0278310

Vladimír Sattran

Ostrovy vzpomínek

Úvodem Byl deštivý den koncem června. Temná mračna visela nad malou vískou poblíž Boubína. Zvlněná země přitahovala jemné nitky chladného deště. Seděl jsem na zápraží, převislá stříška chalupy mě chránila před kapkami padajícími z mračných výšin. O čem jsem přemýšlel? Bylo mi osmdesát pět let a snil jsem o lásce a milosrdenství. Ta láska byla z rodu agapé, pravá lidská láska, která chce pomáhat a usiluje o dobro. A milosrdenství ji provází a naplňuje. Je velmi důležité, aby tyto podstatné části člově­ čenství v lidském rozumu a lidské duši neztratily svou prvořadou úlohu. Přestane-li v lidech vlivem zla, toho silného soupeře naší svobodné vůle, působit prvotní pocit Bohem vštípené agapé, život se promění v stav cynické vůle k moci, v níž je svoboda bytí zneužita a přivádí člověka do smrtelné pasti. Celý život se vracím ke knihám Izajáše, úchvatným krásou slova, smutkem i nadějí. Stále se mi vracejí slova jeho podivného zjevení Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha zaplňoval chrám. Nad ním stáli serafové, každý z nich měl po šesti křídlech. Dvěma si zastírali tváře, dvěma si zakrývali nohy a dvěma se nadnášeli ... Stalo se to onoho roku, kdy zemřel král Uzijáš (asi roku 740 před Kristem) a prorok Izajáš, syn Amosův, byl naplněn bázní. K stáru miluji moudrost Izajáše a jeho následovníků snad nejvíce pro jeho kouzelný smutek a Izajášovu smrt, ke které ho odsoudil syn krále Chizkijáše, jemuž prorok svou 7

prosbou u Hospodina život prodloužil. Izajáš zvolil dobro, ale následovníci dobrého krále Chizkijáše zvolili cestu násilí a zla. Nevím, kolikrát se ještě ve svých vzpomínkách budu k otázce zla vracet, jeho tajemná existence člověka stále provází. Budu-li psát své příběhy, které se vynořují v ostrovech vzpomínek, zavítám do těžce přístupných, nezbadatelných zátiší lidské samoty vzrůstající stářím, ano, rostoucí délkou života. I když se budu snažit popsat svou vlastní samotu, nezvládnu to jinak, než všeobecně lidsky srozumitelnými slovy, a závěr toho pokusu bude jen popis obecné lidské samoty. A přece v těch slovech zazní sounáležitost jedinečnosti a toho obecného, které je v každém jedinci určené společností a dobou. Samota v čase prvních poustevníků sv. Antonína je jistě odlišná od samoty doživotních vězňů našeho století. Znova se mě zmocňuje pocit deroucí se z dávných hlubin, odkudsi z prvního rozbřesku chápání světa: Jsi autorem jediné knihy. Jsi pozorovatel věcí, ale zpod tvaru věcí se tvým očím, zvyklým odměřovat chod vteřin a proměny bytí, zjevuje další obzor tohoto světa. Obtížně k zachycení, slovem i myšlenkou; z obrysu přírody vyzařuje pokračování všeho, co jsi považoval za konečné. V tom je vlastně kouzlo knihy. Sčítáš obměny jednoho a téhož příběhu, hromadíš osudy, které jsou různé jako vzory na berberských kobercích. Z nitek několika barev se vytváří nekonečná proměnlivost obrazu a symetrie. Viděl jsi je zavěšeny na skalních hrotech u horských silnic nebo v zákoutí 8

medin,

věčné střídání tónů,

hra dovedných rukou

barvířů

a tkalců. Neboj se stokrát napsaných vět. Nelze jinak, než je opakovaně používat jako stavitelé používali kamenů rozpadlého zdiva. Na hraně dne a noci, v těch hodinách rozhodnutí či rozchodu, kdy můžeš pohlédnout do krvavého slunce a oči přijmou to ohromné zapadající světlo, aniž by osleply oslněním, na tom přelomu barevnosti lidských hodin, jsem si často opakoval osnovu svých vzpomínek. Na černobílém podkladu vystupují barevní velbloudi snů. Pak ptáci, kteří přilétli z výšek a usedli do pohodlných hnízd. Jsou tam i lidé přicházející ze stínů do modrobílých oken zbystřené paměti. Je jich desítka, snad i více. Jdou jako průvody řemeslníků na egyptských stélách, dívají se do dálek a nikdy nepřevyšuje jeden druhého. Jsou tvojí velikosti, protože se nechtěli vyvyšovat ani ponižovat. Proto nelze napsat více než jedinou knihu vlastního příběhu. Ta předcházející či ta, která by následovala, by nebyly sobě rovné.

Ještě slova úvodem

Tuhle větu jsi hledal dlouho - měla být krátká, ale stránky jednající o lidské pokoře. Kde je ta zdravá míra pokory, abys nepohoršil Hospodina a necítil se jako nemohoucí, jako ten, který si neváží sebe. Umět rozdělit poctivě lásku k bližnímu zároveň středem

9

prosbou u Hospodina život prodloužil. Izajáš zvolil dobro, ale následovníci dobrého krále Chizkijáše zvolili cestu násilí a zla. Nevím, kolikrát se ještě ve svých vzpomínkách budu k otázce zla vracet, jeho tajemná existence člověka stále provází. Budu-li psát své příběhy, které se vynořují v ostrovech vzpomínek, zavítám do těžce přístupných, nezbadatelných zátiší lidské samoty vzrůstající stářím, ano, rostoucí délkou života. I když se budu snažit popsat svou vlastní samotu, nezvládnu to jinak, než všeobecně lidsky srozumitelnými slovy, a závěr toho pokusu bude jen popis obecné lidské samoty. A přece v těch slovech zazní sounáležitost jedinečnosti a toho obecného, které je v každém jedinci určené společností a dobou. Samota v čase prvních poustevníků sv. Antonína je jistě odlišná od samoty doživotních vězňů našeho století. Znova se mě zmocňuje pocit deroucí se z dávných hlubin, odkudsi z prvního rozbřesku chápání světa: Jsi autorem jediné knihy. Jsi pozorovatel věcí, ale zpod tvaru věcí se tvým očím, zvyklým odměřovat chod vteřin a proměny bytí, zjevuje další obzor tohoto světa. Obtížně k zachycení, slovem i myšlenkou; z obrysu přírody vyzařuje pokračování všeho, co jsi považoval za konečné. V tom je vlastně kouzlo knihy. Sčítáš obměny jednoho a téhož příběhu, hromadíš osudy, které jsou různé jako vzory na berberských kobercích. Z nitek několika barev se vytváří nekonečná proměnlivost obrazu a symetrie. Viděl jsi je zavěšeny na skalních hrotech u horských silnic nebo v zákoutí 8

medin,

věčné střídání tónů,

hra dovedných rukou

barvířů a tkalců.

Neboj se stokrát napsaných vět. Nelze jinak, než je opakovaně používat jako stavitelé používali kamenů rozpadlého zdiva. Na hraně dne a noci, v těch hodinách rozhodnutí či rozchodu, kdy můžeš pohlédnout do krvavého slunce a oči přijmou to ohromné zapadající světlo, aniž by osleply oslněním, na tom přelomu barevnosti lidských hodin, jsem si často opakoval osnovu svých vzpomínek. Na černobílém podkladu vystupují barevní velbloudi snů. Pak ptáci, kteří přilétli z výšek a usedli do pohodlných hnízd. Jsou tam i lidé přicházející ze stínů do modrobílých oken zbystřené paměti. Je jich desítka, snad i více. Jdou jako průvody řemeslníků na egyptských stélách, dívají se do dálek a nikdy nepřevyšuje jeden druhého. Jsou tvojí velikosti, protože se nechtěli vyvyšovat ani ponižovat. Proto nelze napsat více než jedinou knihu vlastního příběhu. Ta předcházející či ta, která by následovala, by nebyly sobě rovné.

Ještě slova

úvodem

Tuhle větu jsi hledal dlouho - měla být krátká, ale stránky jednající o lidské pokoře. Kde je ta zdravá míra pokory, abys nepohoršil Hospodina a necítil se jako nemohoucí, jako ten, který si neváží sebe. Umět rozdělit poctivě lásku k bližnímu zároveň středem

9

a k sobě. Hloupé písničky ze státního rozhlasu hlásají, že život je jako z karet dům. Milý muzikante, možná i placený z našich příspěvků, abychom mohli slyšet předpověď počasí, snad také poznáš, že život je zázrak, právě jako ty jednoduché harmonie, kterými doprovázíš slova moderních odrhovaček. Už se vracím a nechci dále odsuzovat. Ve světě nepochopené relativity se může mnoha zklamaným a smutným lidem zdát, že život je plný nahodilosti a nejistot. Jenže oni vidí pouze jednu, řekněme světskou stranu životní mince. Nabídka života věčného, kterou nám Bůh prostřednictvím Syna a jeho vzkříšení dává jako Stvořitel všeho viditelného a neviditelného, jim zůstává záhadná a cizí. Jejich rozum není pokorný, dostatečně pokorný. Vědci pronikají hluboko do mikrosvěta hmoty a energie, ale nebudou znát počátek. Někteří usoudí, že není a nebylo počátku, kauzální řetězec buď neplatí, nebo trvá od věčnosti do věčnosti. Počáteční bod velkého třesku, v němž se začal odvíjet čas a prostor našeho vesmíru a snad i všechny přírodní zákony, které stále platí, a my jen hledáme jejich matematické a fyzikální vyjádření srozumitelné našemu chápání, ten bod zůstává věčnou otázkou. Pozemský život jednou začal, velmi pozdě se objevil člověk s velkou mozkovou kapacitou a ovládl většinu života na Zemi. A chce pokračovat i dál, ovládnout blízké planety a prostor mezi nimi. Lidská fantazie je nekonečná a tak vzniká obrovská literatura nových planetárních mýtů. To není můj literární svět. Chci psát o lidské pokoře a stáří, v němž

život zákonitě ukončuje pozemské bytí každého jedince, o tom prastarém tématu, které neustále koluje uprostřed lidské duše. Protože svět je také tribunou ďábla, bojištěm zla proti dobru, každé vnuknutí dobrého činu je součástí odvěkého střetu zlého s dobrem. Takže mé vzpomínky budou vedle lidí a krajin hledat ty chvíle, kdy jsem se setkal s dobrem a zlem a rozhodoval se, co dělat. Bude to účtování se zlem a dobrem pro domo sua ... Znám mnoho lidí, jejichž život by zasloužil popsat, věrně životopisecky nebo jako román, vzdělávací román, německý Erziehungsroman. Je třeba, ukrutně třeba napsat věci, které by zažehly nové světlo, novou naději. Když sedím sám na dvorku v Nahořanech, myslím na to, jak pravdivé vzpomínky mohou při­ spět, třeba jen v maličkostech, k pochopení světa. K poznání, čím lidé trpěli, nebo naopak - čím byli povzbuzováni k radostnému prožitku svých dní. Nikdo není zbytečný, všichni patří do nesmrtelné řady lidského rodu. Jsem o této věci přesvědčen, jsem si jist, že rozum a víra ve smysl jednotlivého života nejsou pouze romantickým snem. Každý z nás, různým podílem, tvoří dějiny lidstva. Podíl Platónův, Alexandra Makedonského nebo Napoleona je daleko zřetelnější a větší než podíl prostého zemědělce nebo řemeslníka, ale teprve jejich součet utváří plnost historie. Myslím, že matka Tereza říkala, že je kapkou vody, bez níž by oceán nebyl úplný. Také v Čechách byli velikáni dě­ jin, sv. Václav, Karel IV., Komenský, Masaryk a další

10

11

a k sobě. Hloupé písničky ze státního rozhlasu hlásají, že život je jako z karet dům. Milý muzikante, možná i placený z našich příspěvků, abychom mohli slyšet předpověď počasí, snad také poznáš, že život je zázrak, právě jako ty jednoduché harmonie, kterými doprovázíš slova moderních odrhovaček. Už se vracím a nechci dále odsuzovat. Ve světě nepochopené relativity se může mnoha zklamaným a smutným lidem zdát, že život je plný nahodilosti a nejistot. Jenže oni vidí pouze jednu, řekněme světskou stranu životní mince. Nabídka života věčného, kterou nám Bůh prostřednictvím Syna a jeho vzkříšení dává jako Stvořitel všeho viditelného a neviditelného, jim zůstává záhadná a cizí. Jejich rozum není pokorný, dostatečně pokorný. Vědci pronikají hluboko do mikrosvěta hmoty a energie, ale nebudou znát počátek. Někteří usoudí, že není a nebylo počátku, kauzální řetězec buď neplatí, nebo trvá od věčnosti do věčnosti. Počáteční bod velkého třesku, v němž se začal odvíjet čas a prostor našeho vesmíru a snad i všechny přírodní zákony, které stále platí, a my jen hledáme jejich matematické a fyzikální vyjádření srozumitelné našemu chápání, ten bod zůstává věčnou otázkou. Pozemský život jednou začal, velmi pozdě se objevil člověk s velkou mozkovou kapacitou a ovládl většinu života na Zemi. A chce pokračovat i dál, ovládnout blízké planety a prostor mezi nimi. Lidská fantazie je nekonečná a tak vzniká obrovská literatura nových planetárních mýtů. To není můj literární svět. Chci psát o lidské pokoře a stáří, v němž

život zákonitě ukončuje pozemské bytí každého jedince, o tom prastarém tématu, které neustále koluje uprostřed lidské duše. Protože svět je také tribunou ďábla, bojištěm zla proti dobru, každé vnuknutí dobrého činu je součástí odvěkého střetu zlého s dobrem. Takže mé vzpomínky budou vedle lidí a krajin hledat ty chvíle, kdy jsem se setkal s dobrem a zlem a rozhodoval se, co dělat. Bude to účtování se zlem a dobrem pro domo sua ... Znám mnoho lidí, jejichž život by zasloužil popsat, věrně životopisecky nebo jako román, vzdělávací román, německý Erziehungsroman. Je třeba, ukrutně třeba napsat věci, které by zažehly nové světlo, novou naději. Když sedím sám na dvorku v Nahořanech, myslím na to, jak pravdivé vzpomínky mohou při­ spět, třeba jen v maličkostech, k pochopení světa. K poznání, čím lidé trpěli, nebo naopak - čím byli povzbuzováni k radostnému prožitku svých dní. Nikdo není zbytečný, všichni patří do nesmrtelné řady lidského rodu. Jsem o této věci přesvědčen, jsem si jist, že rozum a víra ve smysl jednotlivého života nejsou pouze romantickým snem. Každý z nás, různým podílem, tvoří dějiny lidstva. Podíl Platónův, Alexandra Makedonského nebo Napoleona je daleko zřetelnější a větší než podíl prostého zemědělce nebo řemeslníka, ale teprve jejich součet utváří plnost historie. Myslím, že matka Tereza říkala, že je kapkou vody, bez níž by oceán nebyl úplný. Také v Čechách byli velikáni dě­ jin, sv. Václav, Karel IV., Komenský, Masaryk a další

10

11

a další. To malé české jezero by nebylo plné, kdyby chyběla naše malá kapka v tomto čase. Jak to všechno zapadá do ostrovů vzpomínek? Chtěl bych jimi přispět tou nepatrnou kapkou k pochopení lidského bytí.

Ze života mého dědy A teď k věci. Ranní šálek horké kávy mi přináší každodenní probuzení, říkám si jako většina starců, zase ty nohy neposlouchají a ruce nemají tu běžnou přes­ nost, aby uchopily lžičku a neutrousily trošku cukru, když ji nabírají z cukřenky. Bylo pod mrakem, od hor se táhla téměř vodorovná pásma oblak, ale nepršelo. Celý den jsem chtěl věnovat vzpomínkám na babičku Julii. Měla celkem klidný život a prožila v radosti svou životní lásku k moudrému právníkovi. Nepotkal ji osud Juliin z rodu Kapuletů. Romeo, který ji uchvátil svou krásou, se jmenoval Antonín. Antonín Mimra vystudoval vysokomýtské gymnázium. Ve Vysokém Mýtě se v roce 1619 narodil velký barokní básník, jezuita Bedřich Bridel. Můj děda Antonín se kamarádil v tamním gymnáziu s Čečetkou a Brýdlem. Z obou se stali katoličtí kněží. Není vyloučené, že básník Bridel byl z rodu pozděj­ ších počeštělých Brýdlů.

12

,.ó Bože můj, ach co jsem? Zdali se mně jen něco zdá? Že jsem, jsem-li? Neb co jsem?... " Tak úžasně básnil Bridel, současník Balbínův. Antonín byl jistě pro ženy přitažlivý a vybral si Julii, protože byla půvabná a její rodina byla vážená v malém městě. Architekt Josef Havlíček, její tatínek, byl schopným podnikatelem, podílel se na stavbě velkých železnic a nádraží a ve stáří jej občané Chocně zvolili zástupcem starosty. Julinka byla dobrou partií pro právníka z chudé řeznické rodiny, kterému daroval Bůh bystrý rozum a krásnou tvář, z níž vyzařovala upřímnost a snaha pomáhat svými vynikajícími právnickými schopnostmi. Musím zdůraznit, že právníci v době konce rakousko-uherského mocnářství byli vždy hledanými vysokými státními úředníky s trvale zajištěným místem a platem. Antonín brzy po promoci přijal místo zástupce hejtmana malého okresu turnovského, poměrně klidného a bohatého kraje. Jak se vracet od cupaniny úvah k příběhu stáří? Konkrétní jméno člověka, o němž text vypovídá, je můj děd Antonín, vídeňský právník a ministerský rada. Říkalo se jim tehdy Hofrat. Už jsem se na začátku zmínil, jak moje babička Julie ke štěstí přišla. Nemoci nechodí po horách, ale klepou na lidské pří­ bytky. Nejdříve zaklepala na dveře Julinky. Lékař se zamyslel a doporučil jí delší pobyt v plicním sanatoriu v tyrolských Alpách. Babička trpěla lehkou tuberkulózou, horský vzduch a klid brzy chorobu zastavily. Byla 13

a další. To malé české jezero by nebylo plné, kdyby chyběla naše malá kapka v tomto čase. Jak to všechno zapadá do ostrovů vzpomínek? Chtěl bych jimi přispět tou nepatrnou kapkou k pochopení lidského bytí.

Ze života mého dědy A teď k věci. Ranní šálek horké kávy mi přináší každodenní probuzení, říkám si jako většina starců, zase ty nohy neposlouchají a ruce nemají tu běžnou přes­ nost, aby uchopily lžičku a neutrousily trošku cukru, když ji nabírají z cukřenky. Bylo pod mrakem, od hor se táhla téměř vodorovná pásma oblak, ale nepršelo. Celý den jsem chtěl věnovat vzpomínkám na babičku Julii. Měla celkem klidný život a prožila v radosti svou životní lásku k moudrému právníkovi. Nepotkal ji osud Juliin z rodu Kapuletů. Romeo, který ji uchvátil svou krásou, se jmenoval Antonín. Antonín Mimra vystudoval vysokomýtské gymnázium. Ve Vysokém Mýtě se v roce 1619 narodil velký barokní básník, jezuita Bedřich Bridel. Můj děda Antonín se kamarádil v tamním gymnáziu s Čečetkou a Brýdlem. Z obou se stali katoličtí kněží. Není vyloučené, že básník Bridel byl z rodu pozděj­ ších počeštělých Brýdlů.

12

,,ó Bože můj, ach co jsem? Zdali se mně jen něco zdá? Že jsem, jsem-li? Neb co jsem?..." Tak úžasně básnil Bridel, současník Balbínův. Antonín byl jistě pro ženy přitažlivý a vybral si Julii, protože byla půvabná a její rodina byla vážená v malém městě. Architekt Josef Havlíček, její tatínek, byl schopným podnikatelem, podílel se na stavbě velkých železnic a nádraží a ve stáří jej občané Chocně zvolili zástupcem starosty. Julinka byla dobrou partií pro právníka z chudé řeznické rodiny, kterému daroval Bůh bystrý rozum a krásnou tvář, z níž vyzařovala upřímnost a snaha pomáhat svými vynikajícími právnickými schopnostmi. Musím zdůraznit, že právníci v době konce rakousko-uherského mocnářství byli vždy hledanými vysokými státními úředníky s trvale zajištěným místem a platem. Antonín brzy po promoci přijal místo zástupce hejtmana malého okresu turnovského, poměrně klidného a bohatého kraje. Jak se vracet od cupaniny úvah k příběhu stáří? Konkrétní jméno člověka, o němž text vypovídá, je můj děd Antonín, vídeňský právník a ministerský rada. Říkalo se jim tehdy Hofrat. Už jsem se na začátku zmínil, jak moje babička Julie ke štěstí přišla. Nemoci nechodí po horách, ale klepou na lidské pří­ bytky. Nejdříve zaklepala na dveře Julinky. Lékař se zamyslel a doporučil jí delší pobyt v plicním sanatoriu v tyrolských Alpách. Babička trpěla lehkou tuberkulózou, horský vzduch a klid brzy chorobu zastavily. Byla 13

však rozumná, aby neměla další dítě, které by mohlo plíce oslabit a vyvolat recidivu. Dědeček Mimra měl výhodné ministerské postavení a litoval, že nemůže z vídeňského úřadu odejít. Ani babička Julinka by nechtěla, aby kvůli ní přerušil kariérní postup, byla na jeho zaměstnání velmi hrdá a přála mu v práci zasloužený úspěch. Říkali si tedy, že zatím první dcerka - taky Julinka, moje maminka, musí na sourozence počkat, až se nemoc zcela vyléčí. Trochu předběhnu událostem, protože babiččiny plíce už nikdy plného zdraví nedosáhly. A tak se z boží vůle, jak se často říkávalo, stala dcerka Julie jedináčkem. To nebývalo tehdy běžné, ale tak se stalo. Babička byla rodem židovkou, i když byla vychována křesťansky. Židovské zákony zdůrazňují, že nepřerušený sled ženského pokolení od židovské matky je stále židovského rodu. To platilo přes praprababičku Liebichovou, prababičku Havlíčkovou, babičku Julii až k mé mamince, u níž se zákonná posloupnost ukončila, protože mé matce se narodili pouze mužští potomci, můj bratr Jan a já, žádná dcera. Tak se v pátém koleni tato posloupnost přerušila. Moje maminka Julinka byla výbornou žačkou, brzy hovořila česky i německy a tak vše ubíhalo až do smutného konce mocnářství v roce 1918. Dvorní rada Antonín Mimra se vrátil s rodinou do Čech, kde dále pracoval v Zemském úřadě v Praze, na litomě­ řickém hejtmanství a později jako vládní rada na ministerstvu vnitra. Byl prý navržen i na ministra, ale místo bylo přiděleno zástupci německých sociálních demokratů.

14

Můj děd

Antonín byl fyzicky přitažlivý muž a jistě možnost podpořit své duševní vlohy aktivem okouzlujícího a ctižádostivého právníka. Tady je nejistá půda pro hodnocení děje. Historici buď věří v jistou důležitost ženské náklonnosti při vzestupu a pádu hrdinů své doby, nebo jí nepřiznávají žádnou váhu. Nevím, co je lepší. Spisovatelé zdůrazňují až příliš vliv žen a mají pro to jasný důvod. Většina, i těch ošklivých žen chce být milována. Mohlo se to odehrát v letním měsíci, kdy byly pro rakouské státní úředníky vyhrazeny dlouhé a nudné dovolené. Bohatí členové kabinetů, kteří přijímali plat s úsměškem jako malý příspěvek na údržbu služebnictva, příslušníci starých rodů se statky a zámeckými usedlostmi v zákoutí rakouských jezer nebo s honitbami v podunajských pusztách, ti trávili čas dovolené obvykle u italského moře nebo na dobrodružných lovech v tehdejších německých a anglických koloniích. V takovém létě, kdy přednosta kanceláře hrabě Sommerfeld odjel do Tanganyjky (viděl jsem staré pohlednice, které patrně daroval mému dědovi s laskavým gestem povýšené kolegiality: hrabě s nohou na pleci zastřeleného lva, obklopen dvěma průvodci nesoucími zbraně, koše s termoskami, moskytiérou a polním lůžkem, kdyby byli přinuceni přenocovat v savaně uprostřed varovných ohňů), mohl se můj mladý děd zcela přirozenou náhodou setkat s hraběnkou, která si již dříve všimla zajímavého muže v manželově odboru. Kdo četl Mannovu Zpověď měl

15

však rozumná, aby neměla další dítě, které by mohlo plíce oslabit a vyvolat recidivu. Dědeček Mimra měl výhodné ministerské postavení a litoval, že nemůže z vídeňského úřadu odejít. Ani babička Julinka by nechtěla, aby kvůli ní přerušil kariérní postup, byla na jeho zaměstnání velmi hrdá a přála mu v práci zasloužený úspěch. Říkali si tedy, že zatím první dcerka - taky Julinka, moje maminka, musí na sourozence počkat, až se nemoc zcela vyléčí. Trochu předběhnu událostem, protože babiččiny plíce už nikdy plného zdraví nedosáhly. A tak se z boží vůle, jak se často říkávalo, stala dcerka Julie jedináčkem. To nebývalo tehdy běžné, ale tak se stalo. Babička byla rodem židovkou, i když byla vychována křesťansky. Židovské zákony zdůrazňují, že nepřerušený sled ženského pokolení od židovské matky je stále židovského rodu. To platilo přes praprababičku Liebichovou, prababičku Havlíčkovou, babičku Julii až k mé mamince, u níž se zákonná posloupnost ukončila, protože mé matce se narodili pouze mužští potomci, můj bratr Jan a já, žádná dcera. Tak se v pátém koleni tato posloupnost přerušila. Moje maminka Julinka byla výbornou žačkou, brzy hovořila česky i německy a tak vše ubíhalo až do smutného konce mocnářství v roce 1918. Dvorní rada Antonín Mimra se vrátil s rodinou do Čech, kde dále pracoval v Zemském úřadě v Praze, na litomě­ řickém hejtmanství a později jako vládní rada na ministerstvu vnitra. Byl prý navržen i na ministra, ale místo bylo přiděleno zástupci německých sociálních demokratů. 14

Můj děd Antonín byl fyzicky přitažlivý muž a jistě měl možnost podpořit své duševní vlohy aktivem

okouzlujícího a ctižádostivého právníka. Tady je nejistá půda pro hodnocení děje. Historici buď věří v jistou důležitost ženské náklonnosti při vzestupu a pádu hrdinů své doby, nebo jí nepřiznávají žádnou váhu. Nevím, co je lepší. Spisovatelé zdůrazňují až příliš vliv žen a mají pro to jasný důvod. Většina, i těch ošklivých žen chce být milována. Mohlo se to odehrát v letním měsíci, kdy byly pro rakouské státní úředníky vyhrazeny dlouhé a nudné dovolené. Bohatí členové kabinetů, kteří přijímali plat s úsměškem jako malý příspěvek na údržbu služebnictva, příslušníci starých rodů se statky a zámeckými usedlostmi v zákoutí rakouských jezer nebo s honitbami v podunajských pusztách, ti trávili čas dovolené obvykle u italského moře nebo na dobrodružných lovech v tehdejších německých a anglických koloniích. V takovém létě, kdy přednosta kanceláře hrabě Sommerfeld odjel do Tanganyjky (viděl jsem staré pohlednice, které patrně daroval mému dědovi s laskavým gestem povýšené kolegiality: hrabě s nohou na pleci zastřeleného lva, obklopen dvěma průvodci nesoucími zbraně, koše s termoskami, moskytiérou a polním lůžkem, kdyby byli přinuceni přenocovat v savaně uprostřed varovných ohňů), mohl se můj mladý děd zcela přirozenou náhodou setkat s hraběnkou, která si již dříve všimla zajímavého muže v manželově odboru. Kdo četl Mannovu Zpověď 15

hochštaplera Felixe Krulla, najde tisíc způsobů, jak se podobná setkání dají využít i zneužít. Jak je všechno výsostně čestné a košer, jak se uždibuje ze zakázaného ovoce jenom jakoby nevědomky, kdykoli s při­ pravenou zděšenou omluvou nebo nejpokornějším a bolestným údivem nad špatným výkladem chystané mesaliance. Ale paní von Sommerfeld mohla mít porozumění pro náhody tohoto druhu, patrně to nebyla její první zkušenost s mladými členy ministerstva. Byla to doba vídeňských ryzlinků, zpěvu a žen, o něco později obtloustlý geniální Nedbal přidal k maďarské a rakouské notě i rozkošný slovanský kolorit vinobraní: všechno bylo plné vídeňského šarmu a činilo se s diskrétností. Velké skandální historky se ponechávaly jen císařskému dvoru. Malá a povzbudivá milostná epizoda byla příjemným vánkem podunajského léta. Snažím se ironizovat erotiku, i když mohla znamenat také skryté tragédie, zanechávající po celý život v tváři ženy nebo muže mysteriózní neklid a stopy prvotního hříchu. Ano, je to má škodolibá fabulace: stigmata rozkoší a bolestných vášní zralých žen, které už cítí první doteky stáří v podobě nevyhladitelných vrásek kolem úst a kolem podbřišku. Můj děd mohl uspokojit rozmar vzácné paní Sommerfeldové a ona s vrozeným taktem a v pravý okamžik připomněla svému choti, že jeho český právníček by si z důvodů národnostní tolerance, toho ožehavého problému mnohonárodnostního mocnářství, zasluhoval viditelný postup. ,,To je výtečný nápad, ma chérie", usměje se hrabě Somrnerfeld 16

a uvažuje, zda by se neměl přimluvit, aby můj děda dostal výhodné místo hejtmana v nějakém českém okrese, bohatém na statkářské čachry a daleko od vídeňského budoáru paní hraběnky. Tohle všechno jsem si vymyslel, ale i kdyby _to byla pravda, moje babička dědu nepřestala milovat až do smrti. A tohle jsem si nevymyslel, ale ve vzpomínkách prožil. S některými jmény jsem se později seznámil blíže z vyprávění babičky, která dědu přežila o dvacet let. Byl mezi nimi i rada Bienert, který se objevil s dr. Háchou v nešťastné době konce Československa a protektorátu. Byli to vynikající právníci a poctiví státní úředníci, a proto přijali i těžký úděl v době Hitlerovy nadvlády nad Evropou. Kdo mohl právnicky lépe usilovat o přežití než staří rakouští úředníci, kteří hovořili německy a česky a používali právnických znalostí pro udržení maxima možného? Co by asi té zlé době říkal můj dědeček právník? Jak by reagoval? Zemřel v roce odchodu T. G. Masaryka. Ten rok, to ráno si pamatuj, mé dítě, psali básníci a tehdy se Evropa už řítila do válečné hysterie. Agonie demokratických svobod trvala ještě tři roky, než Hitler prosadil politiku nacistické Říše a v Praze abdikoval prezident Eduard Beneš. Děda Antonín měl velké štěstí, že začínal svou úřednickou dráhu jako právník v Ústí nad Orlicí a Litomyšli, kde jeho nadřízeným byl JUDr. Mařánek, který měl tyto okresy na starosti a vedl je poctivě a ke spokojenosti většiny občanů. Měl velké znalosti o pozemkové držbě jednak staré šlechty, ale i rodící 17

Vladimír Sattran

Ostrovy vzpomínek Fotografie: archiv autora Fotografie na obálce: Petr Louženský Sazba: Petr Řepík První vydání Tisk: Tiskárna PROTISK s.r.o., Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice Vydalo nakladatelství KOPP, Šumavská 3, 370 01 České Budějovice tel.: 386 460 474, e-mail: knihy@kopp.cz,www.kopp.cz České Budějovice, 2017

Vladimír Sattran

Ostrovy vzpomínek Na stránkách vzpomínek se střídají příběhy z různých dob mého života. Jsou z doby učednické, pak z dob vandrovnických. Některé zachycují dobu zrání. Všechny stránky však prostupuje dech stáří, vanutí ducha. Přemýšlím o závěrečné části životního příběhu, který je obklopen radostí i bolestí, zápolením o dobro v tom podivně složitém světě. Do průplavů mezi ostrovy vzpomínek se už bojím zajíždět, jsou nepřehledné, asi bych v nich bloudil a utonul. Vždyť i ty ostrůvky jsou plné naplavenin a civilizační špíny, odpadu zbytečností provázejících lidské životy. Stále mám pocit, že často plníme zásuvky a skříně, protože neumíme zaplnit prázdnotu vlastního bytí. Proto si neodpustím volání po důvěře ve všudypřítomnost boží, která je uvnitř člověka a je tím působivější, čím více v ní věříme.

ISBN 978-80-7232-485-9

Šumavská 3, 370 01 České Budějovice tel.: 386 460 474 e-mail: knihy@kopp.cz Aktuální nabídka: www.kopp.cz

9 788072 324859