Issuu

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Msto písecké ponnlf Hřfšní lidé

Království českého

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Msta Vlastimil Vondruška MSTA PÍSECKÉ PANNY Hříšní lidé Království českého

písecké ponnl4

Odpovědná redaktorka

Olga Poulová Grafická úprava Michal Palán Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Autorská spolupráce Alena Vondrušková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Hříšní lidé Království českého

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2017 www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2013, 2017 © Alena Vondrušková, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013, 2017

Vydání druhé ISBN 978-80-243-7616-5

IMOBA I

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Vlastimil Vondruška MST A PÍSECKÉ PANNY Hříšní lidé Království českého Odpovědná redaktorka Olga Poulová Grafická úprava Michal Palán Obálka Marcel Bursák/PT MOBA Autorská spolupráce Alena Vondrušková Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Msta písecké pannlj Hříšní lidé Království českého

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Bmo 2017 www.mobaknihy.cz © Vlastimil Vondruška, 2013, 2017 © Alena Vondrušková, 2017 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Bmo 2013, 2017

Vydání druhé ISBN 978-80-243-7616-5

IMOBA I

Píše se druhá polovina 13. století. české království v Evropě. Právem, ale také s trochou závisti označují současníci českého krále Přemys la II. Otakara „králem železným a zlatým". Kutnohorské doly chrlí neuvěřitelné množství stříbra. Obávaná česká vojska porážejí v krvavých bojích nejednoho nepřítele. český král soupeří s Habsburky o titul římského

patří k nejmocnějším

císaře.

Mé ženě Aleně

Za pozlátkem slávy se však skrývají trhliny. Doma, v českém království, zápasí Přemysl II. Otakar s vlastní odbojnou šlechtou. Páni si za časů jeho předků až příliš zvykli na slabou vládu a nyní jim pevná ruka vadí. Bojují každý s každým a všichni společně proti králi. Všem jde o jediné - ovládnout co největší majetek, urvat pro sebe co nejvíce moci. Je to doba nebezpečná a neklidná. Aby upevnil svou moc, buduje panovník nová královská města a také hrady. Jedním z nich je i nedávno založený Bezděz v severních Čechách. Výstavbou hradu a dohledem nad odbojnou oblastí je pověřen mladý královský prokurátor Oldřich z Chlumu. Zastupuje panovnfka, velí královské vojenské posádce, vybfrá daně, stará se o bezpečnost na cestách a také hájf zemské právo. Vyšetřuje hrdelnf zločiny, soudf a vynáší rozsudky. I když všechny své povinnosti plnf jistě svědomitě, vyniká pře devšfm při řešení detektivních případů.

I.KAPITOLA

Už dlouho nebylo tak nádherné léto. Od rána se nad hlavami křesťanů klenulo jasné modré nebe bez mráčku, slunce hladilo zem zlatými paprsky, k večeru pak přicházely vlahé deštíky, které ochlazovaly horký a dusný vzduch. Země přijímala tu životodárnou sílu, za níž se odvděčovala bujnou vegetací. Stromy, keře i tráva byly nádherně zelené a na polích zlátly klasy obilí. Tak nějak by mohli teologové popisovat ráj. Ale nepopisovali, protože na rozdíl od ráje nežili na zemi andělé, ale pouze křesťané, někteří bohabojní,jiní hříš ní, a někteří dokonce zločinní a krutí. Ota ze Zástřizlí byl pomocníkem královského prokurátora a správce severních Čech Oldřicha z Chlumu. Z neznámého důvodu ho všichni od mládí oslovovali jako panoše, i když jako panoš nikomu nesloužil a byl už dospělý rytíř. Ota však neprotestoval, naopak, jemu se ten titul líbil. On sám byl průměrný křesťan, rozhodně nepatřil mezi ty nejbohabojnější, ale nebyl ani z těch, kteří by měli duši obtíženou smrtelnými hříchy. Oldřich z Chlumu ho kdysi přijal do svých služeb a dal jeho životu nový smysl. Díky němu se začal dívat na svět jinýma očima a pochopil, že Bůh dal rytířům do rukou meče, aby jimi chránili bezbranné, nevinné a slabé. Kazatelé by řekli, že to je smysl vznešený a ušlechtilý, ale to by byla jen prázdná slova, jaká se hlásala z každé kazatelny. Skutečnou touhu po spravedlnosti by nikdo neměl hlásat jen proto, aby byl všem lidem na odiv. Ota dospěl k přesvěd-

čení, že spravedlnost není masopustní maškaráda, která se producíruje po ulicích, ale měla by to být přirozená potřeba duše. A tím se na rozdíl od mnohých mocných řídil. Proto byl při vyšetřování zločinů pro Oldřicha z Chlumu cenným pomocníkem a jejich vztah byl spíše pevným přátelstvím než čímkoli jiným. Ota ze Zástřizlí byl urostlý mládenec se světlými vlasy, nakadeřenými podle poslední německé módy. Rád se hezky oblékal, měl příjemný hlas a uměl poutavě hovořit. On sám rozhodně světec nebyl. Snažil se však jednat čestně i ve chvílích, které by církevní mravokárci označili jako hřích. Jeho hříchy totiž nebyly z těch, které by škodily jiným křesťanům. Měl rád hezké a zábavné dívky a nenašla se jediná, která by si stěžovala, že jí ublížil. Některé sice posmutněle dodávaly, že by je mohl navštěvovat častěji, byly i takové, které by ho rády odvedly k oltáři, ale tohle byla jediná věc, ve které panoš Ota odmítal dívkám vyhovět. Navzdory své zdánlivé ležérnosti a bezstarostnosti byl však nesmírně odpovědný. Teď se nudil. Do královského města Písku přijel v polovině léta, aby tu vyčkal na příjezd svého pána. Oldřich z Chlumu s řadou jiných velmožů doprovázel českého krále Přemysla II. Otakara na cestě do Štýrska. V Písku se měl královský dvůr zastavit na zpáteční cestě. Chystalo se zasedání zemského soudu, na němž se měly urovnat spory jihočeských urozených rodů. Šlechta v celé zemi vedla rozbroje neustále, ale v jižních Čechách byla situace o to složitější, že proti sobě stáli mocní Vítkovci a neméně mocný Bavor ze Strakonic se svými urozenými přáteli . Toho navíc zcela nepokrytě podporoval sám panovník, což vyvolávalo v táboře pánů pětilisté růže rozhořčení. Jenže královská družina se kdesi zdržela a Ota čekal v Písku už čtvrtý den. Nic přitom nena-

svědčovalo tomu, že by Přemysl II. Otakar v nejbližších dnech dorazil. Ota si však uměl se svým časem poradit. Mezi sedm rytířských ctností patřilo kromě jízdy na koni, ovládání luku, obratnosti v boji, hry v šachy, lovu se sokoly a skládání veršů také umění plavat. Ota skutečný rytíř byl, a pokud by se nedal do služeb královského prokurátora, ale na dráhu válečníka, jistě by teď patřil mezi nejlepší v Českém království. Ale on byl spokojený s tím, čím byl a odmítal nabídky zámožných velmožů, aby se ujal velení jejich ozbrojených družin. Z kodexu rytířských ctností ho totiž bavily spíše ty, které povznášely ducha. Ovšem nejraději měl plavání. Miloval vodu a jednou se svěřil svému příteli Divišovi, který velel hradní posádce na Bezdězu, že kdyby se znovu narodil, byl by rád rybou. „Jenže to bys muse 1umět mlčet. A to ty nevydržíš," usmál se Diviš. Navzdory jizvě, kterou měl na tváři , vypadal dobromyslně. Tedy, pokud chtěl. ,,A vidím tu ještě jednu potíž. Pokud vím, milostné konání ryb není zdaleka tak zajímavé, jako naše. Když si tě představím, jak se třeš někde v bahně .. ." Tehdy panoš Ota mávl rezignovaně rukou, protože vysvět lovat něco vojákům, kteří nemají fantazii a poezie je jim cizí, bylo zbytečné. Doma na Bezdězu moc příležitostí k radovánkám ve vodě neměl. Krajina kolem hradu byla bažinatá, potoky připomí naly spíše strouhy a těch několik rybníků, které tu v posledních letech vznikly, byly mělké a břehy měly porostlé rákosím. Nikde si pořádně zaplavat nemohl. Tady v Písku to však bylo něco úplně jiného. Přímo před mohutnými hradbami královského hradu, který spolu s dominikánským klášterem uzavíral město, tekla řeka Otava. Písek byl bohaté město, protože tu stál kamenný

čení, že spravedlnost není masopustní maškaráda, která se pro-

ducíruje po ulicích, ale měla by to být přirozená potřeba duše. A tím se na rozdíl od mnohých mocných řídil. Proto byl při vyšetřování zločinů pro Oldřicha z Chlumu cenným pomocníkem a jejich vztah byl spíše pevným přátelstvím než čímkoli jiným. Ota ze Zástřizlí byl urostlý mládenec se světlými vlasy, nakadeřenými podle poslední německé módy. Rád se hezky oblékal, měl příjemný hlas a uměl poutavě hovořit. On sám rozhodně světec nebyl. Snažil se však jednat čestně i ve chvílích, které by církevní mravokárci označili jako hřích. Jeho hříchy totiž nebyly z těch, které by škodily jiným křesťanům. Měl rád hezké a zábavné dívky a nenašla se jediná, která by si stěžovala, že jí ublížil. Některé sice posmutněle dodávaly, že by je mohl navštěvovat častěji, byly i takové, které by ho rády odvedly k oltáři, ale tohle byla jediná věc, ve které panoš Ota odmítal dívkám vyhovět. Navzdory své zdánlivé ležérnosti a bezstarostnosti byl však nesmírně odpovědný. Teď se nudil. Do královského města Písku přijel v polovině léta, aby tu vyčkal na příjezd svého pána. Oldřich z Chlumu s řadou jiných velmožů doprovázel českého krále Přemysla II. Otakara na cestě do Štýrska. V Písku se měl královský dvůr zastavit na zpáteční cestě. Chystalo se zasedání zemského soudu, na němž se měly urovnat spory jihočeských urozených rodů. Šlechta v celé zemi vedla rozbroje neustále, ale v jižních Čechách byla situace o to složitější, že proti sobě stáli mocní Vítkovci a neméně mocný Bavor ze Strakonic se svými urozenými přáteli. Toho navíc zcela nepokrytě podporoval sám panovník, což vyvolávalo v táboře pánů pětilisté růže rozhořčení. Jenže královská družina se kdesi zdržela a Ota čekal v Písku už čtvrtý den. Nic přitom nena-

svědčovalo tomu, že by Přemysl II. Otakar v nejbližších dnech dorazil. Ota si však uměl se svým časem poradit. Mezi sedm rytířských ctností patřilo kromě jízdy na koni, ovládání luku, obratnosti v boji, hry v šachy, lovu se sokoly a skládání veršů také umění plavat. Ota skutečný rytíř byl, a pokud by se nedal do služeb královského prokurátora, ale na dráhu válečníka, jistě by teď patřil mezi nejlepší v Českém království. Ale on byl spokojený s tím, čím byl a odmítal nabídky zámožných velmožů, aby se ujal velení jejich ozbrojených družin. Z kodexu rytířských ctností ho totiž bavily spíše ty, které povznášely ducha. Ovšem nejraději měl plavání. Miloval vodu a jednou se svěřil svému příteli Divišovi, který velel hradní posádce na Bezdězu, že kdyby se znovu narodil, byl by rád rybou. „Jenže to bys musel umět mlčet. A to ty nevydržíš," usmál se Diviš. Navzdory jizvě, kterou měl na tváři , vypadal dobromyslně. Tedy, pokud chtěl. ,,A vidím tu ještě jednu potíž. Pokud vím, milostné konání ryb není zdaleka tak zajímavé, jako naše. Když si tě představím,jak se třeš někde v bahně ... " Tehdy panoš Ota mávl rezignovaně rukou, protože vysvět lovat něco vojákům, kteří nemají fantazii a poezie je jim cizí, bylo zbytečné. Doma na Bezdězu moc příležitostí k radovánkám ve vodě neměl. Krajina kolem hradu byla bažinatá, potoky připomí naly spíše strouhy a těch několik rybníků, které tu v posledních letech vznikly, byly mělké a břehy měly porostlé rákosím. Nikde si pořádně zaplavat nemohl. Tady v Písku to však bylo něco úplně jiného. Přímo před mohutnými hradbami královského hradu, který spolu s dominikánským klášterem uzavíral město, tekla řeka Otava. Písek byl bohaté město, protože tu stál kamenný

most, jediný na míle daleko. Přes něj vedla zemská stezka z Pasova do Prahy a všichni obchodníci ho používali. Most sám vypadal jako pevnost. Na obou koncích ho uzavíraly mohutné věže s bránami a v nich se vybíralo mýto a clo. Protože však Ota patřil mezi královské služebníky, mohl po mostě přecházet kdykoli se mu zachtělo a zdarma. I když bylo parné léto, v Otavě bylo vody stále dost, protože pramenila vysoko v horách u zemské hranice. Hned první den prošel panoš Ota břehy řeky oběma směry a našel si půvabnou zátočinu před palisádami Pražského předměstí. To leželo na protilehlém břehu řeky a s městem ho spojoval most. Zátočina byla opuštěná a ze všech stran ji kryly husté vrbiny. U břehu vymlela voda hlubokou tůň, v níž se skvěle plavalo. Šenkýř ze zájezdního hostince U Zlatých hroznů, kde se panoš Ota ubytoval, mu prozradil, že tomuhle místu se říká Pod Portyčskými skálami, a kdysi se tu těžilo zlato. Tady teď trávil Ota většinu času. Tentokrát se však zpozdil, protože musel píseckému rychtáři Šebestovi vysvětlovat jakousi lapálii, která se v noci stala na ulici přímo pod oknem jeho komnaty. Dva měšťané se poprali, a kdyby Ota nezasáhl, možná by tekla krev. Jim pomohl, ale on sám ztratil na rychtě celé dopoledne vysvětlováním. ,,Měl jsem je nechat, ať si rozbijí hlavy," ohradil se popuzeně, když písař začal jeho výpověď rozvláčně zapisovat a on musel znovu slovo po slovu opakovat celou výpověď. Písař se s každým písmenem maloval,jako by to byla iluminace v kodexu, a bylo zřejmé, že to bude chvíli trvat. „Nezlobte se, urozený pane," krčil rameny rychtář, ,,ale každý máme své povinnosti. Copak to musím vysvětlovat zrovna vám, pomocníku královského prokurátora?" Otu si usmířil až tím, že ho pozval na oběd. Rychtářka

byla výtečná kuchařka a Šebesta měl kromě dvou synů mladou dceru s pihovatou tváří a drzým nosíkem. Ota seděl vedle ní a dobře se bavil. Proto se na břehu Otavy objevil, až když už slunce opustilo nejvyšší bod na obloze a začalo pomalu klesat k obzoru. Nejprve se pečlivě rozhlédl, ale byla to zbytečná starost. Sem nikdo nechodil. Meč ukryl do otvoru ve vykotlané vrbě. Navzdory všemu byl opatrný. Pak ze sebe shodil oděv a po hlavě se vrhl do řeky. Miloval ten okamžik, kdy jeho rozpálené tělo objala chladivá voda. Výskl si radostí a ponořil se. Chvíli se pod hladinou proháněl, jak to dělávali bobři, a teprve když mu došel dech, vyplaval na hladinu. Prskal a zatřepal hlavou, aby z vlasů setřásal kapky vody. V tu chvíli zaslechl prasknutí větve. Okamžitě všeho nechal a obrátil se ke břehu. Zahlédl dívku, která mizela za hustými vrbinami a v náruči odnášela jeho šaty. Pokud si stačil všimnout, ta dívka vypadala pěkně a byla nahá. Několika rychlými tempy zamířil ke břehu. Aby neztrácel čas, plaval rovnou k vrbinám. Tam byl břeh obzvláště příkrý, ale on už tu znal každý kámen. Chytil se větví skloněných k hladině a pomocí nich se vyšvihl na suchou zem. Tady začínala uzounká stezička, která vedla mezi vrbami pří mo na cestu. A protože dívka porost obíhala, Ota jí tudy moh 1 nadběhnout. I když byl nahý a pruty vrb ho bolestivě šlehaly do těla, utíkal, co mu síly stačily. Stihl to na poslední chvíli, prchající děvče mu samo vběhlo do náruče. „A mám tě, zlodějko," vyjel na ni. Jeho hlas zněl mnohem shovívavěji, než původně chtěl. Měl sice zlost, ale ta dívka byla opravdu krásná. ,,Co si to dovoluješ?" vyjela na něj ostře. Šaty si přitisk la k tělu, aby zakryla svou nahotu. ,,Já?" podivil se pobaveně. Dívka mluvila sebevědomě,

most, jediný na míle daleko. Přes něj vedla zemská stezka z Pasova do Prahy a všichni obchodníci ho používali. Most sám vypadal jako pevnost. Na obou koncích ho uzavíraly mohutné věže s bránami a v nich se vybíralo mýto a clo. Protože však Ota patřil mezi královské služebníky, mohl po mostě přecházet kdykoli se mu zachtělo a zdarma. I když bylo parné léto, v Otavě bylo vody stále dost, protože pramenila vysoko v horách u zemské hranice. Hned první den prošel panoš Ota břehy řeky oběma směry a našel si půvabnou zátočinu před palisádami Pražského předměstí. To leželo na protilehlém břehu řeky a s městem ho spojoval most. Zátočina byla opuštěná a ze všech stran ji kryly husté vrbiny. U břehu vymlela voda hlubokou tůň, v níž se skvěle plavalo. Šenkýř ze zájezdního hostince U Zlatých hroznů, kde se panoš Ota ubytoval, mu prozradil, že tomuhle místu se říká Pod Portyčskými skálami, a kdysi se tu těžilo zlato. Tady teď trávil Ota většinu času. Tentokrát se však zpozdil, protože musel píseckému rychtáři Šebestovi vysvětlovat jakousi lapálii, která se v noci stala na ulici přímo pod oknem jeho komnaty. Dva měšťané se poprali, a kdyby Ota nezasáhl, možná by tekla krev. Jim pomohl, ale on sám ztratil na rychtě celé dopoledne vysvětlováním. ,,Měljsemje nechat, ať si rozbijí hlavy," ohradil se popuzeně, když písař začal jeho výpověď rozvláčně zapisovat a on musel znovu slovo po slovu opakovat celou výpověď. Písař se s každým písmenem maloval,jako by to byla iluminace v kodexu, a bylo zřejmé, že to bude chvíli trvat. „Nezlobte se, urozený pane," krčil rameny rychtář, ,,ale každý máme své povinnosti. Copak to musím vysvětlovat zrovna vám, pomocníku královského prokurátora?" Otu si usmířil až tím, že ho pozval na oběd. Rychtářka

byla výtečná kuchařka a Šebesta měl kromě dvou synů mladou dceru s pihovatou tváří a drzým nosíkem. Ota seděl vedle ní a dobře se bavil. Proto se na břehu Otavy objevil, až když už slunce opustilo nejvyšší bod na obloze a začalo pomalu klesat k obzoru. Nejprve se pečlivě rozhlédl, ale byla to zbytečná starost. Sem nikdo nechodil. Meč ukryl do otvoru ve vykotlané vrbě. Navzdory všemu byl opatrný. Pak ze sebe shodil oděv a po hlavě se vrhl do řeky. Miloval ten okamžik, kdy jeho rozpálené tělo objala chladivá voda. Výskl si radostí a ponořil se. Chvíli se pod hladinou proháněl, jak to dělávali bobři, a teprve když mu došel dech, vyplaval na hladinu. Prskal a zatřepal hlavou, aby z vlasů setřásal kapky vody. V tu chvíli zaslechl prasknutí větve. Okamžitě všeho nechal a obrátil se ke břehu. Zahlédl dívku, která mizela za hustými vrbinami a v náruči odnášela jeho šaty. Pokud si stačil všimnout, ta dívka vypadala pěkně a byla nahá. Několika rychlými tempy zamířil ke břehu. Aby neztrácel čas, plaval rovnou k vrbinám. Tam byl břeh obzvláště příkrý, ale on už tu znal každý kámen. Chytil se větví skloněných k hladině a pomocí nich se vyšvihl na suchou zem. Tady začínala uzounká stezička, která vedla mezi vrbami pří mo na cestu. A protože dívka porost obíhala, Ota jí tudy mohl nadběhnout. I když byl nahý a pruty vrb ho bolestivě šlehaly do těla, utíkal, co mu síly stačily. Stihl to na poslední chvíli, prchající děvče mu samo vběhlo do náruče. „A mám tě, zlodějko," vyjel na ni. Jeho hlas zněl mnohem shovívavěji, než původně chtěl. Měl sice zlost, ale ta dívka byla opravdu krásná. ,,Co si to dovoluješ?" vyjela na něj ostře. Šaty si přitisk la k tělu, aby zakryla svou nahotu. ,,Já?" podivil se pobaveně. Dívka mluvila sebevědomě,

nebyla zřejmě obyčejná tulačka nebo hloupá zlodějka. Odhadoval ji spíše na nevěstku nebo možná dceru některého podruha z předměstí. Smířlivě ji upozornil: ,,Pokud sis nevšimla, pokusila ses mne okrást." „Ty šaty potřebuj u." „A můj měšec taky?" dodal o poznání přísněji. Nelíbil se mu způsob, jakým s ním ta holka hovořila. Dívka chvíli váhala a pak si přes hlavu přetáhla Otovu halenu. Protože byla o hlavu menší, sahala jí až do poloviny lýtek. Zbytek oděvu mu podala a kývla, aby ji následoval. Vracela se zpět na břeh řeky. Panoš Ota si rychle natáhl nohavice a pospíchal za ní. Dívka došla na místo, kde před chvílí ležely Otovy šaty, a ukázala do zdupané trávy. Ležel tam Otův měšec s penězi. ,, Tady máš své stříbrňáky," dodala celkem zbytečně. ,,Nejsem zlodějka, to si vyprošuji!" „I krádež šatů je pořád ještě krádež," upozornil s hranou přísností, ale hlas ho zradil. Společnost té dívky ho zjevně tě šila. I ona to postřehla a lehce se usmála. Pak ukázala na dva kameny, které ležely stranou. ,,Neposadíme se? Asi bych ti měla něco vysvětlit."

,,Nebojíš se, že se pokusím téhle situace využít?" ,,Jsi přece rytíř." ,,Proč bych měl být?" ,,To mě zkoušíš? Tamhle do té vrby sis ukryl meč, sledovala jsem tě." Ota přikývl na znamení, že oceňuje její úsudek, a rychle se představil. Tahle dívka ho zajímala stále víc a víc. Optal se,jakjí říkají. ,,Anežka," opáčila prostě. Panoš Ota dvorně počkal, až se posadí. Teprve pak se uvelebil vedle ní. Měla slámově zlaté vlnité vlasy, v obličeji pravidelné rysy a velké modré oči. 12

„Také se tu občas koupu," začala sama. ,,Zašla jsem si sem i dneska ráno. Jenže najednou se objevil nějaký člověk ve člunu. Nestihla jsem doplavat na břeh, tak jsem se ukryla tamhle v rákosí. Přistál, sebral všechny mé věci a rychle odplul. Chápeš, proč jsem se ukrývala? Modlila jsem se, aby se tu někdo objevil. A Bůh mé modlitby vyslyšel. " ,,A kdyby nevyslyšel? To bys tu zůstala přes noc?" ,,Než ostuda ve městě, to by bylo opravdu snad lepší pře nocovat pod širým nebem." „Teď v létě by to nic tak strašného určitě nebylo. Já bych se tomu tedy nebránil. Nechceš to zkusit? Vidím to živě před sebou. Lehneme si do vlahé trávy, s hvězdami nad hlavou a ty si položíš hlavu na mé rameno. Umíš si tu krásu představit? Nemusíš se bát,jakjsi správně podotkla,jsem rytíř a vím, co se sluší." Vesele se rozesmála. Pak se na něj se šibalskými jiskřič kami v očích zadívala a optala se: ,,Jenže k čemu by mi bylo strávit noc pod nebeskou klenbou plnou zářivých hvězd s pěkným mladíkem po boku, kdyby se choval zdrženlivě a ctil rytířský slib cudnosti?" ,,Pokud jsem řekl, že vím, co se sluší," uklonil se pobaveně, ,,pak jsem samozřejmě nechtěl naznačit, že se budu chovat zdrženlivě. Povinností rytíře je samozřejmě obejmout a zlíbat ženu tak krásnou, jako jsi ty. Pokud by to neudělal, skončila by jeho duše v pekle, neboť by to byl smrtelný hřích." Uchopil její ruku a dvorně ji políbil. V její tváři se na kratinký okamžik mihl záblesk jakéhosi zmatku. Panoš Ota tenhle výraz znal a konejšivě pokračo val: ,,Rozumím, jsi vdaná, ale na mé mlčení se můžeš spolehnout." ,,Jsem vdaná," souhlasila opatrně. Bylo zřejmé, že váhá. „Porušit slib manželské věrnosti není tak strašné,jak tvrdí

nebyla zřejmě obyčejná tulačka nebo hloupá zlodějka. Odhadoval ji spíše na nevěstku nebo možná dceru některého podruha z předměstí. Smířlivě ji upozornil: ,,Pokud sis nevšimla, pokusila ses mne okrást." ,,Ty šaty potřebuju." „A můj měšec taky?" dodal o poznání přísněji. Nelíbil se mu způsob, jakým s ním ta holka hovořila. Dívka chvíli váhala a pak si přes hlavu přetáhla Otovu halenu. Protože byla o hlavu menší, sahala jí až do poloviny lýtek. Zbytek oděvu mu podala a kývla, aby ji následoval. Vracela se zpět na břeh řeky. Panoš Ota si rychle natáhl nohavice a pospíchal za ní. Dívka došla na místo, kde před chvílí ležely Otovy šaty, a ukázala do zdupané trávy. Ležel tam Otův měšec s penězi. ,,Tady máš své stříbrňáky," dodala celkem zbytečně. ,,Nejsem zlodějka, to si vyprošuji!" „I krádež šatů je pořád ještě krádež," upozornil s hranou přísností, ale hlas ho zradil. Společnost té dívky ho zjevně tě šila. I ona to postřehla a lehce se usmála. Pak ukázala na dva kameny, které ležely stranou. ,,Neposadíme se? Asi bych ti měla něco vysvětlit."

,,Nebojíš se, že se pokusím téhle situace využít?" ,,Jsi přece rytíř." ,,Proč bych měl být?" ,,To mě zkoušíš? Tamhle do té vrby sis ukryl meč, sledovala jsem tě." Ota přikývl na znamení, že oceňuje její úsudek, a rychle se představil. Tahle dívka ho zajímala stále víc a víc. Optal se,jakjí říkají. „Anežka," opáčila prostě. Panoš Ota dvorně počkal, až se posadí. Teprve pak se uvelebil vedle ní. Měla slámově zlaté vlnité vlasy, v obličeji pravidelné rysy a velké modré oči.

„Také setu občas koupu," začala sama. ,,Zašla jsem si sem i dneska ráno. Jenže najednou se objevil nějaký člověk ve člunu. Nestihla jsem doplavat na břeh, tak jsem se ukryla tamhle v rákosí. Přistál, sebral všechny mé věci a rychle odplul. Chápeš, proč jsem se ukrývala? Modlila jsem se, aby se tu někdo objevil. A Bůh mé modlitby vyslyšel." ,,A kdyby nevyslyšel? To bys tu zůstala přes noc?" ,,Než ostuda ve městě, to by bylo opravdu snad lepší pře nocovat pod širým nebem." „Teď v létě by to nic tak strašného určitě nebylo. Já bych se tomu tedy nebránil. Nechceš to zkusit? Vidím to živě před sebou. Lehneme si do vlahé trávy, s hvězdami nad hlavou a ty si položíš hlavu na mé rameno. Umíš si tu krásu představit? Nemusíš se bát,jakjsi správně podotkla,jsem rytíř a vím, co se sluší." Vesele se rozesmála. Pak se na něj se šibalskými jiskřič kami v očích zadívala a optala se: ,,Jenže k čemu by mi bylo strávit noc pod nebeskou klenbou plnou zářivých hvězd s pěkným mladíkem po boku, kdyby se choval zdrženlivě a ctil rytířský slib cudnosti?" ,,Pokud jsem řekl, že vím, co se sluší," uklonil se pobaveně, ,,pak jsem samozřejmě nechtěl naznačit, že se budu chovat zdrženlivě. Povinností rytíře je samozřejmě obejmout a zlíbat ženu tak krásnou, jako jsi ty. Pokud by to neudělal, skončila by jeho duše v pekle, neboť by to byl smrtelný hřích." Uchopil její ruku a dvorně ji políbil. V její tváři se na kratinký okamžik mihl záblesk jakéhosi zmatku. Panoš Ota tenhle výraz znal a konejšivě pokračo val: ,,Rozumím, jsi vdaná, ale na mé mlčení se můžeš spolehnout." ,,Jsem vdaná," souhlasila opatrně. Bylo zřejmé, že váhá. ,,Porušit slib manželské věrnosti není tak strašné,jak tvrdí

kazatelé," pokračoval vemlouvavým hlasem. Položil ruku na její ramena a přitáhl siji blíž. Nebránila se. Vysvětloval: ,,Na světě jsou horší hříchy, a přesto je nikdo netrestá. Ostatně, tvé svědomí bude čisté, protože to bude má vina. Já tě totiž nepustím, dokud nesplním svou rytířskou povinnost." „Nejde o mé svědomí," opáčila váhavě. ,,Celkem se mi líbíš." ,,Tím lépe." ,,Proto bych nechtěla, aby se ti kvůli mně něco stalo." ,,Pokud se obáváš, že zešílím láskou a sáhnu si na život, až se vrátíš ke svému manželovi, tak mi věř, tohle nebezpečí podstoupím rád." Jeho lichotku ocenila lehkým pousmáním, ale bylo zřej mé, že stále váhá. Zvážněla a ujišťovala se: ,,Ale tímhle odpolednem to skončí! A nikdy se o tom nikomu nezmíníš. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě." ,,Kdo je tvůj manžel?" zbystřil panoš Ota. Její řeči nemohly být pouhým ženským rozmarem. Tahle dívka se opravdu bála. ,,Bavor ze Strakonic," odpověděla, ale v jejím hlase vů bec nezněla pýcha. Panoš Ota na okamžik ztuhl. Okamžitě mu všechno došlo. Anežka, manželka mocného pána zavinuté střely, byla nevlastní dcerou českého krále Přemysla II. Otakara. Její matkou byla Anežka z Kuenringu zvaná Palceřík. Tahle dívka patřila do královské rodiny a říkalo se, že ji má otec ze všech svých dcer nejraději. ,,Tak vidíš," dodala smutně a pokusila se od něj odtáhnout. Ale nedovolil jí to . Když už to nechal dojít tak daleko, byl by za hlupáka. ,,Pokud vím, tvůj manžel je od jara spolu s králem ve Štýrsku. Stejně jako můj pán Oldřich z Chlumu. Je naše chyba,

že nás nechávají tak dlouho samotné?" Když to říkal, naklonil se k ní a něžně ji políbil. „Neznáš mě," bránila se. ,,Co když nedokážu mlčet já?" „Rytíř má obětovat pro krásnou ženu třeba i život. Ale v případě, že bys mne zradila, bude nářek žen i panen v Českém království tak hlasitý a truchlivý, že by mi náš vznešený panovník dal raději milost než poslouchat jejich žalostné kvílení a pláč, že by mne měly ztratit." Ota věděl, že něco takového odpovědět musí, ale v duchu měl na sebe zlost. Nejlepší by bylo vstát a odvést tu ženu zpět na hrad. Jenže byly situace, kdy se muž nedokázal řídit rozumem. „Nejhorší vlastností mužů je vychloubání," zarazila jeho řeč s úsměvem. ,,Zvláště, pokud chtějí získat ženu. Všichni se chlubívají,jak neodolatelní jsou milovníci, ale tobě to asi věřím."

„Proč zrovna mně?" podivil se. ,,Neříkají náhodou tohle

ženy mužům, aby je v jejich pošetilostech ještě povzbuzovaly?" „To já netuším. Tvé jméno mi však není neznámé. Jedna urozená družka se mi tajně svěřila, co s tebou prožila. Tak dobře. Ale do soumraku se musíme vrátit do města. Hledali by mě. A ještě jednou prosím, už se to nebude opakovat! I kdybych sama chtěla, slibuješ?" Ještě než panoš Ota stačil odpovědět, sama si stáhla přes hlavu halenu a odhodila ji stranou.

kazatelé," pokračoval vemlouvavým hlasem. Položil ruku na její ramena a přitáhl si ji blíž. Nebránila se. Vysvětloval: ,,Na světě jsou horší hříchy, a přesto je nikdo netrestá. Ostatně, tvé svědomí bude čisté, protože to bude má vina. Já tě totiž nepustím, dokud nesplním svou rytířskou povinnost." „Nejde o mé svědomí," opáčila váhavě. ,,Celkem se mi líbíš." ,,Tím lépe." ,,Proto bych nechtěla, aby se ti kvůli mně něco stalo." ,,Pokud se obáváš, že zešílím láskou a sáhnu si na život, až se vrátíš ke svému manželovi, tak mi věř, tohle nebezpečí podstoupím rád." Jeho lichotku ocenila lehkým pousmáním, ale bylo zřej mé, že stále váhá. Zvážněla a ujišťovala se: ,,Ale tímhle odpolednem to skončít A nikdy se o tom nikomu nezmíníš. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě." ,,Kdo je tvůj manžel?" zbystřil panoš Ota. Její řeči nemohly být pouhým ženským rozmarem. Tahle dívka se opravdu bála. ,,Bavor ze Strakonic," odpověděla, ale v jejím hlase vů bec nezněla pýcha. Panoš Ota na okamžik ztuhl. Okamžitě mu všechno došlo. Anežka, manželka mocného pána zavinuté střely, byla nevlastní dcerou českého krále Přemysla II. Otakara. Její matkou by la Anežka z Kuenringu zvaná Palceřík. Tahle dívka patřila do královské rodiny a říkalo se, že ji má otec ze všech svých dcer nejraději. ,,Tak vidíš," dodala smutně a pokusila se od něj odtáhnout. Ale nedovolil jí to. Když už to nechal dojít tak daleko, byl by za hlupáka. ,,Pokud vím, tvůj manžel je odjaraspoluskrálemve Štýrsku. Stejně jako můj pán Oldřich z Chlumu. Je naše chyba,

že nás nechávají tak dlouho samotné?" Když to říkal, naklonil se k ní a něžně ji políbil. ,,Neznáš mě," bránila se. ,,Co když nedokážu mlčet já?" „Rytíř má obětovat pro krásnou ženu třeba i život. Ale v případě, že bys mne zradila, bude nářek žen i panen v Českém království tak hlasitý a truchlivý, že by mi náš vznešený panovník dal raději milost než poslouchat jejich žalostné kvílení a pláč, že by mne měly ztratit." Ota věděl, že něco takového odpovědět musí, ale v duchu měl na sebe zlost. Nejlepší by bylo vstát a odvést tu ženu zpět na hrad. Jenže byly situace, kdy se muž nedokázal řídit rozumem. „Nejhorší vlastností mužů je vychloubání," zarazila jeho řeč s úsměvem. ,,Zvláště, pokud chtějí získat ženu. Všichni se chlubívají,jak neodolatelní jsou milovníci, ale tobě to asi věřím."

„Proč

zrovna mně?" podivil se. ,,Neříkají náhodou tohle ženy mužům, aby je v jejich pošetilostech ještě povzbuzovaly?" „To já netuším. Tvé jméno mi však není neznámé. Jedna urozená družka se mi tajně svěřila, co s tebou prožila. Tak dobře. Ale do soumraku se musíme vrátit do města. Hledali by mě. A ještě jednou prosím, už se to nebude opakovat! I kdybych sama chtěla, slibuješ?" Ještě než panoš Ota stačil odpovědět, sama si stáhla přes hlavu halenu a odhodila ji stranou.

VLASTIMIL VONDRUŠKA

Msto písecké ponn4 HŘÍŠNf LIDÉ KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO

Panoš Ota čeká v Písku na příjezd českého krále Přemysla II. Otakara, jehož doprovází Oldřich z Chlumu. Protože je parné léto, zajde se vykoupat k Otavě, kde potká nahou dívku, která se mu představí jako manželka mocného Bavora ze Strakonic. Záhy se však dozví, že mu dívka Lhala. Začne ji hledat a tím se stále více a více zaplétá do podivné záhady ztracených šperků. Mezitím kdosi zavraždí zemského sudího. A následují další vraždy. Naštěstí do Písku dorazí Oldřich z Chlumu i s velitelem Divišem a spolu s Otou začnou pátrat. Brzy se ukáže, že odhalení pravdy by mohlo být velmi nebezpečné, neboť stopy vedou k nejvýznamnějším představitelům královského dvora.

- - - - - - - - DOPORUČCJEME - - - - - - --

ISBN 978- 80-243- 7616- 5

IMOBAI

www.mobaknihy.cz

9 788024 376165