Issuu

ÚŽASNÉ SVĚTY NEJVYDÁVANĚJŠÍ ČESKÉ AUTORKY FANTASTIKY

PEVN@ST

JANA REČKOVÁ

€POCHA

POHŘBENI NA SOLDAFARU

Edice Pevnost, sv. 106

Zajistili mír, ale zaplatili za to životem. Po šedesáti jsou povoláni z říše mrtvých ... Dvoudílný fantasy román.

Jana Rečková

PROTOŽE SB STMÍVÁ Ilustrace na obálce Žaneta Kortusová. Grafická úprava obálky Lukáš Tuma. Edici řídí Pavla Lžičařová. Odpovědný a jazykový redaktor Tereza Matoušková. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Praha 1, Kaprova 12, ve spolupráci s časopisem Pevnost v roce 2017, jako svou 563. publikaci. Vydání první, 520 stran. Sazba Josef Kroupa. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.

VECNÝ CAS ZUBŮ

Co se skrývá v hlubokých lesích na pomezí USA a Kanady? Dvoudílná hororová fantasy.

Kaprova 12, 11 O00 Praha 1 - Staré Město, telefonicky na čísle: 224 81 O353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz. facebook.com/fantastickaepocha

Co se stane, když se srazí technika s magií? Sbírka působivých sci-fi příběhů.

VIRTUÁLNÍ VRAZI Nápaditý sci-fi thriller z budoucnosti, v níž se virtuální realita stala pro mnoho lidí drogou a útočištěm. JAMAA DŮM

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat písemně na adrese:

PACHATEL~ ZVlAšTNfCH CINŮ

Mysteriózní fantasy román s příchutí new weird a detektivky.

PROTOŽE SE STMfVA

To nejlepší z autorčiny povídkové tvorby.

Jana Rečková (nar. 27.4.1956) Jedna z nejvýraznějších autorek domácí fantastiky má na svém kontě již několik desítek knih. Píše fantasy, sci-fi, horory či thrillery, žánry s oblibou kombinuje a nenechává se spoutávat konvencemi. Střídá i styly příběhů - poetiku s břitkým humorem a sarkasmem, přímočaré vyprávění, náznaky mezi řádky... Vždy se však můžeme spolehnout, že se nám dostane čtivé knihy s propracovanou zápletkou a řadou překvapení. Z autorčiných děl zmiňme sci-fi trilogii Údolí Žalozpěvu (Triton, Praha 2008-2009), lékařský thriller 24 a 112 hodiny denně (Klub Julese Vernea, Praha 2004) či originální fantasy Kniha prokletých (Straky na vrbě, Praha 2003). Rečková je rovněž kmenovou autorkou Nakladatelství Epocha, v jejíž oblíbené Edici Pevnost vydala dvoudílné romány Pohřbeni na Soldafaru (2008), Věčný čas zubů (2010), sbírku sci-fi povídek Pachatelé zvláštních činů (2009), sci-fi thriller Virtuální vrazi (2015) a mysteriózní fantasy Jáma a dům (2017). Nejnovějším počinem je pak výběr nejlepších povídek Protože se stmívá (2017), vycházející v reprezentativní vázané podobě. Jana Rečková je držitelkou řady ocenění - třikrát získala titul Lady fantasy, na svém kontě má i Mloka či cenu Ikaros. Opakovaně byla nominována také na Cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu. Kromě vlastní tvorby se věnuje rovněž překladům. I v nich překvapuje schopností proniknout k duchu rozdílných děl a plně využívá svůj neotřelý dar pro jazyk. 516

Obsah Maximálně

80 % duše ......................... ... . 7

Deset malých emzáků ............................ 20 Čas her ........................................ 42

I kdybych

měl

jít Tajnůstkářovým údolím ........... 75

Ruské kolo .................................... 122 Bůh

odvedle .................. ................. 136

Sedm a více mil ...................... .......... 157 Země brouků

.................................. 163

Na návštěvě doma .............................. 204 Poslední píseň Tonyho M ........................ 215 Všichni jsme na ráně ............................ 221 Smrt k MDŽ ................................... 264 Minimůrka .................................... 297

Nové bydlení .................................. 304 Poslední ticho ve skalách ........................ 328 Vánoční

autobus ............................... 373

Líp než Múza .................................. 406 Ve sluchátkách ................................ .427 Nebylo ráno . ................. ..... . .......... .452 Jana Rečková .................................. 516

Skoro všechny tyhle povídky už kdysi kdesi vyšly, ve sbornících soutěží nebo časopisech, z nichž některé už neexistují, ale vzpomenout si, kdy a kde to bylo, je nad mé síly. Podle nakladatele této knihy jsou to prý ty nejlepší. Snad. I když - vybírejte ze dvou stovek dvacet. Některé se prý nevešly. Dokonce se nevešly ani všechny, za které mám trofeje ve skříňce za sklem, na míru dělané. Psala jsem je proto, že jsem chtěla něco říct a nikdo mě neposlouchal. Což je vlastně normální, že? Přečetl si je někdo? To je otázka. Přečtěte si je teď. Zkuste to.

Jana Rečková

I~ ..

~ '

§ ~

~ ~~ ~

Maximálně

80 % duše

Drobně, ale vytrvale pršelo a hlína byla tak rozmoklá,

že ji vdova - aktuální vdova - ani nemohla nabrat tou legrační lopatkou, natož aby ji svedla hezky vysypat na rakev. Bezradně se na nás ostatní koukla, ale dočkala se jen kamenných tváří. Pokrčila rameny, vzdala to. Načež se

pokusila propuknout v pláč. Skoro jsem si říkala, jestli třeba Dreks nenadzvedne to pitomé víko a nezahrozí jí. Nebo by mohl vystrčit ruku a ukázat vztyčený prostředníček. To by mu bylo podobné. Jenomže Dreks neudělal nic. Možná už se ani tam v té tmě ironicky neušklíbl. Je prázdný a vyschlý a skvěle by hořel, jenže Irenka si to nepřála. Viděla jsem to na něm už při té říjnové návštěvě: vyčer pal všechnu sílu, nezbyla v něm ani špetka vzdoru - který člověka udržuje při životě daleko spolehlivěji než láska, to mi věřte. Vlastně mu zbývalo už jen jedno jediné: namalovat poslední obraz. Aleně tekly slzy, ale nebylo to poznat, protože neměla deštník ani klobouk. Miluše zase neměla v šatníku nic černého, takže se teď podobala jarnímu akvarelu, přesazenému do dušičkové nálady. Tamara vypadala jako zatoulaný kovboj, ostatně jako vždycky, a beztak si za rohem připne na kozačky ostruhy a hvízdne na koně. No a já chodím vždycky za Černou Máry, jak říkávala 7

I ._ ,

& ~ ~

Jana Rečková: Protože se stmívá máma; prostě strašidlo. Kdybych brečela, padaly by ze mě černé perly. Náhrobek se ztrácel v mrholení, ale stejně jsem vě děla, že je na něm osamělá skála, dramaticky se tyčící, a na ní křivý strom, patetický a uboze vznešený, zachycený v okamžiku, kdy mu kořeny už už kloužou po kameni a nedokážou se udržet. Takový byl Dreks; tak ho viděla Alena, která kreslila ten návrh. Já si ho budu pamatoval jako dlouhého, neskladného kluka a později muže, který přečuhoval ze všech šuplíků, kam ho chtěli nacpat, a vů bec mi to nezkazily ty chvíle úplně na konci, kdy už z něj byla kostra, krásná, elegantní, ušlechtilá kostra potažená křehkou kůží; na špitálním lůžku, protože Irenka by tohle doma nesnesla. ,,Miloval jsem vás všechny," řekl mi vadnoucím hlasem. ,,Všechny čtyři." Takové věci se říkají při umírání. Poposedla jsem si. ,,Chceš zavolat Irenu?" Ironicky se ušklíbl. ,,Ty mě neposloucháš." ,,To promluvilo moje vychování," odsekla jsem. ,,Poslouchám. Cokoli mi povíš." Vzala jsem ho za ruku, sám by ji nezvedl. Jistě, Irena byla pátá. Miloval čtyři. Rozumím až moc. ,,Ty si poradíš," zašelestil jeho hlas, známý a vzdálený, ostatně jako vždycky, i v dobách, kdy byl nejsilnější. ,,Ale musíš říct Aleně ... Ať nikdy nejde na doraz. Maximálně osmdesát procent, pak už to začne být nebezpečné. Vyřiď jí to." Chvilku dýchal; bezděčně jsem se přizpůsobovala jeho rytmu, což nebylo poprvé, ale dřív nešlo ani tak o dýchání. .. No, to už je jedno. ,,Na pohřební hostině. Než se opijete." 8

Maximálně

80 % duše

„Ty budeš mít hostinu?" podivila jsem se. Asi to bylo netaktní, ale Dreks se vděčně zasmál, až se rozkašlal. ,,Nojo. Slíbila to," zasípal. ,,Už to vidím .. . Míla v rů žovém, Tamara jako holka od koní. Alena v malovaném hedvábí, taková bohémská gejša ... " Usmíval se a já si uvě domila, že právě teď začal odcházet, že tady končí ironie a přijde klid a ticho. ,,A ty," zašeptal. ,,Ty budeš za čarodějku. Jako ... vždycky. Jsem rád .. . Že jsi tady... Se mnou." Odmlky mezi slovy se natahovaly na malé věčnosti. Když řekl, co chtěl, umřel, ale ještě dlouho potom se na mě díval. Pak přišla Irena.

*** Opravdu nás na hostinu pozvala, ta elegantní vdova po malíři, i když musela vědět, jak srandovní bude představování: všechny jsme si nechaly jeho jméno. Rozlehlému ateliéru, kde Dreks maloval málokdy (dával přednost přírodě nebo místnostem se zvláštním světlem, Tamara povídala, že se občas objevil se stojanem u ní ve stáji, a Alena by nejspíš mohla vyprávět ... ), vévodil jeho poslední obraz, autoportrét. Věděla jsem o něm, protože mi tehdy v půlce října řekl, k čemu se chystá, ale nenapadlo by mě, že bude takový... že tam prostě bude, on, Dreks, jeho úsměv, vrásky, jeho mládí, zklamání, provinění a všechny ty voloviny, co kdy provedl, jeho život a lásky. Navždycky, protože už teď si ho lidi fotí, těmi spešl foťáky s nastaveným programem na obrazové reprodukce. „Sto procent," zašeptala za mnou Alena a znělo to tak definitivně jako slavnostní a chmurné vyzvánění zvonů z temného kovu. ,,Kurva."

I ._ ,

~ ~•

~ & ~ ~ ~

ř' ~

Jana Rečková: Protože se stmívá strašidlo. Kdybych brečela, padaly by ze perly. Náhrobek se ztrácel v mrholení, ale stejně jsem vě děla, že je na něm osamělá skála, dramaticky se tyčící, a na ní křivý strom, patetický a uboze vznešený, zachycený v okamžiku, kdy mu kořeny už už kloužou po kameni a nedokážou se udržet. Takový byl Dreks; tak ho viděla Alena, která kreslila ten návrh. Já si ho budu pamatoval jako dlouhého, neskladného kluka a později muže, který přečuhoval ze všech šuplíků, kam ho chtěli nacpat, a vů bec mi to nezkazily ty chvíle úplně na konci, kdy už z něj byla kostra, krásná, elegantní, ušlechtilá kostra potažená křehkou kůží; na špitálním lůžku, protože Irenka by tohle doma nesnesla. ,,Miloval jsem vás všechny," řekl mi vadnoucím hlasem. ,,Všechny čtyři." Takové věci se říkají při umírání. Poposedla jsem si. ,,Chceš zavolat Irenu?" Ironicky se ušklíbl. ,,Ty mě neposloucháš." ,,To promluvilo moje vychování," odsekla jsem. ,,Poslouchám. Cokoli mi povíš." Vzala jsem ho za ruku, sám by ji nezvedl. Jistě, Irena byla pátá. Miloval čtyři. Rozumím až moc. ,,Ty si poradíš," zašelestil jeho hlas, známý a vzdálený, ostatně jako vždycky, i v dobách, kdy byl nejsilnější. ,,Ale musíš říct Aleně .. . Ať nikdy nejde na doraz. Maximálně osmdesát procent, pak už to začne být nebezpečné. Vyřiď jí to." Chvilku dýchal; bezděčně jsem se přizpůsobovala jeho rytmu, což nebylo poprvé, ale dřív nešlo ani tak o dýchání. .. No, to už je jedno. ,,Na pohřební hostině. Než se opijete." máma;

prostě

mě černé

Maximálně

80 % duše

„Ty budeš mít hostinu?" podivila jsem se. Asi to bylo netaktní, ale Dreks se vděčně zasmál, až se rozkašlal. ,,Nojo. Slíbila to," zasípal. ,,Už to vidím ... Míla v rů žovém, Tamara jako holka od koní. Alena v malovaném hedvábí, taková bohémská gejša . .." Usmíval se a já si uvě domila, že právě teď začal odcházet, že tady končí ironie a přijde klid a ticho. ,,A ty," zašeptal. ,,Ty budeš za čarodějku. Jako ... vždycky. Jsem rád ... Že jsi tady... Se mnou." Odmlky mezi slovy se natahovaly na malé věčnosti. Když řekl, co chtěl, umřel, ale ještě dlouho potom se na mě díval. Pak přišla Irena.

*** Opravdu nás na hostinu pozvala, ta elegantní vdova po malíři, i když musela vědět, jak srandovní bude představování: všechny jsme si nechaly jeho jméno. Rozlehlému ateliéru, kde Dreks maloval málokdy (dával přednost přírodě nebo místnostem se zvláštním světlem, Tamara povídala, že se občas objevil se stojanem u ní ve stáji, a Alena by nejspíš mohla vyprávět ... ), vévodil jeho poslední obraz, autoportrét. Věděla jsem o něm, protože mi tehdy v půlce října řekl, k čemu se chystá, ale nenapadlo by mě, že bude takový.. . Že tam prostě bude, on, Dreks, jeho úsměv, vrásky, jeho mládí, zklamání, provinění a všechny ty voloviny, co kdy provedl, jeho život a lásky. Navždycky, protože už teď si ho lidi fotí, těmi spešl foťáky s nastaveným programem na obrazové reprodukce. „Sto procent," zašeptala za mnou Alena a znělo to tak definitivně jako slavnostní a chmurné vyzvánění zvonů z temného kovu. ,,Kurva." 9