16 I
H ANA M ACIUCH OVÁ A JIŘÍ ADAMÍRA
V debatách divadelních a filmových fanoušků se tohle téma probíralo čas to, totiž zda jsou, či byli Hana Maci uchová a Jiří Adamíra manželé. Manželé nebyli, ale vztah, který mezi dvěma skvělými herci vznikl někdy v první polovině 70. let, byl možná něčím víc než manželstvím potvrzeným úřady. Ti dva prostě k sobě patřili ...
Divadlo? Ne, fotbal! Jiří Adamíra měl umělecké sklony v genech. Jeho tatínek sice pracoval jako pojišťovací agent, ale vždycky ho to táhlo ke kumštu. Uměl kreslit, což malého Jirku neskutečně fascinovalo a sám to už jako kluk zkoušel. Ale z jeho pokusů nakonec zbylo jen pár obrázků, které ovšem dodnes visí v bytě jeho syna. Jirkova touha prosadit se ve sportu byla tehdy mnohem silnější než snaha rodičů přimět ho k tomu, aby se věnoval tehdy, podle jejich názoru, bohulibějším činnostem. A tak se z Jirky stal skvělý fotbalista, okolím uznávaný hokejista a nikdo nemohl přehlédnout ani jeho atletické dovednosti. Že by Jiří mohl být někdy skvělý herec, v té době nenapadlo nikoho.
A nikoho to nenapadlo ani poté, co Jiří po krátké anabázi na gymnáziu v pražské Kodaňské ulici přestoupil na elektrotechnickou průmyslovku na Smíchov. ,, Já tehdy vůbec nevěděl, kam se chci ubírat. Ale věděl jsem, že musím a chci něco vystudovat, " vzpomínal později Jiří Adamíra. Ostatně, byla válka a perspektivy v dobách protektorátu Čechy a Morava byly pro mladé chlapce nejisté, a stejně jako v mnoha jiných životech, i v tom Adamírově sehrála roli náhoda. Ač všude kolem vládla nejistota válečných let, touhy mladých lidí neumlčela. A Jiří nebyl výjimkou. Bylo to právě v době německé okupace tehdejšího Československa, kdy mu bylo dopřáno poprvé přičichnout k divadlu. ,, Tak nějak jsem začal cítit, že by se mi tenhle kousek kumštu mohl líbit. A když přišla možnost s kamarádem zkusit zkoušky do divadla, vůbec jsem se tomu nebránil. On byl sice herecky zdatnijší, alespoň mně to tak přišlo, ale nakonec vzali mě," vzpomínal Adamíra na svoje začátky v amatérském hereckém souboru.
„Výlet" do Hannoveru Válka ale byla neúprosná, a tak nakonec divadelní snahy mladého pražského studenta přervala obsílka s oznámením, že musí nastoupit na práci
IlrnEcKA M,,Ní:ELSTYi ... 1 T,\ BEZ PRsn·:sKC
I I7
do Říše.,, Nevéděljsem, co mám dělat. Ale stejnéjako stovky ostatních klu/cit a holek jsem nakonec .fo!. Co jiného zb_i:valo," popisoval později. O tom, co prožil při bombardování v nčmcckém Hannoveru, nikdy moc rád nehovořil. ,, Nebyl jsem sám. Bylo nás tam moc. A při bombardování jsme byli rádi, že jsme pfriili, '' zmínil se před léty v jednom z rozhovorů jen jakoby na okraj a vzpomínky na válečné hrt"1zy si nechal hluboko v sobč. Ostatnč ne náhodou se mu vybavily o mnoho let pozdčji, kdy si zahrál roli fanatického příslušníka SS v dnes již legendární televizní inscenaci Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou,,. Válka skončila a mladý Jiří se vrátil v kvčtnu roku 1945 z totálního nasazení v Nčmccku. Po všech tčch utrpeních, která s sebou válka přinesla, v sobč student elektrotechnické průmyslovky našel to, čemu se říká chuť do života. A v Adamíro vč případč to byla nejen chuťprochá.t.ct se s dívkami kolem Vltavy a dívat se na Prahu z Petřína, ale se svým kamarádem, s kterým už jednou ochutnal herectví, v tčch pokusech pokračovat, a možná je i rozvíjet. ,,B_ylo lo něco 110vf.;ho. Hrozně jsme chtNi zac:ít něco dělat, žít." V té dobč jcštč netušil, že to bude právč on, kdo se svými mladými kolegy začne budovat v osvobozeném Československu nové divadlo.
Do divadla, k pionýrům ... Divadlo mladých pionýn°1 v centru Prahy bylo tou první scénou, kde si Jiří Adamíra vyzkoušel, co to znamená býti hercem. Jak sám pozdčji vzpomínal, mčl z toho smíšené pocity, ale pro kluka, který si v životč už lecčím prošel, to bylo něw fascinujícího. A přes to, že jeho první rolí byla významem malá postava mladého německého vojáka, divadlo mu učarovalo. Možná to bylo i tím, že měl to obrovské štěstí a už při svém prvním setkání s divadlem se mohl potkat s později skvělými herci, jakými byli Otto Šimánek či Jiří Holý. „ lvfoc jsme si rozuměli. V/iichni jsme chtěli dělat dobré divadlo a přiznám se, že ani netuJím,jak mě tu mohlo z niť:ehu nic tak moc vtáhnout," vyprávěl Jiří Adamíra. Divadlo ho připoutalo natolik, že se jako čerstvý maturant rozhodl, že bude studovat na filozofické fakultě Karlovy univerzity divadelní vědu . .,l'-lápad to byl dle mého názoru krásnj', ale dlouho mi nevydržel. To divadlo samotné prostě bylo silněj.š-í. A tak jsem zu ním fa!,,; vzpomínal už jako uznávaný herce.