0278153

•

•

9lžnadno

Pomalu jsem jedl polévku a přikusoval k ní a na povrchu plesnivý, ale lepší jídlo jsem si Chlapík u vedlejšího stolu zanadával, hluť a postavil se. Najednou jsem držel v prstech 1 před okamžikem ukrytou v pouzdře na spo1 předloktí. Byl to automatický reflex, a kdyb1 ný krok směrem ke mně, na místě bych ho zamířil ven. Schoval jsem zbraň a vyměnil j valo moc dlouho. Neustálé napětí a vědomí r nilo ve zvíře zahnané do kouta, ve tvora, kter a teprve potom přemýšlí. Po dvou týdnech v divočině mi přecpaná ka připadala jako vrchol luxusu. Hospod; samém okraji města a očividně se zde scházE li o přítomnost královských špiclů nebo vo odložil na lavici vedle sebe a konečně jsem malu osychá oblečení. Své dlouhé nohy jse1 blíže ke krbu, abych se pořádně zahřál. Sr zbytky vlažné polévky a úkosem pozoroval zlodějíčkové, pašeráci, nájemní bijci. Všiml kluka krčícího se u okna, zaujal můj plášť. sách nic cenného, ale nerad bych o něj příl promokavý. Poslední věc, která mi zbyla z pět stříbrných.

„Dáte si ještě něco?" zastavil se hospodsk ,,Ještě jednou to samý," odpověděl jsem.

•

.91.žnadno Pomalu jsem jedl polévku a přikusoval k ní chléb. Byl tvrdý a na povrchu plesnivý, ale lepší jídlo jsem si nemohl dovolit. Chlapík u vedlejšího stolu zanadával, hlučně odsunul židli a postavil se. Najednou jsem držel v prstech vrhací šipku, ještě před okamžikem ukrytou v pouzdře na spodní straně levého předloktí. Byl to automatický reflex, a kdyby muž udělal jediný krok směrem ke mně, na místě bych ho zabil. Místo toho zamířil ven. Schoval jsem zbraň a vyměnil ji za lžíci. Už to trvalo moc dlouho. Neustálé napětí a vědomí nebezpečí mě změ­ nilo ve zvíře zahnané do kouta, ve tvora, který se nejprve brání, a teprve potom přemýšlí. Po dvou týdnech v divočině mi přecpaná a páchnoucí putyka připadala jako vrchol luxusu. Hospoda se nacházela na samém okraji města a očividně se zde scházeli lidé, kteří nestáli o přítomnost královských špiclů nebo vojáků. Plášť jsem si odložil na lavici vedle sebe a konečně jsem cítil, jak na mně pomalu osychá oblečení. Své dlouhé nohy jsem si natáhl co nejblíže ke krbu, abych se pořádně zahřál. Srkal jsem poslední zbytky vlažné polévky a úkosem pozoroval přítomné. Zloději, zlodějíčkové, pašeráci, nájemní bijci. Všiml jsem si, že malého kluka krčícího se u okna, zaujal můj plášť. Neměl jsem v kapsách nic cenného, ale nerad bych o něj přišel, protože byl nepromokavý. Poslední věc, která mi zbyla z domova. A k tomu pět stříbrných.

,,Dáte si ještě něco?" zastavil se hospodský u mého stolu. ,,Ještě jednou to samý," odpověděl jsem.

7

Miroslav lamboch I Koniáš: Muž na stezce

Se zabručením odešel. Ještě před nedávnem mě v hostincích oslovovali mládenče nebo mladý pane. Teď se mi lidé pohledem vyhýbali a bylo jim nepříjemné se mnou jen hovořit. Možná za to mohly sotva zahojené jizvy v obličeji nebo špatně srostlý pře­ ražený nos. Nikdy jsem nebyl příliš pohledný, spíše naopak, ale dalo se to přežít. Když jsem před týdnem zahlédl svůj odraz na vodní hladině, samotného mě překvapilo, jak špatně a zle vypadám. Zle - to bylo to správné slovo. Už dva roky jsem byl na útěku. Dva roky jsem se schovával, utíkal, bránil se a zabíjel. Naučil jsem se lstivosti, opatrnosti, nikomu jsem nevěřil. A to všechno se mi vepsalo do tváře. Pustil jsem chléb a chytil za předloktí kluka, který se mi zpoza stolu pokoušel ukrást plášť. ,,Víš, co dělají zlodějům?" Polekaně mě pozoroval, v očích se mu zračila bolest. Držel jsem ho pevně a ještě mu páčil ruku v zápěstí. Ve Vandetu jsem viděl, jak podobný malý darebák ošklivě pobodal kupce. ,,Nevím," zavrtěl hlavou. ,,Sekají jim ruce." Pustil jsem ho. Otočil se a jako blesk vyběhl z hospody. Hospodský přede mě postavil další talíř polévky. O peníze si neřekl a já mu žádné nenutil. Cítil jsem se unavený. Ne fyzicky, ale psychicky. Od doby, kdy jsem utekl z domova, jsem zabil jedenadvacet mužů. Většinu z nich jsem znal osobně. Byli to čle­ nové otcovy elitní jednotky, dokonalí bojovníci, naprosto oddaní svému pánovi. Tak oddaní, že neváhali pronásledovat jeho syna. Dnes už jsem věděl, že jsem tehdy udělal chybu. Měl jsem ho zabít. Myslím svého otce. ,,Mohu si přisednout?" Zvedl jsem oči. Chlapík stál u mého stolu, mluvil ke mně a při­ nesl si s sebou dokonce židli. Pravděpodobně to myslel vážně. Byl drobný, skoro malý, a štíhlý. Tvář měl nezvykle bledou, oči studeně modré, posazené blízko kořene nosu. Nepatřil sem. Plášť

8

mu dokonale padl, a přestože byla látka na I a lehoučká, kapky vody do ní nevsakovaly a zi Pokrčil jsem rameny. ,,Jistě." Beze spěchu přisunul židli ke stolu a posa kolem nás vytvořil volný prostor. Nepatřil st ,,Dáte si něco k pití?" Kdyby přišel dřív, objednal bych si pořádn porcích polévky a pecnu plesnivého chleba ného nevešlo. ,,Svařené víno." Pohledem přivolal hostinského a objedrn jsem. Víno vonělo po skořici a hřebíčku, trpk kostí. Cítil jsem, jak horká tekutina příjemnť Ideální nápoj pro studené a deštivé podnebí. mohou lidé pít zdejší mizerné pivo. Mlčel j vštěvník začne sám. ,,Měl bych pro vás práci," přešel přímo k , Nadzdvihl jsem obočí. ,,Hledám práci." Potřeboval jsem peníze, hodně peněz, prc schovává a utíká, musí si cestu sypat zlatem ,,Je to velmi dobře placená práce," pokrač11Jak moc ,velmi'?" ,,Pět set zlatých záloha, pět set zlatých po· Pochopil jsem, kam míří. „Nezabíjím lidi," řekl jsem a v duchu dod Zamračil se, hladké čelo mu pokryly vrásk nily ve dva kusy ledu. ,,Vypadáte jako profesionál." Nebyl zvyklý, aby se někdo protivil jeho přá ,,Zdání někdy klame." Zamyslel se. Viděl jsem, jak mu v hlavě G rozhoduje, co pro něj bude nejvýhodnější.

• (

•

I

ch / Koniáš: Muž na stezce

1ím odešel. Ještě před nedávnem mě v hostincích ádenče nebo mladý pane. Teď se mi lidé pohledem lo jim nepříjemné se mnou jen hovořit. Možná za ·~ zah~jené jizvy v obličeji nebo špatně srostlý pře­ ~~dy 1se~-nebyl vpříli~ pohledný, spíše naopak, ale z1t. Kdyz Jsem pred týdnem zahlédl svůj odraz na , samotného mě překvapilo, jak špatně a zle vypaylo to správné slovo. Už dva roky jsem byl na útěku. se schovával, utíkal, bránil se a zabíjel. Naučil jsem atrnosti, nikomu jsem nevěřil. A to všechno se mi iře. Pustil jsem chléb a chytil za předloktí kluka, )Za stolu pokoušel ukrást plášť. 1jí zlodějům?"

ě pozoroval, v očích se mu zračila bolest. Držel a ještě mu páčil ruku v zápěstí. Ve Vandetu jsem bný malý darebák ošklivě pobodal kupce. vrtěl hlavou.

JCe."

o. Otočil se a jako blesk vyběhl z hospody. 1 řede mě postavil další talíř polévky. O peníze si Mdné nenutil. Cítil jsem se unavený. Ne fyzicky, >d doby, kdy jsem utekl z domova, jsem zabil ježů. Většinu z nich jsem znal osobně. Byli to čle­ tní jednotky, dokonalí bojovníci, naprosto odovi. Tak oddaní, že neváhali pronásledovat jeho em věděl, že jsem tehdy udělal chybu. Měl jsem '.l svého otce. ednout?" . Chlapík stál u mého stolu, mluvil ke mně a při­ lokonce židli. Pravděpodobně to myslel vážně. ·o malý, a štíhlý. Tvář měl nezvykle bledou, oči JOsazené blízko kořene nosu. Nepatřil sem. Plášť

Až na dno

mu dokonale padl, a přestože byla látka na první pohled jemná a lehoučká, kapky vody do ní nevsakovaly a zůstávaly na povrchu. Pokrčil jsem rameny. ,,Jistě . " Beze spěchu přisunul židli ke stolu a posadil se. Najednou se kolem nás vytvořil volný prostor. Nepatřil sem, ale znali ho. Dáte si něco k pití?" Kdyby přišel dřív, objednal bych si pořádné jídlo, ale ~o ~v~~ porcích polévky a pecnu plesnivého chleba se do mě uz mc Jiného nevešlo. ,,Svařené víno." Pohledem přivolal hostinského a objednal celý džbán. Usrkl jsem. Víno vonělo po skořici a hřebíčku, trpkost se mísila se sladkostí. Cítil jsem, jak horká tekutina příjemně klouže do žaludku. Ideální nápoj pro studené a deštivé podnebí. Nechápal jsem, jak mohou lidé pít zdejší mizerné pivo. Mlčel jsem a čekal, až návštěvník začne sám. 11 Měl bych pro vás práci," přešel přímo k věci. Nadzdvihl jsem obočí. ,,Hledám práci." Potřeboval jsem peníze, hodně peněz, protože když se člověk schovává a utíká, musí si cestu sypat zlatem. Je to velmi dobře placená práce," pokračoval. ,,Jak moc ,velmi'?" ,,Pět set zlatých záloha, pět set zlatých potom." Pochopil jsem, kam míří. ,,Nezabíjím lidi," řekl jsem a v duchu dodal - za peníze. Zamračil se, hladké čelo mu pokryly vrásky a jeho oči se změnily ve dva kusy ledu. ,,Vypadáte jako profesionál." • Nebyl zvyklý, aby se někdo protivil jeho přáním nebo rozkazum . ,,Zdání někdy klame." Zamyslel se. Viděl jsem, jak mu v hlavě cvakají kolečka, jak se rozhoduje, co pro něj bude nejvýhodnější. 11

11

9

•

Miroslav lamboch I Koniáš: Muž na stezce

,,Zdržíte se zde dlouho?" ,,Nevím. Asi se svezu po řece dolů do přístavu. Je tam laciněji, možná se nechám najmout na nějakou loď." Položil na stůl poloprázdný váček. ,,Nechám vám nějaké peníze, abyste si mohl odpočinout. Samozřejmě naprosto nezávazně. Kdybyste však změnil názor, řekněte tady hostinskému, že chcete mluvit s Eduardem. Zbytek zařídí." Svého poháru se ani netkla odešel. Ve váčku bylo deset zlatých. Ještě před rokem pro mě podobný obnos neznamenal nic. Teď jsem si místo deseti lesklých mincí představil lázeň, pokoj, čistou postel a jídlo na dlouhou cestu. ,,Nemáte zájem, pane?" Stála trochu plaše kousek od mého stolu. Zřejmě mi špatně viděla do tváře, protože by se jinak nezeptala. Nemohlo jí být o moc víc než mně, ale řemeslo děvky je těžké a rychle se při něm stárne. Měla bílou sukni s umolousaným lemem, vysoká šněro­ vačka jí zdvihala velká ňadra téměř až k ramenům. Právě musela přijít z venku, protože v odbarvených, natočených vlasech se jí leskly kapky vody. Plné rty nepotřebovaly rtěnku, přesto je měla zdůrazněné lacinou lascivní červení. ,,Kolik?" zeptal jsem se. Váhala. ,,Dva zlaté." Věděl jsem, že víc než zdvojnásobila obvyklou taxu pouličních děvek, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem dnes být sám. ,,Na celou noc. Za tři zlaté," zvýšil jsem nabídku dříve, než stačila říct ne. Vyšli jsme z hospody. Pršelo, obloha byla potažená olověnou clonou, ve vzduchu se vznášela všudypřítomná, až do morku kostí pronikající vlhkost. Pod nohama nám čvachtalo bláto. Povytáhla

10

si sukni, aby si ji tolik nezamazala. Všiml js nohou pořádné holínky. Zdejší podnebí střeví< přálo.

Mám kumbál vedle v ulici, povedu vás," řek sila se do mě. Vnímal jsem její stoupající nejistotu a strad choval jako typický zákazník. ,, Ubytujeme se ve městě. " Neprotestovala. U pouličního prodavače jsem koupil jednodt voskovaného papíru a dal jí ho. Bylo by mi nt celou cestu mokla. Některých pozůstatků vých1 vuje pomalu. Našel jsem penzion v kupecké čtvrti, kde j: Chlapík za pultem si nás sice podezřívavě p1 jsem se na něho zakabonil, bez dalších vytáčt pokoje. „Roztopte v lázních," houkl jsem na něho r li

Ponořil jsem se do horké vody. Z hladiny SE velké keramické peci hučel oheň. Na stropě se pala zpět do bazénu. Místní lidé bojovali se stu nejrůznějšími způsoby a lázně byly jejich : Někde je plnili horkou vodu prýštící přímo ze; se, že přemýšlím nad tisícovkou zlatých. Ty P' dily. Mohl bych si koupit místo na lodi a odjet leko z otcova dosahu. Možná bych to usmlc mrazilo mě . Právě jsem uvažoval o řemeslné vr změnili více, než jsem si myslel, smrt se pro r prosto přirozeným. A vlastní život se změnil vzdáleného, potaženého šedým závojem. Oe jemné myšlenky a oddal se konej šivému p

~h I Koniáš: Muž na stezce

_ _ _ _ _ __ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __ _ _ _ _ Až na dno

zde dlouho?" :i se svezu po řece dolů do přístavu. Je tam laciněji, hám najmout na nějakou loď." ;tůl poloprázdný váček. i-'ám nějaké peníze, abyste si mohl odpočinout. naprosto nezávazně. Kdybyste však změnil názor, hostinskému, že chcete mluvit s Eduardem. Zby-

si sukni, aby si ji tolik nezamazala. Všiml jsem si, že má na nohou pořádné holínky. Zdejší podnebí střevícům opravdu ne-

iru se ani netkl a odešel. ylo deset zlatých. Ještě před rokem pro mě podobznamenal nic. Teď jsem si místo deseti lesklých lVil lázeň, pokoj, čistou postel a jídlo na dlouhou

ijem, pane?" J plaše kousek od mého stolu. Zřejmě mi špatně vi!, protože by se jinak nezeptala. Nemohlo jí být . mně, ale řemeslo děvky je těžké a rychle se při něm bílou sukni s umolousaným lemem, vysoká šněro­ tala velká ňadra téměř až k ramenům. Právě musela 1, protože v odbarvených, natočených vlasech se jí vody. Plné rty nepotřebovaly rtěnku, přesto je měla acinou lascivní červení. !ptal jsem se. 'Va zlaté." , že víc než zdvojnásobila obvyklou taxu pouličních !Vadilo mi to. Nechtěl jsem dnes být sám. noc. Za tři zlaté," zvýšil jsem nabídku dříve, než sta-

~ospody. Pršelo, obloha byla potažená olověnou clo!'=hu se vznášela všudypřítomná, až do morku kostí lhkost. Pod nohama nám čvachtalo bláto. Povytáhla

přálo.

,,Mám kumbál vedle v ulici, povedu vás," řekla váhavě a zavě­ sila se do mě. Vnímal jsem její stoupající nejistotu a strach. Asi jsem se nechoval jako typický zákazník. ,, Ubytujeme se ve městě." Neprotestovala. U pouličního prodavače jsem koupil jednoduchý deštník z navoskovaného papíru a dal jí ho. Bylo by mi nepříjemné, kdyby celou cestu mokla. Některých pozůstatků výchovy se člověk zbavuje pomalu. Našel jsem penzion v kupecké čtvrti, kde jsme se ubytovali. Chlapík za pultem si nás sice podezřívavě prohlížel, ale když jsem se na něho zakabonil, bez dalších vytáček mi dal klíče od pokoje. ,,Roztopte v lázních," houkl jsem na něho na odchodu. Ponořil jsem se do horké vody. Z hladiny se zvedala pára, ve velké keramické peci hučel oheň. Na stropě se srážela voda a kapala zpět do bazénu. Místní lidé bojovali se studeným podnebím nejrůznějšími způsoby a lázně byly jejich nejsilnější trumf. Někde je plnili horkou vodu prýštící přímo ze země. Přistihl jsem se, že přemýšlím nad tisícovkou zlatých. Ty peníze by se mi hodily. Mohl bych si koupit místo na lodi a odjet z Kontinentu, daleko z otcova dosahu. Možná bych to usmlouval i na víc. Zamrazilo mě. Právě jsem uvažoval o řemeslné vraždě. Dva roky mě změnili více, než jsem si myslel, smrt se pro mě stala něčím naprosto přirozeným. A vlastní život se změnil v cosi nejasného, vzdáleného, potaženého šedým závojem. Odehnal jsem nepří­ jemné myšlenky a oddal se konejšivému pohupování horké

11

(')bsah Až na dno ................................................................................... 7 Cherchez la Femme ................................................................. 23 štěstí z pekla ............................................................................ 93 Lovci odměn .......................................................................... 129 Hra špinavců .......................................................................... 159 Fanoušek .............................................................................. .. 173 Na válečné stezce ................................................................... 209 Smaragdová hora ................................................................... 271 Pouštní škorpion .................................................................... 303 špatná investice ..................................................................... 369 Drsná hra .................................................. ............................. 421 Vysoký příliv .......................................................................... 493 Konec vlka samotáře .............................................................. 541 O autorovi. ............................................................................. 605

'

Miroslav lamboch Koniáš: Muž na stezce Ve spolupráci s EF vydal Stanislav Juhaňák-Triton v Praze roku 2017 jako svou 2289. publikaci, v edici Trifid svazek 564. 2., rozšířené vydání. Sazba Petr Teichmann. Autorský medailon Pavla Lžičařová. Ilustrace na obálce Lubomír Kupčík. Vnitřní ilustrace Petr Vyoral. Grafická úprava obálky Dagmar Krásná. Tisk Centa, spol. s r.o. ISBN 978-80-7553-313-5 www.tridistri.cz