Issuu

HANA KOLAŘÍKOVÁ

•

PRAVY LE O--• PA RDI " KOZICH

HOST

sněhová vločka

Jana se nahýbá nad inkubátor, nad své dítě. Bolest se mísí s okouzlením. Je tak maličký, na hlavě má rozkošnou če pičku s bambulkou, dupačky jsou miniaturní, jako pro panenku, a přesto ještě veliké. I navzdory nezralosti a příliš brzkému příchodu na svět je krásný. Křehoučký. Svraštělý. A taky škaredý jako nějaký přestárlý mudrc, který už sám neví, kolik mu je vlastně let. Je bezbranný s těmi všemi hadičkami a monitory kolem sebe, a přitom se tváří, jako kdyby věděl všechno, jako kdyby měl v sobě uložené prošlé i budoucí věky lidské existence, povznesen nad zrození i smrt, vznikání i zanikání, nad rozkvétání i uvadání. Je jako květ rozvitý zrychleně, bez zdrženlivosti, chtějící sám sebe obětovat. Lékařka otevírá dvířka inkubátoru. ,,Klidně si ho pohlaďte," pobídla ji. Jana mu něžně přejela po tvářičce - takový miniaturní nosánek, pohladila ho po ručičce - takové tenké prstíčky, průhledné ... Náhle jí sevřel prst. Chytili se jeden druhého a v tu chvíli věděla, že se už nikdy nepustí.

svět stínů

lví hostina hodiny stojí děvčátko

z konga

za koutnicí svatovítské chrliče rút, erna a smíšek černá

apoštolka

tanec kokosových palem leopardí skvrny

Jana už je z porodnice doma, celá v černém - ve smutku - a v ruce drží mobilní telefon. Váhá, jestli má zavolat své nejlepší kamarádce Tince a nadobro se zbavit toho, co ji tak tíží a trápí. Toho, co v ní jedovatí. Před chvílí se rozloučily ve vyhlídkové restauraci nad Prahou. Nedokázala jí říct do očí pravdu o skutečném otci svého dítěte, o tom, že nebylo Alekovo, ale že tím nedozrálým tělíčkem kolovala Viktorova krev a že jejich malá Makeda měla nevlastního bratra. Nedokázala to doposud říct nikomu, i když ji

tohle tajemství drtí. Je na svého kostlivce ve skříni sama . Byla to jen jedna noc v Africe, neplánovaná, ale osudová. Od té doby nemá klid. Svědomí ji hryže jako neodbytná, hladová krysa. Chlapeček

I, I

j I

I J

, /, ,

se narodil příliš brzy. Hned po porodu ho

strčili do inkubátoru a odvezli na jednotku intenzivní

a resuscitační péče. Janě doposud zní v uších monotónní pípání přístrojů, které bdí nad těkavými životy v inkubátorech rozmýšlejícími se, zda zůstat, či odejít, nad labilními plícemi, které opakovaně náhle splasknou, a přístroj se rozkřičí, sestřička přiběhne, pomůže a plíce se zase naplní, nad nepravidelnými srdečními rytmy - některé bouchaly o život, některé o smrt. Její předčasně narozené dítě zemřelo. Smrt ošálila kontrolní přístroje i monitory rozestavené kolem inkubátoru a chlapečkova dušička se rozpustila jako sněhová vločka na venkovním parapetu. Nit jeho života se stala pro lékaře nepolapitelnou. Náhle, nečekaně, nevysvětlitelně a nevratně. Trauma se nestává traumatem samo o sobě, ale teprve uvíznutím v čase oné události. Znemožňuje jít zase vpřed, neustále si stahuje pozornost na sebe. Tma kolem Jany se koncentruje, sráží, houstne, ale jednou musí křísnout sama o sebe, zažehnout se spásnou myšlenkou, rozřeše ním, protože věci příští se rodí v nejhlubší temnotě . Pravou hybnou silou není vědomá vůle, nýbrž nevědomá část psýché, temná, nepochopitelná a neuchopitelná, lze jí jen naslouchat, když probleskne do snů, nechtěných přeřek nutí nebo zakopnutí na rovné cestě. Jana netouží po světýlku ve tmě , kterou je zavalena, naopak se ve světě stínů zabydluje. Pořád dokola si opakuje,

že smrt je jen iluzí mozku, že divoká zvířata to vědi sama to pochopila na safari v Keni, když pozorov, a dvě lvice u jejich úlovku. Lev trhal buvolí záda, hl lvice seděly opodál a čekaly, až se lev nažere. Jedna z r začala plazit k buvolovi, ale lev ji odehnal. Zkusila to Lev se rozčílil, lvici napadl a prokousl jí hrdlo. Vrátil! ke kořisti, a když se dosyta nažral, přitulil se k mrt\ jako kdyby jen spala .

Uvnitř Jany je schovaný muž. Jak bude stárnout a že1

hormonů jí bude ubývat, bude se mu čím dál víc pc

Jasné ženství zmatní, hlas se prohloubí a zhrubne, z1 rysy v obličeji, možná začne pod nosem rašit názna1 Letos jí bude třicet let, je na vrcholu ženských hor ních křivek, estrogeny na vzedmuté vlně. Svou m1 polovinu duše musí hledat vně sebe, v protějšku, l odráží, tak jak velí zákony přírody, divočina v lidech zoo, ale nejdivočejší prales, do něhož vědomí nedo A pokud se někdo přiblíží k hranici mezi vědomí vědomím, je tu děsivý strážce prahu, který zabraňt se dotyčný rozrušil sám ze sebe, aby něco podkope zidealizovanou představu o sobě samém. S Alekem byla pět let. Nikdy ji nepožádal o ruk značoval, nezmínil se o manželství a ona si ráda ne otevřená dvířka. Jak by to teď, když Alek definitivni bylo složitější. Byla hluchá k snovým dramatům k těm opakovaným a neustále omílajícím totéž, i I< ných kulisách. Často se jí zdávalo, že jede s Aleken a vždycky to končilo nehodou, překážkou na cest sjetím do příkopu. Nikdy nikam nedojeli, napos

hle tajemství drtí. Je na svého kostlivce ve skříni sama. rla to jen jedna noc v Africe, neplánovaná, ale osudová. d té ~oby nemá klid. Svědomí ji hryže jako neodbytná, adova krysa.

Chlapeček se narodil příliš brzy. Hned po porodu ho

rčili do inkubátoru a odvezli na jednotku intenzivní

·esuscitační péče. Janě doposud zní v uších monotónní Jání přístrojů, které bdí nad těkavými životy v inkubáto:h rozmýšlejícími se, zda zůstat, či odejít, nad labilními cemi, které opakovaně náhle splasknou, a přístroj se :křičí, sestřička přiběhne, pomůže a plíce se zase naplní, j nepravidelnými srdečními rytmy- některé bouchaly ivot, některé o smrt.

Její předčasně narozené dítě zemřelo. Smrt ošálila konlní přístroje i monitory rozestavené kolem inkubátoru ilapečkova dušička se rozpustila jako sněhová vločka na kovním parapetu. Nit jeho života se stala pro lékaře neipitelnou. Náhle, nečekaně, nevysvětlitelně a nevratně. Trauma se nestává traumatem samo o sobě, ale teprve m~tím v čase oné události. Znemožňuje jít zase vpřed, stale si stahuje pozornost na sebe. Tma kolem Jany oncentruje, sráží, houstne, ale jednou musí křísnout a o sebe, zažehnout se spásnou myšlenkou, rozřeše ' protože věci příští se rodí v nejhlubší temnotě. Prahybnou silou není vědomá vůle, nýbrž nevědomá část hé, temná, nepochopitelná a neuchopitelná, lze jí jen :>Uchat, když probleskne do snů, nechtěných přeřek nebo zakopnutí na rovné cestě.

lana netouží po světýlku ve tmě, kterou je zavalena, ,ak se ve světě stínů zabydluje. Pořád dokola si opakuje,

že smrt je jen iluzí mozku, že divoká zvířata to vědí. Ona sama to pochopila na safari v Keni, když pozorovala lva a dvě lvice u jejich úlovku. Lev trhal buvolí záda, hladové lvice seděly opodál a čekaly, až se lev nažere. Jedna z nich se začala plazit k buvolovi, ale lev ji odehnal. Zkusila to znovu. Lev se rozčílil, lvici napadl a prokousl jí hrdlo. Vrátil se zpět ke kořisti, a když se dosyta nažral, přitulil se k mrtvé lvici, jako kdyby jen spala. Uvnitř Jany je schovaný muž.

Jak bude stárnout a ženských hormonů jí bude ubývat, bude se mu čím dál víc podobat. Jasné ženství zmatní, hlas se prohloubí a zhrubne, zostří se rysy v obličeji, možná začne pod nosem rašit náznak kníru. Letos jí bude třicet let, je na vrcholu ženských hormonálních křivek, estrogeny na vzedmuté vlně. Svou mužskou polovinu duše musí hledat vně sebe, v protějšku, který ji odráží, tak jak velí zákony přírody, divočina v lidech, žádné zoo, ale nejdivočejší prales, do něhož vědomí nedohlédne. A pokud se někdo přiblíží k hranici mezi vědomím a nevědomím, je tu děsivý strážce prahu, který zabraňuje, aby se dotyčný rozrušil sám ze sebe, aby něco podkopalo jeho zidealizovanou představu o sobě samém. S Alekem byla pět let. Nikdy ji nepožádal o ruku, nenaznačoval, nezmínil se o manželství a ona si ráda nechávala otevřená dvířka. Jak by to teď, když Alek definitivně odešel, bylo složitější. Byla hluchá k snovým dramatům, zvlášť k těm opakovaným a neustále omílajícím totéž, i když v jiných kulisách. Často se jí zdávalo, že jede s Alekem autem, a vždycky to končilo nehodou, překážkou na cestě anebo sjetím do příkopu. Nikdy nikam nedojeli, naposledy byl

Alek dokonce zraněný, otírala mu ze spánku krev. Teď už tomu rozumí, jejich soužití nemělo žádnou budoucnost • perspektivu, chystalo se skončit fiaskem. Nedbala varování vševědoucího nevědomí a teď to má. Alekovi ublížila a ona sama se nyní s nalitými prsy cítí neúplná, okradená, ošizená - chybí jí její děťátko. Všechno začalo tím, že se zastavily starožitné plechové hodiny v hale, možná to začalo o několik minut dřív rozbitou skleněnou výplní ve dveřích. Stoletou, leptanou a nenahradí telnou. Jana bloumá torzem kdysi rozlehlého bytu, jenž zabíral celé patro novobarokního domu na Václavském náměstí. Dnes jsou z něho byty tři, i když pořád nadstandardního půdorysu se stropem vysokým přes čtyři metry. Ten její má sto čtyřicet metrů čtverečních. První, co je přivítalo, když se s Alekem vracívali domů, byly hlasité kulaté plechové hodiny. Tik tak na chvíli zaniklo v přibouchnutí plechových dvířek, která se otevírala ještě před pravými dveřmi. Plechové poškrábané dveře mátly. Nikoho by nenapadlo, že za tím nevzhledným vstupem jsou další dveře do bytu, spíš to vypadalo, že vedou do strojovny, na půdu či do kumbálu pro údržbáře. „To je skvělé, dobrá pojistka proti zlodějům," radoval se Alek, když se nastěhovali. ,.Blbost, přitahují destruktivní energii, nelíbí se mi," oponovala mu. ,.Měli bychom je odstranit." Druhý den koupil starožitné plechové hodiny tmavohnědé barvy se zažloutlým bílým ciferníkem a černými ručičkami. Byly výjimečné nejen svým stářím, ale i velikostí,

hlasitostí tikotu a taky tím, jak se doplňovaly s oprýskar materiálem vstupních dveří. „Uviděl jsem je za výkladem starožitnictví a něcc říkalo, že se budou hodit do haly, co myslíš, Jani?" Jana je archeoložka. Miluje vše staré, patinov a ohmatané lidmi, kteří už dávno zemřeli. DiskusE lem plechových dveří skončila. ,,Ty hodiny jsou nádhe vzdychla, ,.ty víš, jak na mě." Dokud šly, odpočítávaly čas. Další iluzi. Prý jdE o plující odraz nehybné bezčasovosti. Prý je už všec někde dáno. I Jana je přesvědčená o tom, že žije v ně uzavřené bublině, že žije tak, jak jí dovolí čas a prosto1 chtěla by víc - rozšířit si vědomí a protáhnout ho skulinou v zemi.

Sdělit Tince pravdu, anebo ji pravdy ušetřit? Nikdy sebou neměly žádné tajemství. Neodvážila se jí říct p do očí, jak ji tehdy v Keni zradila, že se zapletla s Viktc ale mohla by to teď hned vyblít ze sebe do mobilu. P

Viktor? Vůbec netuší, že spolu počali dítě, což taky ne1 A co Alek? Všichni ho mají přirozeně za otce a Alek se náturou gentlemana mlčí. Jestli však bude nadále 1 i ona, tak nesnesitelné napětí uvnitř jí samé bude vz1

a jednou to bouchne. Janin mobilní telefon je menší než její dlaň. s, globalizuje, scvrkává a houstne jako tma kolem ní. Je její sedmý mobil, každý další byl o něco menší a vši obsahovaly vzácné minerály z Konga, z ilegálních do' lem kterých bují zlo ve všech podobách, od korupce silných střetů mezi obchodními gangy, přes znásilň

llek dokonce zraněný, otírala mu ze spánku krev. Teď už omu rozumí, jejich soužití nemělo žádnou budoucnost ,erspektivu, chystalo se skončit fiaskem. Nedbala varo-' ání vševědoucího nevědomí a teď to má. Alekovi ublížila ona sama se nyní s nalitými prsy cítí neúplná, okradená, šizená - chybí jí její děťátko.

;echno začalo tím, že se zastavily starožitné plechové ho'ny v hale, možná to začalo o několik minut dřív rozbitou Jeněnou výplní ve dveřích. Stoletou, leptanou a nena·aditelnou. Jana bloumá torzem kdysi rozlehlého bytu, jenž zabí-

t celé patro novobarokního domu na Václavském náměstí.

1es jsou z něho byty tři, i když pořád nadstandardního 'dorysu se stropem vysokým přes čtyři metry. Ten její í sto čtyřicet metrů čtverečních. První, co je přivítalo, yž se s Alekem vracívali domů, byly hlasité kulaté plec>vé hodiny. Tik tak na chvíli zaniklo v přibouchnutí ·chových dvířek, která se otevírala ještě před pravými ~řmi. Plechové poškrábané dveře mátly. Nikoho by neJadlo, že za tím nevzhledným vstupem jsou další dveře bytu, spíš to vypadalo, že vedou do strojovny, na půdu o kumbálu pro údržbáře.

„To je skvělé, dobrá pojistka proti zlodějům," radoval Uek, když se nastěhovali.

.,Blbost, přitahují destruktivní energii, nelíbí se mi," novala mu . .,Měli bychom je odstranit." Druhý den koupil starožitné plechové hodiny tmavodé barvy se zažloutlým bílým ciferníkem a černými mami. Byly výjimečné nejen svým stářím, ale i velikostí,

hlasitostí tikotu a taky tím, jak se doplňovaly s oprýskaným materiálem vstupních dveří. „Uviděl jsem je za výkladem starožitnictví a něco mi říkalo, že se budou hodit do haly, co myslíš, }ani?" Jana je archeoložka. Miluje vše staré, patinované a ohmatané lidmi, kteří už dávno zemřeli. Diskuse kolem plechových dveří skončila. ,,l'y hodiny jsou nádherné," vzdychla, ,.ty víš, jak na mě." Dokud šly, odpočítávaly čas. Další iluzi. Prý jde jen o plující odraz nehybné bezčasovosti. Prý je už všechno někde dáno. I Jana je přesvědčená o tom, že žije v nějaké uzavřené bublině, že žije tak, jak jí dovolí čas a prostor, ale chtěla by víc rozšířit si vědomí a protáhnout ho hadí skulinou v zemi. Sdělit

Tince pravdu, anebo ji pravdy ušetřit? Nikdy před sebou neměly žádné tajemství. Neodvážila se jí říct přímo do očí, jak ji tehdy v Keni zradila, že se zapletla s Viktorem, ale mohla by to teď hned vyblít ze sebe do mobilu. Ale co Viktor? Vůbec netuší, že spolu počali dítě, což taky není fér. A co Alek? Všichni ho mají přirozeně za otce a Alek se svou náturou gentlemana mlčí. Jestli však bude nadále mlčet i ona, tak nesnesitelné napětí uvnitř jí samé bude vzrůstat a jednou to bouchne. Janin mobilní telefon je menší než její dlaň. Svět se globalizuje, scvrkává a houstne jako tma kolem ní. Je to už její sedmý mobil, každý další byl o něco menší a všechny obsahovaly vzácné minerály z Konga, z ilegálních dolů, kolem kterých bují zlo ve všech podobách, od korupce a násilných střetů mezi obchodními gangy, přes znásilňování