Sešli jsme se u Èendy a vyprávìli jsme si, co každý z nás zažil o prázdninách. Mirek, Èenda, Aleš a já. „Tak zejtra jdeme zase do školy.“ øekl Mirek, „mìli bysme paní uèitelce dát nìjaké pøekvapení.“ Naše paní uèitelka je moc hodná, a když nám loni dávala vysvìdèení, øekla, že se musíme tenhle rok víc uèit a že to s námi myslí dobøe. „Mohli bysme jí dát kytku,“ navrhl Aleš. Aleše vždycky nìco napadne, ale vìtšinou ten jeho nápad za moc nestojí. „Kytku," ušklíbl se Èenda, „tu pøinesou všechny holky a taky Bohoušek.“ Bohoušek vždycky sedí v první lavici, má samé jednièky a vždycky po tøídní schùzce se o nìm doma moc mluví,
protože si z nìho máme brát pøíklad. Takže Bohouška nikdo z nás nesnáší. „Pøece nedáme paní uèitelce kytku,“ povídám, „pøece jí nedáme to samý, co Bohoušek.“ „Tak si vymyslete nìco chytøejšího,“ naštval se Aleš. Vìtšinou dostane nìjaký dobrý nápad Mirek, nebo taky já, ale teï se ozval Èenda. „Poslyšte," øekl tajemnì, „co kdybysme dali paní uèitelce Tygra?“ „Èenda se zbláznil,“ øekl Aleš a za ukal si na èelo, „kde chceš sebrat tygra?“ „Mám ho vedle v pokoji,“ prohlásil Èenda. „To je ale hloupej vtip,“ øekl Mirek. „Aby bylo jasno,“ vysvìtlil nám Èenda, „mám vedle štìnì a jmenuje se Tygr. Dostal jsem ho od dìdeèka a táta mi
-6-
vyhrožuje, že ho vyhodí na ulici. Tak bysme ho mohli dát paní uèitelce.“ „To by šlo,“ povídám, „tak nám ho ukaž.“ Èenda otevøel dveøe do vedlejšího
p „ È „ z n È s k R M s P „ o „ a s „ p n „ V n „ È „
pokoje a vybìhlo z nich štìnì. „Takový mròavý štìnì,“ ušklíbnul se Èenda, „kdyby to tak byl alespoò vlèák.“ „Co by paní uèitelka dìlala s vlèákem?“ za ukal si na èelo Mirek, „tohle je náhodou dobrej nápad, Èendo.“ Èenda se zatváøil pyšnì a nakonec tedy souhlasil i Aleš. Dáme paní uèitelce k novému školnímu roku Tygra. Ráno jsme pøišli do školy úplnì první. Mirek s Alešem bydlí blízko sebe, tak šli spolu, a po cestì jsem je dohonil já. Pøed školou jsme poèkali na Èendu. „Neseš?“ volali jsme na nìj, když se objevil. „Mám ho v aktovce,“ pošeptal Èenda, a tak jsme šli do školy a tváøili se jako spiklenci. „Dobrý den!“ pozdravili jsme školníka, pana Vinše, a Èenda, který je z nás nejmenší, se schovával za Mirkem. „Jdete nìjak brzy,“ usmál se na nás pan Vinš, „no tak bìžte nahoru, a nezmeškáte.“ „Proè ses schovával?“ zeptal se Mirek Èendy. „Co kdyby zaèal Tygr štìkat?“
vysvìtloval Èenda. „Už štìká?“ zeptal se se zájmem Aleš. „Poèkejte, pøedvedu vám to ve tøídì“, øekl Èenda. Stoupli jsme si kolem poslední lavice. Èenda na ni postavil tašku a vyndal z ní Tygra. „Zaštìkej!“ Tygr ale nic, jen mhouøil oèi. „Copak ti rozumí?“ ušklíbnul se Aleš, „to musíš takhle: Haf! Haf!“ Štìnì se zavrtìlo, udivenì kouklo na Aleše a legraènì zakòuèelo. „Vùbec neštìká,“ prohlásil Mirek. „Štìká!“ tvrdil Èenda. „Nehádejte se!" povídám, „strè, Èendo, Tygra zase do aktovky.“ „Pøece nemùže zùstat v aktovce,“ øekl Èenda, „dáme ho paní uèitelce radši pøed vyuèováním. Ještì by se Tygr v aktovce udusil.“ „Co by s ním paní uèitelka dìlala,“ øekl Aleš, „musíme jí ho dát až po škole.“ „Mám nápad,“ øekl Mirek, „schováme Tygra zatím do skøínì. Bude tam potichu a øekneme o nìm paní uèitelce až pøed celou tøídou, jako o velkém pøekvapení.“ Mirek má vždycky nìjaký nápad.
-7-
Tak jsme vzali Tygra a strèili ho do skøínì, do které se dávají výkresy a sešity. Škola nám zaèala moc hezky. Když zazvonilo, byla už plná tøída. Všichni jsme sedìli na místech, a než dodrnèel zvonek, pøišla paní uèitelka. Všechny nás pøivítala a øekla, že doufá, že jsme o prázdninách naèerpali mnoho sil a že se tedy budeme v novém roce pilnì uèit. Potom øekla, že dneska se ještì uèit nebudeme a že si mùžeme vyprávìt, co jsme zažili zajímavého o prázdninách. „Tak kdopak zaène?“ zeptala se paní uèitelka.
První se pøihlásil samozøejmì Bohoušek. Paní uèitelka se na nìj usmála a øekla, že je velice zvìdavá, co Bohoušek o prázdninách zažil. Bohoušek nejdøív zrudnul a potom zaèal koktat, protože vždycky chce ze sebe vysypat všechno najednou a má zlost, že to nejde. „Byli jsme s tatínkem o prázdninách v Jugoslávii, koupali jsme se v moøi a veèer jsme chodili na návštìvu k tatínkovu známému, který mìl velkého bílého psa, a s tím psem jsme se spøátelili,“ chrlil ze sebe Bohoušek a najednou pøestal. „To je všecko?“ zeptala se laskavì paní uèitelka a celá tøída se zaèala smát. Bohoušek zase zrudnul a potom øekl, jako kdyby mu bylo do breku: „Ale to byl zlý pes a na každého dìlal vrrrr, jenom na mì ne.“ „Haf! Haf!“ ozvalo se ze skøínì, jak Bohoušek zavrèel. „Tak vidíš, že Tygr dovede štìkat,“ pošeptal mi vítìznì Èenda. „Ten pes dìlal vrrrr,“ koktal zmatenì Bohoušek. „Haf! Haf!“ ozvalo se znovu ze skøínì. „My ti vìøíme, Bohoušku,“ øekla laskavì
-8-
paní uèitelka, „tak už pøestaò štìkat!“ „Haf! Haf!“ Tygrovi se zøejmì štìkání ve skøíni zaèalo líbit. „Tak už dost, Bohoušku,“ øekla paní uèitelka, „jsme ve škole a každá zábava má své meze.“ „Haf! Haf!“ Paní uèitelka zbledla a bouchla ukazovátkem do stolu. „Ticho!“ „To prosím já ne,“ koktal rudý Bohoušek, „to skøíò!“ „Skøíò?“ zeptala se paní uèitelka nedùvìøivì, „a co je v té skøíni?“ „Pøekvapení, paní uèitelko,“ vyskoèil v lavici Èenda a radostnì oznamoval: „Ve skøíni je Tygr!“ Bohoušek zdìšenì vypískl a hnal se ke dveøím. Za ním bìžely a pištìly holky, co sedìly blízko skøínì. „Žádnou paniku!“ køièela paní uèitelka a mávala ukazovátkem, „okamžitì se všichni vra te na svá místa!“ Mirek honem otevøel skøíò a vyndal z ní štìnì. „Je to štìnì a jmenuje se Tygr,
p V d k „ N v ø È a „ k
jistì vám není dobøe. To horko, to horko.“ Paní uèitelka se rozplakala, vybìhla na chodbu a pan øeditel nás všechny pustil domù. „To to dopadlo,“ øekl pøed školou Mirek, „a mysleli jsme to tak dobøe!“
paní uèitelko!“ Všichni se zase vrátili na svá místa, i vydìšený Bohoušek a paní uèitelka si otøela kapesníkem zpocené èelo. „Koho napadlo tohle uliènictví?“ Než jsme staèili paní uèitelce všechno vysvìtlit, nìkdo zaklepal na dveøe. Pan øeditel. Èenda honem schoval Tygra zpátky do aktovky. „Copak se to tu dìje, copak je to tu za køik?“
„Pane øediteli, pøedstavte si,“ stìžovala si paní uèitelka, „ti ulièníci schovali do skøínì Tygra.“ „Tygra?“ zamrkal pøekvapenì pan øeditel, „nejste trochu unavená, drahá kolegynì?“ „Ano, Tygra,“ øekla paní uèitelka, „on se tak jmenuje, pane øediteli.“ „No jistì, tygra“, pokýval hlavou pan øeditel a tváøil se velice smutnì, „naprosto vás chápu, drahá kolegynì. Mìla byste si jít radši dneska lehnout,
-9-