Český název: Černá vdova
Název anglického originálu: The Black Widow Autor: Daniel Silva Překlad: Marek Drda První vydání: Harper, An lmprint o/HarperCollins Publishers, 2016 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Jiří Chodil Jazyková korektura: Ivana Čejková
© 2016 by Daniel Silva © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2017 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce: © 2013 by Gary Yeowell / The Image Bank / Gerty Images Foto autora: © 2016 by Marco Grob Mapa: © 2016 by Springer Cartographics LLC (Česká úprava: Jiří Chodil) Islámský motiv: © 2016 by Damien Geso / Shutterstock, Inc. Všechna práva vyhrazena. Sazba: Studio EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf ISBN: 978-83-276-1529-9
:= HarperCollins PUB!,,I - - - (-,ti
t,E~
Stephenu L. Carterovi za jeho přátelství a A jako vždy mé ženě Jamie a našim dětem Lily a Nic1
RUSKO ČERNÉ MOŘE
PŘEDl
• Ankara
TURECKO
Na tomto románu jsem začal pracovat ještě dříve, r mistická teroristická skupina známá jako ISIS' zaplavi a Brusel střelbou a bombovými atentáty, po nichž zůst než 160 mrtvých. Chvíli jsem uvažoval o tom, že svůj rukopis odlo: pak jsem se rozhodl, že ho dokončím cak, jak jsem si ho ně vymyslel - jako by v imaginárním světě, který mé
ÍRÁN · Rakka KYPR
-~~j
k,
_..._C)~
Mosul
SÝRIE
• Palmý r a LIBANON s:)'\: Be jrút • 'Damašek ·01 ~~ .Tiberiada ~ Netanja, ' Nahalal • Ammán Tel Aviv• ler.uzalém IZRAE,l
«.,$
Ramádí
Fallúdža Ba gdáá
1
IRÁK
KUVA)T
SAÚDSKÁ ARÁBIE
Rijád EGYPT
Cop~righteMMX'I S ·r irger
Geneze a podoba názvu této teroristické organizace je dosti sl,
vodně se používalo označení ISIL, což bylo vyjádřením anglickť
;;rt..>gr ap1,ics u
r
Islamic State oflraq and the Levant, tedy Islámský stát v Iráku a tě, přičemž Levanta je historické označení oblasti zahrnující d1 Palestinskou autonomii, Libanon, Jordánsko a Sýrii. Dalším o se skutečně stalo ISIS, Islamic State ofIraq and Syria nebo Islam lraq and al-Sham, když al-Sham (al-Šam) je zjednodušeně opě1 V arabštině se organizaci začalo říkat Daesh (Daeš, Da'esh, D: Daíš, Da'íš), což je zkratka slov (v anglické transkripci) ad-C -Islamiyah n,1-' Iráq wa-sh-Sham, což je opět Islámský stát v Irá rii. Problém je v tom, že tato zkratka daesh připomíná někte1 plnovýznamová slova. ,,Daes" znamená „ten, který šlape po věo hes" zase „ten, který rozsévá svár" a konečně množné číslo ,,, označuje „ty, kteří vnucují svůj pohled ostatním". Řada svět< litiků a publicistů proto používá označení daeš jednak právě konotace, jednak proto, že odmítají tento samozvaný teroristi označovat slovem „stát". Sami příslušníci této organizace jso označení alergičtí a vyhrožují lidem, již je používají, vyříznutí Konečně posledním a v současnosti nejrozšířenějším označenín IS, tedy Islamic State, Islámský stát. Poznámka redakce.
PŘEDMLUVA
Na tomto románu jsem začal pracovat ještě dříve, než islamistická teroristická skupina známá jako ISIS1 zaplavila Paříž a Brusel střelbou a bombovými atentáty, po nichž zůstalo více než 160 mrtvýcl).. Chvíli jsem uvažoval o tom, že svůj rukopis odložím, ale pak jsem se rozhodl, že ho dokončím tak, jak jsem si ho původ ně vymyslel - jako by v imaginárním světě, který mé postavy 1
Geneze a podoba názvu této teroristické organizace je dosti složitá. Pů vodně se používalo označení ISIL, což bylo vyjádřením anglického názvu
Islamic State ofIraq and the Levant, tedy Islámský stát v Iráku a v Levantě, přičemž Levanra je historické označení oblasti zahrnující dnes Izrael, Palestinskou autonomii, Libanon, Jordánsko a Sýrii. Dalším označením se skutečně stalo ISIS, Islamic State ofIraq and Syria nebo Islamic State of Iraq and al-Sham, když al-Sham (al-Šam) je zjednodušeně opět Levanta. V arabštině se organizaci začalo říkat Daesh (Daeš, Da'esh, Da'eš, Daiš, Daíš, Da'íš), což je zkratka slov (v anglické transkripci) ad-Dawlah al-Islamiyah fl ,1-' Iraq wa-sh-Sham, což je opět Islámský stát v Iráku a v Sýrii. Problém je v tom, že tato zkratka daesh připomíná některá arabská plnovýznamová slova. ,,Daes" znamená „ten, který šlape po věcech", ,,dahes" zase „ten, který rozsévá svár" a konečně množné číslo „daw-aish" označuje „ty, kteří vnucují svůj pohled ostatním". Řada světových politiků a publicistů proto používá označení daeš jednak právě pro tyto konotace, jednak proto, že odmícají tento samozvaný teroristický útvar označovat slovem „stát". Sami příslušníci této organizace jsou na toto označení alergičtí a vyhrožují lidem, již je používají, vyříznuám jazyka. Konečně posledním a v současnosti nejrozšířenějším označením je prosté IS, tedy Islamic State, Islámský stát. Poznámka redakce.
9
obývají a v němž žijí, k oněm tragickým událostem ještě nedošlo. Podobnost mezi skutečnými a fiktivními útoky, včetně jejich vztahu k bruselské čtvrti Molenbeek, je čistě náhodná. Má vlastní předvídavost ve mně žádnou hrdost nevzbuzuje. Kéž by ten vražedný chiliastický terorismus Islámského státu žil výhradně na stránkách tohoto příběhu.
IO
í a v němž žijí, k oněm tragickým událostem ještě nePodobnost mezi skutečnými a fiktivními útoky, včetně rztahu k bruselské Čtvrti Molenbeek, je čistě náhodná. tstní předvídavost ve mně žádnou hrdost nevzbuzuje. ' ten vražedný chiliastický terorismus Islámského státu radně na stránkách tohoto příběhu.
PRVNÍ ČÁST
RUE DES ROSIERS
1 LE MARAIS, PAŘÍŽ
Bylo to Toulouse, co se ukázalo být Hannah Weinbergové zhoubou. Toho večera zavolala Alainu Lambertovi, svému kontaktu na ministerstvu vnitra, a řekla mu, že tentokrát už se něco podniknout musí. Alain jí přislíbil rychlou reakci. Ujistil Hannah, že reakce bude důrazná, poněvadž důraznost je standardní odpovědí státního úředníka, nehodlá-li ve skutečnosti udělat vůbec nic. Následujícího rána navštívil místo útoku samotný ministr a učinil vágní prohlášení, v němž volal po „dialogu a uzdravení". Rodičům trojice obětí nabídl pouze lítost. ,,Zlepší se to," prohlásil před urychleným návratem do Paříže. ,,Určitě." Těm třem obětem, dvěma chlapcům a jedné dívce, bylo dvanáct let a všichni tři byli židé, ačkoli jejich náboženství francouzská média v prvních reportážích zmínit zapomněla. A také se neobtěžovala upozornit, že útočníci byli muslimové, a uvedla pouze, že šlo mladíky, kteří bydlí na předměstí, banlieue, východně od středu města. Popis útoku byl vágní až k nepřesnosti. Podle francouzského rozhlasu došlo před jedním cukrářstvím k jakémusi sporu. Byli zraněni tři lidé, jeden vážně. Věc vyšetřuje policie. Zatím nebyl nikdo zatčen. Ve skutečnosti nešlo o žádný spor, ale o dobře naplánovaný útok. A útočníci nebyli žádní mladíci, ale muži kolem pětadvaceti let, kteří se do centra Toulouse vydali hledat židy, kterým by ublížili. To, že jejich oběťmi byly děti, jim zřejmě nevadilo. Do obou chlapců kopali, plivali na ně a potom je do krve zbili. Dívku přimáčkli k chodníku a pořezali ji nožem v obličeji. Než šestice útočníků uprchla, obrátila se ke skupince
ohromených přihlížejících s křikem: ,,Chajbar, Chajbar, ja-Jahud!" Svědkové to sice nevěděli, ale tento arabský pokřik byl odkazem na dobytí jedné židovské oázy poblíž svatého měs ta Medíny v sedmnáctém století muslimy. Jeho poselství bylo jednoznačné. Mohamedova armáda, tvrdila šestice mužů, si přichází pro francouzské židy. Útok v Toulouse bohužel nepřišel bez předchozího či dostatečného varování. Francie se v současnosti ocitla v sevření nejhoršího výbuchu násilí proti židům od holokaustu. Do synagog se házely zápalné bomby, svrhávaly se náhrobní kameny, vykrádaly obchody a domy se stávaly terčem vandalismu a výhrůžných graffiti. Celkově došlo jen během posledního roku k více než čty řem tisícům zdokumentovaných útoků, které Hannah se svou pracovní skupinou ve francouzském Centru Isaaka Weinberga pro studium antisemitismu pečlivě zaznamenávala a prošetřovala. Dveře centra, pojmenovaného podle dědečka Hannah z otcovy strany, se za přísných bezpečnostních opatření otevřely před deseti lety. Teď to byla nejuznávanější instituce svého druhu ve Francii a Hannah Weinbergovou považovali za nejvýznamnější kronikářku nové vlny antisemitismu v zemi. Její zastánci o ní mluvili jako o „policajtce paměti", ženě, které nic nezabrání, aby Francii nedonutila k ochraně francouzské židovské menšiny v obležení. Její kritici už tak velkorysí nebyli. A tak Hannah již dávno přestala číst, co se o ní v novinách a na internetových serverech píše. Weinbergovo středisko stálo v rue des Rosiers, nejvýraznější ulici nejviditelnější židovské čtvrti ve městě. Hannah bydlela za rohem v rue Pavée. Na cedulce u interkomu stálo MME BERTRAND, což bylo jedno z mála opatření, které k zajištění své bezpečnosti podnikla. Byt obývala sama, obklopena majetkem třech generací svojí rodiny, k němuž patřila i skromná sbírka obrazů a několik set starožitných dalekohledů, její tajná vášeň. V pětapadesáti byla neprovdaná a bezdětná. Když jí to práce umožnila, čas od času si dopřála milence. Alain Lambert, její
14
kontakt na ministerstvu vnitra, jí kdysi poskytl velmi né rozptýlení během jednoho obzvláště napjatého obd tižidovských útoků. Po návštěvě svého šéfa v Toulouse Hannah pozdě večer domů. „Tolik k té důrazné akci," poznamenala jízlivě. ,,W stydět."
,,Dělali jsme,
co jsme mohli."
,,Jenže to, co jste mohli, nestačí."
,, V takovéhle době je lepší nepřilévat olej do
ohně."
„To samé říkali i v létě roku devatenáct set čtyřicet
,,Neber to tak hrozně emocionálně."
„Nedáváte mi jinou možnost než vydat oficiální p ní, Alaine."
„Tak si dej pozor, jaká zvolíš slova. Protože my jsme l kdo mezi vámi a jimi stojí."
Hannah zavěsila. Potom otevřela horní zásuvku svc cího stolu a vyndala z ní samotný klíč. Ten odemkl c konci chodby. Za nimi byl pokoj dítěte, v čase zamrzl Hannah. Sloupková postel s krajkovými nebesy. Polič plyšových zvířátek a hraček. Vybledlý plakát s jedním kým hercem, idolem ženských srdcí. A nad staromód couzskou komodou visel, ve tmě neviditelný, obraz \ van Gogha Marguerite Gachetová u toaletního stolku. 1 přejela bříškem prstu po stopách štětce a vzpomněla si n který provedl jedinou restauraci obrazu. Jak by v ta době zareagoval on? Ne, pomyslela si s úsměvem. To b 2
V červenci 1942 se francouzské správní orgány spolupracující s kou správou na okupovaném území Francie rozhodly vyhově kému nátlaku a zahájily štvanici na židy i Židy (tedy jak na v judaismu tak na příslušníky emika). Francouzští Židé byli dom sít žluté hvězdy, mnoho z nich bylo internováno a skončilo v ko1 ních táborech. Tato štvanice na francouzské občany židovskéhc prováděná francouzskou policií je známá také jako černý čtvm zie Zimního velodromu či Deportace na Zimní velodrom (viz c byli zadržováni především pařížšá Židé. Poznámka redakce.
rrých přihlížejících s křikem: ,,Chajbar, Chajbar, ja-Jarědkové to sice nevěděli, ale tento arabský pokřik byl n na dobytí jedné židovské oázy poblíž svatého měs ny v sedmnáctém století muslimy. Jeho poselství bylo ačné. Mohamedova armáda, tvrdila šestice mužů, si pro francouzské židy. v Toulouse bohužel nepřišel bez předchozího či dostavarování. Francie se v současnosti ocitla v sevření nejhor1uchu násilí proti židům od holokaustu. Do synagog se ipalné bomby, svrhávaly se náhrobní kameny, vykráda>dy a domy se stávaly terčem vandalismu a výhrůžných 2elkově došlo jen během posledního roku k více než čty :ům zdokumentovaných útoků, které Hannah se svou í skupinou ve francouzském Centru Isaaka Weinberga ium antisemitismu pečlivě zaznamenávala a prošetřovala. ·e centra, pojmenovaného podle dědečka Hannah z otmy, se za přísných bezpečnostních opatření otevřely před :ty. Teď to byla nejuznávanější instituce svého druhu :ii a Hannah Weinbergovou považovali za nejvýznammikářku nové vlny antisemitismu v zemi. Její zastánci uvili jako o „policajtce paměti", ženě, které nic nezaby Francii nedonutila k ochraně francouzské židovské , v obležení. Její kritici už tak velkorysí nebyli. A tak 1 již dávno přestala číst, co se o ní v novinách a na inrých serverech píše. 1bergovo středisko stálo v rue des Rosiers, nejvýraznější viditelnější židovské čtvrti ve městě. Hannah bydlela za , rue Pavée. Na cedulce u interkomu stálo MME BERD, což bylo jedno z mála opatření, které k zajištění své tosti podnikla. Byt obývala sama, obklopena majetkem :nerad svojí rodiny, k němuž patřila i skromná sbírka a několik set starožitných dalekohledů, její tajná vášeň. ,adesáti byla neprovdaná a bezdětná. Když jí to práce la, čas od času si dopřála milence. Alain Lambert, její
kontakt na ministerstvu vnitra, jí kdysi poskytl velmi příjem né rozptýlení během jednoho obzvláště napjatého období protižidovských útoků. Po návštěvě svého šéfa v Toulouse zavolal Hannah pozdě večer domů. „Tolik k té důrazné akci," poznamenala jízlivě. ,,Měl by se stydět."
,,Dělali jsme,
co jsme mohli."
,,Jenže to, co jste mohli, nestačí."
,, V takovéhle době je lepší nepřilévat olej do
ohně. "
„To samé říkali i v létě roku devatenáct set čtyřicet dva." 2
,,Neber to tak hrozně emocionálně." ,,Nedáváte mi jinou možnost než vydat oficiální prohlášení, Alaine."
,, Tak si dej pozor, jaká zvolíš slova. Protože my jsme ti jediní, kdo mezi vámi a jimi stojí." Hannah zavěsila. Potom otevřela horní zásuvku svého psacího stolu a vyndala z ní samotný klíč. Ten odemkl dveře na konci chodby. Za nimi byl pokoj dítěte, v čase zamrzlý pokoj Hannah. Sloupková postel s krajkovými nebesy. Poličky plné plyšových zvířátek a hraček. Vybledlý plakát s jedním americkým hercem, idolem ženských srdcí. A nad staromódní francouzskou komodou visel, ve tmě neviditelný, obraz Vincenta van Gogha Marguerite Gachetová u toaletního stolku. Hannah přejela bříškem prstu po stopách štětce a vzpomněla si na muže, který provedl jedinou restauraci obrazu. Jak by v takovéhle době zareagoval on? Ne, pomyslela si s úsměvem. To by nešlo. 2
V červenci 1942 se francouzské správní orgány spolupracující s nacistickou správou na okupovaném území Francie rozhodly vyhovět němec kému nátlaku a zahájily štvanici na židy i Židy (tedy jak na vyznavače judaismu tak na příslušníky etnika). Francouzští Židé byli donuceni nosit žluté hvězdy, mnoho z nich bylo internováno a skončilo v koncentrač ních táborech. Taro Štvanice na francouzské občany židovského původu prováděná francouzskou policií je známá také jako Černý čtvrtek na Razie Zimního velodromu či Deportace na Zimní velodrom {viz dále) , kde byli zadržováni především pařížští Židé. Poznámka redakce.
15
Vlezla si do své dětské postele a ke svému velkému překva pení upadla do spánku beze snů. A když se probudila, měla už připravený plán.
Většinu příštího týdne se Hannah se svým týmem dřela za
podmínek přísné provozní bezpečnosti. Potenciální účastníci byli oslovováni v tichosti, potřásalo se rukama, využívali se sponzoři. Dva z Hannažiných nejspolehlivějších zdrojů financí měly námitky, protože se podobně jako ministr vnitra domnívaly, že není dobré jeter de l'huile sur Le fou - přilévat olej do ohně. Aby deficit vyrovnala, nezbylo Hannah než sáhnout do svých osobních financí, které byly poměrně slušné. Což byla další voda na mlýn jejích nepřátel. A nakonec tu byl ještě malý problém s tím, jak Hannažin podnik nazvat. Rachel Lévyová, vedoucí tiskového oddělení centra, měla za to, že nejlepší bude něco nezajímavého a poněkud matoucího, ale Hannah její návrh zamítla. Prohlásila, že když hoří synagogy, představuje opatrnost luxus, který si nemohou dovolit. Hannah chtěla spustit poplašnou sirénu a rozeznít polnici, která si vyžádá nějakou akci. Naškrábala na útržek dopisního papíru pár slov a položila ho na Rachelin přeplněný psací stůl. ,,Tohle by mělo upoutat jejich pozornost." V tuto chvíli jim ještě svou účast nikdo významný nepři slíbil - nikdo, až na jednoho dotěrného amerického blogera a komentátora jedné kabelové televize, který by přijal pozvání i na vlastní pohřeb. Ale pak Arthur Goldman, onen vynikající historik antisemitismu z Cambridge, řekl, že by byl možná ochoten do Paříže přijet, ovšem za předpokladu, že Hannah přistoupí na to, že mu na dvě noci zajistí jeho oblíbené apartmá v Crillonu. Na příslib Goldmanovy účasti Hannah nalákala Maxwella Strausse z univerzity v Yale, který si nikdy nenechal ujít příležitost vystoupit se svým rivalem na stejném pódiu. Zbytek účastníků se našel rychle. Přihlásil se šéf Muzea
16
lezla si do své dětské postele a ke svému velkému překva upadla do spánku beze snů. A když se probudila, měla lřipravený plán.
ětšinu příštího týdne se H annah se svým týmem dřela za
ínek přísné provozní bezpečnosti. Potenciální účastníci oslovováni v tichosti, potřásalo se rukama, využívali se oři. Dva z Hannažiných nejspolehlivějších zdrojů financí námitky, protože se podobně jako ministr vnitra domníže není dobré jeter de ťhuile sur le fou - přilévat olej do Aby deficit vyrovnala, nezbylo Hannah než sáhnout do osobních financí, které byly poměrně slušné. Což byla voda na mlýn jejích nepřátel. nakonec tu byl ještě malý problém s dm, jak Hannažin ik nazvat. Rachel Lévyová, vedoucí tiskového oddělení ceněla za to, že nejlepší bude něco nezajímavého a poněkud ucího, ale Hannah její návrh zamítla. Prohlásila, že když ynagogy, představuje opatrnost luxus, který si nemohou it. Hannah chtěla spustit poplašnou sirénu a rozeznít polnirá si vyžádá nějakou akci. Naškrábala na útržek dopisního u pár slov a položila ho na Rachelin přeplněný psací stůl. oble by mělo upoutat jejich pozornost." tuto chvíli jim ještě svou účast nikdo významný nepři - nikdo, až na jednoho dotěrného amerického blogera entátora jedné kabelové televize, který by přijal pozvání lastní pohřeb. Ale pak Arthur Goldman, onen vynikastorik antisemitismu z Cambridge, řekl, že by byl možhoten do Paříže přijet, ovšem za předpokladu, že Hanřistoupí na to, že mu na dvě noci zajistí jeho oblíbené á v Crillonu. Na příslib Goldmanovy účasti Hannah ala Maxwella Strausse z univerzity v Yale, který si nikdy hal ujít příležitost vystoupit se svým rivalem na stejném . Zbytek účastníků se našel rychle. Přihlásil se šéf Muzea
Spojených států na paměť holokaustu, stejně jako dva významní autoři knih vzpomínek těch, kteří holokaust přežili, a jeden odborník na francouzský holokaust z izraelského památníku oběd a hrdinů holokaustu Jad vašem. Přidali i jednu autorku románů, spíš kvůli její obrovské popularitě než historickému náhledu, a jednoho zástupce francouzské krajní pravice, který jen málokdy našel pro někoho laskavé slovo. K účasti bylo přizváno i několik muslimských duchovních a vůdčích postav muslimské komunity. Všichni odmítli. Stejně jako ministr vnitra. Alain Lambert tu zprávu sdělil Hannah osobně. ,,Vážně sis myslela, že by přišel na konferenci s tak provokativním názvem?" ,,Pánbůh odpusť, aby tvůj šéf někdy udělal něco provokativního, Alaine.': ,,A co bezpečnost?" ,,Zacím jsme se o sebe vždycky postarali." ,,Žádní Izraelci, Hannah. To by celou tu věc poškodilo." Tiskovou zprávu vydala Rachel Lévyová příštího dne. Pozvali média, aby o konferenci referovala, omezený počet míst zpřístupnili veřejnosti. O několik hodin později byl na rušné ulici ve dvanáctém obvodu napaden zbožný žid mužem se sekerou, který ho vážně poranil. Než se dal útočník na útěk, zamával zkrvavenou zbraní a vykřikl: ,,Chajbar, Chajbar, ja-Jahud!" Policie to prý vyšetřuje.
Kvůli rychlosti, ale i bezpečnosti dělilo tiskovou zprávu od začátku samotné konference pouhých pět rušných dní. A tak
Hannah s přípravou svých úvodních poznámek čekala až do poslední chvíle. V předvečer setkání seděla sama ve své knihovně a perem zuřivě psala do žlutého linkovaného bloku. Měla za to, že na sepisování podobného dokumentu je to příhodné místo, neboť knihovna kdysi patřívala jejímu dědeč kovi. Ten se narodil v Polsku, v Lublinském vojvodství, a do
Paříže
prchl roku 1936, čtyři roky před příchodem Hitlerova Wehrmachtu. Ráno 16. července 1942 - v den známý coby ]eudi Noir neboli Černý čtvrtek - zatkli Isaaka Weinberga s jeho ženou a dalšími bezmála třinácti tisícovkami dalších v cizině narozených :Židů policisté se stohem modrých deporračních karet v rukou. Před obávaným zaklepáním na dveře se Isaakovi Weinbergovi podařilo ukrýt dvě věci: své jediné dítě, mladého Marka, a onoho van Gogha. Marc Weinberg se po celou válku skrýval a roku 1952 se mu podařilo byt v rue Pavée od francouzské rodiny, která se v něm po Černém čtvrtku usadila, získat zpět. Obraz byl kupodivu přesně tam, kde ho Isaac Weinberg zanechal: ukrytý pod podlahou v knihovně, pod psacím stolem, u něhož teď Hannah seděla. Tři týdny po svém zatčení byli Isaac Weinberg i jeho žena deportováni do Osvětimi a po příjezdu posláni do plynu. Byli jen dalšími z více než 75 000 francouzských :Židů, kteří coby trvalá skvrna na štítu francouzských dějin zahynuli v táborech smrti nacistického Německa. Ale nebylo možné, že by se to ně kdy zopakovalo? A nebylo načase, aby si oněch 475 000 francouzských :Židů, třetí největší židovská komunita na světě, sbalilo kufry a odešlo? To byla otázka, kterou Hannah v názvu své konference nadnesla. Mnoho :Židů už Francii opustilo. Patnáct tisíc jich v minulém roce emigrovalo do Izraele a každý den odcházeli dalších. Ale připojit se k nim neměla Hannah v plánu. Bez ohledu na to, co tvrdili její nepřátelé, se považovala přede vším za Francouzku, a teprve pak za :Židovku. Představa, že by měla žít někde jinde než ve čtvrtém pařížském obvodu, se jí pří čila. Cítila však povinnost varovat před blížící se bouří ostatní francouzské :Židy. Ještě to nebyla hrozba, která by ohrožovala samotnou jejich existenci. Ale když hoří nějaká budova, psala teď Hannah, to nejlepší, co můžete udělat, je najít nejbližší východ. První verzi dokončila krátce před půlnocí. Připadalo jí, že je příliš ostrá a snad trochu moc vzteklá. Uhladila ty nejdrsnější hrany a přidala několik depresivních statistik, aby svá tvrzení 18
prchl roku 1936, čtyři roky před příchodem Hitlerova ,zachtu. Ráno 16. července 1942 - v den známý coby j eur neboli Černý čtvrtek - zatkli Isaaka Weinberga s jeho
a dalšími bezmála třinácti tisícovkami dalších v cizině :ných Židů policisté se stohem modrých deportačních r rukou. Před obávaným zaklepáním na dveře se lsaakoinbergovi podařilo ukrýt dvě věci: své jediné dítě, mla'vfarka, a onoho van Gogha. Marc Weinberg se po celou skrýval a roku 1952 se mu podařilo byt v rue Pavée od uzské rodiny, která se v něm po Černém Čtvrtku usadicat zpět. Obraz byl kupodivu přesně tam, kde ho Isaac ,erg zanechal: ukrytý pod podlahou v knihovně, pod 1 stolem, u něhož teď Hannah seděla. týdny po svém zatčení byli Isaac Weinberg i jeho žena ováni do Osvětimi a po příjezdu posláni do plynu. Byli lšími z více než 75 000 francouzských Židů, kteří coby skvrna na štítu francouzských dějin zahynuli v táborech nacistického Německa. Ale nebylo možné, že by se to ně >pakovalo? A nebylo načase, aby si oněch 475 000 fran~ých Židů, třetí největší židovská komunita na světě, sbafry a odešlo? To byla otázka, kterou Hannah v názvu své ·ence nadnesla. Mnoho Židů už Francii opustilo. Patnáct :h v minulém roce emigrovalo do Izraele a každý den odi dalších. Ale připojit se k nim neměla Hannah v plánu. 1ledu na to, co tvrdili její nepřátelé, se považovala přede :a Francouzku, a teprve pak za Židovku. Představa, že by :ít někde jinde než ve čtvrtém pařížském obvodu, se jí pří :ítila však povinnost varovat před blížící se bouří ostatní uzské Židy. Ještě to nebyla hrozba, která by ohrožovala sa,u jejich existenci. Ale když hoří nějaká budova, psala teď ah, to nejlepší, co můžete udělat, je najít nejbližší východ. rní verzi dokončila krátce před půlnocí. Připadalo jí, že je ostrá a snad trochu moc vzteklá. Uhladila ty nejdrsnější a přidala několik depresivních statistik, aby svá tvrzení
podpořila.
Pak to přepsala do notebooku, vytiskla si kopii a do postele se dostala před druhou. Budík ji probudil v sedm, šálek café au lait si vypila cestou do sprchy. Pak se posadila ve froté županu k toaletnímu stolku a zahleděla se na svou tvář v zrcadle. Její otec kdysi své jediné dceři ve chvíli brutální upřím nosti sdělil, že Bůh byl velkorysý, když jí naděloval rozum, ale s krásou byl dosti skoupý. Tmavé zvlněné vlasy jí prokvétaly stříbrem, kterému bez odporu ponechávala možnost se šířit. Měla nápadný orlí nos, veliké hnědé oči. Nijak zvlášť pohlednou tvář nikdy neměla, ale také ji nikdo neměl za hlupáka. A v podobných chvílích je to, jak vypadám, výhoda, pomyslela si. Nanesla si na tvář trochu mejkapu, aby zamaskovala kruhy pod očima, a učesala se o něco pečlivěji než obvykle. Pak se rychle oblékla - tmavá vlněná sukně, černé punčochy, lodičky na nízkém podpatku - a zamířila dolů. Přešla vnitřní dvůr, na několik centimetrů pootevřela hlavní dveře domu a vykoukla na ulici. Bylo pár minut po osmé, Pařížané i turisté si rychle kráčeli za svým po chodníku pod šedivou oblohou časného jara. Nezdálo se, že by někdo čekal, až se z domu číslo 24 vynoří inteligentně vypadající žena kolem pětapadesáti let. Což Hannah teď učinila a vydala se podél řady módních butiků k rue des Rosiers. Několik kroků se zdálo, že je to obyčejná pařížská ulice v dosti nóbl obvodu. Její pravá povaha se ukázala, když Hannah dorazila ke košer pizzerii a několika stánkům s falafelem a hebrejskými nápisy. Hannah si předsta vila, jak to tu muselo vypadat o Černém čtvrtku brzy ráno. Bezmocní zadržení, drápající se do náklaďáků s otevřenou korbou, každý z nich svírající v ruce jediný povolený kufr. Jejich sousedé, vyhlížející z otevřených oken, někteří tiší a zahanbení, jiní stěží schopni ovládnout škodolibou radost z neštěstí zatracované menšiny. Hannah se toho obrazu - obrazu Pařížanů, dávajících ke zkáze odsouzeným Židům sbohem - držela, zacímco kráčela ranním světlem a podpatky rytmicky klapala na dlažebních kostkách. 19
ISBN: 978-83-276-1529-9
I
11 111
9 788327 615299