0276697

1 

JUBILEE

J

ednou mi jeden kluk dal pusu a já málem umŘela. Chápu, že se to dá klidně považovat za melodramatický výrok puberťačky, pronesený pisklavým hláskem za doprovodu kvičení. Ale já žádná puberťačka nejsem. A myslím to velice doslova. Základní sled událostí probíhal takhle: Jeden kluk mi dal pusu. Začaly mě brnět rty. Jazyk mi napuchl, až jsem ho měla plná ústa. Hrdlo se mi sevřelo; nemohla jsem dýchat. Všechno zčernalo. Je dost ponižující omdlít těsně poté, co prožijete první polibek, ale ještě horší je zjištění, že vás ten kluk políbil z hecu. Protože se vsadil. Že vaše rty jsou od přírody tak nelíbatelné, že ho až vidina 50 dolarů přiměje, aby se jich dotkl ústy. A teď přijde třešinka na dortu: Věděla jsem, že mě to může zabít. Aspoň teoreticky. Když mi bylo šest, diagnostikovali mi kontaktní dermatitidu IV. typu na cizí lidské kožní buňky. To v lékařské terminologii znamená: jsem alergická na jiné lidi. Ano, lidi. A ano, je to vzácné, jako

Staci_jen_dotyk_cz_II.indd 13

28.02.17 16:23

14

C o l l e e n O a k l e y ov á

že: patřím k hrstce lidí v dějinách světa, kteří tím trpěli. V podstatě mi naskočí jelita a kopřivka, když se něčí pokožka dotkne mé. Doktor, který tu diagnózu nakonec vyslovil, taky teoretizoval, že se u mě dostaví ještě závažnější reakce I. typu – anafylaxe – pokud přijdu do orálního kontaktu s jinou osobou (čti: líbání). Jenže já byla sedmnáctiletá holka se zpocenými dlaněmi a rozklepanými koleny, pár centimetrů vzdálená od rtů Donovana Kingsleyho, a následky nebyly to první, nač jsem myslela – i kdyby mělo jít o smrtelné následky. V tom okamžiku – v těch zadýchaných vteřinách, kdy se jeho rty dotýkaly mých – si troufám říct, že mi to skoro stálo za to. Dokud jsem se nedozvěděla o té sázce. Když jsem se vrátila z nemocnice, šla jsem rovnou do svého pokoje. A nevyšla jsem odtud, i když mi do maturity zbývaly ještě dva měsíce. Diplom mi poslali později v létě poštou. Tři měsíce potom se mamka provdala za Lennyho, majitele řetězce benzinových pump z Long Islandu. Sbalila si jeden – slovy jeden – kufr a odjela. To bylo před devíti lety. A od té doby jsem nevyšla z domu.

 neprobudila jsem se jednou ráno s myšlenkou: „stanu se poustevníkem.“ Ani se mi slovo „poustevník“ nezamlouvá. Připomíná mi smrtelně nebezpečného pavouka, co jen číhá, aby vypustil svůj jed do prvního stvoření, co mu zkříží cestu. Jenomže po první zkušeností s polibkem na prahu smrti se mi – asi pochopitelně – nechtělo vyjít z domu ze strachu, abych nenarazila na někoho ze školy. Takže jsem nevycházela. Strávila jsem celé léto ve svém pokoji, poslouchala v jednom kuse Coldplay a četla. Hodně čtu. Máma si ze mě kvůli tomu dělávala legraci. „Pořád jsi zavrtaná v knížkách,“ obracela oči v sloup. Nešlo však jen o knížky. Četla jsem

Staci_jen_dotyk_cz_II.indd 14

28.02.17 16:23

St a č í j e n d o t y k

15

časopisy, noviny, letáky, všechno, co se kde povalovalo. A většinu informací jsem si zapamatovala, i když jsem se o to vlastně nesnažila. To se mámě líbilo. Nechávala mě recitovat na povel – kamarádkám (kterých moc neměla) a přátelům (kterých měla až moc) – všechny možné prapodivné znalosti, které jsem časem nashromáždila. Jako třeba to, že modropláštník nádherný je ze všech druhů ptáků ten nejnevěrnější nebo že jméno doktora Seusse se původně vyslovovalo „Sojs“ nebo že Leonardo da Vinci vynalezl první kulomet (což by vlastně nemělo nikoho překvapovat, protože vynalezl tisíce věcí). Pak zářila, krčila rameny, usmívala se a říkala: „Já nevím, kde se to v ní bere.“ A já si vždycky v duchu říkala, že je to možná trošičku pravda, protože pokaždé, když jsem sebrala kuráž a zeptala se na svého otce – třeba jak se jmenoval, kupříkladu –, odsekla něco jako: „Co na tom sejde? Vidíš ho tu snad někde?“ V podstatě jsem byla v dětství pouťová atrakce. A to nejen proto, že jsem nevěděla, kdo je můj otec, nebo proto, že jsem uměla odříkávat nahodilá fakta. Jsem si celkem jistá, že ani jedno z toho není zase tak ojedinělá vlastnost. Způsobovala to má nemoc, jak to lidé označovali: nemoc. A moje nemoc byla důvodem, proč jsem na základní škole musela sedět v lavici vzdálené nejmíň dva a půl metru od ostatních. A proč jsem o přestávkách musela sedět na lavičce sama a dívat se, jak ostatní děti dělají na klouzačce vláček, hrají „král vysílá své vojsko“ a houpou se na opičí dráze. A proč jsem pořád nosila dlouhé rukávy a kalhoty a palčáky – oblečení zakrývající každičký čtvereční centimetr pokožky pro případ, že by děcka, od kterých jsem se držela tak daleko, nešťastnou náhodou porušila hranice mé osobní bubliny. A proč jsem s otevřenou pusou civěla na matky, co při vyzvedávání ze školy objímaly a tiskly své děti, a snažila jsem se rozpomenout, jaké to je. Každopádně: spojte si všechna fakta – mou nemoc, incident s polibkem, při kterém jsem málem umřela, matčin odchod – a vida! Máte tu ideální recept, jak se stát poustevníkem.

Staci_jen_dotyk_cz_II.indd 15

28.02.17 16:23

16

C o l l e e n O a k l e y ov á

Nebo to možná nic z toho nezpůsobilo. Možná jsem jenom ráda sama. Ať je to jak chce, taková je situace. A teď jsem se bohužel stala pro okolí bubákem, co nikdy nevychází z domu – něco jako Boo Radley z filmu a knihy Jako zabít ptáčka. Nejsem bledá a nevypadám churavě, ale obávám se, že v dětech z ulice už jsem vzbudila zájem. Možná moc často civím z okna, když jezdí kolem na koloběžkách. Před několika měsíci jsem si objednala modré panelové závěsy a zavěsila je do všech oken a teď se snažím stát za nimi, když koukám ven, ale mám strach, že to vypadá ještě strašidelněji, když mě někdo zahlédne. Nemůžu si pomoct. Ráda se dívám, jak si hrají, což nejspíš opravdu zní strašidelně, když se to řekne takhle. Ale baví mě pohled na to, jak se baví, těší mě být svědkem normálního dětství. Jednou se mi jeden kluk podíval přímo do očí a pak se obrátil ke kamarádovi a něco řekl. Oba se rozesmáli. Neslyšela jsem je, tak jsem si namlouvala, že řekl něco jako: „Koukej, Jimmy, to je zase ta hodná hezká paní.“ Ale obávám se, že to bylo spíš: „Koukej, Jimmy, to je ta bláznivá ženská, co jí kočky.“ Mimochodem, to nedělám. Nejím kočky. Ale Boo Radley byl hodný člověk a taky to o něm všichni říkali.

 zvoní telefon. vzhlédnu od knihy a pŘedstírám sama sobě, že uvažuji, zda to mám vzít. Ale vím, že vezmu. I když to znamená vstát z odřené prohlubně sametové lenošky a ujít sedmnáct kroků (ano, mám to spočítané) do kuchyně, abych zvedla hořčičně žluté sluchátko pevné linky, protože mobil nemám. I když je to pravděpodobně zase nějaký telemarketing, ti volají pravidelně, nebo matka, která volá jen třikrát, čtyřikrát ročně. I když jsem zrovna u té části knihy, kde se detektiv a vrah konečně ocitnou sami v kostele poté, co si na 274 stránkách hráli na kočku a na myš. Vezmu to ze stejného

Staci_jen_dotyk_cz_II.indd 16

28.02.17 16:23

St a č í j e n d o t y k

17

důvodu, z jakého beru telefon vždycky: ráda slyším hlas někoho jiného. Nebo možná ráda slyším i svůj vlastní. Crrrrrrr! Vstát. Odložit knihu. Sedmnáct kroků. „Haló?“ „Jubilee?“ Je to mužský hlas, který neznám, a napadne mě, co asi prodává. Nemovitosti? Novou internetovou službu s osmkrát rychlejším stahováním? Nebo možná provádí průzkum. Jednou jsem si s někým pětačtyřicet minut povídala o tom, které příchutě zmrzliny mám nejraději. „Ano?“ „Tady Lenny.“ Lenny. Matčin manžel. Setkala jsem se s ním jen jednou – před léty, během těch pěti měsíců, co s matkou chodili, než se odstěhovala na Long Island. Co si z něj nejvíc pamatuju: měl knír a často si ho hladil, jako by to byl věrný pes, přirostlý k jeho obličeji. Taky byl tak formální, až to bylo trapné. Pamatuju si, že jsem měla pocit, jako bych se mu měla klanět, i když byl malý. Jako by byl z královského rodu nebo tak něco. „Jo.“ Odkašle si. „Jak se máš?“ Horečně uvažuju. Jsem si celkem jistá, že nejde o společenské volání, protože Lenny mi ještě nikdy nezavolal. „Mám se dobře.“ Znovu si odkašle. „No, tak já to řeknu rovnou. Victoria – Vicki…“ Hlas se mu láme a pokouší se to zamaskovat dalším zakašláním, které se promění v záchvat kašle. Držím si sluchátko u ucha oběma rukama a poslouchám, jak kucká. V duchu se ptám, jestli má pořád ještě ten knír. Když dokašle, Lenny se do ticha nadechne. A pak: „Tvá matka umřela.“

Staci_jen_dotyk_cz_II.indd 17

28.02.17 16:23