Issuu

Úvodem

Nedělní a sváteční promluvy, shromážděné v této knížce, vykládají biblické texty, převážně evangelií, jak se čtou v liturgii katolické církve. Vznikaly postupně skoro po deset let, a tak se v nich některá témata opakují. Pokud jde o téma naděje, byl to i mfij záměr. Pokrývají skoro polovinu nedělí a pár svátkfi v tříletém liturgickém cyklu, pro přehlednost jsou ale řazeny podle pořadí biblických knih. Seznam podle pořadí liturgického kalendáře je na konci knížky. Než se k nim dostaneme, rád bych připomněl nejprve něco o neděli a v další kapitolce něco o čtení Písma, které mfiže a mělo by nás zásobit křesťanskou nadějí, nejen na přlstí týden.

NEDĚLE (1K16,2)

Tak jako většina živých tvoru, také člověk podřizuje svfij život střídání dne a noci, léta a zimy. Až do nedávné doby mu, pravda, ani nic jiného nezbylo a teprve v posledních pár stoletích si mfiže v zimě zatopit a v noci svítit, dnes dokonce i na ulici.Jenže čím víc se nám daří přehlušit a obejít střídání světla a tmy, tepla a zimy, tím častěji si stěžujeme, že všechny dny jsou stejné, jeden jako druhý, a člověk se ani nemá na co těšit. Kromě těchto přírodních rytmů, které člení naše životy a umožňují měřit neslyšné uplývání času, zavedla už židovská Bible sobotní den, pravidelný svátek, který nepochází z přírody, ale připomíná Boží stvoření. Hospodin sice tvořil svým slovem a nic nesvědčí o tom, že by se 7

tím nějak unavil, a přece si sedmý den odpočine, požehná svému dílu a posvětí je. Sedmý den, který patří Hospodinu, převzali od Židů křesťané a díky tomu ho mohou dnes užívat lidé po celém světě - pokud si to ovšem mohou dovolit. Křesťané se v tento den scházejí k bohoslužbě a připomí nají si, že je to den Božího požehnání, o které mají prosit a také za ně děkovat. Jistě, neděle je "den pracovního klidu", den, kdy se nedělá, jak to prozaicky říká čeština a další slovanské jazyky. Pro nás křesťany je to ovšem svátek, den Páně, jak jí řfkají Francouzi nebo Italové, den jeho vzkříšení, jak je to v ruštině. Naproti tomu němčina i angličtina dodnes nazývá neděli podle dávného pohanského „dne slunce": Sonntag, sunday. Svátky člověka provázejí od nepaměti a neznáme žádnou společnost, která by občas neslavila. Řecký filosof Démokritos prý ř:fkal, že život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hostince. Co je to svátek se nejlépe ukáže na jeho protikladu: svátek není všední den, den jako všechny ostatní. Ve všední dny se člověk musí starat a ohánět, pracovat a zařizovat spoustu důležitých a potřebných věcí, ať ho to těší nebo ne. Má toho plnou hlavu a tak většinou nemá času nazbyt. A svátek je opakem všedních dnů: i ve svátek sice člověk musí jíst a spát, ale jinak by měl zvednout hlavu od všedních starostí a věnovat se jiným věcem. Měl by nút čas pro sebe i pro své děti a rodinu, pro své blízké a přátele. V těch nejstarších společnostech se svátky spojovaly jednak s důležitými událostmi v přírodě, jako byl třeba nový měsíc nebo slunovrat, začátek jara a konec zimy, anebo zase konec sklizně a začátek podzimu. Při takových příležitostech se lidé mohli sejít i zdaleka, aby byli spolu, připomínali si všechno to důležité, na co člověk ve všední dny nemá čas, a tak si na to ani nevzpomene. Připomínali si, že jsou živi a zdrávi, že mají co jíst a že mají třeba i rodinu

a děti. O zimnún slunovratu se povzbuzovali, že zima je sice krutá, ale ted už nebude horší, protože Slunce se vrací. Možná o něco později vznikly slavnosti, které souvisejí s událostmi v rodinách: na prvním místě to byly asi pohřby, kdy lidé nechtěli být sami, ale také svatba nebo právě narození. Ale teprve staří Izraelci zavedli pravidelný sedmý den jako sváteční, protože sedmý den odpočíval i Hospodin, když stvořil svět. Pravidelné slavení sobotního dne byl veliký vynález, a těšíme se z něho až dodnes. Jen málokdo si připomene, že pochází právě z Izraele - i když ho jako křesťané slavíme o den později, v neděH, kdežto muslimové o den dřív. Dnes ovšem žijeme v hodně jiném světě, kde se spousta věcí změnila, a tak se změnila i neděle. Dokud naši před kové jen sedlačili nebo pásli ovce, byli celý den někde sami, na poli, v lese a na pastvě. Proto se těšili, že v neděli se dostanou mezi lidi. Možná to také ještě znáte, jak se lidé po kostele sešli, probrali všechny novinky a třeba si něco i domluvili. Neděle - to byla jejich veřejnost, jejich zprávy, jejich kultura. Ve městě je to všechno obráceně. Učitel, řidič, obchodník, úředník i lékař, všichni pracují mezi lidmi a s lidmi. Co by si počali někde na samotě? Ale za celý týden mají lidí až po krk, a tak se těší, že si od nich o víkendu trochu odpočinou, že budou doma s rodinou, na chatě nebo v pří rodě. Proto také už nechodí v neděli do kostela všichni, ale jen ti, kdo chtějí. Možná také ti, kdo si na to zvykli, anebo nějak cítí, že by měli. My, kteří do kostela chodíme, můžeme být rádi, že nás k tomu dnes nikdo nenutí, jak to dříve mnozí pociťovali. Zato bychom si měli asi připomínat, co to pro nás znamená. Neděle je - jak jsem řfkal- sváteční den, slavnost. To neznamená, že by se člověk měl jen smát, bavit a radovat, ale určitě by měl zvednout hlavu od svých všedních starostí

tím nějak unavil, a přece si sedmý den odpočine, požehná svému di1u a posvětí je. Sedmý den, který patří Hospodinu, převzali od Židů křesťané a di1cy tomu ho mohou dnes užívat lidé po celém světě - pokud si to ovšem mohou dovolit. Křesťané se v tento den scházejí k bohoslužbě a připomí nají si, že je to den Božího požehnání, o které mají prosit a také za ně děkovat. Jistě, neděle je „den pracovního klidu", den, kdy se nedělá, jak to prozaicky říká čeština a další slovanské jazyky. Pro nás křesťany je to ovšem svátek, den Páně, jak jí říkají Francouzi nebo Italové, den jeho vzkřlsení, jak je to v ruštině. Naproti tomu němčina i angličtina dodnes nazývá neděli podle dávného pohanského „dne slunce": Sonntag, sunday. Svátky člověka provázejí od nepaměti a neznáme žádnou společnost, která by občas neslavila. Řecký filosof Démokritos prý říkal, že život bez svátků je jako dlouhá cesta bez hostince. Co je to svátek se nejlépe ukáže na jeho protikladu: svátek není všední den, den jako všechny ostatní. Ve všední dny se člověk musí starat a ohánět, pracovat a zařizovat spoustu důležitých a potřebných věcí, ať ho to těší nebo ne. Má toho plnou hlavu a tak většinou nemá času nazbyt. A svátek je opakem všedních dnů: i ve svátek sice člověk musí jíst a spát, ale jinak by měl zvednout hlavu od všedních starostí a věnovat se jiným věcem. Měl by mít čas pro sebe i pro své děti a rodinu, pro své blízké a přátele. V těch nejstarších společnostech se svátky spojovaly jednak s důležitými událostmi v přírodě, jako byl třeba nový měsíc nebo slunovrat, začátek jara a konec zimy, anebo zase konec sklizně a začátek podzimu. Při takových příležitostech se lidé mohli sejít i zdaleka, aby byli spolu, připomínali si všechno to důležité, na co člověk ve všední dny nemá čas, a tak si na to ani nevzpomene. Připomínali si, že jsou živi a zdrávi, že mají co jíst a že mají třeba i rodinu

a děti. O zimním slunovratu se povzbuzovali, že zima je sice krutá, ale ted už nebude horší, protože Slunce se vrací. Možná o něco později vznikly slavnosti, které souvisejí s událostmi v rodinách: na prvním místě to byly asi pohřby, kdy lidé nechtěli být sami, ale také svatba nebo právě narození. Ale teprve stařílzraeki zavedli pravidelný sedmý den jako sváteční, protože sedmý den odpočíval i Hospodin, když stvořil svět. Pravidelné slavení sobotního dne byl veliký vynález, a těšíme se z něho až dodnes. Jen málokdo si připomene, že pochází právě z Izraele - i když ho jako křesťané slavíme o den později, v neděli, kdežto muslimové o den dřív. Dnes ovšem žijeme v hodně jiném světě, kde se spousta věcí změnila, a tak se změnila i neděle. Dokud naši před kové jen sedlačili nebo pásli ovce, byli celý den někde sami, na poli, v lese a na pastvě. Proto se těšili, že v neděli se dostanou mezi lidi. Možná to také ještě znáte, jak se lidé po kostele sešli, probrali všechny novinky a třeba si něco i domluvili. Neděle - to byla jejich veřejnost, jejich zprávy, jejich kultura. Ve městě je to všechno obráceně. Učitel, řidič, obchodník, úředník i lékař, všichni pracují mezi lidmi a s lidmi. Co by si počali někde na samotě? Ale za celý týden mají lidí až po krk, a tak se těší, že si od nich o víkendu trochu odpočinou, že budou doma s rodinou, na chatě nebo v pří rodě. Proto také už nechodí v neděli do kostela všichni, ale jen ti, kdo chtějí. Možná také ti, kdo si na to zvykli, anebo nějak cítí, že by měli. My, kteří do kostela chodíme, můžeme být rádi, že nás k tomu dnes nikdo nenutí, jak to dříve mnozí pociťovali. Zato bychom si měli asi připomínat, co to pro nás znamená. Neděle je - jak jsem říkal - sváteční den, slavnost. To neznamená, že by se člověk měl jen smát, bavit a radovat, ale určitě by měl zvednout hlavu od svých všedních starostí

a zájmů. Měl by mít čas, aby se trochu ohlédl za minulým týdnem, možná i za celým svým životem. Nejenom proto, aby naříkal, jak stárne, a stěžoval si, co všechno ho bolí. Nejenom proto, aby litoval, co všechno ho trápí a o co všechno v životě přišel. To přece patří do všedních dnů. Ve svátek by si mohl všimnout, že svítí slunce, že je živ a jakž takž zdráv, že má co jíst a že má třeba i rodinu a přátele. Člověk se ale potřebuje občas ohlédnout a rozhlédnout hlavně proto, aby se dokázal dívat také dopředu. Kdo žije jen v rytmu všedních dnů, žije také, jak se říká, ze dne na den. Možná si nikdy nenajde čas, aby se zamyslel nad svým životem a uvažoval, co s ním chce vťtbec udě lat. V moderní době si lidé vymohli, že nemusí pracovat od slunka do slunka, a rozdělili si den na práci a volný čas. Unavený člověk si potřebuje odpočinout, a i dnes musí lidé leckdy pracovat tak intenzivně, že si to jistě zaslouží. Jenže mnozí si s volným časem nevědí rady, a tak se nám dnes také nabízí tisíc různých příležitostí, jak ten prázdný čas příjemně zabít, abychom se nenudili. Když si ale člověk na tohle příjemné zabíjení času zvykne, může snadno pře hlédnout, že to, co zabíjí, je jeho čas, jeho vlastní život- to nejcennější co má. To vťtbec neznamená, že by měl stále jen pracovat a dělat něco „užitečného". Měl by si aspoň v neděli uvědomit, že přece pracuje proto, aby mohl žít a ne naopak. Křesťanská neděle však není jen dnem odpočinku, ale především dnem posvěcení života. Je to den, kdy Hospodin skončil své stvoření a tomu dni požehnal. Den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Je to velká příležitost, abychom si připomněli, co má pro nás tu vůbec největší cenu a hleděli si toho. Proto je tak dobré a prospěšné, když se neděle začíná v kostele, když se člověk podívá také vzhůru a uvidí sám sebe nejenom jako utahaného a ustaraného pracanta, ale jako jedinečnou bytost, kterou Bůh tak núloval, že kvůli

ní a pro ni stvořil svět. Ať se nám tedy dnešní den podaří prožít jako svátek, požehnaný a posvěcený den života, za který máme co děkovat.

O ČTENÍ PÍSMA (Ř 15,4-9)

Biblická čtení patří do každé křesťanské bohoslužby a nejen v katolických kostelích se pravidelně čtou úryvky Písma. Proč všechny křesťanské církve, které se jinak v ledasčem liší, trvají na tom, aby se stále četly texty, staré dva tisíce let a víc? Jistě to není jen proto, že jsou tak staré, i když jejich stáří jim dodává určitou autoritu: nejsou to jen nějaké chvilkové nápady a nahodilé poznámky. Pokud se tak dlouhou dobu nejen uchovaly, ale zfistaly stálým čte ním živé, zřejmě v nich naši předkové po staletí nacházeli něco, co stojí za pozornost.Jednotná čtení vyjadřují kromě toho společenství světové, obecné čili katolické církve, která je donedávna z tohoto důvodu dokonce nechávala číst latinsky, stejně po celém světě. I dnes se ve všech katolických kostelích čtou stejné texty, i když v n1zných jazycích. V některých jiných církvích si kazatelé mohou vybírat, ale přece jen z téhož nám všem společného Písma. Bible, Písmo svaté, ovšem není jen nějaké kolektivní dílo dávných židů a křesťanů, nýbrž podává a obsahuje Boží zjevení, to, co Hospodin kdysi vzkázal Izraeli a co Pán Ježíš mluvil a dělal za svého pozemského života. Písmo nás tedy nespojuje jen mezi sebou navzájem, ale- trochu obdobně jako eucharistie - i s živým Kristem a s celou Boží Trojicí. Právem tedy řfkáme, že posloucháme a slyšíme Boží slovo, jen bychom si možná měli připomenout, co tím vlastně myslíme. Boží slovo, tak jak je zachytilo Písmo, je samozřejmě slovo, je vyjádřeno v řeči, jakou mluvíme my lidé mezi sebou - jinak by mu nikdo nemohl rozumět. Musíme dokonce počítat i s tím, že lidé, kteří je zapisovali, zapsali často právě a jenom to, čemu sami rozuměli,

a zájmů. Měl by mít čas, aby se trochu ohlédl za minulým týdnem, možná i za celým svým životem.Nejenom proto, aby naříkal, jak stárne, a stěžoval si, co všechno ho bolf. Nejenom proto, aby litoval, co všechno ho trápí a o co všechno v životě přišel. To přece patff do všednfch dnů. Ve svátek by si mohl všimnout, že svfti slunce, že je živ a jakž takž zdráv, že má co jíst a že má třeba i rodinu a přátele. člověk se ale potřebuje občas ohlédnout a rozhlédnout hlavně proto, aby se dokázal dfvat také dopředu. Kdo žije jen v rytmu všedních dnů, žije také, jak se říká, ze dne na den. Možná si nikdy nenajde čas, aby se zamyslel nad svým životem a uvažoval, co s ním chce vůbec udě lat. V moderní době si lidé vymohli, že nemusí pracovat od slunka do slunka, a rozdělili si den na práci a volný čas. Unavený člověk si potřebuje odpočinout, a i dnes musí lidé leckdy pracovat tak intenzivně, že si to jistě zaslouží. Jenže mnozí si s volným časem nevědírady, a tak se nám dnes také nabízí tisíc rťtzných příležitosti, jak ten prázdný čas pffjemně zabít, abychom se nenudili. Když si ale člověk na tohle příjemné zabíjenf času zvykne, může snadno pře hlédnout, že to, co zabíjí, je jeho čas, jeho vlastnf život - to nejcennější co má. To vůbec neznamená, že by měl stále jen pracovat a dělat něco „užitečného". Měl by si aspoň v neděli uvědomit, že přece pracuje proto, aby mohl žít a ne naopak. Křesťanská neděle však není jen dnem odpočinku, ale především dnem posvěcenf života. Je to den, kdy Hospodin skončil své stvoření a tomu dni požehnal. Den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Je to velká pffležitost, abychom si připomněli, co má pro nás tu vůbec největší cenu a hleděli si toho. Proto je tak dobré a prospěšné, když se neděle začíná v kostele, když se člověk podívá také vzhůru a uvidí sám sebe nejenom jako utahaného a ustaraného pracanta, ale jako jedinečnou bytost, kterou Bťth tak miloval, že kvůli

nf a pro ni stvořil svět. Ať se nám tedy dnešní den podaří prožít jako svátek, požehnaný a posvěcený den života, za který máme co děkovat.

O ČTENÍ PÍSMA (Ř 15,4-9) Biblická čtení patří do každé křesťanské bohoslužby a nejen v katolických kostelích se pravidelně čtou úryvky Písma. Proč všechny křesťanské církve, které se jinak v ledasčem liší, trvají na tom, aby se stále četly texty, staré dva tisíce let a vfc? Jistě to není jen proto, že jsou tak staré, i když jejich stáří jim dodává určitou autoritu: nejsou to jen nějaké chvilkové nápady a nahodilé poznámky. Pokud se tak dlouhou dobu nejen uchovaly, ale zťtstaly stálým čte ním živé, zřejmě v nich naši předkové po staletí nacházeli něco, co stojí za pozornost.Jednotná čtenf vyjadřují kromě toho společenstvf světové, obecné čili katolické církve, která je donedávna z tohoto dťlvodu dokonce nechávala číst latinsky, stejně po celém světě. I dnes se ve všech katolických kostelích čtou stejné texty, i když v rťtzných jazycích. V některých jiných církvfch si kazatelé mohou vybírat, ale přece jen z téhož nám všem společného Písma. Bible, Písmo svaté, ovšem nenf jen nějaké kolektivní dílo dávných židů a křesťanů, nýbrž podává a obsahuje Boží zjevení, to, co Hospodin kdysi vzkázal Izraeli a co Pán Ježíš mluvil a dělal za svého pozemského života. Písmo nás tedy nespojuje jen mezi sebou navzájem, ale - trochu obdobně jako eucharistie - i s živým Kristem a s celou Boží Trojicí. Právem tedy říkáme, že posloucháme a slyšíme Boží slovo, jen bychom si možná měli připomenout, co tím vlastně myslíme. Boží slovo, tak jak je zachytilo Písmo, je samozřejmě slovo, je vyjádřeno v řeči, jakou mluvíme my lidé mezi sebou - jinak by mu nikdo nemohl rozumět. Musíme dokonce počítat i s tim, že lidé, kteří je zapisovali, zapsali často právě a jenom to, čemu sami rozuměli,

a to tak, jak tomu rozuměli. Protože to byli jiní lidé než my a protože žili v hodně jiném světě, kde i některá slova měla jiný význam než dnes, musí se Písmo vykládat, abychom mu rozuměli správně, pokud možná tak, jak mu rozuměli ti, kdo je psali. Výklad Písma se pohybuje mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně bychom mohli zapomenout na to, že Písmo je psáno v lidské řeči, a mohli si představovat, že Bibli Bůh přímo nadiktoval Mojžíšovi, prorokům a apoštolům. Protože neumíme hebrejsky a řecky, musíme ji číst v překladu, který by ale měl být co možná doslovný.Jenže pak čtenář narazí na místa, kde doslovné znění textu nedává smysl nebo je ten smysl nějak podivný. Tak Pán Ježíš sice říká, že si člověk má vyloupnout oko, pokud ho svádí ke hříchu, ale nikdy jsem neslyšel o žádném křesťanovi, který by to byl udělal. Všichni totiž měli a mají rozum a chápou, že to tak Pán Ježíš nemyslel. Mluvil přece k lidem, kteří byli na takové metafory zvyklí a chápali, proč Ježíš někdy přehání. Z toho ovšem mfiže vzniknout ta druhá krajnost: to, co říká Bible je „jenom symbolické", jakési vyprávění nebo literatura, kterou není třeba brát vážně. Jenže co Kristus říká třeba o pokání a odpuštění, o čistotě srdce a o lidské pýše, říká sice často v obrazech a v podobenstvích, myslí to ale smrtelně vážně. Právě jeho podobenství jsou sice obrazná, ale mluví zvlášť jasně a zřetelně, takže často žádný výklad ani nepotřebují. V dnešním druhém čtení z Listu k Římanům vysvět luje svatý Pavel, co můžeme a máme v Písmu hledat, co si z něho máme brát a jak je chápat. ,,Všechno, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení a tak měli naději." (Ř 15,4) Písmo, o kterém zde svatý Pavel mluví, bylo „napsáno kdysi" a je to náš Starý zákon, protože Nový

zákon tenkrát ještě nebyl. Už tehdy se ale lidé dohadovali a přeli, jak se má Písmo číst a chápat, a svatý Pavel k tomu říká důležitou věc. Celé Písmo je podle něho napsáno „k našemu poučení" a máme z něho „čerpat vytrvalost a povzbuzení". Ať nám tedy Písmo staví před oči idylické obrazy mesiášské doby, jako dnešní první čtení z proroka Izajáše (Iz 11, 1-10), anebo naopak hrozí soudem, jako Jan Křtitel v evangeliu, obojí má povzbuzovat naši vytrvalost a dávat naději. Slavné Izajášovo čtení tedy není nějaký podrobný popis Božího království se spravedlivým i milosrdným panovníkem, ani popis rajské zahrady, kde si zvířata nebudou ubližovat a nebudou se jedna druhých bát. Ze školníbi ologie přece víme, že by to takhle nešlo, že lev při nejlepší vůli nemťJže žrát slámu, protože by to nebyl lev, a malé děti si nemohou hrát s jedovatými hady. Ostatně Izajáš to nejspíš věděl také, ale hledal slova, jak by své posluchače co nejlépe povzbudil v naději na něco úžasného, co si žádný člověk neumí představit. Naopak Jan Křtitel v dnešním evangeliu (Mt 3,1-12) svým posluchačům hrozí soudem a trestem, dokonce „neuhasitelným ohněm". Jeho posluchači dobře znali, jak se vymlácené obilí vyhazovalo lopatou do větru, aby se zrní oddělilo od plev, které se nakonec spálily. Jistě si nepřed stavovali, že je někdo bude vyhazovat do vzduchu, ale měli si uvědomit, jak je důležité, aby se obrátili a činili pokání. I to jsou ostatně obrazy něčeho, co jinak vyjádřit neumíme. Každý z nás žije svfij vlastní a jedinečný život a i když ho žije v rodině, která mu pomáhá, s druhými a mezi nimi, přece se střídavě cítí být jednou nahoře a jindy dole. Jednou potřebuje připomenout, že v tomto smrtelném životě jde také o ten nesmrtelný, který nesmí prohrát, a jindy potřebuje prostě povzbudit. A právě k tomu je zde Písmo, Boží slovo do našich životťJ, slovo víry, naděje a lásky.

a to tak, jak tomu rozuměli. Protože to byli jiní lidé než my a protože žili v hodně jiném světě, kde i některá slova měla ji.ný význam než dnes, musí se Písmo vykládat, abychom mu rozuměli správně, pokud možná tak, jak mu rozuměli ti, kdo je psali. Výklad Písma se pohybuje mezi dvěma krajnostmi. Na jedné straně bychom mohli zapomenout na to, že Písmo je psáno v lidské řeči, a mohli si představovat, že Bibli Bůh přímo nadiktoval Mojžíšovi, prorokům a apoštolům. Protože neumíme hebrejsky a řecky, musíme ji číst v překladu, který by ale měl být co možná doslovný.Jenže pak čtenář narazí na místa, kde doslovné znění textu nedává smysl nebo je ten smysl nějak podivný. Tak Pán Ježíš sice říká, že si člověk má vyloupnout oko, pokud ho svádí ke hříchu, ale nikdy jsem neslyšel o žádném křesťanovi, který by to byl udělal. Všichni totiž měli a mají rozum a chápou, že to tak Pán Ježíš nemyslel. Mluvil přece k lidem, kteří byli na takové metafory zvyklí a chápali, proč Ježíš někdy přehání. Z toho ovšem může vzniknout ta druhá krajnost: to, co říká Bible je „jenom symbolické", jakési vyprávění nebo literatura, kterou není třeba brát vážně. Jenže co Kristus říká třeba o pokání a odpuštění, o čistotě srdce a o lidské pýše, říká sice často v obrazech a v podobenstvích, myslí to ale smrtelně vážně. Právě jeho podobenství jsou sice obrazná, ale mluví zvlášť jasně a zřetelně, takže často žádný výklad ani nepotřebují. V dnešním druhém čtení z Listu k Římanům vysvět luje svatý Pavel, co můžeme a máme v Písmu hledat, co si z něho máme brát a jak je chápat. ,,Všechno, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení a tak měli naději." (Ř 15,4) Písmo, o kterém zde svatý Pavel mluví, bylo „napsáno kdysi" a je to náš Starý zákon, protože Nový

zákon tenkrát ještě nebyl. Už tehdy se ale lidé dohadovali a přeli, jak se má Písmo číst a chápat, a svatý Pavel k tomu říká dfiležitou věc. Celé Písmo je podle něho napsáno „k našemu poučení" a máme z něho „čerpat vytrvalost a povzbuzení". Ať nám tedy Písmo staví před oči idylické obrazy mesiášské doby, jako dnešní první čtení z proroka Izajáše (Iz 11,1-10), anebo naopak hrozí soudem, jako Jan Křtitel v evangeliu, o bojí má povzbuzovat naši vytrvalost a dávat naději. Slavné Izajášovo čtení tedy není nějaký podrobný popis Božího království se spravedlivým i milosrdným panovníkem, ani popis rajské zahrady, kde si zvffata nebudou ubližovat a nebudou se jedna druhých bát. Ze školníbiologie přece víme, že by to takhle nešlo, že lev při nejlepší vůli nemňže žrát slámu, protože byto nebyl lev, a malé děti si nemohou hrát s jedovatými hady. Ostatně Izajáš to nejspíš věděl také, ale hledal slova, jak by své posluchače co nejlépe povzbudil v naději na něco úžasného, co si žádný člověk neumí představit. Naopak Jan Křtitel v dnešním evangeliu (Mt 3,1-12) svým posluchačům hrozí soudem a trestem, dokonce „neuhasitelným ohněm". Jeho posluchači dobře znali, jak se vymlácené obilí vyhazovalo lopatou do větru, aby se zrní oddělilo od plev, které se nakonec spálily. Jistě si nepřed stavovali, že je někdo bude vyhazovat do vzduchu, ale měli si uvědomit, jak je důležité, aby se obrátili a či.nili pokání. I to jsou ostatně obrazy něčeho, co ji.nakvyjádřit neumíme. Každý z nás žije svůj vlastní a jedi.nečný život a i když ho žije v rodině, která mu pomáhá, s druhými a mezi nimi, přece se střídavě cítí být jednou nahoře a jindy dole. Jednou potřebuje připomenout, že v tomto smrtelném životě jde také o ten nesmrtelný, který nesmí prohrát, a ji.ndy potřebuje prostě povzbudit.A právě k tomu je zde Písmo, Boží slovo do našich životů, slovo víry, naděje a lásky.

Vyjdi ze své země (Gn 12,1-4)

Na první pohled není moc jasné, co mají dnešníliturgické texty společného a jak spolu souvisí.' První čtení je velice krátké, ale popisuje jednu z nejdůležitějších událostí dě jin Izraele -totiž jeho počátek. Předchozí jedenáctá kapitola knihy Genesis vypočítává, jak jedna generace střídá druhou, jak syn po otci dědí pole a stáda, tak jak to u lidí vždycky bylo aj e. A pak do toho náhle vstoupí Hospodin a řekne Abramovi, aby z tohohle zajištěného koloběhu života odešel někam pryč. Dnes sotva dokážeme ocenit, co se to tenkrát stalo, protože většinou nežijeme z toho, co jsme zdědili, ale z toho, co jsme se naučili. Prostředí, z něhož má Abram odejít, je typická společ nost zemědělců a pastevců, kde se lidé rodí do jednotlivých hospodářství čili "domů", protože jen tam se mohou uživit. Jen ve své zemi a v „domě svého otce" může člověk počítat s nějakou obživou - z polí nebo stád - a běda tomu, kdo žádný takový domov nemá. Z čeho by byl živ? Proto byla stará zemědělská rodina tak pevná: lidem nic jiného nezbývalo. Písmo tu sice popisuje, jak tomu bylo před tisíci lety, ale starší si možná vzpomenou, že trochu podobně žili ještě naši prarodiče před nějakými sto a více lety: kdo se narodil na statku, byl bohatý; kdo v chalupě, měl co dě lat. Ale kdo nezdědil vůbec nic, musel se dát naverbovat do vojska, anebo se vydat na nejistou cestu do světa- třeba do Ameriky, kde byla ještě volná půda. 1

Jsou to: Gn 12,1-4; 2 Trn l ,Bb-20 a Mt 17,1-9.

Abramův otec měl svůj vlastní „dům" čili hospodářství a Abram měl to štěstí, že ho měl zřejmě zdědit. Měl se tak stát „otcem rodu" a vládcem rodového majetku, tak jako jeho předkové. A do toho mu najednou Hospodin řekne, že se má sebrat a jít pryč, do země, o které nic neví a kterou mu Hospodin teprve ukáže. Abram byl zřejmě pastevec a jeho hlavní majetek byl do jisté míry pohyblivý. A přece je něco jiného, dokud se se stádem pohyboval „ve své zemi", kde každý koutek zná, ví, kde najít vodu a zná všecky své sousedy - a teď se má bez mapy a kompasu vydat do neznáma, jen proto, že mu to Hospodin přikázal. Protože poslechl a odvážil se jít za Hospodinovým slovem, dostane podle Bible Abram nové jméno a jako Abraham se stane otcem Izraele, zakladatelem velkého národa. A nejen to. Hospodin mu totiž slibuje, že „v něm" a skrze něho přijde požehnání pro všechny „čeledi země", pro všechny lidi. Abraham a Izrael tu tedy není jen sám pro sebe, ale má přinést Boží požehnání všem lidem na celém světě. Aby se to mohlo stát, musí odejít ze svého prostředí, ze své země, ze země svých předků . Nebude totiž žít z toho, co zdědil po předcích, ale co dostane přímo z rukou Božích. To je začátek Izraele, národa, kde je každý člověk povolán k tomu, aby se spolehl na Hospodina a odvážil se vyrazit někam, kde nikdy nebyl, vyzkoušet, co ještě nikdo nezkusil. Má samozřejmě svoji minulost a své pověsti, ale žije z toho, co teprve očekává- i když to ještě nikdo nevidí. Touto odvahou a touto nadějí na něco, co ještě nikdy nebylo, přináší Izrael do světa nový způsob života.Nežije jen ze vzpomínek na to, co kdysi bylo, ale také z naděje na to, co teprve přijde. S tím ovšem souvisí i ten zvláštní neklid a hledání, který tak poznamenal naši kulturu - a pro který lidé Izrael také tolik nenáviděli a pronásledovali.

Evangelium (Mt 17 ,2) mluví o tom, jak toto poslání předává Kristus svým apoštolům a jejich prostřednictvím

i nám křesťanům. Odvede tři učedníky do ústraní na vysokou horu a tam se před nimi promění.Najednou září jako slunce, je tu s ním Mojžíš a Eliáš - a praktický Petr hned uvažuje o tom, jak by se tam mohli usadit a zůstat. Jenže tahle chVJ1e proměnění není k tomu, aby si ji mohli jen tak užívat.Jak by k tomu přišli ti ostatní, kteří zůstali dole?Je to jen pozvání a záblesk naděje, za níž se teď apoštolové mají vydat na cestu. Sebrat se a odejít ze známého světa a života svých domů a rodin hledat království Boží. Sice je už zahlédli, ale stále nevědí, kudy k němu vede cesta. Dozvěděli se jen to, že mají Krista poslouchat. Kdykoli člověk čte a slyší o těchhle úžasných okamžicích, může ho napadnout, jaká je to škoda, že je sám nezažil.Jenže Abraham byl jen jeden a i v jeho dlouhém životě to byla jedna mimořádná chvilka. I Kristus je jen jeden, jen jednou přišel na svět v těle, jen jednou se před svými apoštoly proměnil a vybral si k tomu jenom tři. A ani ti nemohli na té hoře zůstat, ale za chvíli už zase museli dolů, ke svým starostem a trápením. Jak jim asi bylo? A přece z těch jedinečných a velkolepých událostí žijeme my všichni až dodnes, čas od času si je připomínáme a věříme, že tentýž Ježíš Kristus je tu i dnes s námi. I dnes přichází potvrdit tu naději, že přes všechny hrůzy, skandály a trápení na nás nakonec čeká něco, co si vůbec neumíme představit.

Abramův otec měl svůj vlastní "ddm" čili hospodářství a Abram měl to štěstí, že ho měl zřejmě zdědit. Měl se tak stát "otcem rodu" a vládcem rodového majetku, tak jako jeho předkové. A do toho mu najednou Hospodin řekne, že se má sebrat a jít pryč, do země, o které nic neví a kterou mu Hospodin teprve ukáže. Abram byl zřejmě pastevec a jeho hlavní majetek byl do jisté míry pohyblivý. A přece je něco jiného, dokud se se stádem pohyboval „ve své zemi", kde každý koutek zná, ví, kde najít vodu a zná všecky své sousedy - a teď se má bez mapy a kompasu vydat do neznáma, jen proto, že mu to Hospodin přikázal. Protože poslechl a odvážil se jít za Hospodinovým slovem, dostane podle Bible Abram nové jméno a jako Abraham se stane otcem Izraele, zakladatelem velkého národa. A nejen to. Hospodin mu totiž slibuje, že "v něm" a skrze něho přijde požehnání pro všechny "čeledi země", pro všechny lidi. Abraham a Izrael tu tedy není jen sám pro sebe, ale má přinést Boží požehnání všem lidem na celém světě. Aby se to mohlo stát, musí odejít ze svého prostředí, ze své země, ze země svých předkd. Nebude totiž žít z toho, co zdědil po předcích, ale co dostane přímo z rukou Božích. To je začátek Izraele, národa, kde je každý člověk povolán k tomu, aby se spolehl na Hospodina a odvážil se vyrazit někam, kde nikdy nebyl, vyzkoušet, co ještě nikdo nezkusil. Má samozřejmě svoji minulost a své pověsti, ale žije z toho, co teprve očekává- i když to ještě nikdo nevidí. Touto odvahou a touto nadějí na něco, co ještě nikdy nebylo, přinášílzrael do světa nový způsob života. Nežije jen ze vzpomínek na to, co kdysi bylo, ale také z naděje na to, co teprve přijde. S tÍm ovšem souvisí i ten zvláštní neklid a hledání, který tak poznamenal naši ku1turu - a pro který lidé Izrael také tolik nenáviděli a pronásledovali.

Evangelium {Mt 17,2) mluví o tom, jak toto poslání předává Kristus svým apoštoldm a jejich prostřednictvím i nám křesťanům. Odvede tři učedníky do ústraní na vyso-

kou horu a tam se před nimi promění.Najednou září jako slunce, je tu s ním Mojžíš a Eliáš - a praktický Petr hned uvažuje o tom, jak by se tam mohli usadit a zdstat. Jenže tahle chvi'le proměnění není k tomu, aby si ji mohli jen tak užívat.Jak by k tomu přišli ti ostatní, kteří zůstali dole? Je to jen pozvání a záblesk naděje, za níž se teď apoštolové mají vydat na cestu. Sebrat se a odejít ze známého světa a života svých domů a rodin hledat království Boží. Sice je už zahlédli, ale stále nevědí, kudy k němu vede cesta. Dozvěděli se jen to, že mají Krista poslouchat. Kdykoli člověk čte a slyší o těchhle úžasných okamžicích, může ho napadnout, jaká je to škoda, že je sám nezažil.Jenže Abraham byl jen jeden a i v jeho dlouhém životě to byla jedna mimořádná chvilka. I Kristus je jen jeden, jen jednou přišel na svět vtěle, jen jednou se před svými apoštoly proměnil a vybral si k tomu jenom tři. A ani ti nemohli na té hoře zůstat, ale za chvi1i už zase museli dold, ke svým starostem a trápením. Jak jim asi bylo? A přece z těch jedinečných a velkolepých událostí žijeme my všichni až dodnes, čas od času si je připomínáme a věříme, že tentýž Ježíš Kristus je tu i dnes s námi. I dnes přichází potvrdit tu naději, že přes všechny hrdzy, skandály a trápení na nás nakonec čeká něco, co si vůbec neumíme představit.

Dále doporu čujeme

Jan Sokol Naděje na neděli KRÁTKÉ PROMLUVY NA NEDtLNf tTENf

Ilustrace na přebalu Václav Sokol Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2017 jako svou l 632. publikaci Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský Vydání první. AA 10,87. Stran 272 Vytiskla tiskárna Finidr, spol. sr. o. Doporučená cena 248 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Víta Nejedlého 15, Praha 3 e-mail: info®ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-818-9

Jan Sokol Člověk jako osoba FI LOSOFICKÁ A N TROPOLOG I E

Předkládaná kniha je souhrnem úvah k tématu filosofické antropologie. První část shrnuje to nejdňležitější, co o člověku a jeho vývoji říkají rdzné dílčí vědy o člověku, počínaje fyzickou antropologií přes etologii, embryologii, etnologii, psychologii, sociologii až po jazykovědu a kulturní antropologii. Druhá část je naproti tomu vě nována soustavnému výkladu našflidské zkušenosti, tedy mé vlastní zkušenosti se sebou samým. Výklad je tu tedy převážně filosofický a fenomenologický. Také třetí část je převážně filosofická: všímá si toho, jak se setkáváme s druhými lidmi.Jako se člověk rodí jen přičiněním jiných, stává se sám sebou zprvu pouze tak, že "napodobuje" rodiče a sourozence, učí se přebírat, vstupovat do jejich rolí. Pokud se výchova podaří, přijde okamžik, kdy dosavadní dítě zjistí, že už to nepotřebuje - a stane se tak dospělým č l ověkem.

Jan Sokol Moc, peníze a právo Moderní společnosti fungují jinak, než jak jsme byli až do roku 1989 zvyklí. Přitom předpokládají, že každý občan tomuto fungování rozumí a že se v něm nějak vyzná. Kde se bere moc a jak souvisí se svobodou? Jak vznikly peníze,