KAPITOLA 1
Den začíná obvykle okolo sedmé, zvoněním budíku po spánku kratším, než by bylo třeba. Zoa se pozvolna probírá a poslouchá, jak se město vrací do života. Vnitřky domů se začínají rozespale hýbat. Někde zaskřípe otvírané okno, někdo pouští sprchu, jiný rádio. Sousedova dodávka - už pořádnou chvíli nastartovaná - se konečně hlasitě roz jíždí do kopce, po chodníku poskakují lehké kroky vedle delších a mnohem těžších, dnes s tatínkem směr školka. Pejskař přímo pod jejím oknem spílá psovi, což Zou pro budí úplně, a až pana Matyáše uvidí, poprosí ho, aby tak neřval. Všichni se tu znají, na téhle vesnici uprostřed velko městské džungle, kde člověka v noci budí leda tak noční ticho. Tedy alespoň ji budilo, když se sem před dvěma lety přistěhovala z New Yorku. Lekala se, že se něco stalo, když je takové ticho, že Praha náhle zemřela a místo ní tu zbyla jen černá jáma. Zoa vyskočí z postele, ještě se otočí na Adama. Spí tvr dě a klidně, pravidelný hluboký dech mu zvedá hrudník, ruce má rozhozené do stran a pusu dokořán, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nemohl si vzpomenout co. Jen ať spí, znavený muž svobodného povolání, má ještě čas. Alespoň zaspí kocovinu, kterou mu pondělní ráno naservíruje až do postele.
15
Zoa schází po schodech do kuchyně, ve které je chlad no nehledě k ročnímu období. Přehodí si přes ramena deku a postaví vodu na čaj. Stojí a rozespale pozoruje stří brnou hubičku konvice, voda v ní už bublá, nejdřív vyletí dva obláčky páry, po nich celý komín, jako z parní loko motivy. U druhého hrnku čaje přemýšlí, co ji dnes čeká, redakce, porada, oběd, rozhovor, redakce, večeře, Adam, rutina. Venku je krásně, mnohem tepleji, než se zevnitř zdálo. Zoa sjíždí na kole značky Nirvána k řece. Když ji mine třetí amatérský cyklista ve sportovním dresu a nespokojeně cosi sykne směrem k její poklidné jízdě, Zoa se na to vykašle a odbočí z cyklostezky. Pojede jinudy, přes most, jen na chvíli zaváhá, kde zabočit. Vpravo? Až tamhle, dál? Na jednou přijíždí do míst, kde ještě nikdy nebyla. Je tu lesík i louka a malý kemp, přes cestu jí přeběhne bažant. Míjí kempující, kteří na skládacích židličkách a s výhledem na Vyšehrad dopíjejí ranní kávu, a než vstřebá trochu jejich dovolenkového poklidu, cesta před ní končí. V řece. Zoa sleze z kola a přemýšlí, jestli to bude muset jet celé zpátky. Zírá na blížící se loďku. Je to přívoz. Převozník sice nad kolem chvilku zaváhá, pak ale mávne rukou a odveze ji na pevninu. Cesta se tím trochu protáhla, nebo možná zkrátila, to je v tuhle chvíli těžké odhadnout. Zoa spěchá, aby stihla sprchu, čisté oblečení v batohu, v miniaturní kuchyňce kafe a ze své přihrádky poštu a patero dnešních novin, ,,naše" a konkurenční. Zastaví se uprostřed chodby a čte: Se stra vraždila bez soucitu, Vraždící sestra u výslechu, Sestra a šest bezcitných vražd. Houká to na ni rudě jako policejní majáček ze všech titulních stran. Nevyšetřuje se to teprve?
16
V rozlehlé redakci ještě ani nesvítí to mrtvolné zářiv kové světlo, takhle poloprázdnou, topící se v pološeru, ji má obzvlášť ráda. Chvilka vzácného klidu, než začne hučet, než se rozezvoní telefony a rozjede kopírka. Lidé se trousí ke svým stolům, hlasy kolem se začínají proplétat v roz hovoru, zatím v tichém souladu, k večeru častěji v hlasité rozepři. Tak jak je to s tou vraždící sestrou? Otvírá konku reční noviny. Než se stihne začíst, zjeví se u jejího stolu František i se svým konstantně ustaraným výrazem. ,,Čau," poklesne hlasem. ,,čau?" opáčí Zoa a čeká. „Hele," podrbe se kliďas za krkem zpomaleně, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. ,,Daniel chce s te bou mluvit." „Se mnou?" podiví se Zoa. ,,Tak jo, díky," napije se kafe a očima se vrátí k první verzi příběhu. Periferně vidí, že František pořád stojí vedle jejího stolu. Vzhlédne k němu: ,,Co? Ještě něco?" ,,Máš jít prej hned," řekne pomalu a pokrčí flegmatic ky rameny. ,,Tak pojď asi radši hned." Zoa zapátrá v jeho obličeji, někdy z něj opadne nános věčné únavy a ona tam na pár vteřin zahlédne něco, z čeho se tiše zaraduje: snad pobavení, nadhled, porozumění, jiskru v očích. Teď nic z toho nevidí, z jeho výrazu čte jediné: průšvih. A je zby tečné, že to František dodá: ,,Průšvih," zakoulí šedýma očima. Zoa tedy jde, vstříc svému průšvihu, a snaží se nemys let na to, jak Daniel, šéfredaktor a ředitel v jedné osobě, často a nejspíš i rád řve, nemyslí na jeho nekontrolovatelné záchvaty vzteku. Dneska je tak krásně, to bude v pohodě, uklidňuje se, když ťuká na pootevřené dveře prosklené
17
rohové kanceláře a co nejmileji, na své poměry téměř slad ce, říká: ,,Dobré ráno. Chtěl jste se mnou mluvit?" ,,Jo, pojďte dál a zavřete," řekne bez pozdravu šéf. Do listuje časopisem plným fotek, odhodí ho na kraj stolu a podívá se na Zou. Zavřela dveře, ale nepohla se z místa. Z jeho chladného a nepřátelského kukuče ji zamrazí v zátyl ku. ,,Tak si sedněte, ne?" pokyne netrpělivě rukou. ,,Heleďte, tak dneska měl jít do novin ten váš článek o padělcích." ,,Měl?" ,,Jo, měl. Ale nepůjde." Daniel zakroutí hlavou a udě lá působivou pauzu, nenachází slov nebo si možná chce jen užít její překvapený výraz. ,,Takovou blbost v žádném případě nepustím," dořekne tónem, který může, nebo má, odradit od další diskuse. „Proč? Co tak najednou? Vždyť jsme o něm mluvili už nejmíň pětkrát," nedá se Zoa. ,,Je to blbost. Nejhorší text, jaký jste kdy napsala. A teč ka," odsekne on a rád by v tom viděl i tečku za tímhle roz hovorem. ,,Ale proč?" Daniel si místo odpovědi podepře rukama bradu a s přehnanou artikulací řekne: ,,Chybí tam objektivita, prostě to nepůjde, napište něco jinýho." ,,Hm, to mě mrzí," sklopí Zoa hlavu, jasně že jen hraje, že ji to mrzí, ten text už četli dva editoři a moc připomínek neměli. Najednou se zatváří, že ji napadlo skvělé řeše ní, a navrhne: ,,Tak ho odsuneme! Dneska napíšu jinou věc a postupně do článku doplníme, co vám tam chybí, aby byl objektivní." ,,Na to klidně zapomeňte. Ten článek prostě, ať takový, či jiný, do novin nepustím," mávne Daniel rukou. Zou tím
18
ale nezastraší. Co za tou náhlou změnou názc Dívá se na něj s úsměvem, ale oči se jí úží, Totiž, za tři týdny práce na textu má nárok , světlení, proč se háže do koše. „Já tomu pořád nerozumím," řekne pc Jemu se pod levým okem objeví jemný to být, prostě to do novin nepude a tečka.". věcně kývne směrem k hodinám. Zoa se zvi chvíli začíná velká porada. Procházejí rychl< chodbou, ve skleněné zasedačce on zamíří d ho stolu, Zoa k poslední prázdné židli na c místnosti. Hlava ji ale neposlouchá a přehr rozhovor. Zoa pozoruje okolní dění s vypm Někdo s rozvážným výrazem poklepává na titi straně a ostatní kývou, kýve i Zoa. Všichni ke kolegovi, který se ujal slova. Je to nejspíš. a humorné vystoupení. U další strany se šé: čílí a bouchá do stolu. Jeden obličej rudne, Tužka Danielovy asistentky se s lehkostí r přebásněný zápis z porady cinkne v počítači redakce ještě dopoledne. Všichni odkládají noviny a Zoa zapíná k dnešnímu vydání. A rychle, rychle, ať to má popohání Daniel. Na titulní stranu půjdou teroristi. Z domácího navrhují korupční afé kona? To ne, to bylo už třikrát. A premiéra filmu? Kdo tam hraje? Tak jeho fotku, nebo je hezčí, a on už nikoho nezajímá. Fotoedito známky. A teď hezky popořadě, o čem se dn Od Domácího přes Zahraniční až ke Kultu me dál? Akademie, Věda a Názory. Jedeme,
19
ale nezastraší. Co za tou náhlou změnou názoru může být? Dívá se na něj s úsměvem, ale oči se jí úží, jak přemýšlí. Totiž, za tři týdny práce na textu má nárok alespoň na vy světlení, proč se háže do koše. ,,Já tomu pořád nerozumím," řekne po pravdě Zoa. Jemu se pod levým okem objeví jemný tik. ,,Nechme to být, prostě to do novin nepude a tečka." Daniel vstává, věcně kývne směrem k hodinám. Zoa se zvedá s ním, za chvíli začíná velká porada. Procházejí rychle a beze slova chodbou, ve skleněné zasedačce on zamíří do čela oválné ho stolu, Zoa k poslední prázdné židli na opačné straně místnosti. Hlava ji ale neposlouchá a přehrává proběhlý rozhovor. Zoa pozoruje okolní dění s vypnutým zvukem. Někdo s rozvážným výrazem poklepává na titulek na hlavní straně a ostatní kývou, kýve i Zoa. Všichni se teď otáčejí ke kolegovi, který se ujal slova. Je to nejspíš jemné, trefné a humorné vystoupení. U další strany se šéfredaktor roz čílí a bouchá do stolu. Jeden obličej rudne, nejspíš viník. Tužka Danielovy asistentky se s lehkostí míhá v bloku, přebásněný zápis z porady cinkne v počítači všem členům redakce ještě dopoledne. Všichni odkládají noviny a Zoa zapíná zvuk. ,,Takže k dnešnímu vydání. A rychle, rychle, ať to máme za sebou," popohání Daniel. Na titulní stranu půjdou, no tak jistě, teroristi. Z domácího navrhují korupční aféru. Novela zá kona? To ne, to bylo už třikrát. A premiéra toho českého filmu? Kdo tam hraje? Tak jeho fotku, nebo ne, dáme její, je hezčí, a on už nikoho nezajímá. Fotoeditorka si dělá po známky. A teď hezky popořadě, o čem se dnes bude psát? Od Domácího přes Zahraniční až ke Kultuře. Tak může me dál? Akademie, Věda a Názory. Jedeme, jedeme, a teď
19
k magazínu, Daniel nad plánovaným obsahem nadskočí, znovu křičí něco v tom smyslu, že nám všechno utíká, všechno! Vedoucí magazínu, elegantní tmavovlasá dáma tak o dvacet let starší než on, jako vystřižená z módního časopisu, ho zamlkle pozoruje a neohradí se, ani když svou výbušnou etudu zakončí zvoláním: ,,Kurva, tak přemejšlejte taky hlavou, do piči." Pohledy přítomných se snaží obje vit nejjemnější odstíny v dřevěné malbě stolní desky a Zoa zahlédne, že sluneční paprsky propůjčily protější budově letní bezstarostnost. Přichází na řadu její stránka, Zoa má stažené hrdlo, zhluboka se nadechne, když vtom Daniel kývne na editora a ten oznamuje, že tam bude článek o auk ci v Londýně. Zoa se nestačí divit, doslova. Šéfredaktor na ni vyhrkne: ,,Tak co o tom víte?" Zoa je zaskočená: ,,To myslíš toho Picassa, nebo jakou aukci?" koktá. ,,Nó, toho Picassa," kývne hned třikrát editor a přátel sky na ni zamrká. Zoa říká s energií pacienta v rekonvalescenci, že včera se v Londýně vydražil obraz Picassa za 180 milionů dolarů. ,,A to je rekord. A přejatá zpráva," dodá. „Rekord? A jako v čem přesně? Za Picassa vůbec, nebo v Londýně?" zvedá obočí Daniel. ,,Je to nejvyšší částka za jakýkoli obraz prodaný v auk ci," dodává Zoa stále netečně, oči upřené na kolegu poblíž, který v jejím zorném poli tak nějak vyčnívá a povzbudivě na ni kýve. ,,A který obraz trhnul rekord předtím, nevíš?" zaráčku je vyčuhující kolega vstřícně. ,,No, to byl nejspíš tak před dvěma lety obraz Franci se Bacona Tři studie Luciana Freuda, myslím," odpoví Zoa.
20