Vydáno ve spolupráci se St. Martin’s Press, LLC. Všechna práva vyhrazena. My (Part-Time) Paris Life Text copyright © Lisa Anselmo, 2016 Translation © Ina Leckie, 2017 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-7565-150-1
t o v i Z
, i z r a P v můj splněný sen
Lisa Anselmová
JOTA / 2017
Paříž… příliš skutečná a příliš krásná. Sáhne po vás a otevře vám duši do široka, a tak to už zůstane. Američan v Paříži
·1. kapitola·
Naděje se nakonec vynoří
M
oje matka byla ta nejkrásnější žena na světě. Hotová Audrey Hepburnová, štíhlá, šik, elegantní, upravená, vždycky se rty namalovanými rudou rtěnkou. Bývalo mi líto ostatních dětí, protože jejich maminky nebyly jako ta moje. Máma byla ve všech ohledech dokonalá. Tedy aspoň do svých čtyř let jsem o tom byla přesvědčená. Jednou ráno jsem se dívala, jak se máma maluje; to se mi moc líbilo, hlavně to, jak si jedním plynulým tahem dělala oční linku, jemně prohnutou ve vnějším koutku oka. Byla nádherná; byla jako princezna. „Šeredo,“ řekla vtom svému odrazu v zrcadle. To slovo rázem obrátilo celý můj svět vzhůru nohama. Všechno, v co jsem do té chvíle věřila, se najednou rozletělo do všech stran. A má mysl se to snažila honem posbírat, udělat v tom zase pořádek. Jestli je máma škaredá, tak jaká jsem potom já? Jestli není dokonalá a krásná moje máma, tak kdo potom? V ten den jsem zjistila, že existuje něco jako pocit méněcennosti. Ale už den předtím jsem nějak vytušila, že je máma v hloubi duše nespokojená. Ne, že bych si to plně a jasně uvědomovala, na to jsem byla moc malá, ale vnímala jsem ve vzduchu něco, co mě znepokojovalo.
· 15 ·
L ISA A NSEL M O V Á
Máma se předtím vůbec nechtěla stěhovat z dvoumilionové, životem kypící metropole Buffalo ve státě New York, kde žili i všichni naši příbuzní, do mrňavého zapadákova kdesi v New Jersey. Jenže tátu přeložili, a tak jsme museli. Byly mi tenkrát dva a půl, ale dodnes ji pamatuju, jak plakala. První roky byly nejtěžší. Nikoho jsme v New Jersey neznali, a protože táta býval v práci a moje starší sestra Maria ve škole, byly jsme s maminkou většinu času samy doma. Pamatuju se, jak jsme spolu sedávaly u kakaa a sendvičů s burákovým máslem – a jak mámu osamělost tížila. Říkávala, že se jí pořád držím za sukni, ale nevím, která z nás potřebovala tu druhou víc. Když jsem šla poprvé do školky, máma probrečela celou cestu k zastávce. Ten den jsem se tedy dozvěděla, že vydat se do světa je něco děsivého. Rozhodně tím svou malou holčičku neinspirovala k radostnému vzletu, taková prostě byla moje máma. Život bez svých dětí si absolutně neuměla představit. A já jsem byla ustrašené děcko, které se od ní nechtělo hnout. Možná mě tak zformovala ona, ale možná, že jsem byla prostě jen citlivá a umělecky zaměřená jako ona. Když jsem byla větší, trávila jsem spoustu času ve svém pokoji a četla jsem, psala a snila. S ostatními dětmi jsem si moc nerozuměla – už jako dítě jsem je považovala za dětinské. Myslím, že jsem trávila příliš mnoho času s mámou. Obdivovala jsem ji, visela jsem na každém jejím slůvku – a taky na každém odstínu její nálady. Ale to jsme tak vlastně měly se sestrou obě. Mámino rozpoložení ovlivňovalo celý den. Když byla spokojená, bylo to jako v nebi. Zbožňovala nás, svoje děti – hrála si s námi, četla nám. Měla ohromný smysl pro humor, uměla se radovat, doslova blbnout, zničehonic třeba začala zpívat, popadla některou z nás do náruče a roztančila se po kuchyni. A my jsme převracely oči v sloup a pištěly: „Mamíííí, přestaň!“ Ale ve skutečnosti jsme nechtěly, aby přestala, protože když se jí nálada změnila, bývalo to až zničující, už jen proto, že to
· 16 ·
Ž IV OT
V
P A Ř ÍŽI ,
M ŮJ SPL NĚNÝ S E N
zdánlivě přicházelo z ničeho nic. V jednu chvíli jsme spolu dělaly domácí úkoly a v následujícím okamžiku na nás máma ječela, že máme v pokojíčcích po kotníky prachu. Toho prachu, prachu! Prostě ji něco vytočilo, něco, co jsme vůbec nechápaly. Strašné ale nebylo to, že na nás ječela; strašné na tom bylo, že předtím byla tak spokojená a veselá, a pak najednou nebyla – a tím pádem ani my. Chtěla jsem šeredu proměnit zase zpátky v princeznu. Když jsme byly malé, často jsme balancovaly v prostoru mezi máminými náladami a jen čekaly, kdy to přijde. Byla jsem přesvědčená, že to dokážu vylepšit; pomocí napravování mámina trápení jsem se vypořádávala s labilitou v našem životě. Naučila jsem se, jak ji potěšit, jak toho zvládat víc než jiní, být zdrojem její hrdosti. Měla jsem na to jednoduchou strategii: za žádnou cenu mámu nerozčílit. Ona uměla být přísná, někdy až krutá. Kritická. Tak ji prostě vychovali a ona tak vychovávala nás. Naučila jsem se pohybovat se v mezích domácích pravidel i obcházet je. Maria na to měla jiný recept: schválně se snažila všechno co nejvíc rozhodit. Maria s mámou válčila kvůli každé drobnosti, tropila šílené scény a asi se tím zmatkem, který působila, dobře bavila. Uječené hádky mezi ní a mámou spolehlivě ničily atmosféru v našem domě ještě dřív, než u ní vůbec vypukla puberta. Čím víc se jí má sestra vzdalovala, tím víc máma připoutávala k sobě mě. Vnímala jsem její trápení – i tátovo, a tím víc jsem se snažila, tím rychleji jsem šlapala vodu, abychom se neutopili. Byla jsem hodná dceruška, ta co nosí domů jedničky jako bič, plní si povinnosti, ta co ve sboru zpívá i sólo. Připadala jsem si důležitá a užitečná – že mám všechno pod kontrolou. Tehdy jsem sama sebe přesvědčila, že právě já držím všechno pohromadě. Někdo to přece dělat musel, že. Začala jsem mít vztek na sestru, na neschopnost rodičů, ale cítila jsem se kvůli tomu provinile, protože jsem je zároveň měla
· 17 ·
L ISA A NSEL M O V Á
ráda. Pěkná směska emocí. S Mariiným trápením jsem se vypořádávala stejným způsobem jako s máminým: snahou mírnit a tlumit, co se jen dalo. Jenom aby byl klid. Dělat prostředníka. Zmírňovat. Anebo se zašít nahoře ve svém pokoji. I tahle možnost byla vždycky po ruce. Nechápala jsem, proč se Maria tak umíněně snaží všechno rozvracet. Proč pořád bojuje? Nebylo by snad i pro ni jednodušší smířit se s tím, jak se věci mají? Tak jako já? Jenže to nebyla její role v rodině. Ona byla obušek, co tříská do křehkého řádu věcí, který máma budovala, a já jsem byla koště, co po nich tu spoušť neustále zběsile zametá. A to nás poznamenalo. Mámin pocit méněcennosti se otiskl i do nás. Já jsem jej kompenzovala perfekcionismem a Maria rebelováním. Ale bez ohledu na taktiku jsme se obě shodně vyhýbaly aktivní účasti – vyhýbaly jsme se riskování. Zůstala jsem tou zodpovědnou, hodnou dceruškou, napravovatelkou i v dospělosti – byla jsem jí ještě dlouho poté, co už to vlastně nebylo nutné. Měla jsem to v sobě prostě zakódované. Sestra se odstěhovala až na Floridu, a já jsem zůstala nablízku, v New Yorku, a tak nějak samovolně jsem se stala máminou družkou, hlavně od doby, co pak umřel táta. Máma mě prostě uvrhla do jeho role, do role společnice a řešitelky problémů – a mně to naprosto vyhovovalo; byla to úloha, která vznikla už tenkrát před lety, když jsme se odstěhovali do New Jersey. A tak jsme se zase držely jedna druhé za sukni. Jezdila jsem za ní o víkendech a chodily jsme spolu obhlížet starožitnosti, nebo na čaj se zákuskem někde v kavárně v některém ze sousedních městeček nebo vesnic, takových těch kuriózních, které se chlubí nápisy jako: ZDE PŘENOCOVAL SÁM GEORGE WASHINGTON. Anebo jsme jen tak vysedávaly u ní v kuchyni a tlachaly. Vždycky jsme si měly co povídat; byly jsme si tak blízké, spíš jako sestry než jako matka a dcera.
· 18 ·
Ž IV OT
V
P A Ř ÍŽI ,
M ŮJ SPL NĚNÝ S E N
Náš vztah dorostl k dospělosti a já jsem měla mámu pro sebe v její nejlepší formě, spokojenou mámu. Měly jsme jedna druhou. Díkůvzdání a Velikonoce jsme trávily jen samy dvě. A taky Den matek. A její narozeniny. Vytvořily jsme si vlastní sváteční tradice – Díkůvzdání jsme slavily v některé elegantní restauraci v New Yorku; Velikonoce u mámy doma – barvily jsme spolu vajíčka k nedělní snídani. A vždycky jsem vedle talíře našla čokoládového zajíčka, bez ohledu na to, kolik mi už bylo let. Možná ten náš vztah nakonec zas tak úplně dospělý nebyl. Pomáhala jsem mámě s vánoční výzdobou, s daněmi, se zahrádkou, a ona mě odměňovala pečeným kuřátkem s křupavými brambůrkami. Jak jí přibývalo let, spoléhala se na mě čím dál víc, ale i když jsem lamentovala, že chci mít vlastní život, potřebovala jsem ji stejně tolik jako ona mě. Úloha dcerušky napravovatelky se mi líbila, dodávala mi na důležitosti. A dokud tu byla máma, mohla jsem bezpečně žít v prostoru ohraničeném jejími potřebami a požadavky a moje zodpovědnost mi nedovolovala vyrazit příliš daleko od všeho bezpečného a známého. Když si člověk z vlastní matky udělá svou nejlepší kamarádku, problém je v tom, že… no prostě v tom, že jeho matka je jeho nejlepší kamarádka. Psychiatři na to mají speciální výraz: kodependence, spoluzávislost. Když jsme se dozvěděly, že se mámě vrátila rakovina prsu poté, co od ní měla patnáct let pokoj, byla nemoc už ve třetím stadiu. V době, kdy jsme se pustily do vánoční výzdoby v jejím domě, nastoupilo stadium čtvrté.
Po šesti týdnech už člověku nemocnice nepřipadá tak příšerná, zvlášť když na jednom z lůžek leží někdo, koho máte rádi. Je to až překvapivé, jak rychle začnete být s tím místem spjatí. Když chodíte do nemocnice dennodenně, hluboce se sblížíte s lidmi,
· 19 ·
L ISA A NSEL M O V Á
kteří tu pracují, protože každý z nich je symbolem naděje, lanem hozeným do vody přes okraj záchranného člunu. A vy se ho držíte, ze všech sil. Když se člověk stane každodenním návštěvníkem nemocnice, začne záležet na rutině. Udělá cokoliv, jen aby to naoko vypadalo normálně. Prochází už dobře známými vchodovými dveřmi a už nekrčí nos nad pachem, který je směsicí lešticího prostředku na podlahy, dezinfekce a tělních tekutin. Kývne na vrátného. Zdravím, pane, vás tu vídám každý den. Je to ten postarší dobrák s výrazem, který říká: „vítejte zase zpátky“. Ten dobrák, co vám sehnal taxík, když jste se docela rozhození vypotáceli z nemocnice poprvé. A člověk by mohl přísahat, že po třech týdnech takového potkávání se mu už v očích objevuje něco jako soucit. Po takové době už člověk zná všechny dobrovolníky v obchůdku s dárky křestním jménem, stejně jako pokladní v bufetu. Má už vybudovaný osobní vztah k veškerému personálu – k sestrám, asistentům, internistům, specialistům. Hlavně tedy k sestrám a asistentům, protože právě oni tu dělají všechnu práci. Ti milí vám spraví náladu, ti nejlepší vám spraví celý den. Člověk už zná jejich rozpis služeb. Upeče sestřičkám něco dobrého – to přece pravidelní návštěvníci dělají, zvlášť když se do toho vloží vděčnost. Když jde o vlastní matku, člověk nechce, aby někdo jen mechanicky pobíhal kolem a vlastně nevnímal, že maminka celou noc sténá, protože morfium jí navozuje halucinace. Ne, naopak, chcete, aby si ta osoba na tomhle patře pamatovala váš obličej, vaše slzy, vaše děkování – aby viděla matku s její milující rodinou, ne pacientku s rakovinou na lůžku č.1, pokoj 301. Je to snaha přežít v místech, kde se hraje o život. Cítíte, jak vás to rve na kusy, ale držíte se pohromadě zuby nehty. Když vás matka potřebuje, posbíráte odkudsi z hloubky odvahu i sílu. Jinak to ani nejde, protože nemocnice jako
· 20 ·
Ž IV OT
V
P A Ř ÍŽI ,
M ŮJ SPL NĚNÝ S E N
instituce vás nutí činit rozhodnutí, jaká by člověk v takovém stavu mysli, v jakém se právě nacházíte, absolutně činit neměl. Třeba, když se vás zeptají, jestli chcete podepsat souhlas s NR – „NeResuscitovat“. Jinými slovy, zda souhlasíte s tím, že když se vaší matce zastaví srdce, nebudou se ji lékaři snažit oživovat. Že ji prostě nechají umřít. Pošlou za vámi mladého doktora, který se tváří, jako by si zrovna vylosoval tu nejkratší sirku, a ten vám ohleduplně – tak strašně ohleduplně – vysvětlí, že vzhledem k pokročilému věku vaší maminky a k tomu, jak je oslabená, by jí srdeční masáž, potřebná k obnově srdeční činnosti, rozlámala žebra, a ona už přece prodělala i tu operaci kyčelního kloubu, protože nešťastně upadla při rehabilitaci, zrovna když se všechno vyvíjelo tak slibně. A teď to jde naopak spíš z kopce, ne nějak překotně, spíš jakoby ve spirále, ale pravděpodobně už to nebude možné zlepšit. Pak se pan doktor zeptá obou bezradných dcer dotyčné pacientky, které jsou na pokraji zhroucení vyčerpáním, zda by skutečně chtěly, aby jejich maminka v této situaci podstupovala další agresivní opatření k záchraně života. A vy překvapeně zamrkáte. Máma umírá? Lékař čeká na odpověď s upřeným pohledem a s perem v ruce. Ježiši, máma umírá. Ehm, takže, přejete si, aby jí polámali žebra při pokusu zachránit ji třeba jen na jeden další den života? Ne, jistěže ne. Teoreticky. Ten člověk vám připomene, že vaše matka si to tak přála z vlastní vůle – dala nám to písemně. Jako by vám to snad mohlo usnadnit rozhodnutí. Vždyť tedy jenom děláte to, co ona sama chtěla. Tedy pokud to samozřejmě chcete vy; my vám nemůžeme říkat, co máte dělat. Až na to, že ten formulář na stole už má doktor stejně vyplněný. Chybí tam už jen váš podpis.
· 21 ·
L ISA A NSEL M O V Á
A vy si řeknete o pero. A díváte se, jak vaše vlastní ruka píše vaše vlastní jméno. A pak se na toaletě vyzvracíte. S naší mámou to šlo z kopce tak rychle, že jsme obě jen lapaly po dechu, a hrnuly jsme se z toho srázu za ní v zoufalé snaze chytit ji dřív, než narazí na dno a rozbije nám náš svět na střepy. Nikdo se myslím nesnažil tak jako já, horečnatě jsem řešila, jaká se jí poskytuje péče, komunikovala jsem s jejím onkologem, kardiologem, urologem, nefrologem, i s praktickým lékařem, se všemi. Když se budu pořádně ohánět, když budu kmitat a opravdu se do toho obuju, můžu ji zachránit. Musím ji zachránit. Ona je všechno, co mám. A ona najednou nebyla. Najednou jsem měla na starosti jen sebe. První, co se mi vydralo ze rtů, když má matka vydechla naposled, bylo: „Proboha, a co teď?“ Tam, kde měl být můj život, byla teď jedna veliká díra.
Někteří lidé říkají, že první rok poté, co vám někdo zemře, bývá ten nejhorší. Já s tím ale nesouhlasím. Celý první rok po mámině smrti jsem byla jako ochromená, a tudíž znecitlivělá. I díky tomu jsem dokázala uspořádat vzpomínkový koncert a na máminy narozeniny sehnat skupinu lidí na pochod proti rakovině prsu. A proto jsme taky se sestrou odjely na Vánoce do Paříže a užily jsme si to tam – je to vidět na každé fotce, kde připíjíme na památku naší mámě s takovým teskným, zadumaným úsměvem lidí, kteří jsou jako v tranzu. Ten první rok jsme byly obklopené a hýčkané láskou a soucitem příbuzných i přátel, bylo to jako kapačka morfinu, která otupuje bolest i hlavu. Překulil se druhý rok a máma byla pořád mrtvá. Přátelé se vrátili zpátky ke svému životu, soucit v práci postupně mizel. Když jsem začala slýchat „Opravdu potřebujeme, abyste přišla
· 22 ·
Ž IV OT
V
P A Ř ÍŽI ,
M ŮJ SPL NĚNÝ S E N
včas,“ pochopila jsem, že období hájení je pryč. Jenže já jsem teprve teď začínala cítit bolest. Od chvíle, kdy vznikla má rána, uplynul víc než rok, ale teprve nyní se konečně dostavila bolest, prudká a neutuchající. Na jídelním stole se mi vršily haldy papírů týkající se nejrůznějšího majetku, tisíce dolarů v účtech za léčbu, stohy obálek s poštou, která se nyní přeposílala na mou adresu a všechno to bylo třeba zrušit. Podle Poštovních Služeb Spojených Států a všemožných mailových databází byla moje matka pořád naživu. Každý den mi do schránky přicházely její oblíbené katalogy a newslettery z charity – zlomky jejího každodenního života. A jakákoliv taková obálka mi pokaždé jakoby vrazila pěst do břicha. Máma už nežije. Ti sobečtí marketingoví darebáci se snaží něco prodat i mrtvé. Valila se na mě taková záplava pošty a s ní spojené bolesti, že jsem si musela každý den vyhradit hodinu na telefonáty a maily všem těmhle organizacím, abych jim sdělila, že máma je po smrti. Někdo z nich občas i odpověděl a vyjádřil smutek a lítost, zvláště menší charitativní spolky, které máma pomáhala držet nad vodou. Každý den jsem začínala právě tímhle, sdělováním špatných zpráv, ukončováním máminých vztahů. Zemřela bylo slovo, které jsem napsala a vyslovila snad tisíckrát. „Prosím, vymažte ji z Vaší databáze, neboť zemřela.“ Vymažte ji. Právě ta, která ji toužila mít naživu, vlastně pomáhala vymazat ji z prostoru zvaného existence. Musela jsem nicméně dál fungovat; byla jsem tehdy výkonná kreativní ředitelka ve velkém vydavatelství. Jenže vstávat ráno do práce pro mě bylo den ode dne těžší. A když jsem měla volno, spala jsem běžně do jedné po poledni a vstávala tak kolem čtvrté. Špinavé prádlo se hromadilo v koši a nádobí ve dřezu, o prachu ani nemluvě. Co bych se taky snažila? Smrti stejně neujdu, ne? Mé matce bylo třiaosmdesát, když umřela. Všichni říkali: „No, však si prožila dobrý a dlouhý život,“ aby mě utěšili. Jenže
· 23 ·
L ISA A NSEL M O V Á
ona ještě nechtěla umřít; nebyla na smrt připravená. Když byla ke konci v hospicu, stalo se několikrát v noci, že nám volali, že umírá. Vyrazily jsme tam, ale ona se držela dál. Byla neklidná, vykřikovala chvílemi a my jsme ji nemohly uklidnit. Bránila se vší silou spánku, jako by spánek byla sama zubatá. Křičela třeba na svou už mrtvou sestru: „Jdi pryč, Helen!“ Bála se, že si pro ni sestra přišla, a ani za nic nechtěla jít. Chtěla toho ještě tolik udělat. Vím, kolika věcí litovala, vím, kolik měla nesplněných snů. Konec přišel příliš rychle, aspoň jí to tak připadalo. Říct „Prožila dobrý a dlouhý život“ – to pro ni byla urážka, a pro její děti taky, bylo to vlastně jakési popření velikosti našeho žalu. Sledovala jsem, jak máma bojuje se smrtí, a sama jsem si připadala tím zranitelnější. A když umřela, pocit vlastní křehkosti ještě zesílil. Lpěla jsem na životě se stejnou tragickou tvrdošíjností. Vždyť mám ještě tolik plánů a práce. Stihnu to všechno, nebo budu umírat s dlouhým seznamem neodškrtnutých položek a s lítostí? Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, jestli na mně vůbec záleží. Bude můj život nakonec k něčemu dobrý? Všechno se mi zdálo marné a beznadějné. V té době jsem nabyla přesvědčení, že podle mayského kalendáře skutečně nastane konec světa. Nebyla to nějaká vědomá úvaha, ale kdesi v podvědomí mě to ovlivňovalo. Začala jsem si po domě schovávat hotovost. Nakoupila jsem šest galonů vody, různé konzervované potraviny a taky baterku, která prý vydrží až sedm hodin. Pravidelně jsem všechny zásoby kontrolovala a týrala jsem se přemítáním, co bych si s sebou vzala, kdybych musela prchat – však víte – na takový ten evakuační autobus, co člověka odveze před koncem celého světa někam do bezpečí. Bylo mi ale úplně jasné, že stejně všichni umřeme, a měla jsem dojem, že jsem jediná, kdo o tom ví, nebo koho to zajímá, a tím to bylo všechno horší.
· 24 ·
Ž IV OT
V
P A Ř ÍŽI ,
M ŮJ SPL NĚNÝ S E N
Anebo bych při mém štěstí nějak zázračně přežila, a musela bych unést pohled na všechnu tu hrůzu, smrt a zkázu. Ne, přežít to raději nechci. Jestli má přijít konec, chci stát přímo uprostřed Times Square s terčem na hrudi. A vlastně, krucinál – co kdybych ty mayské předpovědi prostě předběhla? Proč bych se měla trápit déle, než skutečně musím? Vždyť je to jen otázka techniky – jak to udělat – a taky vůle to udělat. Chvilička odvahy a všechna bolest by byla za mnou. Jenomže lidská mysl je zapeklitá záležitost. Dokud člověk dýchá, mysl ho nutí chtít dýchat. A moje mysl se začala upínat k nepatrné jiskřičce světla a naděje, která na sebe vzala podobu bytu v Paříži. Ta doufající část mé mysli, která chtěla žít, naskočila na internet a začala hledat bydlení ve Městě světel. Napoprvé jsem si prohlédla několik nabídek. Potom pár dalších. A najednou byly dvě hodiny ráno. Další den jsem se už nemusela tolik přemlouvat, abych vůbec spustila nohy z postele. Ne, vyskočila jsem a hurá k počítači. Prohlédla jsem si pár dalších bytů. Osm hodin uteklo jako voda. Čtyři týdny. Šest. Každý pracovní den dvě hodiny večer a o víkendech od rána do večera hledání, porovnávání: našla jsem různá honosná sídla v Saint-Germain-des-Prés v řádech milionů dolarů, i malé podkrovní garsonky na Montmartru. Dalo by se splnit si jakýkoli sen. Má mysl měla před sebou velké poslání. Roztřídila jsem si tu posedlost do složek: podle místa, velikosti, ceny za metr čtvereční. Doopravdy nic kupovat nebudu, ale na tom nesejde. Jiskřička světla a naděje začala sílit.
· 25 ·