Issuu

How to Make a French Family

Láska, jídlo a faux pas

Jak v ytvork it

FRANCOUZSKOU RODINU Samantha Vérantová

JOTA / 2017

Předmluva JAK SE OŽENIT S FRANCOUZEM, KTERÉHO JSTE DVACET LET IGNOROVALA

ylo to životní dobrodružství. V roce 1989 se moji rodiče přestěhovali z bostonského předměstí do Londýna v Anglii a já jsem si udělala přestávku ve studiu reklamního návrhářství na Syrakuské univerzitě a měla jsem strávit léto s nimi. Ve chvíli, kdy se to Tracey dozvěděla, hned mi zavolala. „Přijedu za tebou na návštěvu,“ řekla. „Samozřejmě, že přijedeš,“ odpověděla jsem. Často jsme žertovaly o tom, že můžeme poznávat svět díky tomu, jak se moji rodiče pořád stěhují – z Chicaga, kde jsem vyrostla, do Bostonu, z Bostonu do Londýna, z Londýna do Kalifornie, z Kalifornie do Virginie, do Tucsonu, pak zpátky do Virginie a zase zpátky do Kalifornie. Moje bydliště se během let měnilo, ale jedna věc zůstávala beze změny: moje přátelství s Tracey. Při každé mojí velké životní změně byla po mém boku. „Ale mám lepší nápad,“ řekla jsem. „Než zůstat v Londýně, pojďme procestovat Evropu, když máme tu možnost. Nejdřív Londýn. Potom Paříž.“ „A potom jih Francie a Itálie…“

Láska, jídlo a faux pas: Jak vytvořit francouzskou rodinu

„Nezapomeň na Řecko,“ doplnila jsem. „Můžeš si v práci vzít tři týdny volna?“ Tracey pracovala v obchodní komisi v Chicagu jako asistentka pro několik obchodníků. „Děláš si legraci? Je mi jedno, jestli mě vyhodí. Co může být lepšího než popíjet ouzo a nechat si rozbíjet talíře o hlavu? Jdu do toho.“ Začaly jsme plánovat. Přes léto jsem měla tři brigády – dvě jako servírka a odbornou praxi v jednom reklamním studiu – abych si na ten výlet vydělala peníze. Ke konci července už jsem měla našetřeno přes tisíc dolarů a všechno bylo domluveno. Tracey přiletěla do Londýna a potom, co jsme si prohlédly město, zašly do klubu Hippodrome a oblékly moji malou sestru Jessiku tak, že vypadala jako Madonna, vydaly jsme se na první plánovanou zastávku naší cesty: Paříž. Ve francouzském bezstarostném způsobu života, joie de vivre, bylo něco, co nás hned zlákalo – od obdivování památek, přes obchody s parfémy a čokoládou až po bloudění v dlážděných uličkách. Paříž, Město Světel, město našich dívčích snů, město vášní, sváděla naše duše. Samozřejmě jsme neplánovaly, že se v kavárně seznámíme se dvěma sexy Francouzi, ale stalo se tak. Tracey měla na jejich stůl mnohem lepší výhled. Ani se nepokoušela svoje pokukování maskovat. Já jsem si musela vyvracet krk a dívat se na ně pokud možno nenápadně přes pravé rameno. Ale byla jsem přistižena a naše pohledy se na chvíli setkaly. Smaragdově zelená napůl rozepnutá košile mu šla k oříškovým očím. Měl husté tmavé vlasy. A roztomilý důlek na bradě. Byla to láska na první pohled, nebo jak by řekli Francouzi, un coup de foudre – úder blesku, šok pro organismus. Síla, kterou mě ten pohledný cizinec přitahoval, byla prostě magnetická. Brzy je naše přitažlivost (nebo Traceyino nepokryté zírání) přivedla k našemu stolu. A pak nás urazili. 12

Předmluva

„Žádná francouzská žena s trochou sebeúcty by si nikdy neobjednala láhev vína bez korku – sans bouchon,“ řekl objekt mého zájmu s pohledem na šroubovací uzávěr na jediné láhvi, kterou jsme si mohly dovolit. Chystala jsem se něco říct, když promluvil znovu: „Rádi bychom vás pozvali na dobrou láhev. Ale pod jednou podmínkou: pokud nám prokážete tu čest, sedli bychom si k vašemu stolu.“ Navzájem jsme se představili. Jean-Luc, ten chlapík ve smaragdové košili, a Patrick, jeho přítel, rozhodně věděli, jak zaujmout ženy lehkou urážkou zabalenou v lichotkách, a my jsme se neurazily. Měli tak vzrušující, sexy francouzský přízvuk. Potěšeně jsem se usmála na Tracey a ona se na mě prohnaně zazubila. Stejně jako Jean-Luc vypadal i Patrick jako filmová hvězda. Vlasy měl tmavohnědé, skoro černé, a krásné zářivě modré oči. Něco na něm ale bylo na můj vkus až moc dokonalé. Stejně na tom nezáleželo. Tracey z něho nemohla spustit oči a po menším počátečním nedorozumění jsme se rozdělili na dva páry. Jean-Luc se nepodobal žádnému muži, kterého jsem kdy potkala. Nejen že skvěle vypadal, měl ve svých šestadvaceti letech ukončený důstojnický vojenský výcvik v Salon de Provence a teď pracoval ve francouzském ekvivalentu NASA a přitom si dokončoval PhD. Mluvil pěti jazyky včetně ruštiny. Jeho šarm, inteligence a sexy přízvuk mě úplně dostaly. Tracey a Patrick si taky skvěle padli do noty, a tak náš společný večer neskončil večeří. Hoši nás vzali na drink na Champs-Élysées, kde jsme seděli pod hvězdami a pozorovali v dálce zářící Vítězný oblouk, a kde jsem poprvé v životě ochutnala portské. Odtud jsme se vydali na soukromou diskotéku a tam jsme tančili až do rána a vyměnili si pár ukradených polibků. K ránu nás dovedli do našeho hostelu, ale brzy se pro nás vrátili, aby nás ještě trochu provedli po Paříži. Ale Tracey a já jsme měly už jen devět 13

Láska, jídlo a faux pas: Jak vytvořit francouzskou rodinu

hodin ve Městě Světel a ty nám rychle ubývaly. Brzy nastal čas odjezdu. Pánové se nás snažili přesvědčit, abychom zůstaly, ale my už jsme měly koupené lístky na vlak, které se nedaly vrátit. S bušícím srdcem jsme doběhly na nástupiště nádraží Gare de Lyon a zbývalo nám šedesát sekund. Naposledy jsme se s Jeanem-Lukem políbili. Průvodčí zahvízdal. Nastoupila jsem do vagónu. „Neloučíme se,“ řekla jsem. Vlak se s trhnutím rozjel, Jean-Luc a Patrick zmizeli jako malé tečky v dálce. Jak vlak ujížděl kupředu, měnilo se moje good-bye na trvalejší adieu. Jean-Luc byl příliš dokonalý, příliš chytrý. Byl o sedm let starší než já, připravený na vážný vztah. Nebylo to dobré načasování. Coby nejistá devatenáctiletá dívka jsem si říkala, že pokud se mu líbím, musí s ním být něco v nepořádku. Toho roku na podzim jsem se vrátila ke studiu na Syrakuské univerzitě a čekalo tam na mě šest dopisů od Jeana-Luka. Zkoušela jsem mu odepsat, ale moje slova zněla hloupě nebo falešně a nikdy se nedokázala vyrovnat vášni v jeho dopisech. Můj pokoj na kolejích byl plný zmatených pokusů o odpověď, které končily v koši. Když v listopadu došel jeho sedmý dopis, provinilý pocit mě úplně ochromil. Nacpala jsem jeho dopisy do modré umělohmotné složky a vrátila jsem se ke studentskému životu. A teď přeskočím dvacet let, do května 2009. Život mi nevyšel podle plánu, byl to jeden velký chaos. Moje kariéra i manželství byly v rozkladu. Byla jsem zadlužená. A cítila jsem se hrozně. Na návrh Tracey jsem vyhledala těch sedm dopisů, které mi Jean-Luc napsal před dvěma desetiletími. Místo abych v nich našla inspiraci, vzbudily ve mně lítost. Protože jsem mu nikdy neodepsala. Prostě jsem ho nechala stát na vlakovém nástupišti na nádraží Gare de Lyon a posílat mi polibky. Něco mi říkalo, že pokud chci ve svém životě změnu, musím se vyrovnat s chybami minulosti. Každopádně jsem 14

Předmluva

neměla co ztratit. S dvacetiletým zpožděním jsem se rozhodla Jeanu-Lukovi omluvit. Ale nemohla jsem mu poslat mail jen tak z ničeho nic. Co když už na mě zapomněl? Abych mu osvěžila vzpomínky, napsala jsem 7. května 2009 první ze sedmi blogů věnovaných líčení těch čtyřiadvaceti hodin, které jsme tehdy spolu strávili. Potom jsem 10. května poslala Jeanu-Lukovi odkaz na svůj blog společně s velice opožděným dopisem. Za pár dní mi odpověděl. Napsal mi, že trpěl „nádražním syndromem“. Během tří měsíců jsme si napsali přes dvě stovky mailů. Brzy jsme přešli na telefonní hovory. Neuvědomila jsem si, jak mi upřímná omluva může změnit život… k lepšímu. V srpnu 2009 jsem se odvážila jít za hlasem svého srdce a odletěla jsem do Francie, abych se s ním setkala. Pouto mezi námi se okamžitě obnovilo, stejně jako když jsme se v roce 1989 setkali poprvé. Když jsme vyřídili všechno nezbytné papírování, byli jsme v květnu 2010 oddáni během pětiminutového obřadu na místní radnici ve Francii. Náš sňatek jsme pak konečně oslavili s rodinou a přáteli v domě mých rodičů v Kalifornii 24. července. Život a láska byly opravdu plné dobrodružství. Tak ať to dobrodružství začne.

1 KRÁSNÝ CHAOS

ůžové okvětní plátky byly všude. Rozsypané na schodech do ložnice. Naaranžované do tvaru srdce na koberci. Pokrývaly celou postel jako růžovo-oranžová exploze. Jean-Luc vytřepal pokrývku a vzduchem zavířil uragán lístků, které vánek z otevřeného okna rozfoukal kolem, než se v pestrobarevném víru snesly k zemi. „Musí jich tady být stovky. Možná tisíce,“ řekl Jean-Luc. „To je šílenství.“ V opojení po oslavě svatby jsem zapomněla na to, jak jsme se večer předtím bavili pohledem na tu květinovou válečnou zónu. Večer jsme s Jeanem-Lukem padli do postele, vyčerpaní, šťastní a s pocitem úlevy. Byla to naše druhá šance na lásku a my do toho, po dvacetileté přestávce, konečně praštili. Celý večer proběhl bez jediné chybičky – počasí bylo perfektní, jídlo vynikající, hudba skvělá. Omámení láskou a několika skleničkami šampaňského jsme s Jeanem-Lukem tančili v záři úplňku, s hvězdným závojem nad hlavou, zaplaveni vůní kalifornského jasmínu a růží. Druhý den ráno nám chvíli trvalo, než jsme se po svatební noci vrátili do reality. Jean-Luc do mě šťouchl a významně se podíval na růžové plátky: „Sam, teď vážně, kdo má tohle na svědomí?“ 19

Láska, jídlo a faux pas: Jak vytvořit francouzskou rodinu

„Já jsem myslela, že jsi to byl ty,“ odpověděla jsem. „Totiž, že je to strašně romantické, ale nevím… Nevím, co na to říct.“ „Já jsem to neudělal,“ Jean-Luc se na mě podezřívavě podíval. Zatímco já jsem byla občas neurotická blondýna, Jean-Luc byl chytrý a praktický. Já jsem měla velké sny a plány, „všechno, nebo nic“. On byl pragmatický vědec, který zkoumal fakta. On mě držel při zemi, když jsem měla hlavu v oblacích. Já jsem zase otevřela jeho matematickou mysl kreativním (a někdy nezvyklým) možnostem. Určitě jsem občas podnikala bláznivé věci, jako třeba přeletěla osm tisíc kilometrů, abych se setkala s mužem, kterého jsem osobně poznala jen čtyřiadvacet hodin a pak prostřednictvím mailové pošty, ale za ty okvětní lístky jsem opravdu nemohla. „Přísahám, že já jsem to nebyla.“ „Tvá máma?“ „To by se neodvážila. Však víš, jaká je fanatička přes pořádek.“ V myšlenkách jsem zaletěla k mé mámě, která ve svém domě ubytovala moji novou nevlastní dceru Elvíru. „Z Elvířina pokoje musí být na mrtvici. Oblečení je poházené po celé podlaze, na židli leží mokré plavky a ručníky a nechává otevřené zásuvky. Proč vlastně? Proč je nechává otevřené?“ „Řeknu jí, aby si uklidila.“ „To ti přeju hodně štěstí,“ řekla jsem. „Deux secondes,“ řekli jsme jednohlasně. „Za dvě vteřiny“ – univerzální odpověď jakékoli puberťačky na této planetě. Na chvíli jsme s Jeanem-Lukem seděli bez hnutí a sledovali, jak vzduchem víří okvětní plátky. Kdo na nás nastražil tu botanickou bombu? Vylučovací metodou jsme přišli na dva možné pachatele: moji sestru Jessiku a mou nejlepší kamarádku Tracey. Upřímně řečeno by mě nepřekvapilo, 20

Přísada první: KOMUNIKACE

kdyby to ty dvě plánovaly společně už celé týdny. Ale dokud není vina prokázaná, lidé jsou nevinní. A já jsem neměla žádný důkaz. Úklid tisíců okvětních plátků jsem neměla ráno po svatbě zrovna v plánu, ale díky Jeanu-Lukovi se můj pohled na spoustu věcí změnil a už jsem se nenechávala znervóznit maličkostmi. Přežili jsme těžkosti vztahu na dálku díky intenzivní komunikaci zahrnující dvouhodinové telefonáty a mailové zprávy. Jakékoli problémy, které nás potkaly, jsme řešili společně, a za celou dobu jsme se ani jednou nepohádali. Takže nějaké plátky růží nás nemohly rozházet. Jean-Luc vyskočil z postele. „Já budu zametat. Ty je nabírej.“ „To je ale chaos.“ Zadržovala jsem smích. „Krásný chaos.“ Jean-Luc opatrně vyprostil růžový plátek, který se mi zapletl do vlasů. „Jako ty.“ „Ha ha,“ řekla jsem a hrabala jsem se ven z postele, abych si natáhla tričko a šortky. „Kam to jdeš?“ „Pro smeták a pytel na odpadky.“ „Ale, madam Vérantová, ještě jste mi nedala ranní polibek.“ Když jsme dokončili úklid, Jean-Luc si skočil do sprchy a já jsem sešla dolů do kuchyně. Máma s tátou si dávali kávu. Nový francouzský zvyk: políbila jsem své rodiče na obě tváře. „Dobré ráno, zlato,“ řekl táta. „No to je dobře, že jsi vzhůru,“ prohlásila máma, odložila svůj iPad a vzrušeně zatleskala. „To byla ta nejlepší svatba na světě. A ani jsem nemusela vyjít z domu. Pojďme pokračovat v oslavě.“ Zvedla jsem prst. „Ty oslavová maniačko, ještě jsem si ani nedala kávu.“ „Ale je tam ještě nějaké šampaňské. Uděláme si koktejl Mimóza?“ 21

Láska, jídlo a faux pas: Jak vytvořit francouzskou rodinu

Do kuchyně vklopýtala moje sestra a zamířila rovnou k ledničce. „Řekl tady někdo Mimóza?“ zeptala se. Položila na stůl láhev šampaňského a džbán pomerančového džusu a pak přinesla z jídelny pět broušených sklenic. „Kde je Jean-Luc?“ „Uklízí zbytky růžových plátků. Někdo, nejspíš Tracey, je rozsypal včera v noci po našem pokoji.“ Zvedla jsem obočí. „Ale ne,“ Jessičin úsměv pohasl. „Myslela jsem, že to bude krásné.“ „Aha, tak to jsi byla ty,“ konstatovala jsem. Jessica odložila sklenice a vykročila ke dveřím. „Pomůžu mu uklidit.“ Mohla jsem ji ještě chvilku napínat, ale opravdu jsem oceňovala její velkolepé – i když trochu bláznivé – gesto. „Nedělej si starosti. Už jsme je smetli do pytle,“ uklidnila jsem ji. „Určitě?“ ujišťovala se. „Vážně, Jean-Luc už se sprchuje. Bude tady za chvilku.“ Odmlčela jsem se, když jsem si všimla jejího zklamaného výrazu. „To srdce na koberci bylo moc pěkné,“ řekla jsem. „A kde jsi, prosím tě, sehnala všechny ty okvětní plátky?“ „Obchod pod kopcem je prodává v kyblících.“ „A kolik kyblíků jsi koupila?“ „Čtyři.“ „Protože jeden nestačil?“ Vesele se ušklíbla. „Ne.“ Otec zvedl oči od novin. „Sam, tvá sestřička tě miluje.“ „To ano,“ potvrdila Jessica. Když jsem byla „cool“ puberťačka, všude za mnou chodila a lepila se na mě jako malá pijavice; někdy bylo těžké se jí zbavit. Možná mezi námi byl desetiletý věkový rozdíl, ale teď jí bylo devětadvacet a byly jsme si blízké jako dva hrášky v jednom lusku, skoro jako by mi dokázala číst myšlenky. Jessica bouchla šampaňské 22

Přísada první: KOMUNIKACE

a nalila je do sklenic. S džusem šetřila. Opravdu šetřila. Podala mi sklenici a sedly jsme si ke stolu k rodičům. „Mami, tati,“ řekla jsem, „chtěla bych vám za všechno moc poděkovat. Ani nevím, jak začít. Byl to perfektní večer.“ „No, všechno bylo perfektní,“ podotkl táta, „dokud nepřijeli policajti.“ „Cože?“ zeptala se Jess. „Cože?“ opakovala jsem po ní o něco hlasitěji. Vysvětlil nám, že policejní oddělení v Malibu obdrželo kolem půl dvanácté v noci stížnost, a jak se policisté objevili až o dvě hodiny později, když už hosté odešli. Zřejmě se cítili trapně, že mají řešit stížnost na rušení nočního klidu v domě, kde se pořádá svatba, zvlášť když už skončila. Velice se omlouvali a odešli stejně v klidu, jako přišli. Jessica pozvedla sklenku k přípitku. „Pořádně jsme to oslavili. A unikli jsme polišům.“ Cink. „Když už mluvíme o minulé noci, viděli jste ten měsíc? Byl to úplněk a vypadal tak blízko, že byl skoro na dosah ruky,“ řekla máma. Místo aby začala výt jako kojoti, které jsem tady tolikrát v noci slyšela, dala se máma do pláče. „Ten uplynulý rok s tebou byl neuvěřitelný, Sam. A teď to má skončit. Odstěhuješ se do Francie a budeš tak daleko. Co tady bez tebe budu dělat?“ „Mami, vždycky můžu přiletět. Minimálně jednou dvakrát ročně vás budu navštěvovat. A jen si představ, že za mnou přijedeš do Francie, uvidíš Provence a Toulouse. A samozřejmě budeme v kontaktu přes Skype.“ „Já vím, Sam. Ale to nebude totéž.“ Polkla jsem. Máma měla pravdu. Tohle bylo něco jiného. Měla jsem tolik práce s plánováním svatby, že jsem neměla moc času přemýšlet nad tou životní změnou. Až doteď. Po více než dvacetihodinové cestě budu daleko od rodiny a přátel, začnu nový život s novým mužem v nové zemi 23

Láska, jídlo a faux pas: Jak vytvořit francouzskou rodinu

a budu mluvit jazykem, ve kterém se domluvím jen omezeně, a připadne mi trochu zastrašující role: macecha dvou francouzských dětí, kterým zemřela maminka na rakovinu. Bylo pro mě těžké uklidňovat mámu a zároveň se vyrovnávat s vlastními obavami. Táta se vložil do hovoru: „Opravdu se těším, až Francii poznám trochu víc.“ „Já taky,“ přitakala Jess. Máma zavrtěla hlavou a popotáhla. Moje nové nevlastní děti Maxence a Elvíra zachránily atmosféru, když se přišouraly do kuchyně v pyžamech. Máma předstírala, že jí něco spadlo do oka, aby skryla slzy, a děti nás všechny obešly a políbily na pozdrav. Povzdechla jsem si. Tyhle dvě krásné děti teď budou významnou součástí mého života. Elvíra byla bledá jako porcelánová panenka. V kontrastu s dlouhými kaštanovými vlasy vynikala modř jejích očí. Ve třinácti letech právě procházela tím nepříjemným obdobím občasných pupínků a s tím spojenou nejistotou. Ještě si neuvědomovala, jak je krásná, a pořád byla trošku nahrbená, takže vypadala ještě drobnější. Maxova pleť byla středomořsky snědá, opálená letním sluncem. Brzy mu mělo být jedenáct, byl to malý muž s velkou osobností. S vyčesanými sluncem vyšisovanými vlasy vypadal neodolatelně, podtrhovaly barvu jeho zelených očí. Obě děti měly Jean-Lukovy dokonalé rty. „Džus?“ zeptala jsem se, když se děti usadily. „Kdo si dá palačinky s jahodami a se šlehačkou?“ zeptala se máma, která se už dala dohromady. A když tuto nabídku doplnila o americkou šunku, Maxovi i Elvíře zasvítily oči. I Bodhi, zlatý retrívr mých rodičů, přestal štěkat a přiběhl do domu. Když jsem dopila svůj koktejl, omluvila jsem se a odešla nahoru. Jean-Luc byl pořád ještě v koupelně a holil se. Sedla 24

Přísada první: KOMUNIKACE

jsem si na postel a snažila jsem se trochu zklidnit. Dlouho jsem snila o tom, že se v mém životě všechno změní, a teď k tomu došlo… možná trochu moc rychle. Byla jsem na tohle všechno připravená? Za deset krátkých dní mám nechat svůj starý život za sebou kvůli novému ve Francii. Mámin nečekaný výbuch mě rozhodil. Když bylo mámě kolem dvaceti, nosívala s sebou papírový pytlík, aby se ubránila hyperventilaci. Můj největší problém byl, že jsem všechno dusila v sobě, všechny nepříjemné emoce si nechávala uvnitř a někdy jsem zadržovala dech. Než jsem stačila zmodrat v obličeji nebo omdlít, zadívala jsem se z okna ložnice na mlhu stoupající kaňonem v naději, že se rozplyne stejně jako starosti, které mi vířily hlavou. Pusť to ven. Nedrž to v sobě. Dýchej. Dýchej. Dýchej. Za oknem se mihnul záblesk hrající duhovými barvami. Vrhla jsem se k francouzským dveřím, otevřela jsem je dokořán a vyšla na terasu, a pak jsem rychle a hlasitě vydechla a ten pocit, že mi srdce prorazí hrudní koš, byl najednou ten tam. Můj kolibřík se vrátil. Objevil se v mém životě mnohokrát, právě ve chvílích, kdy jsem si potřebovala připomenout, že se mám zaměřit na krásné drobnosti kolem sebe – zejména tehdy, kdy mi všechno připadalo strašně komplikované nebo zmatené. Dokonce se včera večer ukázal i na naší svatbě, usadil se na větvi a hlasitě zacvrlikal, jako by nám chtěl poblahopřát. Možná to nebyl tentýž ptáček, ale ráda bych si myslela, že ano. Našpulila jsem ústa jako k polibku, vtáhla jsem spodní ret, aby se mi opíral o zuby, a napodobila jsem co nejlépe jeho cvrlikání. Pták přistál na větvi eukalyptu, naklonil hlavičku a odpověděl mi. Samozřejmě jsem mu taky odpověděla. Na bocích jsem ucítila stisk silných rukou. „Slyšel jsem nějaké hlasy. S kým si to tady povídáš?“ zeptal se Jean-Luc. 25