0278033

Zfrancouzštiny přeložil Tomáš Havel

Karine Tuil et Editions Gallimard, Paris, 2016 ranslation © Tomáš Havel, 2017

>

:BN 978-80-7407-409-7

Tato kniha je fikce. Přestože místy čerpá ze skutečných a časově přesně určených události, nečiní si nárok na jejich věrnou reprodukci ani chronologickou přesnost.

Svoboda, rovnost, bratrství, velebte si všechny tyto hodnoty, dřív nebo později stejně narazíte Raněným

na potíže s identitou. Aimé Césaire Negre je suis, negre je resterai. (Černochem jsem, černochem zůstanu.) Rozhovory s Franroise vérgesovou Dějiny života jsou dějinami nepřekonaného násilí, které je věčné a nezničitelné. Vasilij Grossman

Panta rhei

Podvědomě jsem cítil, že láska bude pro mne

znamenat takovouhle záhubu.

Cesare Pavese Řemeslo

•

života

Svoboda, rovnost, bratrství, velebte si všechny Raněným

tyto hodnoty, dřív nebo později stejně narazíte na potíže s identitou. Aimé Césaire Negre je suis, negre je resterai. (Černochem jsem, černochem zůstanu.) Rozhovory s Franfoise vérgesovou Dějiny života jsou dějinami nepřekonaného

které je věčné a nezničitelné.

násilí,

Vasilij Grossman

Panta rhei Podvědomě jsem

cítil, že láska bude pro mne znamenat takovouhle záhubu. Cesare Pavese Řemeslo života

•

Výběrové řízení, těžká prověrka. Byly jich tři čtyři tisíce, možná

víc, kdo toužil po místě makléře u jedné z největších amerických investičních bank, u Cancor Fitzgerald. Šestiměsíční sérií pohovorů prošli úspěšně jen dva z nich: jeden Francouz, jeden Američan. Dopoledne jim zazvonil telefon - ,, Úspěšně jste prošli ... Jsme rádi, že ... " atd. Jsou to ti nejkompetentnější. Nejlepší. Elita. Budou pracovat ve stotřetím, respektive stočtvrtém poschodí severní věže World Trade Center. Nepřijatí uchazeči dostali krátký formální dopis: ,,Cancor Fitzgerald vám děkuje ... S lítostí vám oznamujeme... I přes vaše přednosti ... Přejeme vám hodně štěstí u některého z našich kolegů." Procházeli růz­ nými údobími: zklamáním - pocitem křivdy - zahořklostí hněvem - řetězcem smiřování se s neúspěchem. Mezitím vyvolení, opojení nadšením, nastoupili na svá místa. O rok později, 11. listopadu 2001, kolem deváté hodiny dopoledne, dvě unesená letadla pilotovaná teroristy z islamistické organizace Al-Káida, narazila do obou věží WTC, kde vypukl požár, při němž se tavil kov. V 10:23 Američan před jedovatými zplodinami vyskočil z okna ve stotředm poschodí. Francouz zahynul v 10:28 při zřícení věže. Konečná zpráva vydaná o tři roky později Národní komisí pro teroristické útoky na Spojené státy začíná těmito slovy: ,,Úterý 11. září 2001, na východním pobřeží Spojených států je mírná teplota a bewblačná obloha."

,,Armáda Spojených států na můj rozkaz zahájila údery proti teroristickým základnám Al-Kdidy a také proti vojenským zařízením tálibánského režimu v Afghánistánu. Tyto pečlivě cílené akce směřují k zabránění využívání Afghánistánu jako operační základny teroristů a k útokům na vojenské zdroje tálibánského režimu. Na operaci se spolu s námi podílí i náš královský spojenec, Velká Británie. Také blízcípřátelé Kanada, Austrálie, Německo a Francie vyslali do oblasti své síly (. .. ). Po našich spoluobčanech v uniformě žádáme mnoho. Žádáme, aby opustili své blízké, cestovali daleko od domova, riskovali zranění, dokonce aby byli připravení obětovat to nejcennější, své životy. " George W. Bush, výňatek z projevu proneseného v Bílém domě dne 7. října 2001

NÁVRAT Z AFGHÁNISTÁNU

1 Možná vás to nezabije, není to salva srnčích broků, ale zničí vás to, pomalu, chladně, jako jedovatá a radioaktivní látka, která člověka zmutuje v co? V nadřazenou bytost obrněnou ledovým klidem, nic s ní neotřese, nic ji nevyvede z míry, v jednoho z těch, kteří odolají, tvrďák, kovový pancíř, oči vyhaslé ze spatřených hrůz, nedá na sobě nic znát, chladnokrevně mlčí, to je dobrý, to půjde, nenaříká, není jako Ti-co-padnou, Ti-co-to-vzdají, Ti-co-podlehnou-strachu, kteří své vlastní portréty zbavují zlata: na to nemáme, to nedokážeme; je to brutální, surové, trhá to povrch, definitivní smáznutí, někdo říká úder na hlavu, vymrští vás to, ničivé zrychlení, čelní náraz a tříštění takhle vypadá opravdová zkouška, sáhněte si a jste na živém, bolest zažitá na vlastní kůži, nikdo na ni není připravený, nikdo. Může to přijít kdykoli, překvapivě, zrádně; chcete něco dokázat, máte sny a plány - nejsvětější trojice osobního růstu - milujete, možná jste milováni, opětovaně, to je velké štěstí, využijte ho, nebude tu napořád, jednou se kola otočí, vzdorujte si, jak chcete, stejně na vás přijde řada, postupujte v sevře­ ném šiku, vejděte do bouřlivé zóny, vlezte do klece, protože v té zkoušce je zvířeckost, zříkáte se zdvořilosti, zříkáte se agresivní vojenské diktatury, zříkáte se krutovlády vnějšího vzhledu, dospívání - bouřlivého, už patří minulosti - co bylo před kapitulací, nemá žádný význam, takový je život, učit se prohrávat, ale

15

Romain Roller byl zvyklý, nakonec si strach ochočil, byl tak vychovaný a ve věku, kdy jeho kamarádi žili z příležitostných prací, dělali hlídače v obchodech, řidiče, sportovní trenéry, ve věku, kdy si cílevědomí z druhé (vnitřní) strany pařížského periferního okruhu připravovali profesní budoucnost jako dlouhodobou investici, Romain Roller vstoupil do armády, do skupiny horských komand v pluku alpských myslivců, nakonec dosáhl hodnosti poručíka, a to všechno proto, aby se octl kde? V Kosovu, v Mitrovici, kde viděl vybíhat hořící oběti z domů zapálených Molotovovými koktejly, vrhaly se z oken, snažily se přežír za každou cenu, protože nikdo nechce zemřít, nic víc se ve válce nenaučil, nic víc ... V Pobřeží slonoviny letadlo armády místního prezidenta bombardovalo tábor francouzské mírové mise v Bouaké, zabilo devět francouzských vojáků a jednoho Američana ... Ve Středoafrické republice všude ležely a hnily mrtvoly rozsekané mačetami, kolem poletovaly mouchy velké jako olivy a bzučely jako motorové pily, celé rodiny- muži, ženy, děti - padly za oběé etnickým válkám, po tom všem máte pocit, že jste se obrnili, ještě dokážete usnout bez prášku na spaní, bez alkoholu, bez toho, že by vás v noci budily obrazy mrchovišť, pořád ještě něco chcete, po něčem toužíte, chodíre se bavit, mluvíce, ano, ale do kdy, do kdy? Protože si klidně můžete osahat všechnu bídu světa,

ale dokud jste nepoznali Afghánistán, nic jste neviděli... Afghánské peklo ... Drtí vás příroda, nepřehledností, tajnými děrami, drsností, to všechno váš nepřítel dobře zná, vy si to budete muset osvojit, protože on se v okolí vyzná tak dobře, jak se to vám nikdy nepovede - rozlehlé svahy údolí rozbrázděné stržemi s křídovými vrcholky Hindúkuše v pozadí; noční obloha prošpikovaná hvězdami, krajina jak z pohlednic; zelené pásmo zježené hustým větvovím sadů, přebujelou vegetací, do níž se noříte s přáním, aby nepřiletěla střela a neproděravěla vám hlavu, a že se to stává, výstřely padají, rakety létají, nic ne16

vidíte, nepřítel se vypaří, zaleze bůhvíkam, je v klidu, jediné, co chce, je nažrat se masa, tahle země je jedna veliká bomba, rozumíte? A na spoušti drží prst úplně každý: tálibánec čekající na vás v záloze; strážný na postu před vaší základnou, který po vás chce, abyste mluvili místní hadamatilkou, což na klidu nepřidá; dítě blížící se k vám s pohledem, který by vám prorazil brnění, a vy nejste schopni zjistit, jestli má v kraťasech nabitou pistoli, nebo chce jenom bonbón; zemědělec česající sladké a šťavnaté švestky, jednu vám nabízí, hm, máte chuť a najednou nevíte, co dělat. Odmítnout? Ponížíte ho; v zemi, kde panují pravidla cti, si z něj uděláte nepřítele do budoucna. Vzíc si? Možná riskujete ještě jednu pecku, tentokrát olověnou, při představě, že budete pětatřicetkrát ležet doktorovi pod kudlou, se vám roztřesou kolena, takže odmítáte; komu volá Afghánec, který při průjezdu spojeneckého konvoje telefonuje uprostřed ulice? Jeho mobil možná dokáže na dálku odpálit bombu, jak to zjistíte, odtud, kde stojíre, nic nepoznáte, jak se rozhodnete: sledovat ho a nic nedělat? Odstřelíce ho přímo na ulici? Váš boj je legitimní, morální, legální. Jste si jistý, že voják afghánské armády, kterého máte vycvičit, ten milý a přívětivý chlapík, kterého vaši muži bez oddechu učí zacházet s kalašnikovem, neni infiltrovaný povstalec? Že při nějaké misi proti vám neohráti zbraň nebo že vás nezabije ve spánku? Jste si jistý, že vám de hlavy nezarazí sekeru, jak co viděl Roller během jedné porad} afghánských velitelů - BUM! Rána do lebky pětadvacetile­ tému Kanaďanovi, mozek se rozstříkl přímo na ně! Celou cestt zpět na základnu nikdo nepromluví, každý hraje mrcvéhc brouka, nevidí - nechtějí vidět - že mají na bundách a ve vlasech kusy těla; nevidí - nechtějí vidět - že ten nejpevnějš z nich se třese, jako by ho posadili na hutnící stroj, Roller opa kuje rozkazy, takhle vypadá chladnokrevnost, takhle vypadá se beovládání, připomíná jim, že o tom, co se stalo, nesmí říc manželkám, přátelům ani rodičům a večer, u telefonu nebe 17

Romain Roller byl zvyklý, nakonec si strach ochočil, byl cak vychovaný a ve věku, kdy jeho kamarádi žili z příležitostných prací, dělali hlídače v obchodech, řidiče, sportovní trenéry, ve věku, kdy si cílevědomí z druhé (vnitřní) strany pařížského periferního okruhu připravovali profesní budoucnost jako dlouhodobou investici, Romain Roller vstoupil do armády, do skupiny horských komand v pluku alpských myslivců, nakonec dosáhl hodnosti poručíka, a co všechno proto, aby se octl kde? V Kosovu, v Mitrovici, kde viděl vybíhat hořící oběti z domů zapálených Molotovovými koktejly, vrhaly se z oken, snažily se přežíc za každou cenu, protože nikdo nechce zemříc, nic víc se ve váke nenaučil, nic víc ... V Pobřeží slonoviny letadlo armády místního prezidenta bombardovalo tábor francouzské mírové mise v Bouaké, zabilo devět francouzských vojáků a jednoho Američana .. . Ve Středoafrické republice všude ležely a hnily mrtvoly rozsekané mačetami, kolem poletovaly mouchy velké jako olivy a bzučely jako motorové pily, celé rodiny- muži, ženy, děti - padly za oběé etnickým válkám, po tom všem máte pocit, že jste se obrnili, ještě dokážete usnout bez prášku na spaní, bez alkoholu, bez toho, že by vás v noci budily obrazy mrchovišť, pořád ještě něco chcete, po něčem toužíce, chodíce se bavit, mluvíce, ano, ale do kdy, do kdy? Protože si klidné můžete osahat všechnu bídu světa, ale dokud jste nepoznali Afghánistán, nic jste neviděli. .. Afghánské peklo ... Drcí vás příroda, nepřehledností, cajými děrami, drsností, co všechno váš nepřítel dobře zná, vy si o budete muset osvojit, protože on se v okolí vyzná cak dobře, 'ak se to vám nikdy nepovede - rozlehlé svahy údolí rozbrázěné stržemi s křídovými vrcholky Hindúkuše v pozadí; noční bloha prošpikovaná hvězdami, krajina jak z pohlednic; zelené ásmo zježené hustým větvovím sadů, přebujelou vegetací, do íž se noříce s přáním, aby nepřiletěla střela a neproděravěla ám hlavu, a že se to stává, výstřely padají, rakety létají, nic ne-

16

vidíte, nepřítel se vypaří, zaleze bůhvíkam, je v klidu, jediné, co chce, je nažrat se masa, tahle země je jedna veliká bomba, rozumíce? A na spoušti drií prst úplně každý: tálibánec čekající na vás v záloze; strážný na postu před vaší základnou, který po vás chce, abyste mluvili místní hatlamacilkou, což na klidu nepřidá; dítě blížící se k vám s pohledem, který by vám prorazil brnění, a vy nejste schopni zjistit, jestli má v kraéasech nabitou pistoli, nebo chce jenom bonbón; zemědělec česající sladké a šťavnaté švestky, jednu vám nabízí, hm, máte chué a najednou nevíte, co dělat. Odmítnout? Ponížíte ho; v zemi, kde panují pravidla cti, si z něj uděláte nepřítele do budoucna. Vzít si? Možná riskujete ještě jednu pecku, tentokrát olověnou, při představě, že budete pětatřicetkrát ležet doktorovi pod kudlou, se vám roztřesou kolena, takže odmítáte; komu volá Afghánec, který při průjezdu spojeneckého konvoje telefonuje uprostřed ulice? Jeho mobil možná dokáže na dálku odpálit bombu, jak co zjistíte, odtud, kde stojíte, nic nepoznáte, jak se rozhodnete: sledovat ho a nic nedělat? Odstřelíce ho přímo na ulici? Váš boj je legitimní, morální, legální. Jste si jistý, že voják afghánské armády, kterého máte vycvičit, cen milý a přívětivý chlapík, kterého vaši muži bez oddechu učí zacházet s kalašnikovem, není infiltrovaný povstalec? Že při nějaké misi proti vám neobrátí zbraň nebo že vás nezabije ve spánku? Jste si jistý, že vám do hlavy nezarazí sekeru, jak to viděl Roller během jedné porady afghánských velitelů - BUM! Rána do lebky pětadvacetile­ tému Kanaďanovi, mozek se rozstříkl přímo na ně! Celou cestu zpět na základnu nikdo nepromluví, každý hraje mrtvého brouka, nevidí - nechtějí vidět - že mají na bundách a ve vlasech kusy těla; nevidí - nechtějí vidět - že ten nejpevnější z nich se třese, jako by ho posadili na hutnící stroj, Roller opakuje rozkazy, takhle vypadá chladnokrevnost, takhle vypadá sebeovládání, připomíná jim, že o tom, co se stalo, nesmí říct manželkám, přátelům ani rodičům a večer, u telefonu nebo 17

Z francouzštiny přeložil Tomdš Havel

© Karine Tuil et Edicions Gallimard, Paris, 2016 Translation © Tomáš Havel, 2017

ISBN 978-80-7407-409-7

Tato kniha je fikce. Přestože místy čerpá ze skutečných a časově přesně určených události, nečiní si nárok na jejich věrnou reprodukci ani chronologickou přesnost.