Issuu

MOUDROS~ , v ,

CITENI Jo.k pro.covo.f s e~oce~i s v'1<.AžJf:~ po2tto.fk~ b<.Add~is~lA o. z.ó.po.d.,: ps'1c~olo~ie

.POCITY SE MOHOU STÁT N,dí CESTOU K OSYÍCENÍ A Z NAiICH ZRANĚNÍ MOHOU BÝT NAiI POMOCNÍCI."

ROB PREECE

MOUDROST , v ,

CITENI Jo.i.._ pro.covo.f s eh.oceh.i s

vuiuz:;+:~ poz.1-10.fl._~

budd~is~u o. z.ó.po.dn: ps<-f~ol.o~ie

Z anglického originálu Feeling Wisdom vydaného nakladatelstvím Shambhala Publications přeložila Jaroslava Žgáničová Odborná a jazyková spolupráce Kateřina Grofová Odpovědná redaktorka Zuzana Voráčová Obálka, typografie a sazba Bohdan Lukáš

Vydalo nakladatelství Barrister & Princi pal Fišova 15 602 00 Brno tel.: 545 211 015 e-mail: nakladatelstvi@)barrister.cz www.barrister.cz Brno 2017 První vydání Doporučená prodejní cena 249 ISBN 978-80-7364-051·4

Kč

ů nechat se náladami ovládat. Od náladového člověka čné odhodlání ke změně a schopnost dokázat se vy[ nevědomím, které je s náladami spojeno. ~jně Jako s jinými emočními stavy se nejúčinněji prabud1me a začneme je prožívat vědomě. V tom nám n~~it,ac,e a vš~mavost, které umí posílit naši schop:oz1vam. Pak Jsme schopni se vynořit z těžkých vod tomu zapotřebí relativně silné odhodlání vynořit se, chom se nechali jen tak stáhnout do nevědomí.

6 ROZPOZNÁVÁNÍ POCITŮ Než se začnu podrobněji věnovat způsobům práce s citovým prožíváním, rád bych popsal ještě jiný způsob, jakým můžeme tuto oblast života chápat. Tento pohled rozvinul C. G. Jung jako nástroj uchopení toho, co nazval ,funkce cítění ' . Rád bych tento koncept porovnal s tím, co je v buddhismu označováno jako ,skupina pociťování' (z angl. feeling aggregate). 1 Jung v rámci rozvoje svého mimořádného chápání lidské psýché navrhl schéma, které bylo později upraveno dalšími psychology. Jung si všiml, že jako lidé poznáváme svět prostřednictvím čtyř psychologických funkcí: myšlení, cítění, intuice a vnímání. 2 Z této Jungovy typologie vychází i známý osobnostní test podle Myersové a Briggsové. Jung dospěl k závěru, že každý z nás poznává svět primárně prostřednictvím jedné z těchto funkcí, a tuto funkci nazval ,dominantní funkcí'. Z dominantní role jedné z funkcí vyplývá, že zbylé funkce jsou méně rozvinuté, a jedna z nich navíc zaujímá postavení tzv. ,recesivní funkce'. Jung postavil tyto funkce do protikladných pozic, kdy myšlení a cítění představují jeden pár a intuice a vnímání druhý. Toto rozdělení je schematicky znázorněno na obrázku níže.

Obr. 3

Přestože se myšlení v tomto schématu nachází nahoře, neznamená to, že by mělo jakkoli výsadní postavení. Ve stručnosti lze popsat uvedené funkce takto: osoba, která se orientuje převážně na základě myšlení,

bude svět vnímat prostřednictvím rozumu a intelektu, na základě nichž bude vytvářet konceptuální pohledy a mapy, jakožto nástroje uspořádání a formování vlastních zkušeností. Intuitivní člověk nahlíží na svět prizmatem nevědomí a při své interpretaci zkušeností a jejich smyslu pro něj bude důležitý význam a symbolický jazyk. Takový člověk může mít bohatou představivost a jeho kreativita a chápání jsou významně ovlivněny intuicí. Člověk zaměřený na vnímání má sklon vnímat svět skrze faktické informace. Věci dávají smysl, je-li možné je změřit a zorganizovat. Před stavitel toho typu by mohl říci: ,,Předložte mi důkazy a já tomu uvěřím." Konečně se dostáváme k funkci cítění, které se vzhledem k záměru mého výkladu budu věnovat podrobněji. Funkce cítění představuje způsob, jakým hodnotíme svět na základě toho, jak se věci jeví z hlediska našeho cítění. Cítění v tomto smyslu je mnohem méně afektem a mnohem více nástrojem posuzování a hodnocení toho, jak se věci mají. V rámci cítění se setkáváme s kvalitou rozlišování, kdy na hluboké úrovni víme, zda něco je, či není správné. Pro osoby s dominantní funkcí cítění má zřejmě největší význam otázka: ,Jaký z toho máš pocit?" Jung vnímal funkci cítění jako schopnost rozlišovat, díky které můžeme vyhodnotit a posoudit, co považujeme za přijatelné, a co už ne. Právě tato schopnost hraje podle něj významnou roli jako východisko pro principy etiky. Byl přesvědčený o tom, že etické uvědomění nevychází z rozumu, ale právě z této schopnosti cítění. Rád bych se zde sice věnoval jungiánskému přístupu, ale mohlo by být užitečné jej nejdříve porovnat se skupinou pociťování, jak ji chápe buddhismus. Než se do tohoto srovnání pustíme, je potřeba mít na paměti, že se nejedná o pouhé dva rozdílné pohledy na totéž. Uvidíme, že se jedná o zcela odlišnou úroveň zkušenosti. Jak už jsem naznačil, v buddhistickém myšlení se hovoří o skupině pociťování (skt. skandha) jako o jednom z aspektů naší podstaty. Tato skupina je chápána jako vždy přítomný mentální činitel, který vyvstává v každé zkušenosti jako proces rozlišení mezi příjemným, nepříjemným a neutrálním. Toto rozlišování vnímáme jako východisko pro celou škálu dalších reakcí a soudů, které s naší zkušeností spojujeme. Výraz „pocit", kterým se obvykle překládá tibetský výraz cchorwa ( tib. cchor ba), je možná bližší našemu pojetí vjemu ve smyslu přirozeného a bezprostředního hodnocení toho, co zakoušíme prostřednictvím našich smyslů, a v důsledku čehož jsme k některým věcem přitahováni, zatímco jiné nás odpuzují. Z buddhistického hlediska je tento proces vnímaný jako užitečný, a dokonce i jako nezbytný, neboť nám umožňuje posoudit, co pro nás

je a co není bezpečné, co je prospěšné a co nikoliv. t tento proces vnímán jako problém, protože vede k t, jako tři jedy: touha, odpor a nevědomost. Na Západ me pocitům poměrně velkou pozornost, kdežto z tr. tického pohledu je cítění vrtkavé, nespolehlivé a nest vnitřní hodnotu. Proto nás východní buddhističtí uči jí, abychom se nenechali svými pocity příliš strhnot jejich vlivem stáváme také nestálými a proměnlivým ni, že pokud se nenecháme tolik ovládat svými poci a štěstí. Primárním cílem meditace, především v thér rozvinuti schopnosti sledovat a pozorovat přirozené a osvobodit se od tendence reagovat. Když se nám určité úrovně odpoutáni a deidentifikace s pocity, l mnohem hlouběji uvědomit způsob, jakým cítění O\ Tento pohled na cítění je velmi důležité pocho] vyznívá poměrně negativně, neboť naznačuje, že p velkou hodnotu. Mohli bychom říci, že tsorwa je ne_ citů/vjemů v jejich hrubé a primární podobě. Jsou ností, která zpracovává naši zkušenost velmi přímýx a nekonceptuálním způsobem. Z psychologického 1 tento aspekt cítění do určité míry rezonuje s tím,jak vjemy na tělesné úrovni v raném dětství, než dojde l to prožívání jakožto psychologického aspektu naší I Pro řadu buddhistických praxí je klíčové naučit se i tí sledovat vznikání pocitů, protože díky tomu mů méně závislí na vlastních reakcích. Pozitivní výz pociťování tkví v tom, že nám pomáhá zpracovat prožitky. Prostřednictvím skupiny pociťování získá ní senzorickou informaci, kterou se učíme rozezn na mnohem jemnější psychické rovině, než jen skr: šení/bolest. Jung chápal funkci cítění jako mnohe a propracovanější psychologický aspekt cítění, kte~ mimořádně významnou a potřebnou úlohu. Možn obě tyto dimenze cítění fungují svým způsobem jal< nám poskytuje hrubé a okamžité hodnocení, zatím ší psychologicky mnohem komplexnější hodnocen čelili řadě obtíží, protože bychom neměli žádný n toho, co je přijatelné a co nikoli, co je příjemné a jako nejvíce instinktivní záležitost - co je bezpečnť

prostřednictvím rozumu a intelektu, na základě nichž 1ceptuální pohledy a mapy,jakožto nástroje uspořádání ních zkušeností. Intuitivní člověk nahlíží na svět priza při své interpretaci zkušeností a jejich smyslu pro něj nam a symbolický jazyk. Takový člověk může mít host a jeho kreativita a chápání jsou významně ovlivněny něřený na vnímání má sklon vnímat svět skrze faktické ívají smysl, je-li možné je změřit a zorganizovat. Před by mohl říci: ,,Předložte mi důkazy a já tomu uvěřím." ,stáváme k funkci cítění, které se vzhledem k záměru 1du věnovat podrobněji. Funkce cítění představuje ,dnotíme svět na základě toho, jak se věci jeví z hle1í. Cítění v tomto smyslu je mnohem méně afektem ástrojem posuzování a hodnocení toho, jak se věci 1í se setkáváme s kvalitou rozlišování, kdy na hlubo:la něco je, či není správné. Pro osoby s dominantní řejmě největší význam otázka: ,Jaký z toho máš pofunkci cítění jako schopnost rozlišovat, díky které tit a posoudit, co považujeme za přijatelné, a co už opnost hraje podle něj významnou roli jako výcho, etiky. Byl přesvědčený o tom, že etické uvědomění 1u, ale právě z této schopnosti cítění. e sice věnoval jungiánskému přístupu, ale mohlo by dříve porovnat se skupinou pociťování, jak ji chápe se do tohoto srovnání pustíme, je potřeba mít na ná o pouhé dva rozdílné pohledy na totéž. Uvidíme, odlišnou úroveň zkušenosti. Jak už jsem naznačil, 1yšlení se hovoří o skupině pociťování (skt. skandha) ,pektů naší podstaty. Tato skupina je chápána jako 1tální činitel, který vyvstává v každé zkušenosti jako ezi příjemným, nepříjemným a neutrálním. Toto 1e jako východisko pro celou škálu dalších reakcí tší zkušeností spojujeme. Výraz „pocit", kterým se betský výraz cchorwa ( tib. cchor ba), je možná bližší u ve smyslu přirozeného a bezprostředního hodno1šíme prostřednictvím našich smyslů, a v důsledku rým věcem přitahováni, zatímco jiné nás odpuzuo hlediska je tento proces vnímaný jako užitečný, zbytný, neboť nám umožňuje posoudit, co pro nás

je a co není bezpečné, co je prospěšné a co nikoliv. Na druhé straně je tento proces vnímán jako problém, protože vede k tomu, co je známo jako tři jedy: touha, odpor a nevědomost. Na Západě obvykle věnuje me pocitům poměrně velkou pozornost, kdežto z tradičního buddhistického pohledu je cítění vrtkavé, nespolehlivé a nestálé a nemá valnou vnitřní hodnotu. Proto nás východní buddhističtí učitelé často nabádají, abychom se nenechali svými pocity příliš strhnout, protože se pod jejich vlivem stáváme také nestálými a proměnlivými. Jsou přesvědče ni, že pokud se nenecháme tolik ovládat svými pocity, nalezneme mír a štěstí. Primárním cílem meditace, především v théravádové tradici,je rozvinutí schopnosti sledovat a pozorovat přirozené vyvstávání pocitů a osvobodit se od tendence reagovat. Když se nám podaří dosáhnout určité úrovně odpoutání a deidentifikace s pocity, budeme si schopni mnohem hlouběji uvědomit způsob, jakým cítění ovlivňuje náš život. Tento pohled na cítění je velmi důležité pochopit. Nicméně stále vyznívá poměrně negativně, neboť naznačuje, že pocity nemají příliš velkou hodnotu. Mohli bychom říci, že tsorwa je nejprostší úrovní pocitů/vjemů v jejich hrubé a primární podobě. Jsou rozlišovací schopností, která zpracovává naši zkušenost velmi přímým, bezprostředním a nekonceptuálním způsobem. Z psychologického hlediska lze říci, že tento aspekt cítění do určité míry rezonuje s tím,jak prožíváme pocity/ vjemy na tělesné úrovni v raném dětství, než dojde k diferenciaci tohoto prožívání jakožto psychologického aspektu naší přirozené podstaty. Pro řadu buddhistických praxí je klíčové naučit se s bdělou pozorností sledovat vznikání pocitů, protože díky tomu můžeme být mnohem méně závislí na vlastních reakcích. Pozitivní význam této skupiny pociťování tkví v tom, že nám pomáhá zpracovat a reagovat na naše prožitky. Prostřednictvím skupiny pociťování získáváme bezprostřed ní senzorickou informaci, kterou se učíme rozeznávat a zpracovávat na mnohem jemnější psychické rovině, než jen skrze paradigma potě šení/bolest. Jung chápal funkci cítění jako mnohem diferencovanější a propracovanější psychologický aspekt cítění, který má v našem životě mimořádně významnou a potřebnou úlohu. Možná by se dalo říci, že obě tyto dimenze cítění fungují svým způsobem jako barometr - jeden nám poskytuje hrubé a okamžité hodnocení, zatímco ten druhý přiná ší psychologicky mnohem komplexnější hodnocení. Bez nich bychom čelili řadě obtíží, protože bychom neměli žádný nástroj k rozlišování toho, co je přijatelné a co nikoli, co je příjemné a co není, a - možná jako nejvíce instinktivní záležitost - co je bezpečné a co nás ohrožuje. 47

Ve schématu čtyř funkcí jsou jednotlivé funkce rozmístěny podle toho, jak Jung vnímal jejich přirozenou protikladnost. lřídění do dvojic protikladných funkcí vypovídá o našem prožívání života. Naznačuje například, že člověk s dominantní funkcí myšlení bude mít, Jungovým pojmoslovím řečeno, inferiorní neboli méně rozvinutou funkci cítění a naopak. Pokud je někdo intuitivní typ, bude u něj méně rozvinutá funkce smyslového vnímání a naopak, člověk s dominantní funkcí smyslového vnímání bude mít inferiorní intuitivní funkci. Výrazem inferiorní měl Jung na mysli, že tato část naší přirozenosti není příliš vědomá, bude tedy pro nás náročnější a často si v ní budeme při padat trochu nepatřičně. Naproti tomu dominantní funkce je pro nás bezprostřední, přirozená a snadná. Představuje způsob chápání, který používáme automaticky, a většinou si to uvědomíme, až když nás na to někdo upozorní. A právě v tom tkví užitečnost Jungovy teorie čtyř funkcí - může ukázat, k čemu máme sklon. Pro pochopení rozdílů mezi vnímáním světa skrze jednotlivé funkce rád používám úvahu, jak odlišně by vnímali Měsíc čtyři lidé s růz· nou dominantní funkcí. Myslící typ by se zajímal o podstatu Měsíce jako tělesa obíhajícího kolem Země. Zajímalo by ho, jak Měsíc vznikl na základě srážky planet. Vnímající typ by měl tendenci se více zabývat vzhledem Měsíce jako bílého kotouče na tmavém nebi s pozoruhodnými stíny a uvažoval by o tom, jakou má velikost a v jaké vzdálenosti od Země se nachází. Intuitivní typ by se díval na Měsíc s určitým pocitem tajemna, přičemž by se zaobíral významem Měsíce a projevy měsíční bohyně a archetypálními kvalitami spjatými s měsíčním cyklem. Cítící typ by se nechal unášet úžasným pocitem nočního klidu, jasné záře a krásy Měsíce. Cítění je evidentně mnohem subjektivnější než myšlení nebo srny· slové vnímání a vyžaduje od nás schopnost obrátit pozornost dovnitř a naslouchat tomu, co doopravdy cítíme. Díky schopnosti cítit jsme schopni posoudit, jestli svět je nebo není důvěryhodné, láskyplné nebo spravedlivé místo. Lidé se silně rozvinutou funkcí cítění mohou také často silně vnímat jakoukoli nespravedlnost. Jung jednou napsal, že právě funkce cítění je základem citu pro morálku, který se neřídí vnějšími předpisy, ale spíše vnitřně pociťo vaným rozlišováním. V tom se shoduje s předním skotským filozofem 18. století Davidem Humem, podle něhož morální základna našeho života vychází z naší emoční podstaty, nikoli z našeho rozumu. Hume tvrdil, že součástí přirozené lidské podstaty jsou morální principy, které

vycházejí z cítění a jsou nezávislé na Bohu. Jung s vztahu k cítění bychom jednali způsobem, který by tenciálně škodlivý, protože by nám chybělo empati nás upozornilo, že to, co děláme, není přijatelné. J chirurgy, kteří během druhé světové války provád, centračních táborech drastické operace bez použ Junga by tito lidé nebyli takových zvěrstev schopni, valí opravdový vztah k funkci cítění. Byl přesvědče1 tuto svoji schopnost zcela pohřbít. Jiným příkladem této etiky založené na cítění z je situace, kdy britská vláda uvedla, že zvažuje pov ticky upravených plodin. Okamžitě na to zareago1 prostě cítili, že to není přijatelné. Někteří lidé vnímají cítění jako hluboký a veln vota. Zároveň je jakýmsi neustále přítomným spod1 nám v životě poskytuje určité vedení. Funkce cítě duje určitý čas pro „nacítění se" na to, jak by bylo vat na situaci. Sám o sobě vím, že moje funkce c času a pomalejší tempo, proto často na položenou vy: ,,Dejte mi chvilku a já se k vám vrátím s odpO\ abych procítil, jestli mou odpovědí bude ano, nel kladě rozumu a logiky, ale toho, jak to cítím. Moje mne jasným ukazatelem, zda se mi nějaká situace j< nikoli. Mohli bychom to nazvat také vnitřním poc Jestliže mám například podezření, že se mnou ně nebo čestně nebo má nějaké postranní úmysly, vyc tvím funkce cítění. U funkce cítění někdy potřebujeme určitý čas, milí i ty pocity, které prozatím uvízly v procesu , která zamlžuje naši přirozenou schopnost rozliše popisují tak, že když se pokouší naslouchat svým slyší, je nejasný pocit konfliktu mezi různými po, chem, očekáváním, pochybnostmi nebo úzkostí.Je naladit se na jinou rovinu jasnějšího rozlišování, za divější obraz toho, co v nějaké situaci doopravdy c Pro někoho s výraznou funkcí cítění může hý vysvětlit, co vnímá citem. Stejně tak pro něj můž určitý pocit slovy tak, aby to bylo srozumitelné i p funkci cítění nemá rozvinutou. V takových chvíl:

:tyř funkcí jsou jednotlivé funkce rozmístěny podle mímal jejich přirozenou protikladnost. lřídění do ých funkcí vypovídá o našem prožívání života. Nai, že člověk s dominantní funkcí myšlení bude mít, >slovím řečeno, inferiorní neboli méně rozvinutou )pak. Pokud je někdo intuitivní typ, bude u něj méně smyslového vnímání a naopak, člověk s dominantní o vnímání bude mít inferiorní intuitivní funkci. Vý1ěl Jung na mysli, že tato část naší přirozenosti není de tedy pro nás náročnější a často si v ní budeme při atřičně . Naproti tomu dominantní funkce je pro nás irozená a snadná. Představuje způsob chápání, který taticky, a většinou si to uvědomíme, až když nás na tí. A právě v tom tkví užitečnost Jungovy teorie čtyř izat, k čemu máme sklon. · rozdílů mezi vnímáním světa skrze jednotlivé funkívahu, jak odlišně by vnímali Měsíc čtyři lidé s růz unkcí. Myslící typ by se zajímal o podstatu Měsíce cího kolem Země. Zajímalo by ho, jak Měsíc vznikl planet. Vnímající typ by měl tendenci se více zabývat ako bílého kotouče na tmavém nebi s pozoruhodný) by o tom,jakou má velikost a v jaké vzdálenosti od ntuitivní typ by se díval na Měsíc s určitým pocitem by se zaobíral významem Měsíce a projevy měsíční álními kvalitami spjatými s měsíčním cyklem. Cítící mášet úžasným pocitem nočního klidu, jasné záře 1tně mnohem subjektivnější než myšlení nebo smy-

žaduje od nás schopnost obrátit pozornost dovnitř L, co doopravdy cítíme. Díky schopnosti cítit jsme jestli svět je nebo není důvěryhodné, láskyplné nebo Lidé se silně rozvinutou funkcí cítění mohou také iakoukoli nespravedlnost. 1psal, že právě funkce cítění je základem citu pro neřídí vnějšími předpisy, ale spíše vnitřně pociťo n. V tom se shoduje s předním skotským filozofem n Humem, podle něhož morální základna našeho ší emoční podstaty, nikoli z našeho rozumu. Hume řirozené lidské podstaty jsou morální principy, které

vycházejí z cítění a jsou nezávislé na Bohu. Jung se domníval, že bez vztahu k cítění bychom jednali způsobem, který by byl pro ostatní po· tenciálně škodlivý, protože by nám chybělo empatické měřítko, jež by nás upozornilo, že to, co děláme, není přijatelné. Jako příklad uváděl chirurgy, kteří během druhé světové války prováděli na lidech v kon· centračních táborech drastické operace bez použití anestetik. Podle Junga by tito lidé nebyli takových zvěrstev schopni, pokud by si zachovali opravdový vztah k funkci cítění. Byl přesvědčen, že tito lidé museli tuto svoji schopnost zcela pohřbít. Jiným příkladem této etiky založené na cítění z nedávnější historie je situace, kdy britská vláda uvedla, že zvažuje povolit pěstování geneticky upravených plodin. Okamžitě na to zareagovaly tisíce lidí, kteří prostě cítili, že to není přijatelné. Někteří lidé vnímají cítění jako hluboký a velmi osobní aspekt života. Zároveň je jakýmsi neustále přítomným spodním proudem, který nám v životě poskytuje určité vedení. Funkce cítění pak někdy vyžaduje určitý čas pro „nacítění se" na to, jak by bylo adekvátní zareagovat na situaci. Sám o sobě vím, že moje funkce cítění potřebuje více času a pomalejší tempo, proto často na položenou otázku reaguji slovy: ,,Dejte mi chvilku a já se k vám vrátím s odpovědí." Potřebuji čas , abych procítil, jestli mou odpovědí bude ano, nebo ne, nikoli na základě rozumu a logiky, ale toho, jak to cítím. Moje funkce cítění je pro mne jasným ukazatelem, zda se mi nějaká situace jeví jako přijatelná či nikoli. Mohli bychom to nazvat také vnitřním pocitem nebo tušením. Jestliže mám například podezření, že se mnou někdo nejedná přímo nebo čestně nebo má nějaké postranní úmysly, vycítím to prostřednic tvím funkce cítění. U funkce cítění někdy potřebujeme určitý čas, abychom si uvědo mili i ty pocity, které prozatím uvízly v procesu automatické reakce, která zamlžuje naši přirozenou schopnost rozlišování. Lidé to často popisují tak, že když se pokouší naslouchat svým pocitům, jediné, co slyší, je nejasný pocit konfliktu mezi různými pocity jako např. strachem, očekáváním, pochybnostmi nebo úzkostí.Jestli že se nám podaří naladit se na jinou rovinu jasnějšího rozlišování, začneme vnímat pravdivější obraz toho, co v nějaké situaci doopravdy cítíme. Pro někoho s výraznou funkcí cítění může být obtížné rozumově vysvětlit, co vnímá citem. Stejně tak pro něj může být těžké vyjádřit určitý pocit slovy tak, aby to bylo srozumitelné i pro někoho, kdo tuto funkci cítění nemá rozvinutou. V takových chvílích snadno vznikají 49

mezi lidmi s dominantní funkcí cítění a lidmi s dominantní funkcí myšlení hluboké problémy v komunikaci. Cítící typ může například tvrdit, že něco podle něj prostě není správné, zatímco myslící typ očekává pro takové tvrzení jasně definované důvody. S takovým požadavkem ale u cítícího typu nepochodí. Ten totiž často nemá pro svůj pocit odůvod nění, a sám ho ani nepotřebuje. Lidé s vysoce rozvinutou funkcí cítění mají často velmi jasná stanoviska, zejména pokud jde o morální otázky. Lidé s výraznou cítící funkcí velmi snadno „vycítí" nepravosti nebo nespravedlivosti, které se dějí, a jsou tak pro náš svět velkým přínosem. Jestliže u nás převládá funkce myšlení nebo některá ze zbylých dvou funkcí, pak může být naše funkce cítění relativně méně rozvinutá nebo méně vědomá. Zejména myslící typ si může v oblasti cítění při padat, jako by ztrácel půdu pod nohama, a může mít proto tendenci zaujmout v této oblasti obrannou pozici. Neznamená to, že by člo věk s dominantní funkcí myšlení nemohl rozvinout funkci cítění, ale bude to od nčj vyžadovat jistou psychologickou práci. Myslící typy často velmi silně láká vztah s osobami se silnou funkcí cítění. Vede je k tomu lidská tendence promítat na svět obsah našeho nevědomí, kterým jsme následně přitahování pro jeho odlišnost. Bohužel, když se tyto dva typy lidí setkají ve vztahu, může tato kombinace způsobovat velká nedorozumění, protože při vzájemné komunikaci musí překo návat velkou psychologickou propast. Stejné situace se jim jeví zcela odlišně a málokdy se tak vůbec shodnou na tom, co vidí. Cesta k urči tému vzájemnému porozumění vede pouze přes postupné otevírání se stanovisku toho druhého a jeho respektování. Mluvím o tomto aspektu cítění tak rozsáhle proto, že se domnívám, že když pochopíme význam funkce cítění, rozpoznáme v ní jeden z nejdůležitějších prubířských kamenů , který máme z psychologického hlediska k dispozici. Učíme se rozlišovat mezi emoční reakcí, reakcí vycházející z funkce cítění a reakcí vycházející z toho, co je v buddhismu označováno jako skupina pociťování. Všechny jsou v určitých situacích potenciálně přítomné, my je však většinou nejsme schopni jeden od druhého rozlišit. Když začneme naslouchat přirozenému rozlišujícímu hlasu naší cítící podstaty, otevře se nám hluboké vědění, které je více spojené s hlasem srdce, než je tomu v případě intelektuálního vědění. Abychom však mohli tuto kvalitu prožít, musíme nejprve ztišit svoji mysl a naslouchat vhledu, který probíhá na rovině cítění. Často však nevíme, jak naslouchat vnitřní pravdě svých pocitů týkajících se určité situace nebo záležitosti. Když nám pak někdo položí otázku: 50

,Jak to cítíš?" , nejsme schopni odpovědět. r na úrovni cítění nám ukazuje, že se sku zastavit, zpomalit a začít sami sobě na této úrovni potom budeme mít opravdový cit pro to, co je a co nikoli . Pokud toho nejsme schopni, může i nějakém čase najednou uvědomíme, že vlastně dě vůbec dělat nechtěli. V takové chvíli můžeme míl zlosti nebo cítit, že jsme se stali obětí toho, co se si to sami nevybrali. Naučíme-li se naslouchat to cítění, budeme vědět, co je důležité, a budeme se kladě pocitu, že víme, co je pro nás pravdivé. Lam „Důvěřujte své vnitřní moudrosti." V mnoha ohled výrok právě na funkci cítění. Lidé s rozvinutou funkcí cítění se budou ve s, obecně cítit více doma. Tato schopnost je dostupná rozdílem, že někteří z nás ji mají přirozeně lépe I začneme do citového prožívání života více zapoj01 schopnost rozlišování, funkce cítění se může stát m

odpovědi

průvodcem.

inantní funkcí cítění a lidmi s dominantní funkcí myšlémy v komunikaci. Cítící typ může například tvrdit, prostě není správné, zatímco myslící typ očekává pro ně definované důvody. S takovým požadavkem ale pochodí. Ten totiž často nemá pro svůj pocit odůvod i nepotřebuje. Lidé s vysoce rozvinutou funkcí cítění sná stanoviska, zejména pokud jde o morální otázky. cítící funkcí velmi snadno „vycítí" nepravosti nebo které se dějí, a jsou tak pro náš svět velkým přínosem. převládá funkce myšlení nebo některá ze zbylých ůže být naše funkce cítění relativně méně rozvinutá ná. Zejména myslící typ si může v oblasti cítění při ácel půdu pod nohama, a může mít proto tendenci blasti obrannou pozici. Neznamená to, že by člo funkcí myšlení nemohl rozvinout funkci cítění, ale žadovat jistou psychologickou práci. Myslící typy áká vztah s osobami se silnou funkcí cítění. Vede endence promítat na svět obsah našeho nevědomí, oně přitahování pro jeho odlišnost. Bohužel, když se setkají ve vztahu, může tato kombinace způsobovat ní, protože při vzájemné komunikaci musí překo hologickou propast. Stejné situace se jim jeví zcela se tak vůbec shodnou na tom , co vidí. Cesta k urči porozumění vede pouze přes postupné otevírání se hého a jeho respektování. o aspektu cítění tak rozsáhle proto, že se domnípíme význam funkce cítění, rozpoznáme v ní jeden 1rubířských kamenů, který máme z psychologického i. Učíme se rozlišovat mezi emoční reakcí, reakcí cítění a reakcí vycházející z toho, co je v buddhiso skupina pociťování. Všechny jsou v určitých situřítomné, my je však většinou nejsme schopni jeden . Když začneme naslouchat přirozenému rozlišutící podstaty, otevře se nám hluboké vědění, které sem srdce, než je tomu v případě intelektuálního ak mohli tuto kvalitu prožít, musíme nejprve ztišit hat vhledu, který probíhá na rovině cítění. Často slouchat vnitřní pravdě svých pocitů týkajících se záležitosti. Když nám pak někdo položí otázku:

,Jak to cítíš?", nejsme schopni odpovědět. Tato nepřítomnost odpovědi na úrovni cítění nám ukazuje, že se skutečně potřebujeme zastavit, zpomalit a začít sami sobě na této úrovni naslouchat. Teprve potom budeme mít opravdový cit pro to, co je pro nás v pořádku a co nikoli. Pokud toho nejsme schopni, může se stát, že si až po nějakém čase najednou uvědomíme, že vlastně děláme něco, co jsme vůbec dělat nechtěli. V takové chvíli můžeme mít nejrůznější pocity zlosti nebo cítit, že jsme se stali obětí toho, co se děje, protože jsme si to sami nevybrali. Naučíme-li se naslouchat tomuto tiššímu hlasu cítění, budeme vědět, co je důležité, a budeme se rozhodovat na základě pocitu, že víme, co je pro nás pravdivé. Lama Ješe často říkával: "Důvěřujte své vnitřní moudrosti." V mnoha ohledech odkazuje tento výrok právě na funkci cítění. Lidé s rozvinutou funkcí cítění se budou ve světě pocitů a emocí obecně cítit více doma. Tato schopnost je dostupná nám všem, jen s tím rozdílem, že někteří z nás ji mají přirozeně lépe přístupnou . Jakmile začneme do citového prožívání života více zapojovat svou přirozenou schopnost rozlišování, funkce cítění se může stát naším nejdůležitějším průvodcem.

Pocity a svět citového prožívání jako takový mohou být bohatým zdrojem vhledu a moudrosti. Můžeme je vnímat jako referenční bod, jehož prostřednictvím hodnotíme svět a který nás také může varovat před nebezpečím. Umožňuje nám to navázat vztah s našimi zkušenostmi a rozvinout důležité pocity jako například soucit, lásku, starost, péči a další. Jestliže se naučíme pohybovat ve světě svých pocitů, otevřeme se nakonec nejhlubší úrovni prožívané zkušenosti, která je nerozlučně spjata s vlastní podstatou mysli. Kniha osvětluje způsoby, jak žít ve sféře citového prožívání, tak abychom začali vynášet na světlo moudrost, která je v ní ukryta, a to za pomoci buddhistických i západních přístupů. Pro mnohé z nás jsou pocity a emoce kořenem velkého utrpení, zároveň však mohou být také východiskem našeho probuzení. Někdy se říká, že jsme schopni zažít opravdové štěstí, teprve když se vrhneme do náruče bolesti. Ztratit vztah se světem pocitů by znamenalo přijít o životadárnou mízu a vyprahnout.

Rob Preece vychází z toho, že právě kombinace východního buddhismu a západních psychologických poznatků nabízí účinný prostředek pro pochopení složitosti naší psychologické podstaty a pro transformaci emocí. Svou cestu označuje jako kontemplativní styl psychoterapie, kombinující prvky meditace a reflexe.

„ Nóš emoční život pro nós může být vězením utrpení nebo branou k moudrosti srdce. Tato kniha je brilantní syntézou učení tibetského buddhismu a zópadní psychologie, jejímž prostřednictvím Rob Preece otevíró široké pole pro léčení a duchovní probuzení. " - TARA BRACHOVÁ, Ph.D., autorka knih Radikólní přijetí a Pravé útočiště

ROB PREECE je psychoterapeut kontemplativního směru, který

po dvacet let vede vlastní psychoterapeutickou praxi a zároveň již přibližně třicet let praktikuje buddhismus. Ve své práci se zaměřuje na oblasti, kde se buddhismus potkává s transpersonální psychologií. Léta 1980 až 1985 strávil v ústraní v Himálaji, je také vynikajícím malířem thangk. Vede meditační ústraní a workshopy zaměřené na srovnání jungiánského a buddhistického přístupu v psychologii.

KATEŘINA GROFOVA dopm1·a~1·111 11111Íll1JÍnrh

.....................................