JÍZDA GUY ADAMS
Joyride © Guy Adams 2016 Translation © 2017 Lucie Podhorná Czech edition © 2017 Nakladatelství Slovart, s. r. o. This Book is published to accompany the television series entitled Class first broadcasted on BBC Three 2016. Class is a BBC Wales production. Executive producers: Patrick Ness, Steven Moffat and Brian Minchin. BBC Wardmark and Logo are trade marks of the British Broadcasting Corporation and are used under licence.
All rights reserved.
Jízda Z anglického originálu Joyride (BBC Digital 2016) přeložila Lucie Podhorná. Redigovala Olga Pek Korektury Marie Lukáčová Editorka Sára Vybíralová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2017 Vydání první Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-7529-335-0 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
Mému oblíbenému synovci Jamesovi, který se vždycky postará o to, aby kočky nezůstaly o hladu.
1 ŘÍKÁ SE, ŽE ŠOK DĚLÁ S LIDMI PRAPODIVNÉ VĚCI
Když se Poppyina máma tu novinu dozví, nejdřív ze všeho vyhrkne: „Ale vždyť ještě neudělala zkoušky.“ Groteskní. Říká se, že šok dělá s lidmi prapodivné věci. Je to tak. Poppy si šetřila na hodiny autoškoly, po večerech a o víkendech pracovala, aby nastřádala dost peněz. Vlastně si je odkládala stranou se stejně nezlomným odhodláním, s jakým prorazila výlohu sázkové kanceláře kapotou ukradeného auta. Odhodlání je v koloběhu událostí onoho večera to jediné, co se jí podobá. Poppy vždycky bývala pečlivá. Přátelé si z ní utahují kvůli posedlosti, s níž si v pokoji udržuje pořádek, všechno musí mít své místo. Když ale Poppy visí z rozbitého předního skla auta, zakrvácená, posetá krystalky rozdrceného skla a s hlavou jako rozdupaný marmeládový koblih, po pečlivosti u ní není ani památky. Pokud ji konfety ze sázenek, které okolo ní v okamžiku její smrti krouží, rozčilují, nedává to najevo. Z roztrže7
GUY ADAMS
ného hrdla se jí dere smích, vlhký výbuch humoru, který se spolu s ostatky rozprskne na pochromovaný lak kapoty dlouho před příjezdem sanitky. Stephen Patrick je ještě pořád rozmrzelý, protože kůň, na kterého si vsadil, se po dostihové dráze v Aintree belhal, jako by byl chromý nebo měl sebevražedné sklony. Ten smích je mu odporný. Připomíná mu noční můry z dětství. Netvora ve výlevce umyvadla. Bublavé výhružky smrtí zpoza sifonu. „Neměla to v hlavě v pořádku,“ řekne vyšetřující policistce. „Nepovídejte,“ pomyslí si strážnice Delanová a čmárá jeho postřehy do sešitu. Na Delanovou padl černý Petr. Musí říct Poppyiným rodičům, proč se jejich dcera nevrátí domů. Už nikdy. Mlčky sedí na pohovce s dokonale čistým květinovým potahem, zatímco rodiče na ni zírají, přou se s ní, opět na ni zírají a nakonec se rozpláčou. Celou tu dobu je Delanová téměř duchem nepřítomná. Před očima jí běží, jak hasiči vtahují Poppy zpět do auta, kůže stržená z její tváře se třepotá a při kontaktu s lakem auta skřípavě drhne. Dalším úkolem Delanové je dojít po stopách celé havárie až tam, kde to všechno začalo. Není to nic těžkého. Poppy – šedá myška Poppy, nejistá a nervózní Poppy – se Shoreditchem prořítila jako tornádo. Deset minut před svou smrtí byla ještě na směně za pultem „přímo z grilu“ v supermarketu Morefields. Kůži a vlasy měla zamaštěné tukem z pečených kuřat, tančících ploužák okolo rožně. 8
JÍZDA
Nikdy nedala ani náznakem najevo, že by svou práci nenáviděla. Byla to prostě práce, způsob, jak si vydělat peníze, zkrátit si cestu k autu a k většímu odvazu na pařbách. Podle slov manažera oddělení prostě nechá práci prací, sundá si plastový klobouk (s krempou poněkud zažloutlou od tuku ze vší té drůbeže), který personál nosí povinně, a mrskne jím do vzduchu jako laciným létajícím talířem. Potom přeleze pult – nohama přitom drtí plněné taštičky, plátky sýru a cibule – a rázuje si to ven z prodejny. Za sebou nechává pomalu mizející mastné stopy. Manažer ji dohoní u automatických dveří, ona však jeho rozčilené dotazy ignoruje a odstrčí ho. Manažer vrazí do pultu s vystavenými čokoládami a Poppy vykročí na parkoviště. Pokud by snad někdo měl podezření, že to není poprvé, co Poppy ukradla auto… drť, kterou z vozidla nadělá, ho přesvědčí o opaku. Její náhlý záchvat vzpoury podle všeho málem skončí po dvaceti vteřinách marné snahy rozbít malým kamenem a spoustou křiku okno stříbrné hondy. Jenže žena, která se k ní vrhne, aby ji zastavila, drží v ruce vlastní klíčky od auta. O tři surové údery později běží Poppy k otevřeným dveřím svého nového vozu, zatímco majitelka se se zlomeným nosem svíjí na zemi a skučí. Motor zaburácí. Vzápětí se ozve zapraskání kovu, jak Poppy nacouvá do auta zaparkovaného za ní, a jekot 9
GUY ADAMS
k smrti vyděšených pneumatik, když se z parkoviště vyřítí rychlostí osmdesát kilometrů za hodinu. Alarm auta, do něhož to napálila, za ní v dálce vříská jako pobouřená stará dáma, která nedokáže uvěřit hanebnému a troufalému chování, jehož se právě stala svědkem. Když Poppy vpadne na silnici, jen šťastnou náhodou zrovna nic nejede. Osamocený chodec na přechodu naštěstí dostatečně rychle uskočí. Některým řidičům pomalý provoz vadí, nesouhlasně pomlaskávají, brblají a častují semafory nadávkami. Ne tak Poppy. Té zřejmě nevadí nic, buší do klaksonu, řítí se po plné čáře, a jelikož odmítá zpomalit, ostatní auta jí jen tak tak uhýbají z cesty. Jakýsi chlapík, který ještě stále pění vzteky po obzvlášť nevydařeném jednání v hlavním sídle marketingové společnosti, kde pracuje, se rozhodne, že on v žádném případě neuhne. Uhýbáním strávil celé předchozí dvě hodiny. Gregson se ještě pořád chvástá úspěchem své žalostné kampaně na dodavatele širokopásmového připojení; ten úlisný prťavý hajzlík zavrhl všechny jeho nápady, a nakonec mu před koncem jednání ještě přebral jeho zatraceného stálého zákazníka. Má toho po krk. Ta blbá kráva, co se na něj řítí, bude prostě muset uhnout. To si chlapík myslí až do chvíle, kdy na poslední chvíli strhne volant a napere to zezadu do kamionu převážejícího stavební materiál. Předposlední věc, která mu proletí hlavou, je: „Proč mě dnešek tak nenávidí?“ Poslední věc, která mu proletí hlavou, je kus lešení. Jeho 10
JÍZDA
hlava vypadá jako vzteklá třešnička na dortu tohohle mizerného dne. Pokud si toho Poppy všimne, je jí to jedno. Od výlohy sázkové kanceláře a závěrečného průletu předním sklem auta ji nyní dělí čtyři minuty. Na policii nevolá nikdo, všichni jsou příliš zaměstnaní tím, že si Poppy natáčejí na mobily. Novinkové kanály později zahltí spousta rozmazaných videonahrávek. Toho večera se z Poppy stane televizní hvězda, tedy alespoň z temene její hlavy. Existuje jen jeden alespoň částečně použitelný záběr Poppy zepředu. Je na něm zachycená tvář, kterou nepoznávají ani její nejbližší přátelé; divoký, ječící, rozesmátý, ďábelský obličej s velkými zuby a tak vykulenýma očima, až se zdá, že jí co nevidět vypadnou z důlků. Poslední obětí této jízdy – Poppy nepočítaje – je muž, který se snaží vecpat na zadní sedadlo svého vozu štafle. Nesrazí ho Poppy, ale auto, které jí uhýbá z cesty. Přivře muže do zadních dveří tak prudce, že by se jeho ostatky daly složit jako tričko na pultu v obchodě. Od výlohy sázkové kanceláře ji dělí dvě minuty. Poppy projede okolo skupinky školáků, kteří ji nadšeně povzbuzují. Připadá jim to zábavné – trocha vzrušení, které jim ozvláštní dlouhou a úmornou cestu domů. Něco, o čem můžou později napsat kamarádům. Žádný z nich nedovolí, aby jim historku zkazila fakta, každý bude tvrdit, že je to auto skoro srazilo, a že když projížděla okolo, slyšeli, jak se chechtá (podle všeho se 11
GUY ADAMS
opravdu smála, smála se každičkou minutu cesty, ačkoliv přes řev motoru a neustálé troubení klaksonů ji v žádném případě nebylo možné zaslechnout). Jeden z nich bude dokonce tvrdit, že se s Poppy kdysi muchloval na nějakém večírku, jako by mu to, že se zatajeným dechem osahával prsa dívce, která se pak zabila, propůjčovalo nějaké kouzlo. Od výlohy sázkové kanceláře ji dělí minuta. Poslední dostih v Aintree skončil. Nikdo nevydělal své vysněné jmění. Stephen Patrick trhá sázenku na kusy, srká studený čaj z automatu a přemýšlí, jestli se má dnes večer obtěžovat s vařením. Možná se jen po cestě domů staví na rybu s hranolky. Co má mimochodem znamenat ten hluk venku? Klaksony a zvuk burácejícího motoru. Zní to, jako by se k nim blížil nějaký karneval. Když se rozletí výloha, práskne to, jako by v obchodě někdo odpálil petardu. Vzduch je plný hluku a skla. Nikdo nekřičí ani neječí, odehraje se to příliš náhle, všichni jen zmateně pobíhají a klopýtají okolo. Ještě před pár vteřinami nadávala většina lidí v místnosti na nepřízeň osudu. O pět minut později jsou všichni zcela opačného názoru. Je opravdu zázrak, že nikdo není vážně zraněn. Kancelář není veliká, pravidelní zákazníci si na to při velkých závodech dokonce stěžují – jenže ti si stěžují skoro na všechno. Rozhodně není dost velká na to, abyste jí prosvištěli autem a nezabili všechny přítomné. Pár raněných se samozřejmě najde, smršť střepů ne12
JÍZDA
proženete místností jen tak, aniž by netekla trocha krve. Jednoho ze starších zákazníků auto přirazí ke zdi a vykloubí mu kyčel. Nejvážněji se kupodivu zraní Mandy Taylorová za přepážkou. Auto řítící se na její pracoviště, budovou, která obvykle motorovou dopravou moc netrpí, ji tak šokuje, že se svalí nazad ze stoličky a rozbije si hlavu o nízkou poličku za sebou. Utrpí otřes mozku a vážné zranění krku, které bude pociťovat ještě spoustu let. „Proč myslíš, že to udělala?“ zeptá se té noci přítel strážnice Delanové, když spolu leží v posteli. Policistka má stále před očima hasiče vtahující Poppyino mrtvé tělo zpátky do tmy auta. Jako medvěd, který si vleče kořist do jeskyně, pomyslí si, umrtvenou a omlácenou, naklepanou, aby se mu lépe žvýkala. „Nemám páru,“ odpoví. „Ani tucha.“ Není jediná.