jihozápa1 zkoušky z teologie a oženil se s učitelkou vou. O Kasnerově raném životě toho víme ' 1925 a jeho otec Ludwig byl vyšší polic městském obvodě Pankow. Rodina byla p ale konvertovala k protestanství a změnil. ,,Kasner", když byly Horstovi čtyři roky. a v jejich konverzi nešlo o pouhý oportt v luteránské církvi a rozhodl se po vojn( na Ruprechto-Karlovu univerzitu v Hei1 nejprestižnější německou univerzitu, a z promoci v roce 1952 se Horst přestěhova slového města Bielefeldu, kde studoval ránském seminář na Církevní vysoké ško muži nabídnuta dočasná pozice zástupce na malém předměstí severního Hambur myslová oblast a jako taková byla za vá mladého pastora se sociálním svědomír nešlo pořád jenom o práci. V roce 1952 p Herlind Jentschová byla severoněmi a byla také polského původu. Narodila časném Gdaňsku, kde byl její otec Willi J a ředitelem gymnázia. Svobodné město stavním městem na Baltu, které smělo J samostatné a nebýt připojeno k Polsku. Herlindina výchova připomínala výc Thomase Manna Buddenbrookovi: úpade1 dobře situovaných podnikatelů a úřední kdy se staré zavedené pořádky překotr

1 pracovním

úsilím.

cdybyvláda

:n předstírat, že masy stojí za ním, i když še, co mohl, aby svedl nepokoje na údaj;isty". Zda komunistické vedení této pro:>dpovězeno. Lidé ovšem nepochybovali, ~z možnosti účastnit se svobodných voleb demokratické svobody se mnozí rozhoní, které se tehdy naskýtalo - odcházeli. t „hlasování nohama", ačkoliv tento výraz ckým vůdcem Vladimírem Leninem a měl ské armády za první světové války - nicých letech, kdy stovky tisíc východních 1ytného Západního Německa, toto úsloví

Berlínské zdi byl únik relativně snadný. druhu referendum o režimu, vyjadřovala nedůvěře Ulbrichtovi. V roce 1951 uniklo roce 1952 narostl počet útěků na 182 ooo vstání, kulminoval odliv občanů na čísle )Ulaci 18 milionů takováto masová emigcké dopady. nců odcházely na Západ, Herlind a její valy na Východ. Herlindin manžel Horst Jurk o několik měsíců dříve a měl svou . Hamburk byl jako největší z hanzovnulostí. (Hanza byl obchodní a obranný erním Německu.) Jako město se v pozdl a výrobní průmysl začínaly rozkvétat, riějších sídel finančního kapitalismu. Byl perací Gomora v roce 1943, kdy britské

a americké bomby srovnaly městské centrum se zemí. Při tomto útoku zemřelo 40 ooo civilistů a 214 350 z 414 500 domů a bytů bylo zničeno, takže ze zámožného města zbylo velice málo. Farář Horst Kasner, či Horst Kazmierczak, jak byl pokřtěn, byl teologem polského původu, který absolvoval vysokoškolská studia v Heidelbergu v Hornorýnské nížině jihozápadního Německa. Horst složil zkoušky z teologie a oženil se s učitelkou angličtiny Herlind Jentschovou. O Kasnerově raném životě toho víme velmi málo. Narodil se v roce 1925 a jeho otec Ludwig byl vyšší policejní důstojník v berlínském městském obvodě Pankow. Rodina byla původně katolického vyznání, ale konvertovala k protestanství a změnila si jméno na německy znějící „Kasner", když byly Horstovi čtyři roky. Kasnerovi byli věřící rodina a v jejich konverzi nešlo o pouhý oportunismus. Horst byl biřmován v luteránské církvi a rozhodl se po vojně studovat teologii. Byl přijat na Ruprechta-Karlovu univerzitu v Heidelbergu, nejstarší a nejspíše nejprestižnější německou univerzitu, a zůstal zde čtyři roky. Brzy po promoci v roce 1952 se Horst přestěhoval do severozápadního průmy­ slového města Bielefeldu, kde studoval „praktickou teologii" v luteránském seminář na Církevní vysoké škole Bethel. Poté byla mladému muži nabídnuta dočasná pozice zástupce faráře v kostele Zjevení Páně na malém předměstí severního Hamburku Winterhude. Byla to prů­ myslová oblast a jako taková byla za války cílem mnoha náletů . Pro mladého pastora se sociálním svědomím tu bylo mnoho práce. Ale nešlo pořád jenom o práci. V roce 1952 potkal Horst Herlind. Herlind Jentschová byla severoněmecká kráska ze střední třídy a byla také polského původu. Narodila se roku 1927 v Danzigu, současném Gdaňsku, kde byl její otec WilliJentsch významným politikem a ředitelem gymnázia. Svobodné město Danzig bylo německým pří­ stavním městem na Baltu, které smělo po první světové válce zůstat samostatné a nebýt připojeno k Polsku. Herlindina výchova připomínala výchovu popisovanou v románu Thomase Manna Buddenbrookovi: úpadek jedné rodiny. Byla to rodina dobře situovaných podnikatelů a úředníků, kteří se potýkali s dobou, kdy se staré zavedené pořádky překotně měnily. Po hyperinflaci ve

dvacátých letech a ekonomické krizi hodila rodina ručník do ringu a přestěhovala se do Hamburku. Drobná blondýna Herlind s modrýma očima se musela do neobvykle vysokého a atleticky vyhlížejícího klerika Horsta zamilovat na první pohled. Možná propadla jeho odhodlání, nadšení a zápalu. V době, kdy svět směřoval ke konfrontaci mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, oběma vyzbrojenými jadernými zbraněmi, chtěl zdánlivě neznepokojený Horst Kasner hlásat slovo Páně a šířit evangelium Ježíše Krista v ateistickém komunistickém Východním Německu. Horst a Herlind se vzali roku 1953 a žili na faře blízko kostela Zjevení Páně. Život to byl spartánský, ale vcelku poměrně pohodlný. Luteránská církev měla silnou společenskou síť a prostředky, ze kterých mohla čerpat. Byla to ale doba výjimečného napětí. Smrt Josifa Stalina v březnu 1953 politickou situaci nijak od základu nezměnila - spíše ji ještě zhoršila. Nikdo na Západě, natožpak na Východě, nevěděl, co bude Sovětský svaz dál dělat. Sovětský vůdce Nikita Chruščov byl velkou neznámou. V této fázi neexistovaly žádné náznaky, že by sovět­ ský diktátor narozený na Ukrajině měl měnit cíle a strategii zahraniční politiky druhé světové velmoci. Jeho „tajný projev" ke XX. sjezdu KSSS, ve kterém odsoudil „kult osobnosti a jeho důsledky", měl přijít až za další tři roky. Horst Kasner si byl vědom situace na Východě. Někteří dokonce naznačovali, že přinejmenším sympatizoval s hlavními principy socialismu. Později byl znám jako „Rudý Kasner", ale jak uvidíme, komunistou nebyl. Jeho příklon k socialismu, který ani on, ani jeho dcera nepopírají, byl povahy humanitární a demokratické. Jeho socialismus byl podobný tomu, se kterým je spojován americký senátor Bernie Sanders, ne tomu, který prosazovalo Východní Německo a dnes prosazuje Severní Korea. Hlavní motivace mladého pastora byly náboženské až evangelijní: „Cestoval bych kamkoliv, abych mohl hlásat slova našeho Pána, třeba i do Afriky," prohlásil. 1 Jeho povolání ale leželo blíže domovu. Církev chtěla, aby se vrátil na východ, odkud přišel. Východní Německo bylo převážně zemí luteránského protestanství. Martin Luther, jehož vzdor vůči papeži v šestnáctém století spus-

26

KA rnlA

til reformaci, byl z Wittenbergu v Sas] Německa, a jeho současní krajané se, n řídili jeho učením. Komunistický režim snadňoval. Karel Marx slavně prohlásil, a režim Waltera Ulbrichta se zápalem w víry bylo pro pro luterány a další evan! s tví křesťanů - nejen farářů, ale také jin~ pronásledováno. Došlo dokonce k záka ťany, a to s odůvodněním, že křesťanská a nebyla nepodobná organizaci YMCA, je takový zákon schválen nebyl. Vážený i, komunisty v módě a do roku 1953 bylo organizacích ze škol vyloučeno přes 300 roku byla šikana luteránů povýšena na r mládežnická organizace Freie Deutsche mládež, FDJ) silou zabrala hrad Mansl mládeži. Evangelická církev Německa (EKD), ránské a další protestantské církve v l\ meckému vedení silně formulovaný doj aby zastavila pronásledování práce evan! kriminaci křesťanských studentů . Režim v kancelářích Junge Gemeinde v Drážďa řady kléru v Sověty okupované zóně řídl) řešit nabíráním právě takových farářů na riskovat život a zdraví na východě . Hans Otto Wolber, jeden z Kasnera, burku (který se později stal sídelním bisk svému mladšímu kolegovi, že jej bude tf Kasner byl původem z Východu a nebyl v té době koloval vtip, že na Východ jezd nebo komunisti". 2 Jak na to reagovala H dítě a vidina, že opustí západ, nemusela začala připravovat na přesun. Horst jel r porodila dítě.

1ické krizi hodila rodina ručník do ringu Jrku.

11d s modrýma očima se musela do neobvyhlížejícího klerika Horsta zamilovat na >adla jeho odhodlání, nadšení a zápalu. ke konfrontaci mezi Sovětským svazem vyzbrojenými jadernými zbraněmi, chtěl rst Kasner hlásat slovo Páně a šířit evangeém komunistickém Východním Německu. roku 1953 a žili na faře blízko kostela Zjeínský, ale vcelku poměrně pohodlný. Lutepolečenskou síť a prostředky, ze kterých )a výjimečného napětí. Smrt Josifa Stalina uaci nijak od základu nezměnila - spíše ápadě, natožpak na Východě, nevěděl, co . Sovětský vůdce Nikita Chruščov byl velneexistovaly žádné náznaky, že by sovět­ rajině měl měnit cíle a strategii zahraniční toci. Jeho „tajný projev" ke XX. sjezdu :ult osobnosti a jeho důsledky", měl přijít

m situace na Východě. Někteří dokonce sympatizoval s hlavními principy socia> ,,Rudý Kasner", ale jak uvidíme, komusocialismu, který ani on, ani jeho dcera nitární a demokratické. Jeho socialismus m je spojován americký senátor Bernie tzovalo Východní Německo a dnes prosa-

1

pastora byly náboženské až evangelijní: •ch mohl hlásat slova našeho Pána, třeba )ovolání ale leželo blíže domovu. Církev l, odkud přišel. převážně zemí luteránského protestan.or vůči papeži v šestnáctém století s pus-

ti! reformaci, byl z Wittenbergu v Sasku, v jižní části Východního Německa, a jeho současní krajané se, nakolik jim to bylo dovoleno, řídili jeho učením. Komunistický režim ale život věřícím nijak neusnadňoval. Karel Marx slavně prohlásil, že náboženství je opiem lidu, a režim Waltera Ulbrichta se zápalem usiloval o to, aby praktikování víry bylo pro pro luterány a další evangelíky co nejsložitější. Množství křesťanů - nejen farářů, ale také jiných zaměstnanců církve, bylo pronásledováno. Došlo dokonce k zákazu festivalu pro mladé křes­ ťany, a to s odůvodněním, že křesťanská asociace]unge Gemeinde, která nebyla nepodobná organizaci YMCA, je protizákonná, ačkoliv žádný takový zákon schválen nebyl. Vážený ideál vlády práva nebyl mezi komunisty v módě a do roku 1953 bylo pro členství v křesťanských organizacích ze škol vyloučeno přes 3000 studentů. Na konci tohoto roku byla šikana luteránů povýšena na novou úroveň a komunistická mládežnická organizace Freie Deutsche Jugend (Svobodná německá mládež, FDJ) silou zabrala hrad Mansfeld, který patřil evangelické mládeži. Evangelická církev Německa (EKD), organizace zastupující luteránské a další protestantské církve v Německu, zaslala východoně­ meckému vedení silně formulovaný dopis, ve kterém vládu žádala, aby zastavila pronásledování práce evangelické mládeže a ustala v diskriminaci křesťanských studentů. Režim v reakci na něj provedl razii v kancelářích Junge Gemeinde v Drážďanech. Není překvapením, že řady kléru v Sověty okupované zóně řídly. Tento problém chtěla církev řešit nabíráním právě takových farářů na západě, kteří by byli ochotni riskovat život a zdraví na východě. Hans Otto Wolber, jeden z Kasnerových starších kolegů v Hamburku (který se později stal sídelním biskupem v tamní katedrále), řekl svému mladšímu kolegovi, že jej bude třeba ve Východním Německu . Kasner byl původem z Východu a nebylo těžké jej přesvědčit, i když v té době koloval vtip, že na Východ jezdí „obvykle buď naprostí idioti nebo komunisti". 2 Jak na to reagovala Herlind, nevíme. Čekala první dítě a vidina, že opustí západ, nemusela být nejpříjemnější. Rodina se začala připravovat na přesun. Horst jel napřed a Herlind zůstala, aby porodila dítě.

Angela Dorothea Kasner se narodila ve vysoce uznávané nemocnici Elim v Hamburk-Eimsbiittel 17. července 1954. Narodit se v Elim, nemocnici na špici tehdejšího pokroku a se silnými vazbami na luteránskou církev, byl dobrý vstup do života. Nemocnice se dodnes hrdě hlásí ke svým náboženským kořenům a závazku k „excelentní zdravotnické péči v kombinaci s křesťanskou tradicí lásky k bližnímu". Zaří­ zení původně vystavěné v roce 1927 bylo za války částečně poničeno a v době narození Angely bylo stále v rekonstrukci. Elim patří severoněmecké Sjednocené evangelicko-luteránské církvi a fakt, že její manžel pro protestantskou církev pracoval, pomohl Herlind dostat se do péče této nemocnice. Být ženou pastora mělo určité výhody. Pouhých osm týdnů po narození Angely se s ní matka vydala do Východního Německa. Malá Angela byla uložená v košíku, protože kočárek si rodina nemohla dovolit.

NEPŘÍTOMNÝ OTEC Život v komunistické části Německa byl tvrdý, a to nejen ekonomicky. Nově příchozí nebyli komunistickým režimem vítáni. Herlind zakázali učit, protože její předměty - angličtina a latina, byly považovány za buržoazní a kontrarevoluční. To, že odešla na východ, bylo „pouze z lásky k mému otci", prohlásila později její nejstarší dcera. 3 Mezi řádky lze vyčíst, že její pocity ze stěhování evidentně neměly nic společného s nadšením. Zda chtěla pracovat na plný úvazek, není jasné. V padesátých letech do práce chodilo jen něco kolem 45 procent žen nad osmnáct let. Herlind tedy nebyla jako matka a žena v domácnosti výjimkou. Nicméně skutečnost, že v této věci neměla na výběr, a podezření, že v jejím případě šlo o diskriminaci, protože přišla ze západu, její život pod neustálým dohledem stalinistického státu Velkého bratra ještě ztížily. Ovšem nějak se s tím vyrovnávala a soustředila se na výchovu svých tří dětí, Angely, Marcuse (narozeného roku 1957) a Irene (narozené v roce 1964). Herlind dělala vše, co mohla, aby zabránila přílišné indoktrinaci svých dětí komunistickým režimem. Měla důvod obávat se. Jako někdo,

kdo vyrůstal v nacistickém Německu (kdy dostal k moci, byly jí čtyři roky), měla vlas1 litní a represivní režim ponoukal děti, ab~ jeho organizace infiltrovaly každodenní 2 škole svolala Herlind Kasnerová svoje dť s nimi vše, co jim ten den ve škole řekli. S, žádala jakési hlášení o průběhu dne a dá• vat. Každodenními rozhovory omezovala mozků na východoněmeckých školách . Její dcera později v rozhovoru do noví naše matka trávila dvě hodiny, ve kterýcl jak tomu říkám. Jsem vděčná svým rodič promluvit." 4 Bez ohledu na těžkosti a <lis většiny svědectví „spontánní, pohostím žena", která stejně jako její dcera „ráda vt Mladá rodina se ze začátku usadila , 110 kilometrů na severozápad od Berlín, nice se Západním Německem. Farnost ta1 Na manžele tu čekal těžký život. Angel, nala, ač si to rozhodně nemohla pamatov naučit, jak se dojí kozy, a jedna starší p; řivovou polévku. Jedinými dopravními a cosi jako moped." 6 Mladý farář a jeho žena se pustili do I byli jedinými obyvateli, kteří měli vyšší pastoračních povinností v kostele pom. a podporovali je v době, kdy se režim sr v zemi. Místní sedláci byli neustále p režim nuceně vyvlastnil od jednoho z vl, a čím dál častější byly i sebevraždy. Špatné zacházení s křesťany v roce dobou vzrostlo napětí mezi oběma něm Německo se 6. května 1955 připojilo kN, žené k zabránění sovětské invazi. O ně byla Sovětským svazem založena organi

r se narodila ve vysoce uznávané nemoc>iittel 17. července 1954. Narodit se v Elim, ho pokroku a se silnými vazbami na lute;tup do života. Nemocnice se dodnes hrdě kořenům a závazku k „excelentní zdravot:esťanskou tradicí lásky k bližnímu". Zaří­ oce 1927 bylo za války částečně poničeno ylo stále v rekonstrukci. Elim patří severo~licko-luteránské církvi a fakt, že její man:v pracoval, pomohl Herlind dostat se do nou pastora mělo určité výhody. narození Angely se s ní matka vydala do á Angela byla uložená v košíku, protože lovolit.

rěmecka

byl tvrdý, a to nejen ekonomicky. istickým režimem vítáni. Herlind zakázali - angličtina a latina, byly považovány za í. To, že odešla na východ, bylo „pouze ilásila později její nejstarší dcera. 3 Mezi y ze stěhování evidentně neměly nic spotěla pracovat na plný úvazek, není jasné. e chodilo jen něco kolem 45 procent žen y nebyla jako matka a žena v domácnosti ,st, že v této věci neměla na výběr, a podeo diskriminaci, protože přišla ze západu, 1ledem stalinistického státu Velkého hra.k se s tím vyrovnávala a soustředila se mgely, Marcuse (narozeného roku 1957)

.).

)hla, aby zabránila přílišné indoktrinaci imem. Měla důvod obávat se.Jako někdo,

kdo vyrůstal v nacistickém Německu (když se Adolf Hitler v roce 1933 dostal k moci, byly jí čtyři roky), měla vlastní zkušenosti s tím, jak totalitní a represivní režim ponoukal děti, aby špehovaly své rodiče, a jak jeho organizace infiltrovaly každodenní život občanů. Každý den po škole svolala Herlind Kasnerová svoje děti do kroužku a procházela s nimi vše, co jim ten den ve škole řekli. Svým způsobem od svých dětí žádala jakési hlášení o průběhu dne a dávala jim příležitost promlouvat. Každodenními rozhovory omezovala účinky úmyslného vymývání mozků na východoněmeckých školách. Její dcera později v rozhovoru do novin uvedla: ,,Každý den s námi naše matka trávila dvě hodiny, ve kterých jsme to ,ze sebe vymluvili', jak tomu říkám. Jsem vděčná svým rodičům, že mi dávali možnost si promluvit." 4 Bez ohledu na těžkosti a diskriminaci byla Herlind podle většiny svědectví „spontánní, pohostinná, nezastrašená a otevřená žena", která stejně jako její dcera „ráda vtipkovala". 5 Mladá rodina se ze začátku usadila v Quitzově u Perlebergu, asi no kilometrů na severozápad od Berlína a jen 30 kilometrů od hranice se Západním Německem. Farnost tam byla malá, zhruba 400 lidí. Na manžele tu čekal těžký život. Angela Merkelová později vzpomínala, ač si to rozhodně nemohla pamatovat sama, že její otec se „musel naučit, jak se dojí kozy, a jedna starší paní naučila matku dělat kopřivovou polévku. Jedinými dopravními prostředky byla jízdní kola a cosi jako moped." 6 Mladý farář a jeho žena se pustili do práce. Kromě místního učitele byli jedinými obyvateli, kteří měli vyšší vzdělání, takže kromě plnění pastoračních povinností v kostele pomáhali místním s papírováním a podporovali je v době, kdy se režim snažil konsolidovat svou vládu v zemi. Místní sedláci byli neustále podezříváni z kontrarevoluce, režim nuceně vyvlastnil od jednoho z vlastníků půdy čtyři sta hektarů a čím dál častější byly i sebevraždy. Špatné zacházení s křesťany v roce 1955 poněkud polevilo. Tou dobou vzrostlo napětí mezi oběma německými republikami. Západní Německo se 6. května 1955 připojilo k NATO, obranné organizaci založené k zabránění sovětské invazi. O několik dní později, 14. května, byla Sovětským svazem založena organizace zemí Varšavské smlouvy,

bylo i Východní Německo. Smlouva byla oficiálně uzavřena na ochranu komunistických zemí před údajnou západní agresí. Ve skutečnosti šlo jen o další prostředek kontroly nad zeměmi řízenými komunisty. Začalo být jasné, že rozdělení země bude nejspíše trvalé, nebo přinejmenším dlouhodobé. Na západě křesťanský demokrat Konrad Adenauer, skoro osmdesátiletý západoněmecký kancléř, který se vrátil z politického zapomnění, aby vedl svou zemi, pronášel projevy, ve kterých ostře napadal východoněmecké komunisty. Společně se svým ministrem ekonomiky Ludwigem Erhardtem, ekonomem klonícím se k myšlenkám volného trhu, vydával akcie pro řadové občany (tzv. ,,lidové akcie"). Adenauer a Erhardt budovali systém lidového kapitalismu, který kombinoval Adenauerovy ideály katolické sociální etiky s Erhardtovým modelem svobodného podnikání. Tato sociálně tržní ekonomika a spojenectví s Amerikou se staly základem politiky Západního Německa. Mnozí, včetně Horsta Kasnera, byli k Adenauerovi a Erhardtovi skeptičtí. Kasner a další jemu podobní měli pocit, že přebírání amerických hodnot západoněmeckým kancléřem bylo v rozporu s němec­ kými tradicemi, dějinami i kulturou a že se příčilo ideálům sociální demokracie, která zde fungovala před nástupcem nacistů. Možná vůbec nejvíce panoval u mnohých pocit, že přítomnost amerických vojsk na západoněmecké půdě zaváněla na straně Adenauera špatně zakrývaným válečným štváčstvím. Tento dojem byl obzvláště silný mezi protestantskými teology, kteří měli vůči katolickému kancléři sklon ke skeptickému pohledu z levicově liberálních pozic. Adenauerova náboženská příslušnost byla dalším důvodem, proč ho rozdě­ lení země nechávalo klidným. Bez Východního Německa byli katolíci konec konců stále v převaze. Sověti a zejména KGB nezůstali k této dynamice slepí. Snažili se těžit z vnitřní rozporuplnosti a naivity některých protestantských pastorů, mezi nimi i Horsta Kasnera. Komunisté si uvědomili, že by bylo nemožné a možná i kontraproduktivní křesťany stíhat - přes 70 procent představitelů komunistické strany byli sami křesťané. Dávalo tedy smysl pokusit se začlenit protestanty, nebo alespoň jejich vůdce, do

jejímž zakládajícím

30

KAr LA

členem

systému, protože tak východoněmecká taji slulá Stasi) mohla snáze monitorovat jejich Na počátku roku 1958 zorganizovali ke skou mírovou konferenci. Horst Kasner byl Bylo bohaté na rétoriku o „mírumilovném sivním Západu". Oficiálně bylo shromáždě německým profesorem teologie Wernerem S tahali za nitky východoněmecká komunisti< církevní záležitosti Klaus Gysi. Klaus byl < ního předsedy Sjednocené socialistické stré poslance spolkového parlamentu za Levici svého umírněného humanistického syna o Gysi senior kovaným nekompromisním l využil k identifikaci vůdčích křesťanů, kteř vání. Kasner se nemoudře využívat nechal. a v naivní víře, že komunistická strana je a někteří jeho kolegové stali, jak to údajně l idioty". Ačkoliv se rétorika přiostřovala, mohli stále relativně svobodně pohybovat přes hra Východního. Politici se stále snažili nacház kancléř Konrad Adenauer navštívil v roce 19 téhož roku uznal existenci Západního Něm

ŽIVOT NA VSI VE VÝCHODNÍM NĚMECKU

Ve všem o politiku nešlo. Horst a Herli na návštěvy k rodině a jejich malá dcera Gertrudy v Hamburku. Když byly Ange z návštěvy s takřka dokonalým hamburský1 mluvit dříve, než ostatní, nenaučila se cho, s ní je něco v nepořádku, a matka ji nosila trochu poleno," 7 uznala později Angela. chůze do schodů, ale dokonce i po rovině,

bylo i Východní Německo. Smlouva byla tranu komunistických zemí před údajnou osti šlo jen o další prostředek kontroly nad ty. ndělení země bude nejspíše trvalé, nebo . Na západě křesťanský demokrat Konrad iletý západoněmecký kancléř, který se vrátí, aby vedl svou zemi, pronášel projevy, ve odoněmecké komunisty. Společně se svým dwigem Erhardtem, ekonomem klonícím ·hu, vydával akcie pro řadové občany (tzv. L Erhardt budovali systém lidového kapita.denauerovy ideály katolické sociální etiky vobodného podnikání. Tato sociálně tržní \.merikou se staly základem politiky Západ-

1

<asnera, byli k Adenauerovi a Erhardtovi mu podobní měli pocit, že přebírání ame1eckým kancléřem bylo v rozporu s německulturou a že se příčilo ideálům sociální 1govala před nástupcem nacistů. Možná mohých pocit, že přítomnost amerických ůdě zaváněla na straně Adenauera špatně !Čstvím . Tento dojem byl obzvláště silný >gy, kteří měli vůči katolickému kancléři :du z levicově liberálních pozic. Adenauest byla dalším důvodem, proč ho rozdě­ m. Bez Východního Německa byli katolíci 1ezůstali

k této dynamice slepí. Snažili se ti a naivity některých protestantských passnera. Komunisté si uvědomili, že by bylo >roduktivní křesťany stíhat - přes 70 proické strany byli sami křesťané. Dávalo tedy rotestanty, nebo alespoň jejich vůdce, do

systému, protože tak východoněmecká tajná policie (nechvalně proslulá Stasi) mohla snáze monitorovat jejich kroky. Na počátku roku 1958 zorganizovali komunisté v Praze Křesťan­ skou mírovou konferenci. Horst Kasner byl pozván a fóra se účastnil. Bylo bohaté na rétoriku o „mírumilovném Sovětském svazu" a „agresivním Západu". Oficiálně bylo shromáždění organizováno východoněmeckým profesorem teologie Wernerem Schmauchem, ale za scénou tahali za nitky východoněmecká komunistická strana a její ministr pro církevní záležitosti Klaus Gysi. Klaus byl otec Gregora Gysi, posledního předsedy Sjednocené socialistické strany Německa a pozdějšího poslance spolkového parlamentu za Levici (Die Linke). Na rozdíl od svého umírněného humanistického syna o pět desetiletí později byl Gysi senior kovaným nekompromisním komunistou. Shromáždění využil k identifikaci vůdčích křesťanů, kteří mohli být stranou využíváni. Kasner se nemoudře využívat nechal. Aby zachránili své kostely a v naivní víře, že komunistická strana je na jejich straně, se Kasner a někteří jeho kolegové stali, jak to údajně Lenin nazýval, ,, užitečnými idioty". Ačkoliv se rétorika přiostřovala, mohli se občané obou Němecek stále relativně svobodně pohybovat přes hranice oddělující Západní od Východního. Politici se stále snažili nacházet společnou řeč. Německý kancléř Konrad Adenauer navštívil v roce 1955 Moskvu a Sovětský svaz téhož roku uznal existenci Západního Německa.

ŽIVOT NA VSI VE VÝCHODNÍM NEMECKU Ve všem o politiku nešlo. Horst a Herlind mohli jezdit na západ na návštěvy k rodině a jejich malá dcera často zůstávala u babičky Gertrudy v Hamburku. Když byly Angele asi dva roky, vrátila se z návštěvy s takřka dokonalým hamburským přízvukem. I když uměla mluvit dříve, než ostatní, nenaučila se chodit. Rodiče měli starost, že s ní je něco v nepořádku, a matka ji nosila ze schodů. ,,Byla jsem tak trochu poleno," 7 uznala později Angela. Po celé dětství pro ni byla chůze do schodů, ale dokonce i po rovině, náročná.