, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mir:e, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásku, nahlížela do ho oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávno tomu, '. posledně žehnaly staré její ruce! - Není více dobré staDávno již odpočívá v chladné zemi! 'ě ale neumřela! - Obraz její odtisknut v duši mé s veš~vojí barvitostí, a dokud zdráva zústane, dotud bude žit - Kdybych štětcem mistrně vládnout znala, oslavila bych d babičko,jinak; ale nástin tento, perem kreslený- ne~ím,jak se komu zalíbí! si ale vždy říkala: ,,Není na světě člověk ten, aby se zacho'.m všem." Dost na tom, když se najde jen několik čtenářů, tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.
I Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší žila mnoho let ve Vídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na její místo. Syn řemeslník též byl již samostatným a přiženil se do městské ho domku. Babička bydlela v pohorské vesničce, na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bětkou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila. Nežila osamotnělá ve své chaloupce; všickni obyvatelé vesničtí byli bratřími jí a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní se neskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb. Tu najednou přišel babičce list z Vídně od nejstarší dcery, v němž jí vědomost dávala, že manžel její službu přijal u jedné kněžny, která má velké panství v Čechách, a sice jen několik mil vzdálenosti od pohorské vesničky, kde babička bydlí. Tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manžel pak vždy jen přes léto že tam bude, když i paní kněžna se tam zdržuje. Ku konci listu stála vroucí prosba, aby babička k nim se odebrala navždy a živobytí svoje u dcery a vnoučat strávila, kteří se již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co má dělat! Srdce ji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvyk poutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům! Ale krev není voda,
11
touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: „Nevím,jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi vámi." Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil naň kočí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez ně hož být nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Požehnáním přátel provázena odejela k novému domovu. Jakého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! Tak totiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku,jež paní Proškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti vybíhaly každou chvílku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, a každému, kdo šel kolem, vypravovaly: ,,Dnes přijede naše babička!" Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly: ,,Jakápak asi ta babička bude?" Ony znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě pletly, nevěděly však, ku které tu svou babičku připodobnit. Tukonečně přijíždí k stavení vozík! ,,Babička už jede!" rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku. S vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily! Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech , volajíc na ně tónem nejupřímnějším: ,,Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!" Ale děti sklopily oči a zůstaly stát,jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly; takovou babičku ony ještě jaktěživy neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely si ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty. 12
Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhá zelenou mezulánku, lemovanou širokol jim červený květovaný šátek,jejž babička na pla1 pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dob1 mohly červený cvikel na bílých punčochách ač( ky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohol kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvoll lehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký byl také rád věděl, co v něm je, ale nejstarší z < odstrčila ho, šeptajíc mu: ,,Počkej, já to povírr hat babičce do kapsáře!" - To šeptnutí bylo al1 té - bylo je slyšet za devátou stěnou. Babička : nechala řeči s dcerou, sáhla do kapsáře řkouc: te se, co tu všecko mám!" A na klín vykládala n několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro d, babička podala, doložila: ,,Ještě něco vám babi a hned vyndávala z mošinky jablka a kraslice, z p dila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, tc Babička byla nejhodnější babička! ,,To jsou koťa barev, ty chytají výborně myši; dobré jsou v dom< ochočeny, a když sije Barunka naučí, budou z, psíčkové!" povídala babička a děti se hned ptaly se neupejpaly, hned byly s babičkou dobří kam~ okřikovala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí o< bička zase řekla: ,,Přej nám tu radost, Terezko, Vl že se máme," a děti poslechly babičku. Jeden s druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí před n tváře. Jednomu je divno, že má babička bílé vl druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí po bičko, vy máte jen čtyry zuby!" Babička se usm vohnědý vlas Baruščin řkouc: ,,Kdyť jsem stad staří, budete taky jinaky!" a děti to nemohou p ty jejich bělounké, hladké ruce mohly kdy tak sv1 ruce staré babičky. řásnou
13
přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že pojede. upku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce s doložením: n,jak se mi tam líbit bude a jestli přece zde neumru mezi 'Když jednoho dne vozík u chaloupky se zastavil, naložil 1čí Václav babiččinu malovanou truhlu, kolovrat, bez ně t nemohla, košík, v němž byla čtyry chocholatá kuřátka, ; dvěma čtverobarevnými koťaty a pak babičku, která pro 1i neviděla před sebe. Požehnáním přátel provázena ode1ovému domovu. ého to očekávání, jakého radování na Starém bělidle! iž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku,jež roškové, babiččině to dceři, za byt vykázáno bylo. Děti ly každou chvílku na cestu dívat se, nejede-li už Václav, ~mu, kdo šel kolem, vypravovaly: ,,Dnes přijede naše ba' Samy pak mezi sebou si ustavičně povídaly: ,,Jakápak 1 abička bude?" y znaly více babiček, podoby jejich se jim v hlavě plet!dělyvšak, ku které tu svou babičku připodobnit. Tukopřijíždí k stavení vozík! ,,Babička už jede!" rozlehlo se 11ě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, va velicí psavé, Sultán a lyrl, všecko vyběhlo přede dvébabičku.
)ZU slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti · stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustinek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojen1belatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostat:tech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: ,,Moje zlaté oje holátka, co jsem se na vás těšila!" Ale děti sklopily 1staly stát,jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani itovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny jyviděly; takovou babičku ony ještějaktěživy neviděly! ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely si ji fokola a prohlížely od hlavy do paty.
12
Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek,jejž babička na placku vázaný má
pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíč ky. Vilímek poškubuje barevné klůcky na rohožové mašince, kterou babička drží na ruce, a Jan, starší z dvou chlapců, zpolehounka zdvihá babičce bílý, červeně pasovaný fěrtoch, neboť nahmatal pod ním cosi tvrdého. Byl tam veliký kapsář. Jan by byl také rád věděl , co v něm je, ale nejstarší z dětí, Barunka, odstrčila ho, šeptajíc mu: ,,Počkej, já to povím, že chceš sahat babičce do kapsáře!" -To šeptnutí bylo ale trochu hlasité- bylo je slyšet za devátou stěnou. Babička si toho všimla, nechala řeči s dcerou, sáhla do kapsáře řkouc: ,,No, podívejte se, co tu všecko mám!" Ana klín vykládala růženec, kudlu, několik chlebových kůrek, kousek tkanice, dva marcipánové koníčky a dvě panenky. Poslední věci byly pro děti; když jim to babička podala, doložila: ,,Ještě něco vám babička přivezla!" a hned vyndávala z mašinky jablka a kraslice, z pytlíku osvobodila koťata, z košíku kuřátka. To bylo radosti, to bylo skákání! Babička byla nejhodnější babička! ,,To jsou koťata májové, čtyr barev, ty chytají výborně myši; dobré jsou v domě. Kuřátka jsou ochočeny, a když si je Barunka naučí, budou za ní běhat jako psíčkové!" povídala babička a děti se hned ptaly na to i ono, nic se neupejpaly, hned byly s babičkou dobří kamarádi. Matka je okřikovala, aby daly babičce pokoj a nechaly jí oddechu, ale babička zase řekla: ,,Přej nám tu radost, Terezko, vždyť jsme rády, že se máme," a děti poslechly babičku. Jeden sedí jí na klíně, druhý stojí za ní na lavici a Barunka stojí před ní a dívá se jí do tváře. Jednomu je divno, že má babička bílé vlasy jako sníh, druhému, že má babička scvrklé ruce, třetí povídá: ,,Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!" Babička se usmívá, hladí tmavohnědý vlas Baruščin řkouc: ,,Kdyťjsem stará; až vy budete staří, budete taky jinaky!" a děti to nemohou pochopit, že by ty jejich bělounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštělé být jako ruce staré babičky. 13
Babička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela osvojila, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, babiččin zeť,jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si srdce její na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, v níž se jevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vadila, a sice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy rozuměla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Janem si pohovořila! -Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; babička slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. Děti a služky mluvily na pana Proška česky a on jim odpovídal německy, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem také srozumí, a zatím si pomáhala,jak mohla. Dceru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; vidě la ji vždycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala se s paní málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, panského mravu! To nebyla její Terezka! -Babička viděla také hned, že ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ona posud byla navykla. První dni byla radostí a překvapením jako omámena, ale poznenáhla začalo jí být nevolno, nepohodlno v novém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by záhy zase do své chaloupky se byla vrátila. Paní Terezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro ty se nemusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá a rozšafná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada byla by ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu kastelánky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela odevzdat mohla hospodářství i děti jako matce. Nebylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jaksi stýská, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce chybí! Jednoho dne pravila paní Terezka: ,,Já vím, mamičko, že jste zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý den jen s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu lenu; budem ho mít hodně,jestli se nám na poli zvede. Nejmilejší by mi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout trochu k hospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a vařením strávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím 14
lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a porou jak se vám líbí." „To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu v jsem takové práci zvyklá," odpověděla babička v na. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat s Ienem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve s jak se přede na vřetánko. První, co si babička v hospodářství zcela na bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díž( z pece že jej nepřežehnává,jako by cihly v ruce rr než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to kovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl c Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, al neuhranul", i Vilímek, když vešel do kuchyně při 1 nezapomněl, že má říci: ,,Pánbůh požehnej!" Když babička pekla chléb, měly vnoučata pos· dé dostaly poplamenici a po malém bochánku, š jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Mu dávat pozor na drobty. ,,Drobty patří ohníčku," ř když smí ta la se stolu drobečky a do ohně je házeh který z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhl, kázala drobečky sebrat a říkala: ,,Po drobečkád smí, to prý duše v očistci plačou." Také se mrzel, chléb při krájení nerovná: ,,Kdo se nesrovnává s srovnává se s lidmi," říkala. Jednou prosil Jení I bička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád ale neudělala řkouc: ,,Neslyšel jsi, když se zakroj že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechťje,jakje, mýšlet v jídle," a pan Jeníček musel si nechat lasl Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, cc ly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít oko! rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a nala: ,;važte si božího daru, bez něho je zle, a kd, toho Bůh těžce tresce." Jestli dítě chléb z ruky up 15
bička si hned první hodinu srdce svých vnoučátek zcela la, však se jim ale hned také všecka vzdala. Pan Prošek, :in zeť,jehož ona také nebyla dříve osobně znala, dobyl si ejí na první setkání milou svojí srdečností a pěknou tváří, ejevila dobrota a upřímnost. Jedna věc jen jí při něm vasice to, že neuměl česky. A ona prý to, co někdy německy ěla, už dávno zapomněla. A přece by byla tak ráda s Japohovořila! -Jan ji ale potěšil tím, že české řeči rozumí; a slyšela hned, že se vede rozmluva v domácnosti dvojitá. služky mluvily na pana Proška česky a on jim odpovídal ky, čemuž ony již rozuměly. Babička doufala, že se časem ·ozumí, a zatím si pomáhala,jak mohla. eru svoji by byla babička již skoro ani nepoznala; vidě dycky před sebou co veselé selské děvče, a tu shledala ní málomluvnou, více vážné povahy, v panských šatech, iho mravu! To nebyla její Terezka! -Babička viděla také \e ta domácnost dceřina jest zcela jinaká než ta, na kterou ,sud byla navykla. První dni byla radostí a překvapením námena, ale poznenáhla začalo jí být nevolno, nepohonovém domovu, a kdyby těch vnoučátek nebylo, ona by 1se do své chaloupky se byla vrátila. IÍTerezka měla sice některé svoje panské libůstky, ale pro emusel nikdo na ni horšit, neboť byla paní velmi dobrá fná. Matku svoji milovala paní Prošková velmi a nerada 'ji od sebe pustila, již proto, že musela zastávat službu nky v zámku, a tudy nikoho neměla, komu by zcela oder10hla hospodářství i děti jako matce. >ylo jí tedy milé, když zpozorovala, že se babičce jak:á, a ona to hned zpozorovala a uhodla též, co babičce Jednoho dne pravila paní Terezka: ,,Já vím, mamičko, zvyklá práci, že by se vám stýskalo, kdybyste měla celý 1 s dětmi chodit. Chcete-li příst, mám na hůře trochu udem ho mít hodně,jestli se nám na poli zvede. Nejmimi ale bylo, kdybyste si neobtěžovala přihlídnout tro1ospodářství. Tou dohlídkou v zámku a tím šitím a va)trávím všecek čas, to ostatní musím přenechat cizím 14
lidem. Prosím vás tedy, buďte mi k ruce a poroučejte se vším, jak se vám líbí." „To já ti s radostí udělám, jen když ti přijdu vhod; víš, že já jsem takové práci zvyklá," odpověděla babička všecka potěše na. Ještě ten samý den vylezla na hůru podívat se, jak to s tím lenem dopadá, a druhý den viděly děti poprvé ve svém živobytí, jak se přede na vřetánko. První, co si babička v hospodářství zcela na starost vzala, bylo pečení chleba. Nemohla snést, že služka s božím darem tak beze vší úcty zachází, ani do díže, ani z díže, do pece ani z pece že jej nepřežehnává, jako by cihly v ruce měla . Babička, než kvas zadělávala, kopistem díž požehnala a to žehnání opakovalo se, kdykoli těsto do ruky se vzalo, až byl chléb na stole. Nesměl jí také žádný otevřhuba přijít do rány, aby jí „boží dar neuhranul", i Vilímek, když vešel do kuchyně při pečení chleba, nezapomněl, že má říci: ,,Pánbůh požehnej!" Když babička pekla chléb, měly vnoučata posvícení. Pokaždé dostaly poplamenici a po malém bochánku, švestkami neb jablkami plněném, což se jim dříve nestávalo. Musely ale zvykat dávat pozor na drobty. ,,Drobty patří ohníčku," říkala babička, když smítala se stolu drobečky a do ohně je házela. Když ale ně který z dětí udrobil chleba na zem a babička to zhlédla, hned mu kázala drobečky sebrat a říkala: ,,Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci plačou." Také se mrzela vidouc, že se chléb při krájení nerovná: ,,Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi," říkala. Jednou prosil Jeník, aby mu babička zakrojila po straně do kůrky, že on to rád jí; babička to ale neudělala řkouc: ,,Neslyšel jsi, když se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechťje,jakje, ty se neuč vymýšlet v jídle," a pan Jeníček musel si nechat laskominky zajít. Kde jaký kousek chleba ležet zůstal, i kůrky, co děti nedojedly, strčila babička do kapsáře; trefilo-li se jít okolo vody, hodila rybám, rozdrobila mravencům, když šla s dětmi, nebo ptákům v lese, zkrátka ona nezmařila jediného sousta a vždy napomínala: ,Yažte si božího daru, bez něho je zle, a kdo si ho neváží, toho Bůh těžce tresce." Jestli dítě chléb z ruky upustilo, muselo 15
jej pak políbit,jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu bylo leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek s úctou políbila. Tomu všemu babička i děti učila. Jestli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukázala řkouc: ,,Shýbni se, Barunko!" Barunka byla mnohdy líná a říkala: ,,Ale babičko, copak je o jedno pírko?" Z toho ji babička ale hned kárala: ,,Musíš si myslit, holka, sejde se jedno k druhému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit." Paní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce se ale nehrubě líbil. Zdálo se jí, že se na těch vycpaných seslích s těmi vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí mít člověk strach, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozlámalo. Na pohovku sedla všehovšudyjednou; když poprvé sedla a pera pod ní povolily, tak se chudák stará lekla, že div nevykřikla. Děti se jí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly babičku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla. ,,Jděte mi k šípku," povídala, ,,kdopak by do takové houpačky sedal, to je tak pro vás." Na lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk nepokazil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo všelijakých heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích,jak babička říkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco vyvedly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda ale sedla, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě, když rozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpolehounka na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jedním prstem hrát „To jsou koně, to jsou koně", a babička kývala hlavou a notovala si a vždy říkala: ,,Co si ti lidé všecko nevymyslejí! Člověk by si myslil nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; jako hlásky to zní." Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně a čeledníku. Sednička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých kamen byla lavice, podél zdi babiččino lože; hned u kamen 16
za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Ba spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl st ním visela od stropu dolů holubička, na podob, Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice želem, v kůželi zastrčené vřetánko; na hřebu bJ Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babi krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal s1 muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách visel, koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobni apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V! ku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, svazek šňur do zásoby na kolovrat, tříkrálová ničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněn nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít. Jen. sila, a kdovíjak se stalo, propálila si fěrtoch, kte1 advacet let, a ještě prý se div nezadusila. Od té lahvičky do rukou. Hned si zaopatřila troudník hadrů na troud, dělaly sírky, omáčely špičky v i když měla svoje obvyklé křesací nádobí na kamn jenou myslí lehala. Dětem to bylo také milejší, é ptaly babičky, jestli nepotřebuje sírky, že jí jich n Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líb vanájejí truhla. Rády si prohlížely na červené půc modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie té ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když lu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní stra1 byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to Pak tam byl pří truhlíček a v něm jakých to věcí sy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, p peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná pět šňurek granátů, na nich pak zavěšený stříb dobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tJ vřela, a ona to vždy udělala, kdy jí děti žádaly, ří 17
k políbit,jako za odprošení; tak i kdyby kde zrnko hrachu leželo, zvedla je babička a vyznamenaný na něm kalíšek >u políbila. Tomu všemu babička i děti učila. stli leželo na cestě husí peříčko, babička hned na ně ukákouc: ,,Shýbni se, Barunko!" Barunka byla mnohdy líná 1la: ,,Ale babičko, copak je o jedno pírko?" Z toho ji baale hned kárala: ,,Musíš si myslit, holka, sejde se jedno hému, bude jich více; a to si pamatuj přísloví: Dobrá hosíka má pro pírko přes plot skočit." ní Prošková měla v pokojích moderní nábytek, babičce nehrubě líbil. Zdálo se jí, že se na těch vycpaných seslích i vyřezávanými lenochy nedobře sedí, že musí mít člověk 1, aby se nezvrátil, a když se podepře, aby se to nerozláNa pohovku sedla všehovšudy jednou; když poprvé sedla 1 pod ní povolily, tak se chudák stará lekla, že div nevy. Děti sejí smály, sedly na pohovku a houpajíce se volaly ku, aby jen šla, že se to nezboří; ale babička nešla. ,,Jděte ípku," povídala, ,,kdopak by do takové houpačky sedal, ikprovás." i lesklé stolky a skříně bála se co postavit, aby se lesk neil, a ta skříně se skleněnými stěnami, za nimiž bylo vše:h heblat narovnáno, stála v pokoji jen pro hřích,jak baříkala. Děti si velmi rády okolo ní skákaly a obyčejně něco ly, začež se jim dostalo od matky notného hřešení. Ráda Ha, když chovala malou Adlinku, ke klavíru, neboť dítě, ozplakané bylo, umlklo, když mu babička začala zpole:a na klapky břinkat. A Barunka někdy učila babičku jed·stem hrát „To jsou koně, to jsou koně", a babička kývala 1a notovala si a vždy říkala: ,,Co si ti lidé všecko nevymysověk by si myslil nic jinak, než že je v tom ptáče zavřené; lásky to zní." yž babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla 1ku, ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději ve své ce, která byla hned u kuchyně a čeledníku. Jnička ta byla zřízena dle babiččiny chuti. U velikých 1 byla lavice, podél zdi babiččino lože; hned u kamen 16
za ložem malovaná truhla a při druhé zdi lože Barunčino, která spávala s babičkou. Uprostřed stál lípový stůl s trnožemi a nad ním visela od stropu dolů holubička, na podobenství svatého Ducha. V koutku u okna stál kolovrátek, přeslice s naditým ků želem, v kůželi zastrčené vřetánko; na hřebu bylo motovidlo. Na zdi viselo několik obrázků svatých, nad babiččiným ložem krucifix, okrášlen kvítím. Mezi oknem zelenal se v okrouhlíku muškát a bazalka a v plátěných pytlíčkách viselo tam rozličné koření, lípový květ, bezový květ, rmen a podobné, babiččina to apatyka. Za dveřmi visela cínová kropenička. V šuplíku ve stolku bylo babiččino šití, svazek nábožných písní, křížová cesta, svazek šňur do zásoby na kolovrat, třikrálová křída a hromničná svíčka, kterou babička vždy při ruce měla a v čas bouřky rozsvítila. Na kamnech stál troudník s křesáním. V pokoji sice užívali k rozžehnutí lahvičky fosforem naplněné, ale babička nechtěla s tím šlakovitým nástrojem nic mít. Jen jednou to zkusila, a kdovíjak se stalo, propálila si fěrtoch, který měla již pět advacet let, a ještě prý se div nezadusila. Od té doby nevzala lahvičky do rukou. Hned si zaopatřila troudník, děti přinesly hadrů na troud, dělaly sírky, omáčely špičky v síře a babička, když měla svoje obvyklé křesací nádobí na kamnech, s uspokojenou myslí lehala. Dětem to bylo také milejší, a každý den se ptaly babičky,jestli nepotřebuje sírky, že jí jich nadělají. Co se dětem v babiččině sedničce nejlépe líbilo, byla malovaná její truhla. Rády si prohlížely na červené půdě namalované modré a zelené růže s hnědými listy, modré lilie a červenožlu té ptáčky mezi tím; ale větší radost měly, když babička truhlu otevřela. Bylo se však nač dívat! Spodní strana víka celičká byla polepena obrázky a modlitbičkami, samé to dárky z poutí. Pak tam byl přítruhlíček a v něm jakých to věcí! Rodinné spisy, listy od dcer z Vídně, malý sáček plátěný, plný stříbrných peněz, poslaných to babičce na přilepšenou od dětí,jichž ona ale nepouživši pro radost si nechávala. Dřevěná škatulka, v ní pět šňurek granátů, na nich pak zavěšený stříbrný peníz, s podobiznou Josefa císaře a Marie Terezie. Když tu škatulku otevřela, a ona to vždy udělala, kdy jí děti žádaly, říkávala: ,Yidíte, 17
milé děti, ty granáty dal mi nebožtík váš dědeček k svatbě a ten tolar dostala jsem od Josefa císaře vlastnoručně. To byl hodný pán, Pánbůh mu dej věčnou slávu! No, až jednou umru, bude to vaše," doložila vždy, škatulku zavírajíc. - ,,Ale babičko,jakpak to bylo, když vám císař pán dal ten tolar, povězte nám to!" ptala se jednou Barunka. „Až jednou mi připomeňte, pak vám to povím," odpověděla jí babička. Mimo tyto věci měla babička v přítruhlíčku dva růžence dotýkané, fábory k čepcům a mezi tím vždy nějaký pamlsek pro děti. Dole v truhle leželo babiččino prádlo a šatstvo. A všecky ty mezulánky, fěrtochy, kabátky letní, šněrovačky i šátky ležely v nejlepším pořádku a navrchu byly dva škrobené bílé čepce, vzadu s holubičkou. V tom se děti babičce přebírat nesměly, když ale dobrou chvíli měla , zdvihla kousek po kousku říkajíc: ,Yidíte, děti, tuhle kanafas ku mám už padesát let, tenhle kabátek nosívala vaše prababička, tento fěrtoch je tak starý jako vaše matka, a všecko jako nové. A vy máte šaty hned zmýcené. Ale to je to, že neznáte, jak drahé jsou peníze! Vidíte, tenhle hedbávný kabátek stál sto rýnských, ale tenkráte platily bankocetle," a tak pokračovala babička dále a děti poslouchaly tiše, jako by tomu rozuměly. Paní Prošková chtěla sice, aby babička se převlíkala do jiného šatu,jak v dobrém úmyslu se domnívala, pohodlnějšího, ale babička nezměnila na sobě ani té nejmenší lemovky a vždy říkala: ,,Pánbůh by mne, starou ženu, trestat musel, kdybych se chtěla chytat světa. Pro mne takové novoty nejsou, starý můj rozum by se do toho nehodil." Zůstalo tedy při starém. Brzy se v domě řídilo všecko dle babiččina slova, každý jijmenoval „babičko", a co babička řekla a udělala, bylo dobře.
18
II
V létě vstávala babička ve čtyry, v zimě v pět ho< bylo požehnat se a políbit křížek visící na klokot ci, jejž ona vždy při sobě nosila, v noci pak pod Pak s Pánembohem vstala, a jsouc ustrojena, pok cenou vodou, vzala vřetánko a předla, prozpěv1 ranní písně. Ona sama, chudák stará, neměla už douc,jakje sladké, přála je jiným. Asi za hodin bylo slyšet odměřené kJapkání pantoflíčků, vrzl) dvéře, babička se objevila na zápraží. V tom sam zakejhly husy v chlívku, svině zachrochtaly, krávi křídlama zatřepetaly, kočky odkudsi přiběhše ot lo nohou. Psi vyskočili z bud, protáhli se ajednír u babičky; kdyby se byla nechránila, byli by ji z a ošatku se zrnem pro drůbež z rukou vyrazili. všecky ty zvířátka tak velmi rády a ona je. Bůh ch la, že kdo týrá zbytečně, i kdyby to červíčka býv2 věku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, no s zabte to,jen ne mučit," říkávala. Děti ale nesmě když se kuře zařezávalo, jen proto, že by je lito umřít nemohlo. 19
CESKÁKNIŽNICE Vydávají Nadační fond Ceská knižnice, Ústav pro českou literaturu AV CR, v. v. i. , a vydavatelství Host www.kniznice.cz
I
ÚSTAV PRO ČESKOU LITERATURU AV ČR, v. v. Í.
ft Akademie věd W české republiky Strategie AV21 Sp <."r..ovy 'í';tk;um ...,e, "'\?fE-Jné·m cájmu
Publikace vznikla s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné instituce 68378068 (úCLAV CR, v. v. i.).
Ediční příprava
a vysvětlivky Robert Adam
Kom e ntář Jaroslava Janáčková
Věd eck á
redakce tMojmírOtruba
Editor © Robert Adam, 1999, 2017 Commentary © Jaroslava Jan áčková, 1999, 2017 Cover art © Moravská zemská knihovna v Brně, 2017 © Nadační fond Ceská knižnice, 2017 © Ústav pro českou literaturu AV CR, v. v. i., 2017 © Host -vydavatelství, s. r. o., 2017 ISBN 978-80-88183-06-8 (Nadační fond Česká knižnice) ISBN 978-80-88069-34-8 (Ústav pro českou literaturu AV CR, v. v. i.) ISBN 978-80-7491-983-1 (Host - vydavatelství, s. r. o.)
BABIČKA Obrazy venkovského života