Issuu

JOSEF BERNAR_D PROKOP

Kapitola I. Anno Domini 622 Podzim/Zima

elká skupina postupovala v prudké chumelenici únavně pomalu. Průvod čítal asi třicet jezdců v teplých kožeši, nových oblecích, dále asi čtyřicet po zuby ozbrojených bojovníků. Zbytek činili soumaři, kteří museli napnout všechny síly, aby v takovém počasí unesli svůj náklad. Vítr fičel mrazivým dechem a vrhal jezdcům, i zvířatům tvrdé krupky zmrzlého sněhu do očí až jim tryskaly slzy bolesti. Krajina jako by se ztratila a zůstaly pouze sněhové valy kolem, přecházející takřka nepozorovaně v nízké zatažené ocelově šedé nebe. V čele karavany jeli dva muži, zachumlaní do teplých obleků s ka, pucemi a těžkými meči po boku. Jeden se jmenoval Olivier, druhý Fulbert. Zatímco Olivier byl hřmotný, velký muž se světlejšími vlasy a modrýma očima, Fulbert byl menší, rtuťovitý, snědý a tmavovlasý. ,,Letos je tu zima brzy!" „To nebyl dobrý nápad, vypravit se k Venedům ještě na sklonku roku! Někde zmrzneme!" poznamenal neklidně Fulbert. Olivier se usmál. ,,Když nezmrzneme, uděláme dobrý obchod!" ,,Ano, když nezmrzneme ... poslyš, Oliviere, jak je to ještě da, lekor''

Oslovený se otočil na jezdce za sebou. ,,Leonine? Jak dlouho ještě?" Jezdec otřepal nános sněhu, který měl na kapuci, rozhlédl se a pokrčil rameny. ,,Nebude to daleko, Oliviere. Zdá se mi, že to tu poznávám." „To jsem slyšel už před hodinou!" řekl lehce popuzeným hlasem Olivier. ,,Tvrdiťs, že zemi Venedů znáš!" Fulbert se ještě horlivěji rozhlížel. Leoninus rovněž. Pak ukázal rukou kamsi dopředu. „Ano," pravil posléze, ,,planina za chvilku skončí a vjedeme do lesa. Za ním je náš cíl." Olivier na něj vrhl pohled plný pochyb, ale již nic neřekl. Prů vod se opět dal do pohybu. Jeli a každý se soustředil na zoufalé úsilí způsobit si alespoň zdání tepla. Vzadu za nimi se strhl podivný povyk, nevěstící nic dobrého. Fulbert velmi obratně otočil koně. Zavolal na ty, kteří šli daleko za nimi, až téměř na konci karavany. ,,Co se stalo?" „Nevím, pane!" ozvalo se jakoby z velké dálky. Tak hlasitě sténal vítr. ,,Jeden z našich spadl a podivně se mrská." Olivier otočil zlostně koně. „Mrská! Hlupák, je nemocný a váží takovou cestu. Zmrzneme kvůli němu všichni. Měli bychom ho tu nechat." „Když ho opustíme, zmrzne on," namítl starý muž, jedoucí vedle něho. Olivier mávl popuzeně rukou. ,,Dobrá! Naložte ho na vůz a něčím přikryjte." Stalo se a karavana pomalým tempem pokračovala dále. V dálce před nimi se vskutku objevila temná silueta lesa a přibližovala se s každým krokem koní v hlubokém sněhu. Fulbert se starostlivě rozhlédl. ,,Za chvíli padne tma. Jet potmě lesem, bozi vědí. .." Olivier se rozesmál. „Bozi? Jak je dlouho, cos přijal Kristovu víru, hlupáku? Raději mlč a jeď!" Fulbert zahanbeně zmlknul a sklopil hlavu.

Starý muž poklepal Olivierovi na r tru nemělo velké ceny. Olivier pobídl k nil k němu hlavu. ,,Což poslat někoho napřed?" Olivier zavrtěl hlavou. „Leonin ještě nikdy nezabloudil, bt ,,A když ne?" Olivier se ušklíbl. S tvářemi ztuhlý to byl žalostný pokus. Jeli už nějakou dobu lesem, když sej Zpozorněli a ti ozbrojení sevřeli v ruk časech putovat bez ostražitosti a opatn klučenou mýtinu. Vzpomínali si matně li při minulé cestě. Olivier se mimoděk Nyní tu bylo velké spáleniště, jeh těla, zčásti ohlodaná od vlků, skýtala cotu. Z toho pohledu se jim obracely v však dál. Olivier se odvrátil první. Má· „Těm již nepomůžeme, pomozme 1 Pobídli koně, kteří ochotně přidal a chtěli být co nejdál od ní. Dorazili na okraj kopce a spatřili světel. Hradiště Kluč!

„Jsme tady," vydechl Fulbert, ,,díky hlédl Olivierův zlostný pohled. Sjeli z kopce a projížděli předbr; stojících dřevěných stavení se slamě1 branou rozsáhlého hradiště, či spí! dřevěnými palisádami a vybavenéh4 dení mohly prokázat dobrou službt čněla vysoko nad hradby další dřevě rý rozhled do okolí. Stála tam stráž. Sledovali, jak se vo a přiložil šíp k tětivě. Olivier si, ač ne

a jezdce za sebou. o ještě?" ; sněhu, který měl na kapuci, rozhlédl se a po-

Oliviere. Zdá se mi, že to tu poznávám." řed hodinou!" řekl lehce popuzeným hlasem ni Venedů znáš!" ivěji rozhlížel. Leoninus rovněž. Pak ukázal

:e, ,,planina za chvilku

skončí

a vjedeme do

pohled plný pochyb, ale již nic neřekl. Prů soustředil na zoufalé úsilání tepla. Vzadu za nimi se strhl podivný po10. Fulbert velmi obratně otočil koně. Zavolal l nimi, až téměř na konci karavany.

rbu. Jeli a každý se

tlo se jakoby z velké dálky. Tak hlasitě sténal .dl a podivně se mrská." ě koně.

nemocný a váží takovou cestu. Zmrzneme li bychom ho tu nechat." zmrzne on," namítl starý muž, jedoucí vedle 1zeně rukou. na vůz a něčím přikryjte." pomalým tempem pokračovala dále. V dál1 objevila temná silueta lesa a přibližovala se v hlubokém sněhu. ; rozhlédl. a. Jet potmě lesem, bozi vědí..." cos přijal Kristovu víru, hlupáku? Raději mlč

;mlknul a sklopil hlavu.

Starý muž poklepal Olivierovi na rameno, poněvadž křičet ve vě tru nemělo velké ceny. Olivier pobídl koně, ocitl se vedle něj a naklonil k němu hlavu. ,,Což poslat někoho napřed?" Olivier zavrtěl hlavou. ,,Leonin ještě nikdy nezabloudil, bude to, jak říká." ,,A když ne?" Olivier se ušklíbl. S tvářemi ztuhlými od prudce vanoucího větru to byl žalostný pokus. Jeli už nějakou dobu lesem, když se jim zdálo, že cítí pach spáleniny. Zpozorněli a ti ozbrojení sevřeli v rukou meče. Nebylo dobré v těch časech putovat bez ostražitosti a opatrnosti. Vyjeli z lesa na malou vyklučenou mýtinu. Vzpomínali si matně na malou ves, kterou projíždě li při minulé cestě. Olivier se mimoděk přežehnal znamením Kříže. Nyní tu bylo velké spáleniště, jehož část ještě doutnala. Mrtvá těla, zčásti ohlodaná od vlků, skýtala strašlivý pohled na lidskou nicotu. Z toho pohledu se jim obracely vnitřnosti. Mlčky zírali. Museli však dál. Olivier se odvrátil první. Mávl rukou kupředu. ,,Těm již nepomůžeme, pomozme raději sobě." Pobídli koně, kteří ochotně přidali do kroku, i oni cítili zhoubu a chtěli být co nejdál od ní. Dorazili na okraj kopce a spatřili v husté chumelenici záblesky světel. Hradiště Kluč!

,,Jsme tady," vydechl Fulbert, ,,díky, ó bohové ..." Zmlkl, když zahlédl Olivierův zlostný pohled. Sjeli z kopce a projížděli předbraním, kde bylo mnoho volně stojících dřevěných stavení se slaměnou střechou, až stanuli před branou rozsáhlého hradiště, či spíše města, dobře opevněného dřevěnými palisádami a vybaveného příkopy, které v čase napadení mohly prokázat dobrou službu obráncům. V každém rohu čněla vysoko nad hradby další dřevěná věž, dávající strážím dobrý rozhled do okolí. Stála tam stráž. Sledovali, jak se voják napřímil, bděle uchopil luk a přiložil šíp k tětivě. Olivier si, ač nerad, stáhl z hlavy dobře hřejí-

cí kapuci, sňal svou kožešinovou čepici a zamával s ní nad hlavou. Vzpomněl na venedské slovo: ,,Přátelé!"

Voják zaváhal, pak sklonil zbraň. Cosi zavolal na jiného, kterého ze svého místa neviděli. Brána se pomalu otevřela. Fulbert se na Oliviera tázavě podíval a když přikývl, pobídl koně a ostatní se přidali. Vjeli dovnitř. Tady stála jednoduchá malá stavení patrně méně bohatých obyvatel hradiště. Tuto část opět dělila od druhého návrší brána, rovněž obsazená stráží. Obklopily je malé přízemní stavby se stře chami z došků. Z jednoduchých komínů se vesele kouřilo, což dávalo unaveným a vymrzlým jezdcům příslib brzkého tepla a odpočinutí. Cesta vedla opevněním a mírně stoupala do kopce mezi valy a palisádovými stěnami. Vyjeli na první návrší, nad nímž se tyčilo další. Fulbert uznale pokýval hlavou. ,,To je pevnost, jak má být. Nepřítel by neměl dobré vyhlídky. Nejsou hloupí." Olivier se usmál. ,,Jen trochu zaostalí. Vždycky mám pocit, že jim vezeme spásu. Nemají ani kostely, ani kamenné domy." ,,A jinak? Jak moc budu strádat?" ,,Jen málo. Mají dobré jídlo, víno i pěkné ženy. Však uvidíš. A ještě ... neudivuj se, když uslyšíš, jak mi tu říkají." Na nejvyšší části hradiště je přivítal mlčenlivý zástup nejistých lidí. Nejistých tak, jak bývají lidé, pokud udeří blesk těsně vedle nich. Co když Avaři zítra přitáhnou až sem? Olivier se znal s jejich stařeši nou. Jmenoval se Božej. Objali se a potřásli si rukama. Tím se stali jejich hosty a byli v bezpečí. Starý muž uměl trochu franckou řeč a Olivier na oplátku znal dost slov z řeči Venedů. Božej byl vysoké postavy a bílých vlasů. Držel však hlavu zpříma, jako by vůbec necítil běh času. Měl širokou opálenou tvář přísného výrazu, jejíž strohost zmírňovaly přátelské modré oči. Oblečený byl v šatu, jaký Venedové měli v oblibě, jakési tunice a nohavicích. Uklonil se. Jako hostitel, který si nechce zadat, i jako ten, který si váží svého hosta.

,,Vítej, Sámo! Budte našimi hosty." Fulbert se na ně udiveně podíval, al uklonil. ,,Rád tě opět vidím, gospod, rád tě , ,,Přijeli jste k nám přečkat zimu?" Olivier se usmál. ,,Jak jsme se dohodli." ,,Vím, že ctíš dané slovo ... Nebuden te rychle dovnitř a buďte našimi milýrr Ukázal na stavení několik kroků oc a roubené stěny z mohutných, jen hrub ných rozměrů. Snadno se dalo uhodne dům, není obyčejným člověkem. Avšak to již všichni seskakovali něli do ohrady. Pouze soumary bylo vier dal patřičné rozkazy a spolu se řil k náčelníkovi hradiště. Všichni v tak i Fulbert bylo dosti vysocí a mm ninus prošel bez obtíží. Prošli úzkou místností a zamířili k: čil k Olivierovi, očividně nedočkavý a želo na duši. ,,Proč ti říkal Sámo?" Olivier se usmál. „Když jsem zde byl poprvé, ptali se ze Sens, Senon, Senonága." ,,Jak souvisí. .." ,,Když říkám Senon ••. ," Fulbert se: ., ... říkáš sanó, ale učinit z toho Sárr „Venedi? Ti by zkomolili i Kyrie ele ré jejich řeči značí vládce, je to pro mě• ,,A gospod?" „To je titul nejstaršího a nejváženě diště."

žešinovou čepici a zamával s ní nad hlavou. slovo:

,klonil zbraň. Cosi zavolal na jiného, kterého Brána se pomalu otevřela. Fulbert se na Oli:dyž přikývl, pobídl koně a ostatní se přidali. 1 jednoduchá malá stavení patrně méně bohaTuto část opět dělila od druhého návrší bráíží. Obklopily je malé přízemní stavby se stře duchých komínů se vesele kouřilo, což dávalo ezdcům příslib brzkého tepla a odpočinutí. ím a mírně stoupala do kopce mezi valy a pajeli na první návrší, nad nímž se tyčilo další. hlavou. .á být. Nepřítel by neměl dobré vyhlídky. Ne-

. Vždycky mám pocit, že jim vezeme spásu. <amenne'domy. 1du strádat?" é jídlo, víno i pěkné ženy. Však uvidíš. A ješslyšíš, jak mi tu říkají." adiště je přivítal mlčenlivý zástup nejistých ~vají lidé, pokud udeří blesk těsně vedle nich. áhnou až sem? Olivier se znal s jejich stařeši Objali se a potřásli si rukama. Tím se stali je:í. Starý muž uměl trochu franckou řeč a Olit slov z řeči Venedů. tavy a bílých vlasů. Držel však hlavu zpříma, h času. Měl širokou opálenou tvář přísného 1írňovaly přátelské modré oči. Oblečený byl ěli v oblibě, jakési tunice a nohavicích. itel, který si nechce zadat, i jako ten, který si

,,Vítej, Sámo! Buďte našimi hosty." Fulbert se na ně udiveně podíval, ale nic neřekl. Olivier se rovněž uklonil. ,,Rád tě opět vidím, gospod, rád tě vidím, Božeji." ,,Přijeli jste k nám přečkat zimu?" Olivier se usmál. ,,Jak jsme se dohodli." ,,Vím, že ctíš dané slovo .•. Nebudeme přece stát tady v zimě! Pojď te rychle dovnitř a buďte našimi milými hosty! Ty, i tví lidé." Ukázal na stavení několik kroků od nich. Mělo kamenné základy a roubené stěny z mohutných, jen hrubě přitesaných kmenů úctyhodných rozměrů. Snadno se dalo uhodnout, že ten, který obývá takový dům, není obyčejným člověkem. Avšak to již všichni seskakovali z koní, které pohůnci zaháněli do ohrady. Pouze soumary bylo nutno ještě teď vyložit. Olivier dal patřičné rozkazy a spolu se svými dvěma přáteli zamířil k náčelníkovi hradiště. Všichni vstoupili dovnitř. Jak Olivier, tak i Fulbert bylo dosti vysocí a museli sklonit hlavy. Malý Leoninus prošel bez obtíží. Prošli úzkou místností a zamířili kamsi dozadu. Fulbert se přito čil k Olivierovi, očividně nedočkavý a dychtivý objasnit si, co mu leželo na duši. ,,Proč ti říkal Sámo?" Olivier se usmál. „Když jsem zde byl poprvé, ptali se, odkud přicházím. No a já že ze Sens, Senon, Senonága." ,,Jak souvisí. .. " ,,Když říkám Senon ... ," Fulbert se zamyslel. ,, ... říkáš sanó, ale učinit z toho Sáma?" ,,Venedi? Ti by zkomolili i Kyrie eleison! Navíc prý sámo v někte ré jejich řeči značí vládce, je to pro mě poklona." ,,A gospod?" ,,To je titul nejstaršího a nejváženějšího. Je to velitel celého hradiště."

,,Jako seigneurt' ,,Tak nějak. Ale tak mu neříkej, byl by z toho druhý Sámo." ,,A ten Božej, co je zač?" ,,Vladyka pevnosti a rádce jejich knížete." Vnitřek domu Fulberta očividně překvapil svou prostotou. Za řeči došli do velké místnosti, která sloužila jako hodovní. Topilo se tam, ostatní místnosti byly patrně studené. Ale zde uvnitř panovalo pří jemné teplo, voněly tu pryskyřice, kouř i jídlo, kterého bylo na velkém stole připraveno takové množství, že by jistě nasytilo trojnásobný počet lidí. Zůstali stát a připili si se všemi z rohů, plných voňavé a opojné medoviny. Vladyka Božej je ještě jednou přátelsky přivítal a pozval ke stolu. Byl to zjevně bohatý muž, jeho ruce zdobily čtyři zlaté prsteny, jeden z nich byl velmi zvláštní, a upoutával pozornost svou mohutností. Představil jim také svého švagra Radslava, který byl správcem jeho majetku. Radslav, velmi příjemný muž, hrdý, a přitom úslužný k hostům, byl menší než Olivier, ale statnější. Měl poctivý opálený obličej, v němž byly nejnápadnější oči a vous. Jeho oblečení, stejně jako všech v místnosti, bylo prosté: přiléhavé plátěné nohavice, košile, které ří kali rubáš, přes něj přehozené krzno a na hlavě klobouk. Olivier pobaveně sledoval Fulberta, který nemohl spustit oči z žen, které přinášely pokrm a nápoje. Nedivil se však přítelovu zaujetí, poněvadž si jej opravdu zasloužily. Ženy Venedů byly dosti vysoké, rovněž statné ztepilé postavy, úzké v ramenou a širší v bocích, hrdých půvabných tváří, na nichž jako by pohrával tajuplný úsměv. Dlouhé vlasy si splétaly do dvou copů. Některé halily hlavy šátkem, jiné zůstaly prostovlasé. ,,Provdané se musejí halit," zašeptal po straně Olivier Fulbertovi. Po přivítání a přípitku usedli hosté a hostitelé za široké stoly a chopili se pohárů i jídla. A bylo ho požehnaně. Kaše, placky, pečené maso. Fulbert si bral jídlo s viditelnými obavami. Olivier, který v zemi Venedů nebyl poprvé, popadl kus masa a s chutí se do něj zakousl. Když to jeho přítel uviděl, učinil totéž, chvil-

ku žvýkal a pak se jeho tvář rozjasn I jemu jaksepatří chutnalo. S přibývajícími vypitými rohy plný a více díval i na půvabný jednoduchý š, né s franckou rafinovaností, ale v dlou zdobený kolem prsou výšivkami, v pa: co bylo třeba, a ze stejného místa vyb haloval nohy. Fulbertovi se to zamlc ným pohledem mladé ženy a do rozho Božej se mezitím vyptával na vše mo nou podívanou, která se Olivierovi a jť Leoninus, jenž po otci pocházel z kr~ blízko, se stísněně otázal: ,,Co se stalo v sousední vesnici?" ,,Avaři!"

Olivier si vyměnil pohled se svými F ,,Proč?" „Nechtěli jim

dát, co oni chtěli. Bud k nám." ,,Nemají naloupeno dost?" Stařec hledal slova. ,,Chtějí naše ženy, naše domy, musír. „Tady jsou taky?" zeptal se Leonin se hlouběji do svého teplého kožešino, la třeskutá zima, ani tady, v paláci, se ji „Sem tenhle rok nepřijeli. Zato přec ,,Co se stalo?" ,,Jeden Avar, bojovník, bral do lože, se mu postavil." ,,Co s ním provedli?" ,,Zabili ho a pověsili na bránu, jen t, ,,Proč si to necháte líbit?" ,,A ty nám pomůžeš?" Olivierovi se vůbec nechtělo do přín čkat

. mu neříkej, byl by z toho druhý Sámo." v;," zac. a rádce jejich knížete." erta očividně překvapil svou prostotou. Za řeči .ti, která sloužila jako hodovní. Topilo se tam, patrně studené. Ale zde uvnitř panovalo pří l pryskyřice, kouř i jídlo, kterého bylo na velakové množství, že by jistě nasytilo trojnásob-

ili si se všemi z rohů, plných voňavé a opojné >Žej je ještě jednou přátelsky přivítal a pozval bohatý muž, jeho ruce zdobily čtyři zlaté prsdmi zvláštní, a upoutával pozornost svou mon také svého švagra Radslava, který byl správ-

ku žvýkal a pak se jeho tvář rozjasnila ve spokojeném úsměvu . I jemu jaksepatří chutnalo. S přibývajícími vypitými rohy plnými medoviny se Fulbert více a více díval i na půvabný jednoduchý šat místních žen. Nebyly odě né s franckou rafinovaností, ale v dlouhý šat, kterému říkaly rubáš zdobený kolem prsou výšivkami, v pase stažený, aby zdůrazňoval, co bylo třeba, a ze stejného místa vybavený rozparkem, který odhaloval nohy. Fulbertovi se to zamlouvalo. Popíjel, sledoval lač ným pohledem mladé ženy a do rozhovoru se vmísil jen chvilkami. Božej se mezitím vyptával na vše možné, poté přišla řeč i na otřes nou podívanou, která se Olivierovi a jeho druhům cestou naskytla. Leoninus, jenž po otci pocházel z kraje Venedů a měl k této zemi blízko, se stísněně otázal: ,,Co se stalo v sousední vesnici?" ,,Avaři!"

Olivier si vyměnil pohled se svými přáteli.

emný muž, hrdý, a přitom úslužný k hostům, r, ale statnější. Měl poctivý opálený obličej, 1ější oči a vous. Jeho oblečení, stejně jako všech :é: přiléhavé plátěné nohavice, košile, které ří :hozené krzno a na hlavě klobouk. sledoval Fulberta, který nemohl spustit oči pokrm a nápoje. Nedivil se však přítelovu zapravdu zasloužily. dosti vysoké, rovněž statné ztepilé postavy, ií v bocích, hrdých půvabných tváří, na nichž ,lný úsměv. Dlouhé vlasy si splétaly do dvou lavy šátkem, jiné zůstaly prostovlasé. jí halit," zašeptal po straně Olivier Fulbertovi. ,itku usedli hosté a hostitelé za široké sto. i jídla. A bylo ho požehnaně. Kaše, placky, : si bral jídlo s viditelnými obavami. Olivier, 1 nebyl poprvé, popadl kus masa a s chutí iyž to jeho přítel uviděl, učinil totéž, chvil-

,,Proč:>'' ,,Nechtěli jim

dát, co oni chtěli. Bude zima. Vždy ji přijíždějí pře-

čkat

k nám." ,,Nemají naloupeno dost?" Stařec hledal slova. ,,Chtějí naše ženy, naše domy, musíme jim sloužit." „Tady jsou taky?" zeptal se Leoninus trochu neklidně a zavrtal se hlouběji do svého teplého kožešinového kabátce. Venku panovala třeskutá zima, ani tady, v paláci, se jim zatím nezdálo být teplo. ,,Sem tenhle rok nepřijeli. Zato předtím!" ,,Co se stalo?" „Jeden Avar, bojovník, bral do lože dívku, která nechtěla. Její otec se mu postavil." ,,Co s ním provedli?" ,,Zabili ho a pověsili na bránu, jen tak, pro zábavu." ,,Proč si to necháte líbit?" ,,A ty nám pomůžeš?" Olivierovi se vůbec nechtělo do přímé odpovědi.

,,Jsem kupec, žádný bojovník." ,,Umíš se bít?" Olivier pokrčil rameny. ,,Jistě. Jsem šlechtic, umím bojovat. Ale od toho mám přece s sebou vojáky!" Božej se usmál a změnil téma. ,,Čekali jsme vás až napřesrok..•" Olivier se zamračil. ,,Slíbil jsem ti přece, že přijedeme." Stařec mávl rukou. ,,Jsi nejspíš jedním z posledních, Sámo, kdo si láme hlavu nějaký, mi sliby. Co jsi přivezl?" ,,Látky, víno, koření. .." ,,A zbraně?" Olivier zvážněl. ,,Kdyby nás Avaři chytli, skončíme naražení na kůlu." ,,A po nás chceš, abychom si ty ústrky nenechali líbit," odsekl stařec. ,,Naši kováři znají taje železa, ale neumí dobré meče." ,,Nějaké jsem přivezl." ,,Výborně!" zamnul si ruce stařec. ,,Není tu bezpečno?" „Žertuješ? Nikdy tu nebylo bezpečno. A když jsou tu oni, nikdy nevíme, kdy se budeme muset bránit." ,,Kdo- oni?" Stařec se rozhlédl. ,,Stále mluvíme o Avarech. Jezdívají k nám přece přezimovat." ,,Ah, ano, to jsi už říkal." ,,Co je nového u vás ve Francích?" Olivier rozhodil rukama. ,,Církev se pře s králem a jeho vazaly o majetek." ,,Církev?" ,,Neznáš to slovo?" Božej zavrtěl hlavou a Olivier mu vysvětloval: ,,Přece ti, kteří hájí zájmy Boží tady na zemi."

„Když jsou takoví, proč se jich král jednodušší věřit ve více bohů?" „Možná, ale my přijali pouze jednoh Božej se usmál. Olivier pokračoval: ,,Už tím, že zde sedím s pohany, hro: ,,Je to zlé? Neobáváš se toho?" Nyní se usmál i Olivier. Jistěže věři vu mezi lidmi. ,,Nijak zvlášť." ,,Pomohl bys pohanům, pane?" ,,V čem?" zpozorněl Olivier. „Potřebujeme zbraně, jak jsem již pc „Příští rok vám přivezu, co třeba. l a šípy." „Už aby to bylo. Nevíš, nakolik trpk ši trýzní a utlačují." „Stále jsem nepochopil, proč je tu vL ,,Máme smlouvu s jejich chaganem, . to.~" ,, Ch agan.~ Kd o Je

„Jejich král, vládce. Naši muži bojují „Cože?" vzhlédl udiveně Olivier. Bc vidným studem vysvětloval. ,,Nejsme natolik početní, abychom jt: vyjednávat a s obtížemi dojednat." Fulbertovi cosi vrtalo hlavou. Božej ,,Chceš se něco otázat?" ,,Ano, jsem poprvé v zemi Venedů." „Nemám to slovo v oblibě. Tak nám ,,A vy sami si říkáte?" ,,My jsme Čechové." ,,Všichni, kdo obývají zemi Venedů?' „Zemi Čechů, Fulberte," opravil ho považují za Čechy, i když jsme prý zpoč, ky a měli různé praotce. Máme knížata

Josef Bernard Prokop Sámo, velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara Copyright© Josef Bernard Prokop, 2017 Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2017 Cover design © Daniela Antalovská, 2017 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri. www.fortunalibri.cz Odpovědná

redaktorka Jana Semelková První vydání.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv. ISBN 978-80-7546-101-8

Věnováno

skvělé

milé, ro, kamarádce, však