Lajdácký bližní Jsem lajdák. Ví se to o mně. První manželství šlo do kytek hned, ve druhém to pár let vypadalo docela obstojně, ale ukázalo se, že jen dobrá vůle rodinu neuživí. Když jsem se s bývalkou rozvedl a vypořádali jsme, co se dalo, chvilku jsem běhal od jedné sukně ke druhé. Jenže jak stárnu, baví mě už jen chodit na ryby, hrát na kytaru a občas si v hospodě zazpívat. Na to jsem dobrý. Společenský typ. Zpívám o sponkách ve vlasech, o stáncích, kde se prodává levná krása, a holky, dří ve dvacítky, dnes padesátnice, mají vlahý oči a koukají na mě, jako kdybych jim mohl splnit všechno, o čem se jim zdává v prázdných postelích, ale to je pěkná blbost. Obveseluju lidi rád, ale hluboko uvnitř mám veliké a tajné přání, abych mohl hrát na mandolínu v nějaké hudební skupině, která by mě potřebovala. Při hospodských radovánkách stačí kytara. Dám pár akordů, můžu hrát a řvát až do konce zavírací doby. Ke konci stačí jen řvát. Ale mandolína, to je vášeň. Je královnou mezi strunnými nástroji. Pořídil jsem si ji tajně docela nedávno, toužil jsem po ní roky. Jenže abych se s ní někde uchytil, musel bych se přidat tam, kde to ladí, a to v hospodě nebývá. A tak ji mám doma v pěkném pevném pouzdře, občas ji vyndám, natáhnu struny, chvíli na ni brnkám, pak ji pohladím a znovu uložím. Nikdo to o mně neví, nikomu jsem neřek, že ji mám. Nepřiznal jsem se ani bývalé ženě, ani dětem, řekli by si možná, že jsem měl peníze dát na výživné, a ne je cpát do nástroje, natož když na něj nikde nehraju. Muzikanti jsou divná cháska a já nejsem výjimka. Zdává se mi, že na mandolínu hraju ve skupině 7
s ostatními hudebníky, mají tam kytary, housle, harmoniku, zpíváme lidem pro radost a moje mandolína je v mezihrách bezkonkurenčně nejlepší. Viděl jsem to před sebou; stojíme v místnosti, která vypadá jako jídelna, před námi jsou řady židlí, na nich sedí většinou starší lidé, zpívají s námi a paní ve druhé řadě, když zpíváme děvčátko, vím, že přijde soužení a já si užívám mezihru, má slzy v očích. Ještě že má člověk aspoň ty sny, na chvíli to pomůže překonat starosti obyčejných dní. Nejsem ani nijak zvlášť pracovitý. Z práce mě pro moji laxnost a ulejvání po nějaké době většinou vyrazí. Jsem tedy rád, že pár roků dělám pomocníka jednomu všeumělovi. Je sochař, řezbář a malíř, ani nevím, co všechno on je. Kromě operování mozků dokáže nejspíš cokoliv.Jmenuje se Swen,je to jeho umělecké jméno. Když je zima, chodí v bagančatech, v krokskách, když je léto. Ponožky zásadně nenosí. Má jedno triko plné děr, vlasy jako divous a vousy, ve kterých by mohly hnízdit včely.Já vypadám podobně, pasujeme k sobě. Swen má svoje vlastní území, kde je nepředstavitelný binec. Stojí tam malý dům, který není uprostřed toho harampádí, které je kolem, téměř vidět. Ve stodole, na zahradě, na dvorku, všude je železo, kusy dřeva, sochy, starý nábytek, trakař, malý traktor a vraky aut. Swen mezi tím vším chodí jako král , a když ho navštíví múza, prohrábne si bradu, sedne a namaluje obraz nebo nakreslí projekt interiéru nějaké hospody. Swen neřídí auto. Nemůže. Právě pro ty múzy, které na něj usedají, kdy se jim zachce, a on dobře ví, že kdyby řídil s múzou za krkem, bude nebezpečný sobě i ostatním. Tak ho vozím. Mě nenapadá nic a Swena vozím rád. Když jedeme za zakázkou, všechno platí. Zve mě na bohatýrské večeře. Po celé republice má přátele mezi umělci, režiséry. Volají: ,,Nazdar, Swene, jak se daří, pojedeš se mnou na jachtu?" A on mi pak vypráví životní příběhy těch bardů. Vedou život, který bych já nikdy vést nemohl, a tak mne to všechno zajímá.
8
Jeden z nich, miliardář, měl s jachtou technickej problém, a jen Swen věděl, jakou součástku ta jeho loď potřebovala, když se mu porouchala při plavbě odkudsi z fjordů. Vyrobil ji prakticky na koleně. Miliardář připlul, přijel k nám a Swena zobjímal, vzal nás do krčmy a pařili jsme s ním do rána. Tomu by nikdo nevěřil. Máme zakázky na fresky v historických budovách, na interiéry starých krčem i moderních barů. Děláme kdeco. Takže ani nevím, jak by se Swenova firma prezentovala, kdyby se on prezentovat chtěl, to ho ovšem nezajímá. Swen má svobodného a nespoutaného ducha a jeho bratr Olda říká, že kdyby mu nevedl účetnictví, nespravoval zakázky a nepočítal peníze, Swen by dávno žil na nádraží jako bezdomovec. Něco na tom je. Zatímco Olda vysedává a vyplňuje tabulky, Swen by všechno rozházel. Velkopansky si vykračuje, pohupuje se v kolenou, sjednává zakázky a nezabývá se tím,jestli má prostředky na koupi materiálu nebo jestli mu zákazník za práci zaplatí. Trošku se obávám, že se to o něm ví. Vydržuje jednoho místního chudáka, kterej nemá co jíst. Ten člověk prostě jen přijde na dvůr a postaví se do dveří. Swen ho chvíli obchází, brblá, pak mu dá jídlo a peníze. Tak to chodí každý týden. Já mám Swena jako svého, ale dobře vím, že nebýt Oldy, nebylo by, jak se říká, nač zubem klapnout. Jsme tu všichni rozvedení. Celá ta naše povedená trojka, Olda, Swen a já. Oldova bývalá chlastá, on jakbysmet, tak šli radši od sebe. Swen o své ženě nemluví, ale řekl bych, že tam byl ještě někdo další, který jim do svazku přišel navíc, no a já mám prostě rád víc ženských, než je norma. Líbilo by se mi, kdyby všechny moje bývalé, současné i budoucí ženy byly kamarádky a zpívaly společně v altu a sopránu, jak to která potřebuje. A já bych jim k tomu hrál. Jenže ženský tohle nechtějí chápat a moje bývalé nejmíň. Přesto spolu vycházíme 9
dobře,
s tou poslední nejlíp. Vím, že jí na mně záleží. Když přijdu na návštěvu, domlouvá mi. Říkají tomu s naší holkou evangelizace, ve skutečnosti to znamená, že mě chtějí dohnat ke křtu, a abych pak chodil do kostela a po smrti šel rovnou do nebe. Kluk mě nechává na pokoji, usmívá se, asi vidí, že tři už by na mě bylo moc. Je mi fuk, kam půjdu po smrti, a několikrát jsem jim to řekl. Ale ony mi vždycky, když za nimi přijdu na kafe, snesou hromady knížek, biblí a brožurek. Musím odtud pokaždé prchnout. Ríkají u toho spoustu blbostí, ale jedna věta mi utkvěla v hlavě, dcera mi několikrát tvrdila, že prý Pán Bůh mě má rád, i když jsem lajdák. To je přece nesmysl. Proč by jinak všichni ostatní chodili do kostelů a zpovídali se a nechávali se polívat vodou? Z jakého důvodu by to všecko dělali? Ale to není řešení pro mě, ať se tím zabývají, když je to baví. U Swena na dvorku bývá každý týden slezina. Scházíme se tu, a je nás pokaždé o něco víc. Pečeme, grilujeme, zpíváme do rána. Když se takhle sejdeme, nejedu pak ani domů, spím tady. Starám se o jídlo, zábavu a všechno ostatní. To mě baví. Vracet se do prázdného bytu je otrava, pokud nemám domluvenou nějakou kamarádku, která by mne chtěla potěšit. Anebo která by se nechala potěšit ode mě. Když je to vzájemný, paráda, třeba jak to bylo na začátku s Jitkou, jenže teď je moc opatrná.Jednou ne, pak jo, pak zase ne. Nechce se vázat a spolehnout se můžu víc na naši partu než na ni. S tím už si hlavu nelámu, beru, co je. Olda mi dělá v poslední době starosti. Hulí jak pouťovej ježek a nechce přestat, i když mu dávno doktoři řekli, že má rakovinu plic. Teď ale celý sešel a přestal chodit. Leží v posteli, svaly mu slábnou. Posledně na mne volal: ,,Pojď sem, já to už neudržel," tak jdu k němu a Olda stojí celý rozpačitý a pokálený v kuchyni, opírá se o linku. 10
Moje bývalá, když mě ještě chtěla změnit k lepšímu, mi před lety domluvila kurz sociálního pracovníka, který pečuje o starý lidi. Dnes se jim říká klienti a já pár takových klientů měl. Několik měsíců jsem v Domově u nich pracoval. Nedě lal bych to už ani za zlatý prase. I kdyby se točilo na rožni a u toho hrály andělský kůry na šalmaje. Většinu služby jsem tam byl sám, nemohl jsem ty ležáky zvednout, technika žádná. Nestíhal jsem absolutně nic, a když jsem chtěl ředitelce radit, jak na to, vyrazila mě na hodinu. Fakt se mi tenkrát ulevilo. Ale zkušenosti, který jsem tam nabral, se mi teď hodí. Když se Olda v noci bojí, přespávám ve vedlejší místnosti. Krmím ho, umývám, přebaluju ... Posledně jsem si všimnul, že má proleženiny. Do háje! Do háje, do háje. Co s tím? Volám tedy své bývalé, ta zjišťuje, shání. Zeptala se mě, proč to dělám? Proč nezavolám jeho manželce, i když nejsou už spolu, přece se o něj musí postarat! Neřekl jsem jí, že chlastá. Chlastáme tu všichni. To by slyšela nerada. Postarám se o Oldu sám. Stojím a koukám, jak černé auto odváží Oldu. Swen se opírá o strom a říká: ,,Řek bych, ty lajdáku, že půjdeš jednou rovnou do nebe. Za to, co jsi pro mýho bráchu udělal. Jsem si fakt jistej, že Pán Bůh tě má hrozně moc rád, i když seš nepokřtěnej."
Stojím celej tumpachovej a koukám na Swena jako zjara. Nikdy jsme spolu nemluvili o víře a už vůbec ne o křtu. Vů bec nikdy se nesetkal s mou holkou, a přitom mi říká skoro totéž co ona. Budu se muset na toho Pána Boha v kostele trošku pře ptat. Řeknou mi to? Můžu tam jít? Musím se dopředu nějak připravit? Třeba se kropit vodou nebo něco speciálního udělat? Když jsem se na to ptal mé holky, smála se. Povídala, že nemusím dělat vůbec nic. Domluvila mi schůzku s knězem, 11
a tak jsem tady. Stojím před kostelem, který vypadá moderně. Vcházím dovnitř, jsou tu bytelné dřevěné lavice, velká okna, spousta světla. Že prý se mám vydat úplně doleva, tam, jak jsou takový malý kutlochy, že tam na mne farář počká.
Mám divný pocit, takové svírání v žaludku. Takhle mi bylo naposled, když jsem ještě na základce šel poprvé k zubaři a nevěděl, co mám od něj čekat. Ale když už jsem se sem vydal, tak jdu dovnitř, dveře jsou otevřený... Herdek, vždyť je tu jen obyčejný stůl a dvě židle. Na jedné sedí farář a usmívá se na mě, pokyne mi, tak sedám na druhou. Povídám mu, že jsem lajdák, a přišel jsem se na všecko zeptat. Co je pravdy na tom, že bych zrovna já mohl přijít do nebe, páč mi to už dva lidi řekli, i když do kostela nechodím. On se hlasitě rozesmál a pak se mě zeptal, jak se mi vede. Seděl jsem na té židli aspoň hodinu. Nedělal jsem nic jiného než mu vyprávěl úplně obyčejný věci. Co v práci. Co Olda, Swen, děcka, ženský.Jak to mám či nemám srovnaný a co mě trápí, z čeho se raduju. Když jsem skončil, bylo mi do breku. Proč, to vůbec nechápu. Ale nedal jsem nic najevo. Až potom, když mi ten kámoš naproti řekl, že právě pro mě přišel Bůh na svět a že jsem pro něj nejdůležitější ze všech, napřáhnu! ke mně ruku a řekl, že když budu chtít, všechno mi odpustí, stačí jen litovat, chtělo se mi plakat. To přece není možný. Nějaký kec, ne? Já že bych měl být důležitý? Vlastní mámě na mě nezáleželo, ani fotrovi. Jak by mohl Bůh mít rád takového člověka? Když jsem ale tu ruku, kterou ke mně farář napřáhnu!, stisknu!, zazdálo se mi na chvíli, že by to mohla být pravda. Protože pokud je tu někdo, kdo má čas hodinu sedět proti mně, poslouchat, co mi ze života zbylo, usmívat se, nic za 12
to nechtít a pak mi ještě nabídnout odpuštění, musí tu být něco, co neznám, a možná bych to měl prozkoumat. Jenže to je ta smůla, asi jsem na to línej, málo duchovní a celkově k ničemu.Je to hezký, snaha by byla, ale zůstanu lajdákem napořád. Díval se na mě, jako kdyby mi četl myšlenky. Najednou jsem se začal stydět jako malej kluk a nechtěl jsem nic jinýho než utéct. Překotně jsem se rozloučil a rychle odešel. Přece nebudu za bílého dne hulit v kostele. Otočil jsem se a odcházel, ale najednou jsem strnul. Pří mo proti mně, v předsíňce kostela, mne upoutal velký bílý papír, na kterém byla uprostřed textu vymalovaná mandolína, přesně taková, jakou mám doma. Stálo tam: Pro hudební seskupení muzikoterapeutů hledáme hráče na mandolínu. Vítané jsou zkušenosti s péčí o seniory, výhodou absolvování kurzu pro sociálnípracovníky. Zájemci, hlaste se na níže uvedeném čísle. Nástup možný ihned. Nabízíme přijemné pracovní prostředí, dobrý kolektiv a zajímavéfinanční ohodnocení.
Zírám, opisuji si telefonní číslo, a když vyjdu na čerstvý vzduch, motám se, jako bych byl po slezině, které trvala do rána. Tedy bylo mi jasný, že se o mně ví, jaký jsem lajdák. Ale že se ví i tohle, znamená jediné; že mne ten Pán Bůh, ať si o něm myslím, co chci, fakt musí mít hodně rád.
13
Rub a líc života
Ludmila Hénková Vydalo nakladatelství Věra Nosková- KLIKA Praha 2017 www.nakladatelstviklika.cz Sazba a obálka: Tomáš Nosek tomasnosek33@seznam.cz Korektura: Milena Nečadová necadova.milena@seznam.cz Vytiskly Těšínské papírny Český Těšín První vydání 216 stran