0277954

/I/ K

ulička

se mi kutálí mezi prsty na dno kapsy. Tuhle mám nejraději, tu si vždycky nechám. Legrace je, že je ze všech nejošklivější: kam se hrabe na skleněnky nebo na veliké olověnky, které vždycky obdivuj u za výlohou krámku starého Rubena na rohu Rameyovy ulice, je to hliněnka, barva se z ní už skoro oloupala, povrch má hrbolatý, pokrytý kresbou, která připomíná školní obrázek planisféry ve zmenšeném měřítku. Mám ji moc rád, je to prima, mít v kapse zeměkouli s horami, moři, pěkně schovanou. Jsem obr a mám v hrsti všechny planety. ,,Tak hernajs, už ses rozhoupal?" Maurice sedí na chodníku přímo před uzenářstvím a čeká. Ponožky má jako vždycky shrnuté, tatínek mu říká, že je harmonikář. Mezi nohama má hromádku čtyř kuliček: tři tvoří trojúhelník a čtvrtá je navrchu. Od dveří nás pozoruje babička Epsteinovic. Je to stará Bulharka, celá scvrklá, samá vráska. Podivuhodně si zachovala měděnou plet', kterou má na svědomí vítr z ohromných plání, a jak tady tak sedí ve výklenku dveří v proutěné židli, je to takový živý kousíček balkánského světa, který šedivé nebe u Clignancourtské brány nedokázalo zkalit. Je tu každý den a usmívá se na děti, když se vracejí ze školy. /11/

Vyprá\'í se, že prchala pěšky přes celou Evropu, od pogromu k pogromu, až uvízla tady v XVIII. okresu, kde našla různé uprchlíky z východu: Rusy, Rumuny, Čechy, \·zdělan­ ce, řemeslníky. Cž je tady víc jak dvacet let, a i když čelo a tváře se jí nezměnily, vzpomínky jí asi vybledly. Dívá se, jak se kolem ní klátím, a směje se. Ruce žmoulají obnošenou keprovou zástěru, zrovna tak černou jako můj pracovní plášť; v těch dobách byli všichni žáci v černém, bylo to dětství v hlubokém smutku, tak trochu prorockém onoho roku 1941. "Tak co je s tebou, proboha?" Váhám, to dá rozum! Ten Maurice je dobrý, sedmkrát jsem už střílel a všecko jsem zvoral. On se o přestávce napakoval, že má nafouklé kapsy. Sotva jde, má plné kapsy kuliček, a já mám svou poslední, svou nejmilejší. Maurice bručí: "Přece tady nebudu sedět na zadku až do rána..." Jdu na \·ěc. Kulička \. dolíku dlaně se trochu chvěje. Stří­ lím s očima na stopkách. Vedle. No, zázrak se neudál. Teď už musíme domů. Goldenbergovic uzenářství vypadá legračně, jako by plavalo v akváriu, a průčelí v ulici Marcadet se děsně vlní. Dívám se nalevo, protože Maurice jde po mé pravé straně, takže nevidí, že brečím. "Přestaň bulit," řekne Maurice. "Já nehulím." "Vždycky když se díváš na druhou stranu, tak vím, že bulíš." Přejedu si ruká\'em po tvářích a jsou suché. Nic neříkám a přidávám do kroku. Dostanem vyhubováno: už víc jak půl hodiny jsme měli být doma. Cž jsme tu: tamhle je Clignancourtská ulice a v ní krámek,

/12/

na průčelí jsou namalovaná písmena, veliká a ši sopisná, jako když je tam pěkně vystínovala pan z první třídy: I lOLIČSTVÍ JOFfO. Maurice mě dloubne loktem. ,,Tu máš, ty šášo!" Podívám se na něj a vezmu si kuličku, kterou m Bráška, to je prostě ten, kdo člověku vrátí posle ku, kterou zrovna prohrál.

Mám zpátky svou maličkou planetu; zítra jich mocí vyhraju na školním dvoře celou kupu a pa fouknu ty jeho. Nesmí si přece myslet, že když je ných čtyřiadvacet měsíců starší než já, že mi bude p Vždyt'. mně už je taky deset. Vzpomínám si, že pak jsme vešli do salónu a zaplavily vůně.

Každé dětství má určitě své vůně, mně patřily \Š parfémy od levandule až po fialku, celá škála, \·id1m flakóny na poličkách, cítím bělostnou vůni ručník slyším cvakání nůžek, to byla moje první hudba. Když jsme s Mauricem vešli, byl tam ná\al, všech la byla obsazena. Jak jsem šel kolem Ouvalliera, zat za ucho jako ob\ykle. Myslím, že tenhle člověk strá v naší oficíně, asi se mu ta dekorace líbila, a to k] taky... Nebylo divu: starý vdovec v třípokojovém b, manově ulici, ve čtvrtém patře, to muselo být hro sešel na ulici a trávil odpoledne u Židáků, vždycky ném místě blízko šatny. Když všichni zákazníci odei se, usadil se v křesle a požádal: "Prosil bych oholit." Holil ho vždycky tatínek. Tatínek, vypra\·ěč k příběhů, král ulice, tatínek, který zmizel ve spalo\ac L'dělali jsme si úkoly. Neměl jsem v té době ješ ky, ale určitě to netrvalo víc jak pětačtyřicet \'teřin.

iví se, že prchala pěšky přes celou Evropu, od po. pogromu, až uvízla tady v XVIII. okresu, kde našla Jrchlíky z východu: Rusy, Rumuny, Čechy, vzdělan­ •slníky. Už je tady víc jak dvacet let, a i když čelo ,e jí nezměnily, vzpomínky jí asi vybledly. se, jak se kolem ní klátím, a směje se. Ruce žmoulají tou kepro\'OU zástěru, zrovna tak černou jako můj í plášť; v těch dobách byli všichni žáci v černém, dětství v hlubokém smutku, tak trochu prorockém oku 1941. co je s tebou, proboha?" m, to dá rozum! Ten Maurice je dobrý, sedmkrát střílel a všecko jsem zvoral. On se o přestávce napae má nafouklé kapsy. Sotva jde, má plné kapsy kulimám svou poslední, svou nejmilejší. rice bručí: :e tady nebudu sedět na zadku až do rána ..." 1a věc. Kulička v dolíku dlaně se trochu chvěje. Stří­ ima na stopkách. Vedle. :ázrak se neudál. Teď už musíme domů. enbergovic uzenářství vypadá legračně, jako by plakváriu, a průčelí v ulici Marcadet se děsně vlní. m se nalevo, protože Maurice jde po mé pravé stra:e nevidí, že brečím. staň bulit," řekne Maurice. tebulím." .ycky když se díváš na druhou stranu, tak vím, že

~du si rukávem po tvářích a jsou suché. :Kic neříkám vám do kroku. Dostanem vyhubováno: už víc jak půl jsme měli být doma. ;metu: tamhle je Clignancourtská ulice a v ní krámek,

na průčelí jsou namalovaná písmena, veliká a široká, krasopisná, jako když je tam pěkně vystínovala paní učitelka z první třídy: HOLIČSTVÍ JOFFO. Maurice mě dloubne loktem. ,,Tu máš, ty šášo!" Podívám se na něj a vezmu si kuličku, kterou mi podává. Bráška, to je prostě ten, kdo člověku vrátí poslední kuličku, kterou zrovna prohrál. Mám zpátky svou maličkou planetu; zítra jich s její pomocí vyhraju na školním dvoře celou kupu a pak mu vyfouknu ty jeho. :-.Jesmí si přece myslet, že když je o mizerných čtyřiadvacet měsíců starší než já, že mi bude poroučet. Vždyť mně už je taky deset. Vzpomínám si, že pak jsme vešli do salónu a tam nás zaplavily vůně. Každé dětství má určitě své vůně, mně patřily všechny ty parfémy od levandule až po fialku, celá škála, vidím v duchu flakóny na poličkách, cítím bělostnou vůni ručníků a taky slyším cvakání nůžek, to byla moje první hudba. Když jsme s Mauricem vešli, byl tam nával, všechna křes­ la byla obsazena. Jak jsem šel kolem Duvalliera, zatahal mě za ucho jako obvykle. Myslím, že tenhle člověk strávil život v naší oficíně, asi se mu ta dekorace líbila, a to klábosení taky... Nebylo divu: starý vdovec v třípokojovém bytě v Simanově ulici, ve čtvrtém patře, to muselo být hrozné, tak sešel na ulici a trávil odpoledne u Židáků, vždycky na stejném místě blízko šatny. Když všichni zákazníci odešli, zvedl se, usadil se v křesle a požádal: ,,Prosil bych oholit." Holil ho vždycky tatínek. Tatínek, vypravěč krásných příběhů, král ulice, tatínek, který zmizel ve spalovací peci. Udělali jsme si úkoly. Neměl jsem v té době ještě hodinky, ale určitě to netrvalo víc jak pětačtyřicet vteřin. Já jsem

/13/

vždycky uměl všechno ještě dřív, než jsem se to začal učit. Chvilku jsme se courali po pokoji, aby nás maminka nebo některý brácha nezahnali zpátky k učení, a pak jsme šli zase ven. Albert měl zrovna v práci nějakého velikého kudrnáče a potil se s americkým střihem, ale přece jenom se otočil. "To už jste se všecko naučili?" Tatínek nás taky pozoroval, ale \')'llžili jsme toho, že u pokladny vracel nazpátek, a vytratili jsme se na ulici. Zrovna v pravou chvíli. Clignancourtská brána roku 1941. Bylo to vysněné útočiště všech kluků. Dneska mě trvale přivádějí v úžas všechna ta „zařízení pro děti", o kterých hovoří architekti, v nových parčících mezi novými budovami pískoviště, skluzavky, houpačky, celá kupa vymyšleností. Vytvořili je schválně pro ně odborníci vyzbrojení balíkem diplomů z oboru dětské psychologie. A ono to nefunguje. Děti se nudí, a( je neděle, nebo všední den. A tak si někdy říkám, jestli by náhodou všichni ti specialisti nechtěli zapřemýšlet, proč jsme my bývali tak šťastni v téhle čtvrti Paříže. Šedivé Paříže s osvětlenými krámky, s vysokými střechami a pruhy nebe nad nimi, se stuhami chodníků lemovaných popelnicemi, po kterých jsme lezli, s vraty, kde jsme se schovávali, se zvonky, bylo tam všechno, rozzuřené domovnice, kočáry s koňmi, květinářka, a v létě kavárny na teráskách. A to všechno do nedohledna, bludiště, obrovská změť ulic... Chodili jsme na výzvědy. Vzpomínám si, že jednou jsme objevili řeku, zahnuli jsme z jakési špinavé ulice, a najednou jsme ji měli u nohou. Při­ padali jsme si jako průzkumníci. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že to byl kanál Ourcq. Dívali jsme se, jak plují

/14/

špunty a měňavé skvrny nafty, a teprve za trn} vrátili domů. "Kam se jde?"

Otázky klade skoro vždycky Maurice. Chystám se odpovědět, ale vtom se mi oči svezo po avenui. A vidím, jak přicházejí. Byli totiž dost nápadní.

Byli dva, celí černí, urostlí chlapi, opásaní. Ty holínky museli snad leštit od rána do ,·ečera tak blýskaly. Maurice se otočil. ,,Esesáci," zamumlal.

Dívali jsme se, jak se blíží, nešli rychle, kráčeli a strnule, jako kdyby byli na nějakém obrovském n kde je plno trumpet a bubnů. ,,Co myslíš, že by sem šli kvůli frizúře?" Myslím, že nám ten nápad projel hlavou současn1 Přilepili jsme se na výlohu jako siamská dvojčat, Němci vešli dovnitř. Teprv pak jsme se rozchechtali. Naše dvě postavičky zakrývaly malé upozornění né ve výloze na žlutém pozadí černými písmeny: ' YIIDDISH GESCHEIT

V oficíně nastalo tak napjaté ticho, že takové sné nikdy v žádném holičství nebylo, a dva esesáci s u1 lebkami čekali se způsobně sevřenými koleny mezl :~ým zá~aznict;em, až budou moci svěřit své zátylk) z1dovskemu tatmkovi nebo mým židovským bratrůn A venku se váleli smíchy dva malí Židáčci.

uměl všechno ještě dřív, než jsem se to začal učit. jsme se courali po pokoji, aby nás maminka nebo brácha nezahnali zpátky k učení, a pak jsme šli zase

rt měl zrovna v práci nějakého velikého kudrnáče e s americkým střihem, ale přece jenom se otočil.

1ž jste se všecko naučili?" 1ek nás taky pozoroval, ale využili jsme toho, že dny vracel nazpátek, a vytratili jsme se na ulici. na v pravou chvíli. 1ancourtská brána roku 1941. , to vysněné útočiště všech kluků. Dneska mě trvale •jí v úžas všechna ta "zařízení pro děti", o kterých ho:hitekti, v nových parčících mezi novými budovami .ště, skluzavky, houpačky, celá kupa vymyšleností. ili je schválně pro ně odborníci vyzbrojení balíkem ú z oboru dětské psychologie. [10 to nefunguje. Děti se nudí, ať je neděle, nebo všed-

1k si někdy říkám, jestli by náhodou všichni ti speci1echtěli zapřemýšlet, proč jsme my bývali tak šťastni ~ čtvrti Paříže. šedivé Paříže s osvětlenými krámky, kými střechami a pruhy nebe nad nimi, se stuhami íků lemovaných popelnicemi, po kterých jsme lezli, ~', kde jsme se schovávali, se zvonky, bylo tam všech)Zzuřené domovnice, kočáry s koňmi, květinářka, tě kavárny na teráskách. A to všechno do nedohledudiště, obrovská změť ulic ... Chodili jsme na výzvědy. nínám si, že jednou jsme objevili řeku, zahnuli jsme isi špinavé ulice, a najednou jsme ji měli u nohou. Při­ i jsme si jako průzkumníci. Až o hodně později jsem zvěděl, že to byl kanál Ourcq. Dívali jsme se, jak plují

4/

špunty a měňavé skvrny nafty, a teprve za tmy jsme se vrátili domů. "Kam se jde?" Otázky klade skoro vždycky Maurice. Chystám se odpovědět, ale vtom se mi oči svezou nahoru po avenui. A vidím, jak přicházejí. Byli totiž dost nápadní. Byli dva, celí černí, urostlí chlapi, opásaní. Ty holínky museli snad leštit od rána do večera aby se tak blýskaly. ' Maurice se otočil. "Esesáci," zamumlal. Dívali jsme se, jak se blíží, nešli rychle, kráčeli pomalu a strnule, jako kdyby byli na nějakém obrovském náměstí kde je plno trumpet a bubnů. ' ,,Co myslíš, že by sem šli kvůli frizúře?" Myslím, že nám ten nápad projel hlavou současně. Přilepili jsme se na výlohu jako siamská dvojčata, a oba Němci vešli dovnitř. Teprv pak jsme se rozchechtali. , Naše_ dvě postavičky zakrývaly malé upozornění, vylepene ve vyloze na žlutém pozadí černými písmeny: YIIDDISH GESCHEIT

. V oficíně nastalo tak napjaté ticho, že takové snad ještě mkdy v žádném holičství nebylo, a dva esesáci s umrlčími lebkami čekali se způsobně sevřenými koleny mezi židov:~ým zá~aznict~em, ~ž budou moci svěřit své zátylky mému z1dovskemu tatmkov1 nebo mým židovským bratrům. A venku se váleli smíchy dva malí Židáčci.

/15/

JY nikdy nezakusil čas utrpení a strachu, jaký Jněch letech. >ojím? To se už nikdy, nikdy nebude opakovat.

;ou na půdě,

zůstanou

tam navždycky.

Joseph Joffo

.,,,,

, .,,,,

2

PARIZE .,,,, , .,,,, 00 PARIZE Z francouzského originálu Un sac de billes, vydaného nakladatelstvím J.-C. Lattes/ Édition Spéciale v Paříži 1973 přeložila Eva Pilařová. Korektura Zuzana Janků Obálka Pavel Kadlec Grafická úprava Daniel Sodoma Odpovědná redaktorka Ivana Mergerová Technická redaktorka Jana Bromová Vydala Mladá fronta a.s. jako svou 9 510. publikaci. Tisk EUROPRINT a.s. 272 stran, druhé, revidované vydání, Praha 2017 ISBN 978-80-204-4423-3 Knihy Mladé fronty si můžete objednat na adrese: Mladá fronta a.s. - divize Knihy Mezi Vodami 1952/ 9, 143 00 Praha 4 e-mail: prodej@mf.cz, tel. 225 276195 na internetu: www.mf.cz •..vww.kniha.cz