a jsem nucena akceptovat pravdu. Jak hluěna v nemohoucí samotě jako Eduardův lovaná, obraná o vše, co jsem si vydobyla. už není.
Kapitola první ~~
začít? Těžko říct. Pokud si vzpomínám, mé začátky nebyly radostné, neprožívala jsem chvíle štěstí. Začnu tedy tím, co si pamatuju. Svou úplně první vzpomínkou. Klečela jsem se sestrami ve velkém opatském kostele svaté Marie ve městě Barking, příliš malá, abych měla ponětí o tom, kdo nebo co jsem. Bylo osmého prosince a vzduch studil tak, že mě bolely plíce. Pod koleny mě tlačila hrubá kamenná dlažba, ale tou dobou jsem už dobře věděla, že se nesmím vrtět. Sochu na podstavci v kapli Panny Marie halilo nové modré roucho, závoj a plachetka z drahého hedvábí, které v tmavém přítmí zářilo udivující bělostí. Jeptišky zpívaly večerní chvály a kolem nohou sochy bylo rozsvíceno jezírko svíček. Mihotavé světlo dopadající na sytě modré záhyby způsobilo, jako by se postava pohybovala a dýchala. ,,Kdo to je?" zeptala jsem se příliš hlasitě. Ještě jsem toho moc nevěděla. „Pst," okřikla mě sestra Goda, učitelka novicek, tedy pokud byly novicky k učení. ,,Požehnaná Panna." ,,Jak se jmenuje?" ,,Požehnaná Panna Marie." ,,Je dnešek mimořádný?" ,,Slavíme svátek Neposkvrněného početí. A už buď zticha." Nerozuměla jsem tomu, ale zamilovala jsem se do ní. Požehnaná Panna Marie měla hezký obličej a oči sklopené k zemi, ale na namalovaných rtech jí pohrával úsměv a ruce držela zvednuté, jako by mě pobízela, ať k ní při stoupím blíž. Ale nejvíc mě zaujala hvězdná korunka, kterou jí při té příle žitosti nasadili na hlavu. Zlato se ve světle svíček třpytilo, drahé kameny ve svých hloubkách odrážely plameny. Byla jsem oslněna. Když sestry po bohoslužbách v zástupu odešly, stála jsem před ní, mé nohy v mihotavém světle svíček malé. ,,Pojď, Alice." Sestra Goda mě vzala za paži, nepříliš jemně. O dkud
12
13
Tvrdošíjně jsem se zapřela nohama.
,,No tak!" ,,Proč má tu korunku z hvězd?" zeptala jsem se. ,,Protože je nebeská královna. Tak už pojď ... " _ Přísným plesknutím po rameni mě přiměla poslechnout, ale přece Jen jsem natáhla ruku nahoru, příliš malá, abych na sochu dosáhla, a usmála jsem se. ,,Chtěla bych mít takovou korunku." , v , Má druhá vzpomínka se váže k oné první. Sestra Goda, mala a křehka, avšak se silnou pravou paží, mě navzdory pozdní hodině šlehala koženým páskem přes ruku, až jsem měla kůži rudou a plnou puchýřů. Trest za hřích marnivosti a dychtivosti, sykla na mě. Kdo jsem, že se dívám na korunku a toužím po ní? Kdo jsem, že přistupuju k Požehnané Panně, nebeské královně? Byla jsem ještě méně důležitá než holubi, co si nacházeli cestu do výšek nad kněžištěm. Celý příští den jsem nedostala najíst. Vstala jsem z postele a zase do ní ulehla s prázdným břichem. Uči~a j~em se po~oře: A zatímco mi kručelo v břiše a bolela mě hlava, poučtla Jsem se, nikoli poprvé, že ženám nebývá dopřáno dostat, co chtějí. ,,Jsi zlobivé dítě," prohlásila sestra Goda jednoznačně. Nezamhouřila jsem oka, dokud nás zvon v opatství o druhé hodině nepovolal k ranním modlitbám. Neplakala jsem. Buď jsem přijala její soud, nebo jsem byla příliš mladá, abych pochopila jeho důsledky. A moje třetí vzpomínka? . Ach, ta marnivost! Sestra Goda ji ze mne bitím nevyhnala. NezauJatě na mě hleděla kvůli nějakému poklesku, na který si už nevzpomínám. Dáváš mi zabrat, děvče! I když jsi nejspíš bastard, narozený mimo ~~vátný svazek manželský. A navíc ošklivka. Bezpochyby boží stvoření, ale nevidím v tobě nic, co by ty nedostatky vyvažovalo." Takže jsem byla ošklivý bastard. Z hlediska dvanáctileté dívky jsem nevěděla jistě, co z toho je horší. Jsem ošklivá? Tuctová, mohla by sestra Goda říct, kdyby se v ní projevila křesťanská láska, ale ošklivá ... ? To slovo znělo úplně jinak. Přestože jsme v opatství nesměly mít zrcátko - takový předmět byl příliš prodejný a cenný, aby ho vlastnila nějaká jeptiška-, která ze sester se nikdy nepodívala do klidné hladiny vody v míse, aby zahlédla svou podobu? Nebo nepátrala po zkresleném odrazu v některém z vyleštěných stříbrných džbánů, používaných v opatském kostele? Já dělala totéž a viděla totéž co sestra Goda. V ten večer, než má svíčka zhasla, jsem se zadívala do umyvadla s ledo-
vou vodou. Odraz se mihotal, ale stači hané, aby nepřitahovaly vši a stejně a rovné. Oči, tmavé jako trnky, připo vlněné látce. A co se týče ostatního - p ústa. Slyšet, že jsem ošklivá, je jedna v jiného. I s přijetím nedostatků ve zčeř opravdu nejsem krásná. Dost stará a a trpěla tím. Zděšená svým výrazn šmouhy, jsem hodila svíčku do vody,~ Osamělá ve své tmavé, studené a úzk šené já, jsem se rozplakala. Tmy a sam se jich dosud.
Zbytek mého dětství splývá v zelené míchané a solené výtkami sestry Gody „ Už zase ses opozdila na ranní mod děla, jak se kradmo plížíš do kostela, d ,,Alice, ten tvůj závoj je v Božích očít. laze?" Ne, netáhla, ale navzdory mým všemožné smetí a popel z krbu. „ Copak si nedokážeš zapamatovat tvoje hlava je prázdná jako žebrácká šr se jen zaobírá něčím důležitějším. Třeb co se mi v ostrůvku sluneční záře uvelt „Alice, proč se pořád tak bezbožně o eleganci. „Povolanost k zasvěcenému životu j1 hříšné svěřenkyně matka Sybil, naše a „Je to požehnání, které nám umožňuje váním milosrdenství bližním. Musíme 1 se řeholi svatého Benedikta, našeho ne Matka představená bez váhání trest~ pamatuj u, jak ty rány bolely. I na její o jsem se odhodlaně snažila klečet po ř podvečerní zvonění, a zapomněla zavř k nim nedostala liška. Na druhý den rár krvavé důsledky. A já měla krvavé šrát trestu, jak mě matka představená info
. nohama.
~zd?" zeptala jsem se. ,na. Tak už pojď ... " uneni mě přiměla poslechnout, ale přece jen ,říliš malá, abych na sochu dosáhla, a usmála
korunku." ráže k oné první. Sestra Goda, malá a křehká, , mě navzdory pozdní hodině šlehala koženým 1ěla kůži rudou a plnou puchýřů. Trest za hřích kla na mě. Kdo jsem, že se dívám na korunku te přistupuju k Požehnané Panně, nebeské kráě důležitá než holubi, co si nacházeli cestu do příští den jsem nedostala najíst. Vstala jsem la s prázdným břichem. Učila jsem se pokoře. iše a bolela mě hlava, poučila jsem se, nikoli opřáno dostat, co chtějí. ;ila sestra Goda jednoznačně. lokud nás zvon v opatství o druhé hodině nepo'-l'eplakala jsem. Buď jsem přijala její soud, nebo ch pochopila jeho důsledky.
Goda ji ze mne bitím nevyhnala. Nezaujatě na poklesku, na který si už nevzpomínám. e! I když jsi nejspíš bastard, narozený mimo ý. A navíc ošklivka. Bezpochyby boží stvoření, by ty nedostatky vyvažovalo." ý bastard. Z hlediska dvanáctileté dívky jsem : horší. Jsem ošklivá? Tuctová, mohla by sestra )jevila křesťanská láska, ale ošklivá ... ? To slovo ! jsme v opatství nesměly mít zrcátko - takový tý a cenný, aby ho vlastnila nějaká jeptiška -, epodívala do klidné hladiny vody v míse, aby :bo nepátrala po zkresleném odrazu v některém džbánů, používaných v opatském kostele? Já co sestra Goda. :ka zhasla, jsem se zadívala do umyvadla s ledo-
1
14
vou vodou. Odraz se mihotal, ale stačilo mi to. Moje vlasy, nakrátko ostří hané, aby nepřitahovaly vši a stejně tak i ješitnost, byly tmavé, hrubé a rovné. Oči, tmavé jako trnky, připomínaly díry, co moli vykousali ve vlněné látce. A co se týče ostatního - propadlé líce, vyčnívající nos a velká ústa. Slyšet, že jsem ošklivá, je jedna věc, ale sama to vidět bylo něco úplně jiného. I s přijetím nedostatků ve zčeřeném odrazu jsem se přesvědčila, že opravdu nejsem krásná. Dost stará a žensky vnímavá, abych rozuměla a trpěla tím. Zděšená svým výrazným obočím, černým jako uhlové šmouhy, jsem hodila svíčku do vody, aby obrázek zmizel. Osamělá ve své tmavé, studené a úzké komůrce, kde zdi svíraly mé vydě šené já, jsem se rozplakala. Tmy a samoty jsem se vždycky bála - a bojím se jich dosud. Zbytek mého dětství splývá v zelené beztvaré polévce utrpení a zášti, míchané a solené výtkami sestry Gody. ,, Už zase ses opozdila na ranní modlitby, Alice. Nemysli, že jsem neviděla, jak se kradmo plížíš do kostela, dítě!" Ano, zpozdila jsem se. ,,Alice, ten tvůj závoj je v Božích očích zhola ostudný. Táhlas ho po podlaze?" Ne, netáhla, ale navzdory mým dobrým úmyslům se v něm uchytilo všemožné smetí a popel z krbu. „ Copak si nedokážeš zapamatovat ani nejjednodušší texty, Alice? Ta tvoje hlava je prázdná jako žebrácká šrajtofle." Ne, není prázdná, má mysl se jen zaobírá něčím důležitějším. Třeba hebkým kožíškem opatské kočky, co se mi v ostrůvku sluneční záře uvelebila u nohou. „Alice, proč se pořád tak bezbožně hrbíš?" Mé rostoucí údy nedbaly o eleganci. „Povolanost k zasvěcenému životu je Boží požehnání," napomínala své hříšné svěřenkyně matka Sybil, naše abatyše, každé ráno v kapitulní síni. ,,Je to požehnání, které nám umožňuje uctívat Boha modlením a prokazováním milosrdenství bližním. Musíme dostát svým povinnostem a podřídit se řeholi svatého Benedikta, našeho nejctěnějšího zakladatele." Matka představená bez váhání trestala ty, kdo se nepodřídili. Dobře si pamatuj u, jak ty rány bolely. I na její ostré výtky. Pocítila jsem obojí, když jsem se odhodlaně snažila klečet po boku sestry Gody dřív, než utichne podvečerní zvonění, a zapomněla zavřít abatyšiny červené slepice, aby se k nim nedostala liška. Na druhý den ráno se ukázalo, že to mělo pro slepice krvavé důsledky. Ajá měla krvavé šrámy na zádech v rámci spravedlivého trestu, jak mě matka představená informovala, zatímco se oháněla řeme15
nem, který nosila uvázaný k opasku. Připadalo mi nespravedlivé, že jsem kvůli dodržení jednoho pravidla porušila jiné. A jelikož jsem se ještě nenaučila, že je moudré nechávat si myšlenky pro sebe, řekla jsem to nahlas. Matka Sybil se rozmáchla ještě víc. Musela jsem zakousnuté slepice posbírat. Maso nepřišlo nazmar. Na druhý den v poledne ho jeptišky jedly s chlebem a poslouchaly přitom podobenství o milosrdném Samaritánovi. Já měla na talíři jen chleba, a navíc z předchozího dne. Proč bych měla těžit ze svých hříchů? Povolanost k zasvěcenému životu? Bůh mě rozhodně nepožehnal, pokud to znamenalo, že se mám poslušně smířit se svým údělem a být za něj vděčná. Ale nic jiného jsem v životě neznala a neměla znát. Když jsem dosáhla patnáctého roku, sestra Goda mi sdělila, že složím slib a už nebudu novicka, stanu se jeptiškou. Budu jeptiška už navždycky, dokud mě Bůh nevezme na nebe a do své útěšné náruče - nebo mě nepošle, abych trpěla za své hříchy na nějakém hrozném místě s pekelnými muky. Od svých patnácti budu mluvit jen hodinu po poledním jídle, kdy mi dovolí konverzovat o seriózních záležitostech. Což mi připadalo jen o trochu lepší než pořád jen mlčet. Po zbytek života být zticha, s výjimkou zpěvu při bohoslužbách. Panenko Marie, zachraň mě! Je tohle vše, v co můžu doufat? Přece to není moje volba, vstoupit do kláštera. Jak bych to mohla vydržet? Vůbec jsem nechápala, že se nějaká žena může rozhodnout pro tenhle život za zdmi, zavřenými okny a zamčenými dveřmi. Proč by si některá vybrala tohle věznění, místo aby si užívala volnosti venku? Uvědomila jsem si, že se mi nabízí jediná možnost, jak vyváznout. Úniková cesta. „Kdo je můj otec?" zeptala jsem se sestry Gody. Jestli mám otce, jistě by vyslechl mou naléhavou prosbu. „Tvým otcem je Bůh na nebesích," odpověděla sestra Goda kategoricky a otočila stránku v žaltáři; jako by mě vybízela, ať tu záležitost nenechám jen tak být. ,,A teď dávej pozor, dítě, máme tu pasáž, kterou se musíme probrat. .. " „Ale kdo je můj otec tady- tam venku?" Ukázala jsem na okno, jímž se dovnitř linul rámus; obyvatelé města se s halasným pokřikováním ubírali k tržišti. Učitelka novicek na mě pohlédla, trochu zmatená. ,,Nevím, Alice, doopravdy ne." Zamlaskala. ,,Prý tě sem přinesli spolu s měšcem zlaťáků." Potřásla hlavou, závoj kolem vrásčitého obličeje zplihlý jako nějaký rubáš. 16
,,Vždyť na tom nesejde." Odštrachal. v jejích hlubinách pátrala po jakémsi u Jenže na tom záleželo. Měšec zlaťál jsem o sobě nic, jen že se jmenuju Alici rozdíl od sester, které měly víc štěstí, nikdo nenavštěvoval. Nikdo mi nenosil mi při té příležitosti neuspořádá osla\nějaké nebožce jeptišce, která, bude-li bala výškou a postavou; pokud ne, bt stan, nebo budu světu ukazovat kotník, Kypěla ve mně čím dál větší zlost na~ otázka: Kdo je můj otec? Co jsem ud opuštěna? Bolelo mě z toho srdce. ,,Kdo mě sem přinesl, sestro Godo?" „Nevzpomínám si. Jak bych si to mo „Myslím, že tě nechali před branou do Agnes - ale ta je už pět let po smrti. o tvém původu. Tehdy za toho moru r nechtěné dítě ke kostelním dveřím ... I ,,Co se říkalo?" Sestra Goda sklopila oči ke starému p díla, že je to jinak, než by se mohlo zd, ,,Jak jinak?" Sestra Goda prudce tleskla a znovu hodně stará a už to měla v hlavě trochu že jsi s největší pravděpodobností dí1 kachlíky-, které přivedla na svět hosp< manželský. A ted· už toho nechej! Sous1 kejme otčenáš. " Takže jsem bastard. Zatímco jsem svědomitě odříkávala s zala odpoutat od otázek ohledně mého neříkala sestra Agnes. Jsem jedno z mrn vděčná, že mě nenechali umřít. Ale něco mi na tom nesedělo. Jsem-1 jeptišky ujaly a učily mě? Proč mě nm dřou na pozemcích opatství, v kuchyni značně obnošené šatstvo po někom, kd<
17
opasku. Připadalo mi nespravedlivé, že jsem ila porušila jiné. A jelikož jsem se ještě nena. si myšlenky pro sebe, řekla jsem to nahlas. ;tě víc. slepice posbírat. Maso nepřišlo nazmar. Na ,tišky jedly s chlebem a poslouchaly přitom Samaritánovi. Já měla na talíři jen chleba, 'roč bych měla těžit ze svých hříchů? 1 životu? Bůh mě rozhodně nepožehnal, pokud ,oslušně smířit se svým údělem a být za něj 1 v životě neznala a neměla znát. Když jsem tra Goda mi sdělila, že složím slib a už nebudu Budu jeptiška už navždycky, dokud mě Bůh itěšné náruče - nebo mě nepošle, abych trpěla ozném místě s pekelnými muky. Od svých pat1 po poledním jídle, kdy mi dovolí konverzovat :::ož mi připadalo jen o trochu lepší než pořád
ta, s výjimkou zpěvu při bohoslužbách. mě! Je tohle vše, v co můžu doufat? Přece to lo kláštera. Jak bych to mohla vydržet? Vůbec ká žena může rozhodnout pro tenhle život za amčenými dveřmi. Proč by si některá vybrala užívala volnosti venku? mi nabízí jediná možnost, jak vyváznout. Únila jsem se sestry Gody. Jestli mám otce, jistě by
osbu. nebesích," odpověděla sestra Goda kategoricky jako by mě vybízela, ať tu záležitost nenechám pozor, dítě, máme tu pasáž, kterou se musíme
tam venku?" Ukázala jsem na okno, jímž se ~telé města se s halasným pokřikováním ubírali
ry -
: pohlédla, trochu zmatená. ,,Nevím, Alice, do,,Prý tě sem přinesli spolu s měšcem zlaťáků." em vrásčitého obličeje zplihlý jako nějaký rubáš. 16
„Vždyť na tom nesejde." Odštrachala se přes místnost k truhlici, aby v jejích hlubinách pátrala po jakémsi uprášeném rukopisu. Jenže na tom záleželo. Měšec zlaťáků? To je přece důležité. Nevěděla jsem o sobě nic, jen že se jmenuju Alice. Alice bez rodiny - a bez věna. Na rozdíl od sester, které měly víc štěstí, mě o Velikonocích či o Vánocích nikdo nenavštěvoval. Nikdo mi nenosil dárky. Až složím řádový slib, nikdo mi při té příležitosti neuspořádá oslavu. Dokonce budu donášet úbor po nějaké nebožce jeptišce, která, bude-li ke mně osud milostivý, se mi podobala výškou a postavou; pokud ne, bude na mně oblečení povlávat jako stan, nebo budu světu ukazovat kotníky. Kypěla ve mně čím dál větší zlost nad tou nehorázností. Hlavou mi vrtala otázka: Kdo je můj otec? Co jsem udělala, abych si zasloužila být takto opuštěna? Bolelo mě z toho srdce. ,,Kdo mě sem přinesl, sestro Godo?" naléhala jsem. ,,Nevzpomínám si. Jak bych si to mohla pamatovat?" odpověděla stroze. „Myslím, že tě nechali před branou do opatství. Dovnitř tě přinesla sestra Agnes - ale ta je už pět let po smrti. Pokud vím, nemáme žádné údaje o tvém původu. Tehdy za toho moru nebylo neobvyklé, že někdo položil nechtěné dítě ke kostelním dveřím ... I když se vždycky říkalo, že ... " ,,Co se říkalo?" Sestra Goda sklopila oči ke starému pergamenu. ,,Sestra Agnes pořád tvrdila, že je to jinak, než by se mohlo zdát. .. " ,,Jak jinak?" Sestra Goda prudce tleskla a znovu se mi zadívala do obličeje. ,,Byla hodně stará a už to měla v hlavě trochu popletené. Matka představená tvrdí, že jsi s největší pravděpodobností dítě nádeníka - někoho, kdo vyrábí kachlíky -, které přivedla na svět hospodská děvka mimo posvátný svazek manželský. A teď už toho nechej! Soustřeď mysl na vznešenější věci. Odří kejme otčenáš. " Takže jsem bastard. Zatímco jsem svědomitě odříkávala slova modlitby, má mysl se nedokázala odpoutat od otázek ohledně mého původu a toho, co o něm říkala či neříkala sestra Agnes. Jsem jedno z mnoha nechtěných dětí a měla bych být vděčná, že mě nenechali umřít. Ale něco mi na tom nesedělo. Jsem-li dítě hospodské děvky, proč se mě jeptišky ujaly a učily mě? Proč mě nenutí pracovat jako konvršky, co tvrdě dřou na pozemcích opatství, v kuchyni nebo pekárně? Pravda, nosila jsem značně obnošené šatstvo po někom, kdo onemocněl či zemřel, nebyla jsem
17
zahrnována péčí ani láskou, ale přece jen mě učily číst a dokonce psát, i když jsem výuku dost často zanedbávala. Měla ze mě být jeptiška. Ne konvrška. ,,Sestro Godo ... ," zkusila jsem to znovu. ,,Nemám ti co říct," obořila se na mě. ,,Není o čem mluvit! Naučíš se tento text!" Klepla mě rákoskou přes prsty, ale ne moc silně. Možná už dospěla k závěru, že jsem ztracený případ, a její netrpělivost rychle pře cházela v lhostejnost. ,,A zůstaneš tady, dokud ho nebudeš umět! Proč se vzpouzíš? Co jiného na tebe čeká? Děkuj na kolenou každý den pánu Bohu, že nejsi nucena hledat si obživu v londýnských ulicích. A můžu jen hádat, jak asi." Ztišila hlas do drsného šepotu. ,,Chceš být děvka? Padlá žena?" Pokrčila jsem rameny v gestu, které bylo nepochybně vulgární a nestoudné. ,,Nejsem stvořená k tomu, abych se stala jeptiškou," odpověděla jsem s nemístnou kuráží. „Máš snad na vybranou? Kam jinam půjdeš? Kdo ti poskytne střechu nad hlavou?" Odpověď jsem neznala. Když ale rákoska sestry Gody znovu s rachotem udeřila o dřevěný stůl, vzplálo ve mně rozhořčení a zažehlo jedinou myšlenku, k níž jsem se upnula. Musíš si pomoct sama, Alice, nikdo jiný to za
tebe neudělá. Už tehdy jsem byla předčasně vyspělá. Zajisté se o to přičinil ten šikovný nádeník, který se v hospodě nalil pivem a pak se mu podařilo dostat do postele hospodskou děvku.
18
Kapitol
~
Nakonec jsem z opatství vyvázl dosažení mého patnáctého roku zas tého nebe. ,,Obleč si tohle. A tohle. Vem si to Sestra Matilda, kaplanka matky pře ,,Proč, sestro?" ,,Udělej, co ti říkám!" Dostala jsem vlněnou kytlici, tenkc poznat, jakou má barvu, a dlouhé svrc odstínu připomínajícím bláto, co se břehu. Taky už zažilo lepší časy na obávala, čouhaly mi z něj kotníky. N, se vyděsila. Zdědila jsem nejen oblei neurčité šedi. Proč? Proč mě posílají na nějakou vzrušením. A taky se chvěla strache1 v opatství -, ale ne dlouho. Pokud třel to stát za to. Bylo mi patnáct a už b v jeptišku; viselo to ve vzduchu jako z přetékající městské stoky. „Kam pojedu?" zeptala jsem se vi muže, jemuž teklo z nosu a páchl po opatské brány, jen ukázala jeho smi jsem venku a tiché klapnutí závory n vání Anděla Páně. „Do Londýna. Dům pana Janyna v níž plavala špína a všemožné odpa, „Tak mi pomoz nasednout," poruči
Georgeovi, který do snášet život se mno Jako vždy s
Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017 Bořivojova 75, Praha 3 Copyright© 2012 Anne O'Brien Ali rights reserved. Z anglického originálu The King's Concubine (Published by Harlequin MIRA, Great Britain, 2015) přeložila © 2016 Blažena Kukulišová Redakce textu: Iva Klinderová Jazyková korektura: Mirka Jarotková Grafická úprava obálky © 2017 Jan Matoška Tisk: CENTA, spol. sr. o.,
Vídeňská
113, Brno
První vydání v českém jazyce
ISBN 978-80-7507-678-6