Issuu

Toto je moje třicátá kniha. A to díky nezničitelné, nezdolné a nesmiřitelné Jane Gregoryové, která je od počátku mou agentkou i mou přítelkyní. Uznávaná, obávaná i milovaná v literárním světě, bojovala za mě, kryla mi záda a při tom všem její smích pohupoval mým světem.

~lství BB/art s.r.o. v roce 2017

o originálu Out oj Bounds .itt\e, Brown, Great Britain, 2016)

~\1 Ranmih. Damová

o je ale noc, kluci, co?" Ross Garvie objal Wee Grantieho, svého nejlepšího kámoše na celém světě, zpocenou paží kolem krku. ,,Parádní noc, to teda jo," zamumlal nezřetelně Wee Grantie. Oba mládenci se lascivně zavlnili v bocích v souladu s hlubokým temným basovým zaduněním, které otřáslo celým klubem. Další dva přátelé, s nimiž se před příchodem sem napili do zásoby v bytě sestry Wee Grantieho, poskakovali nahoru a dolů a máchali pěstmi do vzduchu. ,,My jsme to tvrdé jádro," zapěli dvouhlasně. ,,My jsme to tvrdé jádro!" Fotbalová trička, která měli na sobě, dodávala vysvětlení zdánlivě bizarnímu popěvku, jejich tým se toho dne dočkal ne zrovna častého vítězství. „Chci celou noc řídit!" zařval Ross, tělo nabuzené směsicí Red Bullu, vodky a nějakého syntetického koktejlu, který ani neměl jméno. Wee Grantie zpomaW pohyby těla, protože hudba přešla v I Gotta Feeling od Black Eyed Peas. ,,Nemáš auto. Žádnej z nás nemá auto." Ross přestal tančit. ,,To nemáš žádný ambice?" Wee Grantie sklopil zrak k zemi. Bylo mu jasné, že na tohle neexistuje správná odpověď. Tam a Tozer, jejich kumpáni v celém plánu, se vzájemně šťouchli do ramene. ,Je to tak!" zahalekal Tam. ,,Dneska bude skvělá, skvělá noc. Jak se zpívá v tý písničce. Jdeme na to, ne?" Wee Grantie se zamračil. ,Jak?" Zastrčil ruce do kapes sportovních tepláků a narovnal se. „Pojďme, vypadneme odsud. Stejně to tu stojí za starou belu. Žádnýmu z nás tu nenalejou, tak můžeme zrovna tak dobře zmizet." Ross už byl na půli cesty ke dveřím, nepotřeboval si ověřovat, jestli se mu jeho svita lepí na paty. Venku pocit nutkání k akci zesílil, když jim studený vzduch vysál teplo z těla. Mladíci se otřásli chladem. Tam a Tozer se poplácávali po těle ochablými "

pažemi. Kolem nikde nikdo; bylo ještě příliš brzo na to, aby zákazníci opouštěli klub, do nějž si zaplatili vstupné. „No tak, Rossíčku, pokud to hodláš udělat, udělej to dřív, než mi koule stoupnou tak vysoko do těla, až mi uvíznou v krku," sténal Tozer. Ross přejel zrakem po kusu udusané půdy, která sloužila jako parkoviště nočního klubu, hledal vůz, do něhož by bylo snadné se dostat a který by bylo lehké nastartovat spojením kabelů. Odpověď našel uprostřed prostřední řady, dostatečně velkou na to, aby na první pohled vyčnívala nad svými maličkými společníky. "A jde se na věc," prohlásil Ross, rozběhl se a kličkoval mezi zaparkovanými auty, dokud se nedostal k Land Roveru Defender. Byl to kousek z nové generace, ještě pořád těžkopádný na řízení, ale byla hračka ho ukrást. ,,Sežeň ňákej kámen," křikl Ross na W ee Grantieho, který s čelem svraštělým soustředěním začal poslušně prozkoumávat zem. Ze zkušenosti věděl, jaký kámen hledá - dostatečně těžký kvůli síle dopadu a dostatečně špičatý, aby dokázal rozbít tvrzené sklo okénka. Takových kandidátů bylo do plochy parkoviště zamáčknuto dost, ale než Wee jeden z nich objevil a vyprostil z půdy, zbývající tři mladíci poskakovali na špičkách kolem řidi čovy strany vozu. Ross vytrhl kámen Grantiemu z ruky a uchopil ho tak, aby mu správně vyvážený pevně seděl v dlani. Napřáhl ruku dozadu a prudkou přímou ranou hodil kamenem do okénka vedle sedadla řidiče. Sklo prasklo a vytvořila se v něm pavučina, ale nepovolilo. Chtělo to další úder. Pak byli všichni uvnitř, nadskakovali na sedadlech jako malé děti, které nutně potřebují na záchod. Ross si vyndal švýcarský nožík, obratně vytáhl dráty, přeřízl je a znovu propojil ty, díky nimž motor se zakašláním ožil. ,,Nádhera!" zaječel, rozsvítil reflektory a se zaskřípěním zařadil zpátečku. Rossovi bylo sotva sedmnáct, nevlastnil řidičský průkaz, neabsolvoval žádné lekce v autoškole, ale nechybělo mu sebevědomí chlapce, který kradl auta od chvíle, kdy dosáhl na pedály. Defender kolébavě vyrazil dozadu, naboural reflektory a mřížku chladiče VW Golf. Pak Ross přeřadil na jedničku a poskočili vpřed, za nimi se ozval cinkot skla. Pneumatiky skřípěly, když Ross hnal nemotorný vůz z parkoviště do ulice. Řítil se centrem města, semafory projížděl na červenou, křížil cestu

rozvážně jedoucím řidičům, kteří k sobě pozd pozornost.

Světla města kolem nich klouzala v rozmaza a ječeli, Ross jim poskytoval veškeré vzrušení au následovatele, bylo mu jedno, že kamarády s vnitřní strany dveří.

A pak se ocitli na silnici na Perth, pedál a2 ručička dosáhla stotřicítky, defender zaprow připadala mnohem vyšší kvůli těžkopádné1:1u k „Kdo potřebuje nějaký zatracený porsche? zal kruhovému objezdu.,,Vezmu to rovnou přes v

sakra off-road." Náraz na obrubník ve středu kruhového ob všechny čtyři mládence do vzduchu, dolů de mádkách. Rossova chodidla opustila pedály a nachází v nulové gravitaci, v kontaktu se zemí svíraly volant jako v kleštích. Johó!" zaječel, dupl na plyn. Defender to nějak ustál na ~ecl: brázdy v trávě a záhonech a pak se vynoril n: „Do prdele s Mladejma farmářema," zalapi

venkovský kluci." Zavrávorání na vzdálenějším obrubníku ve s dělicí čárou uprostřed. Jenže teď měli spolt slabé mihotání blikajících modrých světel. a teď pro ně jedou. ,,To teda ne!" zařval, rn defender vpřed, jako by to vůbec mohlo způs schopnosti změny rychlosti. Vyvstal před nimi další kruhový objezd, chozí. Rosse to nezastrašilo. Nehodlá ztrác může přejet. Jenže tentokrát překážku pod, zídka, na niž defender narazil přesně tím ni se zdálo, že balancuje mezi bodem zvratu: vitace. Jakmile se auto začalo převracet, na se dvakrát přetočil, čtyři mladíci v něm lít:

9 8

lo ještě příliš brzo na to, aby zákazníci opoušupné. ' hodláš udělat, udělej to dřív, než mi koule ~ mi uvíznou v krku," sténal Tozer. 1dusané půdy, která sloužila jako parkoviště ěhož by bylo snadné se dostat a který by bylo lů. Odpověď našel uprostřed prostřední řady, první pohled vyčnívala nad svými maličkými prohlásil Ross, rozběhl se a kličkoval mezi nedostal k Land Roveru Defender. Byl to >ořád těžkopádný na řízení, ale byla hračka

oss na Wee Grantieho, který s čelem svrašlušně prozkoumávat zem. Ze zkušenosti ttečnč těžký kvůli síle dopadu a dostatečně ené sklo okénka. Takových kandidátů bylo 1to dost, ale než Wee jeden z nich objevil r1ladíci poskakovali na špičkách kolem řidi-

z ruky a uchopil ho tak, aby mu správně přáhl ruku dozadu a prudkou přímou ranou ! sedadla řidiče. Sklo prasklo a vytvořila se :htělo to další úder. Pak byli všichni uvnitř, nalé děti, které nutně potřebují na záchod. 1 bratně vytáhl dráty, přeřízl je a znovu prolšláním ožil.

flektory a se zaskřípěním zařadil zpátečku. ·lastnil řidičský průkaz, neabsolvoval žádné mu sebevědomí chlapce, který kradl auta

adu, naboural reflektory a mřížku chladiče edničku a poskočili vpřed, za nimi se ozval když Ross hnal nemotorný vůz z parkoviště emafory projížděl na červenou, křížil cestu

rozvážně jedoucím řidičům, kteří k sobě pozdě večer netoužili přitahovat

pozornost. Světla města kolem nich klouzala v rozmazané čáře. Tři pasažéři výskali

a ječeli, Ross jim poskytoval veškeré vzrušení automobilové honičky bez pronásledovatele, bylo mu jedno, že kamarády smykem hází na tvrdé hrany vnitřní strany dveří. A pak se ocitli na silnici na Perth, pedál až k zemi, na plný plyn. Když ručička dosáhla stotřicítky, defender zaprotestoval, ale chlapcům rychlost připadala mnohem vyšší kvůli těžkopádnému kývání dvoutunového monstra. „Kdo potřebuje nějaký zatracený porsche?" zahalekal Ross, když buráceli ke kruhovému objezdu. ,,Vezmu to rovnou přes vršek toho zmrda. Máme přece sakra off-road." Náraz na obrubník ve středu kruhového objezdu v plné rychlosti vyhodil všechny čtyři mládence do vzduchu, dolů dopadli v neuspořádaných hromádkách. Rossova chodidla opustila pedály a několik vteřin měl pocit, že se nachází v nulové gravitaci, v kontaktu se zemí ho udržovaly pouze ruce, které svíraly volant jako v kleštích. ,Johó!" zaječel, když klesl na sedadlo a znovu dupl na plyn. Defender to nějak ustál na všech čtyřech kolech, vyoral hluboké brázdy v trávě a záhonech a pak se vynořil na druhé straně středu. „Do prdele s Mladejma farmářema," zalapal po dechu Tozer. ,,To my jsme venkovský kluci." Zavrávorání na vzdálenějším obrubníku ve středu a byli zpátky na vozovce s dělicí čárou uprostřed. Jenže teď měli společnost. Daleko vzadu viděl Ross slabé mihotání blikajících modrých světel. Nějakej parchant zavolal poldy a teď pro ně jedou. ,,To teda ne!" zařval, nahrbil se nad volantem a pobídl defender vpřed, jako by to vůbec mohlo způsobit nějaký rozdíl při jeho ubohé schopnosti změny rychlosti. Vyvstal před nimi další kruhový objezd, uprostřed ještě vyšší než před chozí. Rosse to nezastrašilo. Nehodlá ztrácet čas jeho objížděním, když ho může přejet. Jenže tentokrát překážku podcenil. Za obrubníkem stála nízká zídka, na niž defender narazil přesně tím nejhorším místem. Dlouhou chvíli se zdálo, že balancuje mezi bodem zvratu a stabilitou, nakonec vyhrála gravitace.Jakmile se auto začalo převracet, nastoupila setrvačnost. Land Rover se dvakrát přetočil, čtyři mladíci v něm lítali jako kostky ve sklenici. 9

Pak auto narazilo na zadní stranu objezdu, což jím mrštilo stranou, katapultovalo ho do další plné obrátky zase jiným směrem. Když vůz narazil na silniční svodidlo, motor zmlkl ve spršce jisker. Jediným zvukem byl skřípot a vrzání kovu o kov, jak se defender usazoval. Ticho narušila siréna auta dopravní policie o dvou tónech, vůz zastavil, modré stroboskopické světlo zalilo rozbité vozidlo nepřirozenou září. Osvět lila tmavé šmouhy, skvrny a stříkance na vnitřku oken. ,,Vidíš to?" zeptal se řidič svého kolegy nováčka. ,,Řekni mi, že to není krev." Nováčkovi se udělalo poněkud nevolno. ,,To si piš, že je to krev. Hloupí mrňaví parchanti. Zdá se, že se ani nebudeme muset obtěžovat se sanitkou." Ale ještě za jeho slov se zprohýbané dveře defenderu u sedadla řidiče se zavrzáním otevřely a vyplivly na asfalt poničené tělo Rosse Garvieho. „Zapomeň na to, co jsem řekl," vydechl policista. ,,Tak tomuhle se říká přežití nejneschopnějšího."

inross je sice malé městečko, ale dost vell :víc než jeden druh hospod. Měli tu hott datelné nabídky piv, vína a tvrdého alkoholu scházeli mladší lidé a za doprovodu hlasité cidery a panáky vodky. V dalším zákazníci hr: dovalí fotbal na obří televizi, zapíjeli to běžn Hazeldean's, zastrčený kousek za Kirkgate. padesátých let zjevně nezměnilo, štamgasti a bohatého výběru sladových whisky. Stěny sedadly, stoly měly vrchní desku z tepané mě ného do tvaru písmene L nabízela barové stoli tovala mosaznou tyč k opoře pro jednu noh V takové hospodě měl každý své místo. Gabrielu Abbottovi patřila barová stolička n řil jeden z pevných bodů jeho vesmíru, byl mt pocit, že pluje po rozbouřených vodách. Nezr v Gabrielově existenci není moc důvodů k c nestability. Koneckonců, nemusel se strachov, domov, o nájem bylo postaráno bez jakéhokc ho v poslední době užírala starost ohledně v ovlivnit jeho dávky, ale skutečně se nedomn chybnit jeho zdravotní stav a tvrdit, že je na pracovat. Důvody, pro něž byl nezaměstnatelný, se sl ňovaly pocitem nepokoje. Byť se sebevíc sna naně, věděl, že ho lidé považují za excent pomoci, nedokázal tlumit svůj entuziasmus, n šil. Jakmile si Gabriel přestal zaměstnávat hla,

ranu objezdu, což jím mrštilo stranou, kata1tky zase jiným směrem. Když vůz narazil na ve spršce jisker. Jediným zvukem byl skřípot nder usawval. opravní policie o dvou tónech, vůz zastavil, lilo rozbité vozidlo nepřirozenou září. Osvět íkance na vnitřku oken. ,,Vidíš to?" zeptal se

\Jováčkovi se udělalo poněkud nevolno. 1pí mrňaví parchanti. Zdá se, že se ani nebu-

WU. "

,hýbané dveře defenderu u sedadla řidiče se .a asfalt poničené tělo Rosse Garvieho. Id," vydechl policista. ,,Tak tomuhle se říká

2 inross je sice malé městečko, ale dost velké na to, aby se v něm nacházel :víc než jeden druh hospod. Měli tu hotelové bary, které vedle předví datelné nabídky piv, vína a tvrdého alkoholu nabízely i jídlo. V jednom se scházeli mladší lidé a za doprovodu hlasité hudby si tu dopřávali ovocné cidery a panáky vodky. V dalším zákazníci hráli kulečník, házeli šipky a sledovali fotbal na obří televizi, zapíjeli to běžným laciným pivem. Pak tu byl Hazeldean's, zastrčený kousek za Kirkgate. Jeho dřevěné obložení se od padesátých let zjevně nezměnilo, štamgasti se drželi piv z minipivovarů a bohatého výběru sladových whisky. Stěny lemovaly kóje s čalouněnými sedadly, stoly měly vrchní desku z tepané mědi.Jedna strana baru postaveného do tvaru písmene L nabízela barové stoličky, druhá zákazníkům poskytovala mosaznou tyč k opoře pro jednu nohu při popíjení u pultu vestoje. V takové hospodě měl každý své místo. Gabrielu Abbottovi patřila barová stolička nejblíž k rohu. Hazeldean's tvořil jeden z pevných bodů jeho vesmíru, byl mu spolehlivou kotvou, když měl pocit, že pluje po rozbouřených vodách. Neznalý člověk by mohl usoudit, že v Gabrielově existenci není moc důvodů k ospravedlnění takového pocitu nestability. Koneckonců, nemusel se strachovat o zaměstnání. Měl pohodlný domov, o nájem bylo postaráno bez jakéhokoli účasti z jeho strany. Trochu ho v poslední době užírala starost ohledně vládní politiky, která by mohla ovlivnit jeho dávky, ale skutečně se nedomníval, že by kdokoli mohl zpochybnit jeho zdravotní stav a tvrdit, že je na tom natolik dobře, aby mohl pracovat. Důvody, pro něž byl nezaměstnatelný, se shodovaly s těmi, které ho naplňovaly pocitem nepokoje. Byť se sebevíc snažil působit normálně a vyrovnaně, věděl, že ho lidé považují za excentrického podivína. Nemohl si pomoci, nedokázal tlumit svůj entuziasmus, nebýt užvaněný, snadno se vzrušil. Jakmile si Gabriel přestal zaměstnávat hlavu svými širokými zájmy, začaly

potíže. Tehdy se ho zmocňovala paranoia, užírala mu klid v duši, okrádala ho o spánek, postrkovala ho zase k té strašlivé jámě obav, kdy měl pocit, že se mu přetížená hlava rozskočí přehršlí konspiračních teorií a strachu. Při padal si jako vytržený list papíru, rozcupovaný na kousky a zavátý větry do všech čtyř světových stran. Vždycky to skončilo stejně. Odevzdal se opět do lékařské péče. Lůžko v nemocnici. Léky. Terapeutická sezení toho či onoho druhu. A pomohli mu dát se znovu dohromady. Vynořil se zpátky do světa, křehký, ale nepopiratelně svůj. Až do příště. Věděl o sobě, že nepůsobí hrozivě. Neposlušné černé vlasy a oblečení z charitativního obchodu, tvídová saka, košile a kalhoty- nikdy džíny- mu dodávaly lehce pocuchaný vzhled, jakým na lidi působí roztržití profesoři. Když sedával na vyhlídce nad jezerem Loch Leven nebo šel od své chaty do města pěšinou podél vody, cizí lidé se s ním pouštěli do řeči. A během chvilky mu jazyk sám od sebe spustil a Gabriel začal vykládat o některé z posedlostí, které mu léta vyplňovaly hlavu, posedlostí, které mu pomohly vybudovat si neobvyklou síť kontaktů v desítkách zemí. Vnímal zděšené výrazy ve tvářích těch doposud nic netušících lidí, kteří se honem snažili najít záminku, jak uniknout přednášce o hnutí odporu v Barmě nebo o vnitrostátní politice v Severní Koreji. Ale v Hazeldean's na něj byli zvyklí. Přicházel sem po většinu večerů, za každého počasí ušel tři kilometry po stezce podél jezera. Dorazil kolem deváté a dal si dvě pinty řemeslného piva, které zrovna bylo specialitou týdne. Prohodil pár slov o počasí s barmanemJockem nebo barmankou Lyn. Pokud v hospodě byl Gregor Mutch, bavili se spolu o politice. Pokud tam byl Dougie Malone, přidal se k nim. Oba popřáli sluchu jeho fascinaci historií a geopolitikou jihovýchodní Asie, ale znali ho dostatečně dobře, aby mu dokázali říct, že už to stačilo, a přestože pro Gabriela bylo těžké se vypnout, většinou se mu to podařilo. Nicméně onoho nedělního večera přišel Gabriel celý usoužený. Gregor byl na místě, jeho mohutné tělo na sousední barové stoličce připomínalo tuřín na párátku a Gabriel spustil ještě dřív, než mu naservírovali první pivo. „Mám starosti," řekl. ,,Velké starosti." Jock před něj postavil sklenici a Gabriel se zhluboka napil. ,,Pročpak?" zeptal se Gregor obezřetně. 12

„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl o S z Barmy? O tom, co se pokoušel zdokumentc

kých hnutích?" Gregor cosi nezávazně zahučel. Gabriel se 1 chtěl, aby zmlkl, řekl by mu to. ,,No, tak mi mail. Stálo v něm, že odhalil nějaký velice dů mocných osobností, které se nápadně oháněj telné. Saw Chit zjevně získal důkaz, že se tih

, . . ." s rub my ,,Černý trh s rubíny?" Teď měl Gregorovu) černý trh s rubíny?"

„ Většina známých klenotnictví, jako jsou

rubíny z Barmy vůbec nepoužívají kvůli na v dolech. Jde doslova o otrokářství, v životě a bezpečnosti práce. Nicméně na místě funi litními drahokamy. Takže se vždycky najdou falešné provenience. Celý dodavatelský ře· samotném vrcholu, kteří nad tím přivírají , vykřikují o pronásledování pašeráků." ,,A ten tvůj kámoš hodlá zveřejnit jejich jr „Tak to psal v tom mailu. Ale zjevně se 1 Neví, komu může důvěřovat, kdo by ho mol Víš, jak to chodí. Tak udělal kopii toho své: protože, jak říká, mně může důvěřovat. Upi přehání. Ale dneska večer, těsně před mýrr od jeho bratra." „Nic mi neříkej, nech mě hádat," přerušil

zabili?" Gabriel se zamračil. ,,Ne, to ne. Vlastně jt dům našli vyrabovaný a on sám je nezvěstn: což je přímo neuvěřitelné. Ale kdybych tar vyvinout si selektivní slepotu a hluchotu." východ než na prázdniny na Krétě, ale je k tomu, aby si představil život v zemích, k1

(

tla paranoia, užírala mu klid v duši, okrádala tse k té strašlivé jámě obav, kdy měl pocit, že í přehršlí konspiračních teorií a strachu. Při m, rozcupovaný na kousky a zavátý větry do

Odevzdal se opět do lékařské péče. Lůžko :ká sezení toho či onoho druhu. A pomohli 'ynořil se zpátky do světa, křehký, ale nepo-

úvě. Neposlušné černé vlasy a oblečení z cha:a, košile a kalhoty- nikdy džíny- mu dodákým na lidi působí roztržití profesoři. Když Loch Leven nebo šel od své chaty do města s ním pouštěli do řeči. A během chvilky mu 1el začal vykládat o některé z posedlostí, které lostí, které mu pomohly vybudovat si neob~emí. Vnímal zděšené výrazy ve tvářích těch se honem snažili najít záminku, jak uniknout ě nebo o vnitrostátní politice v Severní Koreji. zvyklí. Přicházel sem po většinu večerů, za try po stezce podél jezera. Dorazil kolem 1 ho piva, které zrovna bylo specialitou týdne. anemJockem nebo barmankou Lyn. Pokud bavili se spolu o politice. Pokud tam byl . Oba popřáli sluchu jeho fascinaci historií ie, ale znali ho dostatečně dobře, aby mu :estože pro Gabriela bylo těžké se vypnout,

:era přišel Gabriel celý usoužený. Gregor na sousední barové stoličce připomínalo ještě dřív, než mu naservírovali první pivo. starosti." Jock před něj postavil sklenici ezřetně.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl o Saw Chitovi? O svém příteli z Barmy? O tom, co se pokoušel zdokumentovat korupci v tamních politických hnutích?" Gregor cosi nezávazně zahučel. Gabriel se nenechal odbýt. Kdyby Gregor chtěl, aby zmlkl, řekl by mu to. ,,No, tak minulý týden jsem od něj dostal mail. Stálo v něm, že odhalil nějaký velice důležitý materiál týkající se velmi mocných osobností, které se nápadně ohánějí tím, jak jsou nezkorumpovatelné. Saw Chit zjevně získal důkaz, že se tihle lidé zapletli do černého trhu s rubíny ... " ,,Černý trh s rubíny?" Teď měl Gregorovu plnou pozornost. Jak to myslíš, černý trh s rubíny?" ,, Většina známých klenotnictví, jako jsou Tiffany, Cartier nebo Bvlgari, rubíny z Barmy vůbec nepoužívají kvůli naprosto nelidským podmínkám v dolech. Jde doslova o otrokářství, v životě tam neslyšeli o ochraně zdraví a bezpečnosti práce. Nicméně na místě funguje obrovský trh s vysoce kvalitními drahokamy. Takže se vždycky najdou šmelináři, kteří dodávají rubíny falešné provenience. Celý dodavatelský řetězec porušuje zákon a lidé na samotném vrcholu, kteří nad tím přivírají oči, jsou ti samí, co nejhlasitěji vykřikují o pronásledování pašeráků." ,,A ten tvůj kámoš hodlá zveřejnit jejich jména a zostudit je?" ,,Tak to psal v tom mailu. Ale zjevně se bojí. A má pro to dobrý důvod. Neví, komu může důvěřovat, kdo by ho mohl zradit, aby sám získal výhodu. Víš, jak to chodí. Tak udělal kopii toho svého důkazu a poslal mi ji poštou, protože, jak říká, mně může důvěřovat. Upřímně řečeno, měl jsem za to, že přehání. Ale dneska večer, těsně před mým odchodem sem, mi přišel mail od jeho bratra." „Nic mi neříkej, nech mě hádat," přerušil ho Gregor. ,,Toho tvýho kámoše zabili?" Gabriel se zamračil. ,,Ne, to ne. Vlastně je to spíš ještě horší. Zmizel. Jeho dům našli vyrabovaný a on sám je nezvěstný. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, což je přímo neuvěřitelné. Ale kdybych tam žil, považoval bych za důležité vyvinout si selektivní slepotu a hluchotu." Gabriel se nikdy nedostal dál na východ než na prázdniny na Krétě, ale jeho fantazie víc než postačovala k tomu, aby si představil život v zemích, které celý život studoval.

Toto je moje třicátá kniha. A to nezdolné a nesmiřitelné Jane G od počátku mou agentkou i mou I obávaná i milovaná v literárním s kryla mi záda a při tom všem je: mým světem.

Z anglického originálu Out ofBounds (First published by Little, Brown, Great Britain, 2016) přeložila© 2017 Radmila Damová Redakce textu: Dana Packová Jazyková korektura: Jan Řehoř Grafická úprava obálky© 2017 Bohumil Fencl Tisk: CENTA, spol. sr. o., Vídeňská 113, Brno První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-689-2