Sam Eastland
Bestie v Rudém lese
Moskva Kreml Major Kirov stál v pozoru, s pohledem upřeným na krvavě rudou zeď za stolem Josifa Stalina. Stalin majorovu přítomnost několik posledních minut ignoroval a pečlivě zkoumal několik složek, které měl rozložené před sebou – i když si major nebyl jistý, zda je Stalin skutečně čte, nebo se jen baví snahou znervóznit ho. Když Stalin konečně odsunul dokumenty stranou, měl Kirov už košili celou propocenou. Stalin se zaklonil v židli, zvedl hlavu a změřil si muže stojícího před sebou klidnýma, žlutozelenýma očima. „Majore Kirove.“ „Soudruhu Staline!“ „Nějaké zprávy o Pekkalovi?“ „Žádné, soudruhu Staline.“ „Jak dlouho už se pohřešuje? Dva roky, je to tak?“ „A tři měsíce. A pět dní.“ Pekkala se narodil ve městě Lappeenranta v době, kdy Finsko stále bylo ruskou kolonií. Jeho matka, Laponka, pocházela z města Rova-
16
niemi ležícího na severu. V osmnácti letech se Pekkala na přání svého otce vydal do Petrohradu, aby nastoupil k carově elitní kavalergardě. Tam z něho hned zpočátku výcviku car udělal svého zvláštního vyšetřovatele. Šlo o mimořádnou pozici. Předtím neexistovala a později Pekkalovi poskytla pravomoci, jež byly předtím, než se je car rozhodl udělit, zcela nepředstavitelné. V rámci příprav na tuto roli přešel Pekkala k policii, pak ke státní policii – četnictvu – a nakonec k carově tajné policii známé jako Ochranka. Během těch dlouhých měsíců se mu otevřely dveře, o jejichž existenci mělo ponětí jen velmi málo lidí. Po dokončení výcviku daroval car Pekkalovi jediný znak jeho úřadu, který kdy nosil – těžký zlatý disk široký na délku malíčku. Přes střed se táhl pruh bílého smaltu, který začínal v jednom bodu, rozšiřoval se, až zabíral polovinu šířky disku, a pak se na druhé straně opět zužoval do jediného bodu. Doprostřed bílého smaltu byl vsazen veliký kulatý smaragd. Tyto prvky společně vytvářely nezaměnitelný tvar, takže netrvalo dlouho, než si Pekkala vysloužil přezdívku Smaragdové oko. O moc víc toho o něm ale veřejnost nevěděla. Jeho fotografie se nesměly zveřejňovat, dokonce ani pořizovat. A protože chyběla fakta, začaly se o Pekkalovi šířit legendy, včetně zvěstí, že to vůbec není člověk, ale spíš démon vyvolaný temnými rituály arktických šamanů. Během let své služby se Pekkala zodpovídal výhradně carovi. Tehdy se dozvěděl o různých tajemstvích impéria, a když impérium padlo a ti, kteří ta tajemství znali, si je vzali do hrobu, byl překvapen, že je stále naživu. Během revoluce ho zajali a poslali do sibiřského pracovního tábora Borodok, který ležel v hlubokých lesích krasnogoljanského údolí a měl ze všech gulagů nejhorší pověst. Tam mu vzali jméno. Od té chvíle byl znám jen jako vězeň 4745.
17
Sam Eastland
Jakmile dorazil do tábora, aby si zde odpykal svůj třicetiletý trest za zločiny proti státu, velitel tábora ho poslal do divočiny. Pekkala tu měl dřevařům z gulagu označovat stromy k pokácení – velitel tábora se bál, aby se ostatní vězni nedozvěděli o Finově skutečné identitě. Označovači stromů v Borodoku vydrželi obvykle půl roku. Pracovali sami, bez možnosti útěku, prakticky bez kontaktu s lidmi. Umírali vysílením, hladem a osamělostí. Ty, kteří se ztratili nebo upadli a zlomili si nohu, obvykle sežrali vlci. Označování stromů byl jediný úkol, o kterém se v Borodoku říkalo, že je ještě horší než trest smrti. Všichni předpokládali, že bude Pekkala po smrti, ještě než skončí zima, vězeň 4745 však vydržel déle než jakýkoli jiný označovač v celém systému gulagů. Třikrát do roka mu na konci dřevařské cesty nechávali zásoby. Parafín. Konzervy s masem. Hřebíky. Zbytek si musel Pekkala obstarat sám. Pekkala byl vysoký, s širokými rameny, rovným nosem a silnými, bílými zuby. Oči měl hnědozelené a v zorničkách se mu blýskalo cosi stříbřitého, čeho si lidé všimli, jen když se jim zahleděl přímo do očí. Dlouhou tmavou kštici mu zdobily proužky předčasně zšedlých vlasů a na větrem ošlehaných tvářích mu rychle narostly vousy. Při cestách lesem s sebou nosil velkou hůl, na jejíž sukovité hlavici se ježila spousta podkovářských hřebíků. Jediná další věc, kterou měl stále při sobě, byl kbelík červené barvy na označování stromů, jež se měly pokácet. Místo štětce namáčel do šarlatové barvy ruku a otiskl ji na kmen stromu. Většina ostatních vězňů z něj nikdy neviděla víc než tyto přízračné otisky dlaní. Jen výjimečně ho zahlédli dřevaři, kteří přijeli kácet. Viděli stvoření, které jen stěží připomínalo člověka. S vězeňskou uniformou pokrytou vrstvou červené barvy a s dlouhou hřívou spadající do tvá-
18
Bestie v Rudém lese
ře připomínal spíše zvíře stažené z kůže a ponechané na smrt, kterému se nějakým zázrakem podařilo přežít. Obklopovaly ho divoké zvěsti – že jí lidské maso, že nosí hrudní plát vyrobený z kostí těch, kteří zmizeli v lese, že má čepici sešitou ze skalpů. Říkali mu Muž s krvavýma rukama. Nikdo kromě velitele Borodoku nevěděl, odkud tento vězeň přijel nebo kým byl, než se sem dostal. Muži, kteří se mu báli zkřížit cestu, netušili, že je to Pekkala, jehož jméno kdysi vyslovovali s podobnou úctou jako jejich předci jméno Boží. V krasnogoljanském lese se Pekkala snažil zapomenout na svět, který opustil. Ale svět nezapomněl na něj. Na příkaz samotného Stalina byl Pekkala přivezen zpátky do Moskvy, aby tam sloužil jako inspektor Úřadu pro zvláštní vyšetřování. Od té chvíle udržoval křehké příměří s mužem, který ho kdysi odsoudil k smrti. Po poslední misi, během níž se dostal hluboko za německé linie, však Pekkala zmizel a předpokládalo se, že byl zabit. „Vy jste, majore Kirove, ovšem přesvědčen, že je stále naživu.“ „Ano, soudruhu Staline,“ odpověděl major, „a budu, dokud neuvidím důkaz, který by mě přesvědčil o opaku.“ „Skutečnost, že se na bojišti našlo napůl spálené tělo s jeho osobními věcmi, vás o tom nepřesvědčila. Někteří lidé by to považovali za jasný důkaz, že Pekkala už není mezi námi.“ Mezi nalezenými věcmi byl inspektorův osobní průkaz i jeho revolver Webley s mosaznou rukojetí, který dostal darem od cara Mikuláše II. Předměty nalezl sovětský střelec Stefanov, poslední přeživší z protiletadlového družstva, které bylo prakticky rozpráše-
19
Sam Eastland
no v bojích v okolí Leningradu. Poté, co několik dní putoval územím obsazeným Němci, dosáhl nakonec bezpečně sovětské linie, kde ovšem ihned dostal příkaz dělat Pekkalovi průvodce zpátky do Carského Sela, bývalého carova letního sídla a zároveň místa bojů, z něhož Stefanov nedávno unikl. Pekkala měl při své misi zjistit, kde se nacházejí vykládané panely Jantarové komnaty. Jejich cena byla nevyčíslitelná, neboť se jednalo o největší poklad Romanovců. Naposledy byly spatřeny pověšené na zdech jedné z komnat Kateřinského paláce. Původní snaha kurátorů panely sundat a převézt do bezpečí na východ od Uralu se setkala s nezdarem. Lepidlo, které drží části jantaru na místě, je staré přes dvě staletí, a příliš zkřehlo, než aby s panely bylo možné hýbat. Vzhledem k tomu, že postupující německá armáda se měla do Carského Sela dostat každým okamžikem, zoufalí kurátoři panely skryli pod vrstvami tapet a mušelínu. Doufali, že Němci uvěří, že jantar byl už odvezen. Na podporu této dezinformace vysílali v sovětském státním rozhlase, který Němci neustále sledovali, že jantar je už v bezpečí na Sibiři. Nalezení jantarových panelů však bylo jen jedním ze Stalinových rozkazů. V případě nalezení tohoto pokladu měl Pekkala za úkol obsah komnaty za pomoci výbušnin zničit, a nedopustit tak, aby byly panely převezeny do Německa. Podle střelce Stefanova v době, kdy s Pekkalou dorazil do Carského Sela, už Němci panely nejenže objevili, ale také je začali skládat na nákladní auto k převozu na železniční zastávku poblíž Vilniusu. Pekkala zjistil, že odtud se má pak jantar převézt do Královce, kde měl podle Hitlerova nařízení zůstat, než bude možné panely nainstalovat coby součást obří stálé výstavy uměleckých děl, jež měla být zřízena v rakouském Linci.
20
Bestie v Rudém lese
V naději, že se jim podaří dostihnout nákladní auto dříve, než se dostane k železniční stanici, cestovali Pekkala a Stefanov celou noc Muromským lesem. Na kraji lesa se nacházel most, pod nějž umístili nálož dynamitu. Za rozbřesku se objevila dvě vozidla, jedno z nich obrněné, které bylo během chystaného přepadení zničeno. Střelec Stefanov vylíčil majoru Kirovovi, jak se s Pekkalou dostali pod palbu několika německých vojáků, kteří tvořili ozbrojený doprovod konvoje. Přestřelku však žádný z vojáků nepřežil a Pekkala nařídil Stefanovovi, aby se vydal zpátky k ruským liniím, zatímco on sám se chystal zničit panely. Jakmile se Stefanov dostal do bezpečí lesnatého svahu, zastavil se a čekal, až se k němu Pekkala připojí. Podle toho, co vyprávěl majoru Kirovovi, právě v tu chvíli spatřil obří výbuch v místě, kde stálo nákladní auto s jantarem. Po nějaké době, když se Pekkala stále neobjevoval, si začal Stefanov dělat starosti a vrátil se na místo výbuchu. Na silnici tam našel mrtvého muže. Jeho tělo bylo celé sežehlé výbuchem, Stefanov však ze spálených ostatků vytáhl Pekkalovy osobní věci a po příjezdu do Moskvy je předal Kirovovi. „Soudruhu Staline,“ řekl Kirov, „to tělo bylo příliš spálené, než aby je bylo možné identifikovat. Je možné, že to nebyl inspektor.“ „Kdyby to ovšem byla pravda,“ oponoval Stalin, „Pekkala by se mezitím už objevil. A přesto, navzdory vašemu nesmírnému úsilí, není nikde k nalezení.“ „Možná bych měl větší štěstí,“ odpověděl Kirov zoufale, „kdyby mě všechny případy, na které jsem byl od jeho zmizení přidělen, nedržely zde v Moskvě. Jsem si jistý, že tady se Pekkala rozhodně nenachází!“ „Jak si tím můžete být jistý?“
21