Issuu

Pokoj byl vytapetován šedou látkou, která pohlcovala svět lo a dávala mu až mystický vzhled. Tím spíš, že toho světla nebylo mnoho, vždyť těžké závěsy byly stále zatažené, jako kdyby měly oddělit svět plný života od toho, kde už se jen čekalo na milosrdnou smrt. Jediným zdrojem světla byly dvě svíčky, jejichž plamínky spíš jen vrhaly nezřetelné stíny, než aby skutečně svítily. V té místnosti trávila velkou část svého dne - a samozřejmě celé noci - žena, která už překročila padesátku. Měla na sobě černé šaty, protože jiné od oné kruté chvíle neoblékla, čepec na hlavě prozrazoval, že jde o vdovu, a jedinou ozdobou byly bílé korále kolem krku. Ale ani ty se neblyštěly, pro ni byly připomínkou smrti. Té, která přišla pro toho, koho tolik milovala, a jež si jednou přijde i pro ni. Pak se spolu zase setkají a nikdo a nic je už od sebe neodloučí. Neměla s ním snadný život, ale láska je mocná čarodějka nejen tehdy, když je člověku patnáct nebo dvacet. A k ní navíc zavítala už v šesti letech ... Proto odpouštěla a polykala smutek a někdy i zlost a ponížení, srdci se prostě poručit nedá. Ani po tolika letech a tolika zklamáních ... Ta smutná žena ve vdovském apartmánu vídeňského Hofburgu se jmenovala Marie Terezie a byla vedle mnoha dalších titulů rakouskou velkovévodkyní a českou a uherskou královnou. V těchto zemích i v několika dalších skutečně vládla jako suverénní panovnice. Říkali jí také císařovna, ale tou nebyla, jen manželkou a později matkou císaře Svaté říše římské národa německého či také římskoněmecké říše. Věděla, že ne všichni

se dokázali smířit s tím, že na trůn usedla žena a dokázala ten trůn obhájit, ale jistě netušila, jaké hrozné a často přímo nechutné smyšlenky se o ní začnou povídat. O některých se dozvěděla ještě za života, další se objevily po její smrti a neměly zdaleka jepičí život...

ČÁST PRVNÍ

VĚČNÁ LÁSKA

NA PRVNÍ POHLEI Léta 1700-1740

smířit

s tím, že na trůn usedla žena a dokázala rájit, ale jistě netušila, jaké hrozné a často přímo iyšlenky se o ní začnou povídat. O některých se ftě za života, další se objevily po její smrti a neměly :í život...

ČÁST PRVNÍ

VĚČNÁ LÁSKA

NA PRVNÍ POHLED Léta 1700-1740

„V

noci ho vídá ve svých snech a ve dne se se svými dvorními dámami baví jen o něm. Není proto pravděpodobné, že by někdy zapomněla na muže, o němž se domnívá, že se narodil jen pro ni." Ze zprávy britského velvyslance ve Vídni z roku 1735

Na svět přišla 13. května roku 1717 ve Vídni. Jejím otcem byl římskoněmecký císař Karel VI. z rodu Habsburků, matkou Alžběta Kristýna Brunšvicko-Liinebursko-Wolfenbiittelská. Pokud uvěříme astrologům, potom se tak stalo ve chvíli, kdy znamení Býka v horoskopu mělo ascendent v Raku, což má být velmi dobrá a slibná kombinace, zejména pro ženy. Spojuje šarm a pečovatelství, dává prý zdravý rozum, velký smysl pro povinnosti, zodpovědnost a schopnost dosáhnout cíle. Také však obdarovává své zrozence schopností či přímo uměním radovat se ze života a vychutnávat jeho příjemnější stránky. Nevíme, zda si rodiče děvčátka nechali takový horoskop sestavit, asi to nebylo ani třeba, protože holčička v povijanu měla svou budoucnost načrtnutou zcela jasně. A nic ji nemohlo změnit, jen smrt. Bude jednou z rakouských arcivévodkyň, dostane se jí patřičného vychování a vzdělání a ve vhodné chvíli se výhodně provdá. Podle potřeb otce a dynastické politiky, protože na císařském dvoře není na city a lásku příliš místa. A potom bude manželkou krále, knížete nebo vévody a jejím hlavním úkolem a povinností se stane 9

ČÁST DRUHÁ

NA MARTOVÝCH POLÍCH Léta 1740-1748

,,Marie Terezie, z Boží milosti královna uherská, česká, dalmatská, chorvatská a slavonská, arcivévodkyně rakouská, velkovévodkyně toskánská, vévodkyně lotrinská, štýrská, korutanská, kraňská, slezská, brabantská, limburská, lucemburská, milánská, mantovská, parmská a piacenzská, markraběnka moravská, kněžna sedmihradská, kněžna-hra běnka tyrolská a flanderská, markraběnka Svaté říše římské v B urgau ... " Část titulatury Marie Terezie v roce 1740,

kdy se ujímala vlády nad habsburskou monarchií

Vojevůdce Evžen Savojský, který pro Karla VI. vybojoval řadu vítězných bitev, si krátce před svou smrtí povzdechl, že císařo vu pragmatickou sankci budou všichni uznávat a dodržovat jen tehdy, ,,bude-li mít stát jak politickou, tak vojenskou moc, aby ji uhájil". Byla to prorocká slova, protože sotva Karel VI. zavřel oči, začala se nad jeho dcerou i habsburskou monarchií stahovat temná mračna a supi ucítili kořist, která se jim zdála být snadná. Řada evropských zemí i některá říšská knížata viděli ve vymření mužské linie Habsburků příležitost, aby došlo k novému uspořádání nejen v římskoněmecké říši. Šance to byla opravdu velmi lákavá a patrně se jí chopili i ti, kteří to pů vodně neměli v úmyslu. Ale nechtěli zůstat v pozadí, když se jiní tak bezohledně drali do popředí.

ČÁST TŘETÍ

PANTA RHEI ANEB VŠE MUSÍ BÝT STÁLE V POHYBU Léta 1748-1756

„Protože pruského krále musíme považovat za nejhoršího a nejnebezpečnějšího nepřítele a ztrátu Slezska nelze oželet, je třeba věnovat stálou a největší péči tomu, aby byl řečený král oslaben a nadto znovu získáno Slezsko. V této věci je o spoluúčasti námořních velmocí nutné silně pochybovat; i kdyby tu byla dobrá vůle, k provedení by se přesto nedostávalo sil a prostředků. K dosažení konečného cíle tedy nezbývá jiná cesta než dorozumění s Francií." Z memoranda předloženého na jaře roku 1749 Václavem Antonínem hrabětem Kounic-Rietbergem královně a arcivévodkyni Marii Terezii

}iž jsme si pověděli, že Marie Terezie se stala vládkyní sice obrovské říše, ale ta připomínala spíše kolos na hliněných nohách. Nebyla vnitřně jednotná a především státní pokladna byla prázdná - války vedené Karlem VI. spolu se snahou prosadit uznání pragmatické sankce ji zcela vyprázdnily. A to málo, co zbylo, pohltil stejně okázalý jako nákladný pohřeb zemřelého císaře.

Pokud si panovnice povzdychla, že se neměla o koho opřít a získat radu, opravdu nepřeháněla. Po otci zdědila také pře stárlé a neschopné úředníky, rádce a generály. Dvorskému kancléři hraběti Sinzendorfovi bylo v roce 1740 už devěta125

,REZIE

tech monarchie. Z funkce odstoupil sám v roce 1792, růn usedl císař František II. - bylo mu už jednaosm-

to vždycky snadné: Marie Terezie mu sice plně <lů v záležitostech státu, ale když se jednou nemohl pro účastnit dvorských velikonočních bohoslužeb, musel ,žit písemné potvrzení svého zpovědníka, že přijal ltářní v soukromé kapli. Pamatujme si tento zdánlivý <.azuje velmi dobře jeden z charakteristických pova-ysů Marie Terezie.

ČÁST ČTVRTÁ

SEDM LET ZMARU A BOLESTI Léta 1756-1763

„Líbí-li se vám cizí kraj a máte dostatek sil, neodkladně jej obsaďte! Jakmile to učiníte, vždycky už najdete dost právníků, kteří za vás dokáží, že jste na obsazené území měli všechna práva." Pruský král Fridrich II. Veliký v Obecných zásadách války z roku 1748

V polovině padesátých let 18. století dosáhl početní stav habsburské armády 200 000 mužů, navíc dobře vyzbrojených a vycvičených. Část byla rozmístěna v Rakouském Nizozemí a v severní Itálii, přesto v rakouských a českých zemích stála hrozivá vojenská síla, tím spíš, že o italská ani nizozemská území se monarchie po uzavření spojenecké smlouvy s Francií nemusela obávat. Pruský velvyslanec hrabě Podewils o tom posílal poplašné zprávy do Berlína a soudil, že Marie Terezie se může pokusit o dobytí Slezska a Kladska. V létě roku 1756 se početné sbory rakouské armády shromáždily u Kolína a Olomouce. Oficiálně se připravovaly na velké manévry, ale koncentrace vojsk byla nezvykle silná. Pruský král se rozhodl na nic už nečekat a zaútočit jako první, aby využil moment překvapení. Vybral si nejslabší článek nepřátelské koalice - Sasko: aby ho vyřadil, mínil zabránit jeho armádě přijít na pomoc Rakousku, získat základnu pro operace na území Čech a vytvořit také jakési nárazníkové pásmo mezi habsburskými zeměmi a Pruskem, a tak zabránit válce 173

Z.JE

;kem, ale zradilo ho zdraví a 14. července v Novém

el. í ze slavných habsburských vojevůdců sedmileté

išek Moritz Lacy se stal v roce 1766 prezidentem ečné rady a věrně sloužil Marii Terezii a po její fu II. Připravoval se na válku s Pruskem o Bavorakouské armádě při válce proti Turecku. A velmi e ho po řadě neúspěchů vystřídal jeho sok Laudon ísař Leopold II. ho v roce 1794 jmenoval kanclékého řádu Marie Terezie, ale to nemohlo ambici~e uspokojit. Zemřel 24. listopadu 1801 ve Vídni mdesáti šesti let. Nikdy se neoženil a neměl žádné

se tři polní maršálkové, kteří se neměli rádi, seonom světě, ale také na pomníku Marie Terezie ttímco Daun a Laudon sedí na koni a maršálskou ou své vojáky do útoku, Lacy stojí s mapou pod

ČÁST PÁTÁ

SOUBOJ MATKY SE SYNEM Léta 1763-1780

„Ať

už máte sebevíc nadání, nemůžete mít dost zkušeností a chápat celou minulost a současnost tak, abyste všechno zvládl sám. Střezte se upadnout do zlomyslnosti. Vaše srdce přece není zlé, ale stane se jím! Je nejvyšší čas přestat se vší hrou slov, s touto zálibou v duchaplných obratech, jejichž cílem je pouze snaha pokořit a zesměšnit druhé." Z dopisu Marie Terezie synu Josefovi v roce 1765

R eformy prováděné Marií Terezií sice vypuknutí sedmileté války zkomplikovalo nebo pozdrželo, ale zastavit je nedokázalo, někdy je dokonce urychlilo. I v tom se ukazoval velký pokrok oproti roku 1740, kdy habsburská monarchie opravdu v mnohém připomínala „kolos na hliněných nohách". Ještě v průběhu války připravil hrabě Haugwitz návrhy, jakým směrem by se měly další změny ubírat. Až moc se však nechal inspirovat pruským vzorem - Fridrich II. podřizoval všechny kroky jedinému cíli, jímž bylo obnovení bojeschopnosti armády vyčerpané boji, a jeho vláda připomínala spíše generální štáb, úředníci důstojníky a poddaní vojáky. Něco takového nebylo v mnohonárodnostní monarchii možné - lidé si vzájemně nerozuměli, jejich slova nechápali ani úředníci připravení na školách s německým vyučovacím jazykem, byly tu i odlišnosti způsobené historickým vývojem. Habsburská říše také nebyla jednotná ve víře jako protestantské Prusko: hlavním náboženstvím bylo římsko-katolické 209

ČÁST ŠESTÁ

TCHYNĚ A BABIČKA

EVROPY Marie Terezie a její rodina

„Je to opravdu krásná žena, majestátní, velké postavy, plného obličeje, světlých vlasů, hlubokých modrých očí, jemné pleti, krásných ramen a rukou. Má půvabný hlas, je laskavá, zbožná, dobrosrdečná, smělá, velkorysá a štědrá." Z dopisu pruského velvyslance Otto Christopha Podewilse králi Fridrichu II. v roce 1746 D evátého listopadu roku 1780 se Marie Terezie zúčastnila honu na bažanty v Schonbrunnu, který uspořádala na počest nových místodržitelů v Rakouském Nizozemí, jimiž se stali Albert Sasko-Těšínský a jeho žena Marie Kristýna. Josef II. v tom viděl potvrzení svých pocitů, že matka své zdravotní potíže jen předstírá, aby nemohl odjet na cestu do Velké Británie. Konečně - panovnice se dříve loveckým zábavám vyhýbala. Teď seděla v křesle a pálila o sto šest. Pak začalo pršet a Marie Terezie prochladla. Její zdraví se horšilo den ze dne, přivolala k sobě zpovědníka a chtěla se dát zaopatřit svátostmi, ale syn to zakázal - stále si myslel, že matka přehání. O dva dny později ale už všichni věděli, že poslední pomazání je nutné, protože s panovnicí bylo opravdu zle. Měla silný zápal plic. Nechala si k sobě zavolat všechny své potomky, kteří byli ve Vídni, požehnala jim a svěřila je do Josefovy otcovské péče. Syn, který u jejího lože proseděl poslední dva dny, se rozplakal, poklekl u matky sedící v křesle a objal ji. Měla na sobě hnědý pánský župan, který patřil Františku Štěpánovi 245

abella svou lásku jen předstírá a ve skutečnosti a totiž lesbička, která považovala všechny muže zvířata, samolibé moci chtivé hlupáky, jimž jde 'ženy a potřebují ji jen na jednu věc", jak sama iho deníku. lla otěhotněla v létě roku 1761 a v březnu náku přivedla na svět dceru, která dostala jméno ie Terezie. Oslavy nebyly nijak velké, sedmiletá ala do své závěrečné fáze, navíc to nebyl syn ~ké druhé dítě byla holčička, pojmenovali ji MaJosefově sestře. Následovalo několik potratů nce přemýšlela o sebevraždě. Mezi ní a Josefem e častěji ke konfliktům, protože Josef měl nenai apetit (musela mu dokonce domluvit matka!). 1763 opět Isabella otěhotněla, všichni byli pře entokrát se určitě narodí syn. Ale přišla epidekterými onemocněla nejen budoucí matka, ale ě Marie Kristýna a Marie Antonie. Choroba asný porod a další, už třetí dcera žila jen dvě listopadu zemřela i Isabella. Josef, který u lože oželky trávil dny i noci, se stal ve dvaadvaceti m a přišel o jedinou ženu (a snad i člověka), miloval. ,,Už mně nic v životě neudělá radost," tchánovi do Parmy. ,,Nikdy nežila a nebude žít na, která by se jí vyrovnala." ikdy nedozvěděl, že Isabella ho nesnášela a ve la zamilovaná do své švagrové Marie Kristýny, pisy a vzkazy plné lásky, vášně a touhy. Líbala rdělský zadeček", nazývala ji „koupací žínkou': ,Vás šíleně miluji a doufám v krásný polibek",

Ferdinand Karel. Oblíbený syn Marie Terezie se stal zakladatelem vedlejší linie habsburského rodu d'Este.

Jiří

Bílek

MARIE TEREZIE Vydalo Vydavatelství VÍKEND s. r. o., 2017 Redaktorka Květa Svárovská Sazba Miroslav Hů lovec, Vimperk Snímky autor, archiv autora, Wikipedie Obálka Studio VVG Tisk Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o. ISBN 978-80-7433 -187-9 © Editor Vydavatelství V[KEND s. r. o. , 2017