0278802

Lajdácký bližní Jsem lajdák. Ví se to o mně. První manželství šlo do kytek hned, ve druhém to pár let vypadalo docela obstojně, ale ukázalo se, že jen dobrá vůle rodinu neuživí. Když jsem se s bývalkou rozvedl a vypořádali jsme, co se dalo, chvilku jsem běhal od jedné sukně ke druhé. Jenže jak stárnu, baví mě už jen chodit na ryby, hrát na kytaru a občas si v hospodě zazpívat. Na to jsem dobrý. Společenský typ. Zpívám o sponkách ve vlasech, o stáncích, kde se prodává levná krása, a holky, dří­ ve dvacítky, dnes padesátnice, mají vlahý oči a koukají na mě, jako kdybych jim mohl splnit všechno, o čem se jim zdává v prázdných postelích, ale to je pěkná blbost. Obveseluju lidi rád, ale hluboko uvnitř mám veliké a tajné přání, abych mohl hrát na mandolínu v nějaké hudební skupině, která by mě potřebovala. Při hospodských radovánkách stačí kytara. Dám pár akordů, můžu hrát a řvát až do konce zavírací doby. Ke konci stačí jen řvát. Ale mandolína, to je vášeň. Je královnou mezi strunnými nástroji. Pořídil jsem si ji tajně docela nedávno, toužil jsem po ní roky. Jenže abych se s ní někde uchytil, musel bych se přidat tam, kde to ladí, a to v hospodě nebývá. A tak ji mám doma v pěkném pevném pouzdře, občas ji vyndám, natáhnu struny, chvíli na ni brnkám, pak ji pohladím a znovu uložím. Nikdo to o mně neví, nikomu jsem neřek, že ji mám. Nepřiznal jsem se ani bývalé ženě, ani dětem, řekli by si možná, že jsem měl peníze dát na výživné, a ne je cpát do nástroje, natož když na něj nikde nehraju. Muzikanti jsou divná cháska a já nejsem výjimka. Zdává se mi, že na mandolínu hraju ve skupině 7