Stalker
11
1/ Roderick Shoehardt, 23 let, svobodný, laborant
harmondské pobočky Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací.
Večer předtím
jsme spolu stáli ve skladišti - bylo to po práci, zbývalo shodit montérky a zajít do baru Borsht (podle jakési ruské polévky) na sklenku něčeho tvrdého. Já jsem jenom tak podpíral zeď, cigaretu v ruce nemohl jsem se dočkat, až si zapálím, vždyť už jsem celé dvě hodiny nekouřil! Ale on se pořád ještě vrtal v tom svém harampádí: jeden sejf nacpal, zavřel a zapečetil, ale to mu nestačí, stojí u druhého a skládá tam skořepi ny z transportéru. Každou si napřed prohlédne ze všech stran a pak ji opatrně uloží do trezoru. Heká při tom, jsou to těžké potvory, každá váží šest a půl kila. Se skořepinami se Kirill párá už strašně dlouho a sou kromě si myslím, že to žádný výsledek nepřineslo. Kdybych já byl na jeho místě, dávno už bych se na to vykašlal a začal za ty peníze dělat něco jiného. I když - to musím říct - skořepiny jsou opravdu divné haraburdí, rozum nad tím zůstává stát. Něco jsem se jich natahal, ale kdykoliv se na skořepinu podívám, začne mi to zase vrtat hlavou. Dva měděné disky velké jako podšálky na čaj, ne tlustší než takových pět milimetrů, a mezi nimi vzdálenost čtyřicet centimetrů. Jenom ta vzdálenost, jinak nic - zkrátka a dobře dokonalá skořepina. Kdo chce, může
12
Arkadij a Boris Strugačtí
tam strčit ruku. A když se někdo začne divit tak, že úpl ně zblbne, může tam nacpat hlavu: nic tam není, jenom prázdno a vzduch. A přitom tam něco být musí, nějaká síla, protože nikdo ještě nedokázal připlácnout oba disky na sebe, ani odtrhnout jeden od druhého. Kdo to neviděl, tomu je těžké ten krám popsat, prá vě proto, že je to tak jednoduché. Je to to samé, jako kdyby měl člověk někomu popsat sklenici nebo štam prli. To se prostě nedá, právě proto, že na tom nic není. V každém čísle Věstníku jsou o skořepinách dlouhé člán ky, plno fotografií a kreseb, ale já myslím, že z toho nor mální člověk taky nezmoudří. A s tímhle se Kirill párá už skoro rok. Pracuju u něho od začátku a dodneška vlastně nevím, co ten člověk vlastně chce, a mám-li být upřímný, ani po tom moc nepátrám. Ať to vyluští nejdřív sám, pak si ho možná poslechnu. Vím jenom to, že by chtěl aspoň jednu sko řepinu vykuchat, rozleptat kyselinou, udělat z ní plac ku, roztavit ji v ohni. Pak by bylo všechno jasné: Kiril lovi by pěkně poděkovali a světová věda by si lebedila. Ale to je hudba budoucnosti, o tom jsem přesvědčen, i když nejsem žádný vědec. Zatím se Kirillovi nic po dobného nepodařilo, i když se úplně zhuntoval. Zeše divěl, přestal mluvit, oči má jako nemocný pes a občas mu taky slzí jako psovi. Kdyby to byl někdo jiný, věděl bych si dávno rady, napili bychom se spolu, pak bych ho zavedl k nějaké prima holce, pak bychom se zase na pili a šlo by se k další holce, a za týden by musel být vy léčený. Ale pro Kirilla taková medicína není, je zkrát ka a dobře z jiného těsta. Stojím tedy ve skladišti a koukám na něho, na ty jeho zapadlé oči, a je mně ho líto, sám nevím proč. A pak jsem mu to řekl. čert ví, proč jsem to udělal.
Stalker
13
,,Ty, Kirille," povídám mu. ,,Měl bys zájem o skořepi nu, která je plná?" ,,Skořepina, která je plná?" ptá se Kirill a vraští čelo, jako kdybych mluvil hotentotsky. „No,'' říkám, ,,pro mě skořepina, pro tebe magnetická past, objekt číslo 77 lomeno B. Ale ta, o které mluvím, má cosi uvnitř. Takové namodralé je to." ,,Počkej," brejlí na mne. ,,Tady takováhle věcička, jenom s tím rozdílem, že mezi obalem něco je?" ,.No." ,.A kde to je?" Už jsem ho vyléčil! Koukám, jak špicuje uši. ,.Pojď si zakouřit," zvu ho. Položil rychle skořepinu do trezoru, zavřel dveře, oto čil třiapůlkrát a mašírovali jsme nazpátek do laborato ře. Kirill skákal přes čtyři schody najednou a cigaretu mi samozřejmě nedopřál. Za obyčejnou skořepinu platí Ernest čtyři stovky, za tu moji by se nedoplatil, to by byla moje pomsta, jak by klopil, ale v tu chvíli jsem na to nemyslel, když jsem viděl, jak Kirill skáče po scho dech. Řekl jsem mu všechno: jak ten krám vypadá, kde je a jak by se to dalo dostat s nejmenším rizikem. Vytáhl hned mapu, našel si na ní tu garáž, položil na ni prst a pak se na mne podíval; samozřejmě hned pochopil, co jsem vlastně zač, jak by taky ne, jiné vysvětlení ne bylo. ,, Tak takhle je to s tebou," povídá a směje se šťast ně. ,,Díky za ten tip, podíváme se tam . Hned zítra ráno. Ohlásím to na devět hodin, zažádáme o pro pustky a o ,papuči', v deset se pokřižujeme a vyrazí me. Co říkáš?" ,,Prima," já na to, ,,ale kdo bude třetí do party?'' ,,Nač?"
14
Arkadij a Boris Strugačtí
„Ne, ne," vrtím hlavou, ,,to nebude žádný výlet do přírody. Co když se něco stane? Pásmo je Pásmo," po vídám, ,,a pořádek je pořádek." Pousmál se a pokrčil rameny: ,,Dobrá, ty máš zkušenosti. dám na tebe." Samozřejmě že mám zkušenosti. A vím taky, proč navrhoval, že se tam vypravíme sami dva: kvůli mně, aby nikoho nenapadlo, že se tam vyznám. Ale pracov níky ústavu do Pásma ve dvojicích nepouštějí. Musí být tři: dva pracují, třetí pozoruje a v případě nutnosti řek ne, jak to bylo. „Co Austin?" ptá se Kirill. ,,Ale toho ty asi nebudeš chtít. Nebo ano?" „Ne, ne," říkám, ,,jenom ne Austin. Austina si vezmi někdy jindy." Austin není špatný chlap, odvahy i strachu má prá vě akorát, ale je poznamenaný. Kirill tomu nerozumí, ale já to poznám hned: jakmile si člověk začne myslet, že zná Pásmo naprosto dokonale a že se mu nemúže nic stát, skončí to s ním špatně. Jistě, kdo chce kam ... ale asistovat u toho - to ne. ,,A co Tender?" ptá se Kirill. Tender je Kirillův druhý laborant. Kliďas, ten by ušel. ,,Není žádný mladík:' řfk.ám. ,,A má děti ... " ,,Ale v Pásmu už byl." ,.Čert to vem," mávnu rukou, ,,ať jde Tender." No a pak jsem mazal do Borshtu, protože mi kruče lo v břiše hlady a v krku jsem mčl saharu, on zůstal v laboratoři - nad mapou. Když jsem ráno přišel do ústavu, zastavil mě seržant, který mčl službu u vrátnice. Takový čahoun ze Švéd ska, loni jsem se s ním porval, měl tenkrát v hlavě a za čal otravovat Gutu.
Stalker
15
„Nazdar, kamaráde," povídá mi. ,,člověče, Zrzku, po tobě je sháňka ... " ,,Pro tebe nejsem žádný Zrzek," přerušil jsem ho. „A žádné kamaráde, s tebou jsem do školy nechodil, ty tyčko švédská pitomá." „Co blbneš, Zrzku," diví se. "Tobě přece nikdo ani ji nak neřekne." Mám před sebou cestu tam, to jsou vždycky nervy, a kromě toho jsem ještě neměl ani lok: popadl jsem ho za opasek a řekl mu pěkně od plic, co je zač a kam má jít. Odplivl si, vrátil mi služební průkazku a úředním hlasem mi oznamuje: ,,Pane Shoehardte, máte se dostavit okamžitě k náčel níkovi bezpečnostního oddělení kapitánu Herzogovi." „No vidíš, jak ti to jde," chechtám se mu. ,,Jenom se snaž, seržante, staneš se poručíkem." Ale myslím přitom na něco jiného: proč mě asi volá Willy Herzog v pracovní době? Jdu. Má kancelář ve čtvrtém poschodí, pěknou kancelář, ale okna zamřížo vaná jako u policajtů. Sedí za stolem, pokuřuje ze své dýmky a píše cosi na stroji; v rohu se hrabe v železné skříni seržantík, kterého neznám - zřejmě je tady nový. Takových seržantů je v ústavu fůra - chlapi jako hory, tváře červené, září spokojeností: proč by taky ne - do Pásma nikdo z nich nemusí a na světové problémy tih le chlapíci kašlou. ,,Dobrý den," pozdravil jsem. ,,Prý mě hledáte." Willy se dívá skrz, jako kdybych byl prázdné místo, odstrčí stroj, položí před sebe tlustou složku a začne v ní listovat. ,, Vy jste Roderick Shoehardt?" zeptá se konečně. ,,Uhodl jste," říkám a neklidně se pochechtávám. ,,Jak dlouho jste v ústavu?"
195
Obsah Interview s profesorem Pillmanem, laureátem Nobelovy ceny .......................................... 7 1/ Roderick Shoehardt, 23 let, svobodný,
laborant harmondské pobočky Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací ......................................... 11 2/ Roderick Shoehardt, 28 let, ženatý, bez stálého zaměstnání ............................................ 59 3/ Richard G. Noonan, S1 let, zástupce firem dodávajících elektronické zařízení harmondské filiálce Mezinárodního ústavu mimozemských civilizací.. .......................... 105 4/ Roderick Shoehardt, 31 let.. .............................. 149
O autorech ............................................................... 183 Doslov ...................................................................... 193
Arkadij a Boris Strugačtí Stalker Z ruského originálu Piknik na obočině (IlHKJrnK Ha 06oq1,rne), vydaného v časopise Avrora v Leningradě roku 1972, přeložil Vladimír Blažek. Vydal Stanislav Juhaňák -TRITON jako svou 2084. publikaci, v edici TRIFID svazek 549. Vydání čtvrté (v Tritonu vydání třetí ). Odpovědná redaktorka Marie Semíková. Autorský medailon Konstantin Šindelář. Doslov Marie Uhlířová. Sazba Petr Teichmann. Ilustrace na obálce a návrh obálky Martin Zhouf. Grafická úprava obálky Renata Brtnická. Tisk Centa, spol. s.r.o., Brno. ISBN 978-80-7553-130-8 Knihy nakladatelství Triton si můžete za zvýhodněné ceny (sleva 20 %) objednat na www.tridistri.cz.