0276653 by Knižní klub

Plamenonosičt:

Kevinu Scottu C2

1992-20 Wyrd bioful

Tisk: CENTA, spol. sr. o., Vídeňská 113, Brno První vydáni v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-687-8

• Severn{ moře

80 mil

Kapitola první Začalo

to třemi loděmi. A teď tu byly čtyři. Ty tři jsem viděl připlouvat k naší skále ještě jako malý chlapec a během několika dní byl můj starší bratr mrtev. Za pár týdnů ho následoval otec, potom se mého panství zmocnil strýc a ze mě se stal vyhnanec. A dnes, o mnoho a mnoho let později, tu stojím znovu a dívám se, jak se k pobřeží blíží čtyři lodě. Připlouvaly ze severu a cokoli, co přichází ze severu, přináší zlo. Na severu je mráz a led a odtud na nás útočí seveřané a Skotové. Sever, to jsou nepřátelé, a já jsem měl nepřátel už teď víc než dost, neboť jsem při šel do Northumbrie, abych zabil svého bratrance, který si mé panství při svojil. Přišel jsem, abych se znovu stal pánem Bebbanburgu. Abych opět získal svůj domov. Bebbanburg ležel jen kousek na jih. Z místa, kde stáli naši koně, jsem přes vysoké duny na jeho kamenné valy a palisády nedohlédl. Viděl jsem však kouř z jeho ohnišť unášený větrem do vnitrozemí, kde postupně splýval s nízkými šedivými mraky, plujícími k temným northumbrijským horám. Byl to silný, bouřlivý vítr, jaký zdejší pobřeží ošlehává odpradávna. Písečné mělčiny, jež se táhnou k ostrovu Lindisfarena, zvrásnily oceánské vlny, které se na nich lámou a zpěněné se ženou k pobřeží. Stál jsem a díval se, jak z jejich bílých hřebenů odlétávají cáry pěny strhávané vět rem. Zachvěl jsem se. Do Británie už přicházelo léto, ale zde, na northumbrijském pobřeží, stále vládla svým mrazivým chladem zima. „Špatný den pro lodě!" zavolal na mě Berg, jeden z mých mladších mužů. Berg byl Nor, náležitě hrdý na to, jak skvěle vládne mečem. Nosil dlouhé vlasy, i když vloni je měl ještě delší, až mu zpod okraje helmice 15

• vlály jako koňský ohon. Kdysi jsem viděl, že jeden Sas chytil muže za dlouhé vlasy, strhl ho ze sedla, a jak ho vláčel po trávě, probodl ho kopím. ,,Měl by sis ty vlasy zkrátit," křikl jsem na Berga. „Před bojem si je svážu," odpověděl a pak ukázal na moře. ,,Drží se moc blízko pobřeží. Nedivil bych se, kdyby ztroskotaly." Čtveřice lodí plula podél pobřeží, ale posádky se je snažily udržet na moři. Musely však bojovat s větrem, který je neustále hnal ke břehu, jako by jeho jediným cílem bylo vrhnout je na mělčinu, aby tam uvízly, nebo se dokonce rozlomily. Veslaři však dělali, co mohli, stejně jako se kormidelníci snažili dostat svá plavidla dál od převalujícího se přfooje. Dlouhé oceánské vlny narážely do přídí, tříštily se a podél boků stříkaly spršky zpěněné vody. Boční vítr byl příliš silný na to, aby ráhna a plachty mohly zůstat na stěžních, a tak ležely složené na palubě. „Kde se tu vzaly?" zeptal se můj syn, když popojel na mou úroveň. Vítr mu rozevlával plášť a jeho koni hřívu a ohon. ,Jak to mám vědět?" pokrčil jsem rameny. ,,Nikdy předtím jsi je neviděl?" „Ne." Většinu lodí, které křižují podél northumbrijského pobřeží, jsem znal, ale tyhle čtyři mi nic neříkaly. Vysoká příď a paluba nízko nad vodou jasně prozrazovaly, že to jsou lodě válečné. A podle hlav oblud na přídích pohanské. Byly to velké lodě. Odhadoval jsem, že posádku každé může tvořit čtyřicet až padesát mužů, a ti teď veslovali jako o život a zápolili se vzdutým mořem a bouřlivým větrem. Probíhal příliv, takže proud směřoval k severu, zatímco lodě se jím prodíraly k jihu a jejich přídě s dračími hlavami vysoko rozstřikovaly spršky studené vody. Pozoroval jsem, jak se ta nejbližší vzpíná na vlně a pak zpola mizí v propadlině chladného moře, jež se tříštilo kolem hrany předního vazu. Napadlo mě, jestli posádky vědí o mělkém plavebním kanálu, který probíhal za Lindisfarenou a poskytoval lodím bezpečí. Za odlivu byl kanál dobře patrný, ale teď, když pobřeží opět zaplavovaly zpěněné vlny, zůstával skrytý pod ubíhající pěnou a vřícími vlnami. Nyní už bylo jasné, že posádky těch čtyř lodí o kanálu nevědí, protože vstup do něj minuly a prodíraly se ke kotvišti, v němž doufaly nalézt bezpečí. Mířily k Bebbanburgu. 16

Obrátil jsem koně k jihu a vedl svých še mi ošlehával tvář pichlavými zrnky jemné Neměl jsem tušení, odkud ty lodě připh věděl, kam plují. Jejich cílem byl Bebbar této chvíle bude pro mě všechno těžší.

K bebbanburskému kanálu jsme dojeli b dorážely na pláž, ve zpěněných přívalec a naplňovaly úzký vstup do něj vířící Šf široký, jako malý chlapec jsem ho nej v době, kdy jím probíhal silný odlivový I mínkám na Bebbanburg patří chvíle, v t takový proud strhl z kanálu na volné mo Už ho pak nikdo nikdy neviděl. Jmenov3 hých šest nebo sedm roků, když zemřel jediný syn. Je zvláštní, jak jasně nám ně z dávné minulosti. Eglaf byl malý kluk a veselý. Měl jsem ho rád. K tomu, aby val můj starší bratr a vzpomínám si, že i valu temného hučícího moře a změti I Eglafa plakal, ale bratr mi dal pohlavek Jak lidé slabými opovrhují! Slabí rr A možná ještě pěvci. Chudák Eglaf ze stejně silný a nebojácný jako my ostat vyslovil jsem jeho jméno nahlas, když js: ,,Cože?" ozval se můj syn. „Eglaf," opakoval jsem, aniž jsem se že dokud si určitá jména pamatujemf nevím jak. Jestli jako duchové, kteří ~ nebo zda přebývají někde v podsvětí. E protože nezemřel v boji se zbraní v ruct takže musel odejít do křesťanského ne cítil. Křesťané říkají, že tráví život na v1 svého ukřižovaného boha. Život na vě 17

,.__

--------- ----- -

_,.__

.,___ -~

---

rsi jsem viděl, že jeden Sas chytil muže za t, a jak ho vláčel po trávě, probodl ho kopím. ," křikl jsem na Berga. !pověděl a pak ukázal na moře. ,,Drží se moc se, kdyby ztroskotaly." >0břeží, ale posádky se je snažily udržet na rětrem, který je neustále hnal ke břehu, jako rhnout je na mělčinu, aby tam uvízly, nebo . však dělali, co mohli, stejně jako se kormiidla dál od převalujícího se pňboje. Dlouhé 1dí, tříštily se a podél boků stříkaly spršky příliš silný na to, aby ráhna a plachty mohly y složené na palubě. můj syn, když popojel na mou úroveň. Vítr rů hřívu a ohon. l jsem rameny. ~l?"

žují podél northumbrijského pobřeží, jsem teříkaly. Vysoká příď a paluba nízko nad o jsou lodě válečné. A podle hlav oblud na :é lodě. Odhadoval jsem, že posádku každé t mužů, a ti teď veslovali jako o život a zá:řlivým větrem. Probíhal příliv, takže proud >dě se jím prodíraly k jihu a jejich přídě ,třikovaly spršky studené vody. Pozoroval .á na vlně a pak zpola mizí v propadlině kolem hrany předního vazu. Napadlo mě, plavebním kanálu, který probíhal za Linbezpečí. Za odlivu byl kanál dobře patrný, lavovaly zpěněné vlny, zůstával skrytý pod ti. Nyní už bylo jasné, že posádky těch čtyř •stup do něj minuly a prodíraly se ke kotipečí.

.. ,.

__ .._

....,.

- - -

. .

Obrátil jsem koně k jihu a vedl svých šedesát mužů podél pobřeží. Vítr mi ošlehával tvář pichlavými zrnky jemného písku. Neměl jsem tušení, odkud ty lodě připluly a co jsou zač, ale dobře jsem věděl, kam plují. Jejich cílem byl Bebbanburg a já jsem pochopil, že od této chvíle bude pro mě všechno těžší. K bebbanburskému kanálu jsme dojeli během pár chvil. Příbojové vlny dorážely na pláž, ve zpěněných přívalech se hrnuly do ústí přístaviště a naplňovaly úzký vstup do něj vířící šedivou pěnou. Ten vstup n_ebyl široký, jako malý chlapec jsem ho nejednou přeplaval, i když nikdy v době, kdy jím probíhal silný odlivový proud. K mým nejstarším vz~omínkám na Bebbanburg patří chvíle, v níž jsem bezmocně sledoval, Jak takový proud strhl z kanálu na volné moře chlapce stejně starého j,ako já. Už ho pak nikdo nikdy neviděl. Jmenoval se Eglaf a muselo mu ~yt ~ouhých šest nebo sedm roků, když zemřel. Byl to syn. naš~h~ ~eze, Je~o jediný syn. Je zvláštní, jak jasně nám někdy my~l _vyJeVUJ~ Jmena a tvar~ z dávné minulosti. Eglaf byl malý kluk, hubeny Jako tycka, tmavovlasy a veselý. Měl jsem ho rád. K tomu, aby plaval přes kanál, ho "3'.Provok~val můj starší bratr a vzpomínám si, že se smál, když Eglaf zmizel v pnvalu temného hučícího moře a změti bílých hřebenů vln. Já jsem pro Eglafa plakal, ale bratr mi dal pohlavek a řekl, ž~ Eglaf byl s:a~ý. Jak lidé slabými opovrhují! Slabí mohou byt pouze knez1 a zen!. A možná ještě pěvci. Chudák Eglaf zemřel, protože chtěl ukázat, že Je stejně silný a nebojácný jako my ostatní. A to ho stálo život. ,,Eglaf," vyslovil jsem jeho jméno nahlas, když jsme cválali po pobřežních dunách. ,,Cože?" ozval se můj syn. ,,Eglaf," opakoval jsem, aniž jsen_i se obtěžo~al s vy~ět~e~í~:, Říká se, že dokud si určitá jména pamatuJeme, do te doby tl lide ZlJl. Jenom nevím jak. Jestli jako duchové, kteří se bezcílně toulají naším světem, nebo zda přebývají někde v podsvětí. Eglaf se nemohl dostat do V alhaly, protože nezemřel v boji se zbraní v ruce. A taky b~l :~~ozřejmě křesťa~'. takže musel odejít do křesťanského nebe. O to vets1 lítost Jsem pro neJ cítil. Křesťané říkají, že tráví život na věčnosti zpěvem oslavných písní na svého ukřižovaného boha. Život na věčnosti! Který nadutý bůh by chtěl v

věčně

poslouchat, jak je skvělý a mocný? Při tom pomyšlení jsem si vzpona jednoho západosaského théna jménem Barwulf. Tenhle muž zaplatil čtyřem harfenistům, aby zpívali písně o jeho slavných činech v boji, přitom se ve skutečnosti ničím takovým chlubit nemohl, protože byl tlustý a zbabělý. A právě o to víc toužil, aby se až na věčnost zpívaly písně o jeho udatnosti a o tom, kolik nepřátel pobil. Představil jsem si tedy křesťanského boha jako tlustého nasupeného théna, který sedí ve své hodovní síni a poslouchá, jak poskoci kolem něj opěvují jeho velikost. „Zatáčejí!" přerušil mé myšlenky syn. Podíval jsem se doleva a uviděl jsem, že první loď se obrací směrem ke kanálu. Nebyl to složitý vstup, i když nezkušeného kapitána mohly zmást silné proudy v blízkosti pobřeží při přílivu nebo odlivu. Zdálo se však, že tenhle kapitán je dost zkušený na to, aby nebezpečí poznal, a tak vedl svou loď s dlouhým trupem přímo a správně. ,,Spočítej muže na palubě," poručil jsem Bergovi. Uvázali jsme koně na severním břehu kanálu, kde písek pokrývaly hromady naplavených řas, ulit ústřic a kusů dřev vybělených sluncem. ,,Co jsou zač?" zeptal se mě můj nový sluha Rorik. Byl to ještě chlapec. „Zřejmě Norové, jako ty," odpověděl jsem. V oné podivné bitvě, po níž jsme vyhnali pohany z Mercie, jsem zabil Rorikova otce a samotného Rorika jsem zranil. Bylo mu tehdy teprve devět let a Vosím žihadlem jsem ho sekl nešťastnou náhodou. Přesto jsem cítil výčitky svědomí a to mě vedlo k tomu, že jsem chlapce přijal za vlastního, jako kdysi přijal za vlastního Ragnar Starší mě. Naštěstí se Rorikova levá paže zhojila, tře baže už nebude nikdy tak silná jako pravá. Doufal jsem však, že jednou v ní dokáže držet štít, a chlapec byl u mě šťastný. Měl jsem ho rád. ,,Takže to jsou Norové," opakoval, jako by ho to potěšilo. „Aspoň si myslím," dodal jsem. Nebyl jsem si jistý, ale od první chvíle jsem měl pocit, že ty lodě jsou spíš norské než dánské. Velké hlavy oblud na přídi byly bohatě zdobené a krátké stěžně posunuté víc k zádi, než bývá u většiny dánských lodí. ,,Nepouštěj se příliš daleko!" zavolal jsem na Berga, který vjel s koněm do příboje. Kanálem se valil sílící přílivový proud se zpěněnými vlnami, ale já jsem upřeně hleděl na vzdálenou část pobřeží, jež ležela asi padesát metrů ode mě: na úzký písečný pruh, který během několika chvil zaplaví příliv, a na mněl

temnou skálu útesu za ním, na níž se vy nosti. Byla to kamenná zeď, postavená v Bebbanburgu, až po časech mého otce Mořská brána. Před léty strýc ve strachu rasit Dolní a Horní bránu, které slouži~ z pevninské strany, a dal zřídit takzvano stup z pláže pod skálou, a tedy pouze pobřeží, jež vedla pod vnější zdí na stra strach z mého útoku opadl, a protože zá bránou bylo obtížné a časově náročné, straně uvolnit. Ta Mořská však stále e} strmá stezka, která procházela dřevěr; dlouhý vrchol skály, na níž byl Bebbanl: Na bojové plošině palisády se shrorr zřejmě ne na nás, ale na připlouvající loc Možná se mi to však opravdu jen zdálo. Avšak to, že z palisády vylétlo kopí, 1 z mužů ho vrhl dolů a já jsem sledoval, j kům. Na kratičký okamžik se zdálo, že nilo a jako jestřáb, který se vrhá na svou do mělčiny sotva pět kroků od Bergo Rorikovi. Teď už jsem zaslechl jásot na palisádě k Bergovi, ale přesto to byl mocný vrh kopí, obě však neškodně šplouchla dopn přinášel to první. ,,Drž ho skloněné dol , kem. " nad p1s Sesedl jsem, povytáhl jsem suknici ti tkanici u kalhot. ,,Pořád ho tak drž," ře si byl jistý, že se muži na přídi vedoucí 1, močit. Můj syn se uškhbl a Rorik se ro, jsem chlapci. Uchopil jsem kopí uprost loď nyní vplouvala do kanálu. Kolem a veslaři se usilovně opírali do vesel. Na, 19

!lý a mocný? Při tom pomyšlení jsem si vzpoského théna jménem Barwulf. Tenhle muž 1, aby zpívali písně o jeho slavných činech osti ničím takovým chlubit nemohl, protože ; o to víc toužil, aby se až na věčnost zpívaly tom, kolik nepřátel pobil. Představil jsem si 1 tlustého nasupeného théna, který sedí ve své k poskoci kolem něj opěvují jeho velikost. všlenky syn. Podíval jsem se doleva a uviděl [ směrem ke kanálu. Nebyl to složitý vstup, mohly zmást silné proudy v blízkosti pobřeží lo se však, že tenhle kapitán je dost zkušený a tak vedl svou loď s dlouhým trupem přímo 1 palubě," poručil jsem Bergovi. mím břehu kanálu, kde písek pokrývaly hro.ístřic a kusů dřev vybělených sluncem. ,,Co nový sluha Rorik. Byl to ještě chlapec. odpověděl jsem. V oné podivné bitvě, po níž cie, jsem zabil Rorikova otce a samotného J tehdy teprve devět let a Vosím žihadlem odou. Přesto jsem cítil výčitky svědomí a to Japce přijal za vlastního, jako kdysi přijal za Naštěstí se Rorikova levá paže zhojila, tře .ná jako pravá. Doufal jsem však, že jednou )ec byl u mě šťastný. Měl jsem ho rád. ,akoval, jako by ho to potěšilo. sem. Nebyl jsem si jistý, ale od první chvíle u spíš norské než dánské. Velké hlavy oblud é a krátké stěžně posunuté víc k zádi, než ·. ,,Nepouštěj se příliš daleko!" zavolal jsem do příboje. ový proud se zpěněnými vlnami, ale já jsem ást pobřeží, jež ležela asi padesát metrů ode :rý během několika chvil zaplaví příliv, a na 18

temnou skálu útesu za ním, na níž se vysoko nad mořem táhla zeď pevnosti. Byla to kamenná zeď, postavená, podobně jako mnoho dalšího v Bebbanburgu, až po časech mého otce. A uprostřed té zdi se nacházela Mořská brána. Před léty strýc ve strachu před mým útokem nechal zatarasit Dolní a Horní bránu, které sloužily jako hlavní vchod do pevnosti z pevninské strany, a dal zřídit takzvanou Mořskou bránu, k níž byl pří stup z pláže pod skálou, a tedy pouze lodí, nebo úzkou stezkou podél pobřeží, jež vedla pod vnější zdí na straně moře. Po nějaké době strýcův strach z mého útoku opadJ, a protože zásobování Bebbanburgu Mořskou bránou bylo obtížné a časově náročné, znovu nechal obě brány na jižní straně uvolnit. Ta Mořská však stále existovala. Za ní pak pokračovala strmá stezka, která procházela dřevěnou palisádou, obklopující celý dJouhý vrchol skály, na níž byl Bebbanburg zbudován. Na bojové plošině palisády se shromažďovali muži. Mávali. Samozřejmě ne na nás, ale na připlouvající lodě a zdálo se mi, že slyším i jásot. Možná se mi to však opravdu jen zdálo. Avšak to, že z palisády vylétlo kopí, byla skutečnost, ne dojem. Jeden z mužů ho vrhl dolů a já jsem sledoval, jak letí, tmavé proti tmavým mrakům. Na kratičký okamžik se zdálo, že visí ve vzduchu, ale pak se sklonilo a jako jestřáb, který se vrhá na svou kořist, zamířilo dolů a zabodJo se do mělčiny sotva pět kroků od Bergova koně. ,,Přines ho," řekl jsem Rorikovi. Teď už jsem zaslechl jásot na palisádě zřetelně. Kopí sice nedoletělo až k Bergovi, ale přesto to byl mocný vrh. Po chvíli následovala další dvě kopí, obě však neškodně šplouchla doprostřed kanálu. A pak už mi Rorik přinášel to první. ,,Drž ho skloněné dolů," poručil jsem mu. ,,Hrot těsně nad pískem." Sesedl jsem, povytáhl jsem suknici těžké drátěné košile a rozvázal si tkanici u kalhot. ,,Pořád ho tak drž," řekl jsem Rorikovi, a jakmile jsem si byl jistý, že se muži na přídi vedoucí lodi dívají, začal jsem na hrot kopí močit. Můj syn se uškhbl a Rorik se rozesmál. ,,A teď mi ho podej," řekl jsem chlapci. Uchopil jsem kopí uprostřed ratiště a čekal jsem. Vedoucí loď nyní vplouvala do kanálu. Kolem jejího trupu vřely příbojové vlny a veslaři se usilovně opírali do vesel. Nad zpěněnou vodou se tyčila vysoká 19

příď,

na níž se vypínala dračí hlava s otevřenou tlamou a vypoulenýma očima. Po chvíli jsem kopí zvedl nad hlavu a znovu jsem čekal. Věděl jsem, že bude obtížné vrhnout dlouhou zbraň proti větru, navíc v těžkém plášti z medvědí kůže, který mi stahoval paži dolů. Jenže teď už jsem neměl čas plášť odepínat. ,,Tohle je Odinova kletba!" křikl jsem směrem k lodi. A pak jsem kopí vrhl. Dvacet kroků. Pomočený hrot se zabodl přesně tam, kam jsem chtěl, a kopí se chvíli v dračím oku chvělo. To už loď hnaná přílivem proplula kolem nás a mířila do klidných vod široké mělčiny přístaviště, chráněného před bouřemi velkou skálou, na níž stála pevnost. Moje pevnost. Bebbanburg. Bebbanburg. O tom, že se jednou znovu stanu jeho pánem, jsem snil od prvního dne, kdy jsem se dozvěděl, že mi byl ukraden. Zlodějem byl můj strýc a dnes tu velkou pevnost ovládal jeho syn, který se dokonce odvažoval nosit jméno Uhtred. Říkalo se, že Bebbanburg může padnout pouze zradou nebo vyhladověním, protože stál na velké skále, která tvořila téměř ostrov, a jediný přístup k němu představovala úzká stezka. Bebbanburg byl nedobytný a byl můj. Kdysi jsem se už svému snu, že se opět stanu jeho pánem, přiblížil. Dostal jsem se se svými muži přes Dolní bránu, ale ta Horní byla v tu dobu zavřená, a tak velké pevnosti nad bouřlivým mořem dál vládl můj bratranec. Vlála na ní vlajka s vlčí hlavou, a když jsme tehdy odjížděli poraženi, bratrancovi muži na ochozech palisády jásali - podobně jako nyní vítali jásotem čtyři lodě, které propluly kanálem, aby našly v mělkém přístavu bezpečné kotviště.

,,Sto padesát," ohlásil mi Berg. ,,Aspoň myslím." ,,A nějaké ženy a děti," dodal můj syn. ,,To znamená, že ať jsou kdo jsou, chtějí tu zůstat," řekl jsem. Objeli jsme severní okraj přístaviště zamlžený kouřem z ohňů, na nichž poddaní mého bratrance udili sledě nebo vyvařovali z mořské vody sůl. Teď se však schovali ve svých malých chatrčích, roztroušených po vnitř20

ním okraji pobřeží. Báli se nás, stejně jal spouštěly kotevní kameny mezi menšír vypluly dál od břehu, aby přečkaly bouřl burských vodách. V jedné z chatrčí se stř štěkal pes, ale vzápětí ho někdo umlčel. ] a pokračoval jsem vzhůru do svahu za n a jejich pasačka, asi pěti- nebo šestileté dč Zatočil jsem na nízký hřeben, z něhož i čtyři lodě. Muži se už s těžkými ranci na bychom je klidně mohli pobít," navrhl m „Teď ne," zavrtěl jsem hlavou a ukáza pevninské šíji, která vedla k pevnosti. Z] brány se vynořili jezdci a cválali k přístav Berg se krátce zasmál a ukázal na nejbli .Je, pane." „Byla to náhoda, že se do toho oka trel ,,Žádná náhoda," ozval se Berg rozhoř< Jezdci dojeli k mužům z posádek lodí, vesničanů než k cestě do pevnosti na skált a naskládali k nim taky svazky kopí, štít) teď vystupovaly ženy s malými dětmi. útržky hlasů a smíchu. Teď už bylo zce: chtějí zůstat, a jakoby na důkaz, že tahle oblázky žerď své vlajky. Byla šedá a v ch „Poznáte někdo, co na ní je?" zeptal jsen ,,Dračí hlava," odpověděl Berg. ,,A kdo má na vlajce dračí hlavu?" ozvi Pokrčil jsem rameny. ,,Nikoho takovél ,Jednou bych chtěl nějakého draka vid ,,Možná by to bylo to poslední, co bys Nevím, jestli draci existují. Nikdy jse: říkal, že žijí vysoko v horách a žerou do z otcových světských kněží a můj učitel všichni draci spí hluboko pod zemí. ,Js 21