0277563

-

Badin

(;

NAKLAD,l

€PO(

Úvodní slovo

17

:tví Epocha, Praha 2017

Můj dědeček MUDr. Karel Uzel (1877-1957) se už před mnoha lety rozhodl sepsat své paměti. Bylo to těsně po válce, v té době dědeček už překročil sedmdesátku. Přestože se o lékařích traduje, že mají nečitelný rukopis, paměti jsou napsány úhledným a dobře čitelným písmem. Je to celkem 196 rukopisných stránek, které jeho žena babička Milča - mně a bratranci Karlovi předala krátce po dědečko­ vě smrti v roce 1957. Opatroval jsem tuto rodinnou památku, stě­ hovala se se mnou do Ostravy, Brna a Františkových Lázní, i zpátky do Ostravy, kde jsem prožil 18 let svého nejproduktivnějšího života. Tam jsem začal dědečkovy paměti ťukat do psacího stroje. A nakonec v Praze v roce 1992 jsem díky pozdně nabyté počítačové gramotnosti přepsal celé to dědečkovo dílo do elektronické formy. Zatímco já jsem už v sedmdesáti pověsil medicínu na hřebík, dě­ deček i v tomto pokročilém věku ještě stále ordinoval ve svém domě v Mělníku. Jako typický rodinný lékař si zařídil ordinační hodiny jenom dopoledne. Na své spisovatelství měl tedy dostatek času odpoledne, večer a o víkendech. Myslím, že jsme ho k amatérské literární tvorbě tak trochu inspirovali společně s mým bratrancem Karlem. Už na sklonku druhé světové války jsme totiž, oba tehdy chlapci předškolního věku, považovali za vrchol blaha, když jsme mohli večer společně s dědečkem zalehnout na široké kanape a v přítmí naslouchat jeho příhodám

5

Radim Uzel

z dětství. Dědeček vyprávěl o svých prázdninách ve Svépravicích, což je dnes součást Prahy-Horních Počernic. Pobýval tam u svého strýčka kováře. Dozvěděli jsme se o vykopávání čmeláků v lese a plavení prasat v rybníce. Slyšeli jsme taky různé příhody z Prahy-Karlína, kde měl jeho otec, můj pradědeček, truhlářskou živnost. Na prázdninový pobyt do Svépravic jezdili koňským povozem, což před­ stavovalo pro dědečka nespornou každoroční atrakci. Kromě studijních zážitků z lékařské fakulty na přelomu devatenáctého a dvacátého století, dědeček promoval na Karlo-Ferdinandově pražské univerzitě v roce 1902,jsme vyslechli také zajímavosti o léčitelských praktikách domovnice Hutašky a mnoho dalších dobrodružství. často jsme nutili dědečka k opakování, takže všechny příhody doznaly desítky válečných repríz. K celému tomu vyprávění pak neodmyslitelně patřila zvláštní vůně, která z našeho dědečka vycházela a jejímiž hlavními součást­ mi byla dezinfekce z jeho lékařské ordinace a kouř z doutníků, které si dokonce i v hubených válečných protektorátních letech občas dopřával. Tento neopakovatelný odér byl ještě doplněn terpentýnem z olejových barev používaných jeho ženou. Naše babička Milča byla totiž malířkou a veškeré tyto hovory se odehrávaly v dědečkově vile, v přízemním pokoji, honosně zvaném ateliér. Jenom občas se do těchto vzpomínek mísí náhlý úprk do sklepa zařízeného jako protiletecký kryt. Na sklonku války i tady, v Mělní­ ku, troubily sirény na poplach a my, malí chlapci předškolního věku, jsme nechápali, čeho se to ti dospělí tolik bojí. Vždyť ve sklepě jsme to měli celkem pěkně zařízeno. Byly tam přestěhovány náhradní postele, kryt vyzdoben perskými koberci; k vysoké estetické úrovni tohoto válečného útulku přispěly dokonce i některé starožitnosti z dědečko­ vy nepřeberné sbírky. S dětskou naivitou jsme se s bratrancem Karlíčkem na ty letecké poplachy skoro těšili. Dědečkovy paměti začínají kuriózním sdělením, že vlastně nezná přesný den svého narození. Jeho maminka používala jako zápisník modlitební knihu a tam měla na poslední stránce data narození všech dětí. O dědečkovi Karlovi tam bylo zapsáno, že se narodil 4. června 1877. Tak to taky dědeček měl jako dítě naučeno a hlásil to taky ve škole i na gymnáziu. Ale po osmiletém gymnáziu přišla maturita a tehdy museli všichni studenti oktávy pražského gymná6

zia v 1ruhlářské ulici donést třídnír deček se prý smál na celé kolo, kdy třídou spustil, že jsou ve třídě žáci, vědí, kdy se narodili. ,, Uzle, nesmi roků jsme vám psali na vysvědčení 1 a zatím na křestním listě máte datur stní list je úřední listina. Profesor Čá dl, že dědečkovo datum narození je s maminčinou modlitební knížkou b i když tatínek i maminka tvrdili, že prostě spletl. Na rozdíl od dědečka znám já datL 27. březen 1940. Zkrátka za těch šed matrikářské asi přece jenom trochu: Zažloutlé stránky dědečkových p: provokují k srovnávání méhovlastníl čátků medicínské praxe. Poměřování vlastních zkušeností totiž vrhá na n Ne nadarmo jsme na střední škole vn memorovali heslo Tempora mutantu

se mění a my se měníme s nimi. častc mění víc, zda časy, nebo my sami. Ať ků musí být vždycky od rodičů a prarc podstatou nejen věčně trvajícího gen1 mínkou jakéhokoliv vývoje společno pro mne asi můj dědeček nepřestane Nedostižným hlavně proto, že ne!: Zdálo by se, že za 62 let, to je práv a mým dědečkem, se toho moc nezrr hlasí a zuby nám už netrhají,jako za 1 srdných bratří. Bohužel už jsme všal v rybníce a můj vnuk Jan už zcela ji čmelákům, tím méně pak chytat v Čť rád jednou přečte tyto řádky stejně,. kovy. Jak se jenom medicína od dob děc ijá už při svém vzpomínání vypadám

o svých prázdninách ve Svépravicích, lorních Počernic. Pobýval tam u svého ne se o vykopávání čmeláků v lese a plai jsme taky různé příhody z Prahy-Karů pradědeček, truhlářskou živnost. Na 3vic jezdili koňským povozem, což před1rnou každoroční atrakci. z lékařské fakulty na přelomu devatedědeček promoval na Karlo-Ferdinan:e 1902, jsme vyslechli také zajímavosti movnice Hutašky a mnoho dalších dobli dědečka k opakování, takže všechny čných repríz. 1í pak neodmyslitelně patřila zvláštní a vycházela a jejímiž hlavními součást­ rnřské ordinace a kouř z doutníků, kteválečných protektorátních letech občas ~lný odér byl ještě doplněn terpentýnem :::hjeho ženou. Naše babička Milča byla hovory se odehrávaly v dědečkově vile, ě zvaném ateliér. 1 vzpomínek mísí náhlý úprk do sklepa kryt. Na sklonku války i tady, v Mělní­ h a my, malí chlapci předškolního věku, fospělí tolik bojí. Vždyť ve sklepě jsme to Byly tam přestěhovány náhradní posteoberci; k vysoké estetické úrovni tohoto konce i některé starožitnosti z dědečko­ kou naivitou jsme se s bratrancem Karr skoro těšili. jí kuriózním sdělením, že vlastně nezná Jeho maminka používala jako zápisměla na poslední stránce data narození .rlovi tam bylo zapsáno, že se narodil dědeček měl jako dítě naučeno a hlásil ziu. Ale po osmiletém gymnáziu přišla hni studenti oktávy pražského gymná-

Můj dědeček MUDr. Karel Uzel

zia v Truhlářské ulici donést třídnímu profesorovi křestní list. Dě­ deček se prý smál na celé kolo, když profesor dr. Čáda před celou třídou spustil, že jsou ve třídě žáci, kteří chtějí dělat maturitu a nevědí, kdy se narodili. ,,Uzle, nesmějte se, vy jste to. Celých osm roků jsme vám psali na vysvědčení datum narození 4. června 1877 a zatím na křestním listě máte datum 4. května." Marná sláva, kře­ stní list je úřední listina. Profesor Čáda tedy nekompromisně rozhodl, že dědečkovo datum narození je 4. květen. Dědečkova námitka s maminčinou modlitební knížkou byla pro pana profesora směšná , i když tatínek i maminka tvrdili, že se farář v matričním záznamu prostě spletl. Na rozdíl od dědečka znám já datum svého narození přesně - je to 27. březen 1940. Zkrátka za těch šedesát let se kvalita farářské práce matrikářské asi přece jenom trochu zlepšila. Zažloutlé stránky dědečkových pamětí mne už několik desetiletí provokují k srovnávání mého vlastního dětství, dospívání, studií i počátků medicínské praxe. Poměřování dědečkových zážitků měřítkem vlastních zkušeností totiž vrhá na mnohé události zajímavé světlo. Ne nadarmo jsme na střední škole v nepovinné latině jako první učivo memorovali heslo Tempora mutantur et nos mutamur in illis - časy se mění a my se měníme s nimi. často jsem pak uvažoval o tom, co se mění víc, zda časy, nebo my sami. Ať tak, či tak, pokolení synů a vnuků musí být vždycky od rodičů a prarodičů nutně odlišné. Je to vlastně podstatou nejen věčně trvajícího generačního konfliktu, ale také podmínkou jakéhokoliv vývoje společnosti. Přes všechny tyto odlišnosti pro mne asi můj dědeček nepřestane být téměř nedostižným vzorem. Nedostižným hlavně proto, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Zdálo by se, že za 62 let, to je právě ten věkový rozdíl mezi mnou a mým dědečkem, se toho moc nezmění. Křestní listy nám lépe souhlasí a zuby nám už netrhají,jako za dědečkova mládí, fráteři u Milosrdných bratří. Bohužel už jsme však neměli možnost plavit prasata v rybníce a můj vnuk Jan už zcela jistě nebude vybírat med lesním čmelákům, tím méně pak chytat v českém rybníku raky. lřeba si ale rád jednou přečte tyto řádky stejně, jako já se zájmem čtu ty dědeč­ kovy. Jak se jenom medicína od dob dědečkových studií změnila! Vždyť ijá už při svém vzpomínání vypadám jako zasloužilý pamětník. Když 7

Radim Uzel

vyprávím dnešním mladým medikům o tom, že jsme dělali v nemocnici těhotenské testy na myších, tak si to už nedovedou představit a dívají se na mne, jako by vstal z hrobu sám Avicenna nebo dokonce Hippokratés. A co třeba ultrazvuk. Ten pro nás před padesáti lety představoval jenom exotické slovo. A to už vůbec nemluvím o asistované reprodukci, která byla za dob našich studií science fiction. Vzpomínky na mého dědečka nejsou jenom z válečného období. I po válce jsme s maminkou často i několikrát za rok na Mělník za dědečkem Karlem a babičkou Milčou zajeli na návštěvu. Vzpomínám, že jednou jsem tam dokonce cestoval sám. Bylo to někdy v padesátých letech a já, žák obecné školy, jsem byl nasazen v Ostravě do pražského rychlíku, vybaven fotografií, na jejímž rubu bylo potvrzení o mé totožnosti s razítkem Místního národního výboru, a kartičkou s adresami příbuzných pro případ, že bych se ztratil. Rychlík z Ostravy do Prahy, tažený parní lokomotivou, jel více než sedm hodin. Vzpomínám, že v kupé se mnou tenkrát cestovaly čtyři dospělé ženy, které přede mnou, nezletilcem, bezostyšně diskutovaly o svých porodnicko-gynekologických obtížích, kterým jsem většinou nerozuměl. Otřesné byly však jejich vzpomínky na porod, při kterém všechny tyto ženy zažily nepopsatelná muka. Já jsem se sice schoval pod kabát a dělal jsem, že spím, ale všechna ta prožitá utrpení, potoky krve a zmasakrované vnitřnosti se mi hluboce zapsaly do paměti. Potil jsem se hrůzou a v tom nevinném dětském věku jsem netušil, že to patří k obvyklému dámskému folkloru. Na rozdíl od mužů vyprávějících většinou humorné a neslušné příběhy se ženy častují prožitým hororem a vesměs své medicínské zážitky zveličují. Snad chtějí vypadat jako hrdinky, ale ve skutečnosti tím většinou své spolubesednice straší. Nicméně připouštím, že tento strašidelný vlakový zážitek mohl do jisté míry přispět k volbě mé pozdější gynekologické medicínské specializace. Dědeček Karel byl podle svého vyprávění a vzpomínek velice zkušeným porodníkem. Jeho příběhy nebyly tak strašidelné, však jich je v této knize uvedeno několik. Opatruji také jeho velice cenný dokument - vysvědčení ze dne 22. září 1903, v němž vlastnoručně stvrzuje přednosta pražské porodnické kliniky profesor Rubeška, že v rámci popromoční praxe MUDr. Karel Uzel asistoval při veškerých porodnických operacích, z nichž většinu též sám s úspěchem pro8

vedl. Taková praxe byla zřejmě v tě porody v domácnosti odváděly por při komplikacích. Použití porodnic výkonům vesnického lékaře. Děde svými porodnickými úspěchy. Vzpomínám si na své poslední se ninách v roce 1957 těsně po mé r škole v Orlové a právě jsem dostal studiu na lékařské fakultě v Brně. radost a hned mě začal titulovat „pa anatomický atlas se slovy, že anato1 cíny nemění. Dostal jsem taky soup zejména skalpely s kostěnou rukoj ické. Zato Simpsonovy porodnické sám jsem s takovými kleštěmi pozdc že dědeček záhy poté 11. řijna 195 úspěchy na lékařské fakultě jsem s štěstí, že se aspoň dožil mého přijet První medicínská praxe venkovs dečkových vzpomínkách vylíčena to nastoupil brzy po své promoci konfliktu s místním farářem a ner ko-Uherska lehké. Klerikální nep tak daleko, že když krátce po poro čtyřiadvaceti letech zemřela na tul trest boží pro neznaboha. Není div ště. Nabízela se tenkrát dvě místa: prý pragmaticky usoudil: Dobrouč se tedy do Dolní Dobrouče na úste Téměř tři desetiletí strávil v této ob lován a hýčkán. Často jsem přemýšlel o tom, ja~ života nashromáždil docela slušnéj že je lékař lidumil, který léčí chud samozřejmě pravda, ale dokonce i snažili se nějak panu doktorovi o neměli samozřejmě nazbyt zemědě

1 medikům o tom, že jsme dělali v nemoctyších, tak si to už nedovedou představit vstal z hrobu sám Avicenna nebo dokonultrazvuk. Ten pro nás před padesáti lety ,é slovo. A to už vůbec nemluvím o asisto1 za dob našich studií science fiction. ~dečka nejsou jenom z válečného obdonkou často i několikrát za rok na Mělník 1bičkou Milčou zajeli na návštěvu. Vzpo,m dokonce cestoval sám. Bylo to někdy .ák obecné školy, jsem byl nasazen v Ostu, vybaven fotografií, na jejímž rubu bylo . s razítkem Místního národního výboru, říbuzných pro případ, že bych se ztratil. 1y, tažený parní lokomotivou, jel více než že v kupé se mnou tenkrát cestovaly čtyři nnou, nezletilcem, bezostyšně diskutovaly ologických obtížích, kterým jsem většinou šakjejich vzpomínky na porod, při kterém epopsatelná muka. Já jsem se sice schoval spím, ale všechna ta prožitá utrpení, poto11itřnosti se mi hluboce zapsaly do paměti. m nevinném dětském věku jsem netušil, že skému folkloru. Na rozdíl od mužů vypráé a neslušné příběhy se ženy častují prožié medicínské zážitky zveličují. Snad chtějí ve skutečnosti tím většinou své spolubeřipouštím, že tento strašidelný vlakový záiřispět k volbě mé pozdější gynekologické

dle svého vyprávění a vzpomínek velice leho příběhy nebyly tak strašidelné, však 10 několik. Opatruji také jeho velice cenný :e dne 22. září 1903, v němž vlastnoručně :é porodnické kliniky profesor Rubeška, že ~MUDr.Karel Uzel asistoval při veškerých z nichž většinu též sám s úspěchem pro-

Můj dědeček

MUDr. Karel Uzel

vedl. Taková praxe byla zřejmě v těch dobách nezbytností. Normální porody v domácnosti odváděly porodní báby a doktora volaly jenom při komplikacích. Použití porodnických kleští patřilo tedy k běžným výkonům vesnického lékaře. Dědeček se také mohl směle pochlubit svými porodnickými úspěchy. Vzpomínám si na své poslední setkání s dědečkem. Bylo to o prázdninách v roce 1957 těsně po mé maturitě na Jedenáctileté střední škole v Orlové a právě jsem dostal vyrozumění, že jsem byl přijat ke studiu na lékařské fakultě v Brně. Můj dědeček měl z toho velikou radost a hned mě začal titulovat „pane kolego". Taky mi věnoval svůj anatomický atlas se slovy, že anatomie se na rozdíl od ostatní medicíny nemění. Dostal jsem taky soupravu lékařských nástrojů, z nichž zejména skalpely s kostěnou rukojetí byly už v té době dosti archaické. Zato Simpsonovy porodnické kleště jsou stále použitelné a já sám jsem s takovými kleštěmi později mnohé porody odvedl. Škoda, že dědeček záhy poté 11. října 1957 zemřel, takže svými studijními úspěchy na lékařské fakultě jsem se mu už nemohl pochlubit. Ještě štěstí, že se aspoň dožil mého přijetí na fakultu. První medicínská praxe venkovského lékaře v Mutěnicích je v dě­ dečkových vzpomínkách vylíčena nadmíru zajímavě. Na toto místo nastoupil brzy po své promoci v roce 1903 a záhy se dostal do konfliktu s místním farářem a neměl to v Mutěnicích za Rakousko-Uherska lehké. Klerikální nepřátelství šlo v té době dokonce tak daleko, že když krátce po porodu mého otce babička ve svých čtyřiadvaceti letech zemřela na tuberkulózu, ohlásil farář, že je to trest boží pro neznaboha. Není divu, že krátce poté změnil působi­ ště. Nabízela se tenkrát dvě místa: Dolní Dobrouč a Zlín. Dědeček prý pragmaticky usoudil: Dobrpuč - dobrý, Zlín - zlý. Odstěhoval se tedy do Dolní Dobro uče na U steckoorlicko a rozhodně nelitoval. Téměř tři desetiletí strávil v této obci jako vesnický lékař všemi milován a hýčkán. Často jsem přemýšlel o tom, jak je možné, že dědeček za svého života nashromáždil docela slušné jmění a přitom o něm každý říkal, že je lékař lidumil, který léčí chudobné lidi zcela zdarma. To byla samozřejmě pravda, ale dokonce i ti nejchudší pacienti se vždycky snažili se nějak panu doktorovi odvděčit. Chalupníci a bezzemci neměli samozřejmě nazbyt zemědělských produktů, ale čas od času 9

Radim Uzel

kápla nějaká lidová starožitnost. Tu malovaný hrníček, soška, nebo naivní obrázek na skle. Zejména tyto obrázky dědeček celoživotně sbíral a nashromáždil jich několik stovek. Vzhledem k unikátnosti takové sbírky to po dědečkově smrti všechno zabavil stát a obrázky putovaly do národopisného muzea. Jenom pár kousků se podařilo ,,zachránit",jájich mám asi deset a něco má i bratranec Karel. Dědečkova sbírka starožitností byla impozantní. Prakticky celý jednoposchoďový dům v Mělníku, kde dědeček až do smrti bydlel, byl přímo nabit starožitným mobiliářem, desítkami starožitných hodin, stovkami vzácných obrazů. Kromě toho tam byla sbírka porcelánu, starého skla, fajfek a já nevím čeho ještě. Bohužel po dědečkově smrti toho babička hodně pod cenou prodala a ještě více toho bylo rozkradeno samozvanými návštěvníky. Jako dědictví mi zůstalo jenom pár kousků empírového nábytku, čtvery hodiny, lustr, svícen na deset svíček, několik obrázků a hrací strojek. Mám aspoň na dědečka pěknou vzpomínku. Co se týká ekonomických úvah, už v dětství jsem svého dědečka viděl málem jako jakéhosi spravedlivého zbojníka, který bohatým bral a chudým dával. Přestože za svého života nahospodařil slušné jmění včetně krásného domu, i když tento dům oplýval sbírkou starožitností, které mu právem závidělo ledakteré muzeum, léčil chudé a potřebné vždycky zcela zdarma, přestože tehdejší systém nemocenského pojištění zdaleka nedosahoval kvalit vyspělých zemí. Sám vzpomínám, jak jednou odmítal dokonce od jedné pacientky „honorář" deseti vajec s poznámkou, aťje raději usmaží svým dětem. Na své poslední štaci městského lékaře v Mělníku byli dědeček a jeho druhá žena, babička Milča, pronásledováni zlým osudem. V roce 1939 zemřeli brzy po sobě náhle oba jejich synové- nejdříve mladší Pravoslav a za dva měsíce po něm i můj otec Radim. Svého tatínka Radima jsem vůbec nepoznal - narodil jsem se víc než čtyři měsíce po jeho smrti jako pohrobek. Musela to být tenkrát krutá tragédie, když maminka, necelý rok provdaná a v pátém měsíci těhotenství, ztratila náhle manžela prakticky na počátku druhé svě­ tové války. Napsala mi do památníku, že jsem se narodil půl hodiny před půlnocí za silného hromobití a blesků nad Ostravou. Možná by to mělo pro astrology nějaký význam, já však na jakákoliv hvězdná znamení a horoskopy samozřejmě nevěřím. Narodit se o půl hodiny 10

později, měl bych narozeniny stejný zinárodní den učitelů 28. března. Také já jsem byl dědečkem inspiro Vyšly dokonce před několika lety kn ní". Myslím ale, že ty dědečkovy vz ně proto, že jsou starší. Vidím kol mnoha lidí o dějiny jejich rodu. Za r matrikách po historii svých předků.! chlubit tak uceleným rodinným histc paměti mého dědečka. Jistě si je se mnou věnujete mému dědečkovi M mínku.

nost. Tu malovaný hrníček, soška, nebo ména tyto obrázky dědeček celoživotně 11ěkolik stovek. Vzhledem k unikátnosti 1vě smrti všechno zabavil stát a obrázky muzea. Jenom pár kousků se podařilo deset a něco má i bratranec Karel. itností byla impozantní. Prakticky celý ělníku, kde dědeček až do smrti bydlel, mobiliářem, desítkami starožitných ho1zů. Kromě toho tam byla sbírka porcelá1evím čeho ještě. Bohužel po dědečkově ,od cenou prodala a ještě více toho bylo 1ávštěvníky. Jako dědictví mi zůstalo jeJ nábytku, čtvery hodiny, lustr, svícen na ů a hrací strojek. Mám aspoň na dědečka

už v dětství jsem svého dědečka spravedlivého zbojníka, který bohatým >že za svého života nahospodařil slušné u, i když tento dům oplýval sbírkou stazávidělo ledakteré muzeum, léčil chudé jarma, přestože tehdejší systém nemo11edosahoval kvalit vyspělých zemí. Sám 1ítal dokonce od jedné pacientky „honoJu, aťje raději usmaží svým dětem. !stského lékaře v Mělníku byli dědeček 3 Milča, pronásledováni zlým osudem. • sobě náhle oba jejich synové - nejdříve ěsíce po něm i můj otec Radim. !m vůbec nepoznal - narodil jsem se víc rtijako pohrobek. Musela to být tenkrát ka, necelý rok provdaná a v pátém měsíci 1anžela prakticky na počátku druhé svě­ amátníku, že jsem se narodil půl hodiny nobití a blesků nad Ostravou. Možná by ý význam, já však na jakákoliv hvězdná zřejmě nevěřím. Narodit se o půl hodiny

Můj dědeček MUDr. Karel Uzel později, měl bych narozeniny stejný den jako J. A. Komenský na Mezinárodní den učitelů 28. března. Také já jsem byl dědečkem inspirován a napsal jsem svoje paměti. Vyšly dokonce před několika lety knižně pod názvem „Rozpomínání". Myslím ale, že ty dědečkovy vzpomínky jsou zajímavější. Hlavně proto, že jsou starší. Vidím kolem sebe stále vzrůstající zájem mnoha lidí o dějiny jejich rodu. Za nemalé peníze pátrají ve starých matrikách po historii svých předků. Málokdo z nich se však může pochlubit tak uceleným rodinným historickým pohledem, který skýtají paměti mého dědečka. Jistě si je se zájmem přečtete a společně se mnou věnujete mému dědečkovi MUDr. Karlu Uzlovi tichou vzpomínku.

Radim Uzel

1 úvah,

,.

11

-

DědečkoV3

MUDr. Kar, *4. 6. 1877 tll

r

Každý správný životopis začíná vždy sím hned čtenáře zklamat, protože n maminka měla ve svých modlitbách zení všech dětí a o mně měla napsár 1877. To však o mně platilo jenom c třídnímu profesorovi donést křestní když profesor Dr. Čáda před celou t kteří chtějí dělat maturitu a nevědí, te se, vy jste to. Celých osm roků jsr tum narození 4. června 1877 a zatín 4. května. Protože křestní list je úřed už vždycky platit 4. květen." Moje námitka s modlitební kní2 ná, třebaže datum mého křtu na kř 16. června - a nebylo tenkrát zvykem pohanem. A tak mám narozeniny dv jsou správné, nevím. Oba rodiče tvrd byl 4. červen a že se farář v matričním totiž faráři často opravdu vedli nedb:

Dědečkovy paměti MUDr. Karel Uzel *4. 6. 1877 tll. 10. 1957 Každý správný životopis začíná vždy datem narození. Tady však musím hned čtenáře zklamat, protože nevím, kdy jsem se narodil. Moje maminka měla ve svých modlitbách na poslední stránce data narození všech dětí a o mně měla napsáno, že jsem se narodil 4. června 1877. To však o mně platilo jenom do maturity. Tehdy jsme museli třídnímu profesorovi donést křestní list. Smál jsem se na celé kolo, když profesor Dr. Čáda před celou třídou spustil, že jsou tady žáci, kteří chtějí dělat maturitu a nevědí, kdy se narodili. ,,Uzle, nesměj­ te se, vy jste to. Celých osm roků jsme vám psali na vysvědčení datum narození 4. června 1877 a zatím na křestním listě máte datum 4. května. Protože křestní list je úřední listina, bude pro vás napříště už vždycky platit 4. květen." Moje námitka s modlitební knížkou mé maminky byla směš­ ná, třebaže datum mého křtu na křestním listě bylo asi správné 16. června - a nebylo tenkrát zvykem zdravé dítě tolik neděl nechávat pohanem. A tak mám narozeniny dvoje: 4. května a 4. června. Které jsou správné, nevím. Oba rodiče tvrdili, že podle pouti v Chvalech to byl 4. červen a že se farář v matričním záznamu prostě spletl. Matriky totiž faráři často opravdu vedli nedbale. Na vlastní oči jsem viděl, že

13

Radim Uzel

jeden učitel v Olešnici na Moravě měl ve svém křestním listě místo „manželský syn" napsáno „manželská dcera" a později jako lékař v Dolní Dobrouči jsem zase viděl, že farář měl křestní listy nedbale poházené, sháněl a zapisoval je dodatečně. Jako docela malé dítě jsem se prý v noci často bál, křičel ze spaní a při probuzení prosil maminku, aby rozsvítila. Dnes si to vysvětluji tak, že jsem měl snad nějaké cizopasníky, škrkavky nebo roupy. Svou postýlku jsem měl v kuchyni, kde kromě služebného děvčete, které spalo na kanapi, nikdo jiný nespal. Ještě když jsem chodil do školy, rád jsem šel spát,ještě když ostatní byli u stolu, naslouchal jejich ře­ čem a při nich pak ve své postýlce usnul. Moje nejrannější vzpomínka je spojena s úrazem, který jsem utrpěl asi ve čtyřech letech. Můj otec byl truhlář. Jednou odpoledne na dvoře odřezával dělník kraj prkna, které mělo ostrý hrot. Když jsem tento okraj odnášel, upadl jsem a hrotem jsem si na levé straně prorazil tvář blízko úst. Tenkrát se neběželo hned k lékaři. Naším lékařem byla domovnice paní Hutašová, tuším, Barbora, která roztloukla mořskou cibuli, natřela na hadříček a přiložila na tvář. Pamatuji si, že jsem s šátkem na tváři běhal dost dlouho. Po poranění mi zůstala už nadosmrti ošklivá jizva. Můj starší bratr Pepa často říkával ve zlosti, když jsme se poškorpili: ,,Na darmo se neříká, chraňte se znamenaných!" A když už jsem u té domovnice Hu tašky, jak jsme jí říkávali, nebude na škodu povědět o její medicíně. Když jsme jako děti trpěli nějakými neduhy, tu byla vždy volána Hutaška, aby nás namazala sádlem. Její prsty od práce tvrdé jako roubíky krutě zajely do zad, při angínách zvedaly masáží spadlé mandle, a čím byla masírovaná část těla červenější, tím byl výsledek jistější. Já, který jsem měl odjakživa sádlo nerad, jsem se těmto procedurám jen s odporem podřizoval a ještě dnes s ošklivostí vzpomínám na pocit svého mastného těla, třeba pak ručníkem otřeného. Bolelo-li někoho z nás dětí bříško, přišla zas Hutaška a natahovala nám pupíček. Tuhle proceduru maminka odkoukala a tak nás často kladla svlečené na zem, prsty zajela od pupíčku na záda, zde ve dvou řasách uchopila kůži a tělo zvedala. Způsobilo to příšernou bolest v zádech, při které se přirozeně zapomnělo na bolest v bříšku. Odporné taky bylo léčení proti uhranutí. To se maminka trochu vymočila na podolek košile a tím mně „umyla" obličej. 14

Pokud nás některého bolely z k tomu účelu byl už od Božího těla ček. Na řeřavé uhlí na lopatce od sm hlava se obalila vlňákem a kouř se val. Potom se hlava do šátku zaba la-li bolest, šlo se se zubem k Milo moc nebolelo, dával jsem fráterovi dv~ušesták. Fráter nepátral, který ukazal, který zub bolí a ve chvíli b zpravidla venku. Pacientů tam obyč To už muselo být někomu velmi To k nám chodíval Dr. Verich, městs na nohu. Prý to měl od záchvatu mrt z toho, že se oženil s malou, snad h pak prý žádné nedostal. Tohoto Dr viděl ještě s jinými pány chodit po d (?b~čejně n_ačerpali do skleničky vo čista. To asi tenkrát stačilo na tyfus, Dlouho chodil Dr. Verich k mam normální poloze šestého dítěte kte ~e přišel s nějakými nástroji zabale Jak? smrt a ještě dlouho potom jsen kreJcary pro malé plzeňské až k Wor Když mně bylo šest roků, vedla m do -~kol~ v_ Karlíně. Tato škola tam ~tOJI s nap1sem: ,, Pojď sem synu, uč ze hned v prvních hodinách jsme byl; krát se očkovací látka brala z ujatýd V prvních třídách jsem měl pana z yod?lky. Měl brejle a byl na nás I stavalI tenkou rákoskou přes ruce. bych si na to jistě pamatoval. Tomu1 naučil správně chodit. Dával jsem t o~o~ nohou dovnitř. Protože pan 1 uhc1 se mnou jedním směrem, něk „Karle!" Ajájsem už věděl že má li odpoledne v letním hork~ nějak)

foravě měl

ve svém křestním listě místo „manželská dcera" a později jako lékař e viděl, že farář měl křestní listy nedbale al je dodatečně. '.m se prý v noci často bál, křičel ze spaní tinku, aby rozsvítila. Dnes si to vysvětluji é cizopasníky, škrkavky nebo roupy. Svou ni, kde kromě služebného děvčete, které ; nespal. Ještě když jsem chodil do školy, í ostatní byli u stolu, naslouchal jejich ře­ Jstýlce usnul. ínka je spojena s úrazem, který jsem utrl ůj otec byl truhlář. Jednou odpoledne na j prkna, které mělo ostrý hrot. Když jsem sem a hrotem jsem si na levé straně pro rase neběželo hned k lékaři. Naším lékařem ašová, tuším, Barbora, která roztloukla hadříček a přiložila na tvář. Pamatuji si, že ldostdlouho. Po poranění mi zůstala už nataršíbratr Pepa často říkával ve zlosti, když mo se neříká, chraňte se znamenaných!" novnice Hutašky, jak jsme jí říkávali, nejejí medicíně. Když jsme jako děti trpěli vždy volána Hutaška, aby nás namazala ·tvrdé jako roubíky krutě zajely do zad, při ,padlé mandle, a čím byla masírovaná část ,ledek jistější. Já, který jsem měl odjakživa to procedurám jen s odporem podřizoval zpomínám na pocit svého mastného těla, ~ho. dětí bříško, přišla zas Hutaška a natahoproceduru maminka odkoukala a tak nás ~em, prsty zajela od pupíčku na záda, zde ~ůži a tělo zvedala. Způsobilo to příšernou ;e přirozeně zapomnělo na bolest v bříšku. proti uhranutí. To se maminka trochu vy3 tím mně „umyla" obličej.

Můj dědeček MUDr. Karel Uzel

bolely zuby, tak nás nakuřovali. Patrně na křížku uschlý věne­ cek. Na rerave uhh na lopatce od smetl se pak vysypala drť u věnečku hlava se obalila vlňákem a kouř se mocně otevřenými ústy vdecho~ val._ Potom se hlava do šátku zabalila a hned se šlo spát. Nepovolila-li bolest, šlo se se zubem k Milosrdným na Starém městě. Aby to moc nebolelo, dával jsem fráterovi, který zub tahal, už před extrakcí dvoušesták. Fráter nepátral, který zub způsobuje bolest, já jsem jen ukáza_l, který zub bolí a ve chvíli, bez všeho umrtvení, byl tento zub zpravidla venku. Pacientů tam obyčejně bývalo dost. To už muselo být někomu velmi zle, když k nám byl zavolán lékař. To k nám chodíval Dr. Verich, městský lékař karlínský, který napadal na nohuv. Prýt~ m~l od záchvatu mrtvice, od šlaku, který údajně utrpěl z toho, ze se ozernl s malou, snad hrbatou a bohatou ženou a peníze p~~ p_rý ž~d~é ?e~os,tal. Toho_to Dr. Vericha jsem často jako chlapec videi Ješte s Jmym1 pany chodit po domech a vyšetřovat pitnou vodu. ?,b~čejně n_ačerpa_Ii do ~~leničkyvod_u z P~n:1PY a doktor se díval,je-li c1sta. To asi tenkrat stac1lo na tyfus, uplav1c1 a ostatní nemoci. Dlouho chodil Dr. Verich k mamince při potratu nebo nějaké ab?or~~lní po:?ze,še~té?o dí_t_ěte, které)s~m ani _neviděl. Pamatuji se, ~e pnsel s neJakym1 nastroJ1 zabalenym1 v pap1ru, že maminka byla Jak? smrt a ještě dlouho potom jsem jí chodil dopoledne asi za čtyři kreJcary pro malé plzeňské až k Wohlratovům na Karlínské náměstí. Když mně bylo šest roků, vedla mě 16. září v roce 1883 maminka do ~kol~ v. Karlíně. '!'~to škola tam ještě dnes v nezměněné podobě stOJI s nap1sem: ,,PoJd sem synu, uč se moudrým býti." Zdá se mně že hned v prvních hodinách jsme byli očkováni proti neštovicím. Ten~ krát se očkovad látka brala z ujatých chrániček druhých očkovanců. V prvních třídách jsem měl pana učitele Wintra který pocházel z Vodolky. Měl brejle a byl na nás přísný. Pamatuj/ se, že kluci dostávali_ tenko~ r~koskou přes ruce. Já jsem byl asi hodný, protože bych s1 na to JISte pamatoval. Tomuto učiteli taky děkuji za to že mě naučil správně chodit. Dával jsem totiž při chůzi špičky jed;é nebo obou nohou dovnitř. Protože pan učitel chodil domů v Palackého ulici se mnou jedním směrem, několikrát za mnou přísně zavolal: ,~Karle!" Ajájsem už věděl, že mám dávat špičky od sebe. Usnulh odpoledne v letním horku nějaký žák při vyučování, šel k němu Pokud nás

některého

~ tomu ~č:lu ?Yl u,ž od Božího těla sc~ováván

15

KNIHYRADI1

v Nakladatelstv RadimUz

Cesty za romantiko MIJJ DEDEťEK

MIJDr. Karel IJzel

-··•··,--

Radim Uzel

Radim uzel

Přebal navrhl Lukáš Tuma. Fotografie - osobní archiv autora. Odpovědný redaktor Martin Ďásek.

Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o. , Kaprova 12, llO00Praha 1, v roce 2017 jako svou 565. publikaci. První vydání, 152 stran. Sazbu a litografii provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskl Akcent tiskárna Vimperk, s. r. o.

1. vyd., vázaná s přebalem.,formát Jt, ilustrace Jiří Winter-Nep,

Jotopříloha, NAKIADATUSM EPOCHA

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo sije lze objednat písemně na adrese: Kaprova 12, 110 00 Praha 1- Staré Město, telefonicky na čísle: 224 810 353, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, nebo na internetové stránce: www.epocha.cz