Dopad velkého úspěchu rozvíří vítr drobných nepříjemností (japonské přísloví) Chlápek ležící vedle měl na pravém rameni vyte tovanou otrockou značku. Zkoušel se jí zbavit tím, že si kůži pálil žhavým železem, ale i přes jizvy z popálenin ten cejch pořád celému světu hlásal, že majitel téhle kůže byl jednou podčlověk. Ne zakryl to ani prach a komáří píchnutí, která mu značku na třech místech vyšperkovala. Letos se těch hmyzích parchantů vůbec vyrojilo zatraceně hodně. Zajímalo by mě, odkud se berou, protože jaro bylo tak suché, že jsme museli začít konden zovat vodu, aby nám půlka města nepochcípala žízní. A dneska bylo obzvláštní vedro. Vedro tak strašné, že jsem dokonce neměl ani chuť zapálit si doutník. Ale přemohl jsem se, opřel se o kmen usycha jícího smrku a zapálil si tabák z první tuzemské sklizně. Podařilo se nám totiž vykšeftovat s par tou toulavých bulharských obchodru'ků několik se men, a kupodivu se jim v Brně docela dařilo. Ale pořádný doutník, takový, jako se dělával na Kubě, z toho prostě nebyl. Nevím, jestli to bylo tím, že jej na svých stehnech nešoulala macatá černoška, ale
7
FRANTIŠEK KOTLETA
ta chuť - no, nebylo to ono... Jako když vám vy juchaný barman namísto normální koly podstrčí tu bez cukru. Jo, zlatý časy, kdy tohle byl můj je diný problém. „Vidíš něco?" zeptal jsem se chlápka. Říkali mu Bob. Byl to Čech. Přitáhl do Brna bez peněz s celou rodinou, a aby ji uživil, prodal tu sám sebe do otroctví. Poslední roky pak s partou ostatních přivandrovalců čistili a obnovovali městskou ka nalizaci. Ukázalo se, že za války sloužil v armádě, tak jsem ho z toho kanálu vytáhl a dal mu novou práci. Na můj dotaz jenom zavrtěl hlavou. Přitom měl dalekohled stále přitisknutý na očích. Zatímco zbytek chlapů se okázale nudil, odpočíval nebo se prostě jenom tak, s pohledem upřeným na mra ky, dloubal v nose nebo škrábal v rozkroku, Bob se vážně snažil. Jako by i potom, co jsem nařídil všechny otroky osvobodit, měl pocit, že musí od vádět lepší výkon než ostatní, jinak si to odskáče. Naše pozorovatelna se nacházela na vyvýšeném zarostlém kopečku, ze kterého jsme měli relativně dobrý výhled. Slovo relativně bylo na místě, proto že okolní krajina byla porostlá nálety bříz a olší, které dosahovaly výšky kolem pěti metrů. Potáhl jsem z doutníku a ohnal se po komárovi. Většinou je hutný kouř z tabáku dokázal odehnat, ale ten hle byl obzvlášť agresivní. Na třetí pokus jsem si ho rozmázl po staré vojenské vestě. ,,Plukovníku, někdo se blíží," ozval se Bob. Nechal jsem si doutník v puse a přišoural se k němu. Podal mi dalekohled a namířil rukou smě rem k zapadajícímu slunci. Chvíli jsem zaostřoval
8
POLOČAS ROZPADU
a zíral na stromy, když v tom jsem konečně uviděl, jak se přes povadlé listy bříz prodral skoro nezna telný obláček prachu. Mezi stromy uháněl jezdec na koni. Kdyby nebylo takové sucho, neviděli by chom nic. Potáhl jsem mocně z doutníku. "Ke koním," za velel jsem a ospalí a unudění chlapi najednou ožili.
* * * Setkali jsme se kousek pod naší pozorovatelnou. Tím jezdcem byla totiž Alice. Něco jako moje ochranka, pravá ruka a tak trochu matka i dcera dohromady. ,,Je jich víc, než jsme čekali. Šest náklad ních aut a dobrých pětadvacet chlapů na koních k tomu," ohlásila poté, co zastavila svého hnědá ka. Přitom se kolem ní vytvořil oblak prachu z vy sušené hlíny. ,,Mají naftu?" zeptal jsem se překvapeně. „Ne," zavrtěla hlavou. "Táhnou je koně. Sundali z těch náklaďáků, co mohli, aby byly lehčí, a kaž dý táhne šest koňských párů. Ozbrojenci vypadají dost ostražitě, nejspíš už se k nim donesly zprávy o nových pořádcích v oblasti," dodala. ,,Asi ne takové, aby se nám vyhnuli pořádným obloukem," zašklebil jsem se a utřel si špinavý pot z čela. Ten prach byl všudypřítomný. Otočil jsem se na svou jednotku - patnáct chla pů. Většinou bývalí vojáci nebo veteráni z občan ské války, ostatní celkem slušně vycvičení nováčci z řad osvobozených otroků. Pokud to nezpackáme, máme šanci vyhrát bez výrazných ztrát na životě. 9
FRANTIŠEK KOTLETA
Výrazné ztráty na životě - fráze jako tahle se draly do mých myšlenek automaticky. To je to první, co se každý velitel ve skutečné válce nau čí - nenazývat věci pravými jmény. Lidé neumí rají, ale dochází ke ztrátám na životě. Stejně tak není nepřítel pozabíjen, ale eliminován, případně zneškodněn, nebo město není vypleněno, ale jeho vojenský potenciál byl výrazně omezen. "Ryan s Crashem je sledují, ale když se dosta neme za kopec, uvidíme je na kilometr daleko. Zanechávají za sebou mrak prachu velikosti Me xika," ušklíbla se Alice. Vytáhla zpoza opasku čutoru a napila se. Pak popohnala svého koně do klusu a vyrazila zpátky po vlastních stopách. Rozjeli jsme se za ní.
* * * S tím oblakem prachu měla pravdu. Karavanu kvůli tomu už z dálky nešlo přehlédnout. Byla roztažená na dobrých tři sta metrů a litoval jsem chudáky v posledních dvou autech, protože se skoro úplně ztráceli v oblacích prachu. Cesta, po které se vydali, byla totiž jenom z udusané hlíny, takže se teď proměnila v prašnou stezku. Mohli to vzít po staré asfaltové silnici, ale ta by je zavedla ph1iš blízko Brnu. Navíc pro koně nebyl rozpálený lepkavý asfalt zrovna to nejlepší. Jenže přes naši oblast museli - měli totiž na mířeno do Prahy, kde se dali otroci prodat široko daleko nejvýhodněji. Hnali jsme se podél karava ny asi půl kilometru směrem na jih chráněni mla dým lesem, a když slunce konečně ztratilo sílu,
10
POLOČAS ROZPADU
mohlo být tak kolem šesté, možná sedmé hodiny odpoledne, předjeli jsme je natolik, abychom se připravili na přepad.
* * * ,,Kde je Ryan?'' zeptal jsem se Alice nervózně. Doufal jsem, že na něj cestou narazíme. Navíc ob lak prachu na obzoru se k nám dost rychle přibli žoval, ale většina chlapů ještě neměla vykopaný pořádný okop a přesunout dál už jsme se nemohli - na cestu a po jejím okolí jsme rozházeli všechny naše hřeby pro zastavení aut. ,,Nejspíš je sledují ze severu. Jak začne boj, po znáte jejich pozici podle křiku umírajících, plu kovníku," usmála se a ze zad si konečně sundala své ákáčko, tedy přesně AK12, vrchol v evoluci slavných kalašnikovů, a pak se rozběhla na okraj lesíka. Její zbraň má efektivní dostřel kolem osmi set metrů, takže se na rozdíl od chlapů nemusela plahočit s polní lopatkou. Já se pak vydal hlouběji mezi stromy. Čekal tam na mě Bob a pět našich nejlepších jezdců.
* * * Zajeli jsme mezi vzrostlé duby, dobrý kilometr od připraveného místa přepadu, prakticky po vlast ních stopách. Zatímco mi chlapi hlídali koně, vyšplhal jsem do koruny toho nejrozložitějšího. První auto zaprášené karavany se zrovna dostalo zhruba na mou úroveň. Bylo stejné jako ta ostat ní - ruský vojenský náklaďák zbavený motoru 11
FRANTIŠEK KOTLETA
a toho nejtěžšího vybavení, aby jej mohli táhnout koně. Kde to šlo, kovové části nahradili dřevěný mi. Na korbě prvních dvou aut ležely hromady dřevěných beden zajištěných železnými řetězy. Na dalších se tísnili lidé. Většinou hodně mladí - muži i ženy. Věkový průměr byl tak šestnáct let. Poslední z náklaďáků měl na korbě dokonce plachtu. Místy několikrát záplatovanou, ale ať už se pod ní skrývalo cokoliv, ochránila to před pra chem i našimi zvědavými pohledy. Prachu se snažili vyhýbat i jezdci na koních. Jeli po stranách karavany s šátky přes ústa, dob rých tři sta metrů od aut, aby se vůbec mohli nadechnout. Seskočil jsem ze stromu a hvízdl. Téměř oka mžitě se zpoza březové džungle vynořil Bob, který za sebou táhl dva koně. A za ním zbytek naší zá ložní eskadry. S pomocí bývalého otroka jsem se dostal do sedla a v tu chvíli uviděl, jak první náklaďák pro vedl divoký manévr spočívající ve zběsilém kličko vání. Udělal něco jako ležatou osmičku, vzedmul do vzduchu mrak prachu velikosti Mexika, USA a Kanady (nejspíš i s Panenskými ostrovy k tomu) a zastavil. Koně přitom srdceryvně ržáli tak hlasi tě, že vítr ty zvuky donesl až k nám. Po zastavení se pak jeden z nich začal zběsile vzpouzet a nará žet do ostatních. Během chvíle dojely první nákla ďák i ty ostatní a začali se k němu sjíždět jezdci na koních. Přiložil jsem znovu dalekohled k očím a zamě řil se na největší shluk jezdců. Osádka prvního náklaďáku mezi nimi pobíhala a divokým gesti12
POLOČAS ROZPADU
kulováním rukama ukazovala na podvozek. Větši nu kol měli vypuštěnou a plnou našich hřebů. Sak fajn, za chvíli jim to dojde," zamručel jsem a v podstatě hned nato se ze směru po naší levé ruce ozvaly první výstřely. Jezdci začali padat ze sedel jako hrušky. Moji hoši (a Alice) je tam měli jako na střelnici. Koně zapřažení do náklaďáků se plašili a způsobovali mezi otrokáři slušný zmatek. Někteří jezdci do provázející karavanu také začali střílet, ale jen tím ještě víc plašili tažné koně. Mnozí z nich pak v panice seskakovali a vrhali se k zemi,jiní zůsta li stát a kryli se za těly svých koní. A pak jsem ho uviděl. Vysoký chlápek v dlou hém černém kabátě a s koženým kloboukem na hlavě vjel mezi hejno zmatených chlapů a začal udílet rozkazy. Během chvíle zformoval skupinu dvanácti jezdců, kteří vyrazili vstříc zakopaným střelcům. Všichni ostatní - i s velitelem v čele - obrátili koně na druhou stranu a vyrazili zpát ky směrem, odkud karavana přijela.
* * * ,,Vyšlo to, plukovníku," ozval se vedle mě Bob. Pokýval jsem spokojeně hlavou. „To je to první, co tě napadne, když máš hubu i oči plné prachu a někdo na tebe začne ze zálohy střílet. Půlku lidí pošleš zkusit čelní útok a me zitím se ostatní pokusí nepřítele objet a obklíčit. Akorát jsem, kurva, nečekal, že jich přežije tolik," zabručel jsem.
13
FANTASTICKÁ EPOCHA František Kotleta Poločas rozpadu Ilustrace na obálce Žaneta Kortusová. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2017 jako svou 671. publikaci. První vydání, 304 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o. Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12/40,
11 o oo Praha 1 - Staré Město,
telefonicky na čísle: 224 81 O 353, e-mailem na adrese: obJednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz
facebook.com/fantastickaepocha facebook.com/frantisekkotleta