první díl
ztr acený smích
Tak platí! Princezna se bude smát! Vždyť smích nás odlišuje od zvířat. Jak poznat člověka? To snadné je, vždycky se v pravou chvíli zasměje.
— Z prologu k loutkové hře Pohádka o smutné princezně
první díl
ztr acený smích
Tak platí! Princezna se bude smát! Vždyť smích nás odlišuje od zvířat. Jak poznat člověka? To snadné je, vždycky se v pravou chvíli zasměje.
— Z prologu k loutkové hře Pohádka o smutné princezně
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
nato dostal Tim vychrtlou macechu a drzého a rozmazleného
Smutné dětství
nevlastního bratra. Macecha měla myší výraz a její mazánek byl bledý jako z tvarohu. Tim byl ve svých třech letech kluk jako buk, jeho zvonivý smích se rozléhal celým bytem, dovedl sám řídit oceánský parník z kuchyňských židlí nebo auto z polštářů sundaných z pohovky. Nebožka maminka se smávala k slzám, když Tim podnikal s polštáři a židlemi své velké cesty po moři
I velká města s širokými třídami mají na perifériích tak úzké uličky, že si lidé mohou z okna do okna podat ruce.
i po souši a vykřikoval: „Tú, tú, tú, Amerika!“ Ale macecha mu za to nařezala. Timovi to nešlo do hlavy.
Zabloudí-li náhodou do takové uličky cizinci, kteří oplývají
V nevlastním bratříčkovi Ervínovi se taky nevyznal. Er-
penězi a uměleckým cítěním, vždycky provolávají: „Jak ma-
vín mu projevoval svou bratrskou lásku tím, že po něm házel
lebné!“ A dámy vzdychají: „Jaká idyla! Jaká romantika!“
polínka nebo ho mazal sazemi, inkoustem či povidly. Nejpo-
Jenže celá ta idyla a romantika je klam, protože tu bydlí
divnější však bylo, že za to nebýval trestán Ervín, ale Tim.
lidé, kteří mají málo peněz. A ten, kdo ve velkém bohatém
Málem se odnaučil smát, jak si lámal hlavu těmi záhadami.
městě nemá peníze, bývá někdy závistivý, mrzutý a hádavý.
Jen když byl doma tatínek, zazníval ještě jeho veselý smích,
Tím nejsou vinni jen lidé, ale i ty ulice.
který končil trylkem.
Do takové úzké uličky se ve svých třech letech dostal
A tatínek býval teď bohužel málo doma, protože dostal
malý Tim. Jeho veselá, baculatá maminka umřela a tatínek
práci na vzdálené stavbě. (Proto se taky podruhé oženil, aby
šel dělat na stavbu, protože tenkrát byla nouze o práci. A tak
Tim nezůstával sám.) Jenom v neděli se vídal se svým syn-
se otec a syn, kteří dosud bydleli ve světlém bytě s arkýřo-
kem. To ho vždycky vzal za ruku a řekl maceše: „My půjdeme
vými okny naproti městským sadům, přestěhovali do uličky
na procházku.“ Ve skutečnosti šel ale na dostihy a tu trochu
dlážděné kočičími hlavami, kde to čpělo pepřem, anýzem
peněz, které si tajně našetřil, sázel na koně. Doufal, že jednou
a kmínem; v uličce byl totiž jediný zdejší mlýn na koření. Brzy
vyhraje tolik, aby mohl opustit úzkou uličku a odstěhovat se
10
11
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
nato dostal Tim vychrtlou macechu a drzého a rozmazleného
Smutné dětství
nevlastního bratra. Macecha měla myší výraz a její mazánek byl bledý jako z tvarohu. Tim byl ve svých třech letech kluk jako buk, jeho zvonivý smích se rozléhal celým bytem, dovedl sám řídit oceánský parník z kuchyňských židlí nebo auto z polštářů sundaných z pohovky. Nebožka maminka se smávala k slzám, když Tim podnikal s polštáři a židlemi své velké cesty po moři
I velká města s širokými třídami mají na perifériích tak úzké uličky, že si lidé mohou z okna do okna podat ruce.
i po souši a vykřikoval: „Tú, tú, tú, Amerika!“ Ale macecha mu za to nařezala. Timovi to nešlo do hlavy.
Zabloudí-li náhodou do takové uličky cizinci, kteří oplývají
V nevlastním bratříčkovi Ervínovi se taky nevyznal. Er-
penězi a uměleckým cítěním, vždycky provolávají: „Jak ma-
vín mu projevoval svou bratrskou lásku tím, že po něm házel
lebné!“ A dámy vzdychají: „Jaká idyla! Jaká romantika!“
polínka nebo ho mazal sazemi, inkoustem či povidly. Nejpo-
Jenže celá ta idyla a romantika je klam, protože tu bydlí
divnější však bylo, že za to nebýval trestán Ervín, ale Tim.
lidé, kteří mají málo peněz. A ten, kdo ve velkém bohatém
Málem se odnaučil smát, jak si lámal hlavu těmi záhadami.
městě nemá peníze, bývá někdy závistivý, mrzutý a hádavý.
Jen když byl doma tatínek, zazníval ještě jeho veselý smích,
Tím nejsou vinni jen lidé, ale i ty ulice.
který končil trylkem.
Do takové úzké uličky se ve svých třech letech dostal
A tatínek býval teď bohužel málo doma, protože dostal
malý Tim. Jeho veselá, baculatá maminka umřela a tatínek
práci na vzdálené stavbě. (Proto se taky podruhé oženil, aby
šel dělat na stavbu, protože tenkrát byla nouze o práci. A tak
Tim nezůstával sám.) Jenom v neděli se vídal se svým syn-
se otec a syn, kteří dosud bydleli ve světlém bytě s arkýřo-
kem. To ho vždycky vzal za ruku a řekl maceše: „My půjdeme
vými okny naproti městským sadům, přestěhovali do uličky
na procházku.“ Ve skutečnosti šel ale na dostihy a tu trochu
dlážděné kočičími hlavami, kde to čpělo pepřem, anýzem
peněz, které si tajně našetřil, sázel na koně. Doufal, že jednou
a kmínem; v uličce byl totiž jediný zdejší mlýn na koření. Brzy
vyhraje tolik, aby mohl opustit úzkou uličku a odstěhovat se
10
11
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
znamenalo to, že tatínek vyhrál. Když si ho tatínek posadil na ramena a šli domů pěšky bez cukrátek, znamenalo to prohru. Ale ať prohráli nebo vyhráli, chlapci to bylo jedno. Na tatínkových ramenou mu bylo stejně veselo jako v tramvaji, a snad ještě veseleji. A hlavní věc – byl s tatínkem sám, byla neděle a Ervín s macechou byli daleko, předaleko, jako by nadobro zmizeli z jeho života. Zato celých šest všedních dní měl ty dva ustavičně kolem sebe. A vedlo se mu zrovna jako dětem v pohádkách o zlé maceše, ne-li ještě hůř. Pohádka je pohádka, začne na první stránce a nejpozději na dvanácté skončí. Ale mít takové trás rodinou zase do nějakého světlejšího bytu. Štěstí mu však
pení den co den a po celý rok, kdo to má vydržet? Nebýt ne-
nepřálo – jako většině lidí. Skoro vždycky prohrával, a když
dělí, vyrostl by asi z Tima protivný, trucovitý spratek. Jen
přece někdy vyhrál, stačilo to zrovna tak na nějaké cukroví,
díky nedělím zůstával chlapcem, který se měl pořád nač těšit
sklenici piva a lístek na tramvaj.
a neztratil svůj smích, ten smích, vznikající jakoby hluboko
Malý Tim se na závodech moc nebavil. Odehrávalo se to
v hrdle a končící trylkem.
všechno příliš daleko od něho a příliš rychle se to kolem něho
Bohužel se ten smích ozýval stále řidčeji. Bylo až k ne-
přehnalo. Vpředu vždycky stála spousta lidí a chlapec stěží
víře, jak se Tim začal pyšně uzavírat do sebe. A to všechno ze
přehlédl trať, i když si ho tatínek vysadil na ramena.
vzdoru proti maceše, která si na něm každou chvíli vylévala
Ale přestože se nezajímal o koně ani o žokeje, pochopil
zlost, i když to snad ani tak nemyslela.
Tim brzy, že na tom závodění přece jen něco je. Když jeli
Tim byl šťastný, když začal chodit do školy. Byl tam
zpátky do města tramvají a když dostal roličku bonbónů,
od rána až do poledne, daleko od své uličky, mnohem dál než
12
13
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
znamenalo to, že tatínek vyhrál. Když si ho tatínek posadil na ramena a šli domů pěšky bez cukrátek, znamenalo to prohru. Ale ať prohráli nebo vyhráli, chlapci to bylo jedno. Na tatínkových ramenou mu bylo stejně veselo jako v tramvaji, a snad ještě veseleji. A hlavní věc – byl s tatínkem sám, byla neděle a Ervín s macechou byli daleko, předaleko, jako by nadobro zmizeli z jeho života. Zato celých šest všedních dní měl ty dva ustavičně kolem sebe. A vedlo se mu zrovna jako dětem v pohádkách o zlé maceše, ne-li ještě hůř. Pohádka je pohádka, začne na první stránce a nejpozději na dvanácté skončí. Ale mít takové trás rodinou zase do nějakého světlejšího bytu. Štěstí mu však
pení den co den a po celý rok, kdo to má vydržet? Nebýt ne-
nepřálo – jako většině lidí. Skoro vždycky prohrával, a když
dělí, vyrostl by asi z Tima protivný, trucovitý spratek. Jen
přece někdy vyhrál, stačilo to zrovna tak na nějaké cukroví,
díky nedělím zůstával chlapcem, který se měl pořád nač těšit
sklenici piva a lístek na tramvaj.
a neztratil svůj smích, ten smích, vznikající jakoby hluboko
Malý Tim se na závodech moc nebavil. Odehrávalo se to
v hrdle a končící trylkem.
všechno příliš daleko od něho a příliš rychle se to kolem něho
Bohužel se ten smích ozýval stále řidčeji. Bylo až k ne-
přehnalo. Vpředu vždycky stála spousta lidí a chlapec stěží
víře, jak se Tim začal pyšně uzavírat do sebe. A to všechno ze
přehlédl trať, i když si ho tatínek vysadil na ramena.
vzdoru proti maceše, která si na něm každou chvíli vylévala
Ale přestože se nezajímal o koně ani o žokeje, pochopil
zlost, i když to snad ani tak nemyslela.
Tim brzy, že na tom závodění přece jen něco je. Když jeli
Tim byl šťastný, když začal chodit do školy. Byl tam
zpátky do města tramvají a když dostal roličku bonbónů,
od rána až do poledne, daleko od své uličky, mnohem dál než
12
13
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
těch pár stovek metrů, které ho od ní dělily. Tam se taky první
na něj. Jedno z domácích přikázání totiž znělo: V ložnici rodičů
rok zase tak radostně smál jako dřív, a to smiřovalo učitele
nemají děti co pohledávat!
s leckterým jeho hříškem. Tim se teď dokonce snažil maceše
Timovi tedy nezbývalo než psát úkoly v nemilé spo-
zavděčit. Když ho jednou výjimečně pochválila za to, že sám
lečnosti nevlastního bratra. A když ho zas jednou vystrnadil
přinesl domů pět kilogramů brambor, byl na vrcholu blaha
z jeho místa, sedl si Tim na postel a psal na nočním stolku.
a sliboval si, že ji bude ve všem poslouchat. Ale stačilo jedno
Neměl tam ovšem o moc větší klid. Jen ve středu, kdy měl
nespravedlivé pokárání a Tim se zas uzavřel do sebe. A nikdo
Ervín školu odpoledne, dokázal Tim vypracovat úkoly k uči-
s ním nic nepořídil.
telově spokojenosti. A to si vždycky přál, protože tenhle chla-
Ty věčné potyčky mezi Timem a macechou měly svou odezvu i ve škole. Ačkoliv byl Tim bystřejší než jiné děti, dostával horší známky. Vinu na tom měla jeho nepozornost při vyučování a jeho domácí úkoly.
pec, který se uměl tak hezky smát, byl by rád žil se svým okolím v nejlepší shodě. Jeho úkoly se učiteli bohužel líbily rok od roku méně. „Bystrý chlapec, ale líný a roztěkaný,“ říkal. Netušil, že si
S úkoly měl totiž velké potíže. Sotva si sedl s tabulkou
Tim musí místo pro své úkoly denně vždy znova vybojová-
v kuchyni ke stolu, přišla macecha a poslala ho do dětského
vat. A Tim mu to nevykládal, protože myslel, že pan učitel
pokoje. Tady však bylo Ervínovo království a Ervín nenechal
všechno ví. Tak mu i škola potvrzovala, že život je záhada a že
mladšího bratříčka chvilku na pokoji. Buď si s ním chtěl hrát
dospělí – s výjimkou tatínka – nemají smysl pro spravedlnost.
a zlobil se, když ho Tim odbýval, nebo si rozložil po stole svou
Ale i tento poslední spravedlivý ho opustil. Po čtyřech
věčnou stavebnici a Timovi nezůstal kousíček místa na psaní.
letech, které Tim strávil ve škole, po letech, kdy taktak prolé-
Jednou Tim ve spravedlivém hněvu nevlastního bratra kousl
zal z třídy do třídy, zabil jeho tatínka na stavbě trám.
do ruky. Ale to se mu samozřejmě nevyplatilo. Macecha spus-
A to byla pro Tima největší záhada. Nechápal, kdo mohl
tila nářek nad krvácející rukou a křičela na Tima, že je poťou-
dovolit, aby trám spadl a udělal něco tak strašného. Napřed
chlý vztekloun. A dokonce tatínek s ním při večeři nemluvil.
tomu vůbec nechtěl uvěřit. Teprve v den pohřbu, když ho rozči-
Od té doby se Tim vzdal boje proti macešinu mazánkovi a dě-
lená, ubrečená macecha zpohlavkovala, protože jí zapomněl
lal si úkoly tajně v ložnici. Jenže Ervín ho vyslídil a žaloval to
vyčistit střevíce, teprve tehdy pochopil, jak zůstal opuštěný.
14
15
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
ja mes krüss
těch pár stovek metrů, které ho od ní dělily. Tam se taky první
na něj. Jedno z domácích přikázání totiž znělo: V ložnici rodičů
rok zase tak radostně smál jako dřív, a to smiřovalo učitele
nemají děti co pohledávat!
s leckterým jeho hříškem. Tim se teď dokonce snažil maceše
Timovi tedy nezbývalo než psát úkoly v nemilé spo-
zavděčit. Když ho jednou výjimečně pochválila za to, že sám
lečnosti nevlastního bratra. A když ho zas jednou vystrnadil
přinesl domů pět kilogramů brambor, byl na vrcholu blaha
z jeho místa, sedl si Tim na postel a psal na nočním stolku.
a sliboval si, že ji bude ve všem poslouchat. Ale stačilo jedno
Neměl tam ovšem o moc větší klid. Jen ve středu, kdy měl
nespravedlivé pokárání a Tim se zas uzavřel do sebe. A nikdo
Ervín školu odpoledne, dokázal Tim vypracovat úkoly k uči-
s ním nic nepořídil.
telově spokojenosti. A to si vždycky přál, protože tenhle chla-
Ty věčné potyčky mezi Timem a macechou měly svou odezvu i ve škole. Ačkoliv byl Tim bystřejší než jiné děti, dostával horší známky. Vinu na tom měla jeho nepozornost při vyučování a jeho domácí úkoly.
pec, který se uměl tak hezky smát, byl by rád žil se svým okolím v nejlepší shodě. Jeho úkoly se učiteli bohužel líbily rok od roku méně. „Bystrý chlapec, ale líný a roztěkaný,“ říkal. Netušil, že si
S úkoly měl totiž velké potíže. Sotva si sedl s tabulkou
Tim musí místo pro své úkoly denně vždy znova vybojová-
v kuchyni ke stolu, přišla macecha a poslala ho do dětského
vat. A Tim mu to nevykládal, protože myslel, že pan učitel
pokoje. Tady však bylo Ervínovo království a Ervín nenechal
všechno ví. Tak mu i škola potvrzovala, že život je záhada a že
mladšího bratříčka chvilku na pokoji. Buď si s ním chtěl hrát
dospělí – s výjimkou tatínka – nemají smysl pro spravedlnost.
a zlobil se, když ho Tim odbýval, nebo si rozložil po stole svou
Ale i tento poslední spravedlivý ho opustil. Po čtyřech
věčnou stavebnici a Timovi nezůstal kousíček místa na psaní.
letech, které Tim strávil ve škole, po letech, kdy taktak prolé-
Jednou Tim ve spravedlivém hněvu nevlastního bratra kousl
zal z třídy do třídy, zabil jeho tatínka na stavbě trám.
do ruky. Ale to se mu samozřejmě nevyplatilo. Macecha spus-
A to byla pro Tima největší záhada. Nechápal, kdo mohl
tila nářek nad krvácející rukou a křičela na Tima, že je poťou-
dovolit, aby trám spadl a udělal něco tak strašného. Napřed
chlý vztekloun. A dokonce tatínek s ním při večeři nemluvil.
tomu vůbec nechtěl uvěřit. Teprve v den pohřbu, když ho rozči-
Od té doby se Tim vzdal boje proti macešinu mazánkovi a dě-
lená, ubrečená macecha zpohlavkovala, protože jí zapomněl
lal si úkoly tajně v ložnici. Jenže Ervín ho vyslídil a žaloval to
vyčistit střevíce, teprve tehdy pochopil, jak zůstal opuštěný.
14
15
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
Pohřeb byl totiž v neděli. Teprve teď začal Tim plakat. Plakal nad sebou i nad tatínkem i nad celým světem, a najednou, poprvé v životě
ja mes krüss
Nepozorovaně došel až k závodišti, kam za šťastných nedělních dnů chodíval s tatínkem, dokud byl tatínek ještě naživu.
mu macecha pošeptala: „Nezlob se na mě, Time, já to tak nemyslela.“ Hodina strávená na hřbitově byla jako zlý sen, na který by člověk chtěl co nejdřív zapomenout a z kterého zbude jen zmatená, tíživá nálada. Tim nenáviděl všechny ty lidi,
Kostkovaný pán
co stáli okolo hrobu, mluvili a zpívali a modlili se Otčenáš. Dráždilo a zlobilo ho taky macešino lamentování, když jí někdo vyslovoval „hlubokou soustrast“. Toužil být se svým
Zrovna vrcholila první jízda, když Tim dorazil k závodi-
zármutkem sám. A když se dav rozešel, sebral se a jednoduše
šti. Diváci křičeli a hvízdali a stále častěji a stále hlasitěji se
ze hřbitova utekl.
ozývalo jméno Vichr.
Bloudil bez cíle ulicemi, a když přecházel naproti parku
Tim stál a přerývaně dýchal. Nejen proto, že příliš rychle
kolem domu s arkýřovými okny, kde se jako malý chlapec
běžel; najednou se mu zdálo, že někde mezi těmi křičícími,
vesele smál a volal „tú, tú, tú, Amerika“, zmocnil se ho ta-
povykujícími lidmi musí stát jeho tatínek. Najednou se tu cítil
kový žal, že se div nezhroutil. Z okna jeho bývalého pokoje
jako doma. Bylo to místo, kde býval se svým tatínkem sám.
se dívala cizí holčička a chovala drahou panenku v krásných
Bez macechy. Bez Ervína. Všechny neděle strávené s otcem se
šatičkách. Když si všimla Timových pohledů, vyplázla na něj
přelily do toho davu, do jeho hluku a halasu. Neexistoval už
jazyk a Tim honem pospíchal pryč.
hřbitov a pláč. Tim se uklidnil, málem rozveselil. Když náhle
Kdybych měl hodně peněz, myslel si, najal bych velký
diváci zajásali a jako z jedněch úst zaznělo jméno Vichr, vydral
byt, kde bych měl vlastní pokoj, Ervínovi bych dával každý
se Timovi z hrdla zvonivý smích a skončil trylkem. Vzpomněl
den kapesné a matka by si mohla kupovat, co by ji napadlo.
si právě, co říkal tatínek: „Vichr je ještě mladý, Time, moc
Ale to byl jen sen, a Tim to věděl. 16
mladý. Ale jednou se o něm bude mluvit, uvidíš.“ 17
t i m t ol a r a n e b proda n ý s m ích
Pohřeb byl totiž v neděli. Teprve teď začal Tim plakat. Plakal nad sebou i nad tatínkem i nad celým světem, a najednou, poprvé v životě
ja mes krüss
Nepozorovaně došel až k závodišti, kam za šťastných nedělních dnů chodíval s tatínkem, dokud byl tatínek ještě naživu.
mu macecha pošeptala: „Nezlob se na mě, Time, já to tak nemyslela.“ Hodina strávená na hřbitově byla jako zlý sen, na který by člověk chtěl co nejdřív zapomenout a z kterého zbude jen zmatená, tíživá nálada. Tim nenáviděl všechny ty lidi,
Kostkovaný pán
co stáli okolo hrobu, mluvili a zpívali a modlili se Otčenáš. Dráždilo a zlobilo ho taky macešino lamentování, když jí někdo vyslovoval „hlubokou soustrast“. Toužil být se svým
Zrovna vrcholila první jízda, když Tim dorazil k závodi-
zármutkem sám. A když se dav rozešel, sebral se a jednoduše
šti. Diváci křičeli a hvízdali a stále častěji a stále hlasitěji se
ze hřbitova utekl.
ozývalo jméno Vichr.
Bloudil bez cíle ulicemi, a když přecházel naproti parku
Tim stál a přerývaně dýchal. Nejen proto, že příliš rychle
kolem domu s arkýřovými okny, kde se jako malý chlapec
běžel; najednou se mu zdálo, že někde mezi těmi křičícími,
vesele smál a volal „tú, tú, tú, Amerika“, zmocnil se ho ta-
povykujícími lidmi musí stát jeho tatínek. Najednou se tu cítil
kový žal, že se div nezhroutil. Z okna jeho bývalého pokoje
jako doma. Bylo to místo, kde býval se svým tatínkem sám.
se dívala cizí holčička a chovala drahou panenku v krásných
Bez macechy. Bez Ervína. Všechny neděle strávené s otcem se
šatičkách. Když si všimla Timových pohledů, vyplázla na něj
přelily do toho davu, do jeho hluku a halasu. Neexistoval už
jazyk a Tim honem pospíchal pryč.
hřbitov a pláč. Tim se uklidnil, málem rozveselil. Když náhle
Kdybych měl hodně peněz, myslel si, najal bych velký
diváci zajásali a jako z jedněch úst zaznělo jméno Vichr, vydral
byt, kde bych měl vlastní pokoj, Ervínovi bych dával každý
se Timovi z hrdla zvonivý smích a skončil trylkem. Vzpomněl
den kapesné a matka by si mohla kupovat, co by ji napadlo.
si právě, co říkal tatínek: „Vichr je ještě mladý, Time, moc
Ale to byl jen sen, a Tim to věděl. 16
mladý. Ale jednou se o něm bude mluvit, uvidíš.“ 17